Penicilin – Vše o zdraví

Izolovat účinnou složku se podařilo v roce 1940 vědcům z Oxfordské univerzity pod vedením Ernsta Chaina a Howarda Floreyho, kteří také 17. ledna 1941 podali lék prvnímu pacientovi.

Toxický pro člověka?

Jedním z členů oxfordského vědeckého kolektivu byl i mladý lékař jménem Charles Fletcher a právě on dostal začátkem roku 1941 delikátní úkol, a to najít pacienta se smrtelnou chorobou, ochotného podstoupil léčbu penicilinem.

Všechny předchozí výzkumy na zvířatech a vzorcích lidské tkáně totiž ukazovaly, že lék by neměl být pro člověka toxický. S jistotou to však nevěděl nikdo, a proto chtěl Florey experiment provést raději na někom, kdo už neměl co ztratit.

Fletcherovi se podařilo přesvědčit padesátiletou pacientku s rakovinou prsu, které 17. ledna 1941 vpíchl 100 miligramů penicilinu. Žena si po podání léku stěžovala na zvláštní pachuť v ústech, ale jinak bylo vše v pořádku.

Situace se zdramatizovala po několika hodinách, kdy se dostavily horečky, způsobené nejspíše nečistotami v léku. Všem zatrnulo, nicméně teplota odezněla a pacientka netrpěla následky.

Neškodnost penicilinu na lidský organismus tedy byla prokázána.

Penicilin - Vše o zdraví

Stále však neexistoval důkaz, že tato látka je schopna také léčit. Proto byl o necelý měsíc později proveden další experiment.

Každé tři hodiny byl penicilin podáván 43letému policistovi, který se poranil při práci na své zahrádce a jehož rozsáhlá stafylokoková a streptokoková infekce řadila do kategorie „beznadějný případ“.

Fletcher, jenž byl později jmenován profesorem klinické epidemiologie, vzpomíná, že penicilin měl téměř zázračný účinek.

„První den jsem mohl oznámit, že poprvé během jeho nemoci se pacient začal cítit trochu lépe. O čtyři dny později se dostavil nápadné zlepšení a po pěti dnech bylo pacientovi mnohem lépe,“ popsal Fletcher léčbu, která ale neměla šťastný konec.

Léku bylo totiž málo, přestože se jej vědci snažili extrahovat i z pacientovy moči, a na tak infekci nestačil, takže policista po měsíci zemřel.

Florey se tehdy zařekl, že už půjde do léčby jen v případě, že bude mít v zásobě dostatečné množství léku.

Přes počáteční neúspěch ale bylo zřejmé, že penicilin představuje nebývale účinnou zbraň v boji proti škodlivým mikroorganismům.

Při hledání receptu na účinnou výrobu penicilinu se nakonec britští vědci spojili s Američany, kteří mohli nabídnout nejen klidné zázemí, ale i dostatek finančních prostředků.

Díky výzkumu dotovanému americkou vládou se tak mohl na podzim 1943 „superlék“ začít vyrábět a rok nato už pomáhal například spojeneckým vojákům ve válce.

Výzkum antibiotik ale neprobíhal za války jen v Británii nebo USA.

Už za protektorátu se vývojem léku zabývala farmaceutická firma Benjamin Fragner v Dolních Měcholupech, kde se skupině českých vědců podařilo ve válečných podmínkách izolovat pod označením Mykoin BF 510 „první český penicilin“.

Lék ještě na sklonku druhé světové války zachránil několik lidských životů. Regulérní výroba penicilinu pak začala v Československu v roce 1949 v Roztokách u Prahy.

Roli penicilinu v boji s bakteriálními infekcemi ocenil již čtyři roky po prvním podání pacientovi i Nobelův výbor.

Fleming i jeho následovníci ve výzkumu Florey a Chain (židovský emigrant z nacistického Německa) převzali v prosinci 1945 Nobelovu cenu za lékařství.

A Alexandr Fleming už tehdy jasnozřivě varoval před tím, že nezřízené podávání penicilinu může vést k tomu, že se bakterie vůči němu stanou odolnými. Právě rezistence vůči antibiotikům je dnes velkým problémem medicíny.

Peniciliny

Peniciliny patří do skupiny betalaktamových antibiotik. Jejich název je odvozen od plísně (štětičkovec, Penicillium), ze které byly poprvé získány. Toto antibiotikum bylo objeveno Alexanderem Flemingem v roce 1928.

Antimikrobiální spektrum[upravit | editovat zdroj]

Úzkospektré peniciliny (základní, přirozené) – účinné proti G+ bakteriím a G− kokům (meningokoky, gonokoky) [1], oxacilin působí jen proti Staphylococcus aureus a částečně proti streptokokům,

Širokospektré peniciliny – účinné proti G+ i G−.

Farmakokinetika a farmakodynamika[upravit | editovat zdroj]

Po parenterálním podání se rychle a kompletně vstřebávají. Upřednostňuje se podání i.v. oproti i.m. (zejména vysokých dávek), které je bolestivé. Absorpce po perorálním podání se u jednotlivých penicilinů liší, a to v závislosti na odolnosti vůči kyselému prostředí (pH žaludeční šťávy).

Aby se minimalizovaly ztráty v důsledku jejich adsorpce na potravu, doporučuje se podávat nejméně 1 hod před jídlem nebo po jídle. Biologická dostupnost bývá obvykle vyšší, než 60 %.

Vazba na plazmatické bílkoviny se pohybuje od 18 % (amoxicilin) do 94 % (oxacilin), ale pouze nenavázaná frakce je antimikrobně účinná.

Peniciliny se snadno distribuují do extracelulární tekutiny, pro svou malou liposolubilitu nepronikají do buněk. Špatně pronikají přes hematoencefalickou bariéru. Zánětlivé meningeální změny jejich penetraci do CNS usnadňují.

Většina absorbovaného množství je vyloučena močí, a to tubulární sekrecí (90 %). Tato cesta exkrece může být inhibována probenecidem. 30–50 % z množství penicilinů přítomných v krvi je vyloučeno do mateřského mléka.
Biologický poločas je krátký (asi 1 hodina).

Peniciliny mají účinek nezávislý na koncentraci, ale závislý na čase. Alespoň 40 % doby dávkovacího intervalu by měla být koncentrace antibiotika vyšší než minimální inhibiční koncentrace.[1] Nemají postantibiotický účinek.

Nežádoucí účinky a toxicita[2][upravit | editovat zdroj]

Peniciliny patří mezi velmi bezpečná léčiva. Nejčastějším nežádoucím účinkem bývají alergické reakce (I-IV). Vyskytují se přibližně u 1-10 % pacientů. Vzácně může dojít ke vzniku anafylaktické reakce (0,05 %), která nastane 15-30 minut po podání (nejčastěji i.v.).

K anafylaxi obvykle dochází po předchozí senzibilizaci.

Mezi pozdní alergické projevy patří kopřivka, horečka, bolesti kloubů, kožní eflorescence, angioneurotický edém, intersticiální nefritida (autoimunní reakce na penicilin-proteinový komplex), sérová nemoc, hemolytická anémie ale i velmi vážné komplikace jako Lyellův nebo Stevensův-Johnsonův syndrom.

Při podání aminopenicilinů pacientům s infekční mononukleózou nebo lymfatickou leukemií se může objevit morbiliformní rush, který představuje toxickou reakci, nikoliv alergickou.

Všechny peniciliny mají schopnost vyvolat reakci zkříženou, ať jsou obsaženy v potravě (v mléce od krav léčených pro mastitidu) nebo v kosmetických přípravcích.

Alergickou reakci na peniciliny lze snížit podáním glukokortikoidů.

Perorální podání penicilinů může vést k dyspeptickým potížím – nauzee, zvracení a průjmům (zejména u širokospektrých penicilinů). U širokospektrých penicilinů se ojediněle vyskytují průjmy, až pseudomembranózní kolitidy jako následek dysmikrobie.

Jako neobvyklé nežádoucí účinky se mohou objevit Hoigné syndrom (čti uaně). Je vyvolán u některých nemocných po podání prokainpenicilinu i.m. Projevem může být úzkost až strach ze smrti, sluchové a zrakové iluze, změny v krevním oběhu, i změna vědomí.

Klinický obraz může rychle vymizet, jindy psychické příznaky přetrvávají po mnoho měsíců. Ustupuje samovolně. Syndrom není kontraindikací pro opakované podání penicilinu. Také může vzniknout tzv. Nicolauův syndrom, jakožto následek chybné techniky podání, tentokrát intraarteriálně.

Příznaky záleží na typu postiženého orgánu.

Přímý toxický účinek penicilinů se týká CNS. Peniciliny zvyšují dráždivost neuronů.

Využívá se v experimentální farmakologii k intracerebrálnímu podání penicilinu pro navození epilepsie u malých laboratorních zvířat a ke zkoušení antiepileptik. Z tohoto důvodu se vyhýbáme intratekálnímu podání penicilinů.

Přímý účinek na CNS se může manifestovat i po podání vysokých (MIU) dávek zejména u zánětlivě změněných meninx nebo při snížení renální exkrece.

Indikace a kontraindikace[2][upravit | editovat zdroj]

Obvykle používáme peniciliny pro léčbu respiračních infekcí, v empirické terapii komunitních infekcí, v léčbě nozokomiálních infekcí.

Často se kombinují s aminoglykosidy.[1] Interakce s jinými léčivy jsou vzácné.

Kontraindikací podání bývají alergie na penicilin a zvýšená pohotovost ke křečím. Při poruchách funkce srdce a ledvin je třeba brát v úvahu vysoký obsah Na+ a K+.

Přehled penicilinů[upravit | editovat zdroj]

základní peniciliny

antistafylokokové peniciliny

širkospektré peniciliny

penicilin G, penicilin V
oxacilin, cloxacilin, dicloxacilin, flucloxacilin
aminopeniciliny ampicilin, amoxicilin
karboxypeniciliny ticarcilin
acylureidopeniciliny piperacilin

Základní peniciliny[upravit | editovat zdroj]

Zahrnují skupinu acidolabilních a acidostabilních penicilinů úzkého antimikrobního spektra.

Penicilin G (benzylpenicilin)[2][1]
Penicilin - Vše o zdraví

Není acidorezistentní a proto se nevstřebává po perorálním podání, je tedy nutné ho podat parenterálně. Není odolný vůči β-laktamázám. Účinkuje vůči G+ i G− bakteriím.

Používáme ho jako lék první volby v léčbě infekcí způsobených pneumokoky, streptokoky, meningokoky, gonokoky a stafylokoky neprodukující β-laktamázu, Bacillus anthracis a jiné G+ mikroorganismy, Treponema pallidum (syfilis) a jiné spirochety, klostridia, actinomycety, listerie a Bacteroides (s výjimkou B. fragilis), některé borelie (lék první volby u lymeské boreliózy). Používá se tedy při léčbě kapavky, diftérie, spály, angíny, erysipelu, revmatické horečky, leptospirózy. Citlivé jsou i některé anaeroby.

  • Krystalický benzylpenicilin – vodný roztok draselné nebo sodné soli, dobře rozpustný ve vodě pro i.v. podání (infuze), lék první volby u meningokokové meningitidy, pneumokokové pneumonie, S. pyogenes, infekce klostridiemi, aktinomycetami.
  • Prokain-benzylpenicilin – suspenze pro i.m. podání (nelze podat i.v.), prokain zvyšuje velikost molekuly a tím prodlužuje absorpci i přetrvávání plazmatických koncentrací, lék první volby u spály a streptokokové tonsilofaryngitidy.
  • Benzatin-benzylpenicilin[2] – suspenze s velmi nízkou rozpustností ve vodě, určený pro přísně i.m. podání. Velmi pomalu se absorbuje, dosahuje nízkých plazmatických koncentrací, které dlouho přetrvávají (až 10 dní). Je vhodný k doléčení akutní nazofaryngitidy způsobené β-hemolytickými streptokoky, a to jako prevence revmatické endokarditidy.
Zajímavé:  Česnek - vše o zdraví

Obvyklé dávkodání je 2-30 mil. m.j. každých 4-6 hodin v infuzi (0,5 mil. m.j.)[3] Při aplikaci draselné soli benzylpenicilinu je třeba počítat se zvýšeným přívodem draslíku do organismu.

Penicilin V (fenoxymetylpenicilin)[2][1]
Ospen®, hromadně vyráběný léčivý přípravek s fenoxymetylpenicilinem

Acidorezistentní (draselná sůl), tudíž není inaktivován v kyselém prostředí žaludku, proto je možné ho podávat perorálně. Biologická dostupnost okolo 60 %. Během 6 hodin se jeho hladina dostává na mez účinnosti.

Shodné antimikrobialní spektrum s penicilinem G, není odolný vůči β-laktamázám. Lékem první volby u streptokokové tonsilofaryngitidy (v případě alergie je nahrazován makrolidy).

Absorpce z GIT není zcela kompletní, proto se používá při lehčím průběhu infekcí citlivými bakteriemi (např.

sinusitidy, otitidy, nazofaryngitidy, erysipel, spála, lymeská borelióza, profylaxe endokarditidy, periodontální a jiné zubní infekce).

Antistafylokokové peniciliny[upravit | editovat zdroj]

Tyto peniciliny jsou odolné vůči β-laktamázám stafylokoků. Jejich spektrem účinku jsou stafylokoky a streptokoky. Používají se tam, kde nejsou jiné peniciliny účinné.

Izoxazolylpeniciliny[upravit | editovat zdroj]

Oxacilin

Podávají se perorálně u méně závažných stafylokokových infekcí. Oxacilin bývá indikován při průkazu infekce penicilin-rezistentními stafylokoky. V poslední době se zvyšuje rezistence stafylokoků (Staphylococcus aureus, Staphylococcus epidermidis) vůči oxacilinu (MRSA).

Metoxypeniciliny[upravit | editovat zdroj]

Methicilin

V ČR není registrován. Považuje se celosvětově za standardní protistafylokokové antibiotikum. V kyselém prostředí žaludku dochází k jeho inaktivaci, tudíž bývá aplikován pouze parenterálně. Účinnost proti stafylokokům je shodná s oxacilinem.

  • Methicilin
  • Oxacilin

Širokospektré peniciliny[2][1][4][5][upravit | editovat zdroj]

Od základních penicilínů se liší širším antimikrobním spektrem, které lze rozšířit ještě více kombinacím s inhibitory betalaktamáz. Užití při běžných infekcích dýchacích cest, močových infekcí, infekcí kůže a měkkých tkání vyvolaných např. Streptococcus pyogenes, Streptococcus pneumoniae, Haemophilus influenzae a Neisseria catarrhalis.

Aminopeniciliny[upravit | editovat zdroj]

Acidorezistentní, semisyntetické antibiotikum, není odolné vůči betalaktamázám. Účinnější na Enterococcus spp. a Listeria monocytogenes.

Ampicilin

Empirická léčba komunitních bakteriálních respiračních infekcí, močových cest, břišního tyfu, septické salmonely, listeriózy a meningitid. Absorpce je omezována potravou, podáván nalačno, lze podat i.m.

Amoxicilin

Analog ampicilinu, širší spektrum účinku, vytváří vyšší sérové hladiny. Výhodou je kompletní absorpce po perorálním podání, která není omezována potravou. Součást režimů eradikujících infekci způsobenouHelicobacter pylori.

Karboxypeniciliny[upravit | editovat zdroj]

Široké spektrum účinku, částečně i proti Pseudomonas aeruginosa, nejsou odolné vůči β-laktamázám. V současné době žádný zástupce není registrován v ČR.

Ticarcilin

Účinný vůči G− mikrobům, které jsou odolné vůči ampicilinu. Často se kombinuje s inhibitory β-laktamáz a kombinuje se s aminoglykosidy (protože při monoterapii na něj rychle vzniká rezistence). Podává se pouze i.v.

Acylureidopeniciliny[upravit | editovat zdroj]

Spektrum účinku je ještě širší než ticarcilinu, nejsou odolné vůči β-laktamázám.

Piperacilin

Často se kombinuje s tazobaktamem. Přípravek je účinný na G+ i G- bakterie včetně nozokomiálních patogenů. Působí na Bacteroides sp. a Clostridia sp., nepůsobí na MRSA. U těžkých infekcí se jejich účinek zesiluje kombinací s aminoglykosidy.

  • Ampicilin
  • Amoxicilin
  • Piperacilin
  • Tikarcilin

Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

  • Antibiotika
  • Betalaktamová antibiotika

Externí odkazy[upravit | editovat zdroj]

Zdroj[upravit | editovat zdroj]

  • LINCOVÁ, Dagmar a Hassan FARGHALI, et al. Základní a aplikovaná farmakologie. 1. vydání. Praha : Galén, 2002. ISBN 80-7262-168-8.
  • MARTÍNKOVÁ, Jiřina, et al. Farmakologie pro studenty zdravotnických oborů. 2. vydání. Praha : Grada, 2018. ISBN 978-80-271-0929-6.
  • JAN, Švihovec a A KOLEKTIV. Farmakologie. – vydání. Grada Publishing a.s., 2018. 1008 s. ISBN 9788027121502.

Reference[upravit | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c d e f LINCOVÁ, Dagmar a Hassan FARGHALI, et al. Základní a aplikovaná farmakologie. 2. vydání. Praha : Galén, 2007. ISBN 978-80-7262-373-0.
  2. ↑ a b c d e f MARTÍNKOVÁ, Jiřina, et al. Farmakologie pro studenty zdravotnických oborů. 2. vydání. Praha : Grada, 2018. ISBN 978-80-271-0929-6.
  3. ↑ ŠVIHOVEC, Jan, et al. Farmakologie. 1. vydání. Praha : Grada, 2018. ISBN 978-80-271-2150-2.
  4. ↑ HAVLÍK, Jiří, et al. Infektologie. 2. vydání. Praha : Avicenum, 1990. 393 s. ISBN 80-201-0062-8.
  5. ↑ LOBOVSKÁ, Alena. Infekční nemoci. 1. vydání. Praha : Karolinum, 2001. 263 s. ISBN 80-246-0116-8.

Antibiotický den upozorňuje na zdraví škodlivé časté užívání antibiotik – KNTB

Evropský antibiotický den, který připadá na 18. listopadu, má veřejnost upozornit na rizika spojená s nadměrným užíváním antibiotik. Častá léčba antibiotiky, a to hlavně v případech, kdy není třeba je nasadit, snižuje totiž jejich účinek a poškozuje i zdraví člověka.

„Antibiotika jsou určena k léčbě bakteriálních onemocnění. Ne proti chřipce nebo rýmě, což jsou onemocnění virová. A proti virům jsou antibiotika neúčinná. Když pak člověk potřebuje k vyléčení skutečně antibiotika, nezaberou,“ upozorňuje primářka oddělení lékařské mikrobiologie Krajské nemocnice T. Bati, a. s. (KNTB), ve Zlíně Nataša Bartoníková.

Antibiotika jsou pro léčbu bakteriálních infekcí používána více než 50 let.
Význam objevu antibiotik je podle ní obrovský. Prvním takovým lékem byl ve čtyřicátých letech 20. století penicilin. Do té doby byly různé infekce způsobené bakteriemi největší příčinou úmrtnosti. Postupně se objevovaly další přípravky – tetracyklin, chloramfenikol atd.

„Mluvilo se o zlaté éře antibiotik a díky nim se dokonce uvažovalo o vymizení bakteriálních onemocnění. Jenže antibiotika se začala užívat neuváženě a tím docházelo k antibiotické rezistenci. To znamená, že organismy, které způsobovaly bakteriální infekce, začaly být vůči antibiotikům imunní, antibiotické léky prostě přestaly zabírat.

Dnes tedy musíme spíše upozorňovat na jejich nadužívání,“ vysvětlila primářka.    Antibiotická rezistence, tedy odolnost infikujících organismů vůči antibiotikům, je jedním z vedlejších efektů chybného užívání antibiotik. „Patří už několik let k významným celosvětovým problémům ve zdravotnictví.

Bakterie byly na naší planetě mnohem dříve než lidé a zvířata a také déle budou, proto je důležité udělat vše, aby doba společného soužití byla co nejdelší. Proto by měla být antibiotická léčba omezena pouze na infekce, použité antibiotikum namířeno jen na původce onemocnění.

Dávkování, interval podávání a délka léčby by měly být optimální a léčebný režim by měl pacientovi vyhovovat,“ zdůraznila primářka. Náklady na antibiotickou léčbu tvoří významný podíl prostředků vynaložených ve zdravotnictví. Aplikace antibiotik bohužel není vždy racionální.

Až v 50 % jsou antibiotika používána bez stanovené etiologické diagnosy, to znamená bez hledání příčin onemocnění. Nedodržování zásad antibiotické politiky vede k poškození pacienta, k narůstání odolnosti vůči antibiotikům, k šíření odolných organismů.

„To pak vede k používání antibiotik s širším spektrem účinku a tím dochází opět ke zvyšování finanční zátěže ve zdravotnictví. Znát rezistenci – odolnost k antibiotikům je základní podmínkou pro správnou volbu antibiotika při léčbě pacientů.

Musíme vyvinout co největší úsilí, aby se nepříznivá situace ve vývoji rezistence snížila. Zodpovědné používání antibiotik zabraňuje vzniku a šíření odolných bakterií a tím napomáhá k zachování jejich účinnosti i pro další generace.

Je to celospolečenský problém a musí být intenzivně řešen na lokálních úrovních i celosvětově,“ dodala primářka.

16.11.2011
Karla Havlíková

Tisková mluvčí KNTB

Když vám lékař předepíše antibiotika

Antibiotika se stala běžně skloňovaným podstatným jménem. Víme ale o nich vše, co bychom měli? Například odnášíte-li si z ordinace předpis na antibiotika, vyzvedněte si je v lékárně co nejdřív. Proč?

Existují dva hlavní důvody:

1)      Než začne lék s obsahem antibiotika působit, trvá to dva nebo i tři dny. Každý odklad léčby tak prodlouží dobu, než se zotavíte. Budete-li otálet se zahájením léčby déle než jeden nebo dva dny, může se stát, že zvolené antibiotikum nezabere, protože se vaše nemoc rozvine.

2)      Recept na antibiotika je platný 3 dny, včetně dne vystavení vaším lékařem.

Samozřejmě existují výjimky, například u některých pacientů, kteří užívají antibiotické léky pravidelně, nebo dostanete-li předpis na medikament proto, že odlétáte na dva měsíce do divočiny. Tyto specifické případy však ponechám stranou.

V lékárně byste se měli dozvědět vše, co potřebujete znát proto, aby byla léčba vaší nemoci úspěšná. Lékárník vás musí informovat o následujícím:

  • v jakých intervalech budete léčivo užívat (kapat, mazat nebo zavádět)
  • jestli je potřeba dodržovat nějaký odstup od jídla nebo některých specifických potravin, léků či jiných látek
  • že musíte dobrat celé balení, eventuálně kolik dní máte medikamenty užívat
  • pokud budete do půl hodiny po podání léku zvracet, musíte si ho vzít znovu
  • jak se zachovat, budete-li na léky alergičtí
  • zda je potřeba vyhnout se slunění, kouření nebo alkoholu
  • upozornit na volně prodejné léky, které nesmíte s předepsaným antibiotikem kombinovat
  • vysvětlit, proč je vhodné doplnit léčbu antibiotikem probiotiky a jak dlouho probiotika brát
Zajímavé:  Nimesil dávkování - Vše o zdraví

Pokud vám nebude cokoliv jasné, nestyďte se zeptat. Je vždy lepší všechno probrat, třeba i několikrát, než udělat chybu. Pokud jste na některá antibiotika alergičtí, je dobré to zopakovat i v lékárně, nejen u lékaře. Budete tak mít dvojitou kontrolu.

Stejně tak se někdy stane, že vám antibiotika předepíše lékař, který neví o všech lécích, které pravidelně užíváte. Vzpomenete-li si na to v lékárně, určitě to řekněte.

Jsou totiž určité nedoporučené kombinace a v lékárně se dá vše ještě zachránit a vyřídit tak, abyste neměli závažné nežádoucí účinky, jen proto, že jste zapomněli informovat lékaře.

• Především užívejte léky tak, jak vám byly předepsány, a dodržujte, co vám bylo doporučeno. Možná se to může zdát malicherné, ale má to své dobré důvody. • Pokud si zapomenete vzít svou dávku léčiva včas, vezměte si ji ihned, jak si vzpomenete a pokračujte pak dále ve správném intervalu. Vzpomenete-li si, až když máte brát další dávku, nezdvojujte ji.

• Nenasazujte si antibiotika sami bez konzultace s lékařem. V žádném případě si je „nevyměňujte“, ani nepůjčujte v rodině nebo mezi přáteli. • Neschovávejte si nedobraná antibiotika (např. z důvodu alergie) „na příště“ nebo pro rodinné příslušníky.

  • • Vyskytne-li se u vás nějaký nežádoucí účinek, poraďte se s lékařem nebo lékárníkem a nevysazujte léky sami.
  • • Pokud budete mít alergii, lék vysaďte a co nejdříve se spojte s lékařem.
  • • Nezapomínejte užívat probiotika s obsahem laktobacilů a bifidobakterií po celou doporučenou dobu

Proč je tohle všechno důležité? Hlavní důvody jsou dva. Prvním je oslabení imunity. Antibiotika zabijí ve vašem těle jak ty „zlé“ mikroorganismy, co způsobily infekci, tak ty „hodné“, které žijí v zažívacím traktu, v pochvě apod.

a výrazným způsobem zvyšují vaši odolnost proti nemocem. Když po léčbě antibiotiky tyto hodné bakterie zemřou a vy je nedoplníte, „skolí“ vás pak jakákoliv běžná viróza či jiná infekce.

Často se pak stane, že se vyléčíte a téměř ihned dostanete průjem, výtok, plíseň nebo se nachladíte.

ČTĚTE TAKÉ: CRP test. Konec nadbytečnému užívání antibiotik

Druhým důvodem je rezistence. Část mikroorganismů léčbu antibiotikem přežije a zachová se podle hesla: „co tě nezabije, to tě posílí“, takže na ně už to určité antibiotikum nikdy nezabere a oni se množí vesele dál. Čím častěji a zbytečně budeme léky s antibiotiky užívat a čím častěji je nedobereme (nedoléčíme se), tím více odolných kmenů přežije a my je nebudeme umět zabít.

Bohužel to není strašák typu globálního oteplování, ale realita dnešního dne. Pacienti umírají na infekce, na které by před 60 lety stačila čtvrtinová dávka „obyčejného“ penicilinu, který používáme dnes.

Mgr. Leona Štěpková

Alphega lékárnice, Hostomice nad Bílinou

Flemingův objev penicilinu zahájil před 90 lety revoluci v medicíně

Profesor Fleming byl v roce 1943 zvolen členem Královské společnosti a o rok později mu byl udělen titul sira.

Za svou práci, o níž napsal četné studie, obdržel mnohá vyznamenání a tituly, mimo jiné čestné doktoráty téměř třiceti evropských a amerických univerzit.

V letech 1951 až 1954 působil také jako rektor Edinburské univerzity. Fleming zemřel 11. března 1955 a je pohřben v londýnské katedrále sv. Pavla.

V roce 1999 se Fleming dostal v anketě britské televizní a rozhlasové stanice BBC mezi 100 největších osobností Británie všech dob, časopis Time ho dokonce zařadil mezi stovku nejvýznamnějších osobností světa.

V rodném Skotsku se v podobné anketě zařadil na třetí místo v žebříčku největších osobností Skotska hned za básníkem Robertem Burnsem a skotským národním hrdinou a bojovníkem za nezávislost Williamem Wallacem.

Antibiotika na ústupu

V posledních letech se stále více ukazuje, že antibiotika nejsou definitivní odpovědí v boji proti bakteriím. Jejich odolnost vůči antibiotikům se stává globálním zdravotnickým problémem; když se objeví na jednom místě planety, velmi rychle se rozšíří i do jiných oblastí Země. Nedávná vědecká studie shrnula současný stav:

  • Celková spotřeba antibiotik lidmi se roku 2015 odhadovala na 35 miliard dávek, což je proti roku 2000 nárůst o 65 procent. Změna na osobu byla 39 procent.
  • Spotřeba v nejchudších zemích v letech 2000–2015 stoupla o 114 procent a o 77 procent na uživatele. Některé tyto státy již mají vyšší spotřebu antibiotik než vyspělé západní země.
  • Spotřeba penicilinu, nejčastěji užívaného antibiotika, stoupla o 36 procent – nejvíce v těch nejchudších státech světa.
  • Spotřeba takzvaných antibiotik „poslední naděje“ stoupla výrazně po celém světě, nejvýrazněji ve Spojených státech.

Podle Organizace spojených národů jde o velmi vážnou hrozbu. Kolem roku 2050 by mohly antibiotikům odolné bakterie po celém světě zabíjet až 10 milionů lidí. V září roku 2016 se touto otázkou zabývalo i Valné shromáždění OSN – šlo teprve o čtvrtý případ v dějinách, kdy se tento nejvyšší orgán OSN zabýval nějakým zdravotním tématem.

Čím nahradit antibiotika?

S tím, jak se potenciál i léčebná síla antibiotik vyčerpávají, přibývá expertů, kteří hledají nové cesty, jak proti bakteriím i dále úspěšně bojovat. Cest je mnoho, řada z nich vzniká i v České republice.

Například před rokem vědci z Univerzity Palackého v Olomouci oznámili, že našli způsob, jak zrušit odolnost bakterií vůči nanočásticím stříbra, které se v době poklesu účinnosti klasických antibiotik stále častěji používají v lokální antibakteriální léčbě i při prevenci vzniku infekcí.

Výzkumníci odhalili mechanismus, jehož pomocí se bakterie nanočásticím stříbra brání a umí jej zablokovat. Nanostříbro by navíc v budoucnu mohlo obnovit ztracenou sílu antibiotik.

Odolnost bakterií vůči nanočásticím stříbra se vytváří při opakovaném použití a tak není podmíněna genetickými změnami, což je velmi důležité. Obranný mechanismus bakterií tak lze poměrně snadno porazit pomocí některých přírodních látek.  

Podle děkana lékařské fakulty Univerzity Palackého a přednosty Ústavu mikrobiologie Milana Koláře může objev olomouckých vědců usnadnit stále těžší boj lékařů s bakteriálními infekcemi, na které přestávají zabírat antibiotika. „Rezistence bakterií je už natolik výrazná, že nám často zbývají k dispozici jedno či dvě antibiotika, která můžeme aplikovat, přitom to ale nemusí být nejvhodnější typy antibiotik,“ uvedl Kolář.

Bakterie se podle něj umí adaptovat na nové podmínky a právě nanostříbro by mohlo být účinnou zbraní.

Nanočástice stříbra se nyní aplikují například na kanyly či katetry, aby tam zahubily bakterie, a důležitou roli hrají i při léčbě popálenin.

V budoucnu by nanostříbro mohlo v nízkých koncentracích, které nepoškodí lidský organismus, zlepšit vlastnosti klasických antibiotik. „Má schopnost jako mávnutím kouzelného proutku obnovit účinnost antibiotik,“ řekl Kolář.

V Brně se zase testují nanočástice selenu, které by mohly mít na bakterie podobný účinek. „Nanočástice selenu jsou účinnější než stříbro, proto se mluví o jejich širším použití. Je ale před námi ještě řada klinických testů, ty mohou trvat i deset let. Komplikace může způsobit střevní mikroflóra, to je oblast, která by mohla být negativně ovlivněna jako první,“ popsali svou práci vědci.  

Antibiotika a doba covidová – VZP ČR

„Člověče, já musím chodit do práce, covid necovid. Řekl jsem si doktorovi o antibiotika, zobu to jako prevenci, ať mám jistotu.“ Podobné věty znějí dnes hlavně na pracovištích, kde je hlava na hlavě, avšak není tam možný home office. Ti, kdo je vyslovují, netuší, že tak infekcím, tedy i koronaviru otvírají dveře do organismu a s úklonou ho zvou dál.

„Antibiotika nejsou na virovou infekci účinná v žádném případě. Jejich podávání u viróz, covid-19 nevyjímaje, je nesmysl,“ říká doc. Pavel Čermák, primář oddělení klinické mikrobiologie Thomayerovy nemocnice v Praze. Jeho slova reprezentují jasné a pochopitelné sdělení, které média kupodivu šíří celoročně a v obrovských kvantech.

Jde o jeden z mála případů, kdy v souvislosti s nějakou chorobou nešíří paniku, aby upoutala pozornost, ale věcně informují, když právě ústy odborníků vysvětlují laické veřejnosti, že viry a bakterie nejsou totéž, že antibiotika účinkují pouze na bakteriální infekce a že na virové jsou antivirotika plus aspirin, postel, klid a čaj.

Přesto si rok co rok během chřipkové sezóny i jindy kvanta lidí chodí k panu doktorovi pro antibiotika, aby jim pomohla od chřipkového či jiného respiračního viru, a pan doktor jim je dá.

V tomto fenoménu je příliš mnoho věcí špatně a vůbec není snadné onu zauzleninu rozplétat.

Jako jeden z možných začátků se nabízí porozhlédnutí, odkud se spojování antibiotik a infekcí jako takových, včetně virových, bere.

Zajímavé:  Nesnášenlivost lepku - Vše o zdraví

A laik má rázem jasno

„Koronavirus nezlehčuji. V únoru mi bylo hodně zle, ztratil jsem čich, chuť, měl bolesti svalů, teploty, trápil mě zánět v uchu. Dokonce jsem na týden zrušil ordinaci, šel za zkušenou lékařkou ORL. Antibiotika nezabrala, pomohly až kortikoidy. Doma jsem se zavřel v pokoji, nechtěl nikoho vidět ani slyšet,“ uvedl v jednom nedávném rozhovoru známý psychosomatický lékař Jan Hnízdil.

Bohužel, tohle když si přečte laik, má jasno – antibiotika jsou na jakoukoli infekci. Že mohla lékařka tato antibiotika podat na ušní zánět bakteriálního původu, se v citaci neuvádí a laik by tomu stejně nepřikládal jakoukoli váhu.

Že na koronavirovou nákazu nezabrala? Asi byla slabá, řekne si, ale BYLA NA NI PODÁNA! Jedna takováto zmínka běžnému pacientovi stačí, aby mu vše bylo jasné a ani tisíc vysvětlujících článků s tím nic nezmůže.

Obzvláště když je takovýchto matoucích zpráv propojujících antibiotika a covid-19 víc.

Navíc zkušený český marod „ví svoje“. Například „při té loňské chřipajzně, představte si, paní, bylo to tak hrozný, že mi na ni po týdnu dala paní doktorka antibiotika“.

Jediný případ, kdy mohou u virové infekce antibiotika pomoci, je bakteriální superinfekce.

Ta ale přichází u většiny případů s určitým zpožděním, v podstatě v době, kdy již vlastní virová infekce odeznívá,“ vysvětluje doc. Čermák.

Běžný marod samozřejmě nebude řešit detaily typu, že sliznice napadená virem má oslabenou imunitu, takže se neubrání oné později nasedlé bakterii, která se tak může pomnožit a vyvolat těžký zánět, řešitelný jedině antibiotiky. I kdyby mu to paní doktorka vysvětlila – jako že na to v plné chřipkové sezóně ani nemá čas – náš pacient si z toho po zaklapnutí dveří ordinace stejně nebude pamatovat ani písmenko.

A jsou další výjimky potvrzující v laických hlavách krátké spojení infekce rovná se antibiotika.

„Většinu jich tvoří pacienti s chronickou obstruktivní chorobou plic, již v nějaké míře má téměř každý dlouhodobý kuřák.

U nich viróza zhorší bakteriální nálož v poškozených plicích a může nastartovat infekční bakteriální komplikaci. U těžkých případů obstrukční choroby je podávání antibiotik na místě,“ uvádí doc. Čermák.

A krátké spojení antibiotika jako prevence? Podávají se v nemocnicích při operacích, zažil to nejeden rizikový pacient u zubaře, když hrozí silnější krvácení, především u trhání zubů.

Antibiotika jsou „kouzelná střela“

Jenže krátké spojení s viry nestraší jen v hlavě babičky s minimálním vzděláním, ale běžně se tak chová i gymnazista, který musel na škole vstřebat slušnou dávku biologie. Navíc má masový charakter. Problém tedy evidentně má bytelnější grunt.

Výstižně ho popisuje americký lékař, vědec a publicista Stuart Levy v knize Antibiotický paradox: „Zanedlouho dosáhl objev penicilinu téměř mytických rozměrů. Jako když Prométheus ukradl bohům oheň.

Zdálo se, že využití tohoto léku nezná mezí. Lidé věřili, že může vyléčit jakoukoli nemoc.

Ba i v soudobé lékařské odborné literatuře lze najít pasáže o tom, že penicilin účinkoval u nádorů a virových infekcí, kde, jak dnes dobře víme, nemá vůbec žádný účinek.“

Levy hezky ukazuje, že antibiotika se doslova zavrtala do hlav nejen pacientů, ale i lékařů.

Obě skupiny „dostala“ svým principem, když dokonale naplňují terapeutický archetyp kauzální léčby – narušená funkce orgánů vyvolaná specifickým patogenem, v daném případě bakterií, je vrácena k normálu jasně zacíleným a přesným zásahem.

Jsou slovy německého chemika Paula Ehrlicha tou pravou „kouzelnou střelou“, kterou v druhé polovině 19. století usilovně hledal, ale našel ji až Skot Alexandr Fleming v roce 1928, aby se stala nejdůležitějším lékem v dějinách medicíny.

Co s námi „kouzelná střela“ dělá

Antibiotika však také stojí na začátku éry, kdy syntetická léčiva pronikla do všech terapeutických zákoutí. V pacientovi tak dnešní medicína se svým obrovským arzenálem sugeruje „jistotu“, že ve všech zdraví a život ohrožujících situacích lze doufat ve spásný zásah a že není sebebanálnější obtíže, na niž by něco nebylo.

Mezi všemi prostředky a přípravky, jimiž lze na infekci vyrukovat, antibiotika z výše uvedených důvodů vnímá jako LÉK LÉKŮ a součástí jeho „jistoty“ je i jistý pocit výlučnosti, že s nimi se mu dostává té nejlepší možné péče.

A jestliže v jeho očích „jsou bacily všude, způsobují jenom nemoci a všechny bacily nic nehubí lépe než antibiotika“, není divu, že si o ně panu doktorovi řekne.

Bohužel není také divu, že mu je pan doktor dá.

S oním arzenálem za zády a jasným pacientovým očekáváním musí vždy „něco“ předepsat, jinak jeho bílý plášť co symbol oné jistoty jak v očích pacienta, tak nezřídka jeho samotného povážlivě ztrácí barvu.

Věty typu „Pane Novák, to přejde samo“, jsou v dnešním zdravotnictví takřka nevyslovitelné, byť by šlo o sebevíce samoúzdravnou virovou infekci. 

A dalších důvodů k předepsání antibiotik, byť nemá v ruce jasný důkaz, že jsou indikována, má víc než dost. Nechce ztratit pacienta, který by si je při odmítnutí sehnal u jiného lékaře.

Jen těžko lze říci „ne“ naléhavým maminkám, které chtějí rychle uzdravit rozchrchlané dítě, aby mohly do práce, a které by si při odmítnutí lék také sehnaly jinde. Také on chce mít jistotu, a to, že nic nezanedbal, a že se tudíž běžná viróza nepřeklopí v závažnou bakteriální infekci.

Má své diagnózy, u nichž sice antibiotik není třeba, ale jemu se u nich osvědčila. Svou roli sehrává u nejednoho lékaře i pocit, že takhle „přece nic nemůžu zkazit“.

Každý takový lékař samozřejmě ví o existenci rezistentních bakterií, které kvůli nadužívání antibiotik vyřazují čím dál více z nich „z provozu“ v takové šíři a s takovou intenzitou, že je z toho celosvětový problém.

Ale jedna vlaštovka (ta jeho) přece jaro nedělá, a navíc, jak dobře ví, rezistenci mohutně živí i jiné zdroje, například masové podávání antibiotik hospodářským zvířatům, která po nich rychleji a více přibývají na váze.

 

Račte dál, pane koronavirus

Není toho zrovna málo, co do lidí tlačí antibiotika po hrstech. Ovšem děje-li se tak v době covidu, nejde už jen o rezistenci. „Kouzelná střela“ je mentálně dítětem druhé poloviny 19.

století, doby Pasteurovy a Kochovy.

Jejich objevy, že spoustu chorob způsobují běžným okem neviditelné mikroorganismy, sjednotily odborníky i laiky nadlouho v přesvědčení, že zdraví rovná se jejich absolutní nepřítomnost v prostředí i organismu.  

Antibiotika toto dogma naplňují až příliš dokonale. S patogeny ničí i nemalou část střevní mikrobioty, složitého společenstva mikroorganismů, jehož role byla rozpoznána teprve nedávno a intenzivně se zkoumá jen něco přes dvacet let.

Jak se píše v monografii Imunologie člověka z roku 2016, poskytuje bezprostřední ochranné funkce, metabolickou podporu, pozitivně moduluje slizniční i systémovou imunitu a je schopna likvidace xenobiotik, kterým je člověk vystaven“.   

S každým podáním antibiotik, zejména širokospektrých, vzniká v rámci mikrobioty dysbióza, nerovnováha mezi prospěšnými a škodlivými bakteriemi.

Vybitím i prospěšných bakterií, které bránily kolonizaci patogenními mikroby jak produkcí patogeny potlačujících molekul (např. kolicinů), tak tím, že je obíraly o živiny a životní prostor, se otvírají možnosti pro množení patogenů.

Člověk, který, ač jinak zdráv, bere antibiotika preventivně, doslova otevírá dveře dokořán veškerým infekcím, bakteriálním i virovým.

Svým antibiotickým bojem proti koronaviru mu píše pozvánku, aby si po vstupu do jeho organismu udělal pohodlí. Konkrétně tak, že významně narušuje způsob, jak střevo zasahuje do imunity.

Jednou z nejdůležitějších funkcí přirozené a nenarušené mikrobioty je přenášet signály na imunitní systém, kde tak dochází ke správnému klonování imunitních buněk, především těch, jež tvoří vrozenou obranyschopnost vůči veškerým chorobám.

Dysbióza narušuje přenos signálů, výkonnost vrozené imunity proto klesá a viry, které by za zdravého stavu byly likvidovány, se mohou množit, což je teprve příčinou choroby, nikoli pouhá přítomnost viru v těle. Platí to samozřejmě i pro koronavirus.       

Antibiotika jsou život zachraňující lék a podle toho by se s nimi mělo zacházet. Přijde-li v ordinaci na úvahu o jejich nasazení, měla by v jejím rámci vždy být vyřčena zásadní otázka: Je to bakterie? Je-li, pak je namístě po nich sáhnout. Není? Tak žádná antibiotika. Avšak aby to takhle fungovalo, měl by si ji vždy pokládat lékař i pacient.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *