Naprostá většina lidí se uzdraví silami vlastního organismu – vše o zdraví

• Plicní chlamydie se přenáší kapénkovou infekcí.
• Bakterie Chlamydia pneumoniae, která plicní chlamydii vyvolává, způsobuje také zánět středního ucha.
• Jedním z příznaků plicní chlamydie je zimnice.
• Nemocní pociťují nepříjemný tlak na plicích.
• Nemoc se může projevovat také bolestí hlavy.
• Rizikovou skupinou jsou staří lidé a malé děti. Nemoc je nebezpečná také pro lidi s oslabenou imunitou.

Plicní chlamydie je zákeřné onemocnění způsobené bakterií Chlamydia pneumoniae, která žije uvnitř buněk. Kromě atypického zápalu plic způsobuje i další nejen respirační onemocnění. Existují náznaky periodicity výskytu onemocnění v populaci, nicméně počet onemocnění v průběhu posledních let neustále stoupá.

V humánní medicíně se zabýváme především dvěma druhy chlamydií: Chlamydia trachomatis a Chlamydia pneumoniae, které jsou lidskými patogeny.

Chlamydia trachomatis (CTR) je nejčastějším sexuálně přenášeným bakteriálním patogenem na světě a je původcem pohlavních chorob.

Chlamydia pneumoniae

Bakterie Chlamydia pneumoniae (CPN) jsou původcem plicní chlamydie a jsou specifické v tom, že vegetují a množí se uvnitř buněk dýchacích cest. U většiny lidí přežívají v latentní formě a čekají na správnou chvíli, kdy na organismus zaútočit. Nejčastěji se tak děje v období, kdy je organismus oslabený.

Jelikož si bakterie neumí samy vyprodukovat energii, tahají ji ze samotných buněk nemocného jedince. Bakterie jsou buď samotnou buňkou vyloučeny, nebo se množí tak dlouho, dokud buňka nepraskne a bakterie se tak dostanou dále do organismu.

Cesta přenosu plicní chlamydie je buď kapénkovou infekcí při kýchání, prskání či kašlání za pomoci jemných kapének slin, nosního sekretu či chrchlů, nebo přímým přenosem. Inkubační doba nemoci činí 1-3 týdny.

 Příznaky a projevy chlamydie

Plicní chlamydie je onemocnění, které je většinou bezpříznakové, tedy nijak se neprojevující. Když se ale onemocnění projeví, objeví se u nemocného tyto příznaky:

• Dráždivý kašel
• Kýchání
• Zimnice
• Pocení
• Bolest hlavy
• Únava
• Tlak v oblasti průdušek a plic

Chlamydia pneumoniae je ze všech druhů chlamydií v lidské populaci nejrozšířenější a způsobuje v prvotní fázi kromě atypické pneumonie – zápalu plic (jak název sám napovídá) i onemocnění jako je:

• Zánět středního ucha
• Zánět nosohltanu
• Bronchitidu
• Zánět spojivek

V pokročilé fázi, kdy je bakterie plicní chlamydie roznesena do celého těla a může tedy napadnou mnoho dalších tkání, hrozí nebezpečí vzniku závažných onemocnění jako je: astma, artritida, Alzheimerova choroba, sinusitida, a další.

Léčba plicní chlamydie

Nebezpečí této nemoci tkví v jejím nesnadném diagnostikování kvůli podobnosti s jinými infekcemi (chřipka, angína, zánět průdušek) a asymptomatickým a atypickým příznakům. Většinou až poté, co se vyvrátí možnosti výskytu všech podobných nemocí, se lékař uchýlí k vyšetření krve, kde se rozpozná větší výskyt chlamydií v krvi.

Zahájí se léčba antibiotiky obvykle ze skupiny makrolidů a tetracyklinů.

Léčba se může podpořit volně dostupnými prostředky jako Chlamydil a Chlamydil Extra, který blahodárně působí na obranyschopnost organismu a slouží jako očistná kúra od širokého spektra bakterií a virů v lidském organismu. V 95 % případů dochází k úspěšnému uzdravení pacienta. U zbylých 5 % procent se léčba táhne delší dobu.

Rizika neléčení plicní chlamydie

Rizika neléčení nemoci jsou velká. Příznaky nemoci se zhoršují, nakažený trpí bolestmi a vyčerpaností. Infekce postupně napadá i vnitřní orgány a svaly.

Pacient je pro své okolí velice nakažlivý, a pokud se infekcí nakazí dítě nebo starší osoba se slabším imunitním systémem, můžou být ohroženi na životě. Při zanesení infekce do oka, může dojít až k oslepnutí.

 Výskyt bakterie v populaci

Z dostupných výsledků zkoumání se zdá, že původce plicní chlamydie není v populaci pořád přítomen. Existují náznaky určité periodicity výskytu – každé 2-3 roky se zaznamenává vyšší výskyt nakažených.

Když cesta k uzdravení vede přes hlavu – VZP ČR

„Pan profesor jde po chodbě a padesát procent pacientů sedících v čekárně se jen tím, že okolo nich prošel, uzdraví.“ To je placebo, prokazatelný pozitivní účinek něčeho, co dle vědy na nemoc účinkovat vůbec nemá.

Úvodní charakteristika pochází od MUDr. Ladislava Fildána, anesteziologa řadícího se k lékařům, kteří princip „účinku bez příčiny“ terapeuticky využívají: „Placebo efekt nemůžeme zanedbávat, či dokonce zavrhovat, představuje pětatřicet procent úzdravy a jde tak o velmi cenný zdravotnický prostředek.“ 

Placebo však má dle dr. Fildána své favority: „Pacienti milují injekce a milují infuze.

Když někomu řeknete, že má přijít desetkrát na injekci vitaminu B12 do zadnice, tak přijde určitě; když mu řeknete, že má desetkrát přijít na cvičení, vsadím se, že určitě desetkrát nepřijde.

Lidé milují takovéto jednoduché invazivní metody, protože v jejich očích představují opravdovou péči.“ A fenomén „opravdové péče“ je přesně tím, co zařazuje placebo do kontextu současné medicíny a naší dnešní běžné žité skutečnosti.

Za starých časů král, v moderních časech žebrák

Princip placeba, víry ve vlastní uzdravení vyvolané autoritou odborníka či postupu, přinášející skutečnou úlevu, znali již prehistoričtí šamani a léčitelé. Lékaři jej využívali ještě na počátku 19.

století, o čemž svědčí slova amerického prezidenta Thomase Jeffersona: „Jeden z nejúspěšnějších lékařů, jaké znám, mě ujistil, že k léčbě využívá mnohem víc chlebových kuliček, kapek obarvené vody a prášku z ořechového popela než všech ostatních léků dohromady.“

Pak se však s medicínou, jež byla vždy založená na hromadění poznatků, něco stalo.

Obzvláště poté, co lékaři a přírodovědci začali své smysly, především zrak a sluch, zjemňovat a zesilovat přístroji, informační přísun zhoustl a vše hmotné, skladba a fungování tělesných orgánů i příčiny nemocí, jako jsou například mikroorganismy, se stalo velmi dobře pozorovatelným. Naskytla se tak šance řetězit příčiny a následky čistě už jen na základě bezprostředně pozorovaného, a ne pomocí nehmotných a pozorováním neprokazatelných příčin. 

Medicína onu šanci naplno využila a první, kdo to odskákal, byla lidská psychika a její souvislost s tělesným fungováním. Protože psyché sama o sobě byla nehmotná a nepozorovatelná, byla doslova vyobcována.

Škrtnutím hippokratovské pravdy, že „je zbytečné léčit oko bez hlavy, hlavu bez těla a tělo bez duše“, medicína člověka a jeho zdravotní obtíže vyvázala z rodinných, sociálních i širších přírodních vazeb a plně se soustředila na to, co ji nejvíce a dnes takřka výhradně zajímá – na nemoc a její pozorovatelné projevy, na čistě biologickou stránku choroby.

Tohle nové zaměření na jedné straně uvolnilo obrovskou analytickou kapacitu, která dala lékařům do rukou prostředky účinkující sice bezkontextuálně, ale zato zcela univerzálně.

Kortikoidy nebo antibiotika vždycky nějak zabírají bez ohledu na to, jestli nemocného zlobí tchýně nebo ho trápí nezaměstnanost, žije-li ve smogem zamořeném kraji nebo na horské samotě s krávou, slepicemi a zahrádkou.

Na straně druhé jde jednoznačně o zužující a ochuzující přístup. Způsobil, že lékaři začali placebovou reakci vnímat jako nepoužitelnou veteš, nehodnou odborné pozornosti.

Ač její existenci nikdy nepopřeli, začali ji přisuzovat naivním až patologickým důvěřivcům, jako jsou údajně ženy, děti či etnické menšiny.

Placebo tudíž pro ně ztratilo univerzální působnost, neboť základní imperativ jakéhokoliv moderního vědeckého poznání říká, že o jednotlivém není vědy.   

Vyhozeno dveřmi, placebo se vrátilo oknem

V našich časech podal nejpronikavější důkaz, že duch či mentalita může být reálnou uzdravující silou, německý intelektuál Clemens Kuby. V roce 1981 si při pádu ze střechy z výšky 15 metrů rozdrtil obratel, což způsobilo přerušení míchy. Rok ležel ochrnutý, avšak během té doby si naprosto nepřipouštěl, že by už nikdy nechodil.

Poté, aniž by na jeho přerušené míše došlo k jakékoli změně, se uzdravil.

V knize Mental healing – tajemství sebeléčení a uzdravení, vydané i u nás, líčí, jak se u něj střídaly nevěřící lékařské kapacity, kdy jedna z nich přivedla s sebou i studenty a zavelela: „Studenti, podívejte se na snímky, pane Kuby, vy vstaňte a udělejte prosím dřep.“ Poté pan profesor před studenty poklekl s výrokem: „Tohle je zázrak.“

O žádné kouzlo nešlo.

Detailní vyšetření posléze prokázala, že silou vlastní mysli byl Kuby v místě přerušení páteře schopen převést signály z nervové sítě na lymfatický systém a vytvořit něco na způsob objížďky. Impulsy z jeho mozku běží po nervech a v místě přerušení přejdou do lymfatických cév, což je možné díky tomu, že nervový a imunitní systém jsou maximálně propojené.

Stejně racionální vysvětlení, jako má Kubyho „zázračné“ uzdravení, má i placebo.

„Když vám nabídnu kávu s tím, že jde o speciální odrůdu se stonásobným množstvím kofeinu, a vy se napijete, váš mozek začne produkovat tytéž látky, jako by tam ten kofein byl,“ vysvětluje psychiatr prof. Cyril Höschl. U bolesti daný neurobiologický proces zase vytvoří dávku vnitřních opiátů, jež bolest utlumí.

Avšak jak ukazují výzkumy, placebo efekt jako vnitřní lékárna má své „oblíbené“ obtíže, zatímco u jiných, například u onkologických onemocnění či Alzheimerovy choroby, žádné extra výsledky nevykazuje.

K jeho favoritům patří zdravotní obtíže spojené s imunitou, stresem a narušenou produkcí některých neuropřenašečů: např.

deprese a úzkostné stavy, posttraumatická stresová porucha, Parkinsonova nemoc, chronická bolest, poruchy pozornosti spojené s hyperaktivitou, nevolnost a únava, spánkové obtíže, chronická autoimunitní onemocnění, alergie, syndrom dráždivého tračníku či vysoký tlak.      

Kde má placebo mouchy

To, co dokázal Clemens Kuby, je sebeplacebo, ulpívá na něm tudíž zmíněný poznávací hřích individuálnosti. Čistokrevné a univerzálně platné placebo, jak funguje v hlavách dnešních běžných pacientů, kteří nevykazují duševní kapacity německého mentálního zápasníka – mimochodem jeho strýčkem byl slavný nobelista za fyziku Werner Heisenberg – má poněkud jiné kontexty.

Impuls spouštějící placebo přichází z vnějšku, jeho nezbytnou podmínkou je autorita odborníka nebo metody, tudíž v drtivé většině případů nemá dlouhého trvání a tudíž také nespočívá jen v podávání zmíněných čistých neléků typu obarvené vody či chlebových kuliček. Jak v úvodu naznačuje i dr. Fildán, pojí se i s běžným léčivem. A právě zde se skrývají hranice a čertova kopýtka využívání placebo efektu.

Dnešní typický pacient trpí nějakou chronickou chorobou, bere na ni dlouhodobě léky, které jsou do jednoho designované na krátkodobé užívání a mají leckdy vážné nežádoucí účinky.

Proto se nezřídka stává, že lékař, který musí medikaci přerušovat nebo jeden přípravek nahrazovat jiným, už nemá čím takového pacienta léčit a nemůže mu také donekonečna opakovat, že tahle injekce či pilulka představuje vrchol soudobé světové medicíny.  

Dnešní pacient navíc soudobé medicíně, z největší části založené na molekulární biologii, zbla nerozumí, přičemž jej slovy biologa a filosofa Stanislava Komárka fascinuje „‚obřadná‘ stránka terapie s bílými plášti, tajemně znějícími diagnózami i celým instrumentálně-farmakologickým pandemoniem“. Když pak požaduje něco, co je v jeho hlavě in, může jít o postup či přípravek, který není adekvátní jeho obtížím.

Typické je například tvrdošíjné vyžadování náročných operací – kyčelní náhrady padesátníkem, jenž bude za nějakých patnáct dvacet let potřebovat novou, riskantní operace páteře tam, kde by obtíže spravily zcela bezpečné postupy, jako je manuální medicína či akupunktura. Na poli léčiv sehrávají tuto roli antibiotika, o která si pacienti panu doktorovi říkají a on jim je dává, aniž padlo jediné slovo, natož důkaz o přítomnosti bakteriální infekce.

Vyloženě odstrašující jev zmiňuje Stanislav Komárek. Je skutečně k zamyšlení, zda je nutné, aby si souvislostí neznalí a jinak zdraví lidé efekt placeba z očkování proti klíšťové encefalitidě pořizovali motivováni plakáty, „na nichž zvětšeným krvelačným obludám kane z nečistého hypostomu, který si brousí na své oběti, odpuzující lymfa“. 

Ve všech zmíněných případech se u širších souvislostí neznalého pacienta sice placebo efekt spustí, zároveň však proti němu vyrukuje tolik potenciálních i reálných zdravotních negativ, že klady placeba omezí, vynulují, či dokonce převáží. A na to je placeba opravdu škoda.     

Krok za krokem, placebo za placebem

Ukazuje se, že jako se vším v medicíně i s placebem je namístě zacházet uvážlivě a že rozumné zacházení je výsledkem dlouholetých zkušeností a zdravého rozumu.

Jistá varianta se dnes rodí v ordinacích, kam si na neustupující či jen málo ustupující dlouhodobé obtíže chodí stěžovat výše zmíněný typický dnešní pacient chronik, na nějž se jako klíště přisála některá z civilizačních nemocí.

„Lidé, kteří ke mně chodí, přirozeně nemají své životy plně pod kontrolou. Částečně tak bojujeme s větrnými mlýny. Proto jim vždy předestřu určité nabídkové spektrum, klient mi řekne, čeho je schopen, a pak se daným směrem vydáme,“ říká algeziolog MUDr. Jan Štěpán. Ač to tak na první pohled nevypadá, za jeho slovy se skrývá dost ne zcela obvyklých postupů.

Zaprvé, chronik nemá jen svůj diabetes či srdíčko, jeho organismus je celkově oslaben, některé orgány více, některé méně, což je jeden z hlavních důvodů, proč se nemoci v jeho těle tak daří.

Jestliže jde o to, aby prosperoval on, jeho tělo, a ne choroba, má lékař možnost pokrývat léky nejen ji, ale nacházet a aplikovat prostředky vesměs na přírodní bázi posilující, očišťující a regenerující celek organismu.

Zadruhé, když spolu o tom lékař a pacient v ordinaci mluví, zabírá negativno, tedy rozebírání málo úspěšné terapie základního onemocnění, spojeného s pacientovými hříšky, které k němu většinou vedly, už jen část dialogu.

Zato zbytek o regeneraci je pozitivní – čeho je pacient schopen, jinými slovy je to sada pro něj zvladatelných jasně definovaných kroků, jak přispějí k jeho zdraví, což vše je cosi, na co medicína pro svou afinitu k chorobám, nikoli ke zdraví tak ráda zapomíná. 

Kontrapozice negativna  a pozitivna ale vůbec neznamená, že nárok na existenci má jen kladný pól a záporný se vůbec nemá v dialogu objevit.

Každý pacient je jiný, jednoho vyburcují k vlastní aktivitě jednostranně zdůrazňované hrozby, co všechno jej přiblíží krematoriu, když neposlechne pana doktora, druhý slyší hlavně na povzbuzování, co všechno získá, když zvládne tohle či tohle, třetí potřebuje směs obého.

Hlavní je, že pacient tak získává reálnou možnost podílet se na vytvoření jakéhosi terapeutického kruhu.

Posilováním celkové rovnováhy organismu zužuje prostor pro základní chorobu, díky tomu cítí úlevu, jednotlivé úspěšné kroky v něm vyvolávají cosi jako malá placeba, zlepšuje se tak i jeho celkový psychický stav, a to vše dohromady zlepšuje i účinnost léků na základní chorobu.

Placebo lze samozřejmě vnášet do terapie na mnoho jiných způsobů, než je uvedený. Aby se však stalo opravdu významným, univerzálně a dlouhodobě působícím léčebným činitelem, musí se ti, kdo je chtějí využívat, naučit nejen odfiltrovávat zdravotní rizika, ale také „nasávat“ kubyovskou sebeobslužnost a vytrvalost.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna

Ad gentes

• [BE – CS – DE – EN – ES – FR – IT – HU – LA – PT – SW – ZH]
• Dekreto misijní činnosti církve
• AD GENTES
•  BISKUP PAVEL, SLUŽEBNÍKŮ BOŽÍCH,  SPOLU S OTCI POSVÁTNÉHO SNĚMU 
• NA TRVALOU PAMÁTKU 
• CÍL DEKRETU

1 Církev byla poslána Bohem k národům světa, aby byla „všeobecnou svátostí spásy“. (1)((1/2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 48: AAS 57 (1965), 53.)) Proto se snaží, vedena nejvnitřnějšími požadavky své katolicity a poslušností k svému Zakladateli, (2)((2/Srov. Mk 16,15.)) hlásat evangelium všem lidem. Vždyť už sami apoštolové, na nichž je církev vybudována, jako Kristovi následovníci „kázali slovo pravdy a dávali život církvím“, (3)((3/Sv. Augustin, Enarr. in Ps. 44, 23: PL 36, 508; Cchr. 38, 150.)) Je povinností jejich nástupců v tomto díle trvale pokračovat, aby se „slovo Páně dále šířilo a bylo přijímáno s úctou“ (2 Sol 3,1) a aby se Boží království hlásalo a budovalo všude na zemi. 

Za současných poměrů, z nichž vzniká nová situace lidstva, je církev, sůl země a světlo světa, (4)((4/Srov. Mt 5,13-14.)) ještě naléhavěji volána spasit a obnovit všechno stvoření, aby všechno bylo uspořádáno v Kristu a aby lidé utvořili jednu rodinu a jeden Boží lid. 

Posvátný sněm vzdává proto Bohu díky za slavná díla vykonaná velkodušnou příčinlivostí celé církve a hodlá vytyčit zásady misijní činnosti. Chce také sdružit síly všech věřících, aby Boží lid, jdoucí úzkou cestou kříže, všude šířil království Krista Pána, před jehož zrakem stojí staletí, (5)((5/Srov. Sir 36,19.)) a připravoval cesty pro jeho příchod. 

1. KAPITOLA 1 
2. NAUKOVÉ ZÁSADY 
3. PLÁN OTCE

2 Putující církev je svou podstatou misionářská, protože odvozuje svůj původ z poslání Syna a z poslání Ducha svatého podle plánu Boha Otce. (6)((6/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. Konst. o církvi Lumen gentium, čl. 2: AAS 57 (1965), 5-6.))  

Tento plán však vyvěrá ze „zdroje lásky“, z lásky Boha Otce. On je Počátek bez počátku, z něhož se rodí Syn a skrze Syna vychází Duch svatý. Ve své nesmírné a milosrdné dobrotivosti nás svobodně tvoří a dokonce milostivě volá k tomu, abychom s ním měli společenství v životě i ve slávě.

Svou božskou dobrotu štědře rozdal a nepřestává ji rozdávat, aby on, původce všeho, byl nakonec „všechno ve všem“ (1 Kor 15,28), a tak sobě zjednal slávu a nám blaženost.

Bohu se však zalíbilo volat lidi k účasti na svém životě nejen jednotlivě bez jakéhokoli vzájemného vztahu, nýbrž vytvořit z nich lid, v němž by se shromáždily rozptýlené Boží děti vjedno. (7)((7/Srov. Jan 11,52.))  

POSLÁNÍ SYNA

3 Tento všeobecný Boží plán spásy lidstva se neuskutečňuje jen jakoby skrytě v mysli lidí nebo pokusy, i náboženskými, jimiž lidé mnoha způsoby hledají Boha, „zdali by se ho snad nějak mohli dohmatat a nalézt ho, vždyť od nikoho z nás není daleko“ (Sk 17,27).

Tyto pokusy totiž potřebují osvícení a ozdravení, třebaže se někdy mohou považovat, podle laskavého úmyslu Boží prozřetelnosti, za výchovné vedení k pravému Bohu nebo za přípravu pro evangelium. (8)((8/Srov. sv. Irenej, Adv. Haer.

III, 1: „Slovo jsoucí u Boha, skrze něž bylo všechno učiněno a jež bylo vždycky přítomno v lidstvu (…)“: PG 7, 932; týž, IV, 6, 7: „Od počátku totiž Syn při svém stvoření zjevuje Otce všem těm, kterým kdy a jak chce Otec“: tamtéž, 990; srov. IV, 20, 6 a 7: tamtéž, 1037; Demonstratio č. 34: Patr. Or. XII, 773; Sources Chrét.

62, Paříž 1958, 87; Klement Alex., Protrept., 112, 1: GCS, Clemens I, 79; Strom. VI, 6, 44, 1: GCS, Clemens II, 453; 13, 106, 3 a 4: tamtéž, 485. Pokud jde o samotnou nauku, srov. Pius XII., rozhlasové poselství 31.12.1952 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 16: AAS 57 (1965), 20.

)) Ale Bůh se rozhodl vstoupit novým a definitivním způsobem do lidských dějin, aby utvrdil mír a společenství mezi sebou a lidmi a aby zavedl bratrské společenství mezi hříšnými lidmi navzájem. Proto poslal svého Syna v těle, jaké máme my, aby skrze něho vytrhl lidi z moci temnot a satana (9)((9/Srov. Kol 1,13; Sk 10,38.

)) a v něm aby usmířil svět se sebou. (10)((10/Srov. 2 Kor 5,19.)) Jeho tedy, skrze něhož stvořil svět, (11)((11/Srov. Žid 1,2; Jan 1,3 a 10; Kol 1,16.)) učinil dědicem všeho, aby skrze něho zase uvedl pořádek do všeho. (12)((12/Srov. Ef 1,10.))  

Ježíš Kristus byl totiž poslán na svět jako pravý prostředník mezi Bohem a lidmi. Protože je Bůh, „přebývá v něm celá plnost božství“ (Kol 2,9); podle své lidské přirozenosti je však jako nový Adam, „plný milosti a pravdy“ (Jan 1,14), ustanoven hlavou nového lidstva. A tak Boží Syn přišel cestou skutečného vtělení, aby učinil lidi účastnými božské přirozenosti.

Byl bohatý, ale pro nás se stal chudým, abychom my jeho chudobou zbohatli. (13)((13/Srov. 2 Kor 8,9.)) Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé, tj. za všechny. (14)((14/Srov. Mk 10,45.)) Proto svatí otcové stále prohlašují, že není uzdraveno to, co na sebe nevzal Kristus. (15)((15/Srov. sv.

Atanáš, list Epiktétovi 7: PG 26, 1060; sv. Cyril Jeruz., Catech. 4, 9: PG 33, 465; Marius Victorinus, Adv. Arium 3, 3: PL 8, 1101; sv. Bazil, Epist. 261, 2: PG 32, 969; sv. Řehoř Naziánský, Epist. 101: PG 37, 181; sv. Řehoř Nysský, Antirrheticus, Adv. Apollin., 17: PG 45, 1156; sv. Ambrož, Epist. 48, 5: PL 16, 1153; sv. Augustin, In Ioan. Ev. tr.

23, 6: PL 35, 1585; Cchr 36, 236; kromě toho dokazuje, že Duch svatý nás nevykoupil, neboť se nevtělil: De Agone Christ. 22, 24: PL 40, 302; sv. Cyril Alex., Adv. Nestor. I, 1: PG 76, 20; sv. Fulgentius, Epist. 17, 3, 5: PL 65, 454; Ad Trasimundum III, 21: PL 65, 284: o smutku a strachu.

)) Přijal však celou lidskou přirozenost, jakou máme my ubozí a chudí, ovšem kromě hříchu. (16)((16/Srov. Žid 4,15; 9,28.

)) Neboť Kristus, „kterého Otec posvětil a poslal na svět“ (Jan 10,36), řekl o sobě: „Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, uzdravoval zkroušená srdce, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku“ (Lk 4,18). A na jiném místě: „Syn člověka přišel hledat a zachránit to, co zahynulo“ (Lk 19,10).  

To však, co bylo jednou Pánem hlásáno a na něm pro spásu lidstva vykonáno, má se hlásat a šířit až na konec země, (17)((17/Srov. Sk 1,8.)) počínajíc od Jeruzaléma, (18)((18/Srov. Lk 24,47.)) aby to, co bylo jednou vykonáno pro spásu všech, dosáhlo průběhem času výsledku u všech. 

4 K uskutečnění toho všeho poslal Kristus od Otce Ducha svatého, aby na jeho díle spásy působil zevnitř a pobízel církev k rozšiřování. Není pochyby, že Duch svatý působil ve světě již dříve, než byl Kristus oslaven. (19)((19/Duch je to, kdo mluvil skrze proroky: Symb. Constantinopol. Denz. 150, 86; sv.

Lev Veliký, Sermo 76: PL 54, 405-406: „Když o letnicích naplnil Duch svatý Pánovy učedníky, nebyl to začátek darů, ale rozšíření štědrosti, vždyť i patriarchové, proroci, kněží a všichni svatí, kteří žili v dřívějších dobách, byli oživeni posvěcením téhož Ducha (…) ačkoli tehdy míra darů nebyla stejná.“ Také Sermo 77, 1: PL 54, 412; Lev XIII., enc.

Divinum illud, 9.5.1897: AAS 29 (1897), 650-651. Také sv. Jan Zlatoústý, ačkoli zdůrazňuje novost seslání Ducha svatého o letnicích: In Eph. c. 4, Hom. 10, 1: PG 62, 75.)) V den letnic však sestoupil na apoštoly, aby s nimi zůstal navěky. (20)((20/Srov. Jan 14,16.

)) Církev veřejně vystoupila před zástupy, kázáním se začalo šířit evangelium mezi národy a konečně bylo předznamenáno sjednocení národů ve všeobecnosti víry prostřednictvím církve Nového zákona, která mluví všemi jazyky, v lásce všem jazykům rozumí a všechny objímá, a tak překonává babylonské rozptýlení.

(21)((21/O Babylonu a o letnicích často mluví svatí otcové: Origenes, In Genesim, c. 1: PG 12, 112; sv. Řehoř Naziánský, Oratio 41, 16: PG 36, 449; sv. Jan Zlatoústý, Hom. 2 in Pentecostes 2: PG 50, 467; In Act. Apost.: PG 60, 44; sv. Augustin, Enn. in Ps. 54, 11: PL 36, 636; CChr. 39, 664n; Sermo 271: PL 38, 1245; sv. Cyril Alex.

, Glaphyra in Genesim II: PG 69, 79; sv. Řehoř Veliký, Hom. In Evang., Lib. II, Hom. 30, 4: PL 76, 1222; sv. Beda, In Hexaem. Lib. III: PL 91, 125. Mimoto viz obraz v atriu baziliky sv. Marka v Benátkách. 

Církev mluví všemi jazyky, a tak shromažďuje všechny v katolicitě víry: sv. Augustin, Sermones 266, 267, 268, 269: PL 38, 1225-1237; Sermo 175, 3: PL 38, 946; sv. Jan Zlatoústý, In Ep. I ad Cor., Hom. 35: PG 61, 296; sv. Cyril Alex., Fragm. in Act.: PG 74, 758; sv. Fulgentius, Sermo 8, 2-3: PL 65, 743-744. 

O letnicích jako o posvěcení apoštolů k misiím srov. J. A. Cramer, Catena in Acta ss. Apostolorum, Oxford 1838, 24n.)) O letnicích začaly „skutky apoštolů“, tak jako sestoupením Ducha svatého na Pannu Marii byl počat Kristus a jako sestoupením téhož Ducha svatého na Krista při modlitbě byl Kristus veden k dílu své služby. (22)((22/Srov. Lk 3,22; 4,1; Sk 10,38.

)) Sám Pán Ježíš, dříve než svobodně položil život za svět, tak uspořádal apoštolské působení a slíbil seslání Ducha svatého, že oba společně všude a vždycky uskutečňují dílo spásy. (23)((23/Srov. Jan 14-17; Pavel VI., proslov na koncilu 14.9.1964: AAS 56 (1964), 807.

)) Duch svatý po všechny časy celou církev „sjednocuje ve společenství a ve službě, vybavuje ji různými hierarchickými a charizmatickými dary“, (24)((24/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 4: AAS 57 (1965), 7.)) oživuje církevní instituce jako jejich duše (25)((25/Sv.

Augustin, Sermo 267, 4: PL 38, 1231: „Duch svatý dělá v celé církvi to, co dělá duše ve všech údech jednoho těla.“ Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 7 (s poznámkou 8): AAS 57 (1965), 11.)) a věřícím vlévá do srdce stejného ducha poslání, jaký pobízel samého Krista. Někdy také apoštolskou činnost viditelně předchází (26)((26/Srov.

Sk 10,44-47; 11,15; 15,8.)) a různými způsoby neustále provází a řídí. (27)((27/Srov. Sk 4,8; 5,32; 8,26.29.39; 9,31; 10; 11,24-28; 13,2.4.9; 16,6-7; 20,22-23; 21,11 atd.))  

KRISTUS POSÍLÁ CÍRKEV

5 Pán Ježíš hned na začátku „zavolal k sobě ty, které sám chtěl (…) ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat“ (Mk 3,13-14). (28)((28/Srov. také Mt 10,1-42.)) Tak byli apoštolové zárodky nového Izraele a zároveň počátkem posvátné hierarchie.

Když potom Pán svou smrtí a svým zmrtvýchvstáním dokonal na sobě tajemství naší spásy a obnovy všeho a když dostal všechnu moc na nebi i na zemi, (29)((29/Srov. Mt 28,18.)) než byl vzat do nebe, (30)((30/Srov. Sk 1,4-8.)) založil svou církev jako svátost spásy. Apoštoly poslal do celého světa, jako byl sám poslán Otcem. (31)((31/Srov. Jan 20,21.

)) Přikázal jim: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mk 28,19-20); „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu. Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen. Kdo však neuvěří, bude zavržen“ (Mk 16,15).

Proto připadá církvi povinnost šířit Kristovu víru a spásu, a to jednak na základě výslovného příkazu, který zdědil po apoštolech sbor biskupů, jenž má na pomoc kněze, spolu s Petrovým nástupcem a nejvyšším pastýřem církve, jednak silou života, který vlévá Kristus svým údům.

„Z něho celé tělo, tvořící pevnou jednotu, dostává přes jednotlivé klouby výživu, odměřenou každé části zvlášť podle práce, kterou koná. Tak tedy ono tělo roste a dělá pokroky v lásce“ (Ef 4,16).

Poslání církve se tedy uskutečňuje, když v poslušnosti Kristova příkazu a vedena milostí a láskou Ducha svatého začíná být naplno aktivně přítomná mezi všemi lidmi a národy a přivádí je příkladem života i kázáním, svátostmi a ostatními prostředky milosti k víře, k svobodě a ke Kristovu pokoji. Tak jim otvírá volnou a jistou cestu k plné účasti na Kristově tajemství. 

Toto poslání je pokračováním a dějinným rozvíjením poslání samého Krista, který byl poslán hlásat radostnou zvěst chudým.

Proto církev musí jít pod vedením Ducha svatého stejnou cestou, jakou šel Kristus, totiž cestou chudoby, poslušnosti, služby a sebeobětování až k smrti, nad kterou Pán zvítězil svým zmrtvýchvstáním.

Neboť takto kráčeli v naději všichni apoštolové a mnohým soužením i utrpením doplňovali to, co zbývá z Kristových utrpení pro jeho tělo, kterým je církev. (32)((32/Srov. Kol 1,24.)) A často byla krev křesťanů semenem. (33)((33/Tertulián, Apologeticum 50, 13: PL 1, 534; CChr I, 171.))  

MISIJNÍ ČINNOST CÍRKVE

6 Tento úkol, který má plnit biskupský sbor v čele s Petrovým nástupcem při modlitbě a součinnosti celé církve, je jeden a týž všude a ve všech podmínkách, i když se vzhledem k různým okolnostem nevykonává stejným způsobem. Proto rozdíly, které musíme v této činnosti církve uznávat, nevyplývají z vnitřní podstaty poslání, ale z podmínek, v jakých je vykonáváno. 

Tyto podmínky závisí buď na církvi, nebo také na národech, na skupinách nebo na lidech, ke kterým se poslání obrací. I když má církev k dispozici, obecně vzato, úplný soubor prostředků ke spáse, neuplatňuje a nemůže je uplatňovat ani vždy, ani hned v celém rozsahu; její činnost, jíž se snaží uskutečnit Boží plán, má své začátky a období rozvoje.

Někdy je dokonce po slibném počátečním postupu nucena vzít s lítostí na vědomí ústup nebo aspoň zůstat ve stadiu nehotovosti a nedostatečnosti. Pokud jde o lidi, skupiny a národy, jen postupně s nimi přichází do styku a proniká do nich a tak je přijímá do katolické plnosti.

Pro kterékoli podmínky a pro každé stadium se musí zvolit přiměřené způsoby a prostředky činnosti. 

Komu a jak prospívá syrová strava? – PharmDr. Margit Slimáková

Syrová strava (raw food diet) je většinou vegetariánská výživa, která je založena na konzumaci tepelně neupravovaných potravin.

Hlavními složkami syrové stravy jsou ovoce a zelenina, ořechy a semínka, luštěniny, obiloviny, mořské řasy a čerstvé kokosové mléko.

Z technologických úprav se používá nakličování semínek, obilovin a luštěnin, odšťavňování ovoce a zeleniny, namáčení ořechů a semínek, mixování a vysoušení za pomocí tzv. dehydrátoru, který šetrně odstraňuje vodu z potravin.

Základem teorie, která považuje syrovou stravu za vhodnou, je přesvědčení, že vše živé v potravinách se při zahřátí nad 45 °C zničí a tepelně upravovaná strava je „mrtvá.

“ Naopak učení makrobiotiky, tradiční čínské medicíny, výživa podle pěti elementů i Ayurvéda tepelnou úpravu potravin jednoznačně doporučují.

Všechny uvedené teorie jsou zajímavé, mají spousty zastánců, kteří jsou přesvědčeni, že jim zachránily zdraví, a určitou logiku.

Z pohledu moderní medicíny jsou názory na konzumaci výhradně syrové stravy směsicí výhod a nevýhod. Například máme studie o větší zdravotní prospěšnosti některých potravin, jako jsou brokolice a česnek, v syrovém stavu, ale i studie, které dokazují zvýšení zdravotní prospěšnosti jiných potravin, například fazolí a rajčat, po jejich tepelné úpravě.

Z pohledu nejen Ayurvédy, ale i dalších východních učení, oslabuje syrová strava trávení a vstřebávání živin, čehož následkem je snížené množství životní energie, tzv. „ojas.“ Ojas podle Ayurvédy reprezentují vitální esenci nezbytnou pro prospívání organismu, jeho růst, vývoj i imunitu.

Podle Ayurvédy a dalších východních filosofií je mentální a spirituální osvícení závislé na dostatku životní esence, ojas.

Uvedené filosofie proto doporučují konzumaci syrové stravy pouze jako součást zdravé, přirozené a převážně rostlinné energeticky a tepelně vyrovnané výživy, a to pro podporu očistných procesů organismu.

Zmíněné filosofické směry upřednostňují použití nejrůznějších kuchyňských technik s cílem, aby byla zajištěna tepelná, a tím i energetická rovnováha stravy.

Podle těchto východních učení je zásadní individuálně stanovit konstituci jednotlivce, na základě toho pak aplikovat cílená terapeutická doporučení pro každého. A právě tepelná úprava je základním prostředkem pro energetické vybalancování potravin.

Podle východních učení proto mohou na syrové stravě nejvíce prospívat lidé z teplejších podnebí, lidé s nadbytkem „horka v těle“ a alespoň krátkodobě i mnoho lidí s nadváhou.

Naopak lidé, kteří žijí v chladnějších podnebích, energeticky chladnější a slabší typy, stejně tak klienti s oslabeným trávením většinou potřebují zahřívající stravu.

V Číně, kde jsme žili, se například k pití podává jen horká voda anebo čaje.

Studená, či ještě hůře chlazená voda a nápoje jsou naprosté tabu (tedy alespoň v tradiční výživě, ne u mladých Číňanů, kteří jsou ovlivněni západní módou).

Vím o případu, kdy americké matce dokonce v restauraci rázně odmítli přinést studený nápoj pro dítě, který pro něj objednala, s argumentem, že nemohou dítěti ublížit.

Výhody syrové stravy

• Nižší obsah tuků, sodíku a cholesterolu,
• vysoký obsah draslíku, hořčíku, vlákniny a kyseliny listové,
• celkově vysoký obsah živin v potravinách,
• strava s nižším obsahem nevýhodných aditiv, trans tuků a přidávaných cukrů (v případě, že ji srovnáváme s dietou běžně se stravující populace, ale při srovnání s jídelníčkem zdravě se stravujících vegetariánů anebo makrobiotiků už není rozdíl),
• studie udávají zlepšení psychického stavu (i když naprostá většina takovýchto sledování je omezena na několik týdnů a rigorózní lékařské studie dlouhodobě sledující zdravotní stav vitariánů, zejména pak dětí, v podstatě neexistují),
• možnost redukce hmotnosti (ale pozor, podle tradiční čínské medicíny je velká část obézních typu vlhko/chlad, přičemž takovéto konstituci jednoznačně prospívá příjem zahřívajících, vysušujících potravin a jídel, a je velkou otázkou, jestli krátkodobé snížení hmotnosti nepřinese i dlouhodobější energetickou nerovnováhu, která může být základem pro pozdější zdravotní potíže),
• zvýšení energie,
• pro velkou část dnešní uspěchané, vystresované a překrmené populace ideální odlehčující režim, v případě, že je aplikován po omezenou dobu,
• ekologicky šetrné stravování, stejně jako i u dalších převážně rostlinných stravovacích směrů.

Rizika syrové stravy

• Z celostního pohledu pro mnohé energeticky nevyrovnaná, ochlazující a nedostatečná výživa,
• podle druhu praktikované syrové stravy může hrozit nedostatek vitamínu B12, nižší obsah energie, bílkovin a vápníku,
• snížení vstřebávání některých živin, jako na příklad lykopenu a karotenoidů,
• podle studie Kolumbijské univerzity syrová strava překvapivě vedla k mírnému snížení obranyschopnosti u sledovaných účastníků,
• podle další studie, která sledovala, jak konzumace syrové stravy ovlivňuje risk srdečně cévních onemocnění, syrová strava příznivě snižovala hladinu cholesterolu, ale také nevýhodně snižovala hladinu HDL cholesterolu, a hlavně kvůli deficitu vitamínu B12 zvyšovala hladinu homocysteinu, jehož výše je úměrná riziku vzniku srdečně cévních onemocnění a mozkové mrtvice,
• studie, která se zabývá evolucí, tvrdí, že pro rozvoj lidského mozku byla tepelná úprava stravy nezbytnou podmínkou,
• náročnější zajištění stravy, zejména v rodinách,
• v případě konzumace syrového masa a vajec zvýšení mikrobiálního rizika,
•  náročnější trávení u mnoha oslabených jedinců, starších lidí anebo osob po nemoci,
• pro většinu lidí příliš restriktivní a omezený stravovací způsob.

Co doporučuji?

Syrovou stravu považuji za ideální odlehčovací kůru pro velkou část dnes typicky uspěchané a pravidelně se přejídající populace.

Největší riziko vidím při jejím aplikování v době zimy, u jednotlivců s chladnou konstitucí, přioslabeném trávení a u mladých dospívajících dívek, které v rámci až nepřirozeného hubnutí zkoušejí cokoliv a snadno se mohou dopracovat k poruchám příjmu stravy.

Stejně tak může být riskantní stravování v rodině, ve které je jeden z členů vyznavačem raw food a jí odlišně, nebo když se i děti převádějí na výživu, která je pro ně těžko sociálně pochopitelnou a zvladatelnou.

Syrová strava může být zdravou výživovou možností a výzvou pro mnohé, ale před její dlouhodobější aplikací doporučuji zvážit vlastní konstituci, zdravotní stav a životní podmínky.