Porucha osobnosti – Vše o zdraví

Kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?

Je mi 32 a do srpna roku 2018 jsem pracovala jako asistent pedagoga. 7 let jsem asistovala chlapci s Aspergerovým syndromem od jeho 7. třídy ZŠ až k maturitě, kterou úspěšně zvládl a dostal se na VŠ. Hodně mě toho naučil a já jsem hrdá, že jsem ho mohla doprovázet.

Nyní se začínám realizovat v různých projektech ohledně destigmatizace duševních onemocnění – Blázníš? No A!, Nejsempsychopat.

cz, kdy jsme na Pražské vysoké škole psychosociálních studií v březnu představili studentům náš peer program, v rámci kterého budeme sdílet své příběhy a bude prostor také na diskusi a dotazy.

V květnu mě čeká spolulektorování kurzu Práce s klientem s hraniční poruchou osobnosti. Udělala jsem si rovněž kurz pro peer konzultanty a mým snem je být peer, a to nejlépe jako součást multidisciplinárního týmu.

S jakým duševním onemocněním se léčíš?

Má hlavní diagnóza je hraniční porucha osobnosti, kterou ale doprovází i depresivní, úzkostná a somatoformní algická porucha. Dříve také porucha příjmu potravy a sebepoškozování.

Pozn. Nevypusť duši: Poruchy osobnosti představují soubor odchylek od běžného způsobu chování, myšlení a vnitřního prožívání. Nejedná se přitom pouze o zvýraznění určitého rysu osobnosti, tzv. akcentovanou osobnost.

V případě poruch osobnosti se již jedná o zaběhnuté vzorce chování, myšlení a prožívání, které pronikají do většiny oblastí osobního a sociálního fungování a mohou lidem s poruchou osobnosti znemožňovat žít normální život.

Své potíže pak lidé s poruchou osobnosti často řeší sebepoškozováním či pokusy o sebevraždu. Hraniční porucha osobnosti (HPO) není nemocí v pravém slova smyslu.

Jde o určitý povahový typ člověka, který je charakterizován častými změnami nálad a postojů, což se také projevuje nestabilitou ve vztazích, a tendencí jednat impulzivně bez uvážení důsledků.

Lidé s HPO si nejsou jisti druhými lidmi, ale zároveň potřebují jejich přijetí a bojí se odmítnutí, vytvářejí buď závislé a těsné svazky, nebo se naopak chovají distancovaně a chladně. V klasifikaci MKN-10 se setkáváme s označením “emočně nestabilní porucha osobnosti” a rozlišujeme mezi impulzivním a hraničním typem. V klasifikaci DSM-5 (2013) takové rozlišení není.

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily?

Poprvé jsem začala mít problémy s poruchou příjmu potravy v 16 letech a v 17 se u mě poprvé objevilo sebepoškozovaní. Ale přímo hraniční poruchu osobnosti mi diagnostikovali, když mi bylo 18.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?

Máma má bipolární poruchu, nic doma nebylo nikdy jisté a stabilní.

Pozn. Nevypusť duši: Bipolární porucha je onemocnění, během kterého dochází k určitým periodickým změnám nálady v tzv. cyklech.

Během této poruchy prochází postižená osoba obdobím nadměrně zlepšené nálady (mánie), obdobím deprese a obdobím, kdy je nálada normální. Existují čtyři různé druhy epizod, které se při bipolární afektivní poruše objevují.

Podle typu a intenzity příznaků mluvíme o epizodách manických, hypomanických (mírnější forma), depresivních nebo smíšených.

Nikdy jsem nevěděla, jaká máma mi přijde domů z práce. Zda hodná maminka, anebo nevyzpytatelná řvoucí matka, která jeden den fungovala a pak byla schopná být týden zavřená v ložnici. Podobně nejisté prostředí bylo na ZŠ, kde jsem 8 let zažívala psychickou šikanu.

Nikdy jsem nevěděla, kdy a v jaké podobě přijde ponížení, ty nejhrubší nadávky, které čeština zná, opovržení, nebo výsměch. Podle ostatních dětí jsem byla celá špatná, životní omyl, který nic nikdy nedokáže. Poprvé jsem se ohledně šikany a nadávání ostatních svěřila, nebo lépe, jsem se o ní v náznaku zmínila doma, až na konci 8.třídy.

To už jsem ale o sobě uvažovala přesně tak, jak mě děti naučily – že jsem nula, špína, nikdy nic nedokážu jsem k ničemu a nikdo o mě nestojí, jsem vadná…

Poprvé jsem napsala na linku důvěry, a poté jsem narazila na Anabell, kde jsem si vyhledala svépomocnou skupinu. Díky velké podpoře paní, která tu skupinu vedla, jsem se poprvé dostala k psycholožce.

Kdy jsi vyhledala pomoc odborníka?

Bylo to v 17 letech. Cítila jsem, že se se mnou něco děje, a není mi v tom dobře. Poprvé jsem napsala na linku důvěry, a poté jsem narazila na Anabell, kde jsem si vyhledala svépomocnou skupinu.

Díky velké podpoře paní, která tu skupinu vedla, jsem se poprvé dostala k psycholožce. Ačkoli jsem byla ještě neplnoletá, nebyla jsem pod tlakem, že o tom nutně musím říct rodičům, do 18. narozenin už mi zbývaly jen dva měsíce.

Psychiatra jsem si ale našla pak až v 18 letech, a to se už i doma dozvěděli o mých problémech.

Bereš léky a/nebo chodíš na terapii?

Beru ještě dva psychiatrické léky, ale v nízkých dávkách. Už se je ale pomalu snažím vysadit. Nikdy jsem neměla pocit, že mi léky pomáhají, přesto věřím, že v těžkých obdobích mohly třeba za to, že jsem se nepropadla na úplné dno.

Na terapie chodím neustále, tedy od mých 17 let. V minulosti jsem nevěděla, co od toho čekat, co mi sedí, jaký terapeut mi vyhovuje, či jak to potřebuji, aby mi v tom bylo dobře a někam jsem se posouvala.

Časem vykrystalizovala jasná představa, co od terapie potřebuji, a jaký nárok má podle mě terapeut splňovat, aby mi „stačil“ , a abych mu byla schopná věřit. Aktuálně jsem v DBT terapii, kterou nabízí DBT centrum v Praze.

Pozn. Nevypusť duši: Dialekticko-Behaviorální Terapie (DBT) představuje specifickou kognitivní terapii vyvinutou zejména pro léčbu lidí s poruchou osobnosti.

 DBT metoda se zaměřuje na nácvik dovedností v oblastech, které jsou pro lidi s poruchou osobnosti problema­tické: všímavost, koncentrace a schopnost být “tady a teď”, efektivita v mezilidských vztazích, regulování vlastních emocí, stresová tolerance a zvládání krizových situací.

 Terapie je realizována formou strukturovaných individuálních a skupinových setkání, jež jsou zaměřeny na postupný nácvik dovedností a jejich používání v běžném životě.

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou?

Nejhorší bylo dvojí závažně sebepoškození, kdy poprvé jsem skončila na JIP a podruhé na plastické chirurgii v Palermu, kde mi dělali rekonstrukci části hřbetu ruky po těžkém sebepoškození. A pak taky otřesný byl zážitek na tzv. neklidu v PL Bohnice.

Jak se ti změnil život od té doby, co se u tebe poprvé projevily duševní obtíže? Musel jsi učinit nějakou zásadní změnu?

Hrozně jsem se uzavřela do sebe, izolovala se od lidí, bála jsem se jich, sebe a své tělo jsem nenáviděla a nevěřila, že existuje možnost, aby to nesnesitelné utrpení ze života bylo menší či dokonce, že já budu na světě někdy ráda.

Má jediná životní náplň byla snění o smrti, plánování si ji, v sebepoškozovaní jsem nacházela jedinou úlevu a „radost“. Neměla jsem o nic zájem, nic mi nedávalo smysl a pocit neskutečné prázdnoty a nicoty mě trhal na malé kousíčky.

Cítila jsem se rozbitá a bez naděje, že mě dá někdo zase dohromady. Postupně jsem si začala uvědomovat, že pokud já nebudu chtít a nezačnu hlavně dělat konkrétní kroky, pokud zůstanu v pozici pacienta a bezmocného jedince, tak se nic nezmění a nikdo a nic mi nepomůže.

Každá změna, byť jen jít ven mezi lidi a zkusit něco nového, byla moc bolestivá a provázela ji velká úzkost a katastrofické scénáře.

Zásadní změnou ale pro mě bylo vzít na sebe zodpovědnost za to, že já jsem ten, kdo má svůj život ve svých rukou. Že já jsem pánem svých myšlenek a toho, co udělám či neudělám, spolu s důsledky…a dělat kroky k tomu mít se ráda, byly a jsou ze všeho nejtěžší.

Cítila jsem se rozbitá a bez naděje, že mě dá někdo zase dohromady. Postupně jsem si začala uvědomovat, že pokud já nebudu chtít a nezačnu hlavně dělat konkrétní kroky, pokud zůstanu v pozici pacienta a bezmocného jedince, tak se nic nezmění a nikdo a nic mi nepomůže.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá?

Velká podpora od mé třídní profesorky na SŠ, když se poprvé projevily psychické obtíže a také podpora od mé šéfové a jedné kolegyně v mé první práci v 19 letech. Dále pak zásadní krok – když jsem se v 19 letech odstěhovala do 300 km vzdáleného městečka abych se postavila na vlastní nohy. Cítila jsem, že je potřeba abych nebyla doma, kde to bylo hodně náročné.

Navíc jsem tak mohla pocítit, že jsem schopná a kompetentní se o sebe postarat. Poté mi pomohla i dvouletá zkušenost v cizině – v Itálii – kde jsem byla rovněž z důvodu, abych změnila prostředí a psychicky se mi trochu ulevilo a já se zkusila nadechnout.

Začátky byly těžké, ale já se naučila jazyk, který jsem neznala, a opět jsem si potvrdila, že nejsem žádná nula.

Co zásadně ovlivnilo můj další vývoj bylo, že jsem si našla před 12 lety psychiatričku a psychoterapeutku v jedné osobě věnující se poruchám osobnosti, která mi poprvé dala pocítit, že o můj život má cenu bojovat a že pokud já budu chtít, ona tu bude pro mě. Dosud k ní docházím a díky našemu terapeutickému vztahu a důvěře jsem ušla nesmírný kus cesty.

Největší zlom a pomoc ale přišla, když jsem se po 7. hospitalizaci v mých 23 letech dozvěděla, že existuje terapeutická komunita Kaleidoskop přímo pro lidi s poruchou osobnosti.

Já už neměla co ztratit, nechtěla jsem žít, nenáviděla jsem sebe i celý svůj život, a ač jsem dělala co jsem uměla, stále mi nebylo lépe.

Odmítala jsem, aby můj životní styl bylo přežívat od jedné hospitalizaci k druhé…a tak jsem v dubnu 2010 nastoupila na 18 měsíční pobyt do Kaleidoskopu a začaly se dít zázraky!

Po absolvování komunity jsem si našla práci, bydlení, koníčky. Dokázala jsem pomalu začít věřit lidem a hledat si postupně kamarády. Také vztahy doma se více urovnaly, a já znovu měla chuť být na tomto světě i přes všechny pády, bolesti a propady.

Aktuálně mi nejvíce pomáhá DBT terapie, setkávání se s přáteli a to, že jsem našla hnací motor, proč má cenu na světě být a co chci dělat! Objevení vlastní sebehodnoty má pro mě nesmírnou cenu, stejně jako to, že jsem to já, kdo má kontrolu nad tím, co se se mnou děje, a že vím, proč se to děje. Dokážu pracovat se svými emocemi, pocity, korigovat svou impulsivitu, napětí…zkrátka jsem to já, kdo drží kormidlo ve svém životě a díky terapii se v tom mohu stále zlepšovat. Také mi velmi pomáhá režim, práce, předvídatelnost toho, co bude…

Aktuálně mi nejvíce pomáhá DBT terapie, setkávání se s přáteli a to, že jsem našla hnací motor, proč má cenu na světě být a co chci dělat! Objevení vlastní sebehodnoty má pro mě nesmírnou cenu, stejně jako to, že jsem to já, kdo má kontrolu nad tím, co se se mnou děje, a že vím, proč se to děje.

Co ti dělá v životě největší radost?

Mám ráda dobrodružství, sport, dělání radosti druhým a velmi mě potěší ocenění od druhých. Je to něco, co jsem v životě moc nezažívala, a tak je to jako dárek tohle slyšet!

Co pro tebe může udělat tvoje okolí/ kamarádi, když si procházíš horším obdobím?

Někdy mi pomůže, když mě nechají na chvíli v klidu, nic po mně nikdo nechce a já se můžu na chvíli rozložit, abych se mohla dát zase dohromady. Hlavně mi nepomáhá, když okolí znevažuje to, jak se cítím a říká třeba, že není důvod, abych byla smutná; či se cítila zle.

Jindy mi naopak pomůže, když mi někdo nabídne, zda třeba nechci něco podniknout, a díky tomu často přijdu na jiné myšlenky… Taky mi pomáhá, když mohu někomu říci, co se děje a když mě nikdo za mé myšlenky neodsoudí.

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

Vzaly mi období dospívaní a puberty, kamarády, první lásky a vztahy, možnost studia na VŠ… Kvůli tomu se vše učím zpětně. Důvěřovat lidem, hledat si to, co mě baví, sebevědomí a pocit vlastní sebehodnoty, hledat si kamarády a možná se mi časem podaří najít v sobě i touhu po partnerském vztahu.

Daly mi zjistit, že lidi s duševní nemocí jsou jako všichni ostatní a někdy daleko více „lidi“ než ti bez diagnózy. Mohla jsem poznat cizí zemi, naučit se jazyk, poznat nové lidi, od kterých nezištně přišla pomoc.

Daly mi také sílu bojovat o svůj život do posledních sil a věřit, že zase bude lépe, byť situace vypadá zcela beznadějně. Daly mi schopnost empatie a porozumění, zvláště těm lidem, kteří si procházejí něčím podobným.

Je něco, co bys chtěl, aby lidé o tvé nemoci věděli?

Nejsme všichni s HPO manipulátoři a ani tak nesnesitelní pacienti, jak se o nás píše.

Sebepoškozovaní je projevem naprostého zoufalství, neboť vnitřní psychická bolest je tak nesnesitelná, že cokoli jiného přináší nesmírnou úlevu.

Buďte s námi, prosím, trpěliví, nenechte se hned vytočit, když vás zraníme nebo když prožíváme nekontrolovatelné emoce. Nevzdávejte to s námi! Nechceme ublížit sobě a ani druhým, ale třeba jen zatím nemáme nástroje, abychom to udělali jinak.

Potřebujeme získat pocit bezpečí, neboť kolem nás a v nás je tolik hrůzy, zmatku a bolesti. Dejte nám šanci!

Co bys vzkázala lidem, které trápí podobné problémy jako tebe?

Nikdy se nevzdávej! Tvůj život i ty sám jsi velmi cenný. I když jsi už nesmírně vyčerpaný z nekonečného boje a proher, tak nikdy nevíš, jak málo stačí, aby tvůj život měl zase barvy a nebyla to jen černá a bílá!

Zdroje:

Grambal, A., Praško, J., & Kasalová, P. (2017). Hraniční porucha osobnosti a její léčba. Praha: Grada Publishing

http://www.cmhcd.cz/stopstigma/o-dusevnich-nemocech/poruchy-osobnosti/

http://www.kaleidoskop-os.cz/

http://www.cmhcd.cz/stopstigma/o-dusevnich-nemocech/poruchy-nalady/bipolarni-porucha/

DIALEKTICKO-BEHAVIORÁLNÍ TERAPIE V PÉČI O PSYCHIATRICKY NEMOCNÉ S PORUCHOU OSOBNOSTI

Chvíli jsme v pohodě a chvíli v depresi. Jak bojovat s hraniční poruchou?

Osobnostní hraniční poruchy jsou ve světě mentálních nemocí unikátní kategorií. Zatímco lidé s depresí či úzkostí si často uvědomují, že se jejich pocity vymykají normálu, takzvaní „hraničáři“ často netuší, že se jejich vnímaní a chování nějak liší. Pro ně a pro jejich blízké je totiž život jako nekonečná horská dráha bez jasného cíle.

A je to jízda divoká, vzrušující, beznadějná, ale i frustrující. Změny nálad přicházejí náhle a dokážou srazit postiženého z nebeských výšin radosti do hlubin deprese.

Jejich prožívání emocí se řídí principem „všechno, nebo nic“, lidé v jejich blízkosti jsou buď absolutně dobří a hluboce milovaní, nebo naopak ďábelsky zlí a nebezpeční, a je tedy nutno s nimi bojovat.

Sami „hraničáři“ však nejsou schopni pochopit, proč se tak chovají, proto trpí pocity nenávisti sama sebe a depresemi.

Přesnou diagnózu podle Davisové může určit jedině lékař, existují ale kritéria, na základě nichž si člověk poruchu může odhalit i sám.

Jak poznat, že máte hraniční poruchu (Borderline Personality Disorder – BPD)? Autorka serveru Thought Catalog Carrie-Lynne Davisová, která sebe sama popisuje jako ztracenou a mentálně postiženou existenci, nabízí osm jasných důkazů, podle kterých poznáte, že hraniční poruchou trpíte.

Otestujte se

Přesnou diagnózu podle Davisové může určit jedině lékař, existují ale kritéria, na základě nichž si člověk poruchu může odhalit i sám. Sedí-li na vaše chování 5 z 9 bodů, možná byste měli vyhledat odborníka:

• Trpíte zběsilou snahou vyvarovat se opuštění – reálnému či vymyšlenému
• Navazujete nestálé a intenzivní mezilidské vztahy, které jsou typické tím, že druhou osobu buď extrémně obdivujete a idealizujete, nebo jí opovrhujete
• Máte narušenou identitu – projevuje se u vás výrazně a trvale nestabilní image sama sebe, nemocný totiž „neví, kdo je“
• Jste impulzivní alespoň ve dvou oblastech života, které mohou být sebedestruktivní (například utrácení, sex, zneužívání návykových látek, neodpovědné řízení, přejídání se)
• Máte sebevražedné sklony – jde o vaše gesta, výhrůžky, sebezničující chování
• Díky výrazné náladové reaktivitě jste nestabilní (trpíte občasnými intenzivními stavy úzkosti, jste podráždění)
• Trpíte chronickými pocity prázdna
• Občas vás přepadají intenzivní záchvaty vzteku a máte potíže je kontrolovat
• Trpíte pomíjivými paranoidními představami nebo vážnými disociativními symptomy, tedy pocity samoty a odloučení

Co si uvědomíte

Pokud jste se diagnostikovali s tím, že poruchou hraniční osobností zřejmě trpíte, níže jsou symptomy, se kterými se zřejmě setkáváte. Doteď jste si to ale ještě neuvědomovali, protože jste o své poruše prostě nevěděli. 

Tedy nerozumějí vám nebo vaší diagnóze.

Pojmy jako deprese a úzkosti už jsou v naší společnosti více méně zaběhnuté, pokud ale oznámíte kamarádce, že máte hraniční poruchu osobnosti, bude na vás pravděpodobně koukat jako na blázna, případně zmíní film Přelet nad kukaččím hnízdem nebo Narušení. To může být frustrující. Ve chvíli, kdy se někomu svěříme, si také přejeme být pochopeni. Nechceme být považováni za blázny.

• To, co nám na první pohled přijde dobré, je obvykle velmi špatné

Hraničáři často dokážou cítit jen extrémní pocity. Hádka s přítelem/přítelkyní ve vás okamžitě probudí nervy drásající záchvat vzteku, nebo vás naopak hodí do dlouhotrvající deprese. Chce to klid, je v pořádku mít extrémní pocity. Není ale v pořádku se podle nich chovat.

• Někdy je vina na vaší straně

Když zjistíte, že máte BPD, tak je důležité se zamyslet nad svým životem. To platí obzvlášť pro ty situace, kdy jste si mysleli, že vám bylo ublíženo. Uvědomíte si, že za všechny vaše problémy možná nemohou lidé okolo vás a že některé vaše reakce byly skutečně neoprávněné až zlé.

 Pochopit konečně fakt, že to, co cítíte, má jméno a lze s tím nějak pracovat, může být neskutečná úleva.

Opravdu se s vámi rozešel kluk, protože mu na vás ve skutečnosti nikdy nezáleželo, nikdy vás nemiloval a vždycky nenáviděl, nebo to udělal proto, že už nezvládl dál snášet vaše nekonečné obviňování a žárlivé scény? Tato nová uvědomění a interpretace bolestivých událostí mohou být těžká ke zpracování, ale nakonec vám pomohou se zlepšit.

• Svou diagnózu milujete a nenávidíte zároveň

Váš život se často podobá peklu na zemi. Pochopit ale konečně fakt, že to, co cítíte, má jméno a lze s tím nějak pracovat, může být neskutečná úleva. Existují terapie, které vám mohou pomoci, a není jich málo.

Je ale potřeba, abyste byli stoprocentně upřímní a svému terapeutovi důvěřovali. To může být extrémně těžké. Mnoho nemocných je skálopevně přesvědčeno o své nevině ve všech situacích.

Terapie vám pomůže na emoce nahlédnout svrchu, identifikovat je a uvědomit si, kdy mají reálný základ a kdy už to přeháníte.  

Mnoho z nás si pod pojmem „porucha osobnosti“ představí synonymum k něčemu jako „fakt hrozný člověk“. Lidé spojují osobnost s identitou. Pokud máte hroznou povahu, tak to musí být vaše vina, že… Ne, takhle to není. Výzkumy opakovaně prokázaly, že k rozvoji BPD vede několik faktorů, ať už ty biologické, nebo ty způsobené špatnou výchovou.

65 % hraničářů mají jednoho z rodičů se stejnou diagnózou.

Příroda i povaha přispívají rovným dílem. 65 % hraničářů mají jednoho z rodičů se stejnou diagnózou (nápověda: je to pravděpodobně ten, který vám za vaše chování nejvíce nadává).

Pokud existuje nějaké plus, které takové chování přináší, je to tohle: Když někoho poprvé potkáte, vyzařujete mysteriózní vášeň a nenasytnou chuť do života, kterou muži i ženy považují za velice atraktivní.

Mnoho dobře fungujících hraničářů jsou velice inteligentní, umělečtí, přehnaně šarmantní (nehledě na jejich problémy). Mohou být jedni z nejzábavnějších lidí, jejich impulzivita dává vzniknout těm nejšílenějším historkám.

• Vaši partneři jsou nesmírně silné osobnosti

Milujete je a nenávidíte zároveň. Víc než cokoliv na světě. Neustále se hádáte a vzápětí omlouváte, píšete jim a stíháte je, obviňujete a zbožňujete, obdivujete a shazujete.

Porucha ve vás vyvolává neskutečný strach z toho, že vás vaši bližní opustí. Nedokážete odhadnout, co z toho je založeno na skutečnosti a co už je výplod vaší fantazie. Pokud někdo takový život zvládá, zaslouží si uznání a obdiv.

A je to také důkaz, že mu za to musíte opravdu stát.

Mít tuhle diagnózu může být sakra náročné. Udržovat si zdravý, stabilní vztah, přátelství, zaměstnání, regulovat emoce, reagovat správně na stres, potlačovat impulzivitu a k tomu všemu si pamatovat, kdo vlastně jste a čeho si vážíte – to dokáže unést jen málokdo.

Ta bouře, co ve vás je, je chaotická, únavná a zdánlivě nekonečná. A vaším úkolem je v ní plout a naučit se navigovat.

Ale jde to lehčeji, když víte, co je s vámi vlastně špatně, a když jste ochotni na sobě pracovat.

Pokud máte BPD, pravděpodobně jste strávili roky svého života s pocitem kapitána potápějící se lodi na rozbouřeném moři, který se zoufale snaží držet kousky svého já pohromadě.

Ta bouře, co ve vás je, je chaotická, únavná a zdánlivě nekonečná. A vaším úkolem je v ní plout a naučit se navigovat. Protože za tím vším existuje šťastný život.

foto: Shutterstock, zdroj: Thought Catalog

Diskuse – Porucha osobnosti

Přeskočit na nejnovější příspěvek Kitty85, 2.4.2008 11:34:58, IP: ***.***.8.138, #42950

Tak vás po měsíci zase zdravím. Za tu dobu se toho událo tolik, že se potřebuju někomu svěřit. Jsem zmatená a nešťastná. Kdo chce uvést do obrazu, tak si může přečíst čím to všechno začalo a to v tématu – Majetnické sklony, které jsem založila.

Na vaši rado jsem nakonec zašla za psychologem. Absolvovala jsem několik vyšetření a to co jsem se dozvěděla mi vyrazilo dech. Závislost na příteli se potvrdila, navíc jsem prý emočně labilní a trpím neurozou s depresivními výkyvy. Toto jsem nečekala.

Myslela jsem, že půjde o hloupost, že mi řekne, že jsem prostě přecitlivělá, že si mám najít hobby a neotravovat psychology s hloupostma. Navíc jsem teď na to všechno sama. Rodičům se svěřit nemůžu. Nemám doma to správné CITOVÉ zázemí. Toto schválně zdůrazňuji, protože jinak mám vše co potřebuji. Jídlo, bydlení, živí mě na škole.

Ale pohlazení a slova útěchy když je mi zle – to chybí. Moje máma je hodně racionální člověk a někdy působí až bezcitně. Nemůžu před ní ani plakat, protože ji to jen podráždí a nařkne mě, že to jen hraju. Moji jedinou útěchou byl právě můj přítel Možná proto jsem se na něj tak upnula. Vždycky mně podpořil a utěšil ať se dělo cokoli.

Teď je ale všechno jinak. V jeho rodině, která je mi moc blízká se stala obrovská tragedie, která všechny hodně poznamenala. A tedy i mě. Mě to o to víc trápí, že vidím, jak zničení jsou lidi, na kterých mi záleží.

Teď jsou to oni, kdo potřebují podporu a já místo, abych se měla komu svěřit a u koho se vyplakat a vypovídat z toho co mě tíží, musím být silná a dělat, že je všechno zvládám, a že jsem jim oporou. Je to hrozný.

Abych to překonala, psycholog mě poslal i na psychiatrii pro prášky na uklidnění a co jsem se dozvěděla tam, mě uzemnilo úplně, Na základě těch vyšetření a pohovoru mi diagnostikovali poruchu osobnosti (ani nevím jaký typ).

Dostala jsem kromě prášků na uklidnění i antidepresiva a stabilizátor nálady, abych nepropadala tomu vzteku, kdy ohrožuju sebepoškozováním sebe i okolí. Už to nezvládám. Připadám si méněcenná, zmatená, ztracená a hrozně, hrozně sama. Nemám se komu svěřit, protože jak už tu někdo napsal, kdo to nezažil, nepochopí.

Informovala jsem se i na internetu a našla jsem své příznaky u spousty poruch neurotických i osobnostních. Provází mě už dlouho, jen jsem jim nepřikládala žádný význam. Přičítala jsem to lenosti, stresu, špatným dnům a tak podobně. Jen sebepoškozování mě trochu zaráželo a když se to zhoršilo do té míry, že jsem přítele bila v nějakém afektu došlo mi, žě něco není v pořádku. Ale když to má člověk potvrzené, je to rána. Doufám, že aspoň tady mi rozumíte, a že tu najdu pár zpřízněných duší, který mi poradí. Omlouvám se za ten román, snad se to někomu bude chtít číst a napíše pár povzbudivých slov. Zatím se s vámi loučím a děkuju.

bobo, 2.4.2008 12:20:39, IP: ***.***.18.54, #42955

Ani nevíš kitty jak jsem se začetla do Tvého románu a musím říct,že jsem z 50% na tom podobně ale pouze co se týče závislosti na partnerovi.

Ale jelikož jsem si o tom mnoho přečetla a zjistila že ho vlastně omezuji a že by mohlo dojít i k tomu,že svou neustálou pozorností a otázkami a podobnými věcmi by jednoho dne mohl říct tak dost,snažím se to nějakým způsobem řešit.

Je to sice všechno ve mně, ale bojuju a musím říct, že už třetí rok se mi to skvěle daří a je to znát i na našem vztahu. On je klidnější, já ač jsem velmi podezřívavá a strašně moc bych se chtěla zeptat třeba kdo ti volal nebo kdo byl s tebou na té brigádě? Neudělám to a on to na mně pozná a sám třeba za hodinu přijde a řekne mi to.

Ani nevíš jaká je to pro mně úleva, ale dál je tam to a to bych chtěla vědět apd. Budu bojovat celý život, ale on mi za to skutečně stojí!!! Držím palečky. Co se týče sebepoškozování jsem měla také takové období ale to je hodně let zpátky a strašně moc mně to dnes mrzí. NEJDE to ale vrátit!!!!

Iva, 2.4.2008 13:09:14, IP: ***.***.125.84, #42963

Milá Kitty, v prvé řadě ti gratuluji, ž ejsi našl aodvahu vyhledat odbornoupomoc a začít se sebou něco dělat, to je hrozně moc, opravdu!!! Vím velmi dobře, jak je těžké někdy najít odvahu udělat něco, z čeho máš strach, i když víš, že to udělat musíš. J emi líto, že jsi na vše sama. Ale zase přítele máš, máš pomoc odborníků.

A nakonec, víš, on je člověk vlastně celý život sám, s tím ejpotřeba se naučit žít. Je to těžký, ale jde to. Co tě nezabije, to tě posílí. A hlavně jsme ti chtěl aříct: opravdu není důvod, aby ses cítila méněcenná.

Poruvchu osbnosti,á snad 15%lidí v populaci, akorát spousta z nich to neví, řada z nich otravuje život svému okolí a ničí je a ani je nenapadne, že by byli divní. On je to asi šok, mít „přiklepnuto“ tolik diagnóz, ale to ej jen taková pomůcka pro ty psychology. Jsi to pořád ty, človíček s klady a zápory jako každý druhý.

Věř, že jsou i horší diagnózy. Tímhle se netrap, budeš potřebovat síly na jiný věci. Přeji ti, ať jich máš dost, hodně štěstí … 🙂

Kitty85, 2.4.2008 13:45:02, IP: ***.***.8.138, #42967

No těžké to bylo, to je pravda. Ale když jsem viděla, jak to přítele trápí, tak jsem řekla dost. Sebrala jsem odvahu a objednala se. Spíš jsem si to představovala mnohem jednodušeji. Něco ve stylu: žijeme v hektické době a následkem stresu ze školy a práce si svůj vztek vybíjíte v partnerských vztazích a tím uvolňujete napětí…

No, že to dopadne takhle, to jsem netušila ani náhodou. Ale co už. Fakt je ten, že jak říkám. Příznaků bylo víc a ty agrese bylo jediné co bylo vidět a ovlivňovalo to i ostatní. Resp. jen partnera, protože před ostatními se někam zavřu a ublížím sama sobě, takže nikdo jiný o mých hysterických záchvatech neví. Jen před ím jsem se otevřela.

Mám k němu důvěru… No snad to všechno dobře dopadne a nepřijdou mi ještě na něco.. Jen jsem se ještě chtěla zeptat. Dostala jsem Lexaurin, když by na mě ten záchvat přišel, můžu ho brát i na ty úzkostný stavy? mám je teď častěji a mnohem silnější. Nevím jestli je to těma lékama, těma událostma nebo jen tím, že vím o co jde a tak se na to víc soustředím.

Každopádně je to hodně nepříjemné. Díky

Iva, 2.4.2008 14:08:17, IP: ***.***.125.84, #42969

Kitty, Lexaurin je návykový a je určen spíš pro chvíli, kdy to nezvládáš, jednorázově si vzít, uklidnit se … Když to budeš brát pravidelně, zvykneš si a přestane zabírat. Pora´d se s psychiatrem, pokud máš ty stavy často, jak to máš zvládat, nejsem odborník …

Halina, 2.4.2008 14:19:09, IP: ***.***.9.57, #42971

No to sebepožkozování není dobrý…….to by asi opravdu měl řešit psychiatr……..z toho že ti na něco přijdou si nic nedělej………..všichni máme nějaké problémy…..já jsem snad nepotkala člověk, který by neměl nějaký aspoň malinký problém. s psychikou …..a poruch osobnosti mezi náma běhá …..to neni vždy negativní nálepka…., že ne Ivo??

Mariana, 2.4.2008 21:40:14, IP: ***.***.60.43, #43026Ahoj Kitty, hlavně, že jsi udělala, co jsi udělala, teď už to chce jen počkat, až léky upraví chemii mozku. Lexaurin si na úzkost beru taky, ale jen, když to jinak nejde, je návykový. Já jsem si o své máti dlouho myslela to, co ty o své a najednou jsem zjistila, že je hrozně citlivá, že pomáhá, komu může, ženský v okolí na ni nedají dopustit, ale mě to nikdy najevo nedala, ani lásku, až teprve když jsem se odstěhovala, mi to došlo. Jsou lidé, kteří se bojí dát najevo své city.

Tvoje negativní pocity k sobě samé jsou u depresí běžné. Kdyby člověk dokázal nevšímat si jich…!

Mariana, 2.4.2008 21:43:55, IP: ***.***.60.43, #43027

Koukám, kam vítr, tam plášť. Na Ženatém píšeš o lidech s onemocněním psychiky, že jsou to praštění cvoci, blázni, kteří drogujou a kdoví, jak se jim ještě vysmíváš a najednou tady házíš pochopením a soucitnými radami! A kdo jsi teda ty, Neskromná Halino? Rozdvojená osobnost………hihihi…hihih…

Iva, 2.4.2008 21:52:04, IP: ***.***.47.182, #43029

Halinko, ty jseš můj ocásek nebo co? Mariana má naprostou pravdu, co sem lezeš? Speciálně ty? Ačkoli, možná že právě tady je pro tebe to správné místo, ovšem jako postižené. Kitty už u psychiatra byla, kdyby sis to alespoň laskavě přečetla. celkově by ti prospělo více číst, pak myslet a až pak, celkově mnohem méně psát.

Halinka, 3.4.2008 7:00:48, IP: ***.***.9.57, #43053Ne hihi Ivo já se na tebe obracím jako na odborníka víš …..lékařko naše………hih………a moje dcera měla dlouho sebepožkozování a původně jí diagnostikovali poruchu osobnosti ………až poté se ukázalo, že má autismus….dřív byli tihle lidi schizoidní poruchy osobnosti……myslím Aspergery……..A Mariano…..přemýšlej, já neodsuzuju psychicky nemocné,ale odsuzuju takové, kteří se chovají jako blázni …….jako Marta tam lítala a psala z cesty ………jen do mě Halino …..a všichni jí ignorovali….měli z ní akorát prču…..nebo se odvolávala na boha a za rohem si založila anonym a psala po anonymen……lhářka………..

Já si myslím, že Kitty potřebuje hlavně odborníky a ne se svěřovat blízkým…..protože je jí asi dost blbě. a rodinu by to mohlo zatěžovat, možná proto je máma tak odmítavá ………….a lidská trpělivost má svý meze ……..

***, 3.4.2008 7:45:28, IP: ***.***.158.238, #43055

Jé konečně si Halina našla diskuzi kam patří!!! :-):-)

Mariana, 3.4.2008 9:04:36, IP: ***.***.60.43, #43070

Halino, nelži a přečti si svoje příspěvky na Ženatém.

Iva, 3.4.2008 9:31:07, IP: ***.***.241.23, #43073

Halinko, my tady nehrajeme hru, kdo bude ráno u počítače první, víš. Když mě nějaká diskuse svým tématem zaujme, nejdříve si přečtu, co kdo píše, zamyslím se nad tím a pak něco ev. napíšu. Tvůj příspěvek zde v 7,00 mně přijde úplně d**ilní.

Co jsi tím jako chtěla komu říct? Stokrát omleté blbosti z úplně jiných diskusí a Kitty řekneš, že se má obrátit na odborníky, což už jsme jí zde radily před měsícem a ona to UDĚLALA a přišla říct, jak dopadla.

Buď tak hodná, jdi si psát na rande se subíčkama, ano? Tohle je asi na tvé intelektuální schopnosti příliš velké sousto. Když nejde nadávat a urážet, tak toho předvádíš sklutečně žalostně málo.

Veronika , 3.4.2008 10:29:47, IP: ***.***.89.241, #43081

Kitty,ano,vzpomínám si na téma majetnické sklony,kam jsi psala.jsi úžasná už v tom,že sis uvědomila,že s tebou není něco v pořádku a co víc,hledáš odbornou pomoc a dokážeš o všem mluvit.

To je veliký a důležitý krok k tomu,že budeš časem jistě schopná svoji nemoc zvládat,ty ovládneš ji a ne ona tebe,protože máš v sobě tolik citu a inteligence a chceš se sebou pracovat.

Je to úžsné a já věřím,že nyní pomalu ale jistě budeš kráčet životem a tvá cesta bude čím dál tím lepší,protože jsi lepší Ty.Moc ti držím palce!!!

Halina, 3.4.2008 16:37:49, IP: ***.***.9.57, #43119

Ale Ivo……..promin, ale já dělám ráno snídani dceři v půl sedmé………..a pak snídám u kompu když dovolíš ……..a člověka se sebepožkozováním mám doma …to vím taky že Kitty chodí k psychiatrovi , nejsem slepá.

a a sama vím jak je těžký pomoct člověku který má psychické problémy , když jsem laik ….není proto dobrý se obracet na rodinu a neustále o tom mluvit doma………..a psát můžu kam chci svý názory……..

nebo ty máš na tuhle diskuzi rezervaci ??:-):-)

Předchozí

123

Následující

Deset známek toho, že máte obsedantně kompulsivní poruchu

Detektiv Adrian Monk nebo teoretický fyzik  Sheldon Cooper z televizních seriálů jsou asi nejznámějším symbolem obsedantně kompulsivní poruchy.

Přehnaný strach z bakterií detektiva Monka nutí mýt si ruce několikrát po sobě a vydrhnout mýdlem každý nehet zvlášť.  Sheldon Cooper zase nemůže zaklepat na dveře ne méně a ne více než třikrát.

V televizi se to zdá úsměvné, ale ve skutečnosti mohou podobné situace hodně komplikovat život.

Člověk trpící touto neurotickou poruchou má nutkavé myšlenky, posedlost, že musí udělat nějaký rituál, jinak trpí strachem a úzkostí. I když je člověk vnímá jako nesmyslné, nemůže je potlačit ani zastavit.
Jak poznáte, že byste měli navštívit psychiatra? Přečtěte si deset varovných příznaků, že trpíte obsedantně kompulsivní poruchou.

Mytí rukou

Jedná se o nejčastější projev této nemoci. Nemocný si musí mýt ruce i několik minut, opakovaně, používá speciální mýdla, drhne si je kartáčkem i několikrát za hodinu.

Přehnaná čistotnost

Každodenní vytírání podlahy a leštění nábytku, neustálé používání desinfekčních sprejů je podobná obsese jako přehnané mytí rukou. Provází jí strach z nečistoty a bakterií. Při a těsně po dokončení úklidu sice úzkost mírně poleví, ale vzápětí se dostaví znovu a silněji.

„Je opravdu těžké rozlišit, kdy je uklízení normální a kdy už se jedná o neurotickou poruchu. Jediným vodítkem k obsedantně kompulsivní poruše je fakt, že pacient s uklízením nedokáže přestat.

Pokud není vše dokonale čisté, pociťuje silnou úzkost a strach,“ popisuje Michael Jenike, psychiatr z Massachusetts General Hospital v Bostonu.

Kontrola chování

Je normální, že se občas vrátíte, jestli jste nezapomněli zhasnout světlo nebo vypnout žehličku. Problém je, když vám to začne zasahovat do každodenního života – chodíte pozdě do práce, nejste schopni opustit dům, aniž byste se přesně třikrát nepřesvědčili, že je trouba opravdu vypnutá. Tímto příznakem trpí asi 30 % pacientů s obsedantně kompulsivní poruchou.

Počítání

Někteří pacienti s touto poruchou musí pořád dokola počítat až k určitému číslu. Počítají schody, dlaždice, auta… když jim nevyjde číslo, které je z jich pohledu dobré – třeba 27, propadnou úzkosti a počítají znovu.
Psychiatři se shodují, že počítání v rámci ukrácení času není na škodu, ale problém nastává, když začne řídit váš život.

Nemocní s tímto příznakem potřebují mít věci srovnané přesně podle svého. Jsou posedlí symetrií, organizací a perfekcionismem. Pokud něco vybočuje z řady, bolí je to až fyzicky. Stačí, když jim o centimetr posunete tužku na stole, a psychicky je to rozladí, okamžitě musí situaci řešit. Nesnesou, aby věci byly jinak, než oni potřebují.

Nadměrný strach z nebezpečí

Tady je opravdu těžké poznat, kdy jde o strach nepřiměřený a kdy jde jen o větší opatrnost.

Lidé trpící obsedantně kompulsivní poruchou se neustále bojí přepadení, bojí se chorobně o své blízké, své matce jsou schopní bez zjevného důvodu volat desetkrát denně, jestli je v pořádku.

Za nemoc lze označit takové chování, které přesahuje hranice přiměřených obav vzhledem k hrozícímu nebezpečí. Je normální nejít v noci přes park, ale není normální bát se jít ve dne po bezpečné ulici.

Nechtěné myšlenky o sexuálním chování

Lidé trpící touto poruchou mají strach z odlišného sexuálního chování – z homosexuálů, sexuálního styku na pracovišti, mezi nezletilými a podobně.

Zatímco nějaká taková myšlenka občas napadne každého a neznamená to, že ji chce nebo dokonce bude realizovat, člověk s touto poruchou má pocit, že nenapadá nikoho jiného než jeho, a trpí úzkostí, že se to stane.

Začne se tedy vyhýbat takovým situacím, kde by k tomu mohlo dojít – například se striktně vyhýbá homosexuálům.

Neustálé rozebírání vztahů

Z této definice by obsedantně kompulsivní poruchou trpěla každá druhá žena. Od běžné komunikace a rozebírání situací se ta s nemocným člověkem odlišuje tím, že si za vše bere vinu na sebe a hledá sebemenší záminku, kde mohl udělat chybu. Detailně pořád dokola rozebírá určité dialogy a nemůže je vyhnat z hlavy.

Hledání podpory

To souvisí s výše uvedeným bodem. Nemocný člověk pořád dokola čeká na schválení od svého okolí, že jeho jednání je správné. Například se pořád dokola ptá: „Zdá se vám, že mám doma dostatečně uklizeno?“

Neustálá kontrola vzhledu

Lidé trpící touto nemocí mohou strávit hodiny před zrcadlem. Není to marnivost, je to snaha o absolutní dokonalost a neustálá nespokojenost se svým vzhledem. Příkladem může být padesáté převazování kravaty před odchodem do práce.

Příklad obsednantního chování sledujte na našem videu.

Sheldon Cooper musí na dveře zaklepat třikrát. Prostě musí • VIDEO www.youtube.com_thanu0808

Autor: Kateřina Erbsová