Žádná jednotná definice alternativní medicíny neexistuje.
Je to tedy vše, co neobsahuje klasická medicína západní?Kdybychom seděly ve staré Číně před dvěma tisíci lety a přijel tam doktor západní medicíny, bude patrně označen za alternativního lékaře.
Termín sám nevypovídá o metodologii, kterou popisuje, ale jen o tom, že se něco odlišuje. Čistou logikou se tak dopracujeme k tomu, že alternativní je dnes vše, co není medicína založená na důkazech.
Tedy i psychosomatika, které se věnujete. Cítíte se být alternativním lékařem?Cítím se spíš rozkročená někde nad většinou přístupů, ke kterým samozřejmě počítám i západní medicínu.
I ta je pro mě smysluplná. Vycházím z ní, ale zacházím s ní se stejným respektem jako s homeopatií, čínskou medicínou, informační medicínou nebo psychoterapií.
V mém vnímání je potřeba ošetřit všechny aspekty lidského bytí a zdraví.
Co to znamená?Zkusím vám to vysvětlit na principu našeho pentagramu, tvořeným pěti aspekty lidského fungování – bio, psycho, socio, spiritualita a energie. Bio je všechno buněčně, tedy tělo v jeho materiální podstatě. Psychika člověka jsou jeho myšlenky, emoce a prožívání.
A psychika je současně východiskem pro sociální aspekt, který je nedílnou součástí udržení zdraví nebo naopak vyrobení si nemoci, která zrcadlí patologii nezdravých vztahů, v nichž žijeme. Spiritualita není náboženství, ale něco, co stojí nad námi a k čemu se vztahujeme.
V tom nejprostším významu to můžeme pojmenovat jako hledání a nacházení smyslu, což děláme všichni denně. A každý z nás zažil, jak zdevastovaně se cítí, když je nucen do činností, jež mu smysl nedávají. Poslední je energetický princip.
Je celkem jedno, jak si to kdo nazve, ať už kosmická, elektrická nebo bio energie, protože i ten nejmateriálnější biolog velmi dobře ví, že to nejsou esoterické výmysly, nýbrž jevy fyzikálně měřitelné. Buňce potřebujeme dodat energii, aby mohla žít. Tím se kruh uzavírá a jsme zpátky u biologické podstaty.
Západní medicína zůstává při léčbě v biosféře a v lepším případě bere na milost psychiku. Co z pentagramu je důležité pro vás, psychosomatičku?Všech pět aspektů je rovnocenných.
Se stejnou zodpovědností zkoumám, co se děje na biologické buněčné úrovni, jako se dívám na prožitek člověka. Mapuji s ním jeho nejbližší sociální vztahy, a pokud je tomu přístupný, hledáme smysl nemoci.
Ta přichází, aby nám dala nějakou informaci, abychom díky ní něco pochopili a naučili se.
Čili člověk se neuzdraví, když nerespektuje všech pět aspektů?Ale ano, často se uzdraví. Pentagram funguje jako hologram. To znamená, že v každém z pěti aspektů, které jsou propojené, je vždycky zas a znova celá ta pětice nějakým způsobem obsažená. Lidé, kteří za mnou přijdou a jsou ochotni slyšet na dva nebo tři aspekty, si k těm pěti svou cestou stejně dojdou.
 Kolorovaný snímek rakovinových buněk z elektronového mikroskopu |
I v případě západní medicíny, která pracuje pouze s jedním aspektem, je člověk schopen uzdravit se?Máme sebeuzdravující mechanismy. Často stačí, když se nabídne pomoc jen z té biosféry.
Naše tělo díky své vnitřní inteligenci, která je tak obrovská, že my z úrovně našeho bdělého vědomí ji vůbec nejsme schopni postihnout, natož pak řídit, v podstatě zapojí pro uzdravování všechno, co umí.
Proto se lidé se někdy uzdravují i bez psychosomatiky.
Kdy?Pokud máme nějakou triviální nemoc, vezmeme si kapky na kašel, vypotíme se a stačí to. Byť je každá nemoc psychosomatická, není na každou nemoc nutné uplatňovat psychosomatický princip.
Proč pak potřebujeme psychosomatiku?Platnější je vždycky tam, kde západní medicína narazí na svoje limity.
Kde narazí?Západní medicína je se svým technickým pokrokem naprosto brilantní pro urgentní zachraňování životů. Tam umí udělat zázraky.
Nicméně když narazíme na onemocnění, která nereagují na biomechanický přístup, což jsou chronická onemocnění a nemoci s prapodivným průběhem, tak ty západní medicína vidí jako neléčitelné. Psychosomatika ale nezná pojem neléčitelné.
Vyžaduje to ovšem aktivitu klienta a ochotu k radikální životní změně. A upřímně řečeno je jedno, jestli jde o astma nebo o onkologické onemocnění.
Jinými slovy za každou nemoc si může člověk sám?Já říkám ano. Ale ne za účelem někoho obvinit. To se neděje na úrovni racionálního myšlení, není to kalkul, že si vymyslíme a způsobíme nemoc.
Je to v drtivé většině způsob života, u kterého si neuvědomujeme, jak devastující vlastně je. Že vzorce chování a myšlení, které žijeme, jsou jen předobrazem buněčné devastace a tělo není nic jiného než projekční plátno.
Na něm se vždycky zobrazí v buněčné chybovosti to, co my prožíváme na mentální úrovni.
|
Jestliže nezdravě smýšlíme a naše tělo kvůli tomu chybuje, je myšlenka všemocná?O tom nepochybujte. Je to víc, než si dovedeme představit. Myšlenku a nemoc nelze oddělit. Je to celek, jakkoliv je nám oddělování pro pochopení bližší.
Co se děje na buněčné úrovni, když přemýšlíme?V procesu přemýšlení nikdy nelze oddělit myšlenku od doprovázející emoce. A každá emoce je z materiálního hlediska definovatelná bílkovinou (nanopeptidem), jehož struktura přesně odpovídá konkrétním emočnímu nastavení.
Změní se naše emoční nastavení a po těle začnou běhat jinak strukturované bílkoviny. Ty se navážou na receptory buněčné membrány, čímž dají buňce v bílkovinné podobě informaci o emočním rozpoložení a ta se podle toho zařídí.
Na základě nové informace začne dělat něco trochu jinak.
Máme se bát svých černých myšlenek?Když se jich budeme bát, tak do nich budeme posílat ještě více energie a budeme je posilovat.
Temné myšlenky jsou součástí našeho života, nelze mít jen ty světlé, protože všechno na světě je polární. Abychom se mohli radovat, musíme vědět, že existuje bolest.
Tak je to i s temnými myšlenkami – měli bychom je respektovat jako přirozené, ale měli bychom je pevně držet v mezích, kam patří.
To znamená?Je mnoho lidí, kteří si ve svých myšlenkách přímo bahní. Zmnožují je, používají je jako nástroje k získání pozornosti, moci, jako nevyčerpatelné zdroje katastrofických scénářů a k manipulaci s druhými lidmi.
Pokud se chceme chovat zdravě, měli bychom být v kontaktu s temnými myšlenkami stejně tak jako s emocemi, které neprožíváme úplně rádi, ale obsahujeme je.
Měli bychom jim vědomě naslouchat, rozumět, proč tady jsou, nepotlačovat a dělat všechno pro to, aby se nezvrhly do patologické podoby, která je zdrojem nemoci a neštěstí.
Jak poznáme, že jsme překročili patologickou hranici?Ukazuje nám to právě displej našeho těla. Někdy s větším, někdy s menším časovým zpožděním začne tělo chybovat. Je to vlastně ten nejbližší pomocník, informátor, kontrolka, která začne blikat a říkat, že je něco blbě. Je pak na nás, jestli si všimneme.
Umíme to?Nemůžeme tohle čekat od běžného laika, který se s tímhle, ač kdysi přirozeným vnímáním sebe sama, nikdy nepotkal, kterému tohle myšlení nebylo nikdy nabídnuté. Musíte se to dozvědět, musí vám to někdo říct. Nás odmalička cvičili v jiném systému myšlení.
V biomechanickém?Ano. Lidé začínají cítit, že něco, co je postavené na piedestal neomylnosti, začíná selhávat, tak jdou a ptají se.
Za 50 let to pochopíme, tvrdí expertka Margit Slimáková |
Říkáte, že v nás rezonuje, co nám bylo před mnoha lety vlastní a my to jen znovuobjevujeme?Objevujeme jen to nejpřirozenější, co obsahujeme.
Když se podíváme do historie lidstva na dávná léčitelská umění, tak všechna respektovala to, k čemu se teď vracíme – celostní pohled.
Západní medicína je vůči nim miminko staré jen posledních 150 let a jediná ona redukovala člověka na souhrn bílkovin.
Jak víte, že psychosomatický přístup v nás objevuje to, co skutečně jsme, že nejde o sugesci?Jak to vím? Předávám přece tenhle pohled klientovi a je to prosté: já o něčem mluvím a on reaguje. Souzní. Rozumí a chápe, o čem mluvím. A jeho reakce jsou bleskové. Někde uvnitř to ví.
Obstojí důkaz pocitový proti exaktním důkazům?Ony často ani žádné exaktní důkazy nejsou. Je součástí politiky vyrobit takové důkazy, aby se o ně někdo mohl opřít. Ale vy se mě ptáte na platnost emocí. Emoce není méně hodnotná informační složka než racionalita.
Byla jen někam odsunuta, protože se nehodí. Stejně tak, jako bylo postavené na piedestal racionální poznávání světa a zavrženo intuitivní.
Ovšem když začnete listovat největšími filozofy doby nebo čtete práce nositelů Nobelovy ceny z oblasti kvantové fyziky, tak vám to hezky rychle vyvrátí.
Ano, o tom jsme mluvily. Energie myšlenky. Existují podle vás metody alternativní medicíny, které nefungují?Řeknu to jinak. Nedělám to, co moji kolegové v západní medicíně, když kritizují něco, o čem nemají nejmenší páru. Já vím o mnoha metodách, které kolem mě poletují, ale neměla jsem zatím žádnou možnost si je nějakým způsobem ověřit. Takže nemůžu říct, jestli fungují, nebo ne.
Koho vy považujete za šarlatána?Vymezení šarlatánství pro mne není otázkou metody, ale otázkou charakteru a zodpovědnosti toho, kdo léčí. Já vždycky říkám, že každá metoda je dobrá podle toho, kdo ji drží v rukou. Šarlatány tak najdete jak mezi léčiteli, tak i mezi lékaři.
Vy ve své praxi používáte třeba kineziologii nebo kraniosakrální terapii. To už jsou konkrétní bio-energetické metody, nikoliv způsob myšlení.
I u nich jste přesvědčena o jejich účinnosti bez vědeckých důkazů?Vědecké, tak jak je v současnosti definováno, znamená ověřitelné na materiální úrovni u jakéhokoli subjektu s naprosto stejným výsledkem. Jenomže ověřujte něco vědecky na člověku, když každý člověk je jiný.
Navíc „vědecká“ ověřitelnost, která setrvává v biomechanické rovině, nemůže přece posuzovat oblasti, které ji přesahují. Představte si, že dvourozměrný list papíru vyzve trojrozměrnou krychli, aby mu dokázala, že existuje.
Chudák krychle! Pokud vůbec přistoupí na tento absurdní návrh, dostane se do neřešitelné situace, protože se musí redukovat na pouhé dva rozměry a tím vlastně popře sama sebe. Nevidím jediný důvod, proč bychom na tak zjevný nesmysl měli přistoupit.
Zeptám se jinak. Potřebujete si vy účinnost těchto léčebných metod dokazovat?Já si je dokazuji. Vidím svoje výsledky.
| Doktorka Klímová je hezká žena. Moderní, rychle uvažující i rychle mluvící. Ani sekunda nazmar. Tak na mě působila při našem jediném setkání v institutu somatické péče, kde má svou rozlehlou kancelář. Žádný uspávající psychiatr ze staré školy, ale ani novodobá koučka intelektuálka plující na obláčku. Je věcná. Neztrácí čas dlouhým vyprávěním, ale na druhou stranu má potřebu věci důkladně vysvětlit. Ano, činí tak ze svého pohledu. Nenechá se příliš vykolejit, ale na polemizující otázku hledá obezřetně argument. Nejspíš je skutečně nad vším nějak rozkročena. Těžko si utvořit jednoznačný soud. Ale jedno se paní doktorce upřít nedá. Žije svou prací. Vnímá ji jako lék na všechny strasti. Mohu si snad dovolit tak soudit, protože v době, kdy tenhle rozhovor vznikal, jednu osobní strast Jarmila Klímová prožívala, a přesto se dokonale soustředila. |
Jaká je tedy vaše úspěšnost?To je velmi častá otázka, ale statistiku si nevedu. Lidé v drtivě většině odcházejí zdraví. Říkám ve většině, protože ani my nejsme schopni zachránit někoho, kdo přijde pozdě a míra tělesné nebo duševní devastace je taková, že rozjetý proces už není vratný.
Říkáte ale, že neléčitelné neznáte.Nemůžeme dělat zázraky. Tvrzení o neléčitelnosti je nejmarkantnější u nemocí, které jsou označované za nevyléčitelné a my vyléčitelnost vidíme. U lidí, kteří mají dostatek trpělivosti a svého vlastního proaktivního postoje, sledujeme, jak se degenerativní nebo maligní procesy zastavují.
Můžete být konkrétní?Hepatopatie nebo roztroušená skleróza, chronické záněty kloubů, revmatoidní záležitosti, astmoidní bronchitidy. Lidé se přestávají dusit, začínají dýchat, zvedá se jim kapacita plic. A ti, kteří přicházejí s nálepkou onkologického onemocnění a prognózou přežití pár měsíců, jsou tady už několik dalších let. Já nepotřebuji jiné důkazy.
Jsou známy případy, kdy onkologičtí pacienti odmítli klasickou léčbu, našli si alternativní způsob a do roka zemřeli.Já nevím, koho si našli, nevím a jakou léčbu podstupovali.
Tohle pro mě nemá žádnou informační hodnotu. Dovedu si představit, že ten člověk začal polykat nějaké bylinky, které samy o sobě mohou léčit onkologicky, ale třeba vůbec nezměnil nic ze svého životního schématu.
To není chyba metody.
Bez obav a s despektem mluvíte o onkobyznysu jako o velkém podvodu.To není moje myšlenka, že si uměle vyrábíme onkologické pacienty. Lékaři dnes odtajňují metody farmaceutického průmyslu a někteří se dokonce přiznávají k tomu, že stáli u jejich zrodu.
A moje dennodenní terapeutická zkušenost potvrzuje, že to tak je. Lidé mi vyprávějí své příběhy nemoci. Když se dostanou do soukolí onkologické diagnostiky a terapie, v podstatě vůbec nedostanou na výběr a jsou nuceni k chemoterapeutické léčbě.
Nemám moc důvodů pochybovat, že by to bylo dramaticky jinak.
Existuje pak pro vás skutečně onkologicky nemocný pacient?Ano, rozhodně. Ten člověk je onkologický svým životním příběhem, svými myšlenkovými schématy. Mentální vzorce, které obsahuje, jsou primárně tak sebedevastační, sebeodmítající a sebezničující, že je zkrátka onkologický ve všech aspektech. A my to našimi diagnostickými metodami vidíme i na té buněčné úrovni.
A pokud změní svoje chování?Pokud ho změní a je dostatek času na start sebeúzdravných mechanismů, tak se vyléčí. Ale například po čtyřech nebo šesti chemoterapiích, kdy má dotyčný zdevastovanou imunitu, tak to pardon, to tu můžeme měnit vzorce chování až do aleluja, ale nic nenaděláme.
Co byste doporučila někomu ze svého okolí, komu by byla diagnostikovaná rakovina?Měl by se začít řídit tím, co cítí.
V tu chvíli to určitě bude strach. Strach o život.Tak jinak, ať si zkusí sehnat co nejvíce informací, aby jeho rozhodování, kterým terapeutickým směrem se vydá, bylo maximálně vědomé, informované rozhodnutí. To musí udělat on sám.
Žádný vyšší arbitr, nikdo chytřejší v tu chvíli není. Pokud má člověk pocit, že se rozhoduje správně pro chemoterapii, tak je to pro něj dobře. Nikdo nemá právo ho od toho zrazovat.
Úplně stejně, pokud se rozhodne, že udělá ještě něco dalšího, je to taky správně.
Měla jsem dojem, že se vymezujete generálně proti chemoterapii?V žádném případě. Dokonce máme mnoho klientů, kteří zároveň chodí na chemoterapii a k nám. Je to tak v pořádku. Potřebují si udržet vnitřní jistotu, že něco třeba neprošvihli.
Souhlasíte, i když považujte chemoterapii za devastující pro člověka?Víte, jestliže se do organismu lejí jedy a nám se tím zužují možnosti, musí se tomu náš přístup přizpůsobit. To dokážeme. Byť by to měly být jen doplňky stravy a psychoterapie. Je to proto, že především respektujeme rozhodnutí klienta.
Psychosomatické poruchy zdraví
Psychosomatické potíže jsou funkční poruchou, kdy se psychické problémy (třeba i nenápadné či zdánlivě zcela skryté) projeví navenek jako tělesné nemoci. Jinak řečeno to znamená, že duševní neklid a napětí mozku se intenzivně promítá do orgánů, které s naší Duší zdánlivě nemají žádnou souvislost.
Klient se pak neustále dožaduje různých vyšetření srdce, žaludku, střev, štítné žlázy, plic, páteře ….a oficiální medicína mu v tom často a ráda vyhoví.
Pro běžného lékaře je daleko jednodušší donekonečna předepisovat nějaké tablety proti bolestem žaludku, proti zrychlené či zpomalené funkci střev, proti různým trávicím dyspepsiím (včetně gastroezofageálního refluxu), proti srdečním palpitacím, proti svalovým blokádám různých úseků páteře či jiným tělesným potížím.
Takto postižení klienti se často doslova prostůňou celým svým životem. Kupodivu i v oficiální medicíně se najde obor, který je ochoten řešit skutečnou příčinu – je jím tzv.
psychosomatická medicína a každý, kdo se jí věnuje, mi může potvrdit, jak obtížné a často i nemožné je přesvědčit pacienta (kupříkladu s „nemocným žaludkem“) že není primárně nemocná ta část těla, která má potíže, ale že nemoc má svůj původ v pacientově neklidné psychice.
Jak řešit pestré projevy neurovegetativní neurózy z hlediska přírodní medicíny?
To vyžaduje poměrně individuální přístup, takže v tomto článku se zmíním jen o obecně platných podmínkách umožňujících skutečné uzdravení takto postiženého klienta.
A) Ideální je samozřejmě natrvalo odstranit ty chybné myšlenky a životní postoje, které klienta k psychickým problémům přivedly – a nikoliv jen dočasně potlačovat příznaky.
Jenže lidé většinou nemají zájem o práci na změně své osobnosti a raději dají přednost užívání nějakých tablet, které nepříjemný příznak alespoň na nějaký čas potlačí – což dělají nejen všechny chemické léky, ale i přírodní produkty – jenže ty mají velkou výhodu, že místo negativních vedlejších důsledků naopak pomáhají zdraví upevňovat – zpravidla dosti komplexním harmonizačním, detoxikačním nebo nutričním účinkem.
Znovu však upozorňuji, že ani tyto produkty neodstraní skutečnou vyvolávající příčinu. Jsou však velmi účinnou první pomocí, která má dvojí smysl. Především přináší klientovi rychlou úlevu.
Neméně důležité je to, že alespoň dočasným snížením negativního vlivu špatného řízení funkce chrání postižený orgán před jeho daleko větším poškozením, k němuž může dojít, pokud funkční porucha trvá příliš dlouho.
Typické je to například u žaludku – v první fázi funkční poruchy žaludek bolí, ale ani podrobným vyšetřením se nenajde vůbec nic, nebo jen překrvená sliznice.
Pokud necháme neklid mozku působit příliš dlouho, oslabenou žaludeční sliznici napadne bakterie helicobacter pylori – a tuto infekci oficiální medicína léčí pomocí antibiotik. To je samozřejmě chytání hada za ocas, protože se neřeší příčina potíží, ale až její následek.
Protože oficiální medicína vydává tuto bakterii za příčinu žaludečních onemocnění, ani při tomto způsobu léčby se skutečná příčina neřeší, klientovy potíže se pravidelně vracejí, stejně jako se do imunitně oslabeného žaludku může opakovaně vracet i helicobacter.
Další častou tělesnou komplikací původně jen psychosomatických potíží žaludku jsou žaludeční vředy. Ani u nich není helicobacter jejich primární příčinou, ale jen komplikací.
Pokud mozková regulační porucha napadne ženské pohlavní orgány, je kromě jiného častým následkem i funkční neplodnost – stav, kdy se vyšetřením nenajde žádné zřetelné onemocnění a přesto žena nemůže otěhotnět. Zahraniční materiály uvádí, že tímto typem neplodnosti je postižena již každá pátá mladá žena.
Štítná žláza, tenké a tlusté střevo nebo močové ústrojí jsou dalšími citlivými orgány, k jejichž poškození vede všeobecně podceňovaný duševní neklid a napětí.
B) Takže jaký by měl být ideální přístup k psychosomatickým poruchám? Znovu opakuji – jedinou skutečnou cestou zpět ke zdraví je odstranit ty chybné myšlenky a životní postoje, které klienta k psychickým problémům přivedly.
A to za Vás neudělá žádná pilulka, žádný lékař, psychoterapeut či léčitel. Jen klient sám, trpělivým opakováním musí nahradit své chybné duševní návyky novými, zdravějšími duševními reakcemi na vnější podněty.
Mozek je geniálně stvořený biologický počítač a jeho původní programové (duševní) vybavení se dá přeprogramovat.
Na samotném začátku té dlouhé, ale krásné a dobrodružné cesty je důležité mít dostatek správných informací. Dnes je na trhu dostatek kvalitní literatury, kde čtenář najde všechny potřebné informace, jak sám sobě určit v čem dělá chybu i jak se jí zbavit. Pokud budete potřebovat i nějaké další rady, rádi Vám je poskytneme v naší internetové poradně.
Psychosomatika – Wikipedie
Tento článek potřebuje úpravy.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.
Psychosomatika jako pojem má svůj původ ve starověké řečtině a to z dvou slov „psyché“ – duše a „soma“ – tělo.
Její úlohou je zkoumat vztahy mezi těmito dvěma slovy a to hlavně z vlivu psychických funkcí a pochodů na organizmus (Jan Poněšický, 2002).
Psychologické faktory somatických onemocnění zkoumala i psychosomatická medicína, která potvrdila vztah mezi tělesným stavem a psychickými i emocionálními složkami[1][2].
Později byla do tohoto vztahu přidaná i sociální složka (Křivohlavý, 2001).
V užším slova smyslu je psychosomatika stále chápána jako problematika omezeného druhu chorob, při kterých jsou tělesné obtíže, změny a poruchy funkce podmíněné duševním stavem.
V širším slova smyslu jde o komplexní pohled na člověka a jeho zdraví. Protože kategorie zdraví, vymezení choroby, zdravotní a funkční stav jsou podmíněné nejen tělesně, ale také duševně, sociálně, zvyklostmi dané společnosti, vlivy a nároky prostředí.
Z toho vyplývá, že psychosomatika je podmíněna biopsychosociálně. Tento model do písemné formy zavedl George L. Engel. Obsahuje principy multifaktoriality a systémový přístup. Multifaktoriální pohled mluví o několika příčinách vzniku nemocí.
To pomáhá objasnit vznik psychosomatických chorob, kdy příčinou nejsou jen různé psychosociální faktory, ale jsou k nim přidružené i další.
Systémový přístup mluví o jevech, které jsou komplexní ve svých vnitřních a vnějších souvislostech, při čem na řešení problémů používá kombinaci metod (Baštecký a kol.,1993).
Při vysvětlení pojmu psychosomatika se odborníci většinou opírají o tři teorie: psychoanalytická teorie, teorie stresu a cerebroviscerální teorie.
Psychoanalytická teorie
Psychoanalytická teorie vychází ze studia vnitřních myšlenek člověka a jeho přizpůsobení vnějšího světa i svých vnitřních pudů. Používá původem psychoanalytické slovo konverzi.
Konverze
Vysvětluje vliv duševních zážitků na tělo. Je vyjádřením emočního konfliktu, který se přenáší do somatické sféry a projevuje se jako somatické onemocnění (někdy též jako útěk nebo únik od řešení psychického problému do tělesné nemoci). Z této teorie vycházejí dvě důležité koncepce – alexitymie a hopelessness-helplessness (beznaděj – bezmocnost).
Alexitymie
Alexitymie je snížená schopnost rozpoznávat, sdílet a nebo regulovat svoje emoce, s výjimkou bolesti, jejíž fyzickou příčinu se její nositel snaží odstranit.
Na úrovni osobnosti se alexitymie projevuje dvěma kognitivními styly rozpoznávání konfliktu: represe (potlačování) jako adaptace pomocí vyhýbání se konfliktům resp.
potlačením hrozby 2) senzitizace (citlivost), způsobující přeceňování konfliktu.
Hopelessness-helplessness
Hopelessness-helplessness (beznadějnost-bezradnost) jako zážitkový syndrom zahrnuje i behaviorální ekvivalent, který je charakteristický útlumem pohybu a fyziologických funkcí. „Zážitek“ obsahuje:
- bolestivý pocit bezmocnosti a beznaděje tváří v tvář určité situaci,
- subjektivní pocit snížené schopnosti situaci řešit,
- pocit ohrožení a menšího uspokojení ve vztazích k ostatním a z role ve společnosti
- ztráta souvislosti mezi minulostí a budoucností, snížená schopnost naděje a důvěry
- tendence oživovat a opět prožívat předcházející deprivace a selhání
Psychosomatika a film
Dokumentární film Hranice v psychosomatice režiséra Miloslava Nováka, který byl oceněn jako Nejlepší český film v oblasti přírodních věd na 45. ročníku mezinárodního filmového festivalu Academia film Olomouc, je provokativní sondou do uznávaného medicínského oboru s bohatou historií, leč nejistou budoucností.
Hranice v psychosomatice rozhodně stojí za vidění. Film, který se věnuje odvěkému problému – co je to vlastně nemoc – a jeho moderní podobě: jestli léčit jen tělo, nebo také duši.
Výborná je práce režiséra s vědci a lékaři, kteří, ač neherci, se ve filmu stávají přesvědčivě ztvárněnými postavami příběhu o tom, zda je duše pouhým produktem fyzikálně chemických pochodů v mozku a nakolik nás v dospělosti ovládají a ničí traumata z dětství. Příběhu s nejednoznačným vyzněním.[3]
'Film byl také oficiálně uveden jako zahajovací snímek nejstaršího amerického festivalu filmů se zdravotnickou tematikou, pořádného v rámci 139. konference APHA (American Public Health Association), sdružující více jak 30 tisíc členů a 23 odborných společností po celém světě.'
[4]
Psychosomatika a zdraví
Corticoviscerální teorie vychází z Pavlova a jeho učení o podmíněných reflexech. Existují tu vzájemné vztahy mezi vyšší nervovou činností a somatickými a vegetativními funkcemi organizmu. Faktory vyvolávající chorobu jsou v tomto případě většinou negativní dlouhotrvající a intenzivní emoce.
Jejich negativní vliv se projevuje vznikem poruch normálních vztahů mezi mozkovou kůrou a podkůrovými centry. Kvůli těmto poruchám potom vznikají složité onemocnění. Do tohoto vztahu zasahuje i endokrinní systém, který podmiňuje stálost a trvání chorobných změn v činnosti vnitřních orgánů.
A teorie stresu se zaobírá negativním působením stresu na organismus.
Mezi pojmy psychosomatika, zdraví a choroba je úzká souvislost, proto je potřebné definovat i tyto dva pojmy.
Podle Davida Seedhouse (1995) se dá zdraví definovat různými způsoby závisícími i od samotného člověka, který zdraví definuje a závisí to i od jeho povolání. Definice zdraví se však neměnila jen vzhledem na historii a vývin lidských profesí a odvětví společnosti, ale taky vzhledem na historické mezníky.
Podle Bohumily Baštecké a Petra Goldmanna (2001) je zdraví spojením čtyř hlavních oblastí: těla, osobnosti, vztahů a ducha. Tyto složky jsou chápané jako systém, který je integruje. Taktéž uvádějí souhrn teorií Davida Seedhouse z roku 1986. První teorie pojímá zdraví jako ideální stav.
Druhá teorie ho vymezuje jako úroveň tělesné a duševní zdatnosti umožňující každodenní činnost, a jestliže nesplní tuto úroveň, musí se přizpůsobit roli nemocného. Další teorie mluví o zdraví jako o určitém druhu zboží, s nímž je možné libovolně manipulovat v rámci obchodních transakci.
Poslední teorii z jeho souhrnu tvoří soubor menších teorií, které považují zdraví za osobní sílu či určitou schopnost těla, intelektu a nebo metafyziky. Podle Jara Křivohlavého (2001) existuje těchto teorií až sedm:
- Zdraví je pojato touto teorií jako synonymum pro určitý druh síly různé intenzity, která může být oslabována a nebo znovu získaná a která pomáhá člověku překonávat překážky.
- Zdraví zosobňuje vnitřní duchovní sílu, která bývá pojmenována i jako schopnost přizpůsobení a nebo vitalita projevující se až v zátěžových situacích za účelem dosahování vyšších cílů.
- Zdraví je charakterizované jako odolnost člověka, která chápe životní úlohy jako výzvy.
- Vyjadřuje schopnost člověka spojit a přizpůsobit prostředí a životní styl.
- Představuje integraci dobré tělesné kondice, duševní pohody a určité připravenosti.
- V tomto pojetí zobrazuje zdraví hmotný majetek či statek, který člověk používá. Může být ve formě lékařského zákroku, léčiv a nebo léčebných kúr.
- Zosobňuje biopsychosociální strukturu a nejen jako nepřítomnost chorobných příznaků.
Z těchto sedmi teorií vytvořil Jaro Křivohlavý svoji vlastní definici zdraví: „Zdraví je celkový (tělesný, psychický, sociální a duševní) stav člověka, který mu umožňuje dosahovat optimálně kvality života a není překážkou osobnímu snažení druhých lidí.“
Zdravý člověk má podle Ericha Fromma tzv. produktivní charakter, který dává možnost pomalému rozvíjení všech schopností a predispozicí. A důležité jsou i lidské potřeby a jejich efektivní uspokojení.
Dalším pojmem je onemocnění neboli choroba, které se snaží lidi vyhnout, protože je spojená s různými nepříjemnostmi. Každý člověk se bojí onemocnět, protože tím vždy o něco přichází. Z biologického, respektive somatického pohledu může dojít k úbytku sil, příčinou čeho se člověk stává indisponovaný v rámci různých fyzických aktivit.
Co se psychiky týká, tak se každý snaží vyvarovat psychické únavy, či vyčerpanosti, ale i negativismu. Nemoc samozřejmě ovlivňuje i sociální prostředí člověka pro možnost odmítnutí kontaktu s jinými lidmi, ale i pro možnou práceneschopnost a tím nedostatek finančních prostředků.
Důležité je však i existencionální hledisko související s možným omezením seberealizace.
„Onemocnění je syndrom se známou příčinou, průběhem a nebo patofyziologickým mechanizmem.
“ (Baštecká, Goldmann, 2001)
Aby mohla být nemoc lékařsky uznanou nozologickou jednotkou (nozologie – nauka o třídění nemocí) měla by mít začátek, průběh a konec se specifickými symptomy sdružovaných do syndromů.
Lester King (1954) nabízí tuto definici choroby: „Choroba je souhrn těchto podmínek, které měříme v rámci převládající kultury, které jsou touto kulturou považované za zneschopňující a současně se odklánějí od statistické normy a nebo od idealizovaného statusu.“
Definice tohoto pojmu se stejně jako definice zdraví měnila vlivem doby, prostředí ale i vzděláním. Kdysi byla projevem kouzel, či nepřejícnost bohů a dnes má stejně jako zdraví biopsychosociální charakter. Existují různé modely nahlížení na vztah mezi pojmy zdraví a nemoc. Některé z nich uvádí Bohumila Baštecká a Petr Goldmann (2001):
- Biomedicínský: Chápe nemoc na somatickém(tělesném) základě jako důsledek poruchy tkaní a buněk a zdraví je jen absencí choroby.
- Psychologický: Integruje v sobě čtyři odbory a to psychosomatickou medicínu, behaviorální medicínu, lékařskou psychologii a psychologii zdraví.
- Sociologický: Nemoc tu představuje společenský problém týkající se sociálních rolí, očekávání a norem.
- Sociálně-ekologický: V tomto případě je choroba jakousi odchylkou od systému, v kterém se člověk i společnost nacházejí.
- Celostně-alternativní: Odvolává se na systémy jiných kultur.
Pro shrnutí tedy, vnitřní rovnováhu člověka a jeho fyzické zdraví ovlivňují tři faktory:
- exogenní vlivy – prostředí v tom nejširším slova smyslu. Tento faktor může člověk měnit jen omezeně.
- endogenní vlivy – složení a kvalita naší stravy, celková životospráva, vrozené predispozice a aktivita člověka. Tento faktor může člověk skoro úplně měnit.
- emoce a myšlenky – toto je oblast, kterou člověk může mít úplně pod svojí kontrolou, i když si to vyžaduje určitý trénink.
Z toho vyplývá, že člověk může aspoň z části ovlivňovat svoje zdraví a to např. dobrými stravovacími návyky, udržováním tělesné kondice a nebo relaxem, či jinými metodami, kterými si může pomoct, když prostředí okolo je možné měnit jen minimálně.
Oběťmi psychosomatických onemocnění jsou většinou pesimističtí a introvertní lidé, kteří mají záporný vztah k sobě i jiným a mají na sebe příliš velké nároky.
Takový člověk pociťuje hodně negativních myšlenek a emocí a není schopný se s nimi někomu lehce svěřit.
I podle Bernarda Danzera (2001) je komunikace a otevřenost člověka důležitá pro jeho zdraví. Mluví i o specifickém prostoru a čase člověka, které jsou též důležité pro jeho osobní rozvoj.
„Zdraví je tedy výrazem nerušeného a neovlivnitelného prostorového bytí ve světě. Choroba vzniká tehdy, když se individuální prostor člověka trvale smršťuje a chřadne.
“ A je též projevem toho, když si „člověk utváří přítomnost na základě jím zvolených plánů budoucnosti a přitom hodnotí svoji minulost jako zkušenost.“ (Danzer, 2001)
Důležitý pro člověka je i pohyb, jeho celková aktivita, koordinace pohybů a z toho později vyplývající koordinace svého chování, to znamená celková seberegulace a též postoj člověka k sobě samému.
Osobnost a vznik psychosomatických poruch
V současnosti je člověk stále v interakci s jinými lidmi. V této interakci každý člověk reaguje jinak. Každý z nás má různé postoje, zájmy, vlastnosti a schopnosti, které v rámci interakce aplikujeme.
Na světě se nenajdou dva lidé, kteří by měli stejné chování, ale jsou určité vlastnosti a schopnosti specifické pro určitou osobnost.
Stejně i člověk s psychosomatickým onemocněním má většinou některé vlastnosti, které předpokládají větší náchylnost k těmto onemocněním.
Důraz se klade na postoje člověka k určitým situacím. Například k situaci náhlé nezaměstnanosti může osoba zaujmout různý postoj, který je zjednodušeně negativní a pozitivní. Vždy existuje více možností se se situací vyrovnat, člověk se jí může poddat a nebo s ní bojovat, nechat se situací ovlivnit a nebo ovlivnit ji. Hodně záleží na schopnosti člověka bojovat s překážkami.
Jak už bylo řečeno, ohroženi jsou nejvíce lidé častěji podléhající depresím a anxiozním pocitům, ale i ti kteří mají problémy projevit svoje pocity.
Při různých psychosomatických onemocnění je přítomný i pocit méněcennosti, negativní vztah k vlastní osobě. I určité osobností rysy jako např. perfekcionizmus je přítomný při psychosomatických onemocněních, v tomto případě hlavně při bulimii a anorexii.
Reference
- ↑ Skumin V A Borderline mental disorders in chronic diseases of the digestive system in children and adolescents. Zhurnal nevropatologii i psikhiatrii imeni S.S. Korsakova Moscow Russia 1952 (1991), Volume: 91, Issue: 8, Pages: 81-84 PubMed: 1661526. www.mendeley.com [online]. [cit. 2012-12-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-02-02.
- ↑ SKUMIN, VA.
Непсихотические нарушения психики у больных с приобретёнными пороками сердца до и после операции (обзор).. Zhurnal nevropatologii i psikhiatrii imeni S.S. Korsakova. 1982, s. 130–5. PMID 6758444. (Russian) Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
- ↑ Jak léčit duši?
- ↑ Psychosom 3-4/2011[nedostupný zdroj]
Externí odkazy
- Česká televize – film Hranice v psychosomatice
- MediCafé: Jak se dívat na psychosomatickou medicínu – přednáška MUDr. Radkina Honzáka
Jak funguje psychosomatická medicína
MUDr. Vladislav Chvála
Co je psychosomatická medicína, z čeho vychází a jakými principy se řídí?
V.Ch.: Je to takový
přístup ke zdraví a nemoci, který uznává, že na vzniku a udržování každé nemoci
se podílí jak biologické, tak psychologické a sociální faktory. A nejen uznává,
ale umí se na ně ptát a zacházet s nimi. U člověka je třeba počítat i s
vrstvou spirituální. Není to nic nového.
Už ve starém Římě to byla medicína
svobodných lidí, kdežto otroci byli ošetřováni jen na těle. Většina lidí
spojení mezi psychikou a tělem dobře zná. V češtině to dokládá mnoho
lidových rčení.
A uznává to dokonce i Světová zdravotnická organizace (WHO),
která pokládá bio-psycho-sociální model, jak ho popsal americký lékař George Engel
v prestižním časopise Nature v r. 1977, za základní definici zdraví a
nemoci vědecké medicíny.
Potíž je v tom, že hlavní nástroje vědeckého
výzkumu jsou vynikající pouze v biologické oblasti. Jen tam lze totiž
pravdivost objektivně, nezávisle na pozorovateli, zkoumat. V psychologické
realitě, nebo při zkoumání sociálních systémů je na tom věda mnohem hůř.
Má
nástroje, ale lékaři o nich téměř nic nevědí a neumí je používat v praxi. V komunikaci
jsme naprostí amatéři, všichni přece umíme mluvit! Pokud se lékař umí
s pacientem dobře domlouvat, říká se o něm, že je „dobrý psycholog“. Jako
by psychologie nebyla samostatným oborem, který stojí na docela jiných
základech než medicína.
V komunikaci jsou samozřejmě psychologové mnohem lepší,
a ještě se v tom zlepšují při dalším studiu psychoterapie. Bez této výbavy
se o subjektivním světě člověka, o významech, které přikládá událostem,
nedozvíte téměř nic. Takže běžně je lékař vybaven rozumět dobře jen fungování
těla. Psychosomatická medicína se to snaží napravit.
Pro koho je vhodná? U jakých fyzických potíží se už osvědčila?
V.Ch.: Na psychosociální
okolnosti bychom se měli ptát u každé nemoci. Jenže řady symptomů se zbavíme
jednoduše lékem, operací, cvičením nebo změnou diety, a tak se bez hlubšího
vhledu většinou obejdeme.
Pokud se nemoc nedaří vyléčit ani potlačit, nebo se
stále vrací, pak je na místě položit si otázku, co všechno se to se mnou děje,
že se tělo projevuje takhle nepříjemným způsobem.
Čeho si to nevšímám, co
nevidím? To není nic divného, stává se to každému z nás.
Má každé fyzické onemocnění psychosomatický rozměr?
V.Ch: Ano. Každá nemoc má
také psychický i sociální rozměr. Stačí, že přijde bolest, máte strach, omezuje
vás to v naplňování vašich plánů, brání vám fungovat v důvěrných
vztazích atd.
Jaká část pacientů potřebuje psychosomatickou medicínu – kolik lidí přichází k praktickému lékaři s problémem, který je ve skutečnosti případem pro psychosomatika? Může jejich potíže vyřešit vnímavější praktik sám?
V.Ch.: Všichni pacienti
by potřebovali, aby celá naše medicína byla psychosomatická. Aby lékaři
nedělali tak velké rozdíly mezi tělesnými a psychickými bolestmi, které vznikají
v našich vztazích. Lépe by nám porozuměli a mohli bychom být dříve
uzdraveni. Medicína by nemusela být tak drahá. K tomu ale máme stále velmi
daleko.
Ale jiná věc je, kolik lidí by chtělo, aby se jich lékař ptal při každé
banální angíně na osobní záležitosti, třeba problémy, které mají se svými
partnery, s rodiči, s dětmi nebo s dluhy. Nedávno se výzkumníci ptali
pacientů s kožními nemocemi psoriázou a vitiligem, zda si myslí, že
jejich nemoc ovlivňují také psychické nebo vztahové problémy.
Až 87 procent
lidí odpovědělo, že si to myslí! A víte, kolik jich navštívilo psychologa nebo
psychoterapeuta? Jen čtyři procenta! Buď je to tím, že se raději svlékají
tělesně před lékařem než psychicky před psychologem, nebo na to jejich lékaři
nevěří a jsou vedeni jen k léčbě mastičkami. Nevíme.
Přitom významný vliv
psychických a sociálních faktorů je u těchto nemocí dobře prokázán.
V ordinaci praktika je hodně pacientů psychosomatických. Některé práce
uvádí až 70%, skeptičtější odhady jsou kolem 40%. To ale neznamená, že by měl
lékař zapomenout biologickou medicínu. Solidní vyšetření těla je nezbytné.
Pokud nálezy neodpovídají potížím, je na místě klást podstatnější otázky. Ano,
k tomu je praktik velmi vhodný.
Jaký je vztah psychosomatické medicíny ke klasické medicíně? Nejedná se spíše o psychologii, nesupluje v něčem psychiatrii? Existují v jejím rámci specializace, jako je tomu v klasické medicíně? Jaké jsou její limity? Použil byste slovo „alternativní“?
V.Ch.: Psychosomatická
medicína stojící na bio-psycho-sociální teorii zdraví a nemoci není
alternativní medicína. Je to naopak naplnění vědecké medicíny. Je to medicína
úplná, nejen biologická, ale také psychosociální. Ale vítána zde není. Možná
proto, že se k psychosomatice hlásí celá řada alternativních a
léčitelských praktik.
Ty těží z faktu, že velké množství pacientů odchází
z ordinací lékařů, které lékařské fakulty neumí připravit na
psychosomatické nemoci, bez uzdravení. Autory psychosomatiky, kteří před
2.světovou válkou vycházeli z psychoanalýzy, nenáviděli svorně nacisté i
komunisté. Nejspíš proto, že obhajovali jedinečnost každého člověka a
prohlubovali reflexi lidského chování.
Za normalizace se psychosomatika učila spíše
tajně. Po změně režimu převládl vliv trhu i v medicíně. Žádná velká firma
rozvojem psychosomatiky nebo individuální psychoterapií nezbohatne. Uzdravený
pacient není na dodávce léků závislý. Není tu co prodávat. Psychosomatika je
způsob myšlení, není to zboží.
Dnes, když už se nám podařilo dostat
psychosomatiku do systému postgraduálního vzdělávání lékařů jako nástavbovou
atestaci (v roce 2013, zatímco v Německu už v r. 1986), nedokáží se
s tím smířit kolegové ve vedení Lékařské komory a dělají všechno proto,
aby byla zase zrušena. Formálně prý proto, že celá naše medicína je
psychosomatická.
Od pacientů ale víme, že to tak není. Často si stěžují, že
s nimi nemluví ani psychiatr, natož somatický lékař. S psychosomatickým
pacientem si běžný psychiatr bez speciálního vzdělání neporadí, a takový
pacient k němu ani nepůjde. Protože nevnímá své psychické problémy, má tělesné
projevy nemoci.
Psycholog nebo spíš psychoterapeut je pro takového pacienta o
něco výhodnější, ale jen pro takového, který si už uvědomuje vliv své situace
na průběh nemoci. A takových není mnoho.
Nové vzdělávání se snaží rozvíjet
znalosti a schopnosti lékařů rozpoznat v rámci svého oboru vliv
psychosociální zátěže na tělesné projevy, zlepšovat komunikaci s pacienty
a využívat nové znalosti při léčbě svých pacientů. To je základní
psychosomatická péče. Překvapením je velký zájem, který o toto vzdělání lékaři
mají.
Mnozí říkají, že konečně smí vidět, co u svých pacientů dávno tušili,
ale při studiu medicíny je to nikdo neučil. Vyšší stupeň takové péče je spojen
s psychoterapií, která sice není pro všechny psychosomatické pacienty
přijatelná, ale učí lékaře komunikaci a zlepšuje možnost porozumět pacientovu
životu.
Takový lékař pak pracuje v týmu s dalšími odborníky,
psychology a fyzioterapeuty bez ohledu na svůj původní obor. Taková pracoviště
se zabývají těžšími formami psychosomatických poruch. U nás již přes 20 let
vyučujeme rodinnou terapii psychosomatických poruch, a to je velmi výhodná
cesta k psychosomatice. Pracujeme pak s celou rodinou a někdy můžeme
uzdravit nemoci, jinak k léčbě resistentní v kratší době a
s malými náklady. Typicky třeba mentální anorexii nebo bulimii.
Jaké místo zaujímá psychosomatická medicína v českém zdravotnickém systému?
V.Ch.: Zatím velmi
okrajovou. Na lékařských fakultách nejsou katedry psychosomatiky, na rozdíl od
německých lékařských fakult. Ale atestací už prošlo asi 30 lékařů, a to jsou
první oficiálně uznaní lékaři s touto erudicí.
Výcvikem v rodinné
terapii psychosomatických poruch v našem libereckém institutu (LIRTAPS)
prošlo asi 240 lékařů a dalších vysokoškoláků, ale zdaleka ne všichni rodinnou
terapii praktikují. Organizace naší medicíny vůbec nepočítá s možností
pracovat s celou rodinou.
Takže ani psychiatři, kteří prošli výcvikem,
často nemohou na svých tradičně organizovaných pracovištích rodinnou terapii poskytovat.
Je to velká škoda především pro pacienty ale i pro pojišťovny.
Naše odborná Společnost
psychosomatické medicíny při České lékařské společnosti se stará o šíření
psychosomatického myšlení. Máme před sebou ale velmi mnoho práce.
Jak se pacient dostane k psychosomatickému lékaři? Může si ho vybrat sám? Čím se má řídit? Jak se vyznat v nabídce různých přístupů na internetu? Jak nenaletět neodborné nabídce? Lze se někde nezávazně poradit, kdo je kdo?
V.Ch.: Musí si ho najít.
Solidních zdravotnických pracovišť specializovaných na psychosomatiku je
zoufale málo. Tam, kde pracoviště působí dlouho, jako je to naše
v Liberci, kde jsme už 31 let, mohou pacienty k léčbě motivovat
ostatní lékaři. Nepoměr mezi kapacitou pracovišť a množstvím pacientů je však
velký.
O to bohatší je nabídka pro psychosomatické pacienty v oblasti
léčitelství mimo medicínu. Těží z nerovnováhy na trhu. Pacienti jsou zde
však vystaveni riziku, že se stanou obětí obchodu se zdravím, jak jsme měli
možnost vidět v jednom zveřejněném případě.
Právě proto, že naše medicína
nerozvíjela psychosomatický přístup, mají léčitelé nedozírné možnosti. Na
stránkách naší společnosti (www.psychosomatika-cls.
cz) je možné se orientovat v tom, které pracoviště nabízející
psychosomatiku, je opravdu poskytovatelem specializované zdravotní péče ve
smyslu našich zákonů, a které to jen předstírá a tuto nálepku jen
zneužívá.
Jak vypadá první návštěva a pak další léčba u odborníka na psychosomatiku? Jak dlouho léčba trvá? Existují jednotné postupy, které může pacient očekávat? Používá se při psychosomatické léčbě medikace? Spolupracuje lékař-psychosomatik s ostatními odbornými lékaři, kdy a jak? Když mu pacienta pošle praktik, komunikuje i s ním?
V.Ch.: Mnoho otázek na
krátký rozhovor. Psychosomaticky orientovaný lékař se zajímá stejně tak o
tělesné symptomy jako o psychický stav a životní situaci pacienta. Měl by to být lékař (je to lékařský obor),
proto mu neunikne stav vašeho těla. První setkání je asi hodinový soustředěný
rozhovor.
Lékař se snaží porozumět pacientovu světu, nedovolává se působení
tajemných energií, minulých životů nebo postavení hvězd, nesvádí všechno na
borelie, kvasinky nebo jiné módní agens. Svými otázkami obrací naopak pozornost
k oblastem pacientova reálného života, vztahům s rodiči, dětmi,
spolupracovníky atd. Klade víc otázek, než má odpovědí.
Pokud vám po deseti
minutách řekne, že vás bolí hlava proto, že ji máte plnou starostí, nebo záda
proto, že toho máte moc na hrbu, tak to nebude tak docela psychosomatický
lékař, i když může mít pravdu. O jeho pravdu totiž nejde. Jde o to, přivést
pacienta k vlastnímu náhledu, a to není vůbec snadné.
Pro pacienta může
být setkání s psychosomatickým lékařem začátkem nového pochopení svých
obtíží. Mnohdy odchází s pocitem, že ho konečně někdo poslouchal. Tak jako
je nemoc individuální jev, ani postupy v psychosomatice nejsou jednotné,
vždy jde o jedinečný rozhovor. U nás se můžeme spolehnout na ostatní kolegy,
víme, že pacient je dobře vyšetřený všemi prostředky moderní medicíny.
Pracujeme ve prospěch ostatních lékařů, protože oni nemají čas se zabývat takto
podrobně každým svým pacientem. Všechno, co se u nás od pacienta dozvíme, je
důvěrné a rozhodně o tom neříkáme praktikovi nebo dalšímu lékaři.
Fungují lékaři-psychosomatici pouze jako ambulantní specialisté, nebo také v nemocničních zařízeních? Je rozdíl mezi léčbou hospitalizovaného a ambulantního pacienta?
V.Ch.: V České
republice jsou lůžková psychosomatická pracoviště vzácná, na rozdíl od
sousedního Německa, kde je takových klinik mnoho. Jedno slavné pracoviště založil
už začátkem sedmdesátých let MUDr. Jiří Šavlík. Bylo to jedinečné psychosomaticky
vedené interní oddělení v nemocnici v Třebotově. Škoda že zaniklo.
Na další
podobný pokus jsme museli čekat opravdu dlouho. Až v devadesátých letech
otevřel kolega Martin Konečný lůžkové pracoviště v Ostrově nad Ohří, ale
vydrželo jen pár let. Podobné pracoviště ve Šternberku kolegy Michala Kryla
čelilo útokům ze strany pojišťovny, ale přečkalo a funguje dobře.
Potýká se
s nedostatkem personálu. Podobné lůžkové pracoviště v Bílé Vodě
zaniklo pod tlakem nic nechápajících pracovníků pojišťoven. Je to velká škoda,
protože právě pojišťovnám by se měla taková léčba vyplácet nejvíce. Nikdo
nepochybuje, že německé pojišťovny si to uměly spočítat.
Dodnes tvrdí, že každé
Euro vložené do psychosomatiky se jim třikrát vrátí.
Je skutečně třeba navštívit/navštěvovat lékaře-psychosomatika, nestačí si přečíst vhodnou knížku a zkusit to zvládnout sám? Co když se pacientovi nechce, například kvůli bolestem zad, probírat s někým svůj citový život a vztahy?
V.Ch.: Vzdělávání je
výborná věc. Číst knihy je dobré, ale nestačí to. V momentě, kdy vaše tělo
řeší za vás nějakou složitou situaci svými symptomy, dělá to právě proto, že na
ni nemáte náhled. Že to nevidíte. K tomu potřebujete někoho druhého, aby
vám s rozpoznáním pomohl rozhovorem, nebo symbolem.
A když se pacientovi
nechce? Tak se léčí klasicky, bez náhledu. A pokud to stačí, není co řešit. A
pokud nestačí, může se časem k náhledu doslova protrpět. V Německu,
které lze označit za ráj psychosomatiky, mají zjištěno, že průměrně trvá 7 let,
než se člověk „prostoná“ k psychosomatické léčbě a začne se sebou něco
dělat.
Je to dlouho, ale kolegové vědí, že dříve nemá smysl pacientovi takovou
léčbu vnucovat.
Je psychosomatická léčba hrazena ze zdravotního pojištění? V jakých situacích, při jakých případech, v jakém rozsahu? Jak moc a jak často je nutné využít nadstandardní nabídku lékaře?
V.Ch.: Zatím u nás
hrazena není. Odborná společnost má navržené kódy, ale proces jejich schválení
a nasmlouvání s pojišťovnami je tak neuvěřitelně složitý, že vůbec nedokážu
říci, kdy je prosadíme. Hrazená je psychoterapie, a zavedená kvalitní
pracoviště jsou v tomto směru personálně vybavena, a proto poskytují léčbu
hrazenou pojišťovnou.
Ale zbytečně to tlačí celou psychosomatiku
k psychoterapii. A znovu zdůrazňuji, není to totéž! Mnoha pacientům by
vyhovovala psychosomatická léčba bez odkrývání, tedy bez psychoterapie. Mnohdy
stačí jen symbol, náznak, vhodná procedura nebo pohyb k lepšímu vyladění bio-psycho-sociálního
fungování člověka.
Měli bychom mnohem více pracovat s tělem, podávat
vhodné léky, motivovat pacienta ke změně životního stylu při znalosti
bio-psycho-sociálního vylaďování. Bylo by to levnější a rychlejší. Výborným
příkladem takto fungujících pracovišť je tým CKP Dobřichovice, Psychosomatická
klinika v Patočkově, nebo Psychosomatické centrum Praha v Jinonicích.
Tam, kde pracuje
v psychosomatice erudovaný lékař, ale pojišťovna jeho péči zatím nehradí,
musí si pacient takovou léčbu zaplatit, přesto, že máme povinné pojištění. Pokládám
za nemravné, aby si musel tuto indikovanou léčbu hradit pacient zvlášť.
S ohledem na minulost, kdy jsme znalosti o psychosomatice doslova vyhnali
z akademické půdy, je povědomí lidí odpovědných za organizaci
zdravotnictví o jejích možnostech velmi slabé a plné předsudků.
Proto budeme
asi ještě dlouho čekat, než se vedení pojišťoven začne zabývat kvalitou péče a
pochopí, že se jim podpora psychosomatiky vyplatí, tak jako se vyplácí v německém
zdravotnictví. Do té doby se snad podaří mít více lékařů i větší síť pracovišť.
Jejich budování a všechny dosavadní úspěchy při zavádění psychosomatiky do
našeho zdravotnictví stojí na nadšení a velkém nasazení malého počtu lidí,
kteří ji zvedají doslova ze spodu, ze svých ordinací, protože vidí, jak moc ji
pacienti potřebují. Mnoho našich kolegů je ale už také vyčerpáno, protože
poskytovat běžnou péči pacientům je úlevnější a finančně výhodnější.
Rozhovor vyšel ve
zvláštním vydání D-testu v říjnu 2020
O Psychosomatice
Pojem Psychosomatika pochází ze dvou řeckých slov, „psyché“ – duše a „soma“ – tělo.
Psychosomatický přístup k onemocnění člověka není nic nového, a již odedávna byla známa souvislost mezi psychikou, fyzickým zdravím. Postupem času s vědeckým výkladem světa, byla bohužel duše oddělan od těla, a hlavní důraz byl kladen na laboratorní, zobrazovací a další diagnostické metody – nemoc jako porucha tkání, buněk a orgánů nás ovlivňuje dodnes.
Celostní přístup získal respekt a uznání v 70. letech 20. století a dynamicky se dále rozvíjí. Psychosomatický přístup integruje biologické, psychologické a sociální faktory.
Nejde o pokus psychologizovat medicínu ani zlehčit biologický náhled na pacienta. Jde o práci a přístup k potížím pacienta jiným způsobem.
Chronické obtíže, se kterými si klasická medicína často neumí poradit, mohou být psychosomatickými metodami úspěšněji zvládnuty.
- Některé časté projevy a příznaky psychosomatických onemocnění, které ovlivňují zdraví, pohodu, chování a fungování pacienta a případě psychosomatických onemocnění nelze zpravidla tyto příznaky vysvětlit jinou tělesnou nebo duševní chorobou:
- Oblast trávicího traktu: sucho v ústech, nechutenství či přejídání, nevolnost, nespecifické bolesti břicha, bolesti v oblasti žaludku, průjem, zácpa, pálení žáhy a podobně …
- Oblast srdce a krevního oběhu a dýchání: pocity bušení srdce, „svíračky a dýchačky“, neboli svírání a tlak na hrudi včetně svírání a pocitů dechové nedostatečnosti (i bez námahy), nebo naopak hyperventilace a podobně …
- Kožní a jiné další potíže: teplé nebo studené pocení, mravenčení v končetinách, poruchy citlivosti kůže, únava, slabost, závratě, bolesti hlavy, poruchy zraku, poruchy koncentrace, poruchy paměti či poruchy spánku
- Svalové obtíže: svalové bolesti, bolesti v kloubech, napětí v svalových partiích, ztuhlost, bolesti v rukou nebo nohou, bolesti zad (bederní oblast, bolesti šíje), pocity necitlivosti, brnění či naopak výrazné hypercitlivosti v některých oblastech těla a podobně …
- Psychosomatická medicína zahrnuje celkové řešení zdravotního problému, tedy nejen cílenou léčbu fyzického projevu, ale spojuje i úpravu životního stylu, psychoterapii ke zlepšení psychické odolnosti, klade důraz na oblast mezilidských vztahů.
Jedním z nosných pilířů tohoto přístupu k nemoci je i dobrý a důvěrný vztah lékaře, terapeuta, celého terapeutického týmu a pacienta.
Psychosomatika zahrnuje celého člověka v jeho složitosti se snahou porozumět tomu, jak se pacient sám podílí na vzniku a trvání svého onemocnění.
Tento terapeutický vztah vztah je méně autoritativní na straně odborníků a méně submisivní a pasivní na straně nemocného. Pacientův přístup ke změnám se stává nedílnou složkou cesty k jeho úzdravě.