GERIATRIE je lékařský obor s historií – vše o zdraví

• Studijní program: Ošetřovatelská péče v geriatrii (N0913P360004)
• Typ studia: Navazující magisterské
• Forma studia: Prezenční, Kombinované
• Délka studia: 2
• Zaměření: Lékařské

Náplň programu/oboru: Geriatrické sestry jsou vzdělávány, aby rozuměly komplexním potřebám fyzického a duševního zdraví starších lidí. Pomáhají pacientům chránit jejich zdraví a vyrovnat se se změnami jejich mentálních a fyzických schopností, aby mohli zůstat co nejdéle nezávislí a aktivní. Geriatrická sestra je specialista, který prostřednictvím odborné ošetřovatelské péče pomáhá pacientům vyššího věku zotavit se z onemocnění, předcházet rozvoji chorob a dalšímu poškození zdraví. Magisterský studijní obor Ošetřovatelská péče v geriatrii umožní absolventům realizovat náročnou, holisticky pojímanou ošetřovatelskou péči u stárnoucí a staré populace s využitím kritického myšlení, interdisciplinárního a systémového přístupu, profesionální komunikace a terapeutické intervence. Teoretická příprava prohlubuje vědomosti z vědních oborů absolvovaných v předchozím bakalářském studiu a poskytuje nové teoretické vědomosti pro vykonávání ošetřovatelské péče o staré a stárnoucí jedince, jejich rodiny a příslušné komunity, pro organizaci a řízení ošetřovatelské a zdravotní péče v institucích a v komunitní péči. Praktická příprava umožňuje zdokonalení stávajících dovedností a schopností v ošetřovatelských činnostech a osvojování si nových ošetřovatelských intervencí a činností nezbytných pro poskytování profesionální ošetřovatelské péče o seniory.

Cizí jazyk: Čeština

Akreditace: ANO

• Přijímačky
• Studovat
• Příprava
• Kontakty
• Školné

Přijímací řízeníNahoru

Den otevřených dveří, poznámka: online dny otevřených dveří OU 11. – 16. 1. a 1. – 6. 3. 2021 https://lf.osu.cz/10363/dny-otevrenych-dveri-lekarske-fakulty-ou/, , https://studujostravskou.osu.cz/

Obsah přijímaček: Informace o navazujícím magisterském, doktorském a cizojazyčném studiu naleznete na stránkách fakulty.

Pozn. k přijímačkám: Bc. Fyzioterapie, Zdrav. záchranářství termín praktické zkoušky z TV duben/květen 2021. Písemné zkoušky 31. 5. – 11. 6. 2021. Informace o navazujícím magisterském, doktorském a cizojazyčném studiu naleznete na stránkách fakulty.

Pozn. k přihláškám: Bc. 15. 3. 2021. Informace o navazujícím magisterském, doktorském a cizojazyčném studiu naleznete na stránkách fakulty.

Elektronická přihláška E-book jak se dostat na VŠ

vysokeskoly.com doporučují pro přípravuNahoru

Ebook:

• Dostaneme vás na medicínu
• Časopis Kampomaturitě

1. Kurzy:
2. Učebnice:399 KčObjednat379 KčObjednat348 KčObjednat695 KčObjednat69 KčObjednat269 KčObjednat329 KčObjednat

Kontakty FakultyNahoru

Ostravská univerzita, Lékařská fakultaTelefon: 553 461 711

Web: http://lf.osu.cz/

E-mail: [email protected] ŠkolnéNahoru

Poznámka ke školnému/poplatkům za studium: Poplatek za studium delší než je standardní doba zvětšená o jeden rok a studium v cizím jazyce https://www.osu.cz/poplatky-za-studium/

Koleje: http://koleje.osu.cz/

Menza: http://menza.osu.cz/

Geriatrie – Wikipedie

Pacientka na geriatrickém oddělení

Geriatrie je jednak synonymum pojmu klinická gerontologie, jednak označení specializačního lékařského oboru (v ČR od r. 1983). Etymologicky je pojem odvozen od řeckého gerón (starý člověk) a iatró (léčím), anglické označení: geriatrics.

Obor se zabývá problematikou zdravotního a funkčního stavu ve stáří, zvláštnostmi chorob, jejich diagnostikování a léčení u starých lidí.

Obor vychází z vnitřního lékařství, které obohacuje především poznatky neurologie, psychiatrie, fyzioterapie, ergoterapie a ošetřovatelství.

Geriatrická práce je typicky týmová a vychází z komplexního geriatrického hodnocení pacienta (comprehensive geriatric assessment, CGA).

Geriatrická medicína je diferencovaná – má svou problematiku akutní, chronickou i paliativní.

Zvláštní pozornost je věnována stařecké multimorbiditě, disabilitě, křehkosti (frailty) a geriatrickým syndromům (instability, imobility, hypomobility a dekondice, anorexie a malnutrice, kognitivního deficitu a demence, inkontinence a j.).

Součástí geriatrie je také tzv. dlouhodobá péče (long-term care), komplexní zdravotně sociální péče o nemocné s funkčně závažným chronickým zdravotním postižením (disabilitou).

Za zakladatele oboru je považován I. L. Nascher (1863–1944), který je také autorem 1. monografie Geriatrics z roku 1914. Obor se nejprve rozvíjel v USA (v roce 1942 byla založena Americká geriatrická společnost, v roce 1946 založil N. W.

Shock v National Institute of Health, Bethesda, gerontologickou jednotku, která se rozvinula v nynější National Institute on Ageing) a ve Velké Británii, kde je spojován se jménem M. Warrenové, která také stála ve 40. letech 20.

století u zrodu domácí ošetřovatelské péče (home care).

Jako samostatná problematika se vyčlenila gerontopsychiatrie, k jejímž hlavním okruhům zájmu patří demence, delirantní stavy, deprese, poruchy spánku, paranoidní syndromy a poruchy chování ve stáří

Odkazy

Literatura

• Kalvach Z., Zadák Z., Jirák R., Zavázalová H., Sucharda P. (editoři): Geriatrie a gerontologie. Praha: Grada Publishing, 2004, 864 s.
• Topinková E.: Geriatrie pro praxi. Praha: Galen, 2005, 270 s.
• Baštecký J., Kumpel Q., Vojtěchovský M. (editoři): Gerontopsychiatrie. Praha: Grada Publishing, 1994, 317 s

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu geriatrie na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo geriatrie ve Wikislovníku
• Geriatria – serwis informacyjny (polsky)
• Portál EU o zdraví – Senioři

Portály: Medicína

Autoritní data: AUT: ph120550 | GND: 4071745-8 | PSH: 13028

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Geriatrie&oldid=19718860“

MEDICAL TRIBUNE CZ > V dostupnosti služeb pro lidi s demencí funguje železná opona dál

Lidí nad 80 let je v ČR téměř 400 000, v roce 2060 se jejich počet bude blížit 1,3 milionu.

„Víc než pouhé stárnutí nás znepokojuje, že v ČR se nebudeme dožívat vysokého věku ve zdraví, ženy a muži budou žít 17 a 13 let s disabilitou,“ uvedla končící předsedkyně České geriatrické a gerontologické společnosti (ČGGS) ČLS JEP doc. MUDr.

Iva Holmerová, Ph.D., svou přednášku Význam geriatrické medicíny v péči o lidi žijící s demencí na Pracovním dni 6. června v Lékařském domě v Praze.

Z porovnání dostupnosti služeb v rámci Evropy, jež zpracovala asociace evropských alzheimerovských společností Alzheimer Europe, vyplývá, že ČR a další země bývalého východního bloku zaostávají.

„Železná opona stále funguje. Nefunguje politicky, možná nefunguje ani ekonomicky, ale funguje v kultuře, v přístupu k lidem s demencí.

V tom, jaké služby jsou jim prakticky dostupné, železná opona funguje velmi markantně,“ varovala.

• Jaký je potenciál geriatrie?
• Potenciál geriatrie spočívá zejména v preventivním zaměření, a to s ohledem na funkční stav geriatrického pacienta, a ve spolupráci i s jinými oblastmi péče, ve vnímání celé trajektorie onemocnění od prvních příznaků až po péči na konci života ve složitých situacích ve spolupráci s rodinou a ostatními pečujícími.

„Zvykli jsme si předkládat řešení, návody k péči, způsoby edukace i pro další odbornosti, pro lékaře, nelékaře i pro celé týmy, snažíme se zaměřit edukačními programy také např. na policii, soudnictví, státní správu atd., protože ti všichni se setkávají s geriatrickými pacienty a geriatrickými syndromy, např.

s demencí, a mnohdy nevědí, jak s nimi zacházet, jak k nim přistupovat.

V tom vidím nesmírně důležitou roli geriatrie, v interdisciplinárním a interprofesionálním, nejen mezi lékaři, ale ve spolupráci i s jinými profesemi, často úplně odlišnými, je to spolupráce v řešení komplexních situací a geriatrických syndromů,“ popsala doc. Holmerová.

Ocenila, že se podařilo v ČR etablovat geriatrii na úrovni této spolupráce. „V problematice demence jsme přijímáni jako partneři státní správy obdobně jako neurologové nebo psychiatři.

Geriatrie má v tom co říci, protože my nejlépe rozumíme v případě demence komplexním multimorbidním geriatrickým pacientům ohroženým ztrátou soběstačnosti.

Oni zase mají svá řešení problematiky demence, diagnostické metody, řešení neuropsychiatrických příznaků a podobně, a proto je důležité spolupracovat, obracet se vzájemně na sebe, partnersky komunikovat,“ řekla.

1. Vzdělávání v oboru geriatrie

„Paradoxně jsme usilovali vůbec o zachování oboru. V roce 2008 hrozilo zrušení geriatrie jako oboru a v roce 2016/2017 se to opakovalo. Jsem velice ráda, že už jsme v normální situaci v tom smyslu, že geriatrie je samostatným základním lékařským oborem,“ řekla doc. Holmerová.

V současnosti je geriatrie základním oborem s možností volby kmene mezi interním kmenem a kmenem všeobecné praktické lékařství. Lékařů, kteří absolvují tuto specializaci, začalo po poklesu kvůli nejasnosti kolem specializačního vzdělávání přibývat a stabilně se nyní drží kolem deseti za rok.

• Historie a současnost

„Vzdělávání v geriatrii – historie a současnost“ – tak znělo na Pracovním dni téma přednášky prof. MUDr. Evy Topinkové, CSc., přednostky Geriatrické kliniky 1. LF UK a vedoucí Subkatedry gerontologie a geriatrie IPVZ.

Připomněla, že snaha vyučovat na lékařské fakultě problematiku stárnutí byla poprvé zaznamenána na Karlově univerzitě v roce 1840, kdy byly oznámeny přednášky, ale nikdy se neuskutečnily. V roce 1924 vzniklo první oddělení, později klinika nemocí stáří vedená prof.

Rudolfem Richardem Eiseltem, která fungovala až do 2. světové války, ale obnovena nebyla. Na půdě Institutu pro vzdělávání lékařů a farmaceutů (ILF), dnes IPVZ, byl v roce 1974 ustaven Kabinet gerontologie a geriatrie, dnešní Subkatedra gerontologie a geriatrie IPVZ pod vedením prof.

Vladimíra Pacovského, která zajišťovala celostátně vzdělávání a metodické vedení oboru.

Systematické vzdělávání lékařů, především internistů a psychiatrů, v geriatrické problematice tak bylo zahájeno před 45 lety. Co se týče organizace péče, klinickou bází oboru geriatrie byla tzv. interní oddělení 2, předchůdci dnešních LDN. „Interny 2 vznikly koncem 70.

let minulého století jako oddělení pro následnou péči, řečeno dnešní terminologií, chápány ale byly jako ‚odklaďáky‘ pro pacienty z interních oddělení 1, zaměřených na akutní léčení. To vedlo k negativnímu pohledu na LDN, který přetrvává až do současnosti,“ uvedla prof.

Topinková.

Vlastní postgraduální vzdělávání budoucích geriatrů probíhá od roku 1983, kdy byla ustavena geriatrie jako samostatný nástavbový obor.

Zpočátku byla oborem nástavbovým na obory vnitřní lékařství prvního stupně (první atestace ve dvoustupňových atestacích, dnes ti, kteří absolvují interní kmen), ale také neurologii a praktické lékařství.

Vzdělávání trvalo tři roky, první atestace se skládala po třech, čtyřech letech, následovaly tři roky specializační přípravy v geriatrii. Výchova specialisty trvala tedy většinou šest let. „Tento původně ruský model se v ČR nesmírně osvědčil.

Zatracovaný i oslavovaný ILF centralizoval zařazování do oboru, specializační přípravu i atestace, se školenci jsme během předatestační přípravy udržovali kontakty a informace o jejím průběhu i výsledky atestací byly snadno dostupné. Myslím si, že tuto situaci nám mohla závidět celá západní i východní Evropa,“ řekla přednostka.

První dva lékaři se specializací geriatr atestovali v roce 1986. První učebnici vydalo Avicenum v roce 1981, byla to „Gerontologie“ a jejími autory byli prof. Pacovský a doc. Heřmanová.

1. Členství v UEMS (Union Européenne des Médecins Spécialistes)

V roce 2000 získala ČR status pozorovatele, se vstupem do EU následně plné členství v sekci geriatrické medicíny UEMS. Cílem této celoevropské organizace je harmonizace postgraduálního vzdělávání, včetně vzdělávání kontinuálního, ve všech lékařských oborech.

Sekce geriatrie se zaměřuje na harmonizaci vzdělávání v geriatrii, navrhuje evropské curriculum pro specializační (tj. předatestační) vzdělávání v geriatrii a do budoucna i „evropskou atestaci z geriatrie“. Umožní tak volný pohyb lékařů a uznání odbornosti získané v jiné zemi.

Současně navrhuje konsensuálně požadavky na profil specialisty – geriatra.

• Pregraduální výuka geriatrie na LF

Geriatrie jako obor nebo v rámci interních subspecializací se začala na českých lékařských fakultách vyučovat od roku 1991. Pregraduální výuku zahájily dvě ze sedmi lékařských fakult – pražská 1. a 2.

LF UK, po roce 2000 se výuka rozšířila na další LF, liší se ale délkou i obsahem.

Některé LF dodnes nemají katedru, nemají dostatek odborníků, nemají výuku anebo učí malou část studentů v rámci cirkulace na interně.

V roce 2006 zveřejnila Evropská geriatrická společnost (EUGMS) výsledky šetření ve 28 zemích EU, v němž sledovala rozsah pregraduální výuky, existenci kateder geriatrie na LF a dostupné klinické zázemí (klinika geriatrie).

„ČR v té době měla jen na 40 procentech lékařských fakult ustavenou buď (sub) katedru, nebo kliniku geriatrie, fakulty neměly jednotné curriculum, podobně jako v dalších evropských zemích, lišila se délka teoretické výuky, klinických stáží i obsah,“ přiblížila výsledky prof. Topinková.

V roce 2014 bylo publikováno evropské pregraduální curriculum pro výuku geriatrie na základě konsensu zástupců jednotlivých evropských zemí v UEMS.

„V témže roce jsme v české verzi publikovali evropské doporučení v odborném časopise ČGGS a současně rozeslali děkanům všech LF dopisy s žádostí, aby pregraduální vzdělání podpořili. V ČR mají vysoké školy autonomii v tvorbě vzdělávacího programu (magisterské studium všeobecné lékařství).

Není to jako výuka postgraduální, kde tvorbu vzdělávacího programu pro lékařský obor v současnosti garantuje MZ ČR,“ řekla prof. Topinková.

1. Současnost postgraduálního vzdělávání

„Geriatrická sekce UEMS již v roce 1999 a následně 2004 upřesnila požadavky na specializační vzdělávání v geriatrii, konkrétně na rozsah znalostí a klinických dovedností (v současnosti kompetencí), včetně požadavků na akreditovaná pracoviště, na školitele, na školence. Do vzdělávacího programu jsme tyto požadavky zapracovali již v roce 2005. Významnou roli zde sehrál tehdejší předseda ČGGS MUDr. Jaroslav Přehnal,“ upřesnila prof. Topinková.

Po roce 2000 stoupají počty atestovaných specialistů, jsou ale po ČR rozloženi nerovnoměrně – největší zastoupení mají Praha s krajem Středočeským s více než 50 geriatry, zatímco kraj Vysočina a Karlovarský kraj mají jen po dvou geriatrech.

Po roce 2000 se rozšířil počet vzdělávacích subjektů – kromě IPVZ to jsou lékařské fakulty (specializační vzdělávání a atestace), ČLK (kontinuální vzdělávání), velký význam má ČLS JEP. ČGGS přispívá svým odborným časopisem, nejprve to bylo formou České geriatrické revue, v současnosti je to časopis Geriatrie a gerontologie, a také pořádáním odborných akcí.

• V letech 2001 až 2018 se pětkrát aktualizovaly a měnily vzdělávací programy a podmínky atestací, v letech 2010–2011 byl obor ohrožen jako základní specializace.
• Nové evropské curriculum

V roce 2019 bylo publikováno evropské curriculum pro specializační vzdělávání v geriatrii, bude publikováno v časopise Geriatrie a gerontologie. Definuje nové požadavky na specialisty v geriatrické medicíně.

„Další úkol, který nás ještě čeká, je příprava doporučených evropských požadavků (European Training Requirements).

Diskutabilní stále zůstává délka specializační přípravy, která je v ČR nyní pouze čtyři roky (kratší než všeobecná interna, pět let), patříme v Evropě k zemím s nejkratší předatestační přípravou (čtyři roky má 23 procent evropských zemí, ostatní mají přípravu pět a více let, UEMS obecně doporučuje pět let),“ připomněla prof. Topinková. „Aktuální informace o počtu atestací v letech 2012–2018 je potěšující, atestovalo celkem 57 lékařů, v průměru je to za rok kolem deseti, to je i reálný cíl do budoucna,“ dodala.

1. Shrnutí

„Pregraduální vzdělávání v geriatrii je relativně roztříštěné, chceme, aby ji vyučovaly všechny LF jako samostatný obor, a je třeba, aby byly minimální požadavky na ustavení akademických pracovišť, a to se týkalo i studentů nelékařských profesí.

V postgraduálním vzdělávání je k diskusi délka vzdělávacího programu. Doktorské postgraduální programy, které by deklarovaly již svým názvem geriatrii nebo šíře zaměřenou gerontologii, jsou podmínkou pro rozvoj tzv. akademické geriatrie čili geriatrie na lékařských fakultách, ev.

i na fakultách ošetřovatelství, protože pro obor je klíčová existence klinik a kateder geriatrie, vědecká a výzkumná činnost včetně publikační. Potřebujeme také vychovat klinické specialisty – docenty a profesory, kteří by tato pracoviště vedli a obor rozvíjeli na mezinárodní úrovni.

Myslím si, že to jsou naše hlavní úkoly,“ shrnula prof. Topinková.

• Dovětek od nastupující generace geriatrů

Sekce mladých geriatrů České geriatrické a gerontologické společnosti získala od lékařů v atestační přípravě nebo těsně po ní zpětnou vazbu, zveřejnila ji na Pracovním dni.

Na dotaz, co chybí v aktuálním vzdělávacím programu, velmi často zněla žádost mít zkušenost z geriatrické ambulance, a to nejen takovou, že se tam občas vyskytnou jako zástup při personální nouzi – deset procent dotázaných uvedlo, že toto byl jediný způsob, jak se před atestací seznámili s geriatrickou ambulancí, 70 procent nezažilo při své přípravě práci na geriatrické ambulanci vůbec a jen 20 procent mělo možnost kvalitní stáže v geriatrické ambulanci. Dotazovaní si také přáli zažít zkušenost na geriatrické JIP, na akutním monitorovaném lůžku, které je vedeno v geriatrickém režimu s geriatrickou expertizou. To mohlo zažít jen 11 procent odpovídajících, kteří si to aktivně vyžádali, protože to není součástí vzdělávacího programu. K pregraduální výuce geriatrie medici následně napsali, že nic nečekali, byl to pro ně neatraktivní obor, když ale zažili, objevili krásu a komplexnost geriatrie, ocenili celostní pohled.

Za klíčovou považují mladí geriatři mezioborovou spolupráci – od týmů po společnou tvorbu doporučených postupů.

Do značné míry se to daří, Společnost všeobecného lékařství připravila s geriatry společné doporučené postupy, existuje doporučený postup diabetes ve stáří, vyšel konsensus o předepisování statinů osobám vyššího věku.

V reformě psychiatrické péče jsou zahrnuty i osoby s demencí a Národní plán Alzheimer zahrnuje mezioborovou spolupráci.

Čtěte také

Fórum MT: Doktorem zdarma vždy a všude?
Obezita nemusí být doživotním prokletím
Sestry už neodcházejí po stovkách
Digitalizace může pomoci integrovat péči
Narušení kontinuity činnosti ČKS se nebojím

Historie medicíny – zdravotniregistr.cz

Lékařství je rozsáhlým souborem specializovaných věd o zdraví a nemoci člověka ve vztahu k jeho přírodnímu a společenskému prostředí. Svých poznatků aktivně využívá k upevnění a obnovení zdraví člověka. Tuto činnost medicína uskutečňuje ve zcela přesně vymezených konkrétně historických podmínkách, v určitém společenském systému. Nedílnou součástí tohoto systému je zdravotnictví – soustava odborné zdravotnické činnosti, institucí a zařízení určených k péči o zdraví lidí.

Proto jsou dějiny medicíny především historií určité konkrétní a historicky vzniklé společenské činnosti, která je nedílnou součástí obecné historie lidské společnosti.

Lékařskou vědu chápeme jako svébytnou a velice významnou součást procesu poznávání přírody, společnosti a kulturního vývoje.

Zároveň však také jako výsledek potřeb a požadavků určité společnosti, která pro vývoj lékařské vědy vytváří zcela konkrétní a historicky dané předpoklady.

Dějiny lékařství jsou tedy vědou o lékařství jako historické kategorii, zvýrazněním určité stránky jednotného společenského vývoje. Hlavním úkolem dějin lékařství je zkoumání, poznávání a výklad vývoje lékařské vědy, zdravotnické teorie a praxe z hlediska vývoje společnosti jako celku a jeho ekonomické základny.

Lékařství po roce 1917

Vývoj lékařství v období nejnovějších dějin je charakterizován převratnými objevy ve všech základních oborech biomedicínských věd, výrazným pokrokem v prevenci, diagnostice a terapii nemocí, další postupující specializací lékařské vědy a zároveň stále výraznější potřebou interdisciplinárního přístupu k řešení otázek zdraví a nemoci člověka i růstem dostupnosti kvalifikované lékařské péče o obyvatelstvo stále většího počtu zemí. Jedním z určujících pozitivních rysů ve vývoji moderní medicíny se stala především skutečnost, že v Sovětském svazu a později i v ostatních socialistických zemích se vytvářel jako neoddělitelná součást socialistického systému nový typ zdravotnictví. Socialistická společnost zmnožila možnosti širokého uplatnění výsledků dlouhého vývoje lékařské teorie a praxe.

Avšak ani v období moderních dějin nebyl vývoj lékařství bezkonfliktní a přímočarý. Velká iluze mnoha přírodovědců a lékařů „velkého, přírodovědeckého“ 19.

století, že všechny otázky zdraví a nemoci budou vyřešeny rovnoměrně postupujícím přírodovědeckým poznáním etiologie a terapie jednotlivých druhů nemocí, byla mnohokrát vyvrácena – především tragickými důsledky druhé světové války a dalšími válkami, které měly zastavit růst pokrokových sil ve světovém měřítku, zdravotními důsledky vlády fašistických režimů i mnoha dalšími problémy, které přinesl vývoj společnosti, vědy a kultury v posledních desetiletích.

V lékařství moderní doby došlo k rozšíření možností preventivní medicíny, k překonávání teorie a praxe, která oddělovala prevenci od terapie, a k pokusům o organické spojení těchto dvou složek v jednotnou preventivní a léčebnou péči. Tato péče se opírá o pokrok všech oblastí lékařské vědy a její praktické aplikace. Např.

chirurgie za posledních padesát let prochází obdobím, kdy od svých základů vytvořených v druhé polovině 19. a na začátku 20. století ( asepse, antisepse, specializace, narkóza a anesteziologie jako samostatný obor, bezpečná krevní transfuze, vznik základních chirurgických škol aj.

) přešla k řešení rozsáhlé přírodovědecké, technické a v neposlední řadě také právní a etické problematiky zpomalování tělních funkcí podchlazováním organismu, „umělého“ srdce a ledvin, náhrady tkání, transplantace orgánů i umělé náhrady cév nebo částí těla.

Výrazně stouply terapeutické možnosti lékařství zavedením nových léčiv ( rozvoj chemoterapie, hormonální léčba, antibiotika,…).

Došlo také k výrazným změnám ve struktuře populace. Vzrostl podíl starých lidí a se snížením obecné a dětské úmrtnosti vzrostla střední délka života. Zároveň výrazně klesla porodnost. Se změnami ve způsobu života a díky rozvoji prevence a terapeutických možností medicíny se zásadně změnila struktura úmrtnosti a nemocnosti.

Pro obraz patologie v ekonomicky vyspělých zemích v období nejnovějších dějin je charakteristický ústup infekčních a parazitárních nemocí, jež byly ještě na přelomu 19. a 20. století hlavním druhem onemocnění a bez příčin smrti.

Již v letech před druhou světovou válkou bylo likvidováno nebezpečí některých zvláště těžkých onemocnění ( cholera, neštovice, mor ). Na nevýznamnou míru byly omezeny parazitární tyfy a prakticky byla zlikvidována malárie. Snížila se úmrtnost na „tradiční“ sociální choroby, především tuberkulóza. Přesto však např.

tuberkulóza a venerické nemoci zůstávají nadále v průmyslově vyspělých zemích závažným zdravotnickým a celospolečenským problémem. Úmrtnost na infekční onemocnění poklesla po zavedení sulfonamidů a antibiotik.

Ve struktuře nemocnosti ve vyspělých zemích však vzrostl podíl neinfekčních onemocnění, v první řadě onemocnění srdce a krevního oběhu, zhoubných novotvarů, neuropsychických onemocnění a úrazů.

Z toho vyplývají nejenom podstatné úkoly pro současný biomedicínský výzkum v užším slova smyslu.

Rozšíření uvedených nemocí je právem dáváno do souvislosti s nervově psychickým přetížením člověka, s ekologickou problematikou moderní civilizace a s dalšími z jejích dosud nezvládnutých negativních důsledků.

Medicína v období po druhé světové válce

Historie medicíny v minulých padesáti letech, od konce druhé světové války, je epochou ohromujících lidských úspěchů.

Útok na choroby byl tak dramaticky úspěšný, že si dnes jen těžko dokážeme představit, jaký byl život před rokem 1945 – v době, kdy děti běžně umíraly na obrnu, záškrt a černý kašel, kdy neexistovaly léky na tuberkulózu, schizofrenii, revmatickou horečku a na řadu nemocí, s nimiž lékaři bojovali, v době před operacemi na otevřeném srdci, transplantacemi a dětmi ze zkumavky. Tento pokrok a množství jiných objevů a postupů jsou nesmírným dobrodiním, které zbavilo lidi strachu z nemocí a předčasné smrti a výrazně zmírnilo chronické potíže stáří.

Lékařský pokrok dosažený od konce druhé světové války je dobře známý, ale méně se ví o cestách, jimiž byl dosažen. Dva tisíce let hledali lékaři usilovně a marně „magickou pilulku“, která by jejich pacienty zbavila trápení, a pak – náhle a bez varování – se začaly nové léky valit z laboratoří, jako by biochemici rozbili bank.

Ale ještě v roce 1945 byly některé velmi žádoucí zákroky považovány za nemožné: např. transplantace orgánů byla vyloučena, protože neexistoval prostředek, jak potlačit odmítnutí přenesené tkáně; léčení nádorových onemocnění nebylo možné, protože nikdo neznal prostředek, jak selektivně zahubit nádorové buňky.

Ale tyto a mnohé jiné překážky byly překonány.

Tabulka 1: Dvanáct mezníků moderní medicíny

+ rozhodující událost

1935 1941 1944 1946 1947 1948 1949 1950 1952 1954 1955 1956 1957 1959 1960 1961 1963 1964 1967 1969 1970 1971 1973 1978 1979 1984 1987 1996 1998

sulfonamidy + penicilin stěr z děložního čípku dialýza celková anestezie s kurare radioterapie ( lineární urychlovač ) voperování očních čoček při šedém zákalu + kortizon + bylo prokázáno, že kouření je příčinou rakoviny plic + léčení tuberkulózy streptomycinem a p-aminosalicylovou kyselinou + kodaňská epidemie obrny a zrození intenzivní péče + chlorpromazin v léčení schizofrenie Zeissův operační mikroskop + operace na otevřeném srdci očkování proti obrně kardiopulmonární resuscitace faktor VIII pro léčbu hemofilie Hopkinsův mikroskop pilulky proti početí levodopa pro léčení Parkinsonovy choroby + Charnley nahrazuje kyčelní klouby + transplantace ledvin + prevence mrtvic srdeční by-pass první transplantace srdce diagnóza Downova syndromu před narozením intenzivní péče o novorozence kognitivní terapie + léčení dětských nádorů počítačový tomograf + první „dítě ze zkumavky“ koronární angioplastika + Helicobacter jako příčina vředů zažívacího traktu trombolýza ( rozpouštění trombů ) při srdečním infarktu trojitá terapie AIDS Viagra proti impotenci

V předcházející tabulce ( tab. 1 ) je seznam největších událostí tohoto období, oněch „dvanáct mezníků“ vývoje. Patří sem např.

pokles výskytu infekčních chorob ( sulfonamidy, penicilin a očkování dětí ), nové obory chirurgie ( mikrochirurgie, transplantace a náhrada kyčelních kloubů ), velké pokroky v léčení nádorů, duševních nemocí, srdečních chorob a v diagnostických technikách ( endoskop, počítačový tomograf ).

Každá z těchto událostí je sama o sobě velkým výkonem lidského ducha, ale když je složíme dohromady, vynoří se celkový obraz. Hodnota takového pohledu do historie medicíny nemusí být zřejmá na první pohled. Richard Horton, editor časopisu Lancet, říká: „Medicína klade stále velký důraz na novinky….žijeme v době, kdy platí rychlost a bezprostřednost.

• Každý přehled moderní medicíny musí narazit na čtyři velmi složité jevy, které na první pohled nejsou nijak slučitelné s jejími nespornými úspěchy.
• Moderní vědecká medicína v postmoderní době
• Kritéria a výzvy pro nastupující století

1. Slavná minulost: české a československé léky

V nedávné minulosti čeští a slovenští vědci objevili nové léky, které se uplatnily ve světovém měřítku: DDAVP, lisurid, pelentan, prothiaden a mnohé další. Po privatizaci českého farmaceutického průmyslu do „cizích“  rukou toto objevování ustalo: první, co udělali noví zahraniční majitelé, bylo to, že zrušili výzkumná oddělení.

Dnes sice čeští vědci těží ze sponzorování farmaceutickými firmami, avšak propagují jejich léky, které se jinde vyrábějí. České farmaceutické firmy jsou sponzorsky štědré, v řadě případů podporují klinické zkoušení léků.

I když třeba DDAVP ( vysoce účinné analogon antidiuretického hormonu ) se dostal na světové trhy ( byl objeven a vyvinut v Praze ) až díky švédské licenci.

Objevování nových léků je to, co nyní z pohledu lékařské vědy lidstvo nejvíce potřebuje.

Veřejnost ovlivněná postmoderním myšlením a agitací se právem ptá: Kdy bude lék na nádory, na AIDS, na Alzheimerovu nemoc a na mnohé další choroby? Proč už není, když se na lékařský výzkum vynakládá tolik peněz? Proč už nejsme očkováni proti AIDS? Lékařská věda na to odpovídá: Problém je v tom, že na léky, které jsme vymysleli, vzniká rezistence, takže přestávají působit. Potřebujeme tedy peníze na vývoj dalších léků.

Informační revoluce se přenáší i do designu nových léků a je naděje na rychlé zlepšení. Léky budou konstruovány na základě nových počítačových postupů a nových chemických metod.

Analýza lidského genomu přinese úspěchy a už teď se úsilí přenáší od genomiky ( analýza genomu ) do proteomiky ( do objevování bílkovin ). Genomika a proteomika budou podstatně ovlivňovat vývoj léků v příštích desetiletích.

Studie lidského genomu a genové terapie vyžadují:

1. a)    správný výběr a ochranu nemocných, na kterých se budou zkoušet
2. b)   uvědomění si rizik a ochranu nemocných před nimi
3. c)    získání informovaného souhlasu testovaných nemocných
4. d)   omezení nepřiměřených komerčních zájmů
5. e)    trvalé, důsledné a přísné monitorování výsledků

Už dnes je jasné, že genová terapie, jakkoliv je vidinou budoucnosti ( mohla by zamezit rizikům nádorů, arteriosklerózy, diabetu ), má i svá rizika. Uspěchané a nedostatečně připravené zkoušky genové terapie mohou nemocné poškodit. Genová terapie zatím slibovala mnoho, ale poskytla jen málo: v blízké budoucnosti by tomu mělo být naopak.

1. Co vše se v moderní medicíně musí, smí a nesmí

Moderní lékařský vědec musí své znalosti udržovat na úrovni současného vědeckého poznání. Musí vědět, co je jeho pacientům nebo těm, pro které navrhuje nové léčebné postupy.

Musí také vědět, že ne vše, co nalezne na internetu, je ku prospěchu jeho bezprostředních nebo zprostředkovaných pacientů.

Musí vědět, že vstupujeme do „postgenomické éry“ a že nejde jen o genom, ale i o komplexitu buněk, vývoje i populací.

Moderní lékařský vědec smí používat všech poznatků přírodní a lékařské vědy jen ku prospěchu svých pacientů, nejen pro svou kariéru. Smí využívat „odměn“ farmaceutických firem, jen pokud je to ku prospěchu jeho nemocných.

Smí sdružovat své výzkumné zájmy se zájmy kariérními, jen pokud to prospívá i jeho nemocným.

Smí budovat lékařskou vědu jen v souladu se zájmy společnosti i jednotlivých nemocných, musí zachovávat etická pravidla klinických zkoušek

Moderní lékařský vědec nesmí při všem svém konání zanedbávat práva nemocných. Musí se řídit obecnými právy pacientů a hlavně nesmí porušovat jednu ze základních povinností – mlčenlivost. Nesmí porušovat slib mlčenlivosti ani v databázích, do kterých své poznatky vkládá.

Moderní názor na práva nemocných je spojen také s uznáním práva na jejich neinformo –  vanost. Dříve převládala tendence uchránit nemocné před emočním distresem, který by na ně působil po sdělení všech okolností a případných špatných předpovědí o vývoji jejich nemoci.

Ani když si pacient úplnou informaci sám přeje, není jisté, zda je to pro průběh jeho nemoci a pro jeho celkovou duševní pohodu dobré. Patrně je třeba rozlišovat silné nemocné, kteří hodlají učinit závažná rozhodnutí ještě za svého života, a slabé, kteří by nepříznivými zprávami byli poškozeni, dokonce by mohli méně účinně se svou nemocí bojovat. Na pravdu má však nárok každý pacient.

Otázku lidských práv nedostal do popředí postmodernismus, ale je součástí vývoje moderní humanistické medicíny.

Závěr

Historie medíny nás stále více přesvědčuje o pravdě, že moderní medicína jde krok po kroku stále dopředu. Že v dnešní době máme nespočetné množství léků na jakékoliv onemocnění. Tento fakt vylučuje např.

nemoc AIDS, na kterou se doposud nenašel žádný účinný lék, pouze na zpomalení průběhu nemoci.

Ale věřím, že v blízké budoucnosti věda opět postoupí a vynalezne lék, který by zničil virus HIV a nezanechal žádné následky na nemocném.

Při rozvoji stále nových medicínských objevů a léčebných metod je důležité brát v úvahu i jejich nebezpečí pro lidstvo např. klonování lidských buněk. Zatím se tyto pokusy prováděly úspěšně pouze na zvířatech.

• Samozřejmě nesmíme zapomenout na moderní lékařské přístroje, které umožňují podrobnou analýzu orgánů a tkání na živém těle zejména počítačová tomografie, magnetická rezonance a scintigrafie.
• Moderní medicína se stále vyvíjí a má velkou budoucnost.
• Informační zdroje
• Knižní
• James Le Fanu – Vzestup a pád moderní medicíny ( 2001 )
• Vratislav Schreiber – Medicína na přelomu tisíciletí ( 2000 )
• Richard Gordon – Podivuhodné dějiny lékařství ( 1995 )
• Sherwin B. Nuland – Lékařství v průběhu staletí ( 1998 )

PhDr. Ladislav Niklíček, CSc., MUDr. Karel Štein – Dějiny medicíny v datech a faktech        ( 1985 )

Sociální lékařství

• Autor: Michaela Kouřilová
• Klíčová slova: lékařství, společnost, zdraví
• Synonyma: —
• Související pojmy:

nadřazené – lékařství, zdravotnictví, péče o zdraví

podřazené – —

Charakteristika

„Sociální lékařství je vědní, medicínský a interdisciplinární obor, který se zabývá zdravím populace a péčí o zdraví ve společnosti.“[1]

Sociální lékařství je jedním ze základních medicínských předmětů. Je to interdisciplinární obor, který vznikl na počátku 20. století. Za cíl si klade popis, rozbor a hodnocení zdravotní situace ve společnosti, aby mohlo přispět ke zlepšení zdraví lidí.

Konkrétně pomocí studia zdravotního stavu včetně zdravotních zvyklostí a potřeb občanů. Díky tomu může optimalizovat systém péče o zdraví, a to pomocí zdravotní politiky, zdravotních programů, soustavy zdravotnických služeb nebo např. právních opatření.

[2]

Předmětem studia sociálního lékařství je vliv společenských faktorů na zdraví. Dalo by se říci, že faktory medicínské jsou v zájmu oboru až na druhém místě za faktory společenskými.

Tento obor chápe jedince jako součást společenství, jako jednotku společenské struktury, prvek, který je charakterizovaný společenskými vazbami. Ke zkoumání jeho zdravotních stavů a potřeb je proto potřeba zapojit vedle medicíny také jiné obory, jako je na příklad ekonomie, sociologie, právo a legislativa, psychologie, demografie, ekologie nebo statistika a informatika.

Zařazení oboru

Sociální lékařství patří do skupiny sociomedicínských oborů, které spolu se základními biomedicínskými a klinickými biomedicínskými obory tvoří množinu lékařských oborů.

Sociální lékařství je oborem, který využívá poznatky z biomedicínské teorie a převádí je do praxe v řízení zdravotnictví. Vědecké poznatky využívá jako základ, na kterém buduje metodiku, jak co nejlépe organizovat, řídit a rozdělovat zdravotnické služby v rámci celé společnosti.

Objektem zájmu sociálního lékařství jsou celé populační skupiny i s jejich vztahy s prostředím, na základě podmíněném historickými a společenskými podmínkami. Zkoumají se hlavně názory, postoje, jednání a požadavky populačních skupin na zdravotnické služby.

Poslání oboru a jeho definování pomocí základních funkcí

1. Funkce poznávací a metodická se zaměřuje na jevy, vztahy a hypotézy, které lze definovat, měřit a ověřit.
2. Funkce hodnotová, postojová a morální zkoumá morální aspekty rozhodování v rámci zdravotní péče. Základní oblastí je lékařská etika.

3. Funkce výchovná má základ ve vzdělávání všech zdravotnických pracovníků, ale také ve výchově orientované na celou občanskou veřejnost.

4. V rámci funkce aplikační a formativní se připravují návrhy a opatření, které by měly přispět ke zkvalitňování systému zdravotní péče. Obecně sem bývá řazena problematika řízení zdravotnictví.
5. Funkce koordinační a integrační.

   V této funkci se SL snaží o nalezení obecných zákonitostí a určujících vztahů mezi životním stylem, prostředím, zdravotnickými službami a úrovní či rozložením zdraví.[3]

Základní metody

které sociální lékařství používá:

• epidemiologické
• sociologické
• demografické
• statistické
• historické
• systémová analýza a syntéza[4]

Historie

Obor sociální lékařství vznikl na počátku 20. století, přestože jeho kořeny sahají až do antiky a ještě mnohem dál. Samostatně se obor začal rozvíjet po 1. světové válce. Tehdy navázal na poznatky sociálně-zdravotní péče, kterou rozvíjeli prof.

František Procházka a prof. František Hamza. Další vlivnou koncepcí byly anglosaské zkušenosti uvedené do Československa prof. dr. H. Pelcem ještě před 2. světovou válkou.

Poté bylo dalším významným krokem oboru zapojení šířeji pojímané epidemiologie, informatiky a systémového přístupu.[5]

V současné době je základním opěrným pilířem evropská zdravotní strategie vypracovaná Světovou zdravotnickou organizací.[6] Další zlepšení a změny vznikají na základě předávání zkušeností jednotlivých zemí.

Poznámky

1. ↑ GLADKIJ, Ivan a Zdenka KOLDOVÁ. Propedeutika sociálního lékařství. 3., upr. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005, 176 s. ISBN 80-244-1120-2. S. 6.
2. ↑ GLADKIJ, Ivan a Zdenka KOLDOVÁ. Propedeutika sociálního lékařství. 3., upr. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005, 176 s. ISBN 80-244-1120-2. S. 6.

3. ↑ HOLČÍK, Jan, Adolf ŽÁČEK a Ilona KOUPILOVÁ. Sociální lékařství. #, nezměn. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006, 137 s. ISBN 80-210-3954-x. S. 7-8.
4. ↑ ZAVÁZALOVÁ, Helena. Sociální lékařství a veřejné zdravotnictví. 2. přeprac. a dopl. vyd. Praha: Karolinum, 2002, 154 s. ISBN 80-246-0467-1. S. 10.

5. ↑ GLADKIJ, Ivan a Zdenka KOLDOVÁ. Propedeutika sociálního lékařství. 3., upr. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005, 176 s. ISBN 80-244-1120-2. S. 6.
6. ↑ GLADKIJ, Ivan a Zdenka KOLDOVÁ. Propedeutika sociálního lékařství. 3., upr. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005, 176 s. ISBN 80-244-1120-2. S. 6.

Použitá literatura

• GLADKIJ, Ivan a Zdenka KOLDOVÁ. Propedeutika sociálního lékařství. 3., upr. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005, 176 s. ISBN 80-244-1120-2.
• HOLČÍK, Jan, Adolf ŽÁČEK a Ilona KOUPILOVÁ. Sociální lékařství. 3., nezměn. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006, 137 s. ISBN 80-210-3954-x.
• KOLDOVÁ, Zdenka. Nové kapitoly ze sociálního lékařství. 1. vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1996, 63 s. ISBN 80-7067-682-5.
• MÜLLER, Čestmír. Kapitoly ze sociálního lékařství. Dotisk 2. vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1990, 90 s.
• ZAVÁZALOVÁ, Helena. Sociální lékařství a veřejné zdravotnictví. 2. přeprac. a dopl. vyd. Praha: Karolinum, 2002, 154 s. ISBN 80-246-0467-1.