Syndrom vyhoření – Vše o zdraví

Pokud vás už máloco nadchne a už nemáte vnitřní motivaci k práci, pravděpodobně stojíte tváří tvář k syndromu vyhoření.

Pokud vás i na vysněné pracovní pozici opustila radost a jste z ní přímo znechuceni, neumíte se pořádně soustředit a nic vás nebaví, je na místě vypnout. Hrozí vám totiž syndrom vyhoření. Tento syndrom nemá přesnou obecnou definici, ale víme, o čem to celé je. Jde o totální vyhoření energie člověka na duševní, fyzické i duchovní úrovni.

Poznejte jeho příznaky dříve, než syndrom vyhoření nastane

David Ballard, americký psycholog, charakterizuje vyhoření jako až to úplně poslední stadium chronického stresu. Proto, pokud se syndrom vyhoření neléčí, může mít katastrofální dopad na zdraví lidí, jejich štěstí, vztahy a i samozřejmě na pracovní výkon.

Jak syndrom vyhoření začíná

Všechno začíná vyčerpáním a pocitem, že už nemáte vůbec žádnou energii na nic a nikoho. Není důležité, jakou činnost vykonáváte, prostě jste pořád unavení. Dalším bodem je nedostatek motivace k jakékoliv práci a nechuť se stává vaší nejlepší přítelkyní.

Z apatie samozřejmě vyplývají i nepříliš dobré vztahy na pracovišti, selhávání komunikace a tím i celkového pracovního výkonu v rámci týmu.

Nebo právě naopak vás posedne přílišný zájem o práci bez ohledu na zdravotní důsledky, nejen psychického, ale i fyzického charakteru.

Vyhoří jen zapálení

Je pravdou, že vyhořet mohou jen ti, kteří jsou skutečně zapálení pro to, co dělají. Proto jsou nejčastějšími pacienty ti, kteří mají obrovské cíle a jsou přímo nadchnutí pro svou práci. Mezi rizikové zaměstnání patří tzv.

pomáhající profese, a to učitelé, lékaři, zdravotní sestry, psychologové, policisté, sociální pracovníci, záchranáři či poradci. Obecně jde o profese, kde jsou nuceni komunikovat s druhými lidmi, tedy klidně i manažeři, ale výjimkou nejsou ani například herci.

Tyto povolání jsou ohroženy zejména proto, že jejich součástí je empatie, citové zaujetí, zapojení či emocionální nasazení.

TIP: Jak zvládnout syndrom vyhoření?

Lepší prevence než léčení

Při léčení jakékoliv nemoci je důležitá prevence a stejně je tomu i v případě syndromu vyhoření. Stačí se jen naučit naslouchat svému tělu a zpozorovat příznaky. Základem toho, abyste vyhoření obloukem vyhnuli, je psychohygiena.

Je přímo nutné si rozdělit den na práci a odpočinek a tyto dvě složky pak příliš nemíchat. Náš organismus není perpetuum mobile, proto je třeba si dostatečně odpočinout. Ať jste jakkoli výkonní, není pravdou, že byste byli nenahraditelní. Stačí si to jen uvědomit.

Je totiž o dost jednodušší vzít si den volna po namáhavém projektu, než pak později navštěvovat lékaře a hroutit se úplně.

Příznaky syndromu vyhoření

1. Vyčerpání

Vyčerpání se projevuje, pokud se cítíte neustále unavení, bez ohledu, jakou činnost vykonáváte. Vyčerpání však může být emocionální, mentální nebo fyzické. Máte prostě pocit, že nemáte žádnou energii.
 

2. Nedostatek motivace

Pokud vás už máloco nadchne a už nemáte vnitřní motivaci k práci, pravděpodobně stojíte tváří tvář k syndromu vyhoření. Jaké jsou další příznaky? Ráno odcházíte z nechutí do práce a den v práci se vám neskutečně vleče.
 

3. Frustrace, cynismus a další negativní emoce

Možná máte pocit, že vám nezáleží na tom, co děláte a jste zklamáni ze všeho. Na sobě můžete pozorovat více pesimistickou náladu, než jakou jste oplývali předtím. Je pravda, že každý člověk čas od času prožívá negativní období, které ale netrvá příliš dlouho. Pokud negativní emoce trvají příliš dlouho, můžete si „podat ruku“ se syndromem vyhoření.
 

4. Kognitívní vyčerpání

Syndrom vyhoření nebo chronický stres ovlivňuje pozornost a soustředění. Pokud je člověk ve stresu, jeho pozornost se zaměřuje na negativní prvek, který je vnímán jako hrozba. V krátkém horizontu se lidský mozek a tělo umí s hrozbou vypořádat a vrátit se tak k normálnímu fungování.

Pokud se však stres stává chronickou záležitostí, člověk začíná mít velké problémy, aby svou pozornost soustředil i na jiné věci. Útěk nebo boj s problémem může negativně ovlivnit schopnost řešit problémy a rozhodovat se.

Projevuje se to i vyšší zapomnětlivostí a neschopností pamatovat si.
 

5. Slabý pracovní výkon

Nejste si jisti, zda trpíte syndromem vyhoření? Porovnejte si váš nynější pracovní výkon s výkonem v předchozích letech. Vyhoření se neprojevuje ihned, ale je výsledek delšího působení. Pouze dlouhodobý trend odhalí, zda trpíte syndromem vyhoření.
 

6. Medzilidské problémy na pracovišti

Máte v poslední době více konfliktů s ostatními lidmi, neumíte se bránit argumenty? Povídáte si mnohem méně s kolegy v práci nebo s členy rodiny? Příznakem je i fakt, že jste fyzicky přítomni při rozhovoru, ale duchem nepřítomní.
 

7. Snížená péče o sebe sama

Lidé trpící syndromem vyhoření jsou často propagátory nezdravého způsobu života, nadměrně pijí, kouří, jedí příliš nezdravá jídla a mají nedostatek spánku. Myslí si, že svůj problém vyřeší prášky na spaní nebo pitím alkoholických nápojů. Jelikož je „užírá“ stres, svoji energii si doplňují nadměrným pitím kávy nebo přicházejí do práce mezi posledními.
 

8. Pracovní posedlost

Pracovní posedlost se projevuje přílišnou péčí o práci, i když se v práci nenacházíte. Pokud se chcete „uzdravit“ a nepřemýšlet nad prací po pracovní době, v době strávenou s rodinou, s přáteli, zastavte proud svých myšlenek o práci.
 

9. Velký pokles spokojenosti

Lidé mají z času na čas tendence cítit se méně šťastní a spokojení kvůli kariéře nebo soukromému životu. Tento stav však opět nemůže trvat donekonečna.
 

10. Zdravotní problémy

Chronický stres vytváří vážné zdravotní problémy – deprese, obezitu, zažívací problémy nebo problémy se srdcem.

Jak na syndrom vyhoření?

• dopřejte si vydatný spánek
• když je to možné, vyhněte se notebooku či mobilu, které vás táhnou k práci
• pokud vás něco skutečně nebaví, skončete s tím
• nalaďte se pozitivně
• mějte volnočasové aktivity
• organizujte si pořádně svůj čas

Co když už jste vyhořeli?

V případě, že už jste vy nebo někdo ve vašem okolí psychicky vyhořel, je jasným postupem dlouhodobá dovolená. Jednou z možností je i změna pracoviště a také pracovního tempa, u starších může jít o nástup na důchod.

Terapie syndromu vyhoření je náročný a dlouhodobý proces, se kterým si jen zřídka laik pořadí sám, proto neváhejte a pokud nevíte, jak z kruhu ven, vyhledejte psychologa.

Nejsou výjimečné případy, že až kvůli zdravotním problémům a dlouhodobé pracovní neschopnosti dojde k radikální změně žebříčku životních hodnot a životního stylu, a tím i postupnému vymizení syndromu vyhoření.

Příběhy ze života

Lékařka

Sedmačtyřicetiletá žena, která nástrahy své profese a syndromu vyhoření zná až příliš dobře, vyhoření sama podlehla. Když se jako třiačtyřicetiletá stala primářkou oddělení, bylo oddělení personálně poddimenzované a nestabilní.

Pro tyto problémy si na sebe brala více, než bylo v náplni její práce a tímto směrem pokračovala i poté, co se personální obsazení stabilizovalo. Po čase u ní nastala vrcholná nechuť k práci a začala dělat chyby. Těsně předtím, než mohla pro únavu a nepozornost někomu ublížit, ji zastavila dlouholetá kolegyně.

Diagnostikovali jí syndrom vyhoření a poslední rok se už jen stará o domácnost.

Podnikatel

Dnes čerstvý padesátník si těsně po sametové revoluci založil vlastní výrobní podnik.

Nejprve podnikání rozbíhalo pět lidí, kteří dělali všechno sami nebo si lidi a věci najímali, později do firmy přibývali další stabilní zaměstnanci – deset, dvacet, třicet.

Navzdory domlouvání manželky a zbytku rodiny odmítal posunout své pravomoci a zřídit funkci generálního manažera. Po celkovém kolapsu, který následoval po patnácti letech podnikání, prodal svůj podíl společníkům a dnes s manželkou žije mimo republiku.

Číšnice

Lehčí fázi syndromu vyhoření si prožila i dnes třiadvacetiletá exčíšnice. Při studiu si potřebovala přivydělat, a tak od začátku vysoké školy brigádničila mezi talíři a sklenicemi. Zatímco se otáčela v typově horším pohostinství, práce ji bavila. Štamgastům mohla i vynadat a popovídat si s nimi o svých problémech.

Jakmile však hospodu vyměnila za lepší podnik v centru, kde vyžadovali příjemné chování a žádný kontakt s návštěvníky, přestalo se jí dařit. Nikdo netušil, že stále milá a usměvavá servírka má chuť vybuchnout a všechno hodit o zem.

Nakonec se fyzicky i psychicky zhroutila, v práci dala výpověď, školu přerušila a odešla do zahraničí.

VIDEO: Syndrom vyhoření

Autorem článku je naše redakce

Líbil se vám náš článek? Sdílejte ho, uděláte nám radost

Zdravotnické zařízení Ministerstva vnitra

Dnes přinášíme třetí a poslední text z minisérie o duševním zdraví. Věnovali jsme se depresím, úzkostem a dnes se budeme věnovat syndromu vyhoření. Na konci textu najdete i krátký test, na kterém si můžete vyzkoušet, jak je to s vyhořením právě u Vás.  

Syndrom vyhoření je dalším z nebezpečí v životě, které by měli mít na paměti zejména lidé s vysokým vytížením. Právě ti totiž velmi často kvůli svým osobnostem nevidí, co a jak velké nebezpečí může přijít.

Vzhledem k tomu, že vysoce kvalifikovaní pracovníci mají často tendenci ignorovat skutečnost, že pracují mimořádně dlouhé hodiny, přebírají mimořádně těžké pracovní úkoly a kladou obrovský důraz na to, aby vynikali. A při tom všem podcení některé varovné signály.

V součtu se mohou dostat až k syndromu vyhoření (burn-out syndrom).

Duševní bolest je horší nemoc než tělesná. To věděl už římský filozof a dramatik Publilius Syrus.

Tendence podceňovat signály vyčerpání, různá varování vyplývající nejen z našich vlastních pocitů vypětí, ale stejně tak ignorovat reakce našeho okolí, může být i fatální. Je to stejné, jako kdybychom přetočili vlastní vnitřní hodinový strojek.

Jakmile v něm něco praskne, náprava je složitá. A přitom někdy stačí tak málo. Pečujme o své duševní zdraví stejně tak, jako o své zdraví tělesné.

PhDr. Alena Vojtíšková, klinická psycholožka, ObZZ Hradec Králové

Co je syndrom vyhoření? Syndrom vyhoření je v podstatě stav chronického stresu. Ten vede k fyzickému a emocionálnímu vyčerpání, cynismu a odloučení, dokonce i pocitům méněcennosti a nedostatku úspěchu.

 Když se syndrom vyhořené blíží, už nejste schopni účinně fungovat na osobní ani profesní úrovni. Vyhoření však nenastane náhle. Neprobudíte se a nezjistíte, že máte syndrom vyhoření. Jeho povaha je mnohem zákeřnější, syndrom vyhoření se plíží velice pomalu, což je mnohem těžší rozpoznat.

Přesto nám naše tělo a mysl dávají varování a pokud víte co hledat, můžete syndrom rozpoznat dříve, než bude pozdě.

Jaké jsou příznaky vyhoření?

Každá z výše uvedených tří oblastí je charakterizována určitými znaky a příznaky. V některých oblastech dochází k překrývání. Tyto příznaky a symptomy existují podél kontinua. Jinými slovy, rozdíl mezi stresem a vyhořením je záležitostí stupně, což znamená, že čím dříve poznáte příznaky, tím lépe budete schopni vyhnout se syndromu vyhoření.

Jaké jsou známky fyzického a emocionálního vyčerpání

Chronická únava V počátečních fázích můžete cítit nedostatek energie a většinu dnů se cítit unavený. V posledních fázích se cítíte fyzicky a emocionálně vyčerpaný a můžete mít pocit strachu z toho, co přijde zítra.

• Nespavost
• Zapomínání / zhoršená koncentrace a pozornost.
• Tělesné příznaky
• Častější nemoci a ztráta chuti k jídlu
• Úzkost

V počátečních fázích můžete mít potíže s usínáním nebo poruchou spánku v jednom nebo dvou dnech týdně. V pozdější fázi může být nespavost proměnlivá. Většinou čím větší vyčerpanost, tím větší nespavost. Nedostatek pozornosti a mírná zapomínání jsou počátečními znaky. Později se problémy mohou dostat do bodu, kdy nemůžete dodělat svou práci a vše se začne hroutit. Tělesné příznaky mohou zahrnovat bolest na hrudi, palpitace srdce, dušnost, gastrointestinální bolest, závratě, mdloby, nebo bolesti hlavy (všechny příznaky by měly být lékařsky hodnoceny). Vzhledem k tomu, že vaše tělo je vyčerpáno, váš imunitní systém se stává oslabeným, což zapříčiňuje infekce, nachlazení, chřipku a další imunitní problémy. V počátečních fázích se možná nebudete cítit hladoví a vynecháte pár jídel. V pozdějších fázích může dojít k téměř úplné ztrátě chuti a velkým ztrátám na váze. Na začátku může dojít k mírným příznakům napětí, obav a otupělosti. Když se přiblížíte k syndromu vyhoření, úzkost může být natolik vážná, že narušuje vaši schopnost pracovat produktivně a může způsobit problémy ve Vašem osobním životě.

V počátečních fázích se můžete cítit smutný, občas beznadějný a v důsledku toho se můžete setkat s pocitem viny a bezcennosti. V nejhorším případě se můžete cítit v pasti, v těžké depresi a s pocitem, že svět by byl bez Vás lepší. Pokud je vaše deprese v tomto bodě, měli byste okamžitě vyhledat odbornou pomoc.

Zlost Zpočátku to může být napětí mezi lidmi a podrážděnost. V pozdějších fázích to může být následováno zoufalými výbuchy a vážnými hádkami a excesi doma i na pracovišti. Pokud se hněv dostává do bodu, kdy máte myšlenky na násilné činy vůči rodině nebo spolupracovníkům, vyhledejte okamžitou odbornou pomoc.

Jaké jsou známky cynismu a odloučení

Ztráta radosti Zpočátku se ztráta radosti může zdát velmi mírná, jako například, že nechcete jít do práce nebo toužíte odejít. Bez zásahu se ztráta radosti může vztahovat na všechny oblasti vašeho života, včetně volného času, který trávíte s rodinou a přáteli. V práci se začínáte vyhýbat projektům a hledáte způsoby, jak uniknout práci jako celku.

1. Pesimismus
2. Izolace
3. Odloučení

Nejprve se může projevovat jako ztráta motivace. V další fázi se přesouvá i do toho, jak se cítíte, co si o sobě myslíte. Nemáte důvěru ve spolupracovníky ani členy rodiny. Máte pocit, že se na nikoho nemůžete spolehnout. V časných fázích se to může zdát jako mírná odolnost vůči socializaci (nemáte chuť jít ven, na oběd, občas byste nejraději zamkli dveře a ostatní nechali venku). V pozdějších fázích se rozzlobíte, jen když na vás někdo promluví. Chodíte na místa později, či dřív, abyste se vyhnuli střetu s kýmkoliv. Odloučení je běžný pocit jakéhokoliv odstřihnutí od ostatních. Může mít formu izolačního chování popsaného výše a vyústí v emocionální a fyzické napětí z práce a dalších povinností. Většinou si často berete nemocenskou, neberete hovory, neodepisujete na emaily nebo pravidelně chodíte pozdě.

Jaké jsou známky z pocitu méněcennosti a nedostatku úspěchu

Pocity apatie a beznaděje Pocity jsou podobné tomu, co je popsáno výše v bodech o depresi a pesimismu. V obecném smyslu to představuje, že nic není v pořádku, nebo že na ničem nezáleží. Jak se příznaky zhoršují, mohou se tyto pocity zvýšit, takže se zdá, že nic nemá smysl.

Zvýšená podrážděnost

Podrážděnost často pramení z pocitu neúspěšnosti nedůležitosti, zbytečnosti a rostoucího pocitu, že nejste schopni dělat věci tak efektivně, jako kdysi. V počátečních fázích to může zasahovat do osobních a profesních vztahů. V nejhorším případě to může zničit vaše vztahy a kariéru.

Nedostatečná produktivita a špatný výkon

Přes dlouhé dny vám chronický stres brání tomu, abyste byli tak produktivní, jako jste byli kdysi, což často vede k neúplným projektům a neustále rostoucímu seznamu úkolů. Občas se zdá, že i když se snažíte, nemůžete vylézt ze spodu hromady.

Pokud nemáte žádný z těchto problémů, je to skvělé! Měli byste však mít na paměti všechny tyto varovné signály a pamatovat na to, že syndrom vyhoření je zákeřné stvoření, které se na vás plíží, když žijete rušným životem. Pokud trpíte některými z těchto příznaků, mělo by to pro Vás být varováním. Udělejte si čas, abyste poctivě zhodnotili množství stresu ve Vašem životě a najděte způsob, jak jej snížit dříve, než bude příliš pozdě.

Co pomáhá pro prevenci? Pomohou zdravé a četné vztahy s druhými lidmi, dobrá organizace práce, umění strávit příjemně svůj volný čas a také např. schopnost říkat „NE“. 

Vyzkoušejte si krátký orientační dotazník. Sami na sobě si tak můžete zjistit, zda Vám syndrom vyhoření hrozí, případně v jakém stadiu jeho rozvoje se nachází.

Orientační dotazník 

U každé položky vyberte kladnou nebo zápornou odpověď podle toho, zda uvedené tvrzení odpovídá Vašemu pocitu nebo situaci. A buďte sami k sobě zcela otevření a upřímní. Za každou kladnou odpověď si udělejte čárku – 1 bod. Na konci si pak sečtěte body a porovnejte výsledek s bodovou škálou dole.

1. Když si v neděli odpoledne vzpomenu na to, že zítra zase musím do práce, nestojím za nic.    Ano | Ne
2. Kdybych měl (-a) možnost odejít do důchodu /např. předčasného/, udělám to hned zítra.    Ano | Ne
3. Nesnáším už ani spolupracovníky, ty jejich stále stejné řeči jsou k nevydržení.    Ano | Ne
4. To, jak mne dráždí spolupracovníci, není nic proti tomu, jak mne dokáži vyvést z míry lidé, se kterými musím jednat v rámci své profese.    Ano | Ne
5. Práce s lidmi mne už ubíjí, vysává mé síly.    Ano | Ne
6. Za poslední tři měsíce jsem odmítl (-a) účast na vzdělávacích aktivitách /seminářích, kursech/.    Ano | Ne
7. Svou práci zvládám „levou rukou“, myslím, že mne už nemůže nic překvapit.    Ano | Ne
8. O své práci se těžko dozvím ještě něco nového.    Ano | Ne
9. Na konci pracovního dne bývám unaven (-a) tak, jako bych těžce fyzicky pracoval (-a).    Ano | Ne
10. Mám pocit, že už je jen málo věcí, ze kterých se dokážu opravdu radovat.    Ano | Ne

Vyhodnocení:

• 1-2 body syndrom vyhoření nehrozí
• 3–5 bodů ukazuje na příznaky počínajícího syndromu vyhoření
• 6–8 bodů značí již nastupující rozvoj tohoto syndromu a je nutné zjistit, za jakých okolností k tomuto rozvoji došlo
• 9–10 bodů je indikací k odborné (psychologické nebo psychiatrické) intervenci

Z osobnostních charakteristik je pro předcházení syndromu vyhoření nejdůležitější odolnost vůči stresovým situacím, které jsou vnímány jako smysluplné výzvy. Ke vzniku vyhaslosti naopak predisponují osobnosti charakterizované empatií, senzitivitou, obětavostí, idealismem, úzkostí, pedantstvím.

PhDr. Alena Vojtíšková, klinická psycholožka, ObZZ Hradec Králové

Vyhoření se tak objevuje hlavně u mnoha lidí, pracujících v pomáhajících profesích a má škodlivé následky nejen pro své „oběti“, ale způsobuje i zhoršení kvality poskytovaných služeb.

Lidé, kteří vyhořeli, chodí do práce se zpožděním, protahují polední pauzy a snaží se co nejrychleji odejít domů.

Lidé, ještě nedávno plní energie a idealismu, chodí nyní do práce s nechutí, stále se dívají na hodinky, snaží se odkládat kontakty s druhými, nemohou se soustředit na rozhovor, přestávají být tolerantní.

Syndrom vyhoření je i příčinou manželských konfliktů a ničí vztahy.

Člověk, jehož potřeby nejsou dostatečně uspokojovány v zaměstnání, obvykle očekává o to více od partnera a blízkých přátel.

Neustálý tlak přehnaných a neoprávněných požadavků z jeho strany však vydrží málokterý vztah. Přecitlivělost a podrážděnost způsobuje, že člověka rozzlobí i maličkosti, kterých by si dříve ani nevšiml.

Jak léčit syndrom vyhoření a jaké jsou svépomocné postupy?

Standardně používané postupy, spočívající v neangažování se, distancování se od problémů, netečnosti a dělání „mrtvého brouka“ nepomáhají.

Mezi faktory prevence vyhoření se doporučuje sebevzdělávání a práce na sobě, pravidelné sportování a zájmové aktivity, nezanedbávat sociální kontakty. Doporučuje se nalezení větší blízkosti k lidem, které máme rádi a na které nemáme kvůli pracovnímu tempu a následnému vyčerpání čas.

Naučme se aktivně vyhledávat dobré stránky života, těšit se z maličkostí, naučme se dělat dobré věci sami pro sebe a radovat se z nich.  

 Syndrom vyhoření není jako chřipka – nezmizí po několika dnech, ale dokud neprovedete určité změny ve svém životě. Jakkoliv těžké se to může zdát, nejsnadnější věc je dělat malé krůčky a malé změny, které vedou k velkým změnám.

Abychom mohli hřát, nesmíme vyhořet!

Seznam pracovišť O naší organizaci Návštěvní kniha Kontakty

Syndrom vyhoření začíná skrytě, varuje psycholožka

„O nějakém syndromu vyhoření jsem neslyšela do chvíle, kdy se, podle mého názoru, zničehonic zhroutila moje bývalá kolegyně. Všimla jsem si, že chodí do práce stále unavená, jako tělo bez duše, nic ji nezajímalo.

Chodívaly jsme spolu na oběd a řešily práci, ale najednou jí to bylo úplně jedno. A pak jedno ráno zavolal její manžel, že kolegyně je v péči psychologů a nemáme s ní nějaký čas počítat. Opravdu mi to přišlo přehnané a říkala si, že to se mi nikdy stát nemůže.

Svoji práci jsem milovala a rozhodně se o mně dalo říct, že jsem workoholik,“ vypráví.

Přečíst článek ›

Alexandra byla hrdá na to, jakou má práci, jak je schopná a že dokáže uživit sebe a dvě dcery i poté, co ji manžel opustil. „Tehdy jsem se zařekla, že zvládnu všechno sama a budu vydělávat tolik, abych nemusela být závislá na jeho alimentech a zároveň mohla sobě i dcerám dopřát vše, co jsme chtěly,“ říká Alexandra.

Mozek jel stále na plný plyn

• Každý pátý Čech trpí podle odborníků syndromem vyhoření. • Častěji vyhoření postihuje ženy a mladší lidi.

• Světová zdravotnictví organizace loni zařadila syndrom vyhoření do mezinárodní klasifikace nemocí.

„Moje dcery, dvojčata, jsem měla už ve 24 letech, takže poměrně brzy na dnešní dobu, a když jsem v 27 letech nastupovala do práce, sehnala jsem místo jako asistentka marketingu v jedné nadnárodní firmě.

Docela mě to bavilo a ráda jsem se učila vše důležité od zkušenějších kolegů, abych o oboru věděla co nejvíc. O dva roky později přišel nečekaný rozvod a moje řešení nepříjemné situace bylo upnout se na práci.

Během tří let jsem se stala ředitelkou celého marketingového týmu, což pro mě bylo jako sen.“

Přečíst článek ›

Finanční ohodnocení už tehdy měla dvakrát větší než její bývalý manžel a nic jí nechybělo. „Možná jen čas s dcerami. S těmi mi pomáhali moji rodiče a taky moje sestra, která sama mít děti nemohla a v holkách se docela zhlédla.

Často jsem zůstávala v práci do večera a když jsem přišla domů, stihla jsem jen podepsat úkoly a přečíst pohádku na dobrou noc. A pak jsem často šla zase pracovat, protože jsem stejně nemohla usnout.

Můj mozek stále jel na plný plyn a nevěděla jsem, jak ho vypnout,“ popisuje, co potížím předcházelo.

Na začátku stála chřipka

„Zlom nastal, když jsem od holek chytla nějakou chřipku. Zůstaly jsme doma všechny tři a ve chvílích, kdy mi nebylo tak zle a nebolelo mě celé tělo, mi pomalu docházelo, o co všechno přicházím.

Nejvíc mě tehdy šokovala Ema, jedna z dcer, když mi řekla, že je dobře, že jsem nemocná a doma, protože aspoň nejsem tak podrážděná, jako když v noci chodím z práce.

Najednou jsem se tam vůbec nechtěla vrátit, nechtěla jsem vstát, nic mě nebavilo, bála jsem se, že když se vrátím do toho kolotoče, nebudou mě dcery za chvíli znát, a zároveň jsem nevěděla, jak bych nás jinak uživila,“ vypráví Alexandra.

Přečíst článek ›

Chřipka odezněla, ale Alexandru začaly trápit bolesti hlavy a zad a žádná masáž ani cvičení nepomáhalo. „V práci jsem na všechny štěkala, ani jsem nechtěla řešit nové projekty, všechno jsem odkývala, aniž bych o tom něco věděla. Zmítala jsem se ve všech negativních pocitech stále dokola, až mě sestra odvedla k jedné své známé psycholožce,“ říká.

„Díky několikaměsíční psychoterapii jsem pochopila, že mě postihl syndrom vyhoření a že pracovat jen proto, abych něco dokázala exmanželi, nebyla ta správná motivace.

Kromě toho jsem zpočátku dostávala i léky, protože už jsem na tom byla psychicky hodně špatně a nedokázala jsem se starat ani o dcery.

Zklidnila jsem se, našla jsem si smysluplnější práci, kde nemyslím jen na zisk, a volný čas si konečně užívám s dětmi a rodinou,“ uzavírá Alexandra.

Názor odborníka: Mgr. Kristýna Brožková (psycholožka, Pedagogicko-psychologická poradna České Budějovice)Syndrom vyhoření je dnes často zaznívající pojem v laické veřejnosti, ale někdy je chybně zaměňován za syndrom vyčerpání či jiné psychické problémy související s chronickým stresem.

Málo kdo ví, že syndrom vyhoření je dlouhodobý proces, který začíná skrytě, a jedinec elementárním symptomům nevěnuje pozornost. Může mít však závažné zdravotní důsledky a postihuje jak psychickou, tak fyzickou stránku člověka.

Člověk směřující k syndromu vyhoření apriori začne pracovat s velkým entuziasmem, silnou vnitřní výkonovou motivací s příslušným emocionálním doprovodem a silnou potřebou pomáhat druhým. Postupem času narazí na překážky v dosahování cílů v práci a objeví se s tím spojená frustrace.

Do svého pracovního nasazení musí investovat stále více energie, proto zanedbává svoji zájmovou a sociální oblast. Pracovní zátěž se tudíž přenáší i do pohody rodinného života. Příčinu svých problémů však jedinec nevidí v profesi. V konečném důsledku cítí silný pocit zoufalství, až apatii, a postrádá smysluplnost života. Dochází k fyzickému, tělesnému i psychickému vyčerpání.

S tím se pojí větší riziko vzniku nemocí, závislostí na návykových látkách, vegetativních projevů, somatických problémů ve formě bolestí zad a hlavy. Lidé, kteří prožívají podobné schéma potíží, by měli vyhledat odbornou terapeutickou pomoc (ať už by šlo o existencionální terapii, kognitivně-behaviorální terapii, logoterapii, či pouze o návštěvu psychologa).

Terapeut je může doprovázet k vytvoření svých osobních hranic a k identifikaci obranných mechanismů. Měli by si vytvořit náhled na vzniklou situaci.

Doporučuje se změna povolání, rekvalifikace či dlouhodobá dovolená, která by vytrhla jedince z působení chronických stresových podnětů.

Jejich léčba by se měla dále zaměřit na rekapitulaci ontogenetického vývoje a na vznik jejich silné potřeby pečovat o druhé před péčí o sebe sama.

Přečíst článek ›

Informace o nemoci

Syndrom vyhoření nejčastěji potkává zdravotní sestry, lékaře, ošetřovatele, učitele, hasiče, policisty, pracovníky leteckého provozu či manažery.

Překvapivě jím mohou trpět i matky pečující o malé děti, jejichž dny se často točí jen okolo přebalování, krmení a uklízení.

Ohrožení jsou ale všichni ti, kteří se hodně stresují, mají nadbytek práce a nemají čas na své přátele ani koníčky, které je mohou přivést na jiné myšlenky.

• Mezi hlavní příznaky patří chronický pocit psychické únavy a tělesné nemohoucnosti, přehnaná sebekritika a snížená sebeúcta, podrážděnost, negativismus, bolesti hlavy, trávicí obtíže, úbytek či přírůstek váhy, poruchy spánku či zkrácený dech.
• V rámci prevence se nabízí pořádat pravidelné supervize pomáhajícím pracovníkům, dodržovat zdravý životní styl (fyzickou aktivitu, zlepšovat osobní pohodu, udržovat kvalitní sociální vztahy) a globálně zvyšovat svoji psychickou odolnost.
• Neschopnost „odstřihnout“ se od práce i doma jsou hlavními příčinami stoupající počtu případů vyhoření po celém světě. 

Jak předcházet syndromu vyhoření?• Vždy myslete na sebe o trochu víc než na svou práci. Na prvním místě jste vy a vaše zdraví a potom až práce.• Naučte se říkat ne, jakkoli těžké se to v práci někdy může zdát.• Relaxujte.

Projděte se v přírodě, vyvenčete psího mazlíčka, přečtěte si knížku nebo se podívejte na film, zatancujte si, vybijte zlost na boxu nebo se naučte vařit nějakou specialitu. Nevzdávejte se svých oblíbených činností!• Někdy pomůže i změna povolání.

Pokud cítíte, že to není to pravé pro vás, odejděte včas, než začnete svou práci nenávidět.

• Neberte na sebe zodpovědnost za všechno a všechny. Nemějte pocit, že vy jste jediní, kdo spasí vaši firmu.

Přečíst článek ›

Recept pro zdraví: Banánový chlebíček s čokoládou

Banány obsahují tryptofan – aminokyselinu, která se v těle mění v serotonin, známý jako hormon štěstí. Navíc díky vitaminu B6 a draslíku vám zaručí dobrou náladu.

Ingredience: 2 zralé banány, 100 g másla, 150 g třtinového cukru, 1 vanilkový cukr, 220 g hladké mouky, sušené švestky (podle chuti), 2 lžičky skořice, 100 g kvalitní čokolády, špetka soli, 2 vejce, prášek do pečiva

Postup: Smíchejte máslo pokojové teploty, třtinový i vanilkový cukr a míchejte, dokud nebudete mít hladký krém. Poté rozmačkejte banány a čokoládu společně se švestkami nakrájejte na co nejmenší kousky. Jakmile budete mít hotový krém, přidejte do něj dvě vejce, banány a postupně přidávejte mouku, špetku soli, skořici a nakonec prášek do pečiva.

Troubu si předehřejte na 170 °C a do připraveného těsta na závěr zlehka vmíchejte čokoládu a švestky. Banánový chlebíček můžete péct v podlouhlé formě určené přímo pro něj, ale klidně i v dortové formě. Nezapomeňte formu vymazat máslem a vysypat moukou.

Pečte přibližně 50 minut a chlebíček zkontrolujte pomocí špejle. Jakmile bude hotový, nechte ho vychladnout a poté nakrájejte. Dejte si ho samotný nebo třeba s marmeládou.

Syndrom vyhoření: příznaky, léčba (Syndrom vyhasnutí)

Syndrom vyhoření není nemoc, ale spíše psychický stav
objevující se často u lidí pracujících v profesích, které vyžadují
každodenní mezilidskou komunikaci. Jde o duševní stav popisovaný
jako naprosté vyčerpání, vyhasnutí. Dále jsou přítomny pocity
naprosté beznaděje a bezmoci a celkově postiženému chybí radost ze
života.

Syndrom vyhoření jako první popsal americký psychonalytik Herbert
J. Freudenberger, a to v roce 1974. Je však zřejmé, že tento
syndrom se zajisté vyskytoval už i dřívěji. Jde o celkové mentální a
citové vyčerpání způsobené dlouhodobým stresem a postihuje nejčastěji
lidi pracující v oborech jako je zdravotnictví, školství a sociální
práce.

Zkrátka obory, které vyžadují každodenní mezilidský kontakt.
Syndrom vyhoření se liší od deprese a únavy tím, že z počátku
postihuje pouze pracovní oblast (ostatní oblasti lidského života nejsou
alespoň zpočátku zasaženy). Postupem času však může dojít právě
k rozvoji deprese či chronické únavy.

Hlavním varovným signálem syndromu
vyhoření jsou pochybnosti týkající se smyslu vykonávané práce.

Syndrom vyhoření postihuje stejně často ženy jako muže a zdá se, že
počet „vyhořelých“ jedinců rapidně narůstá. Jsou totiž kladeny
stále větší a větší požadavky na pracovníky a taktéž s rozvojem
technologií nastávají situace, kdy jeden člověk musí zastávat práci
několika lidí. To pak vyvolává frustraci a stres a od nich již není daleko
k syndromu vyhoření.

Jak se syndrom vyhoření vyvíjí

U syndromu vyhoření se jedná o dlouhodobý plynulý proces, při kterém
lze popsat pět typických fází:

Fáze nadšení, kdy pracující zpočátku překypuje
elánem a energií. Je ochoten pro svoji novou práci mnoho obětovat. V práci
nachází uspokojení a naplnění, a proto tedy zapomíná na své koníčky a
volnočasové aktivity.

Fáze stagnace, která je typická tím, že počáteční
nadšení opadá a jedinec začíná zjišťovat, že ne vše je tak ideální,
jak si původně myslel. V této fázi se také objevuje potřeba vykonávat
voločasové aktivity.

Fáze frustrace nastává ve chvíli, kdy jedinec začne
pochybovat nad smyslem své práce. Tyto pochybnosti jsou nejčastěji založeny
na špatných zkušenostech s nespolupracujícím klientem nebo
nadřízenými.

Fáze apatie přichází po delší době frustrace a je
přirozeným východiskem z pocitu frustrace. Pracující již vykonává pouze
nejnutnější povinnosti a svoje zaměstnání považuje za pouhý přísun
peněz pro obživu.

Fáze vyhoření je posledním stádiem a u pracujícího
jsou již viditelné příznaky syndromu vyhoření. Je to období
emocionálního i tělesného vyčerpání.

Kdo je nejvíce ohrožen

Syndrom vyhoření může postihnout prakticky kohokoliv, kdo dlouhodobě
vykonává nějakou činnost. Nemusí se jednat jen o lidi v pozici
„zaměstnance“. Nejvíce náchylní k pocitu vyhoření jsou však lidé
pracující v tzv.

pomáhajících profesích – lidé
pracující s lidmi, kteří potřebují pomoc. Zvýšené riziko je
u pracovníků ve zdravotnictví, učitelů, sociálních pracovníků,
psychologů a podobně. Dále jsou ohroženi pracovníci komunikačních
provozů (telefonní operátoři, novináři, prodavači atd.

) a taktéž
jedinci vykonávající nemotivující práci, která neodpovídá jejich
kvalifikaci.

Z osobnostního hlediska jsou ohroženi především lidé s velkými
ideály a očekáváním, vrhající se do práce s velkým nadšením a
odhodláním. Nevhodný je i přehnaný perfekcionismus, přecitlivělost a
sklon k workoholismu.

Rizikové faktory syndromu vyhoření  

Je popsáno několik rizikových faktorů podílejících se na vzniku
syndromu vyhoření. Obecně lze řící, že hlavním spouštěčem je
stres a frustrace v práci.

Je však také možné příčiny vzniku rozdělit do tří základních
oblastí:

Individuální faktory

Jsou to jisté odobnostní predispozice, mezi které patří například
neschopnost požádat jiné o pomoc, sklony k workoholismu a vysoké nároky
na sebe sama a celkově zvýšená náchylnost k prožívání stresových
situací.

Pracovní faktory

Jde o určite predispozice konkrétního zaměstnání. Zvýšený výskyt
burn out syndromu je pozorován v zaměstnáních, kde se jedná
o každodenní rutinní vykonávání stejných procesů. Důležitý je
taktéž přístup vedení, neboť nízká motivace či konflikty v určení
pracovních rolích mohou také mnohem rychleji vést k syndromu
vyhoření.

Organizační faktory

Nedostatky ze strany managmentu, kumulování a zvyšování nároků na
pracovníky či práce bez dostatečného odpočinku hrají taktéž významnou
roli při rozvoji syndromu vyhoření.

Prevence syndromu vyhoření  

Existuje několik zásad, které pomáhají při předcházení syndromu
vyhoření. Jsou to zejména dobré mezilidské a přátelské
vztahy.

Neboť právě častý a kvalitní kontakt s přáteli může
velmi často pomoci syndromu vyhoření zabránit.

Dalším pozitivem může
být zaměstnavatel, který si velice dobře uvědomuje nebezpečí syndromu
vyhoření a pořádá pro své zaměstnance nejrůznější semináře a
workshopy právě se zaměřením na tématiku burn out syndromu.

Důležitá je také schopnost kvalitního a častého odpočinku a umění
„užívat si sám sebe“.

Příznaky syndromu vyhoření  

Syndrom vyhoření se projevuje v několika rovinách. Mezi psychické
příznaky patří hlavně nechuť a lhostejnost k práci, ztráta nadšení a
pracovního nasazení. Dále pak potíže se soustředěním a koncentrací.
Vyvrcholením je pak agresivita a popudlivost vůči okolí. Důležitým
příznakem je taktéž pocit nedoceněnosti odvedené práce.

Dalšími
přáznaky syndromu vyhoření jsou pak emocionální změny, jako například
cynický přístup ke klientům, chladný vztah ke kolegům a emocionální
problémy v osobním životě.

Velmi nepříjemné jsou pak tělesné
příznaky, které se vyznačují například poruchami spánku, ztrátou chuti
k jídlu, zvýšenou náchylností k nemocem, svalovým napětím a dokonce
i vzestupem krevního tlaku.

Léčba syndromu vyhoření  

Tak jako u jiných nemocí, i u syndromu vyhoření je velice důležité
začít s léčbou co nejdříve. Nejjednoduší je bojovat
s vyhořením už ve fázi stagnace. Bohužel jde však o plíživý proces, a
proto si mnoho lidí ani neuvědomí, že se blíží nějaké nebezpečí.

Pokud tedy problém dospěje až do konečné fáze vyhoření, je
nejefektivnější svěřit se do péče psychologů či
psychiatrů. Úspěchy jsou pozorovány
u kognitivně-behaviorální terapie či
logoterapie. Zvolený postup však závisí především na
domluvě mezi terapeutem a postiženým jedincem.

Terapie se pak zaobírá
především otazkami zdravého životního stylu, posílení mezilidských
vztahů a získání realističtějšího postoje k zaměstnání.

Důležitá je i pomoc ze strany zaměstnavatele, který může přistoupit
k určitým opatřením, jako například snížení požadavků na
pracujícího a vytvoření nesoutěživého prostředí na pracovišti.
Dalšími kroky může být změna pracovní pozice či nové vymezení
pracovních povinností.

Jak si mohu pomoci sám  

Důležitým prvkem v boji proti syndromu vyhoření je odpočinek, relaxace
a pravidelný pohyb. Odpočinkem rozumíme činnost, která se naprosto liší
od činností vykonávaných v práci.

Velkou roli taktéž hraje kontakt s přáteli, kterým se
můžeme o svých potížích zmínit. Vždy se tedy snažme najít si alespoň
chvíli na setkání s nimi.

V pracovním kolektivu se pak snažme o nastolení příjemného,
nesoutěživého prostředí. Naučme se říkat NE a hlídejme
si své vlastní hranice, za které bychom už neměli jít. Protože
přetěžování je nejjednodušší cestou k pocitu stresu a frustrace.

V neposlední řadě je také možno provést několik drobných změn na
pracovišti. Například zabezpečení dostatečného osvětlení, pohodlného
sezení či přijatelná teplota v místnosti dokážou také v boji proti
syndromu vyhoření značně pomoci.

Diskuse  

Další názvy: Syndrom vyhasnutí, Burn out syndrom

Syndrom vyhoření a všechno kolem něj: nehrozí ti náhodou?

Dlouhodobé pracovní nasazení ve vysokém tempu bez dostatku odpočinku může totiž zapříčinit to, že i když svou práci třeba miluješ, začneš ji dělat nerada a na výsledcích to bude znát. Stihne tě totiž syndrom vyhoření, který už teď trápí – a to se podrž – každého třetího Čecha!

Strašák, který hrozí nejen všem hlavou pracujícím

Syndrom vyhoření není nemoc. Definujeme ho spíš jako psychický stav. Svůj název získal v roce 1974 od amerického psychoanalytika H. J. Freudenbergera, který ho rovněž jako první člověk popsal. To ale neznamená, že by se syndrom vyhoření neobjevoval mezi lidmi už dříve.

Syndrom vyhoření si často spojujeme s manažery, právníky a vůbec vysoce postavenými osobami. Často ale postihuje i další profese, především zdravotníky, pracovníky ve školství a sociální oblasti. Každodenní kontakt s lidmi může být časem frustrující, a pokud se nedostavují výsledky, jaké bychom si přáli, zadělává nám život na malér.

Stavy, které se se syndromem vyhoření spojují, nejdřív postihují jenom pracovní sféru – nechce se ti do práce, nechce se ti potkávat lidi, které potkáváš, odpočítáváš ne hodiny, ale minuty, abys už mohla jít domů. Nakonec se ale tyhle stavy můžou prohloubit a zasáhnout i oblast tvého soukromého života. Rozvinout se mohou až v deprese nebo chronickou únavu.

Naprosté vyčerpání nebo vyhasnutí nepřichází najednou, odborníci popisují hned 5 fází:

• Fáze nadšení: Tady je ještě všechno v pořádku. Elán a energie, s jakou se vrháš do nových úkolů a výzev, jsou obdivuhodné. Tvoje práce tě tak uspokojuje a naplňuje, že vynecháváš odpočinek a koníčky.
• Fáze stagnace: To ale netrvá věčně. Pomalu tě opouští nadšení a ty si začínáš uvědomovat, že není všechno tak růžové, jak jsi to viděla. Pokud jsi v téhle fázi, urychleně popřemýšlej o nějakém starším nebo novém koníčku. Vrať se do posilky, choď zase pořádně běhat, přečti si dobrou knížku nebo si zahraj na hudební nástroj, na který se ti v koutě už práší. Tady máš totiž ještě pořád šanci na záchranu.
• Fáze frustrace: Pokud se ve fázi stagnace nezachráníš, čeká tě fáze frustrace. Pro ni jsou typické pochyby o smyslu vlastní práce. Příčina může být ve špatném šéfovi, nevhodném klientovi nebo jejich přehnaných požadavcích a věčné nespokojenosti. Nebo v dalších aspektech práce. K práci, kterou jsi zbožňovala, začínáš cítit odpor.
• Fáze apatie: Jenže i přes tu nechuť si uvědomuješ, že něco dělat musíš, protože účty se samy nezaplatí. Práci už vykonáváš automaticky, s minimálním nasazením, jen proto, aby ti přišla výplata.
• Fáze vyhoření: Pak už přichází „velké finále“. Pro vyhoření jsou specifické nejen psychické, ale i fyzické příznaky.

Jak se syndrom vyhoření projevuje na duši i na těle?

Pro syndrom vyhoření jsou typické psychické příznaky, jako nechuť k práci, ztráta původního nadšení, pocit nedoceněnosti, agresivita, neschopnost soustředění, zapomínání, pocit smutku a beznaděje, v horších případech chronická únava nebo deprese. Tenhle stav se ale může projevit i tělesné schránce – objevují se poruchy spánku, nechuť k jídlu, vyšší krevní tlak nebo oslabená imunita.

Pocit smutku a beznaděje můžeš mít chuť utápět v alkoholu. To je ale cesta do pekel.

Prevence a léčba syndromu vyhoření: nezanedbávej přátele a koníčky!

Mnohem lepší než se trápit a léčit syndrom vyhoření je předcházet mu. Ani při nadšení, které při práci cítíš, nezanedbávej své přátele a koníčky. Choď se bavit, dodržuj víkendy nebo alespoň jeden volný den v týdnu. Zajdi do kina, na drink, na celodenní výlet. Jeden nebo dva dny na svou práci naprosto zapomeň. A samozřejmě si dopřej pravidelný a kvalitní spánek.

Když už je na prevenci pozdě, přichází na řadu léčba. Pokud se dostaneš až do konečné fáze, je nejúčinnější svěřit se péče psychologa nebo psychiatra.

Rozebrání situace s psychologem je údajně nejefektivnější.

Pomoct ti může i zaměstnavatel, třeba tím, že z tebe na čas sejme některé povinnosti nebo ti nabídne jinou pozici, abys změnila prostředí a přemýšlela nad něčím jiným než doposud.

Potkala ses se syndromem vyhoření nebo postihl někoho z tvých blízkých? Napiš nám do diskuze, jak z toho ven!