Duševní choroba – vše o zdraví

Dědí se trauma společnosti z generace na generaci? Jsme méně odolní, než byli lidé v 19. či 20.

 století? Lze u duševních onemocnění hovořit o nějakých trendech? „Stále žijeme ve společnosti, která prožila většinu traumat 20.

 století, jež deformovaly naši kolektivní duši,“ říká Petr Winkler, sociolog se zaměřením na sociální psychiatrii, v dalším díle speciálu k 10. výročí serveru Vitalia.cz.

Duševní nemoci můžeme v zásadě dělit na vrozené a získané. Převažují v populaci u duševních nemocí vrozené čili biologické důvody, nebo příčiny psychosociální?

Oddělit se to zcela nedá, téměř vždy jde o kombinaci obojího. Dispozice k duševním onemocněním máme všichni, u někoho jsou vrozené dispozice daleko větší, protože jsou částečně geneticky podmíněné, nicméně i psychosomatické faktory jsou moc důležité. Hodně duševních onemocnění vzniká v reakci na nějaké trauma a další nepříjemné životní události.

Například demenci, která může být vnímána jako čistě biologického charakteru, protože souvisí s patologickým stárnutím mozku, nejspíše ovlivňuje i úroveň vzdělání a negativní prožitky z dětství, proto ani u ní nemůžeme vyloučit vliv psychosociálních faktorů. Dnes u nás nejvíce duševních poruch ale souvisí s nadměrným užíváním alkoholu, kde jsou psychosociální faktory velice významné, stejně jako u mírných a středně závažných úzkostí a depresí.

  • Nadměrné užívání alkoholu je naším specifikem?
  • Poruchy chování způsobené nadměrnou konzumací alkoholu jsou u nás dramaticky vyšší než směrem na západ od bývalé železné opony.
  • Je duševní stav naší společnosti uspokojivý?

Záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se na tuto otázku díváte. Psychiatrie často pracuje s lidmi, kteří prožili nějaké trauma, a společnost, ve které žijeme, prošla ve 20.

 století sérií traumat – první světovou válkou, druhou světovou válkou, komunismem, divokým kapitalismem… Dalo by se říct zaplať pánbůh za to, jak vypadá.

Na druhou stranu z hlediska lidského potenciálu, jak kvalitní život můžeme vést, tak duševní stav společnosti není zrovna ideální. Prostor pro zlepšení je tady obrovský.

Dědí se trauma společnosti z generace na generaci?

„Dědí“ je asi příliš silné slovo, ale psychologové se tím zabývají velice často a víme, že transgenerační přenos traumat funguje. Stále žijeme ve společnosti, která většinu těch traumat prožila a které deformovaly, dá-li se to tak říct, naši kolektivní duši.

Jsme méně odolní, než byli lidé v 19. či 20. století?

Těžko říct. Nebyli jsme připraveni žít v informačním světě, který je de facto virtuální. Netušili jsme, že budeme pracovat především s informacemi, pracovat s lidmi z úplně jiných kultur atd. Tomu v celé historii lidstvo nebylo nikdy vystaveno.

V lidském potenciálu ale je, abychom se v tomto prostoru pohybovali zdravě.

Domnívám se jen, že potřebujeme těmto novým výzvám věnovat náležitou pozornost, to znamená odtabuizovat problematiku duševního zdraví a přestat se schovávat za to, „že nejsem blázen“ a tak podobně.

Lze u duševních onemocnění hovořit o nějakých trendech?

Určitě ano. Například nevíme, zda stoupá, nebo klesá počet sebevražd. Od roku 2007 jejich počet v souvislosti s ekonomickou krizí přestal klesat a začal stoupat. Opět klesat začal kolem roku 2012, nicméně v roce 2017 narostl o šest procent. Ptáme se, co se bude dít dál? Šlo pouze o vychýlení, nebo sebevražd bude nadále přibývat?

Dále stoupá počet lidí, kteří se léčí pro demenci i úzkosti. Vidíme obrovský nárůst spotřeby psychiatrické léčby, který vyčteme z dat, protože je hrazena ze zdravotního pojištění. Ten nárůst lze vysvětlit dvěma způsoby a my si nejsme jisti, který je správný.

Zda jej způsobuje prevalence, nebo jestli stále více lidí vyhledává odbornou pomoc, popřípadě obojí. Současně víme, že zhruba polovina, možná i víc jak polovina, duševně nemocných lidí se vůbec neléčí.

A to je dáno opět dvěma důvody: nedostupností péče a její stigmatizací.

Na co se nejvíce léčí ti „podchycení“ pacienti?

V ambulantní péči s úzkostmi a depresemi. V lůžkové péči s poruchami psychotického okruhu, mezi něž patří například schizofrenie. Protože se dožíváme vyššího věku, tak více péče také čerpají lidé s demencemi.

V jakém věku jsou lidé k duševnímu onemocnění náchylnější?

Přibližně polovina duševních onemocnění se objevuje do čtrnácti let, velký počet pak přibližně do sedmadvaceti roků. To samozřejmě neplatí pro již zmíněné demence a alkoholismus.

Dokážu rozpoznat, kdy mám jen špatnou náladu a kdy už jde o depresi?

Nevím, jak vy, ale když vezmu naši populaci, tak rozpoznat duševní choroby moc neumíme. Lidé často ani nevědí, že to, co prožívají, je například léčitelná deprese. O chorobném smutku se například domnívají, že patří k jejich osobnosti.

Máme velmi nízkou duševní gramotnost, nevzděláváme se, o duševních chorobách nehovoříme, nemluvíme o nich otevřeně často ani v rodině. Myslím, že nám chybí i inteligentní jazyk, který by nám umožnil o duševních problémech hovořit.

Jedním z důvodů bude i dlouhodobá tabuizace duševních onemocnění v historii.

Jak tedy poznám, že můj duševní stav již není „normální“?

Měla byste monitorovat sama sebe, zaměřit se na to, co doopravdy prožíváte. Zda cítíte radost, máte chuť k jídlu, dobře spíte, chcete jít do společnosti… nebo naopak. A přitom si uvědomovat, zda to, co prožíváte, má objektivní příčinu.

Umřel mi pes, proto jsem smutná, nebo jsem smutná a nevím proč? A jak dlouho už to trvá? Den, dva, dva týdny, vrací se mi ten stav pravidelně? Pak bych se možná měla poradit s odborníkem, zda se s tím dá něco dělat.

Více rozpoznatelné jsou příznaky u bizarních prožitků, třeba halucinací, paranoidního prožívání a tak podobně.

Poznám to i u druhého člověka?

Příznaky jsou obdobné, což zjistíte, pokud mezi vámi a druhým člověkem probíhá otevřená komunikace. Samozřejmě když toho člověka znáte, je to jednodušší.

Duševní choroba - Vše o zdravíAutor: Vitalia.cz / Karel Choc

Když někdo nemá nohy, tak mu určitě neřeknete: „Seber se a pojď.“ Člověku s depresí klidně.

Pokud někdo onemocní rakovinou, zpozorníme, když trpí strachem, úzkostmi, obvykle mu řekneme: „To přejde.“ Zlehčujeme tyto stavy?

Když někdo nemá nohy, tak mu určitě neřeknete: „Seber se a pojď.“ Člověku s depresí klidně. Budu se opakovat, ale souvisí to s tou naší nízkou duševní gramotností. Neumíme si představit, co člověk s depresí prožívá. Dokonce ho často ani nevnímáme jako nemocného člověka.

Překlopí se lehké duševní onemocnění snadno do vážného stavu?

Většina lidí tranzici neudělá. Hodně záleží na biologické dispozici a jak rychle vyhledáme odbornou pomoc. Také zda v rodině je, nebo bylo duševní onemocnění. Souvisí to i s tím, co vás během života potká. Jste duševně nalomená, do toho přijde finanční krize, nesplácíte hypotéku, přijdete o dům, rozvedete se, začnete pít a tak dále.

Neměli by se vzdělávat především praktičtí lékaři, kteří sami příznaky duševních onemocnění podceňují?

Často se stává, že se řídí jenom tím, zda akutní fyzický stav člověka vyžaduje, nebo nevyžaduje léčbu.

Pokud není třeba, obvykle už obtíže pacienta, které jsou psychosomatického původu, dál neřeší, i když vidí, že by ten člověk potřeboval konzultaci s psychiatrem nebo klinickým psychologem.

Pacientovi ji nedoporučí, protože se obávají, že by k nim ztratil důvěru. Někteří praktičtí lékaři sami cítí stigma z duševních nemocí.

Duševní choroba - Vše o zdravíAutor: Depositphotos.com

Duševní onemocnění byla v historii dlouhodobě tabu. Dodnes na nich lpí stigma a o nemocných panují zkreslené představy.

Známe bohužel i smutné případy, a není jich málo, kdy u praktických lékařů nebo na urgentním příjmu v nemocnici je duševně nemocným lidem odmítnuta adekvátní lékařská péče, protože jejich obtíže přičítají na vrub duševního onemocnění, a oni přitom trpí třeba zánětem slepého střeva.

Psychiatři bývají nedůtkliví, pokud někdo nerozlišuje mezi jimi a psychology. Kdy tedy navštívit psychologa a kdy psychiatra nebo psychoterapeuta?

Psychoterapii může provádět psycholog i psychiatr. Léčebná metoda psychologa je založena na práci s psychikou člověka, která nevyužívá farmakologii. Psychiatr vedle psychoterapie využívá i psychofarmakologii.

Asi není důležité, zda nejprve navštívíte psychologa, nebo psychiatra, ale kompetentního člověka, který má dobré reference. Dobrý psycholog vás podle potřeby k farmakologii nasměruje.

Někdy může být těžší sehnat dobrého klinického psychologa než psychiatra.

Nemáme dost odborných lékařů?

Kdyby všichni duševně nemocní chtěli naráz navštívit odborníka, tak nemáme. Cílem ale není, abychom se všichni léčili. Systém péče o duševní zdraví je taková pyramida. Základem té pyramidy je péče o sebe sama. Tak jako se většina z nás umí postarat o svůj chrup, ví, jak si má čistit zuby, aby se mu nekazily a nemusel navštívit zubaře, tak bychom se měli umět postarat o svoje duševní zdraví.

Jak konkrétně?

Implementovat do svého života jednoduché věci, jako je dvakrát, třikrát týdně vyšetřit si půl hodiny času jen pro sebe a udělat si takovou vnitřní inspekci, jak mi je doopravdy, co se mě dotklo, co mě naštvalo, co naopak potěšilo, kolik máme energie, chuti do života, jak se mi spí, jak často se cítím ve stresu.

Je dobré do svého života také zařadit relaxační techniky. Existuje i mnoho aplikací, i když zahraničních (viz box), s jejichž pomocí se můžeme monitorovat. Mnozí lidé už dnes pochopili, že by se měli starat nejen o svoje tělo, ale i o duši.

Ovšem někdy hledají vnitřní uspokojení a klid v rámci různých rozvojových kurzů, které jsou občas až bizarní a často pochybné.

Vy jste vytvořili na podporu duševního zdraví program pro děti. V čem konkrétně spočívá?

Ve spolupráci se zahraničními odborníky z Harvardské a Pensylvánské univerzity a dalších pracovišť a za pomoci Nadace RSJ, která program podporuje nejen finančně, vytváříme půlroční projekt pro žáky základních škol.

Každá vyučovací hodina je v něm detailně popsaná, jak by měla probíhat. V současné době se testuje na dvou pražských školách. Z každé proběhlé hodiny získáváme zpětnou vazbu, podle níž projekt upravujeme. Chceme, aby byl dobře přijímaný a kvalitně fungoval.

Rádi bychom, aby se následně uplatnil ve více školách.

Jak jsme dopadli v mezinárodním výzkumu postojů populace k duševním onemocněním?

Výzkum probíhal v roce 2015 identicky v České republice a v Anglii. Jednoznačně z něho vyšlo, že vyjadřujeme daleko větší antipatie k lidem s duševním onemocněním než v Británii. Zopakovali jsme jej v roce 2017 a přibrali do něho ještě Katalánsko. Ukázalo se, že naše postoje jsou horší nejen než v Anglii, ale i v Katalánsku.

Můžeme se ptát, proč tomu tak je? Moje hypotéza je, že když se u nás řekne duševně nemocný člověk, tak právě z důvodu nízké gramotnosti si lidé okamžitě vybaví agresivního člověka, o kterém informovala média. Nevybaví si spolužáka, který byl poněkud úzkostnější, ale jinak to byl prima kluk, lehce depresivní babičku nebo souseda, který má trošku manické fáze, ale je milý.

Neumíme si představit duševní onemocnění v celé té škále, ale vidíme jen své stereotypy.

Vymizí někdy stigma duševních nemocí?

Vývoj se jen těžko odhaduje. Mohl bych říct, že to bude trvat ještě desítky let, na druhou stranu si myslím, že globální vyspělá společnost stále silněji tuší, že zdroj štěstí a radosti leží v nás a obrací se k duševnímu zdraví jako k jedné z nejdůležitějších hodnot v životě člověka.

Nový Zéland a některé další státy sledují spíše psychosociální zdraví a pohodu lidí než hrubý domácí produkt a považují je za hlavní ukazatel toho, jestli politika země funguje. Také Světová banka se věnuje duševnímu zdraví, protože si uvědomuje, jak obrovské ekonomické ztráty jsou spojeny s duševními onemocněními.

Z tohoto pohledu bych mohl být optimističtější.

Zajímavé:  Cukání svalů - vše o zdraví

Duševní choroba - Vše o zdraví

PhDr. Petr Winkler

Sociolog, věnuje se sociální psychiatrii v Národním ústavu duševního zdraví.

Coby vedoucí výzkumného programu se zabývá výzkumnou činností související s reformou psychiatrické péče, výzkumem v psychiatrické epidemiologii, sociální psychiatrii a ekonomii duševního zdraví.

Předmětem jeho zájmu je dále výzkum efektivity zdravotních a sociálních služeb, výzkum v oblasti sebevražd a výzkum v oblasti stigmat a diskriminace.

Řada firem už má odborníka, který řeší duševní zdraví zaměstnanců, říká psychiatr

V péči o duševně nemocné lidi jste na dobré cestě, stále ale příliš podporujete zavírání pacientů do velkých ústavů, kárá Česko světově uznávaný britský psychiatr Graham Thornicroft.

Profesor komunitní psychiatrie z londýnské King's College přijel minulý týden do Prahy na konferenci o reformě psychiatrické péče v tuzemsku. Aktuálně.cz při té příležitosti poskytl exkluzivní rozhovor. Thornicroft vydal 30 knih a víc než 500 vědeckých článků.

Loni jej královna Alžběta II. za jeho zásluhy v péči o duševní zdraví povýšila do rytířského stavu.

Co mohou lidé udělat, aby zůstali duševně zdraví?

Lidé si v souvislosti s duševními nemocemi typicky vybaví někoho, kdo se chová velmi zvláštně na veřejnosti, svléká se nebo křičí, ale mnohdy si neuvědomují, že máme širokou škálu mentálních nemocí. Od paniky, fóbií, poruch příjmu potravy, přes posttraumatický stres, deprese, bipolární poruchy. A lidé si je často nespojí s rozličnými stavy.

Tak třeba: máte pubertální dceru. Hubne nebo je bledá. Řeknete si, že jí možná něco přelétlo přes nos, nebo má emocionální problémy se svými kamarádkami nebo kamarády, možná je zklamaná z testů.

Tyto změny ale můžou být známkou rozvoje poruchy příjmu potravy nebo deprese. Podobně mohou kolegové koukat třeba na muže kolem padesátky, u nějž vidí, že je jiný, podrážděný, chodí pozdě, je cítit alkoholem, vypadá unaveně, hubne.

Řeknou si, že má třeba potíže s manželkou. Nemusí jim dojít, že tyto trable mohou být dané neléčenou depresí.

Často chybí porozumění a obecné povědomí o mentálních nemocech a jejich projevech. Je důležité vědět, jak rozpoznat duševní nemoci.

Jak tedy mohu jako jedinec předejít duševní nemoci?

Člověk toho může udělat mnoho. Jedna z věcí je vybudování silných sociálních sítí mezi přáteli a rodinou, s nimiž můžete důvěrně diskutovat své problémy a kteří vám případně mohou pomoct už v raných fázích.

Zadruhé, starejte se o svoje fyzické zdraví. Je prokázané, že když jste fyzicky fit, může to snížit závažnost deprese, lidem to skutečně pomáhá zotavit se. Základem je mít dobrou životosprávu – jíst zdravě, spát, vyhýbat se velkému množství alkoholu a drog. A když se necítíte dobře, měli byste vědět, kam se obrátit pro pomoc.

Zotavení lidé by měli také šířit osvětu o tom, jak se uzdravili. Když mi byly tři roky, moje matka propadla vážné depresi, měla sebevražedné sklony. Vyhledala pomoc a asi během roku se plně vyléčila. Pracovala jako zdravotní sestřička a nikdy už se jí nemoc nevrátila. Je příkladem toho, že mnoho lidí se dokáže plně uzdravit a žít.

Zlepšuje se v tomto směru i přístup zaměstnavatelů?

Ano, společnosti si začínají uvědomovat, že zajímat se o duševní zdraví svých zaměstnanců dává nejen lidský, ale i ekonomický smysl. Pokud je někdo doma, nemocný s depresí, potřebujete záskok. Pokud odejde, musíte najmout někoho jiného a zacvičit ho. To je velmi drahé, trvá to měsíce a měsíce.

Mnoho společností má dnes systém EAP (employee assistance program). To znamená, že firma nebo externista poskytuje poradenství pro duševní onemocnění přímo v práci nebo jednou týdně někde poblíž, kde člověk najde pomoc, cítí se pak lépe a vrací firmě produktivitu. Takže investování do podpory svých zaměstnanců dává lidský i ekonomický smysl.

Jaký je aktuálně trend v péči o duševně nemocné lidi?

Když se podíváme napříč Evropou, vidíme zásadně jinou situaci za západě oproti východním a středoevropským zemím. V západních zemích a ve Skandinávii se už od 80.

let pomalu ale jistě odehrává pokrok co do snižování množství lůžek v psychiatrických léčebnách.

Postupně se ruší dlouhodobá lůžka a zároveň se rozvíjí komunitní péče, která pomáhá lidem s duševní poruchou žít co nejvíce v podmínkách běžného života.

A oproti tomu je situaci u nás jaká?

Zdejší přední odborník Petr Winkler přišel s velmi pěkným shrnutím o tom, co se děje v 25 zemích Evropy, hlavně v postsovětských státech. Mnohde probíhaly vlny reforem, pak nastala období pomalého rozvoje.

V mnoha zemích stále proudí většina zdrojů do velkých institucí, například psychiatrických nemocnic, kde jsou zavřené stovky nebo dokonce tisíce lidí. Očekává se, že tam mohou lidé strávit roky nebo desetiletí.

Často jsou tam lidé označeni jako zdravotně postižení a mnohdy ztrácí některá svá lidská práva, protože se ocitnou například v opatrovnické kategorii. Celkem často mají zaměstnanci v těchto institucích staromódní názory.

Jako třeba?

Například že když máte duševní nemoc, nikdy se neuzdravíte. Jakmile máte jednou přiznanou invaliditu, jste navždy postižený. Ani jedno nemusí být pravda. Zaměstnanci často vidí tyto lidi jako sociálně nekompetentní.

Ale co si nezbytně nemusí uvědomovat – jejich stav je daný kombinací duševní nemoci a vlivu instituce.

Zaměstnanci jejich budoucnost často vidí černě, ale to je podbarvené povahou prostředí ústavu, které vylučuje lidi z širší společnosti a nedává jim možnost rehabilitace.

Výhoda komunitní péče je, že se lidé mohou účastnit každodenních aktivit, mohou chodit do práce, trávit čas s rodinou, věnovat se koníčkům. Zjistili jsme, že spousta lidí, i těch, kteří byli v nemocnici po mnoho let, se skutečně naučí vrátit do života poměrně rychle, když jim dáme možnost. A velká většina výrazně preferuje život v komunitě než v nemocnici.

Jak daleko jsme tedy v Česku?

U vás pomalu probíhá proměna. Máte tady komunitní týmy, komunitní péči, možnosti zaměstnání, ale je to ve velmi rané fázi. Stále putuje mnoho peněz do institucí s dlouhodobými lůžky. Teď záleží na tom, s jakými zákony přijde vláda, jakou udělá politiku zaměstnanosti, zda dá věci do pohybu rychleji.

Říkáte, že zakládání komunitních center je správná cesta. Jaké jsou vůbec jejich výsledky? Máte nějak změřený dopad na společnost?

Když například země berou vážně otázku sociální inkluze a podporují destigmatizující kampaně, které pomáhají sejmout z duševně nemocných předsudky, odrazí se to v množství lidí, kteří se odhodlají vyhledat pomoc. Jejich počet roste.

Například ve Velké Británii se množství mladých lidí s duševní nemocí v posledních letech zvýšil o 25 procent. Na první pohled si můžete si říct: To je strašné, máme tady daleko víc duševně nemocných lidí.

Co se děje? Může za to internet? Je ale potřeba podívat se na to jinak a uvědomit si, že ze všech mladých lidí, kteří mají duševní nemoc, zahájí léčbu jen čtvrtina. A my chceme, aby každý, kdo má problém, měl možnost dostat pomoc a podporu.

Takže rostoucí číslo není negativní, vypovídá o tom, že větší množství lidí dostalo potřebnou péči.

Jak tedy můžeme napomoct tomu, aby se množství lidí, kteří získají potřebnou péči, zvýšilo?

Je to otázka nabídky a poptávky. Na straně poptávky to znamená opatření vedoucí ke snížení stigmatu ve společnosti a zejména zvýšení porozumění duševně nemocným lidem a odstranění překážek při hledání pomoci.

Představte si třeba mladého člověka kolem 15 let, který je deprivovaný nebo má sebevražedné sklony. Takový člověk potřebuje pomoc hned.

Jenomže on se může velmi zdráhat o svých problémech někomu říct, protože se bojí, že se mu budou lidé vysmívat, odmítat ho, ztratí přátele. To může jejich stav ještě zhoršovat.

  Chceme, aby měli lidé pro duševně nemocné daleko větší soucit, pochopení, pak je větší šance, že lidé najdou pomoc rychle.

Dnes mnohdy čekají měsíce a roky, než najdou pomoc. Velká mezinárodní studie zaměřená na lidi se sociofobií – ty, kteří se cítí ve skupinách úzkostně, vyhýbají se třídám, meetingům – říká, že doba mezi prvními příznaky problému a vyhledáním pomoci je kolem deseti let. Když se první známky projeví, jak je časté, kolem 15 let, obrátí se na odborníky až kolem 25. roku. 

Jak to vysvětlují?

Bojí se, že si o nich budou lidé myslet něco špatného nebo že je dokonce zavrhnou. Provedli jsme hodně výzkumů mezi lidmi, kteří mají různé typy mentálních onemocnění, v asi 40 zemích po celém světě. Mnoho z nich říká, že když máte diagnózu, někteří přátelé nebo rodinní příslušníci vás opustí. Takže když mluvíte o svých potížích, riskujete, že se zbortí vaše sociální vazby.

Co tedy může pomoct, aby se lidé nebáli vyhledat péči?

Je několik věcí, které mohou pomoci. V mnoha zemích, například v USA, existují antidiskriminační zákony, proti diskriminaci postižených lidí, ať už fyzicky nebo duševně. Obvykle jsou to ustanovení, která lidem se zdravotním postižením poskytnou další podporu a povzbuzují je k tomu, aby hráli normální sociální role.

Například když je někdo na vozíčku, myslí se na něj s bezbariérovými prostory nebo přístupy. Takže se fyzicky může dostat do práce. Podobně existují opatření podporující lidí s mentální nemocí, aby úspěšně pracovali nebo studovali.

Například to může být udělování speciálních výjimek, jako třeba víc času na zkoušky, mít možnost vyhnout se stresu při cestování, který lidem nedělá dobře, nebo to může být zřízení tichých místností, pokud jsou tito lidé citliví na hluk.

Jsou různé cesty které pomáhají lidem uspět v práci nebo v běžném životě. Třeba ve Velké Británii, když člověk žádá o práci, není zákonné mít ve formuláři sekci věnovanou vašim zdravotním problémům. Nemůžete se na to ptát. Stejně tak na pohovoru nemáte dovoleno ptát se, jestli máte nějaké zdravotní problémy nebo duševní nemoc.

Pak jsou tady různé ‚měkké záležitosti‘ jako společenské povědomí, postoje. Pozorujeme, že destigmatizující kampaně fungují, když je děláte opatrně. Mají dopad, protože úroveň stigmatu ve společnosti postupně klesá.

Ale trvá několik let, než se to změní. Je to celé založené na myšlence kontaktu mezi lidmi s duševní nemocí a těmi, kteří se s ní nesetkali.

Ukazuje se, že filmy, sociální média nebo videoportéty lidí s duševními nemocemi fungují.

Zajímavé:  Ekg křivky - vše o zdraví

Mnoho duševně nemocných lidí trpí chudobou, nezaměstnaností…

Ano, kolem 90 procent lidí se schizofrenií je nezaměstnaných, u vás i u nás. U deprese je to zhruba 50 procent lidí. Vznikají tak velké nerovnosti.

Co se dá dělat, je snížit úroveň stigmatizace, pak je možnost zavádět zvláštní opatření dávající lidem silnou podporu v nalézání práce na otevřeném trhu, nemyslím tím workshopy, kde vyrábíte košíky nebo keramiku.

Je třeba získávat dovednosti, které vám umožní pracovat ve skutečném zaměstnání, byť jen na poloviční úvazek.

V Americe vyvinuli specifickou metodu, která se jmenuje ‚podporované zaměstnávání‘, díky tomu získává asi o polovinu víc duševně nemocných práci na normálním otevřeném trhu, když dostanou tu správnou podporu. Někdy trvá několik let, než získají dovednosti potřebné pro normální práci.

Ve skutečnosti je spíš potřeba podporovat zaměstnavatele, aby duševně nemocným lépe porozuměli. Mnohde si myslí, že lidé s mentální nemocí neumí pracovat, nechtějí pracovat nebo jsou nezodpovědní. Ve skutečnosti se ukazuje, že lidé s duševní nemocí jsou často odhodlanější pracovat a oddanější, než ostatní zaměstnanci.

 Protože si velmi přejí být zapojení do života.

V souvislosti s kauzou Čapí hnízdo českého premiéra Andreje Babiše se mluví o schizofrenii jako o nemoci, kterou údajně trpí jeho syn. Jak se takový člověk může zapojit do běžného života?

Budu mluvit o vlastní zkušenosti. Pracuji v komunitním týmu, kde léčíme lidi v první epizodě psychózy. Obvykle mladé lidi, teenagery.

Začíná to tak, že slyší hlasy, mají vidění nebo jinak modelované myšlenky, mohou se cítit paranoidně nebo si myslet, že oplývají nadpřirozenými silami.

Obvykle mají tyto potíže několik týdnů, někdy několik měsíců, pak je rodina vezme nejprve k praktikovi a pak přijdou k nám.

Důkladně vyhodnotíme situaci a potom nabízíme několik různých druhů pomoci. Mnoha lidem nabízíme medikaci, speciální antipsychotické typy léků. Asi víc než půlka to přijme.

Je to ale dobrovolné rozhodnutí a mnoho lidí jej nepřijme, ať už kvůli vedlejším efektům nebo protože jsou z principu proti tomu, aby brali tišící léky.

U mnoha lidí zahájíme psychologickou léčbu, která jim může pomoct méně si všímat hlasů, nebo také adaptovat se na novou situaci psychicky nemocného. Protože to samo o sobě může být traumatizující.

Zatřetí nabízíme lidem odborného poradce, který pomáhá vrátit se zpátky do školy nebo do práce, nebo jim pomůže s přípravnými kurzy. Pak je tam také osoba, většinou zdravotní sestra, které se říká manažer péče, ta všechno propojuje.

Je prvním, s kým se pacient dostane do kontaktu, a pak úzce spolupracuje s doktorem, psychologem a odborným poradcem. Léčíme lidi rok až dva a během roku se minimálně půlka lidí úplně nebo z většiny z psychózy zotaví.

A po dvou letech zůstává pouze malá menšina lidí, kteří stále potřebují péči.

Můžete se schizofrenií cestovat?

Záleží to na situaci. Není to dobré, pokud se cítí extrémně špatně. Například v týmu, kde pracuji, máme 250 pacientů. A dnes okolo asi 10 se cítí velmi špatně. Ale pro většinu lidí psychóza znamená, že jsou plně schopni provádět normální aktivity.

18:35

Zažil jsem dvacetiminutový paralyzovaný stav, měl jsem intenzivní pocit, že umírám, v nemocnici mi řekli, že jsem úplně zdravý. | Video: Daniela Drtinová, DVTV

Sebevraždy, deprese, úzkosti. Koronavirus drtí i duševní zdraví Čechů

Epidemie koronaviru v Česku nepoškodila jen ekonomiku, ale i psychické zdraví populace. Narostl počet duševních onemocnění a podstatně se zvýšilo riziko sebevražd, depresí a úzkostných poruch. Stoupla i konzumace alkoholu, sedativ či konopí. Trend má pokračovat.

Varovná čísla zachytila studie Národního ústavu duševního zdraví (NÚDZ).

Negativní dopady koronavirové krize na duševní zdraví obyvatel ale dokládají i statistiky Linky bezpečí nebo pozorování psychiatrů v ordinacích.

Lékaři navíc očekávají, že trend bude pokračovat, i když koronavirová nákaza odezní, protože se ke starostem lidí přidají ekonomické obavy a potíže. Psychické vyčerpání dostihlo ve zvýšené míře i zdravotníky.

Třikrát větší riziko sebevražd i depresí

Výsledky studie se dnes zabývala Rada vlády pro duševní zdraví, která mimo jiné schválila Národní akční plán prevence sebevražd. Jaké jsou tedy přesné výsledky studie? Riziko sebevražd mezi lidmi se zvýšilo třikrát, stejně narostly deprese a dvojnásobně úzkostné poruchy.

„Vliv pandemie byl široký. Lidé řešili strach z onemocnění sebe samých či svých blízkých, možné výčitky z přenosu choroby.

Další negativní dopady do duševního zdraví měla sociální izolace a další opatření, která byla přijímána k zabránění šíření infekce, a u pracovníků první linie se projevilo extrémní pracovní nasazení s následným psychickým i fyzickým vyčerpáním.

V neposlední řadě jsou zde ekonomické dopady, jako významný důvod růstu duševních obtíží v populaci v budoucnosti,“ uvedl Ivan Duškov, předseda Výkonného výboru pro implementaci Strategie reformy psychiatrické péče, důvody vzniku duševních problémů v populaci v posledních měsících. 

Děti v ohrožení

Tyto reakce a dopady na společnost odpovídají pozorováním v jiných zemích a také varováním Světové zdravotnické organizace (WHO) nebo OECD, které na takový vývoj upozorňovaly. Například bezplatná linka první psychické pomoci pro veřejnost (na čísle 1212 a pod volbou 5) celkově za tři měsíce provozu odbavila 2 600 hovorů, v krizových dnech to bylo až 100 hovorů denně.

Analýza rady vlády mapovala také psychické problémy u dětí a mladistvých. Podle šetření České školní inspekce se například 10 000 dětí vůbec nezapojilo v distanční výuce a jejich duševní zdraví i rozvoj jsou podle analýzy ‚výrazně ohroženy‘.

„Větší množství stresu během nouzového stavu, zejména pak strach a obavy o vlastní zdraví a zdraví svých blízkých, celospolečenská nejistota a bezmoc ve vztahu k opatřením, to jsou časté příčiny vzniku symptomů duševních onemocnění u dětí a mladých lidí.

  Patří tam i nedostatek informací a nástrojů, jak situaci řešit. U dětí pak často jde o narušení spánku, nedostatek podnětů, nedostatek sportovního vyžití, málo soukromí, konflikty uvnitř rodiny a a podobně.

To všechno může vést k duševnímu diskomfortu,“ přiblížila Marie Salomonová, jedna ze zakladatelek organizace Nevypusť duši.

Linka bezpečí (určená pro děti a mladistvé) registrovala v průběhu epidemie Covid-19 až třicetiprocentní nárůst hovorů s tématem násilí v rodině, o třetinu více bylo telefonátů o osobních problémech a psychických potížích a o třetinu častěji se děti svěřovaly s problémy s internetem, včetně sexuálního zneužívání.

Plán: Krizové centrum do každého kraje

Rada vlády pro duševní zdraví chce kvůli těmto dopadům udělat péči o psychické zdraví lidem dostupnější. „Na dnešní radě jsme se shodli na vytvoření sítě zdravotnických krizových center při nemocnicích tak, aby bylo v každém kraji jedno. Budeme se snažit na jejich vznik získat evropské prostředky a myslím si, že by do roka mohla vzniknout,“ uvedl dnes ministr zdravotnictví Adam Vojtěch. 

Nejde ale jen o rozšiřování psychoterapeutických služeb, do řešení problému chce rada vlády zapojit i telemedicínu. A po zdravotní pojišťovnách to, aby preventivní programy pro zdraví zaměřily také na podporu psychické odolnosti u svých klientů.

David Garkisch

Ilustrační foto: Pixabay.com, CC0

Pozorovali jste na sobě nebo na lidech ve svém okolí psychické dopady koronavirové krize?

Ano 87 % Ne 9 % Nevím 4 %

Celkem hlasovalo 234 čtenářů.

Každý pátý Čech trpí duševní chorobou. Pomoci mají centra duševního zdraví

Šedesátiletá bývalá zubařka Jana z Brna má diagnostikovanou schizofrenii. Onemocnění, které postihuje jednoho člověka ze sta. U Jany je však nemoc zaléčena tak dobře, že bydlí doma. Několikrát týdně se za ní zastaví speciální tým odborníků, zkontrolují, zda bere správně léky nebo něco nepotřebuje.

Její případ je ale pořád spíš výjimka. Lidé se závažným duševním onemocněním se totiž léčí hlavně v psychiatrických zařízeních, kde někdy stráví i zbytek života. Statistiky navíc ukazují, že jich přibývá.

V Česku prožije duševní onemocnění každoročně více než pětina obyvatel. Za posledních 15 let lékaři evidují nárůst pacientů o 80 procent. Nejčastěji přicházejí kvůli úzkosti a poruchám nálad, diagnostikovány jsou i poruchy způsobené návykovými látkami či poruchy organické, kdy dojde k narušení funkce mozku třeba po úrazu.

Napříč celou republikou vznikne do konce července patnáct nových Center duševního zdraví, tedy týmů, které za pacientem vyjíždějí do jeho vlastního prostředí podobně jako v případě Jany.

Cílem je sto center, jedno na sto tisíc obyvatel. Dosud jich funguje pět.

„Směr je budovat komunitní péči a poskytovat ji v místě a čase, kde ji lidé potřebují,“ říká člen výkonného výboru reformy a vedoucí výzkumného programu Národního centra duševního zdraví Petr Winkler.

Koho propustí z léčebny?

Nová centra postupně umožní rušení lůžek dlouhodobé péče. V každé psychiatrické nemocnici vznikne „seznam“ hospitalizovaných déle než půl roku, u nichž se bude zjišťovat, co k životu ve svém prostředí potřebují. „Již v tomto roce budou propouštěni ti, u nichž jsou v jejich spádovém kraji odpovídající služby,“ říká mluvčí resortu zdravotnictví Gabriela Štěpanyová.

Zásadním bodem reformy je i změna v myšlení. „Aby to lidé nebrali tak, že duševní choroby jsou nevyléčitelné a nemusí se pomáhat. Opak je pravda,“ říká předseda České psychiatrické společnosti ČLS JEP Martin Anders.

Nechci toho člověka za souseda, nechci s ním pracovat, nechci, aby chodil s mojí dcerou. Pár příkladů nálepek, s kterými se běžně potýkají duševně nemocní. Česká republika se v tom podle odborníků vůbec neliší od zbytku světa. Přitom jeden z pěti dospělých má zkušenost s duševním onemocněním.

Většina se ale neléčí a ti, kteří ano, jsou často vystaveni stigmatizaci a diskriminaci. „Vychází to buď z ignorance, nebo špatných znalostí o duševních onemocněních,“ vysvětluje odborník z Národního ústavu duševního zdraví Petr Winkler.

Právě projekt destigmatizace, kterou má v rámci reformy ústav na starosti, je jedním ze zásadních bodů celé reformy. Podle předsedy České psychiatrické společnosti Martina Anderse dokonce tím nejdůležitějším. „Půjde to ale pozvolně, musíme počkat, až nás některé generace úplně opustí,“ dodává Anders.

Tlak společnosti

Reforma však cílí i na okolí nemocných, rodinu či odborníky, tedy sociální pracovníky, úředníky, policisty nebo lékaře. „Člověk přijde na pohotovost s pícháním v břiše. Lékař vidí v historii depresivní onemocnění a řekne si, že to je psychosomatické.

Ten člověk je pak ale akutně operovaný se slepým střevem,“ upozorňuje Winkler na přístup, který je kromě životního stylu důvodem, proč se duševně nemocní dožívají o 20 až 25 let méně než obecná populace.

„Nemocní a rodina pak postoje přijímají a radši o toho člověka nějak pečují v paneláku na okraji města a v tichu trpí.“

V roce 2017 bylo v českých psychiatrických ordinacích ošetřeno více než 650 tisíc lidí, častěji žen. Oproti roku 2016 nárůst o jedenáct tisíc, jak vyplývá z dat Ústavu zdravotnických informací a statistiky.

Anders nárůst přičítá tomu, že se o nemocích víc mluví, lidé se přestávají bát, snižuje se skrytá nemocnost. Winkler doplňuje ještě stres dnešní doby.

„Před dvěma sty lety jste se narodili někde ve vsi v rodině kováře a bylo jasné, že budete dělat kovařinu. Dnes žijeme v globalizované společnosti, v technologickém, informačním světě.

Zajímavé:  Clostilbegyt - vše o zdraví

Je na nás kladen nárok související s velkým individualismem,“ míní Winkler.

Udržet je v běžném prostředí

Druhým mezníkem reformy bude dobudování všech center duševního zdraví. Nebudou to ovšem nové budovy. Jde o tým odborníků, kteří minimálně polovinu pracovní doby tráví v terénu u pacientů v jejich prostředí, hlavně u lidí se závažným onemocněním, jako je schizofrenie či bipolární porucha. Tito lidé jsou vyloučením ze společnosti nejohroženější.

Jedno z center funguje už skoro půl roku v Brně. Provozuje ho organizace Práh jižní Morava. „Zatím je na větší zhodnocení brzo, ale u části klientů už je vidět, že jim velice pomáhá a výrazně jim to změnilo trajektorii životní dráhy. Udržují se déle bez hospitalizace.

Jeden pán se díky tomu výborně udržuje v běžném prostředí, protože k němu pravidelně chodí psychiatrická sestra, která mu pomáhá s udržováním medikace. Vyloženě z toho profituje,“ říká Jiří Šupa z organizace Práh.

Tým má něco přes deset lidí, část je z bohunické fakultní nemocnice.

Provoz center, která jsou už fungujícími poskytovateli sociálních či zdravotních služeb, se první rok a půl financuje z evropských peněz. Později se bude zdravotní část služeb platit z veřejného pojištění asociální část z rozpočtu krajů.

Psychiatrická reforma ale neproběhne podle odborníků ze dne na den, potrvá možná až dvacet let.

Pět Center duševního zdraví už od loňského roku u nás funguje. Jsou v Přerově, Havlíčkově Brodě, Brně, v Praze na Proseku a v Praze-Strašnicích.Letos se otevře dalších patnáct. Už druhé vznikne v Brně, první pak v Hradci Králové, Chebu, Karlových Varech, Kroměříži, Mladé Boleslavi, Opavě, Pardubicích, Plzni, v Praze 6, Strakonicích, Táboře, Trutnově a v Uherském Hradišti.Každé z Center duševního zdraví nyní může čerpat dotaci ve výši až 14,9 milionu korun po dobu osmnácti měsíců.Dalších devět jich dle plánů reformy vznikne ještě v polovině tohoto roku. „Budou poskytovat komplexní psychosociální služby, zároveň u nich bude možnost specializovaných týmů třeba na problematiku závislostí nebo gerontopsychiatrie,“ vysvětluje odborník Národního ústavu duševního zdraví v Klecanech Petr Winkler.Pracovníci center budou vyjíždět za pacienty do jejich prostředí, to může být jak jejich byt, dům, tak i sociální byt či chráněné bydlení.

Duševní onemocnění

V současné době žije v České republice zhruba 100 tisíc lidí s diagnózou psychóza.

Slovo psychóza je odborný lékařský výraz pro skupinu duševních onemocnění, do níž patří především schizofrenie, bipolární porucha (dříve maniodepresivita), dále porucha s bludy a další příbuzné poruchy.

Psychózy jsou závažná duševní onemocnění, z nichž mívají lidé veliký strach. V dnešní době však jsou již přeci jen alespoň u většiny pacientů léčitelná a dopad na jejich život je tak s pomocí moderní lékařské, psychologické a sociální péče značně omezený.

Jak se pozná člověk, který onemocněl schizofrenií

Chodí mezi námi mnoho lidí, o nichž netušíme, že trpí závažným duševním onemocněním – jsou navenek nenápadní.

Je složité přesně a jednoznačně určit, co je v našem prožívání, myšlení a chování ještě normální, a co už nikoli. Mnohdy záleží spíš na tom, co je v daném místě a dané době běžné, co je ve společnosti zvykem. Příznaky se u jednotlivých nemocných mohou značně lišit a zřídkakdy se vyskytují dlouhodobě – většinou po období zhoršení nemoci odeznívají.

Vnější projevy akutního onemocnění mohou vypadat například takto: člověk je nervózní, mluví nesouvisle, mění rychle plány, často se něčeho strachuje, je napjatý, úzkostný, mluví o ohrožení, pomlouvání apod.

Dotyčný může podnikat i různé akce na svoji ochranu proti domnělému nebezpečí – ucpává okna, dveře, vypíná si plyn, odpojuje televizi a rádio, vyhazuje jídlo uvařené příbuznými atd. Často bývá považován za podivína. Někdy si povídá sám pro sebe, přestává komunikovat s nejbližšími, je nesoustředěný, špatně spí.

V důsledku vnitřní nepohody bývá podrážděný, hádavý. Často trpí výkyvy nálad – někdy prožívá tzv. mánii (tedy nadnesenou náladu, bezstarostnost, činnost bez ohledu na budoucí důsledky), mnohem častěji však trpí depresí – tedy skleslostí, smutkem, pocity méněcennosti, beznaděje, špatnosti vlastní i celého světa.

V určitých obdobích takový člověk může přestat dbát o svůj vzhled, oblečení, osobní hygienu. Přestává chodit do práce (nebo ji nezvládá), nakupovat si, uklízet i vařit, izoluje se doma a ve svém vnitřním světě.

Je třeba vědět, že tyto projevy nejsou nemoc sama, nýbrž jen vnější důsledky toho, co člověk prožívá uvnitř. Onemocnění probíhá ve vlnách: po zhoršení přichází opět zlepšení a klid.

Jak schizofrenii rozumět

Schizofrenie je stav myšlenkového a pocitového chaosu, který většina nemocných prožívá jako nepříjemný, ohrožující nebo dokonce děsivý. Někteří naopak vnímají nové obrazy a originální nápady ve své mysli jako obohacení, zažívají euforii, v někom se probouzí netušená tvořivost.

O lidech, kteří onemocněli schizofrenií, se říká, že „cítí více a rozumějí jinak“. Často to pro ně znamená, že také více trpí. Trpí například poruchou schopnosti třídit pocity, myšlenky, vjemy, informace, přiřazovat je k sobě navzájem nebo v paměti k minulým zkušenostem.

Tyto duševní pochody u zdravého a bdělého člověka probíhají z velké části automaticky.

U člověka, který zrovna prožívá psychózu, se však ztratily hranice mezi minulostí a přítomností, mezi přítomností a budoucností, mezi důležitým a nedůležitým, mezi vlastním prožíváním a vnějšími podněty, mezi vlastním tělem a okolním prostředím.

Rozdíly se setřely, vše je promíseno, překrývá se či splývá. Spojují se věci nesouvisející a naopak ty, které byly dříve zřetelné a známé, se jeví cizí a ztrácejí smysl.

Takový stav ovšem sám o sobě není vůbec neobvyklý – zná jej každý člověk ze svých snů. Nejen v psychóze, i při snění prožíváme podivné příběhy, v nichž jsme ve středu dění a zároveň je sledujeme jako diváci. Podstatný rozdíl je však v tom, že z psychózy se nelze probudit.

Zatímco sny se objevují ve spánku, v psychóze prostupuje tento způsob prožívání pacientovu mysl i v bdělém stavu a pacient se jej nemůže jednoduše zbavit.

Kdy jindy ještě lidé zažívají podobné stavy? Například po požití některých drog, v náboženském vytržení (transu), při katastrofických zážitcích, při meditaci, při cvičení jógy, při holotropním dýchání, při některých otravách, při některých tělesných onemocněních (např. známé blouznění v horečkách).

„Je to jako sen, ale není to sen, protože nespíte. A protože nespíte, nemůžete se probudit…“

Co způsobuje schizofrenii

Vědci se v současnosti shodují v tom, že se na propuknutí psychózy podílí vždy více faktorů a žádný z nich sám o sobě nestačí. Ve hře je určitá náchylnost (dispozice) k onemocnění schizofrenií, která se může, ale nemusí uplatnit.

Tuto dispozici představuje především nadměrná citlivost (k určitým vlivům) a v důsledku toho nadměrná psychická zranitelnost. Podíl biologických, psychologických a sociálních vlivů na vzniku onemocnění je u každého pacienta jiný: u někoho převládají příčiny biologické (např.

těžký porod), u jiného neuspokojivé rodinné zázemí, u dalšího situační zátěž (maturita, partnerský vztah atd.).

Psychologický pohled

Schizofrenie narušuje některou (nebo několik) ze součástí duševního života: vnímání, emoce, myšlení, vůli, schopnost soustředění, rozhodování, cílevědomého konání, schopnost dlouhodobého plánování, udržení stálých vztahů aj. především však schizofrenie narušuje souhru těchto psychických funkcí.

Co přispívá k propuknutí schizofrenie? Lidé, kteří onemocní psychózou, mají změněnou schopnost zpracovávat informace z okolí: omezeně nebo nesprávně rozlišují důležitost a naléhavost informací, jsou nejistí v mezilidském kontaktu, neboť se obtížně orientují v emočních signálech od druhých lidí, špatně se přizpůsobují novým situacím, pomalu si zvykají. Bývají náchylní reagovat určitým způsobem – obrácením se do sebe, omezením komunikace, odvrácením se od vnějšího světa k vnitřnímu, hledáním uklidnění a řešení ve fantazii. Bývají podezřívaví a odtažití, což stupňuje jejich vzájemné nepochopení s okolím.

Zdá se, že lidé, kteří později onemocněli psychózou, byli již dříve (častěji než jiní lidé) uzavření, plaší, úzkostní, zvýšeně citliví na konflikty. Někteří se snaží pomoci si alkoholem či drogami, to však jen zvyšuje jejich ohrožení psychózou.

U mladého člověka může dojít v období dospívání k dramatickým změnám v prožívání. Jeho dosavadní vnitřní jistoty – jeho identita – je otřesena.

Úzkost ze ztráty kontroly nad bouřlivými prožitky, obtížné hledání nových záchytných bodů, rozpory mezi vnitřní nezralostí a společenskými nároky („uč se, chovej se zodpovědně, starej se sám o sebe, poslouchej..“) vedou k nitřním i vnějším konfliktům.

Stres pak může prolomit oslabené psychické obranné síly – a to je právě chvíle, kdy velmi často propuká psychóza.

Biologický pohled

Zásluhou nebývalého pokroku ve výzkumu v medicíně jsou dnes již alespoň částečně objasněny biologické souvislosti některých duševních poruch. V případě schizofrenie hraje důležitou roli chemická látka zvaná dopamin.

Dopamin se podílí na fungování lidského mozku jako přenašeč vzruchů/informací mezi jednotlivými nervovými buňkami. Pokud je dopaminu mezi buňkami nadbytek, cítí se buňky „zahlceny“, nedokážou signály zpracovávat a začínají fungovat chaoticky.

To je pravděpodobně biologický podklad chaotického prožívání, o kterém jsme psali výše.

Na propuknutí schizofrenie mají patrně vliv ještě další faktory: dědičnost, porodní komplikace, těžké nemoci v dětství, špatná výživa, růst a hormonální změny v pubertě a dospívání, zneužívání drog (včetně alkoholu), u žen navíc menstruační cyklus, hormonální poruchy, těhotenství, porod a kojení.

Sociální pohled

Velký význam pro vznik (a později event. léčení) schizofrenie má nepochybně prostředí, v němž člověk žije: rodina, přátelé, škola či zaměstnání, finanční zabezpečení, bydlení aj.

Z těchto zdrojů může pramenit buď podpora a pohoda (ochranné faktory), nebo naopak konflikty, napětí a stres (ohrožující faktory).

Všechny tyto oblasti ovlivňují celkový pocit životní pohody nebo nepohody, a proto je nutno jim věnovat maximální pozornost i při léčbě psychoticky nemocných.

 Oblast – rodina:

  • příliš přísná kritika (hlavně rodičů k dětem)
  • nepříznivé poměry v rodině
  • úzkostlivé ochraňování
  • uměle udržovaná pohoda za cenu zastírání konfliktů
  • ztráta blízkých osob (odstěhování, rozvod, nemoc, úmrtí aj.), neúplné rodiny, odloučení malých dětí od rodičů
  • zanedbávání výchovy, týrání, sexuální zneužívání

Oblast – škola a práce:

  • napětí ze zkoušek
  • šikana, izolace (rasové a náboženské předsudky apod.)
  • nároky v zaměstnání, obava ze ztráty zaměstnání , nezaměstnanost

Oblast – bydlení:

  • hmotná nouze
  • nedostatek soukromí
  • osamělost

Pozitivní stres (velkou zátěží bývají i situace nebo události, na než se člověk těší a které prožívá kladně):

  • cesta na dovolenou
  • cesta do zahraničí
  • svatba
  • povýšení v práci aj.

 Doporučená literatura:

  • Jak žít s psychózou -Kamil Kalina
  • Bláznit je lidské – Ursula Plog, Klaus Dőrner, Grada 1999, 1. vydání
  • Osvobozující rozhovor – Klaus Dőrner a kol., Grada 1999, 1. vydání

Diskuze

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *