Schizofrenie – Vše o zdraví

Schizofrenie - Vše o zdraví

Simulátor schizofrenie přibližuje svět s touto duševní nemocí.Fotogalerie: Milada Hronová

Středa 28. únor 2018, 8:01 – Text: Milada Hronová

Katedra sociologie, andragogiky a kulturní antropologie má ve svých prostorách simulátor schizofrenie. Tzv. psychobudku si může vyzkoušet každý, kdo má zájem vědět, co prožívají schizofrenií nemocní lidé ve chvílích ataky nemoci.

Univerzita Palackého se připojuje k těm, kteří mezi veřejnost rozšiřují projekt plzeňské Lékařské fakulty UK. Do prostor katedry sociologie, andragogiky a kulturní antropologie nechala instalovat simulátor schizofrenie. Tzv.

psychobudka dává zdravým lidem možnost vyzkoušet si změněné vnímání člověka se schizofrenií. Člověk tak může prožít zlomek toho, čím procházejí lidé s tímto onemocněním dlouhodobě.

Simulátor schizofrenie putuje po České republice od roku 2010 a na Univerzitě Palackého bude zhruba do půlky března.

„Všichni naši sociální pracovníci, sociologové, andragogové i kulturní antropologové se během své profesní kariéry mohou setkat s lidmi, kteří jsou nějak duševně nemocní. I proto vedu pro studenty sociologie disciplínu s názvem Člověk se zdravotním postižením v sociologickém výzkumu.

Když by v rámci takového výzkumu prováděli sociologické zkoumání například na úrovni evaluace kvality sociální služby, tak by s těmito lidmi museli komunikovat.

Měli by tedy vědět, jaké mají zvláštnosti, komunikační omezení a podobně,“ řekla Eva Klimentová z katedry sociologie, andragogiky a kulturní antropologie.

Nejen absolventi sociologie, ale i andragogiky, kteří často pracují jako vzdělavatelé či personální manažeři, se ve své praxi mohou potkávat s duševně nemocnými lidmi.

Protože často pracují s rodinnými příslušníky nemocných, mohou právě oni lépe veřejnosti přiblížit svět nemocných. „Mohou se pokusit snížit míru stigmatizace lidí s duševním onemocněním.

  Věřím, že osobní zkušenost situaci hodně pomůže,“ dodala Eva Klimentová.

Psychobudku najde každý, kdo by o ni měl zájem, na třídě Svobody 26. Je ve čtvrtém patře na chodbě katedry. Podle Evy Klimentové je otázkou, v jaké chvíli je lepší zážitek simulace schizofrenie podstoupit.

Zda je vhodnější využít klidnou chvíli nebo dobu, kdy se chodbou hemží studenti.

Z reakcí posluchačů, které jsou vyvěšeny na zadní straně simulátoru, je však patrné, že ruch chodby ještě víc dokresluje tlak různých nezpracovaných podnětů, který na lidi se schizofrenií doléhá.  

„Schizofrenici vnímají vše jako zdraví lidé, informace však nedokážou protřídit do smysluplného celku a do toho přicházejí navíc halucinace a bludy. Lidé s tímto závažným duševním onemocněním se navíc musejí potýkat s nepochopením a odsouzením většinové společnosti.

Oproti viditelným onemocněním, jako je například zrakové nebo těžší mentální postižení, je duševní nemoc skrytá a proto mnohem hůře pochopitelná. A právě předsudky vycházející z neznalosti a často i nezájmu o tuto vážnou nemoc, ji brání pochopit,“ dodala Eva Klimentová.

 

Schizofrenie: příznaky, léčba (rozpolcenost osobnosti)

Schizofrenie je endogenní psychóza, která je
charakterizována jako rozpad osobnosti postihující zejména emocionální
součást psychiky. Toto duševní onemocnění se projevuje například
poruchami citů, jednání, myšlení a sklony utíkat od reality.

Tyto duševní projevy nejsou nikterak racionálně koordinované, a tak se
psychika postiženého pacienta může navenek tvářit
rozpolceně
.

Lidé trpící tímto onemocněním působí na okolí
chladným, lhostejným a otupělým dojmem, často vyhledávají samotu a mohou
mít i sklony k sebevražedným pokusům.

Právě příčinou neschopnosti
mozku koordinovaně řídit zpracování vjemů a počitků může pacient
často trpět halucinacemi.

Nejčastěji se schizofrenie objevuje v období puberty a
dospělosti
. Ve většině případů se poprvé projevila mezi
patnáctým a třicátým rokem života.

Rizikové faktory schizofrenie

Nejčastějšími viníky způsobujícími vznik schizofrenie jsou
genetické predispozice.

Pokud se ve vaší blízké rodině
vyskytuje případ tohoto onemocnění, je riziko vzniku schizofrenie u vašich
potomků vyšší. Například pokud schizofrenií trpí jeden z rodičů, je
pro děti riziko vzniku kolem 13%.

Jestliže rozpolcením osobnosti trpí oba
rodiče, riziko pro jejich potomka se zvyšuje až na 25%.

Na onemocnění schizofrenií se ale podílejí i vlivy vnějšího
prostředí
.

Mezi tyto rizikové faktory můžeme řadit podvýživu
matky v prvním trimestru gravidity, nízkou porodní hmotnost novorozence,
případné komplikace při porodu (hypoxie – nedostatek kyslíku
u novorozeněte), různé infekce, poruchy růstu plodu, psychosociální
aspekty, problémové vztahy a váznoucí komunikace v rodině, nedostatek
tělesného a citového kontaktu nebo těžké dětství.

Prevence schizofrenie

  • Vzniku schizofrenie můžeme zamezit zdravým životním stylem, psychickou
    pohodou, fyzickými aktivitami, pestrou stravou, absencí užívání
    tabákových výrobků a konzumace alkoholu.
  • V případě těhotných žen a matek dbáme na pečlivou
    prenatální i postnatální péči
    o svého potomka.
  • Je třeba nevytvářet v rodině dusné, stresující a na psychiku
    náročné prostředí.

Příznaky a projevy schizofrenie

Schizofrenie patří do skupiny psychóz, které jsou charakteristické tím,
že pro dané onemocnění nejsou diagnostikovány jednotné příznaky ani
jednotná léčba a každý pacient je svým způsobem unikát.

Schizofrenie se začíná projevovat nespecifickými potížemi, např.
plachostí, společenskou izolací a
antisociálním chováním, depresivními stavy,
oploštěním emocí atd. Poté se další projevy mohou
rozvíjet naráz nebo postupně.

U dětí můžou schizofrenii předpovídat poruchy svalové
koordinace a motoriky
. Děti můžou trpět zvýšenou tenzí
určitých svalových skupin a působí na okolí strnulým dojmem.

Často
mívají vadné držení ruky a prstů, špatně koordinují pohyby například
při lezení, různých hrách a psaní (tím pádem neuvěřitelně
„škrábou“, písmenka jim skáčou po lince, neudržují sklon a velikost
písmen atd.).

Příčinou těchto abnormálních projevů může být zvýšená
hladina
neurotransmiteru (látka, která přenáší impuls z jedné
nervové buňky na druhou, působí hlavně v oblasti jejich kontaktu)
dopaminu, která způsobuje hyperaktivní funkce center
myšlení, vnímání, paměti a emocí.

Hlavním pachatelem je však tzv. prefrontální kůra
(část šedé hmoty mozkové, která je centrem intelektuálních a
asociačních funkcí a centrem analýzy vjemů), která nedbale koordinuje
aktivitu jednotlivých oblastí, a tím tak může za vznik schizofrenního
onemocnění.

Prefrontální kůra se rozvíjí zejména ve druhé a poslední
třetině puberty, kdy její neurony rostou a vytváří nová spojení
s ostatními neurony.

Pokud však tyto neurony nová spojení nenaleznou,
vzápětí degenerují (což může vysvětlovat, proč se schizofrenie objevuje
hlavně v tomto období dospívání).

Mozek ztrácí schopnost jednotlivé vjemy koordinovaně analyzovat a naopak
vytvářet nové signály. Navíc zvýšená hladina dopaminu ovlivňuje vznik
tzv. rušivých signálů, které znemožňují a nabourávají
analýzu vjemů a počitků.

Postižený člověk tak není chopen jasně myslet,
setrvávat u jedné myšlenky a směřovat své myšlenky
k jednomu určitému cíli, koncentrovat se, souvisle uvažovat, vybavovat si
včas pojmy a události a správně je zařadit atd.

Pacient trpí defekty asociačního myšlení,
emotivní oploštělostí, halucinacemi a
bludy a uzavřením se před okolním prostředím do
vlastního vnitřního světa.

Pacienti často trpí sluchovými a zrakovými halucinacemi.
Tyto bludy jsou způsobené nenormálně fungující prefrontální kůrou.

Ta
způsobuje, že mozek nedokáže vnímat obraz jako celek, ale vizuální vjem
se mu rozpadá na zmatečnou mozaiku, které chybí pár součástí, které
mozek není schopen správně a rozumně zaplnit.

Tam, kde se vyskytuje
„prázdné“ místo, mozek dosadí naprosto nereálné prvky. Tak například
může nemocný vidět místo očí černé důlky, zjevují se mu různé
záblesky a jiskry apod.

Podrážděním určitých mozkových center se probudí i paměťové
stopy, které se samovolně vybavují, matou a proplétají.

Mysl si různé zkreslené a nereálné vjemy zařazuje do „skutečných a
funkčních“ celků. A proto jsou tyto zvukové a vizuální halucinace,
kterými schizofrenici trpí, tak autentické a skutečné. Tyto bludy mohou
někdy dojít tak daleko, že se vědomí pacienta jakoby
„roztříští“ a on si může uvědomovat sám sebe jako
jedno tělo obsahující více osobností.

Schizofrenii můžeme rozdělit do několika kategorií, např. paranoidní
schizofrenie, hebefrenní, katatonní, nediferencovaná, reziduální a
simplexní.

Nejčastější formou schizofrenní psychózy je paranoidní
schizofrenie
. Ta se projevuje zejména sluchovými, zrakovými,
tělesnými, čichovými a chuťovými halucinacemi.

Tyto bludy
se mohou vlivem stresových situací ještě více stupňovat a mohou nabývat
intrapsychického rázu, kdy si nemocný myslí, že mu jsou kradeny myšlenky
anebo naopak, že mu jsou vkládány cizí myšlenky.

U pacienta může být
zpozorováno agresivní chování.

Naopak vzácným typem je hebefrenní schizofrenie,
která je charakteristická poruchami chování.

Pacient
nedokáže adekvátně řídit své chování (chichotá se, přihlouple se
usmívá, dělá grimasy, opakuje fráze apod.), racionálně myslet a souvisle
mluvit. Tato forma schizofrenie nemá příliš povzbudivou prognózu.

Postižený ztrácí schopnost rozhodování a asertivitu, vzdává se svých
cílů, chová se povrchně, plaše a samotářsky.

Další formou je katatonní schizofrenie
vyznačující se psychomotorickým postižením. U postiženého se projevují
mnohé tyto poruchy od hyperkinéze až po
strnulost, od absolutní poslušnosti až po negativismus atd.
Pacient může zaujímat naprosto nepřirozené pozice a po delší dobu v nich
setrvávat.

Nediferencovaná schizofrenie obsahuje všeobecná
kritéria a příznaky této nemoci, ale nemůže být jednoznačně zařazena
do předchozích typů.

Reziduální schizofrenie je typická
psychotickými atakami v minulosti a přítomností mnoha negativních
příznaků (zpomaleným psychomotorickým tempem, otupělostí, pasivitou,
ztrátou iniciativy, chudostí řeči, nonverbální komunikace a sociálních
vztahů, zanedbáním zevnějšku atd.).

Dalším druhem této duševní choroby je simplexní
schizofrenie
, která má charakteristický plíživý průběh,
při kterém se postupně rozvíjí prapodivné chování,
neschopnost zařadit se do normálního života a do společnosti.

Stav pacienta
není tak jasně a jednoznačně psychotický jako u předešlých forem
schizofrenie. Postižený netrpí halucinacemi a na okolí
působí zahloubaným, lenošivým, toulavým
a neambiciózním dojmem.

Zajímavé:  Vitamíny Na Vyčerpaný Organismus?

Někdy, po odeznění schizofrenních psychóz, nastupují postschyzofrenní
deprese. Při těchto stavech nemocní trpí pocity absolutní
úzkosti a beznaděje a často pomýšlejí na pokus o sebevraždu.

Léčba schizofrenie

K léčbě schizofrenie se užívají tzv. antipsychotika,
což jsou léky, které mají pozitivní dopad na myšlenkové pochody,
zklidňují agresivní a divoké pacienty, tlumí bludy a zbavují pacienty
halucinací.

Tyto léky mají však na druhou stranu mnohé nežádoucí účinky, např.
mohou způsobit vznik Parkinsonova syndromu, který se objevuje
až u 80% pacientů užívajících antipsychotika a je způsoben změnou
v transportu neurotransmiteru dopaminu v mozku. Tento vedlejší účinek je
naštěstí reverzibilní (vratný) a po snížení dávky nebo vysazení léku
většinou příznaky ustoupí.

Další vedlejší účinky jsou zastoupeny neuroseptickou hypotenzí
(nízký tlak), tachykardií (zrychlená srdeční činnost), ovlivňováním
endokrinního systému, psychomotorickým útlumem, ikterem (žloutenka),
tendencemi k epileptickým záchvatům, poruchami jaterních funkcí, zácpou,
tremorem (třes) atd.

Kromě medikamentózního způsobu terapie jsou účinné i různé
rehabilitace a biologické postupy, např. šoková
terapie
.

Pacientovi mohou pomoci i všemožné psychoterapeutické
techniky
, jako například trénink empatie, pozitivního myšlení,
asertivní komunikace a cvičení vůle.

Užitek může přinést i psychoterapie, která pacienta vede
k přiznání si nemoci a hledání jejího původu ve svém
psychickém stavu.

Jak si mohu pomoci sám

Je nutné, abyste při prvních projevech schizofrenie omezili vliv dalších
rušivých faktorů.
Snažte se eliminovat stresující jevy v rodině a blízkém
kolektivu.

Konzumujte suroviny s vysokým obsahem jódu (např.
mořskou sůl), aby nedošlo k poruchám činnosti endokrinních žláz (žláz
s vnitřní sekrecí).

Vyhýbejte se alergenům, zvláště pokud u vás
způsobují tzv. mozkovou alergii, a začněte užívat antihistaminika (léky
proti alergii).

Odpočívejte a věnujte dostatek času spánku.

Dodržujte zdravou životosprávu, konzumujte pestrou stravu
bohatou na ovoce a zeleninu, věnujte se pohybovým aktivitám a vyhýbejte se
kouření tabákových výrobků a konzumaci alkoholu.

Komplikace schizofrenie

Komplikace mohou nastat při užívání antipsychotik, které na jednu
stranu zlepšují pacientův duševní stav, ale na druhou stranu mají celou
řadu vedlejších nežádoucích účinků, mezi které například patří
Parkinsonův syndrom, neuroseptická hypotenze, tachykardie, psychomotorický
útlum, ikterus, epileptické záchvaty, zácpa, třes, poruchy jaterních
funkcí a endokrinního systému.

Diskuse

Další názvy: rozpolcenost osobnosti, psychóza, paranoidní schizifrenie, hebefrenní schizofrenie, katatonní schizofrenie, simplexní schizofrenie, reziduální schizofrenie, nediferencovaná schizofrenie

Vše kolem schizofrenie

Schizofrenie je těžké duševní onemocnění, lidově nazývané také
„rozdvojení osobnosti“, které provází rozklad osobnosti, těžká
porucha myšlení, vnímání, jednání a cítění.

Člověk, který onemocní
schizofrenií, se projevuje jako vztahovačný, neustále pronásledovaný bludy
a smyšlenkami, často si mluví „sám pro sebe“ a vytváří si umělý
svět.

Pro okolí je však velmi obtížné si představit, co schizofrenik
prožívá.

Odborníci se domnívají, že schizofrenii způsobuje nevyváženost hladin
dvou chemických látek v mozku: neurotransmiterů serotoninu a dopaminu. Ty
hrají zásadní roli pro naši emoční rovnováhu. Pokud člověk prožije
něco závažného, ať už v pozitivním nebo negativním smyslu, vyplaví se
v limbickém systému dopamin.

Díky tomu jsme schopni rozlišovat mezi
důležitými a nedůležitými informacemi. U schizofrenika však dochází
k vylučování nekontrolovatelného množství dopaminu do limbického
systému. V důsledku toho pacient nesprávně vyhodnocuje některé vjemy. Aby
si důležitost přijímaných informací vědomě odůvodnil, dochází u něj
ke vzniku bludných představ.

Nedostatek dopaminu v jiných částech mozku je
zase příčinou emočního zploštění, chybějící energie a motivace.

Typické příznaky onemocnění

Schizofrenie propuká v pozdní adolescenci nebo časné dospělosti.
Největší riziko představuje období mezi 15. a 30. rokem života.
Onemocnění začíná nespecifickými obtížemi – plachostí, asociálním
chováním, depresivní náladou, neklidem, sklonem ke vztahovačnosti a
neschopností prožívat emoce. Může se projevit výrazným nástupem
symptomů, jejich rozvoj však může být i postupný.

Příznaky nemoci se dělí na pozitivní a negativní. Do první kategorie
se řadí nadměrné nebo zkreslené normální funkce, kdy pacient trpí
halucinacemi, utkvělými představami a jeho řeč i vnímání jsou
dezorganizované.

Negativními příznaky jsou snížené normální funkce,
například snížení schopnosti prožívat emoce, iniciativy a vůle. Pacient
ztrácí kontakt se skutečností, je silně podezřívavý a trpí
halucinacemi, které mu často v podobě „hlasů“ vyhrožují, radí a
pronásledují ho.

V jeho myšlení se projevují bludy, které jsou pro okolí
zcela nepochopitelné.

Pacient se postupně uzavírá ve svém vlastním světě, používá
vlastní vytvořená slova, ztrácí zájem o práci a rodinu a jeho citový
život se výrazně ochuzuje. V některých případech se schizofrenik může
projevovat agresí, jindy naopak propadá do netečnosti. Někdy provádí
neúčelné pohyby, v jiných případech upadá do mlčení a ztuhlosti.

10 zajímavých faktů o schizofrenii

• Schizofrenií trpí přibližně 1 % světové populace, tedy zhruba
50 milionů lidí. • V České republice jde asi o 100 000 osob. • Při
jejím vzniku hrají velkou roli dědičnost a genetické předpoklady. • Tato
choroba není léčitelná.

Kombinací psychofarmak a terapie je však možné
léčit její projevy. • První ataku nemoci zažívají lidé se
schizofrenií mezi 15. a 30. rokem života. • Propuknutí nemoci v mladém
věku má proto také výrazný ekonomický dopad. • Kromě samotných
pacientů nemoc zasahuje i jejich rodinné příslušníky.

• Onemocnění je
spojeno s řadou dalších zdravotních komplikací. Délka života
schizofreniků je proto o 20 % kratší než u zdravých lidí. • Výskyt
schizofrenie postihuje stejnou měrou muže i ženy. • Neexistuje žádné
objektivní laboratorní vyšetření ke stanovení diagnózy.

Zda se skutečně
jedná o schizofrenii, určí psychiatr z pozorování a rozhovoru
s nemocným.

Život se schizofrenií

Schizofrenie je onemocnění, které je velmi náročné jak pro samotného
pacienta, tak pro jeho rodinu a okolí.

Základem je proto dobrá spolupráce
s ošetřujícím lékařem a pravidelné užívání předepsané léčby
– a to i v období tzv. remise, tedy vymizení příznaků.

Důležité je
také dodržovat zdravou životosprávu, dbát na vyvážený jídelníček a
dostatek pohybu, vyvarovat se kouření a přemíry alkoholu.

Onemocnění může u třetiny pacientů probíhat příznivě a po jeho
průběhu se nemocný vrací k plnohodnotnému životu. V ostatních
případech se však nemoc objevuje opakovaně nebo trvá déle. Výsledek je do
značné míry ovlivněn tím, jak se s chorobou vyrovná pacient a jeho
nejbližší okolí.

Rodina by měla pacienta co nejvíce podporovat v léčbě
a v jeho pracovních i denních aktivitách. Pozornost by však měla věnovat
například také tomu, aby pečoval o svůj zevnějšek a choval se
„sociálně“.

Je vhodné se nedohadovat se schizofrenikem kvůli jeho
psychotickému myšlení, vyhnout se konfliktům a kritizování a naopak jej
spíše chválit.

I po ukončení léčby je třeba věnovat zvýšenou pozornost tzv.
„časným varovným signálům“, jako jsou stavy podezřívavosti, úzkosti,
podrážděnosti nebo tendence se uzavírat do sebe.

Zatímco takové stavy
mívá občas každý člověk, u jedince se schizofrenní anamnézou mohou
mít ataky závažnější význam a jejich včasné podchycení může být
rozhodující v prevenci tzv.

relapsu, tedy opětovného propuknutí
příznaků choroby.

Od operace mozku až po moderní terapii

Ještě před sto lety považovali lékaři schizofrenii za záhadný stav a
léčili ji velmi netradičními a pro pacienty mnohdy nešetrnými metodami.
Neměli totiž k dispozici účinné léky, a tak u pacientů vyvolávali
horečky a epileptické záchvaty, které měly zmírňovat psychotické
symptomy.

Někdy psychiatři přistupovali také k inzulínové terapii,
jejímž cílem bylo uklidnit pacienty. Zvlášť drastickou metodou byla tzv.
lobotomie, při níž byla chirurgicky odstraněna část mozku, která
zpracovává informace.

Tím se sice podařilo zvládnout agresivní chování
nemocného, ten však poté často zůstával zamlklý a bez emocí.

Výrazný milník v léčbě schizofrenie představovala 50. léta minulého
století, kdy byla na trh uvedena první antipsychotika. Dnes je známe jako
typická antipsychotika.

Tyto léky jsou účinné proti pozitivním symptomům,
tedy při zvládání halucinací, bludů a paranoidních myšlenek. Mají však
jen velmi malý účinek na negativní symptomy schizofrenie, jakými jsou
např. slabá motivace a sociální izolace.

Problém představují také jejich
vedlejší účinky, jako jsou nekontrolovatelné pohyby, sucho v ústech a
extrémní vyčerpanost.

Od roku 1990 začali lékaři při léčbě schizofrenie používat
atypická antipsychotika, která velmi účinně odstraňují symptomy nemoci a
mají méně vedlejších účinků.

U pacientů se díky jejich užívání
již neobjevuje například nekontrolovaný třes. Atypická antipsychotika
působí jak na pozitivní, tak i na negativní a kognitivní symptomy nemoci.

Umožňují přizpůsobit léčbu individuálním potřebám pacienta. Proto
jsou v současnosti doporučována jako lék první volby.

Antipsychotika mají rozhodující význam v období akutních příznaků,
kdy jsou nezastupitelná, v období doléčování a jako prevence relapsu.
Tyto léky příznivě ovlivňují pochody myšlení a zbavují nemocné
halucinací.

Oslabují u nich bludné představy a uklidňují neklidné nebo
agresivní pacienty. Po odeznění akutních potíží se vedle léčby
antipsychotiky přistupuje také k podpůrné psychoterapii.

Jedním
z hlavních cílů léčby je přitom umožnit pacientovi co nejdříve návrat
do běžného života.

Zajímavé:  Štítná Žláza Příznaky U Mužů?

Schizofrenie a fyzické zdraví

Schizofrenici trpí v porovnání se zdravou částí populace mnohem více
různými zdravotními komplikacemi a délka jejich života je až o 20 %
kratší.

Více než dvakrát častěji tito lidé umírají v důsledku
kardiovaskulárních chorob, vyskytují se u nich také respirační
onemocnění a metabolické poruchy. Jednou z příčin vyšší morbidity a
mortality je životní styl dlouhodobě léčených pacientů.

Tito lidé
nemají dostatek pohybu a nezdravě se stravují. Tři čtvrtiny lidí z nich
kouří a téměř polovina je obézní.

V důsledku své diagnózy schizofrenici často nejsou schopni pracovat a
snižuje se tak jejich společenské a ekonomické postavení. Musejí se také
vyrovnávat s přetrvávajícími symptomy onemocnění a ne vždy dostatečně
spolupracují s lékaři. Trpí také častěji sklony k sebevraždám, které
páchají až desetkrát častěji než zdraví lidé.

Projekt AP safety

Pomoc psychiatrům, kteří léčí pacienty se schizofrenií, nabízí
projekt AP safety. Jedná se o internetový modul, který lékaři umožní
sledování bezpečnosti při dlouhodobé léčbě antipsychotiky. Tento
systém, který má jen minimálními nároky na odborníkův čas,
„hlídá“ tělesné zdraví jeho pacientů léčených antipsychotiky.

Nabízí lékaři také doporučení, jaký postup v konkrétním případě
zvolit.Každý zaregistrovaný lékař zde najde odborné informace jak
o samotné schizofrenii, tak o rizicích a nežádoucích účincích, které
jsou spojeny s podáváním antipsychotik. Internetový portál mu poskytne
také návody, jak postupovat při léčbě, jak provádět různá měření a
odběry.

Psychiatr zde může založit pacientské karty, díky kterým bude
moci u svých pacientů sledovat konkrétní parametry se změnami v čase.
Systém přitom u každého z nemocných stanoví kardiometabolické riziko a
automaticky vyhodnotí patologické hodnoty. Nabídne také konkrétní
doporučení pro další vyšetření nebo léčbu pro danou hodnotu.

Modul
navíc dokáže vygenerovat údaje do individuálně formátované zprávy pro
praktického lékaře nebo internistu. Více na www.apsafety.eu.

Narcismus, schizofrenie či deprese. Některé termíny z psychiatrie zlidověly | Zdraví

Pro Constance vše začalo před šesti lety, kdy se ve Francii vysílal špionážní seriál Homeland. Zatímco blonďatá Carrie Mathisonová polykala léky a zapíjela je sklenkami bílého vína, naše devětadvacetiletá profesorka angličtiny prožívala jednou obrovský smutek, pak zase období euforie, pobývala v nemocnici a navštěvovala psychiatry.

„Tehdy byla velmi v módě bipolární porucha, psaly o ní časopisy, točily se o ní filmy,“ vysvětluje mladá žena, kterou cituje francouzský deník Le Monde. „Slýchala jsem o ní mluvit třikrát do týdne. Kdokoli, kdo se jednou usmíval, a pak zase mračil, měl hned bipolární poruchu. Tenkrát mi skutečně diagnostikovali bipolární poruchu prvního typu. Bylo to těžké,“ svěřuje se.

Od té doby se Constance cítí lépe, ale pozorně sleduje změny nálady, spánek či chuť k jídlu. Zneklidní, když má veselou náladu, či naopak, když je smutná. Sleduje své emoce regulované užíváním lithia. „Není snadné žít s bipolární poruchou,“ říká s unaveným úsměvem.

I jiné termíny z oboru psychiatrie přecházejí do hovorového jazyka. „Ani já nejsem v této chvíli ve formě. Právě jsem ukončila vztah s narcisistickým zvrhlíkem,“ říká Blanche Gardiová.

Výraz narcisistický zvrhlík se těší nesmírné popularitě, ačkoli v psychiatrii neexistuje.

Bipolární, narcisistický zvrhlík, paranoik, schizofrenik: odborné termíny opustily kabinety psychiatrů a zaplavily celou společnost, jsou v ženských časopisech, v knihkupectvích v publikacích o osobnostním rozvoji a v televizním vysílání.

Rodinná terapie?

Mají Kanye West, Mariah Careyová či Britney Spearsová skutečně bipolární poruchu, jak to o sobě tvrdí? Dělá rodina Kardashianových v televizi rodinnou terapii? Existuje kolektivní sebevražda podle vzoru filmu Sofie Coppolové Smrt panen?

Termín schizofrenie používáme často, když chceme o něčem říci, že to je dvojznačné. Etymologicky je schizofrenie „rozdělený duch“, ale ve skutečnosti jde o vážnou psychotickou poruchu.

„Pacient, jemuž byla zjištěna bipolární porucha, trpí zneužíváním tohoto termínu. Dáváme si dobrý pozor, když chceme mluvit o rakovině, ale o psychických poruchách hovoříme snadno,“ varuje psychiatr Jean-Victor Blanc. „Lidé snadno řeknou, že mají syndrom vyhoření, než by připustili, že mají více společensky stigmatizované deprese,“ uvádí.

Podle něho je nejvíce zneužívaným termínem v hovorové řeči zřejmě „schizofrenní“. Představme si mladého pacienta, jemuž doktor Nicolas Rainteau diagnostikoval schizofrenii. „Nejsem schizofrenik.

Schizofrenik stále mění osobnost a vraždí lidi, a to já nedělám,“ tvrdí mladík. Lidová představa je silnější než psychiatrická definice.

Ve skutečnosti se schizofrenie projevuje sluchovými halucinacemi, paranoidními či bizarními bludy nebo zmatenou řečí a myšlením.

Rainteau soudí, že bude složité změnit zažité představy o psychických chorobách ve společnosti, ale podle něho je důležité změnit postoj a lidi vychovávat. Například v Japonsku byla schizofrenie přejmenována na „poruchu integrace“.

Schizofrenie

Schizofrenie může být nazírána z hlediska přírodních i společenských věd, protože je současně onemocněním i osobním, vztahovým a společenským problémem.

Osoby, které schizofrenií onemocní, se totiž vyznačují zvláštnostmi ve svém projevu a chování, které zhoršují až znemožňují jejich vztahy a začlenění do rodiny, obce i společnosti jako celku – především tím, že nenaplňují obvyklá očekávání svého okolí.

Nabídka jednoho z výdobytků civilizace – společenských rolí (např. profesních, manželských, rodičovských a občanských) je z hlediska osob nemocných schizofrenií často jen obtížně přijatelná, za což ale nemocní nemohou.

Zdrojem této obtížné adaptace jsou poruchy chápání sebe sama, svého ohraničení od světa kolem, svého určení v něm, tím pádem i chápání ohraničení světa vůči sobě, porozumění signálům a jejich významům z vnějšku, poruchy komunikace s okolím, nepřiléhavost vlastních reakcí, nesrozumitelnost těchto reakcí pro okolí atd. Narušeno je i časové vnímání a smysl pro následnost, ze kterých také pramení porucha účelnosti jednání a neschopnost plánování, což činí chování nemocného nahodilým.

Z výše uvedeného je zřejmé, že jde o velmi hlubokou poruchu, postihující samé jádro osobnosti. Začíná náhle, postupně nebo dokonce plíživě, a to v mladém věku, většinou mezi 20 a 30 rokem, jen výjimečně dříve či později.

Nejde jen o poruchu přizpůsobení či o nevhodné reakce, nejde také o pouhou nevyváženost povahových rysů (podivínství), i když při schizofrenních poruchách, jak jsou popsány výše, může samozřejmě také dojít k povahovým zvláštnostem, stejně jako k překotným či nepřiléhavým (třebas i chybějícím) reakcím.

U schizofrenní osoby je však jejich příčinou (tj.

tak, jako jinde jde o poruchu funkce cévního nebo imunitního systému) porucha toho, čemu se v psychologii říká „Jáství“ – jde o poruchu správné funkce a uvědomování si svého vlastního „Já“, tedy té „středobodové“ části psychiky, vůči níž je v ostatních částech mysli vše vztahováno. „Já“ má integrující charakter, uvádí vše uvědomované do řádného souladu a dává tak věcem příslušný význam i osobní hodnotu, takže podněty z vnějšku mohou být vybírány a hodnoceny podle skutečné důležitosti.

Porucha „Jáství“ má proto na duševní život dezintegrující dopad – dochází k rozkladu souvztažností, ztrátě významů (u informací, později i u samotných slov), až se nakonec rozpadá celý duševní život.

To bývá někdy schizofreniky, zahlcenými vnějšími signály, které nedovedou vyhodnotit, vnímáno zpočátku jako „ztráta přirozené samozřejmosti“, postupem času jako „chaos“, často to ale jimi nebývá uvědomováno vůbec – někdy jen pociťují narůstající napětí a úzkost.

Okolí nemocného ale vnímá jako neproduktivního, změněného, nelogického, „z reality vytrženého“, nesrozumitelného či až chaotického a tudíž nepředvídatelného.

K těmto „jaderným“ či „primárním“ příznakům, které zpravidla rozezná až odborník, přistupují viditelnější „druhotné“ příznaky, které jsou spíše projevy individuálních duševních obran proti vznikajícímu „chaosu“ či proti z něj vznikající úzkosti.

Může tak dojít buď k „umrtvení“ prožívaného (oploštění citových reakcí), nebo k jakémusi vnějšímu odrazu vnitřního chaosu – ke klackovitému, chování, nebo k impulzivnímu řádění.

Může jít také o tělesnou manifestaci – docházet ke zdánlivému „zkamenění“ pohybové složky či k bizárnímu pohybování.

Jindy může dojít k úplné neschopnosti reagovat na podněty či příkazy (negativismus), nebo naopak k nerozumnému, zcela necenzurovanému vyhovění každé, i nesmyslné instrukci (povelový automatismus).

Nejčastější obranou proti nepojmenovatelné a bezbřehé úzkosti však bývá chorobně zvýšená vztahovačnost – podezřívání, pocity sledování, pronásledování, popř. jde o pocity ovlivňování či otravování atd., což vše může přerůstat až do přeludů slyšených hlasů nebo vidin, popř. kožních či útrobních přeludů (často těžko sdělitelných a těžko pochopitelných).

V reakci na to pak může dojít ke stížnostem, ale i útokům proti domnělým pronásledovatelům, k neklidu a agresivitě proti věcem nebo i lidem, nebo k útěkům před pronásledovateli, před svými pocity i před sebou samým (sebevražda).

Zjednodušeně řečeno jde o mobilizaci všech zbývajících sil „Já“, směřujících k cíli zastavit nepopsatelné pocity, distancovat se od nich nebo jim dát určitý smysl a pochopitelnější podobu – tj. takovou, se kterou by se dalo bojovat známými prostředky.

Zajímavé:  Mezinárodní Klasifikaci Funkčnosti, Postižení A Zdraví?

Účel této obranné činnosti nemocného „Já“ si však schizofrenní jedinec neuvědomuje, takže je přesvědčen o reálnosti svých chorobných prožitků a o oprávněnosti svých reakcí, a to i přes to, že je s ním nikdo nesdílí (což bývá zdrojem jeho dalších bludných výkladů).

Protože „stonání vlastního Já“ nelze odlišit tím samým „nemocným Já“ (a zdravé není k dispozici, protože „Já“ je jen jedno), u schizofrenika chybí prožívání nemoci – schizofrenik si své schizofrenie nikdy nemůže být plně vědom, a to i když je o ní lékaři informován. S tím souvisí i časté odmítání psychiatrické léčby – hospitalizací i podávaných léků, jejich neužívání, pokud jsou předepisovány apod.

Schizofrenní proces většinou bývá střídáním nenápadných prvotních příznaků se zjevnými, nápadnými druhotnými příznaky. Druhé z nich si zpravidla vynutí hospitalizaci v psychiatrickém lůžkovém zařízení.

Po jejich odléčení se odhalují ty prvotní, které jsou sice také léčitelné, ale narozdíl od těch druhotných častěji léčbě vzdorují.

Pokud se postupem času významněji prohloubí, nemocní pak vyžadují nepřetržitý dohled a péči.

Z psychiatrického hlediska patří proto schizofrenie – vedle demencí a mentálních retardací – mezi jedny z nejvážnějších poruch. Nemusejí být však na první pohled nejdramatičtější či nejrizikovější (těmi mohou být např. hluboké deprese či rozvinuté manické stavy, byť ty bývají přechodné).

Závažnost schizofrenního procesu je především v jeho možném dlouhém trvání a v takovém případě v jeho hendikepujícím vlivu na společenský a osobní život.

Protože rozvrat osobnosti je dlouhodobý a v neléčeném případě může vést k vážné újmě, dochází nezřídka k postupné invalidizaci nemocného a k jeho společenské izolaci.

Při delším vývoji schizofrenního procesu se stává nemocný jedinec závislý na podpůrném prostředí, protože v pro něj „nesrozumitelném světě“ ztratí sebeurčení a soběstačnost.

Obvyklé společenské klima ve všech dobách i krajinách však samo o sobě nemá tendenci spontánně podávat pomocnou ruku jedincům, kteří se chovají nesamozřejmě, nerozumně, nápadně, nahodile a sami o sobě pomoc nežádají, naopak jsou často přesvědčeni o „své pravdě“, která je často jimi nehorázně formulovaná, a o nesprávnosti okolního světa, který často ze svého selhání obviňují.

Takto nemocní lidé byli dříve z měst a vesnic vyháněni, při výtržné či jiné asociální činnosti (např. krádeže nezbytného jídla) byli zavíráni do šatlav či káznic.

Až v průběhu devatenáctého století se stalo zvykem je bez výjimky umísťovat ve „špitálech“, které se ale podmínkami ze začátku příliš od vězení nelišily.

Lékaři ale tehdy založili tradici hledání „nemoci“ za jejich vnějším chováním, která inspirovala medicínské bádání po příčinách této poruchy. Označení schizofrenních delikventů „nemocnými“ je pak vyvinilo z trestních důsledků jejich jednání a předurčilo k léčbě.

Protože šlo nejprve o těžší, tedy schizofrenním procesem a hendikepem zřetelně postižené osoby, kterým chyběl náhled na chorobnost svého stavu, jejich hospitalizace musely být – a u takových často dodnes jsou – nedobrovolné.

Není proto divu, že i když se ve dvacátém století našly léčebné možnosti a charakter i často dlouhodobé péče se humanizoval po nemocničním vzoru, vytvořily se léčebné ústavy zhruba s krajovou spádovou oblastí (psychiatrické léčebny), do kterých byla původně nedobrovolná klientela umísťována.

I zde však pokračovala a pokračuje další modernizace léčebných postupů nemocných, mezi kterými dnes přibývá mohutné procento těch, kteří s léčbou souhlasí, nebo ji i sami vyhledávají.

V průběhu dvacátého století se zjistilo, že za schizofrenními poruchami prožívání a chování stojí zřejmě geneticky podmíněné špatné fungování některých částí mozku (tzv. vazebných míst některých neurohormonů).

Se zpřesňujícími výzkumnými zobrazovacími metodami (jako například magnetická rezonance, pozitronová emisní tomografie atd.) se tyto poruchy stále přesněji identifikují.

Výzkum pokračuje dodnes a přináší vývoj a výrobu stále přesnějších, cílenějších léků – moderních psychofarmak.

V druhé polovině dvacátého století se tak těmito léky začali léčit lidé nejen již schizofrenií trpící, ale i ti, u nichž se první příznaky teprve objevily.

Se včasnou léčbou se pak dostavily i přesvědčivější úspěchy – léčený schizofrenní proces, který by probíhal dlouhá léta a vedl ke stále hlubšímu narušení osobnosti, se zbrzdí a mnohdy i zastaví.

To vedlo i k rozvoji psychiatrických ambulancí, kde jsou propuštěným pacientům předepisovány „udržovací“ dávky psychofarmak, ale i k psychiatrickým oddělením somatických nemocnic, které bývají časově i místně bližší bydlišti akutně nemocného.

Na rozdíl od psychiatrických nemocnic ale nemají dostatečnou kapacitu k léčení všech pacientů (zejména těch, co vyžadují dlouhodobou hospitalizaci), ani dispozice a personální výbavu ke zvládání stavů spojených s neklidem a agresivitou.

Současně v tomto období byly rozvíjeny i metody sociální rehabilitace – tedy snaha o zachování dosavadního, nebo co nejkvalitnějšího sociálního fungování.

Mezi ně patří jednak různě intenzivní podpora terénními (zpravidla sociálními) pracovníky nemocných, kteří jsou léčeni doma, resp.

těch, kteří jsou propuštěni z lůžkových psychiatrických zařízení, a dále jde o metody v psychiatrických nemocnicích, připravující pacienty na mimoústavní život.

Psychiatrická nemocnice v Havlíčkově Brodě se zaměřuje na moderní léčbu schizofrenně nemocných jednak v rovině biologické – tj.

na léčbu především psychofarmaky, jednak v rovině sociální – především na edukaci (vysvětlování podstaty problému, reakcí společnosti, vzájemného očekávání, ovlivnění postojů nemocných k léčbě), dále na léčbu tzv. kognitivního defektu (tj.

úbytku některých psychických funkcí), a konečně nácviku různých dovedností pomáhajících čelit nárokům praktického života.

Samozřejmostí v postupech Psychiatrické nemocnice v Havl. Brodě je uvážlivá lékařská diagnostika na počátku léčení každého pacienta, každé oddělení disponuje také klinickým psychologem a zdravotně-sociální pracovnicí.

Oddělení 2, které je příjmovým oddělením pro dospělé muže, se zaměřuje na zvládání akutních stavů.

Přijímá (kromě jiných diagnostických okruhů) osoby s „plnou silou“ vzplanutými schizofreniemi, projevujícími se často pohybovým neklidem, někdy spojeným s agresivitou, přeludy (halucinacemi slyšeného či viděného), nehorázným (bludným) výkladem světa, stihomamem, změnami či poruchami uvědomění sama sebe.

Ochranný režim oddělení a jeho uzavřenost chrání nejen společnost, ale především takto nemocné osoby před nebezpečností, vyvěrající z chorobně motivovaného jednání. Léčba je zde nutně hlavně medikamentózní a trvá krátkodobě, tj.

dokud příznaky související s nebezpečností nezačnou odeznívat (většinou řádově týdny, výjimečně měsíce). Na oddělení se léčí pacienti jednak dobrovolně (až ve třetině případů), jednak nedobrovolně (tj. jde o léčby buď civilním soudem povolené nebo trestním soudem nařízené).

Oddělení 7A, které je přijímacím oddělením pro dospělé ženy i muže, se (kromě léčby jiných diagnóz, především maniodepresivity) zabývá vším výše uvedeným, a to u žen nemocných schizofrenií, popř.

u mužů s mírnějšími projevy schizofrenie. Kromě podávání psychofarmak se zde v ojedinělých a indikovaných případech používá elektrokonvulzivní terapie.

Léčba zde bývá podobně krátce trvající, jako na oddělení 2, i funkce ochranného režimu je podobná.

Na odděleních 2A, 3A (pro muže) a 3 (pro ženy) se provádí komplexní doléčovaní schizofrenních poruch, jde o střednědobé pokračovací pobyty u nemocných, překládaných z přijímacího oddělení, u nichž dosud nedošlo k plné úzdravě z ataky duševní choroby.

Kromě léčby medikamenty jsou nemocní zařazováni do komunitních a činnostních aktivit, obnovují svůj pravidelný denní režim, absolvují vycházky do parku nemocnice či do města, výlety, kluby a jinou zájmovou činnost.

Na oddělení 1A se provádí skupinovou formou výše zmíněný nácvik kognitivních funkcí (rehabilitace a prevence postižení některých psychických schopností a dovedností).

Na léčbu příjmových oddělení 2 a 7A (vedle dvou právě zmíněných stanic) navazují také koedukovaná oddělení 6 a 6A rehabilitačního primariátu 6, kde jsou kromě moderní psychofarmakoterapie poskytovány nemocným v intenzivním denním programu edukační aktivity vysvětlující okolnosti a podstatu jejich stonání, učí rozpoznávat varovné příznaky možného nového vzplanutí choroby, vysvětlují účinek léků, napomáhají informovanosti rodin, kterým radí i vhodný způsob komunikace s nemocným. Součástí servisu tohoto primariátu je i podpora soběstačnosti a budoucího mimoústavního fungování – nácviky sociálních dovedností a zdravého životního stylu. Mezi podpůrné ozdravné techniky patří provádění hipoterapie, která je součástí komplexních psychiatrických léčebných činností havlíčkobrodské nemocnice.

Oddělení 11 je věnováno těžce nemocným či postiženým mužům – kromě jiných těžkých mentálních poruch jsou zde léčeny osoby, u nichž dlouhodobý schizofrenní proces už v minulosti vytvořil výrazný hendikep – těžkou poruchu vůle, apatii, úpadek zájmů a snah, snížení chápání sociálních situací, snížení až ztrátu orientace v hodnotách vnějšího světa, zaměření na redukované (často jen pudové) potřeby, selhání v soběstačnosti. Tato těžká vyústění schizofrenního procesu nejsou pravidlem – naopak valná většina schizofrenií, které jsou dnes léčeny, mají lepší prognózu. Pokud však k takovému stavu u některých nemocných již dojde, potom tyto osoby dnes vyžadují nepřetržitý ošetřovatelský dohled a dopomoc v rámci ústavního pobytu. Oddělení 11 je proto na uvedené specializováno a pomocí individualizovaných ošetřovatelských postupů zajišťuje elementární péči i specifický režim pobytu na oddělení i mimo něj (v přilehlém vlastním a k tomuto účelu vybaveném areálu).

MUDr. David Neubauer, přednosta primariátu 2

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector