Jenže nesměl exekutorovi Vránovi uložit přísnější trest, a to ze dvou důvodů. Za prvé napomenutí bylo exekutorovi Vránovi uloženo ještě podle dříve platného exekutorského řádu platného do června 2009, kdy kárné věci exekutorů rozhodovala sama Exekutorská komora.
Kárný senát soudu neměl možnost uložit vyšší trest, a to i kdyby chtěl Sylva Dostálová, mluvčí Nejvyššího správního soudu
Dnes už o stížnostech na exekutory rozhodují správní soudci, jenže v tomto případě exekutora Vrány mohli letos v březnu maximálně jen potvrdit napomenutí.
Za druhé soud o této vleklé kauze rozhodoval až na základě odvolání žalovaného exekutora Vrány, který se nechtěl smířit ani s napomenutím ze strany Exekutorské komory. A podle právního principu nelze odvolateli uložit vyšší trest než původní.
„Kárný senát NSS za situace, kdy shledal vinu exekutora, neměl žádnou možnost uložit vyšší trest, než uložil kárný senát Exekutorské komory, tedy písemné napomenutí, a to i kdyby nakrásně chtěl,“ napsala Právu mluvčí Nejvyššího správního soudu (NSS) Sylva Dostálová v reakci na článek Práva, v němž jsme informovali, že exekutor Vrána dostal jen napomenutí, byť přitom soud potvrdil obvinění ze strany ministerstva spravedlnosti.
„Jeho postup (exekutora) nasvědčuje tomu, že se jednalo o formu nátlaku na povinnou (dlužnici), aby ji přiměl k plnění (úhradě). Šlo o svévolný, neetický úkon, který šikanoval a postihl rodiče povinné,“ uvedlo soudu ministerstvo spravedlnosti coby žalobce.
Tento výrok ministerstva spravedlnosti je citován v judikátu NSS, a soudci v něm potvrdili, že exekutor Vrána „závažně porušil povinnost stanovenou právním předpisem“. Ministerstvo žádalo udělení pokuty. Soud tvrdí, že ji ani uložit nemohl.
O vině a trestu v případě pochybení exekutorů si do poloviny roku 2009 rozhodovala sama Exekutorská komora, a až později po stížnostech na exekutory tato povinnost přešla na soud.
Protože Exekutorská komora stanovila v tomto případě už před rozhodováním soudu jako trest jen písemné napomenutí, proti němuž se přesto exekutor Vrána odvolal, tak soud již nemohl podle zavedených právních principů uložit přísnější potrestání, například pokutu.
Jinými slovy: exekutor sice závažným způsobem porušil zákon, ale o trestu jako takovém si rozhodovali exekutoři sami. Zvolili ten nejmírnější „trest“, který pak stejně vzali zpět.
Nicméně soud už přitvrdit nad rámec usnesení Exekutorské komory nemohl, protože navíc o věci jednal až na základě iniciativy samotného exekutora Vrány. Soud pak nemá právo žalovanému na základě jeho vlastního odvolání ještě „naložit“, hájí se NSS.
„Kárný návrh byl k Exekutorské komoře ČR (EK) podán 24. 8. 2005.
Stalo se tak ale podle předchozí zákonné úpravy, podle níž v těchto věcech vůbec nerozhodoval Nejvyšší správní soud, nýbrž samotná Exekutorská komora. Rozhodnutím kárného senátu kárné komise EK ze 6. 4.
2006 byl exekutor shledán vinným, a bylo mu uloženo kárné opatření – písemné napomenutí,“ napsala Právu mluvčí NSS Sylva Dostálová.
Případ této konkrétní exekuce se odehrál v roce 2004 a definitivně se přitom v kárném řízení ukončil až letos.
Hlavní zprávy
Argumenty víry a svědomí pro odmítnutí očkování nelze uplatňovat široce – Judikatura
Rodiče, kteří přihlašují do školky neočkované dítě, mohou uplatnit takzvanou výhradu víry a svědomí. Poté je zapotřebí zvážit, zda individuální důvody výjimečně nepřeváží nad veřejným zájmem.
Vyplývá to z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 9 As 62/2020 – 33 ze dne 10. prosince 2020, kterým zamítl kasační stížnost zřizovatele mateřské školy.
NSS ale zdůraznil, že výjimky lze dělat jen na základě mimořádně závažných a konkrétních argumentů, aby nenastal rozklad systému povinného očkování.
Mateřská škola v Praze 4 v roce 2016 nepřijala dítě, které povinné očkování nemělo. Rodiče nesouhlas s vakcinací zdůvodnili rozporem s morálním principem neubližování či nezraňování, obsaženým v jejich buddhistické víře. Argumentovali tím, že vakcíny jsou testovány na zvířatech a lidech. Zároveň byli členy spolku prosazujícího svobodnou volbu rodičů v očkování dětí.
Splnění očkovací povinnosti patří k podmínkám přijetí do mateřských škol. Zákon o ochraně veřejného zdraví nyní umožňuje přijmout neočkované dítě pouze v případě, že je vůči nákaze prokazatelně imunní nebo se nemůže očkování podrobit pro zdravotní kontraindikaci.
Městský soud v Praze ovšem dospěl k závěru, že i v řízení o přijetí do školky je nutné zvážit takzvanou výhradu víry a světskou výhradu svědomí. Ústavní soud v minulosti řekl, že na základě jedné či druhé výhrady lze v odůvodněných případech upustit od sankce pro rodiče za to, že nenechali dítě očkovat.
Nepřijetí dítěte do školky sice není sankcí, ale také může mít závažné dopady, správní orgány se tedy musí výhradami přinejmenším seriózně zabývat i v tomto typu řízení. V některých případech pak podle městského soudu mohou převážit individuální zájmy nad veřejným zájmem na ochraně zdraví.
Pražský magistrát s rozsudkem městského soudu nesouhlasil a podal kasační stížnost. NSS ji zamítl. Konstatoval, že správní orgány skutečně musí poměřovat na jedné straně kvalitu a přesvědčivost tvrzení žadatele uplatňujícího výhradu svědomí, na druhé straně pak maximálně akcentovaný zájem společnosti na ochraně veřejného zdraví.
Výjimek podle NSS nemá být mnoho. „Příliš široký výklad a aplikace práva projevovat své náboženské vyznání nebo uplatňovat sekulární výhradu svědomí by mohly vést k rozkladu systému povinného očkování a v důsledku toho být hrozbou pro zdraví zejména těch dětí a dospělých, kteří se ze zdravotních důvodů nemohou prostřednictvím vakcinace proti daným onemocněním bránit,“ zdůraznil NSS.
Zdroj: ČTK; NSS
Foto: Pixabay
Žádné očkování, žádná školka. Ústavní soud potvrdil očkovací povinnost
Barbora Zemanová žije v Náměšti nad Oslavou na Třebíčsku. Když chtěla dát před několika lety syna Prokopa do mateřské školy, narazila. A to hned v obou dvou městských mateřinkách.
Školky dítě odmítly, protože chlapec byl očkovaný jen pěti z devíti povinných vakcín. „Žloutenka B je sporná vakcína, je to nemoc narkomanů a prostitutek, takže nemáme dojem, že by naše děti byly touto nemocí v raném věku ohrožené.
A spalničky, příušnice a zarděnky jsme my běžně jako děti prodělávali,“ myslí si Zemanová.
Matka v postupu úřadů spatřovala porušení práva na předškolní vzdělání, úplný zákaz přijímání zdravých dětí s nekompletním očkováním považuje za nepřiměřený a iracionální. Protože nenašla zastání na úřadech ani u Nejvyššího správního soudu, jménem svého syna podala ústavní stížnost.
Ústavní soud dnes stížnost Barbory Zemanové zamítl. Doma tak dál zůstane i Prokopova mladší sestra Alena, Barbora Zemanová totiž nenechala plně naočkovat ani svoji dceru. Ústavní soud se v odůvodnění odkázal na obecnou solidaritu.
Podle soudců je právě očkování před nástupem do školky aktem solidarity, který nabývá na významu s rostoucím množstvím očkovaných dětí v kolektivu. „Já rozhodnutí soudu vítám. Společenský benefit, který očkování přináší, vyžaduje sdílenou odpovědnost.
Není to jen odpovědnost za vlastní zdraví, ale i za těch zhruba pět procent dětí, které ze zdravotních důvodů nemohou být očkovány,“ uvedl hlavní hygienik Vladimír Valenta.
video
ÚS se opět postavil na stranu povinného očkování
O očkování a ústavní stížnosti hovoří matka Barbora Zemanová
Zákon smí vyžadovat očkování dětí ve školkách, potvrdil ÚS
Podle zákona o ochraně veřejného zdraví mohou jesle s denním režimem, mateřské školy a dětské skupiny přijmout pouze dítě, které se podrobilo povinnému očkování.
Výjimku mají děti s potvrzenou imunitou proti nákaze nebo ty, kterým zdravotní stav očkování neumožňuje.
Školský zákon pak ve zvláštním ustanovení zdůrazňuje, že při přijímání dětí k předškolnímu vzdělávání je nutné dodržet podmínky stanovené zvláštním právním předpisem – tedy právě zákonem o ochraně veřejného zdraví.
Pro děti je v Česku povinné očkování tzv. hexavakcínou, která pokrývá záškrt, tetanus, černý kašel, dětskou obrnu, žloutenku typu B a onemocnění vyvolaná bakterií Haemophilus influenzae typu B (způsobuje těžké infekce dýchacích cest). Dostávají ji kojenci od devíti týdnů věku. Standardní očkovací schéma zahrnuje tři dávky a jednu posilovací. Kombinovaná vakcína proti šesti chorobám se dostala do očkovacího kalendáře v roce 2007 a každý rok je s ní očkováno zhruba 400 tisíc dětí.
Další povinná vakcína chrání před spalničkami, zarděnkami a příušnicemi, děti se jí očkují od 15. měsíce. Výjimku z povinnosti mají děti s prokázanou imunitou proti dané infekci nebo se stavem, který brání podání očkovací látky. Naopak povinnost očkování navíc, a to proti tuberkulóze, mají od 4. dne do 6. týdne po narození rizikové děti s indikací.
Zdroj: Česká vakcinologická společnost
I když odborníci proočkovanost tuzemské populace odhadují na 95 procent, přesto existují lidé, kteří povinné očkování odmítají nebo k němu mají výhrady.
Většinou se obávají možných vedlejších účinků, některým se nelíbí i složení hexavakcíny – koktejl očkovacích dávek proti šesti nemocem včetně tetanu a černého kašle dostávají už devítitýdenní kojenci.
„Mezi povinnými očkováními je například i očkování proti tetanu, který není přenosný z dítěte na dítě,“ upozornila advokátka z Ligy lidských práv Zuzana Candigliota, která Barboru Zemanovou zastupovala.
Zastánci očkování naopak tvrdí, že i možné negativní účinky vakcíny jsou nesrovnatelně méně škodlivé než návrat k infekčním nemocem. Vysoká proočkovanost populace pak nepřímo chrání i ty, kdo ze zdravotních důvodů nemohou být očkováním chráněni přímo.
- Imunolog a alergolog Vojtěch Thon: „Samozřejmě je nešťastné, když odborné věci řeší soud, který medicínské záležitosti z povahy věci tak znát nemůže. Pokud se díváme z imunologického hlediska na účinek vakcín, neexistuje pouze jediné schéma, ale je třeba přistupovat individuálně ke každému konkrétnímu jedinci tak, aby očkování pro něj bylo účinné a přitom bezpečné.“
video
Imunolog: Není nutné vyždovat od dítěte očkování proti žloutence B
Zákon o ochraně veřejného zdraví se má brzy změnit. Ministerstvo zdravotnictví nedávno přišlo s novelou, kterou by se Sněmovna mohla zabývat na březnové schůzi.
Norma počítá například zvýšením pokut pro školy a organizátory dětských táborů za účast neočkovaných dětí.
Dětské organizace se proti návrhu bouří: Odmítají akceptovat postih, když je za očkování dítěte zodpovědný rodič, potažmo lékař, nikoliv dětská organizace.
ÚS už očkování jednou potvrdil
K problematice očkování se Ústavní soud vyjadřoval i minulý týden. Ve svém nálezu ústavní soudci potvrdili, že očkování je povinné a stát ho může stanovit prostřednictvím vyhlášky ministerstva zdravotnictví.
Za nedodržení této povinnosti hrozí rodičům neočkovaných dětí pokuta až 10 tisíc korun.
Zároveň by ale zákonodárci měli podle Ústavního soudu zvážit odškodňování případných zdravotních následků očkování – pokud stát ukládá povinnost, měl by podle soudu kompenzovat následky, které to někdy přináší.
Povinné očkování před NSS aneb povinné očkování je skutečně povinné
Dne 17. 1. 2014 rozhodl Nejvyšší správní soud v další kauze odpíračů povinného očkování v rozhodnutí č.j. 4 As 2/2013 – 75.
Judikatura NSS je tak v těchto případech již téměř konstantní, neboť v roce 2013 rozhodoval Nejvyšší správní soud hned o několika kasačních stížnostech rodičů proti pokutě za neočkování nebo proti nepřijetí nekompletně očkovaného dítěte do MŠ.
Ve všech případech se vždy přiklonil k argumentaci Ministerstva zdravotnictví a oprávněnost udělených pokut a vyloučení z MŠ potvrdil. Ve všech kauzách se NSS opřel o usnesení rozšířeného senátu z dubna 2012- č.j. 7 As 88/2011 – 131.
Toto rozhodnutí překonalo dosud jediný pro rodiče příznivý verdikt českých soudů z července 2010. Tehdy byla 3. senátem NSS rodině Č. pokuta zrušena s odůvodněním, že úprava povinného očkování vyhláškou je nedostatečná. Jelikož to bylo v rozporu s předchozím rozhodnutím 5.
senátu NSS z roku 2006, který pokutu rodičům V. potvrdil, došlo právě k onomu postoupení věci rozšířenému senátu, který měl přístup sjednotit. Přestože sedmičlenný rozšířený senát NSS rozhodl o zachování sankcionovací praxe nejtěsnějším možným rozdílem (4:3), stalo se jeho rozhodnutí vodítkem pro všechny další obdobná řízení.
Podstatné je, že se NSS v tomto posledním rozhodnutí vypořádává i s předchozím rozhodnutím Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 449/06.
Z odůvodnění rozhodnutí NSS:
[20] Stěžovatelé namítali, že se městský soud nezabýval důvody, které je vedly k odmítnutí očkování, v důsledku čehož nesprávně vyhodnotil materiální stránku přestupku, která nebyla prokázána ani v řízení před správními orgány. Stěžovatelé poukázali na odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011, sp.
zn. III. ÚS 449/06, z něhož dovozují, že jim neměla být uložena žádná sankce, neboť pravidelné očkování své dcery odmítli z důvodů svého přesvědčení o nejlepším zájmu nezletilé při ochraně jejího zdraví; jednalo se o projev ústavně zaručeného práva na svobodu myšlení a svědomí a práva na rodičovskou péči.
[21] Podle § 46 odst.
1 věta první zákona o ochraně veřejného zdraví „fyzická osoba, která má na území České republiky trvalý pobyt, cizinec, jemuž byl povolen trvalý pobyt, cizinec, který je oprávněn k trvalému pobytu na území České republiky, a dále cizinec, jemuž byl povolen přechodný pobyt na území České republiky na dobu delší než 90 dnů nebo je oprávněn na území České republiky pobývat po dobu delší než 90 dnů, jsou povinni podrobit se, v prováděcím právním předpisu upravených případech a termínech, stanovenému druhu pravidelného očkování.“
[22] Podle odst. 2 téhož ustanovení, ve znění účinném do 31. 3. 2012, „před provedením pravidelného a zvláštního očkování je fyzická osoba povinna podrobit se v případech upravených prováděcím právním předpisem vyšetření stavu imunity (odolnosti).
Pravidelné a zvláštní očkování se neprovede při zjištění imunity vůči infekci nebo zjištění zdravotního stavu, který brání podání očkovací látky (trvalá kontraindikace).
O těchto skutečnostech zdravotnické zařízení vystaví fyzické osobě potvrzení a důvod upuštění od očkování zapíše do zdravotnické dokumentace.“
[23] Nejvyšší správní soud neshledal tuto námitku důvodnou.
[24] Ústavní soud v nálezu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06, publikován pod č. N 10/60 SbNU 97, vyslovil, že „povinné očkování v obecné rovině je ústavně konformním omezením základního práva podle čl. 16 Listiny“, přičemž však orgán veřejné moci musí „vzít v potaz výjimečné stěžovatelem tvrzené důvody toho, proč se odmítl podrobit očkování.
V případě, že tu jsou takové okolnosti, které zásadním způsobem volají pro zachování autonomie dané osoby, to ovšem při současném zachování opačně působícího veřejného zájmu (viz kupř.
důsledky ‚proočkovanosti‘ dle výkladu shora), a tedy pro výjimečné nesankcionování povinnosti podrobit se očkování, nesmí orgán veřejné moci zmíněnou povinnost podrobit se očkování sankcionovat či jinak vynucovat.“
[25] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že aplikují-li se na nyní projednávanou věc závěry citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III.
ÚS 449/06, pak nelze něž konstatovat, že správní orgány i městský soud řádně vyhodnotily, že se nejedná o výjimečný případ, kde by byly dány okolnosti pro zachování autonomie stěžovatelů a vyloučení jejich postihu, a správně posoudily rovněž otázku naplnění formální i materiální stránky přestupku.
[26] V nyní projednávané věci nebyla na překážku realizace zákonné povinnosti podrobit se povinnému očkování, resp. na překážku postihu stěžovatelů za přestupek spočívající v odepření povinného očkování jejich nezletilé dcery A., svoboda náboženství nebo víry podle čl. 16 odst.
1 Listiny. Stěžovatelé přitom důvody pro odepření povinného očkování své dcery, spočívající ve svobodě náboženství či víry, ani netvrdili.
Jejich argumentace, uplatňovaná v průběhu řízení před správními orgány i městským soudem, byla založena na zásahu do svobody myšlení a svědomí, na přesvědčení o nejlepším zájmu dítěte, zájmu na ochraně jeho zdraví a péči o něj.
Argumentace stěžovatelů obsahově vychází z přesvědčení, že pro dítě je nejlepší přirozeně vytvořená imunita, kterou by povinné očkování (realizované v rozmezí 3 až 18 měsíců věku dítěte) mohlo narušit.
[27] Nejvyšší správní soud respektuje přístup stěžovatelů k péči o jejich dceru A., přesto však nemůže než konstatovat, že takto profilovaná obecná názorová orientace stěžovatelů je nemůže vyvázat z plnění povinností, které jsou jim uloženy zákonem v souladu s čl. 4 odst.
1 Listiny, v daném případě povinnosti podrobit jejich nezletilé dítě povinnému očkování v souladu s požadavky § 46 odst. 1 a 2 zákona o ochraně veřejného zdraví. Postup správních orgánů nelze hodnotit ani jako zásah do jejich svobody náboženství nebo víry podle čl. 16 odst.
1 Listiny, ani jako zásah do jejich práva na svobodu myšlení nebo svědomí (duševní autonomii) podle čl. 15 odst. 1 Listiny; této kategorii nelze podřadit obecný nesouhlas stěžovatelů s povinností podrobit svoji dceru povinnému očkování.
Odepření zákonné povinnosti stěžovateli nelze ospravedlnit ani odkazem na právo na rodičovskou péči.
[28] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s úvahami žalovaného ve vyjádření ke kasační stížnosti a podotýká, ž e k vyloučení odpovědnosti za přestupek z titulu ústavního práva na svobodu náboženství nebo víry podle čl. 16 odst. 1 Listiny, popř. práva na svobodu myšlení nebo svědomí podle čl. 15 odst.
1 Listiny je třeba přistupovat nanejvýš uvážlivě a podmínky pro takový případný postup interpretovat značně restriktivně. V této souvislosti lze poukázat na odlišné stanovisko k nálezu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III.
ÚS 449/06, ve kterém soudce Jan Musil vyjádřil přesvědčení, že „takto naznačená cesta ‚výjimečného nesankcionování‘ je z ústavněprávního hlediska velice povážlivá a riskantní.
Nejenom v oblasti ‚pravého‘ trestního práva, nýbrž i v oblasti práva přestupkového je nutno respektovat pravidlo ‚nullus delictus, nulla poena sine previa lege‘ (srov. čl. 39 Listiny), které požaduje, aby veškeré podmínky odpovědnosti za delikty byly stanoveny předem zákonem. Toto pravidlo
platí i pro stanovení podmínek beztrestnosti – i ony musí být zákonem stanoveny zásadně obecně, pro všechny případy stejně. Zákonodárce tak činí např. pomocí institutů okolností vylučujících protiprávnost činu (viz např. § 28 až § 32 trestního zákoníku, § 2 odst. 2 přestupkového zákona) nebo upuštění od potrestání (viz např. § 46, § 47 trestního zákoníku, § 11 odst.
3 přestupkového zákona). Pokud by se připustilo, že v konkrétním případě je možno se od těchto obecných pravidel odchýlit a že je pouze věcí volné úvahy soudu či správního orgánu, zda sankce bude či nebude uložena, hrozí porušení ústavního principu rovnosti před zákonem (čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny)“ (bod 15).
Obdobně se k věci staví i právní nauka, podle níž „zcela problematicky bez dalšího zdůvodnění pak bylo pod čl. 15 odst. 1 podřazeno i přesvědčení o škodlivosti očkování (nález III. ÚS 449/06, část IV/a), a to i se závěrem, že se jedná o přesvědčení náboženské, vykonavatelné ve smyslu čl. 16 odst. 1“ (WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. a kol.
Listina základních práv a svobod: komentář. ASPI ID: KO_2_1993CZ, k čl. 15 odst. 1, třináctýodstavec).
[29] Na výše uvedeném závěru nemůže nic změnit, že dcera stěžovatelů je zdravé dítě, které s výjimkou preventivních vyšetření nevyžaduje zvláštní lékařskou péči.
Odpadnutí povinnosti podrobit se povinnému očkování totiž zákon nekonstruuje pro případy, kdy se jedná o (jinak) zdravé dítě, nýbrž právě naopak pro případy, kdy je u daného dítěte naplněna hypotéza normy § 46 odst.
2 zákona o ochraně veřejného zdraví, tedy buď a) zjištění imunity vůči infekci anebo b) zjištění zdravotního stavu, který brání podání očkovací látky. V daném případě se však nejednalo o žádný z těchto případů, když ošetřující lékařkou nezletilé, MUDr. Z. A.
, nebyly takové důvody shledány a ani stěžovatelé žádné takové důvody neuvádějí. Stěžovatelé se omezují na tvrzení, že podmínky pro případné neprovedení očkování měly být zkoumány podrobněji, aniž by však blíže konkretizovali, jaká další vyšetření měla být provedena a zda jejich provedení požadovali, popř. jak bylo na takovou jejich žádost reagováno.
[30] Na povinnosti podrobit se povinnému očkování nemůže nic změnit ani preference homeopatické léčby či nedůvěra stěžovatelů v systém očkování v České republice.
Pokud namítají, že lékaři neupozorňují rodiče na všechny možné následky očkování, pak toto tvrzení je třeba označit za neurčité, neboť stěžovatelé neuvádějí, jaké poučení postrádali nad rámec toho, které jim bylo lékaři poskytnuto.
Pokud snad mělo být obsahem takového dodatečného poučení upozornění na (do jisté míry) zvýšené riziko autismu u dětí, u nichž bylo v minulosti provedeno povinné očkování, je třeba uvést, že již jen z obsáhlých vyjádření účastníků k této otázce je zřejmé, že takový následek není podložen relevantními zjištěními lékařské vědy, resp.
že se jedná o poznatek sporný, který je předmětem disputací a na který se názory odborné veřejnosti liší. Je proto logické, že toto (domnělé) riziko není předmětem obecné poučovací povinnosti lékařů vůči pacientům, resp. jejich rodičům; toto (domnělé) riziko stejně tak nemůže samo o sobě vyústit v oprávnění odepřít povinné očkování, které představuje stěžejní opatření, zabraňující šíření infekčních onemocnění ohrožujících veřejné zdraví.
[31] Nejvyšší správní soud konstatuje, že přesvědčení stěžovatelů o možných negativních následcích povinného očkování nemůže být samo o sobě dostatečným podkladem pro vyvázání se z povinnosti uložené zákonem, a to ani pokud je zastáváno i částí odborné veřejnosti a posíleno profesními zkušenostmi stěžovatelky jako terapeutky pro pomoc dětem a dospělým postiženým autismem. Takovým důvodem nemůže být ani skutečnost, že v některých (výjimečných) případech se po provedení očkování může projevit prudká alergická reakce v podobě anafylaktického šoku, když stěžovatelé si byli zjevně vědomi jak tohoto rizika, tak i způsobu, jak na případný anafylaktický šok reagovat. Zákonné povinnost podrobit se povinnému očkování se stěžovatelé nemohou zprostit zobecňujícím tvrzením, že jiní pacienti nemusí mít o tomto možném následku povědomost, neboť o něm nejsou ze strany lékařů řádně informováni. V této souvislosti lze podotknout, že povinné očkování, stejně jako velká část lékařských zákroků, může jistě za určitých okolností vést ke způsobení závažné újmy pacientovi. Úkolem lékařů i pacientů je ve vzájemné součinnosti takovým možným negativním následkům předcházet, samo jejich riziko však ještě nemůže být dostatečným důvodem pro neprovedení lékařského zákroku.
[32] Podstatná část argumentace stěžovatelů je věnována porovnání české právní úpravy s právní úpravou vybraných zemí, zejména Německa, Rakouska a Velké Británie, jakož i přesvědčením stěžovatelů o úrovni ochrany veřejného zdraví a práv dětí v těchto zemích.
Tato argumentace se přímo netýká posouzení věci správními orgány a městským soudem, nýbrž vyjadřuje nesouhlas s tím, jak je povinné očkování zakotveno v českém právním řádu, a obhajuje změnu právní úpravy do budoucna (de lege ferenda).
Polemika s obsahem právních norem, které jsou součástí účinného práva, však pojmově nemůže být předmětem soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu. Úvahy stěžovatelů by měly být směřovány k debatě mezi lékaři a zástupci navazujících profesí [mj.
terapeuty, jakým je i stěžovatelka a)], a nikoli k soudům, které nejsou žádným způsobem povolány k hodnocení odborných otázek o dalším žádoucím vývoji právní úpravy.
Rozhodnutí správních orgánů, která vycházela ze (současného) znění zákona a která byla podrobena soudnímu přezkumu v nyní projednávané věci, nelze považovat za nezákonná jen pro odlišný názor stěžovatelů na odbornou problematiku povinného očkování; přesvědčení stěžovatelů o nadbytečnosti povinného očkování nemůže být důvodem pro zproštění odpovědnosti za spáchání přestupku podle § 29 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, tedy porušení zákazu nebo nesplní povinnosti stanovené nebo uložené k předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění.
[33] Na výše uvedeném nemohl nic změnit ani výsledek řízení před rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu, vedeným pod sp. zn. 7 As 88/2011, neboť rozšířený senát v tomto řízení odmítl přehodnotit právní názor vyslovený ve výše uvedeném usnesení rozšířeného senátu ze dne 3. 4. 2012, č. j.
8 As 6/2011 – 120. Usnesením ze dne 23. 4. 2013, č. j.
7 As 88/2011-131, judikoval, že „pokud je rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu předložena věc, v níž předkládající senát poukazuje na rozpor mezi dvěma právními názory vyjádřenými v rozhodnutích Nejvyššího správního soudu s tím, že se bez další argumentace přiklání k jednomu z nich, a pokud již rozšířený senát v jiné věci o tomto názorovém rozporu mezi uvedenými rozhodnutími pravomocně rozhodl a dosavadní judikaturu Nejvyššího správního soudu sjednotil, nejsou nadále splněny podmínky pro rozhodování rozšířeného senátu ve smyslu § 17 odst. 1 s. ř. s.“
[34] Co do námitky, týkající se souladu právní úpravy § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví s podmínkami omezení výkonu práv podle čl. 26 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, v daném případě provedení základní sady povinného očkování bez souhlasu pacienta, resp.
jeho zákonného zástupce, pak nezbývá než odkázat na výše citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního, na kterou sami stěžovatelé v řízení opakovaně poukazovali (popř.
s ní polemizovali) a v níž byla tato otázka opakovaně analyzována, přičemž nebyl shledán rozpor příslušných ustanovení zákona o ochraně veřejného zdraví s Úmluvou o lidských právech a biomedicíně, jakož ani s ústavním pořádkem České republiky.
Aktuálně | Ústavní soud
Ústavní soud, Brno, TZ 6/2016
I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelů a zrušil rozsudky Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatelů na svobodu svědomí podle čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelé (matka a otec nezletilé) byli shledáni vinnými ze spáchání přestupku na úseku zdravotnictví, kterého se dopustili tím, že nesplnili povinnost k předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění, stanovenou v zákoně o ochraně veřejného zdraví a vyhlášce o očkování proti infekčním nemocem, když nezajistili, aby se jejich nezletilá dcera (v řízení o ústavní stížnosti 3. stěžovatelka) podrobila u zvoleného praktického lékaře pro děti a dorost základnímu očkování (tzv. hexavakcína) v termínech stanovených uvedenými právními předpisy. Za to jim byla každému uložena rozhodnutím krajské hygienické stanice pokuta ve výši 6 000 Kč, která byla následně rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví snížena na částku 4 000 Kč. Stěžovatelé proti rozhodnutí o uložení pokuty neúspěšně brojili žalobou ve správním soudnictví, kde především namítali, že se rozhodli svoji dceru nenechat očkovat z důvodu svědomí a myšlení, svého etického, racionálního i filozofického přesvědčení, jakož i z přesvědčení o nejlepším zájmu dítěte při ochraně jeho zdraví. Zamítavá rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu napadli ústavní stížností. Současně navrhli zrušení § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví a § 29 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích.
Návrh na zrušení výše uvedených ustanovení nebyl předmětem posouzení v tomto řízení o ústavní stížnosti, neboť o něm bylo rozhodnuto dříve v samostatném řízení nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 19/14, ve kterém Ústavní soud dospěl k závěru o ústavní konformitě právní úpravy očkovací povinnosti.
Ústavní stížnost je důvodná. Ač je nyní předmětem přezkumu sekulární, tedy světská výhrada svědomí, Ústavní soud přejímá obecně aplikovatelné závěry ze svého nálezu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06, který se zabýval náboženskou výhradou svědomí jako projevem vycházejícím ze svobody vyznání nebo víry.
V tomto nálezu Ústavní soud posuzoval oprávněnost výhrady svědomí projevené stěžovatelem jako rodičem, který odmítl očkování své nezletilé dcery.
Stěžovatel sice označoval za primární pro svůj odmítavý postoj k očkování dítěte důvody zdravotní (očkování mělo být pro dítě škodlivé), z věcného kontextu případu však vyplynulo, že důvodem jeho odmítnutí je též víra, která mu zapovídala nechat vykonat na dítěti invazivní zdravotnický úkon.
Posouzení Ústavního soudu vyústilo v závěr, že základní právo stěžovatele svobodně projevovat své náboženství nebo víru může být ohroženo a že omezení výkonu tohoto práva zákonnou povinností podrobit se očkování nemusí být v případě stěžovatele nezbytné.
Ústavní soud v tomto nálezu též poukázal na stanovisko Výboru pro lidská práva a biomedicínu Rady vlády České republiky pro lidská práva, ze kterého plyne, že s ohledem na vysokou míru proočkovanosti populace nemůže výjimečné nevynucení očkování, beroucí zřetel na mimořádné okolnosti konkrétního případu, ohrozit ústavně chráněné zájmy na ochraně veřejného zdraví, předpokládané v čl. 16 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se již ve své judikatuře otázce obsahu svobody svědomí věnoval např. v souvislosti s přezkumem podmínek odepření výkonu vojenské služby (nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 42/02 nebo Pl. ÚS 18/98) a zdůraznil, že svoboda svědomí má pro demokratický právní stát, respektující liberální myšlenku přednosti lidské bytosti před státem, konstitutivní význam.
Soubor kritérií posouzení oprávněnosti světské výhrady svědomí vychází z obsahu požadavků, které Ústavní soud výslovně vznesl v již zmíněném nálezu sp. zn. III. ÚS 449/06.
Jsou jimi 1) ústavní relevance tvrzení obsažených ve výhradě svědomí, 2) naléhavost důvodů, jež k podpoře své výhrady nositel základní svobody uvádí, 3) konzistentnost a přesvědčivost tvrzení dané osoby a 4) společenské dopady, jež může v konkrétním případě akceptovaná sekulární výhrada svědomí mít.
Ústavní soud požaduje, aby v případě splnění všech nastolených požadavků nebylo trváno na povinném očkování dané osoby, tedy aby očkovací povinnost nebyla vůči ní sankcionována, případně jinak vynucována.
Stran vztahu obou druhů výhrad svědomí (přesvědčení, religiózní i světské, Ústavní soud uzavírá, že v podmínkách sekulárního státu (stát, který není vázán na žádnou náboženskou ideologii a současně zaručuje svým občanům svobodu vyznání – čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) není důvodu činit mezi nimi zásadní rozdíl. Opačný závěr by devalvoval obsah svobody svědomí jako takové a zároveň i dalších hodnot s ní (podle konkrétní situace) úzce spojených.
Svoboda svědomí, víry a vyznání se zcela autonomně uplatňuje jen v soukromé, možno říci i intimní oblasti. Pro případ projevu navenek, ve veřejném prostoru, ji nelze zbavit jistých omezení.
Tak i odmítnutí povinného očkování z důvodu náboženství a víry, jež podle konkrétních okolností nelze zcela vyloučit, musí zůstat restriktivně vnímanou výjimkou a nikoliv snad dispensem přiznaným bez dalšího určitému náboženství či skupině osob vyznávajících určitou víru.
To vše platí i tehdy, má-li se určitá osoba podrobit povinnému očkování a vznese-li (či je-li za ni vznesena) světská výhrada svědomí.
Výjimka ze zákonné povinnosti tu přichází v úvahu jen v mimořádných případech, úzce svázaných s osobou, na kterou se očkovací povinnost vztahuje, nebo s osobami blízkými (vysoce nežádoucí odezva předchozí vakcinace u této osoby, u jejího dítěte apod.). Opak by popíral skutečnost, že institut povinné vakcinace slouží k ochraně veřejného zdraví.
Ústavní soud připomíná, že ačkoliv v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/14 upozornil orgány zákonodárné moci na neexistenci právní úpravy, jež by stanovila odpovědnost státu za případnou újmu na zdraví vzniklou povinným očkováním, dosud k nápravě nedošlo. Jde přitom o úkol, jehož se ve světle lidskoprávních dokumentů a standardů nelze zříci.
Ústavní soud uzavírá, že tento nález vytyčil podmínky, které je nezbytné učinit předmětem posouzení relevance a eventuality oprávněnosti sekulární výhrady svědomí vůči očkovací povinnosti.
Dosavadní hodnocení věci obecnými soudy trpí neúplností z hlediska všech aspektů posuzované problematiky – co do vzetí v úvahu všech tvrzení stěžovatelů i jejich posouzení, zejména z pohledu v nálezu vyložené judikatury Ústavního soudu.
Argumentace soudů v odůvodnění jejich rozhodnutí nevyčerpala celý předmět řízení, nebyla přesvědčivá a nebyla ani v plném rozsahu přezkoumatelná. Věc se tedy vrací k Městskému soudu v Praze, který bude při svém rozhodování vázán právním názorem obsaženým v odůvodnění nálezu Ústavního soudu.
Text nálezu sp. zn. I. ÚS 1253/14 je dostupný zde (373 KB, PDF).
Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu
Soud: Očkovat děti je povinnost. Odpůrcům náleží pokuta
04.06.2012 14:45 Aktualizováno 04.06. 15:55
Rodiče, kteří nenechají své dítě naočkovat takzvanou hexavakcínou, musejí počítat s možností peněžní sankce. Vyplývá to z nového rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který nedávno vyhověl kasační stížnosti ministerstva zdravotnictví. Očkovací povinnost obecně stanoví zákon, podrobnosti upravuje ministerská vyhláška.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu už v dubnu v jiném rozhodnutí stanovil, že konkretizace očkovací povinnosti formou vyhlášky neodporuje ústavně právním požadavkům. Rozhodnutí o hexavakcíně z tohoto stanoviska vychází.
Hexavakcína zahrnuje protilátky proti šesti vážným chorobám, například záškrtu, tetanu, dávivému kašli a přenosné dětské obrně. Očkování se v několika dávkách podrobují děti v prvním roce života. Nesplnění očkovací povinnosti u hexavakcíny lze podle soudu sankcionovat, protože vyhláška u tohoto konkrétního očkování „stanoví termíny a věkový limit, do kdy je nutno tuto povinnost splnit“.
„Snad si odpírači očkování uvědomí, že porušují zákon“
Vědecký sekretář České vakcionologické společnosti Roman Chlíbek řekl, že rozhodnutí soudu by mohlo pomoci, aby si ti, kteří očkování odmítají, uvědomili, že tím porušují zákon.
„Dosud se řada lidí tvářila, že je to jejich svobodná volba, zda dítě očkovat dají nebo nedají,“ řekl Chlíbek. Dodal však, že nepovažuje za nejlepší, aby lidé byli k očkování nuceni pod pohrůžkou vysokých pokut.
„Správná cesta je jim vysvětlit, proč to je uzákoněné a jaké to očkování pro ně má význam,“ řekl Chlíbek.
Podle něj očkování takzvanou hexavakcínou v České republice odmítají rodiče dětí pouze v jednotlivých případech, rozhodně nejde o tisíce případů. „Jsou to jednotlivci, kteří z nějakého přesvědčení mají pocit, že ty choroby se už nevyskytují a že očkování je zbytečné,“ řekl Chlíbek.
Nejvyšší správní soud se konkrétně zabýval případem pětitisícové pokuty, kterou ministerstvo zdravotnictví udělilo rodičům neočkovaného děvčátka. Městský soud v Praze v srpnu 2010 sankci zrušil.
Dospěl totiž k závěru, že porušení očkovací povinnosti v tomto případě nelze postihnout správním trestem.
Nejvyšší správní soud ale koncem dubna vyhověl kasační stížnosti ministerstva a verdikt Městského soudu v Praze zrušil.
Ve sporu o hexavakcínu čekal běžný senát Nejvyššího správního soudu na stanovisko rozšířeného senátu v jiném, věcně souvisejícím případu. Rozšířený senát nakonec těsnou většinou hlasů dospěl k závěru, že vyhláška vychází ze zákona a respektuje zákonné meze. Úprava očkování tak odpovídá ústavně právnímu požadavku, podle něhož lze povinnosti ukládat toliko na základě zákona.
Zákon o ochraně veřejného zdraví stanovuje povinnost podrobit se pravidelnému očkování. Příslušná vyhláška na základě zákona upravuje členění očkování, jeho druhy a podmínky provedení.
Podle některých právních názorů podobnou povinnost může stanovit jen zákon.
Podle Nejvyššího správního soudu je však řešení prostřednictvím vyhlášky přípustné a v jistém ohledu i praktické – umožňuje pružně reagovat na vývoj výskytu infekčních onemocnění i vývoj vědeckého poznání.
Očkovací povinnost má podle NSS odborné i politické aspekty, protože očkování vždy představuje určité omezení základních práv a svobod. Zároveň soudci uvedli, že konkrétní povinnosti stanovené ve vyhlášce podléhají soudní kontrole.
Soud by pak odpovídal na otázku, zda konkrétní očkování odpovídá aktuálnímu stavu vědeckého poznání, zda je nezbytné a přiměřené sledovanému cíli.
Názory na prospěšnost očkování se liší, někteří lidé považují vakcíny za nebezpečné pro zdraví dětí.
Očkovací povinnosti se v minulosti zabýval také Ústavní soud. V obecné rovině nijak nezpochybnil potřebnost a ústavnost povinného očkování dětí.
Podle nálezu je to politická a expertní otázka, kterou ÚS nemůže do detailu posuzovat.
Úřady a soudy by však podle ÚS měly v individuálních a odůvodněných případech upustit od pokutování i jiného nátlaku na rodiče, kteří odmítají povinné očkování svých dětí.
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.
Prymula zřejmě unikne trestu. Díky rozsudku o rouškách
Roman Prymula a Jaroslav Faltýnek možná skončí bez trestu, byť při schůzce na Vyšehradě porušili minimálně nařízení o nošení roušek.
Rozsudek Městského soudu v Praze, který zrušil nařízení ministerstva o povinném nošení roušek, se může dotknout i lidí, kterým hrozí postih za to, že ochranu dýchacích cest nenosili.
Bývalý ministr zdravotnictví Roman Prymula a šéf poslanců hnutí ANO Jaroslav Faltýnek by nakonec mohli skončit bez pokuty.
Ta jim dosud hrozila až do výše deseti tisíc korun za to, že porušili vládní opatření, když odcházeli ve středu před dvěma týdny pozdě v noci z vyšehradské restaurace Rio’s. Fotografové deníku Blesk je přitom zachytili. A z fotografií je patrné, že neměli nasazené roušky. Což bylo přitom povinné.
Jenže v tento pátek Městský soud v Praze rozhodl, že se nařízení Ministerstva zdravotnictví – zavedené právě v Prymulově éře – ruší k 21. listopadu.
Do té doby má úřad současného ministra zdravotnictví Jana Blatného (za hnutí ANO) čas na to, aby opatření přepracoval.
Podle soudu bylo opatření zavedené chybně, protože postrádá konkrétní a srozumitelné důvody, pro něž je nutné trvat na nošení roušek.
Zmíněný verdikt bude mít nejspíše ještě jeden dopad. Může se dotknout právě lidí, kterým hrozí postih za to, že zmíněné opatření porušili.
Nejde přitom ale jen o Prymulu a Faltýnka. Za nenošení roušek od 19. října, kdy nařízení začalo platit, hrozí nebo byla udělena pokuta až tisícovkám lidí.
Lidem zmíněné opatření nařizovalo nosit roušky na veřejnosti, v prostorách úřadu, v městské hromadné dopravě nebo na zastávkách. Ochrana nosu a úst začala být povinná také v autě, pokud v něm člověk nejel sám nebo se členy své domácnosti.
Advokát Jakub Blažek Seznam Zprávám řekl, že u případů, kdy ještě pokuta nepadla, se řízení zastaví. Tam, kde již byla pokuta udělena, ale nebyla zaplacena, je možné požádat o obnovu řízení.
„Pro ty, kterým hrozí, že za nenošení roušek dostanou pokutu, je to silný argument pro to, aby se jí v přestupkovém řízení ubránili,“ potvrdil také právník Ondřej Dostál. Byl to mimochodem on, kdo dosáhl na jaře zrušení některých mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví, protože byla vyhlášena podle špatného zákona.
Další advokát Tomáš Gřivna však upozorňuje na to, že nelze jednoduše říct, že pokutu nezaplatíte.
„Jestliže mám rozhodnutí o tom, že mám zaplatit pokutu, tak ji nemůžu jen nezaplatit. Musí proběhnout ta opravná procedura, která s tím něco udělá,“ vysvětlil Gřivna.
Podobný případ – jako je tento – se tu objevil letos už na jaře právě v souvislosti s Dostálovým úspěšným tažením. Tehdy pražský Městský soud zrušil čtyři opatření Ministerstva zdravotnictví, které v nich zakazovalo, aby lidé s výjimkou rodiny chodili na veřejnosti v počtu více než dvou osob. Museli také až na další výjimky zůstat v místě svého bydliště.
V dalším opatření se zakazoval provoz restaurací a kaváren (s výjimkou prodeje přes výdejové okénko). Zavřená musela být také sportoviště nebo fitness centra.
A také porušení těchto opatření může nakonec skončit bez trestu. Řízení o nich byla pozastavena do doby, než rozhodne Nejvyšší správní soud. K němu se totiž ministerstvo proti pravomocnému pražskému rozsudku odvolalo. Ten ještě v tomto případě nerozhodl. Až pak bude jasné, zda bude možné pokuty nakonec udělit, nebo ne.
Dotknout se to může třeba i případu prezidentova kancléře Vratislava Mynáře, který během nouzového stavu uspořádal zabijačku v Osvětimanech. A podle policie tím byl spáchán přestupek, protože byl porušen zákaz shromažďování povoleného počtu osob.