Mysleli jste si, že o líbání už víte všechno? Věděli jste ale, že polibek může být znamením smrti stejně tak jako poctou bohům,… Dítě,hračka, postel, holčička …
Podobné Témata jako Souchotě wiki
Čtěte více o: Kouření dýmky, Odvykání kouření, Závislost na nikotinu, Souchotě wiki, Tabák, Žvýkací tabák, Cigarety, Co pomáhá na zácpu, Cigareta, Opar u …
Podobné Témata jako E-cigareta: pomáhá, nebo spíš škodí?
Čtěte více o: Relaxace, Souchotě wiki, Tyroxin, Algifen kapky, Kozlíkové kapky, Algifenové kapky, Byliny, Bylinky na myomy, Bylinky na spaní, Maliníkový čaj …
Podobné Témata jako Bylinné čaje zklidní váš spánek
Co jsou to beta glukany? 1.11.2004 00:00. Zdraví. Beta glukan je bezpečný a velmi účinný doplněk stravy, který zlepšuje stav imunitního systému, obnovuje …
Podobné Témata jako Co jsou to beta glukany?
Trpíte bolestmi hlavy, kloubů, svalů, nemáte chuť k jídlu a máte zvýšenou teplotu
? Objevil se vám na tváři a kořeni nosu červeně zbarvený okrsek kůže ve tvaru …
Podobné Témata jako Nemoc lupus
Dnes přesně víme, co obezita je, proč ji označujeme za nemoc a čím je tato nemoc tak závažná.
Podobné Témata jako Obezita (otylost)
Kuří oko trápí nejen vás. Na Vitalion.cz se dočtete, jaké příznaky a zkušenosti mají ostatní a jaké léky jim pomohly.
Podobné Témata jako Kuří oko: příznaky, léčba (clavus)
18. březen 2009 Základní funkce lidské nohy slouží k udržování stability, rovnováhy a především k přenosu váhy na podložku při kinetickém pohybu – chůzi.
Podobné Témata jako Patní ostruha
Čtěte více o: Velikost varlat, Uvolnění dutin, Souchotě wiki, Teratom, Podezření na rakovinu, Serotonin, Rakovina kosti, Bolest mezi prsy, Nádor ledvin příznaky,
…
Podobné Témata jako Mezoteliom, karcinoid, teratom: příliš je neznáme, přesto nás ohrožují
Ichthamol je směs látek, vzniklá destilací živičných břidlic. Pro své výjimečné regenerační schopnosti se stal velmi oblíbeným léčivem…
Podobné Témata jako Ichtamol (Ichthamolum)
Chce se vám křičet, když slyšíte zvuk nehtů přejíždějících po tabuli? Pociťujete nával vzteku, když vedle vás někdo popotahuje z nosu? Dovádí vás k šílenství …
Podobné Témata jako Misofonie
Popis nemoci. Spondylóza je degenerativní onemocnění postihující meziobratlové prostory podmíněné ztrátou tekutiny z meziobratlového disku, který se tak …
Podobné Témata jako Spondyloza
Růže trápí nejen vás. Na Vitalion.cz se dočtete, jaké příznaky a zkušenosti mají ostatní a jaké léky jim pomohly.
Podobné Témata jako Růže: příznaky, léčba (erysipel)
Čtěte více o: Voda v lokti, Voda na plicích, Pohyby plodu, Vyšetření plodové vody, Souchotě wiki, Bílkovina v moči v těhotenství, Velikost plodu, Borová voda do …
Podobné Témata jako Plodová voda prozradí genetickou vadu miminka
Kopřivka trápí nejen vás. Na Vitalion.cz se dočtete, jaké příznaky a zkušenosti mají ostatní a jaké léky jim pomohly.
Podobné Témata jako Kopřivka: příznaky, léčba (urtica)
Rizika neléčení nemoci. Pacient je pro své okolí velmi nakažlivý. Pokud se infekcí nakazí malé dítě, může být ohroženo na životě. Při zanesení infekce do oka …
Podobné Témata jako Plicní chlamydie
Čtěte více o: Adipex retard diskuze, Adipex retard, Retardace, Souchotě wiki, Mentální retardace, Biologické hodiny, Downův syndrom, Do kolika let roste penis, …
Podobné Témata jako Příroda a biologické hodiny se ošálit nedají
Léčba závislosti Souchotě wiki Marihuana Drogy Koupelová sůl droga Oleandr otrava Užívání drog Substituční léčba 10.2.2010 redakce uLékaře. Kokain.
Podobné Témata jako Kokain si oblíbil Freud i Jim Morrison
6. únor 2015 Sněžná slepota (fotoftalmie, keratitis solaris, anglicky snow blindness) je zánět rohovky (keratitis). Vzniká na podkladě působení UV záření, …
Podobné Témata jako Sněžná slepota – příznaky, projevy, symptomy
Očkování prý pochopila až mnoho let po atestaci. Dnes o něm káže "pravdu"
Co se stalo?!
Na serveru idnes.cz se během dneška (5. srpna 2013) objevil článek, ve kterém paní doktorka Ludmila Eleková hlásá cosi o neúčinnosti a nebezpečnosti vakcinace. Název tohoto článku „Lékařka: Očkování způsobuje alergie, astma a autismus.
A děti i zabíjí“ mluví zcela za vše a vlastně ho ani nemusíme číst. Pokud se však přesto rozhodneme jeho obsah prozkoumat, zjistíme, že je matoucí, plný polopravd, desinterpretací, nepodložených statistických údajů a lží a v neposlední řadě nebezpečný.
Je nebezpečný a ohrožuje potenciálně zdraví každého, kdo by ho na základě své nekritičnosti shledal pravdivým.
Jak je to s očkováním doopravdy?
Očkování je léty prověřená metoda, zavedená již od konce 18. století, která se neustále vyvíjí a zlepšuje.
Že je zatížena určitým rizikem (nejen nežádoucích účinků) je dobře známo každému studentovi medicíny, který si pamatuje alespoň ten nejhrubší základ toho, co se vyučuje na lékařské fakultě v rámci předmětů mikrobiologie, imunologie, farmakologie a infekční lékařství.
Položme si nyní zásadní otázku: která lékařská (ať už diagnostická, léčebná nebo preventivní) metoda není zatížena nějakým rizikem? Odpověď je prostá: žádná taková metoda neexistuje. S rizikem by se mělo proto počítat vždy a pokaždé. Lékař by ho měl znát a náležitě, srozumitelně, plně a jasně o něm informovat svého pacienta. Ten by ho pak měl vzít na vědomí.
Především ve chvíli, kdy souhlasí s daným zákrokem. To samé platí o rizicích která jsou spojena s odmítnutím případného zákroku ve chvíli, kdy podepisuje negativní revers. Vždyť je to přece on, kdo rozhoduje o svém zdraví. Žijeme v demokratické, svobodné a poměrně velmi liberální zemi. S těmito hodnotami však přichází i odpovědnost, kterou máme v prvé řadě všichni sami za sebe.
Za pravdou o očkování přitom není třeba chodit „daleko“ k nějakým složitým (mnoha laikům zcela nesrozumitelným) vědeckým studiím. Stejně tak není nutné se vzájemně unavovat statistickými údaji. Proč? Domnívám se, že pokud očkování a priori nedůvěřujeme stejně by nás tato data nepřesvědčila.
Ve skutečnosti je tu mnohem snažší cesta jak se o funkčnosti a smyslu očkování přesvedčit – podívejme se kolem sebe! Stačí trocha odvahy a ochoty přemýšlet a následně důvěřovat svému úsudku.
Kdy jsme naposledy viděli někoho zemřít na onemocnení spalničkami komplikované bakteriální superinfekcí?
Nebo takový záškrt (diphteria)? Vskutku hrozivé onemocnění. Zkusme se zeptat našich prarodičů, kteří si ho možná ještě stále živě pamatují. Zde přikládám odkaz na obrázek této infekce z webu Wikipedia (pouze pro odvážné).
Kam se poděla dětská obrna (poliomyelitis)? Já osobně si pamatuji jednu velmi milou postarší paní pacientku z interního oddělení v Motole, která měla to neštěstí a smůlu, že se v mládí nakazila právě virem dětské přenosné obrny.
Ztratila hybnost v obou dolních končetinách. Intenzivní dlouhodobá a ne zrovna dvakrát příjemná rehabilitace ji zachránila život. Bylo to pár let před tím, než se začalo proti tomuto onemocnění očkovat. Nikoho jiného jsem nikdy nepotkal.
Onemocnění znám především z učebnic a přednášek.
Kdy jsme naposledy viděli úmrtí na tetanus, onemocnění způsobené smrtícím neuro-toxinem, které v plně rozvinuté formě vypadá tak dramaticky, že se stal i tématem pro mnohé umělce, kteří se ho pokusili vyobrazit? Naštěstí je těchto případů naprosté minimum.
A co ona pověstná tuberkulóza (souchotě, úbytě, ftíza, TBC)? Máme přeplněná sanatoria jako tomu bývalo kdysi? Nikoliv! Většina pacientů v karanténě jsou ti, kteří si onemocnění přivezli ze zahraničí, ve kterém se proti TBC neočkuje.
Když nás ani naše vlastní místní (a velmi příznivá) situace nepřesvědčí, tak navrhuji zaplatit si letenku do země, kde si řádné očkování dovolit nemůžou. Tamní zdravotní situace nám už oči otevře zcela bezpochyby. Dejme si však dobrý pozor, protože to nebude hezký pohled.
Nezapomínejme prosím, že není očkování jako očkování. O rizicích a dalších okolnostech je vhodné se bavit zcela konkrétně. Něco úplně jiného je např. vakcína proti HPV infekci a vakcína proti tuberkulóze.
Není divu, že se této problematice věnují lidé, kteří na to mají vystudovanou speciální vysokou školu (farmacie neboli lékarnictví). Kdo by snad nevěděl co s volným časem, nechť si vše velmi pečlivě nastuduje např.
na tomto webu.
Někdo ještě může snad namítnout, že výroba vakcín je přece obrovský byznys. Ano, je to veliký byznys. Kdyby nebyl, nikdo by vakcíny nevyráběl a naše možnosti bránit se těm nejnebezpečnějším a nejnakažlivějším infekčním nemocem by byly velmi omezené. Stejně tak je velký byznys výroba aut. Kdyby nebyl, chodili bychom všude pešky.
Tvrzení paní doktorky.
Nyní však k samotnému článku. Dovolte mi z něj citovat a následně komentovat. Do třetice všeho dobrého i zlého.
1) „Kdy jste se začala zajímat o vedlejší účinky očkování? Můj syn měl patologickou reakci na očkování, tři dny neutišitelně plakal, měl horečku, špatně spal, nepil a měl veliký rudý otok na zadečku. Byla jsem čerstvě atestovaná lékařka, ale nevěděla jsem, co se děje. (…) Dnes bych podobnou chybu neudělala, dnes už vím, jak očkování funguje.“
Na někoho, kdo ani po 6ti letech studia a mnoha dalších letech vzdělávání se v oboru (zmíněná atestace) nemá tušení jak funguje očkování, bychom si měli dát velký pozor. Další záhadou je, jak mohl takový lékař atestační rigorózum úspěšně absolvovat.
2) „Copak vakcíny nejsou testovány na bezpečnost jako všechny léky? Na rozdíl od běžných léků se vakcíny netestují proti skutečnému placebu, tedy naprosto neúčinné látce. Nevím, kdy se k této praxi přistoupilo, ale velmi se dodržuje.“
Těžko říct, co myslí paní doktorka pojmem ‚běžné léky‘. Můžeme se pouze domnívat. Nicméně ať už myslí kterákoliv léčiva, tak se zásadně mýlí. Nekterá z nich se totiž vůbec proti placebu netestují.
Bylo by to v daných případech velmi neetické.
Představme si, že necháme kontrolní skupinu lidí zemřít na dané smrtelné onemocnění (ano i taková existují), protože přece „potřebujeme“ testovat nový lék proti placebu.
3) „Druhý způsob testů je, že se části testovaných dá vakcína a „placebo skupině“ roztok adjuvancií, tedy těch chemikálií bez antigenů. Takže opět porovnáváte dvě látky s biologickým účinkem, nikoliv s placebem. Ale do příbalového letáku se uvede, že vakcína nemá víc vedlejších účinků než placebo.“
Paní doktorka si z dob svého studia a atestace očividně nepamatuje ani správnou definici pojmu placebo. Dle Velkého lékařského slovníku: „placebo – inertní lék či léčebná procedura, obvykle látka, která vypadá event. chutná jako studovaný lék, ale neobsahuje účinnou složku“.
Roztok, který obsahuje pouhá adjuvancia, nikoliv však potom samotnou účinnou látku, je placebem. Pokud takovýto roztok použijeme u kontrolní skupiny, tak testujeme vakcínu proti placebu.
Také je velmi zajímavé, že se na jednu stranu paní doktorka ohání testováním účinnosti vakcín (kterému evidentně moc nerozumí), přičemž je na stranu druhou zastáncem homeopatie, kde se účinnost netestuje vůbec (a to prosím pěkně ze zákona).
Následující výroky paní doktorky jsou třešničkou na pomyslném dortu sladké absurdity a podtrhávají již řečené:
„Obrna se nevymýtila očkováním, ale změnou diagnostických kritérií. „
„Očkování proti neštovicím nefungovalo, přesto se začaly kampaně za očkování a v mnoha zemích bylo povinné. Je jednodušší věřit, že ošklivý bacil způsobí nemoc, než si přiznat, že lidé umírají kvůli příšerným životním podmínkám. Největší neštovičné epidemie přišly v nejproočkovanějších zemích a většinou skončily stejným způsobem – hygienickými opatřeními.“
Pokud bychom vycházeli z logiky paní doktorky, tak by vlastně stačilo změnit diagnostická kritéria onemocnění jako AIDS nebo zhoubné nádory. Všichni by pak byli ze dne na den jakoby zázrakem vyléčeni. Pokud použijeme logiku paní doktorky i ve druhém případě, tak máme další skvělou zprávu.
V případě úniku (nebo útoku pomocí) viru pravých neštovic (které do dnes údajně vlastní přinejmenším dvě vojenské laboratoře), jednoho z nejhrozivejších infekčních onemocnění vůbec, se nemáme čeho bát. Celou situaci hravě zvládneme pomocí jednoduchých a zcela základních ‚hygienických opatření‘.
Přikládám opět jeden odkaz ukazující pravé neštovice (opět varuji, že je to pouze pro ty se silnějším žaludkem).
Co na to redakce idnes?
Osobně je mi naprostou záhadou jak byl takovýto článek schválen a zveřejněn. Zvlášť pak na serveru typu idnes.cz, který se ohání pojmy jako „pravdivý a plnohodnotný obraz o světě ve kterém žijeme“ či „aktuální a kvalitní zpravodajství“.
Je zvejné, že byl tento článek napsán (a následně schválen a zveřejněn !) někým, kdo si informace vůbec neověřil. Zda k ověření nedošlo pro pouhou neschopnost nebo pro vidinu „senzace“, která zvýší sledovanost serveru idnes.cz jsou možnosti, které se nabízejí.
Nedělám si iluze ani o třetí možnosti, a sice že se pani doktorka osobně zná s někým z redakce, případně si za zveřejnění tohoto článku zaplatila.
Redakci idnes.cz jsem napsal email se žádostí stažení článku a doplnění o vysvětlení s omluvou. Znova opakuji, že obsah článku má s realitou společného naprosté minimum a je potenciálně nebezpečný.
Podobné nešvary jako tento také poškozují jméno a reputaci nás budoucích (i již hotových) lékařů a lékařek, kteří se snaží ze všech svých sil dělat dobře svojí práci. V neposlední řadě tyto nešvary přispívají k dalšímu prohlubovaní propasti mezi odbornou lékařskou společností a laickou veřejností.
Na závěr je nutné podotknout, že na dno této pomyslné propasti potom padáme my všichni – pacienti i lékaři.
668. schůzka: Pokrok přinášejí ti, kdož se odvažují měniti vše, co není v pořádku
Budeme vám vyprávět o autorovi myšlenky, jež se ocitla v názvu dnešní schůzky.
„V povážlivě křehké tělesné schránce Bernarda Bolzana tkvěla průzračně čistá duše. V hlavě často týrané nesnesitelnými bolestmi se skrýval geniální mozek. Nebylo mu ještě ani dvacet a už bylo všem kolem něho jasné, jaký je to talentovaný a mravný člověk.
Studia pro něho byla hračkou, tím spíš, že osvědčoval i největší píli. Exceloval na gymnasiu právě tak jako ve filosofické přípravce. Matematiku, ale i astronomii, fyziku, chemii, filosofii ovládal brzy natolik, že si mohl stoupnout rovnou za katedru a učit. On sám ovšem, obdařen nejen nadáním, ale i krajní odpovědností, hledal svou budoucnost ztěžka a složitě.
„
Vraťme se ale v čase nazpátek, což znamená do hloubi 18. století, tedy do jeho druhé poloviny, a to do Prahy, kde se roku 1767, ve svých třiceti letech, usadil Ital, přičinlivý obchodník s uměleckými předměty, jehož názory byly osvícenské.
Jmenoval se Bernard, příjmením Bolzano, a až mu bude osmatřicet, tak si vezme za ženu rodilou pražskou Němku Cecilii. Také její rodina byla obchodnická – sortiment Maurerova podniku byl železářský.
Cecilie dostala klášterní výchovu, a pokud se nakonec vdala za muže o šestnáct let staršího, bylo to dozajista z poslušnosti k rodičům. Ta hluboce nábožná, fyzicky křehká a dobrotivá žena byla odsouzena k trpkému údělu rodit a pohřbívat vlastní děti. V 18. století dosahovala dětská úmrtnost k padesáti procentům.
V Bolzanově rodině bylo však toto procento mnohem hrozivější, přes 80 procent. Ze 12 dětí jich rodiče viděli umírat deset.
Jedna dcera jim odešla jako osmiletá, po pěti letech těžké oční nemoci, která hrozila oslepnutím; jiná, když jí bylo sedmnáct a ležela půl roku beznadějně nemocná na souchotě; další syn jí zemřel právě tehdy, když se stal graduovaným lékařem. Tragédie se vryly matce do tváře. Časem každý poznal, že tuto krásnou ženu osud podrobil těžkým zkouškám. Nakonec jí zbyli jen dva synové. Kromě prvorozeného Jana také Bernard.
- „Uvážíme-li to všechno,“ napsal mladší z těchto dvou synů ve svém Vlastním životopise, „a ještě připojíme, kolik ubohou potkalo bolestí jiného druhu, kolika sama přestála nemocí, buď životu nebezpečných nebo zase krajně bolestivých, jak mnoho starostí jí působily občasné nehody v obchodních záležitostech mého otce (nehody, jež provázely leckdy obavy, zůstane-li alespoň tolik, kolik je nutné pro udržení života dětí), a pomyslíme-li, jak často jí bylo kvůli nešťastných příhodám jejích příbuzných radovat se ze života dokonce i v těch málo dnech, kdy ji nesužovala žádná domácí starost, zdá se mi, že se jen zřídka najde člověk který užil tak málo radostí a vytrpěl přitom tolik nesnází, jak tomu bylo u ní. Skutečně by mohla říci s oním nešťastníkem slovy básníka: Mé radosti byly jedna, dvě, tři, čtyři;
- Mých strastí jak písku v moři, jako hvězd!“
Ani Bernard, který byl pokřtěn podle otce, ale jinak všechna jeho jména zněla Placidus Johann Nepomuk, neměl život jednoduchý. Co mu sudičky přidaly na duchu, odňaly mu na těle – od dětství byl velmi chatrného zdraví.
„Byl jsem čtvrtým dítětem své matky a okolnost, že v době tohoto těhotenství vytrpěla několik velmi tvrdých ran osudu, posléze v jednom týdnu ztratila dvě děti, je asi hlavním důvodem, že jsem byl od nejranějšího dětství velice neduživý, vznětlivý a citlivý. Až téměř do osmi let mě pravidelně jednou týdně ráno bolela hlava a trpěl jsem nevolností.
Nemohl jsem se účastnit dětských her, které byly spojeny s některými tělesnými pohyby, neboť mi ihned působily bušení srdce. I při této neduživosti byl jsem však velice čilý chlapec, který neodpočíval ani okamžik.“
Kromě úporných bolestí hlavy ho trápila srdeční arytmie a občasné chrlení krve, kterým se předem ohlašovala časná tuberkulóza. Byl to vlastně zázrak, že se navzdory všem chorobám dožil věku tenkrát nadprůměrně vysokého, sedmašedesáti let.
Jeho špatný zdravotní stav způsobil, že o jeho výchovu se staral domácí učitel. Otec doufal, že syn jednou převezme jeho obchod, ale resignoval, když syn-premiant zapřísahal, že musí žít pro vědu. V deseti letech nastoupil na novoměstské piaristické gymnasium, na které navázal tříletým filosofickým kursem.
Což už byla přípravka na vysokou. Sám se zatím neuměl rozhodnout, pro kterou, a tak mu rodiče nechali ještě rok na rozmyšlenou. Bernard tohoto času využil dokonale.
Nikoli k zahálce, jak se snad v jeho věku dalo čekat – chodil nejenom na přednášky z astronomie, fyziky a chemie, ale stihl během jednoho a téhož roku absolvovat hned dva ročníky matematiky u profesora Gerstnera.
Při závěrečných zkouškách exceloval natolik, že ho Gerstner chtěl pověřit suplováním matematiky za nemocného profesora Vydru. Pokud z toho nakonec sešlo, tedy proto, že Bolzanovi v roce 1800 nebylo ještě ani devatenáct. Skvěle připraven, ale nerozhodnut, se ocitl na prahu dospělosti.
Při takovém všestranném talentu vskutku těžké rozhodování… Nejraději by volil matematiku, která ho fascinovala svou vznešenou a přísnou logikou; byl tu však nejvyšší zákon mravní. Příkaz a závazek konat maximum pro druhé. To hledání ho přivedlo až na pokraj nervového zhroucení. Všechno bral příliš vážně.
Systematicky a s až pedantickou důkladností vážil mezi povinnostmi a touhou. Volba nakonec padla – na teologii. To však neznamenalo předem, že se stane knězem, a už vůbec ne řeholníkem: slib poslušnosti byl pro něj nepřijatelný. „Člen řádu je pouhý stroj; hybnou silou je prelát.
“ Když nechtěl být knězem, ani nechtěl vstoupit do nějakého řádu, tak se připravoval na profesi učitelskou. (Což doma mamince asi neřekl… Nechal ji v radosti, že se dal zapsat na bohosloví.) Otce tím ovšem poněkud zklamal.
„Nebyl jsem dokonce ani úplně přesvědčen o pravdivosti a božském původu náboženství, jehož hlasatelem jsem se měl stát; chtěl jsem to teprve zkoumat a očekával jsem, že k tomu najdu nejlepší příležitost právě při studiu teologie. Podle výsledku tohoto zkoumání mělo být rozhodnuto pro nebo proti.
Jedno i druhé byl bych mohl učinit tím snáze, že jsem se nedal přijmout do výchovného ústavu pro bohoslovce, ale stravoval se a bydlel v otcovském domě.“
Ten vzdělaný, svobodný mladík se od počátku svých teologických studií zmítal uprostřed rozporů mezi příkazy rozumu a příkazy víry. Neuměl slepě přijímat církevní dogmata, aniž by se pokoušel dobrat pravdy o nich.
Postupně dospíval k přesvědčení, že katolické křesťanství není bezprostředním a nadpřirozeným božím zjevením, jak je předkládáno, ale spíše historicky vzniklou mravní naukou – ovšem zcela oprávněnou už tím, jak člověka zušlechťuje a polidšťuje.
„Bylo to několik slov, náhodně pronesených profesorem pastorálky Mariánem Mikou, mužem, jehož jsem si obzvláště vážil, totiž že nějaká nauka je již oprávněna, jakmile jen je možno ukázat, že nám víra v ni poskytuje určité výhody… Několik slov, jimiž mi vzešlo světlo, které ponenáhlu rozptýlilo všechny zbývající nejasnosti.
Nyní se mi totiž najednou stalo nepochybným, že v náboženství, zejména v božím zjevení, nejde vůbec o to, jaká je věc sama o sobě, ale naopak jen o to, jaká představa o ní nás nejvíce povznáší.“ Tento závěr vrátil jeho duši klid. Pochopil křesťanství jako nástroj k budování humánnějšího světa. „Je to součást pravd, které vedou k ctnosti a blahu.“ Podřídil víru morálce.
Což sice byla poněkud svérázná interpretace, samozřejmě, že se ocitl v rozporu s oficiálním náboženstvím, ale vytyčovalo mu to úctyhodný životní program. Napříště bude žít křesťansky i bez víry. „Věřit bez víry!“ Jeho úkolem bude učit druhé mravnému životu, šířit osvětu, zmírňovat duchovní i hmotnou bídu bližních. Náboženstvím se mu stal nejvyšší princip mravní.
„Jakkoli pevně jsem byl již nyní rozhodnut vstoupit do kněžského stavu, nevyužil jsem přece první příležitosti k přijetí vyšších svěcení, z obavy toliko, že by mě nutili, kdybych nedostal žádné z učitelských míst, o něž jsem žádal, abych šel do duchovní správy, a to na venkov: bylo by mě to nejen odloučilo od rodičů a sourozenců, ale i velmi znesnadnilo další ucházení o učitelský úřad. Výtky, kterou mi pro toto jednání činili dílem žertem, dílem snad také vážně, že bych byl rád dal přednost stolici matematiky před stolicí náboženské nauky a pak se snad ani nestal knězem, zprošťuje mě svědomí: muži, který měl velký vliv na obsazení těchto stolic a který pro mě schválně poslal, poněvadž si mě oblíbil, aby se mě zeptal, která z obou by mi byla milejší, jsem odpověděl, že mohu s trochou důvěry očekávat, že více prospěji přednáškami o náboženství, než je možno prospět přednáškami o matematice, že však jen nevím, stačím-li i na druhý úkol, který se ukládal budoucímu učiteli náboženství, totiž na konání nedělních promluv, poněvadž necítím ani nejmenší vlohu k řečnictví; za takových okolností že nevím, co je lepší, a že bych právě proto prosil, aby se věci ponechal volný průběh. Tak se také stalo, a já jsem dostal stolici náboženské nauky na filosofii. V letním běhu roku 1805 jsem byl uveden do úřadu, když jsem o dvanáct dnů dříve přijal kněžské svěceni a dva dny předtím hodnost doktora filosofie. Nebylo z marnivosti, že jsem se o tuto hodnost ucházel a s tímto úmyslem vykonal již v předcházející zimě předepsané přísné zkoušky, ale proto, že se mi zdálo nutné zajistit si postavení v učitelském oboru, a poněvadž nadto byla na filosofické fakultě v Praze přijata zásada, že každý člen jejího učitelského sboru má být také doktorem.“
Takže Bolzano začal učit náboženství. Tříletý povinný kurs v tomto předmětu byl na filosofické fakultě novinkou. Studenti přijímali zřízení katedry s hlubokým odporem. Byli to mladí odchovanci francouzských encyklopedistů, Voltaira a Holbacha.
Poučky a dogmata odříkávali jenom proto, že se to po nich požadovalo. Proti volnomyšlenkářství universitní mládeže zřídil císař František I. nové stolice, aby se zabránilo mravnímu zpustnutí mladé generace i ateismu, bujícímu na všech stranách.
A do role šiřitele pravověrnosti jmenovala Vídeň právě svobodomyslně uvažujícího Bolzana. Taková ironie dějin.
„Studenti byli z velmi pochopitelného důvodu předem zaujati proti novému učebnímu předmětu, neboť ten nejen rozmnožoval počet toho, čemu se měli učit, ale již i pojmenování katecheta, pod nímž jim nového profesora ohlásili, bylo jim vysoce protivné. Dílem jim bylo směšné, dílem podezřelé všechno, co se vztahovalo k náboženství.
Slova: pobožnost, povznesení mysli, zbožnost, pokání, zpověď, večeře Páně a sto jiných, která slouží k označeni náboženských předmětů, urážela jejich sluch. Před mou nástupní přednáškou se dohodli, že začnou dupat při prvním výroku, který je pohorší, a nehodlali ustat, dokud bych neopustil katedru. Nestalo se tak.
Dokonce si mě mladí lidé v krátkém čase oblíbili, což nezpůsobila jen přiměřenost mého chování, ale posloužily mi tu i některé příznivé okolnosti. Z mé strany zapůsobilo asi nejvíce, že jsem se, pamětliv toho, jak jsem blízek věkem těm, kteří jsou nyní mými žáky, choval jsem se spíše jako jejich přítel, než abych jim dával pocítit, že jsem jejich učitelem, a potom že jsem náboženské pravdy vyjadřoval slovy, která jim byla příjemnější.“
Bolzano měl sice přísně předepsáno držet se učebnice, jenže to nedělal. Byl jen o něco málo starší jeho studenti a jako oslnivý řečník rozhodně nepůsobil. Ovšem to, co říkal, bylo (bez ohledu na poněkud klopýtavou formu projevu) pro studenty zjevením.
Kromě pravidelných přednášek měl povinnost o nedělních a svátcích vést náboženské promluvy, takzvané exhorty, k širší veřejnosti z kazatelny chrámu svatého Salvátora. Hlavně těmi se rychle proslavil. Netrvalo dlouho a kostel byl nabitý jako kdysi Husova Kaple betlémská.
Vyslovoval velké pravdy, a to tak, že je jakýmsi přemýšlením nahlas před veřejností hledal. Zvěst o geniálním kazateli Bernardu Bolzanovi se šířila jako větrem. Poměrně rychle dorazila i do Vídně. Nikoli jako zpráva, ale jako denunciace. Udání.
Ten chlapík je každým svým slovem kacíř!
Co vlastně Bolzano říkal? To asi do pár řádku schůzky lze těžko vtěsnat, nicméně pokusit se o to lze. Tak tedy první z Bolzanových „kacířských“ myšlenek: O mravnosti. „Základním zákonem mravnosti je zájem obecného blaha. Platnost tohoto nejvyššího mravního zákona je nezávislá na Bohu, a tedy i na náboženství.
Tomuto zákonu se podrobuje i Bůh sám, neboť jeho absolutní svoboda spočívá právě v dokonalé shodě jeho vůle s mravním zákonem.“ Hned první téma a nutný střet. Přímo čelní. Dále se rozhovořil o Bibli. „Písmo svaté zůstane poučné a povznášející, i když se snad věci odehrály jinak, než jak jsou v něm líčeny.
Mravní příkaz Ježíšův je závazný i pro toho, kdo nevěří v jeho historickou existenci. Víra znamená, že se něčeho držíme, protože je to mravně prospěšné, nikoli proto, že je to pravda. Písmo je sice oficiálně přijímáno jako zdroj poznání, fakticky je s ním však třeba zacházet jako s povznášející knihou.
“ Což se také mohlo stát kamenem úrazu, jakož i třetí bod jeho učení: O víře. „Bůh je nezjevuje pokolením a národům, neboť to jsou jen pojmy, ne skutečné bytosti. Náboženská víra jednotlivce, ať už se jakkoli liší od víry ostatních, je tím pravým jedinečným božím zjevením.“ Budiž, s tím lze nakonec souhlasit. Dnes.
Tehdy to bylo odmítáno, stejně jako myšlenka čtvrtá: O modlitbě. „Ó, ponechte nám sladký klam, že nás Bůh slyší!“ Na to se Bolzano odvážil pomyslet. A nejen že pomyslel, ale nahlas to říkal.
K tomu však dodával: „I kdyby měli pravdu nepřátelé náboženství, a Bůh by nebral žádný zřetel na lidské prosby, nepřestala by být modlitba užitečná. Vždyť poskytuje prosícím úlevu a útěchu.“
A toto je téma velmi těžko řešitelné: O nesmrtelnosti. „I kdyby víra v nesmrtelnost byla pouhou lidskou smyšlenkou, i pak by si zasloužila, abychom se jí podrželi jako klamu cennějšího nad pravdu, protože kruté pravdy, ty srážejí k zemi.“ A třeba tento problém: O lidech. „Jsou si v podstatných věcech rovni.
Od okamžiku, kdy Ježíš vyhlásil rovnost lidí, nemohou si panovníci vůči svým poddaným dovolovat takovou zvůli jako dříve, jinak by jim hrozilo povstání.“ Jenže když Bolzano pokročil ve svém přemýšlení a k národu a k jazyku, dostal se do úzkých. On přece nebyl Čech, i když se tu narodil… Považoval se za Čecha, protože se tu narodil.
Nejspíš moc česky neuměl, asi se těžko domluvil – důležité však je, že nacionalismus (a bylo mu srdečně jedno, jestli německý nebo český) ho spíš odpuzoval. Zaznělo to tu před chvílí: kladl důraz na podstatnou rovnost všech občanů.
„Právě tato okolnost, že jsme národem složeným z různorodých částí, mohla by nás povznésti na jeden z nejšťastnějších národů v Evropě, kdybychom jenom dovedli potlačit ducha stranictví.“ Ducha stranictví… Ten nám tady straší dodneška, i když v jiné podobě než za časů Bolzanových. Jako humanista však Bernard nezakrytě podporoval oprávněné požadavky národního kmene Čechů.
„Hořkost, kterou tato část obyvatel pociťuje, pramení z výsad, jimž se těší Němci rodem, a ti, kdož se k nim přidali. Zatímco rodilí Němci, a osoby, které už dávno odložily český jazyk a mrav, mají v nesčetných velmi důležitých věcech přednost. Česká část národa žije vesměs v politováníhodné chudobě a útisku.“
To, že všude na vedoucích místech se objevují především Němci, musí podle Bolzana česká část obyvatelstva považovat za urážlivé, protože němečtí nebo poněmčelí nadřízení nepovažují česky mluvící bližní za sobě rovné.
Ve svých exhortách vyzýval proto všechny, „kdož se smí právem honositi láskou ke své vlasti,“ aby se na nápravě této bolestné situace aktivně podíleli. Takové myšlenky musely libě znít sluchu našich národních probuzenců, leč nezněly.
Nelíbilo se jim, že ve svém občanském pojetí národa uvažoval vyváženě a spravedlivě. Jungmannovci mu vytýkali nacionální vlažnost, a Josef Jungmann ho dokonce označoval za nepřítele českého národa.
Inu, mám dojem, že u nás to měl vždycky náramně těžké ten, kdo viděl mnohem dál než těsně za vlastní humna. A obávám se, že tutéž větu lze říct i v přítomném čase.