Sešel jsem se na začátku zimní halové sezony v jedné z pražských kaváren zhruba týden před prvním halovým závodem s jednou s nejlepších překážkářek světa Denisou Rosolovou.
1. Můj první dotaz bych směřoval k Vašim sportovním začátkům, jelikož vše ostatní se dozvíme na Wikipedii, ale málokde je možné najít, jak jste se dostala k atletice a co jste dělala předtím.
Tak jelikož můj otec byl aktivní sportovec – fotbalista a i můj starší bratr hrál fotbal neměla sem ke sportu daleko a byla jsem, jak se říká hyperaktivní dítě. V podstatě holka samá ruka, samá noha a nikde jsem dlouho neposeděla. Tatínek se proto rozhodl, že mne přihlásí na tenis. Tudíž moje sportovní kariéra začala s tenisem a to v Orlové, kde jsem také prožila celé své dětství.
2. A potom jste tedy rovnou z tenisu přešla na atletiku?
Ne, tak to nebylo. Tenis mne moc nebavil, a proto jsem se rozhodla, že budu chodit do tanečního kroužku, který se nazýval ANAJ. Byly to takové diskotance. To se však příliš nelíbilo tatínkovi, byl z toho trochu v šoku. Nezdálo se mu to moc sportovní.
3. Tak moje třetí otázka kdy začala vaše atletická kariéra?
Tak to bylo v šesté třídě. Šla jsem v Orlové na nábor do atletického oddílu a začala sem trénovat u trenéra Jana Bardase. Tím jsem se upsala atletice až doposud. Zde jsem začala svou atletickou kariéru. Samozřejmě že v té době jsem dělala všechny disciplíny, jako každé malé dítě, které začíná s atletikou. Až později jsem se začala specializovat na dálku ale to až u nového trenéra.
4. Tak abychom nyní na chvilku opustili atletickou kariéru, zeptám se na část týkající se Vašeho osobního života a to je manželství s tenistou Lukášem Rosolem.
Na to mohu odpovědět jednoduše. Byla jsem zamilovaná a rozhodli jsme se společně, že se vezmeme. Naše manželství trvalo až do roku 2011 a byl to normální vztah dvou mladých sportovců, který bohužel nevytrval delší dobu.
5. V tomto kontextu mne ještě napadá doplňující otázka. Jak často jste se mohli vídat, když on je vrcholový tenista a vy vrcholová atletka.
Tak jelikož v té době, kdy jsme byli manželé nebyl Lukáš ještě v tak vynikající formě a nedosahoval tak vynikajících výsledků, tudíž když vypadl na turnaji v prvním kole, vracel se brzy domů a já jsem také neměla tolik závodů a soustředění, abych byla stále mimo domov. Takže jsme měli příležitost trávit společně poměrně dost času, na to jak by mohlo vypadat pro člověka, který neznal celou problematiku.
6. Tak nyní se opět vrátíme k Vaší kariéře. Jak pokračovala a jaké jste měla trenéry. Jaká disciplína byla pro Vás v té době nejlepší?
Od roku 2000 jsem přestoupila do Vítkovic a začala jsem trénovat u trenéra Dudy a to především skok do dálky.
Tato disciplína mi vyhovovala, měla jsem v ní úspěchy, avšak v roce 2009 jsem měla jedno z nejtěžších zranění kotníku a ani lékaři tehdy nevěděli co s tím dělat.
Měla jsem mít klid a bolesti a strach z dalšího možného zranění mi nedovolily se věnovat skoku do dálky a přešla jsem na běh na 400 m.
7. A mohu se zeptat, to jste již byla u Martiny Blažkové v Praze?
Ne, k Martině Blažkové sem přišla až v roce 2010 po MS v Doha.
8. Ale v současné době běháte 400 m překážek. Jak jste se k této disciplíně dostala?
Když jsem začala trénovat u Martiny Blažkové hladkou čtvrtku, po čase mne napadlo, že bych mohla zkusit i překážky, jelikož je zde konkurence ve světových a evropských tabulkách menší a jelikož sem dělala také víceboje a překážky jsem znala, domnívala jsem se, že by to pro mne mohla být také dobrá disciplína. A tak po delších domluvách s Martinou jsme na tréninku tuto disciplínu začaly samy zkoušet.
9. Ale ve vašem týmu „Rychlé holky“ byla přece naše nejlepší překážkářka na této trati Zuzana Hejnová. Jak to ona snášela?
No, zpočátku jsme si vzájemně pomáhaly i na tréninku i v závodech, ale určitý zlom nastal, když jsem v roce 2012 získala stříbrnou medaili na Mistrovství Evropy a Zuzana se umístila až za mnou.
10. Nyní bych se velice rád zeptal na současný Váš plán a to zejména v návaznosti na HME v Praze.
Tak na tomto Halovém mistrovství Evropy chci stoprocentně startovat a byla bych velice ráda, kdybych získala některou z medailí.
Ve startu by mi zabránily jen závažné zdravotní problémy a již se velice těším na šampionát v naší republice a také jsem svým známým s velkým předstihem zakoupila mnoho vstupenek.
Ještě bych ráda k tomuto mistrovství podotkla, že časový pořad je velice náročný, jelikož v jednom dni se běží rozběhy i semifinále ve velmi krátkém rozestupu.
11. A mohu se zeptat, jaký je Váš současný zdravotní stav? Trénujete na 100 %?
Trénuji na sto procent, avšak pobolívá mne achilovka na levé noze. Zatím lékaři nezjistili nic závažného, ale přesto všechno je důležité se tomu věnovat a pevně věřím, že do HME i toto malé zranění bude vyléčeno.
12. A jedna z posledních otázek: Jaké jsou Vaše plány na tuto sezonu. Co je pro Vás dalším vrcholem?
Tak na prvním místě je to MS v Číně. Tam bych samozřejmě chtěla jet a bojovat o dobré umístění. V další řadě je to Diamantová liga.
13. K Diamantové lize se váže jedna z mých dalších otázek: Jakým způsobem jsou vybíráni atleti na tyto závody? Můžete mi to objasnit?
Zde vše záleží na manažerovi závodu, který si vybírá ze závodníků, které pak podle svého uvážení pozve či nepozve na uvedený závod. Tudíž záleží na tom, jak Vás Váš osobní manažer dokáže prosadit v konkurenci ostatních závodníků a závodnic.
14. Dostáváme se k předposlední otázce: Kdy plánujete ukončit atletickou kariéru?
Mám to již delší dobu rozhodnuté, že to budou Olympijské hry v Riu v roce. 2016. Po těchto hrách bych ráda odešla z aktivního sportu a začala se věnovat jiným aktivitám než vrcholovému sportování.
15. Čemu byste se chtěla po ukončení sportovní kariéry věnovat?
Zatím si myslím, že by se to mělo jistě vztahovat ke sportu, jelikož sem se mu věnovala podstatnou část svého dosavadního života a mám hodně zkušeností, které bych mohla předávat mladým.
Děkuji Vám mockrát za rozhovor a držím Vám palce při dalších závodech a především při HME v Praze.
zdroj: www.cysnews.cz
Každý rád porazí svůj vzor, říká Rosolová
Z treter už nevysypává písek a výškařskou laťku hypnotizuje jen tréninkově. Denisa Rosolová přešla z víceboje na čtvrtku. A úsměvy v cíli hýří pravidelně. Vždyť přivezla zlato z halového mistrovství Evropy a porazila i superhvězdu Sanyu Richardsovou. Rodačce z Karviné čtyřstovka sluší. A že to Rosolové sluší, slýchává čtyřiadvacetiletá atletka i mimo stadiony.
„Na závodech pár podpisů rozdám, ale žádná mediální vlna se mě nedrží,“ usmívá se žena, která míří na mistrovství republiky do Brna.
Dolehla na vás tíha popularity?
Atletika není mediálně profláklá jako třeba fotbal. Klidně chodím po ulici a nikdo mě naštěstí nepoznává. Takže žádná změna. Jiné je to, když přijdu na nějaké závody dorostenců a juniorů, kteří mě berou jako vzor.
Ruka vám od autogramů netrne?
Na závodech pár podpisů rozdám, ale žádná mediální vlna se mě nedrží. Zájem vždycky opadne po velkých akcích.
A velké závody se vám daří. Posunujete osobní rekordy, máte zlato z halové Evropy.
No jo, letošní sezona mě nakopla. Atletika mě začala víc bavit a mám nový náboj. Baví mě trénování, což je důležité
Lidé od vás čekají úspěch. Nebojíte se tlaku?
Na začátku sezony jsem se strašně bála, protože očekávání lidí bylo velké. Po prvních závodech na dráze nervozita opadla, takže jsem v pohodě. Je v české povaze, že neúspěchy se neodpouští a úspěchy se často nedocení. S tím jsem se smířila.
Smířila se s vašimi rychlými nohami i světová konkurence?
Berou mě a vědí o mě. Některé holky už začínají i zdravit. Jsem za to ráda, protože si uvědomují, že nejsem jen nějaká holka do počtu. Můžu je i porazit.
Přešla jste na čtvrtku z víceboje. Vícebojařky zůstávají u technických disciplín. Proč jste nešla klasickou cestou?
Vícebojařky většinou jdou na dálku, to je pravda. Já jsem čtyřstovku běhala jako dorostenka. Všichni říkali, že mám běhat čtvrtku i teď, takže je to tady. (Úsměv)
Čtyřstovka bolí. To vám nevadí?
Po víceboji a hlavně po dálce jsem se cítila hůř. Namáháte třeba při dálce jen jednu část těla. Na čtvrtce člověk rovnoměrně běží, což je pro tělo šetrnější.
Vaše trenérka tvrdí, že jste nezažila pravý čtvrtkařský dril.
Já myslím, že jsem ho snad už zažila. Přípravu jsme přitvrdily a je to na výsledcích poznat. Tréninky bolí, ale mám potom dobrý pocit, protože jsem pro úspěch udělala všechno.
Na Zlaté tretře jste porazila svůj vzor Sanyu Richardsovou. Co pro vás znamená výhra nad dvojnásobnou nejlepší atletkou světa?
Jsem ráda. To se nepodaří jen tak někomu. Každý jednou rád porazí svůj vzor.
Elitní atletky umí čtvrtku pod padesát vteřin. Padne tato hranice i po některém z vašich běhů?
Momentálně je reálný čas padesát a půl. Na čas pod padesát musím natrénovat víc a k tomu musí závod ideálně sednout. Věřím, že se mi jednou čas pod padesát povede. Když přestanu věřit, nemá cenu běhat.
ROZHOVOR: „Mé tělo potřebovalo osm měsíců, aby se po porodu vzpamatovalo,“ říká atletka Denisa Rosolová (32)
Před rokem a půl ukončila kariéru profesionální sportovkyně, protože nosila pod srdcem dceru Evelin. Úspěšná česká atletka Denisa Rosolová je teď maminkou na plný úvazek. Svědčí jí mateřská role, vzdala se sportu nadobro, a co radí českým rodičům?
Vaše dcerka teď v květnu oslaví první rok. Chystáte velkolepou oslavu?Ráda bych oslavila její první rok, ale nevím, zda budeme v květnu stíhat. Budeme s jejím taťkou na soustředění, a hned jak přijedeme, máme o víkendu zase Sportovní kemp pro děti. A ten další víkend má taťka závody. Oslava tedy bude, ale nevíme, kdy. Velká ale určitě moc nebude. Nejsme na takové ty oslavy na “americký” způsob. (smích)
- Kdybyste to měla shrnout, jaký to byl rok?
- Není to někdy větší dřina, s dítětem, než vrcholový sport?
- Jaká je vlastně Evelin?
- Za jak dlouho po porodu jste se jako bývalá profesionální sportovkyně vrátila zpět do formy?
Náročný. Bylo období, kdy se Evelin budila co hodinu. A ve čtyři ráno byla vzhůru. Naštěstí to trvalo jen tři měsíce. A ono to nikdy nebude lehké. Není to jen o spánku. Je to o tom postarat se o dítě, jak nejlépe umíte. Dát mu to nejlepší a dobře ho vést.Nemyslím si. Pro mě bylo daleko těžší sportovat. Teď je to těžší spíše psychicky. Ale pak se podíváte na malou a vše je zapomenuto.Hodně živá, takže se opravdu nenudím. Položím ji někde, otočím se a ona je někde úplně jinde.Něco málo jsem začala dělat asi půl roku po porodu. Mé tělo potřebovalo osm měsíců, aby se vzpamatovalo a vrátilo se zpět do formy.
Sportovala jste i v těhotenství? A co byste, co se pohybu v tomto období týče, poradila ze své zkušenosti ženám, které otěhotní?
Neudělala jsem pohyb navíc. Cítila jsem, že si musím po skoro dvaceti letech dřiny odpočinout. Proto jsem jen ležela a jedla a jedla, až jsem přibrala 22 kilogramů. (úsměv) Jestli chtějí maminky cvičit, vždy musí poslouchat své tělo. A někdy méně znamená více.
Jak se dnes udržujete v kondici?Bohužel nestíhám úplně cvičit, pokud neberu jako sport utíkání za malou, zvedání jí a tak podobně.
Ale začala jsem u nás na vesnici trénovat maminky, takže tohle je taky pohyb navíc. (smích)
Takže se vám teď bez vrcholového sportu nežije špatně? Musela to být asi veliká změna, najednou nemuset pořád trénovat.Vrcholový sport mi vůbec nechybí. Už jsem byla na hraně, kdy bych asi stejně skončila. Prostě už tam nebyla ta radost. Ráda se na atletiku dívám, ale už do ní nepatřím. Předala jsem žezlo mladším nadějím, které musí ukázat, že nic není zadarmo. (smích)
Už jste se zmínila o tom, že vedete cvičení pro maminky s dětmi. O co přesně jde a proč jste se do toho pustila?
Původně jsme byly tři s tím, že se budeme občas chodit hýbat. Jenže jakmile jsem viděla, co všechno dělají špatně, a že je musím hodně opravovat, rozhodla jsem se jim pomoct.
Rada bych to rozjela i v Praze. A třeba se tím i jednou živila. Tréninky nemám postavené jen na chůzi… Ráda s mamkama cvičím, zpevňuji a prokládám to zdokonalováním fyzičky.
Zatím mám skvělé odezvy a jsem za to ráda. (úsměv)
Nejste jakožto bývalá vrcholová sportovkyně na maminky moc přísná?
Asi ano. (smích) Adam (snoubenec Adam Sebastian Helcelet, český reprezentant v desetiboji, pozn. red.) říkal ať se mírním, že nejsou zvyklé… Ale ony jsou skvělé a vše zvládají.
Jste také ambasadorkou Sazka Olympijského víceboje. O co jde?
Sazka Olympijský víceboj (školní, sportovní projekt Českého olympijského výboru a Sazky, pozn. red.) pomáhá zapojit děti do sportu. Ukázat jim jejich vlohy. Unikátní je tento projekt v tom, že se do něj může zapojit kterákoliv základní škola nebo víceleté gymnázium v České republice. Do těch vybraných pak přijede Olympijský výbor se svým týmem a s některým ze sportovců, kteří jsou ambasadory. Já se ambasadorkou stala proto, že ráda pomáhám rozhýbat dnešní děti a mládež. Určitě je důležité motivovat je k pohybu.
Takže i vy jezdíte přímo do škol?
Ano, když mi to malá dovolí, jedu projekt podpořit do školy jako osobnost.
Říká se, že dnešní děti mají pohybu nedostatek. Co byste poradila rodičům, jak zájem dětí o pohyb zvýšit?
Právě rodiče jsou ve vztahu dětí ke sportu tím nejdůležitějším faktorem. Pokud děti k pohybu nepovedou, my toho tolik nezmůžeme. Musí s dětmi sami sportovat. Jezdit na výlety na kole, chodit na túry, plavat a tak dále. Inspiraci, kam vyrazit, můžou najít na www.sportvokoli.cz. Jakmile děti uvidí, že pohyb je zábava, nebudou k němu mít odpor. Formou zábavy se snažíme děti zapojit do pohybu i v Kempu vítězů, který s partnerem vedeme.
Já vím, že je na to asi ještě brzy, ale máte v plánu vést ke sportu i svou dceru? Už u ní spatřujete nějaké pohybové nadání?U Evelin to zatím vypadá na nějaký úpolový (bojový, pozn. red.) sport. (smích) Určitě ji budeme vést ke sportu. Bude ale na ní, aby si vybrala. Rozhodně ji ale nebudeme nutit do vrcholového sportu, pokud sama nebude chtít.
Už v těhotenství jste zmiňovala, že váš partner bude chtít v plození dětí pokračovat do té doby, než přijde na svět syn. Pořád toto rozhodnutí trvá? Kdy se tedy Evelin může těšit na sourozence?
Myslím si, že už to trochu přehodnotil. (smích) Určitě budeme chtít pro Evelin sourozence. Počkáme ale až po Olympijských hrách v Tokiu, aby se nám tatínek nezbláznil. (smích)
Už je to také více než rok, kdy vás partner v přímém televizním přenosu velmi romanticky požádal o ruku. Jak to vypadá se svatbou?
Svatba bude za dva měsíce. Už je tedy za rohem. (smích)
A jaká bude? Jste takzvaný „svatební“ typ, nebo to berete střízlivě?
Já uvažovala o menší svatbě, ale Adam chce velkou. A kdo vyhrál? Já určitě ne. (smích) Ale bude to svatba na pohodu. Neřešíme barvy, oblečení, nic. Prostě chceme, aby si to lidi užili, a my se nestresovali. (úsměv)
Čtěte také:
Po pádu jsem nevnímala. Ale asi budu ze železa, usmála se Rosolová
Je notně potlučená, ale pořád s vědomím, že mohlo být hůř. „Ozývají se jiné bolístky než v pátek, ale myslím, že to bude v pohodě,“ uvedla Rosolová v sobotu dopoledne v bělehradské Kombank Areně, kam přišla fandit svému příteli, jímž je vícebojař Adam Sebastian Helcelet.
V úvodní den halového mistrovství Evropy se ve svém rozběhu na 400 metrů dostala do mlýnice a nekontrolovatelně letěla k zemi. Výsledek? Na krku zpevňovací límec, na těle šrámy. „Ruku mám strašně sedřenou, začalo mě bolet rameno a koleno. Uvidíme doma,“ líčila atletka. „Vůbec nevím, jak se to seběhlo. Po pádu jsem nevnímala.“
Co si tedy vybavíte?Vím, že se kolem mě seskupila spousta lidí, ale začala jsem pořádně vnímat asi až po patnácti minutách v nemocnici. Pamatuju si spíš ústřižky z toho, co se dělo potom.
Viděla už jste pád na videu?Ráno jsem si ho pustila. Vůbec jsem třeba netušila, že jsem šlápla na rantl, že jsem nohou sejmula bedýnku. To jsem vůbec nevnímala. Naštěstí to noha přežila, asi budu ze železa (úsměv).
Viníte Francouzku Gueiovou, kterou pořadatelé nejprve diskvalifikovali, ale pak mohla zpět do soutěže?Když jsem se na to pak dívala, úplně za to nemohla; postrčili ji taky. Je to hala, stane se to. Věděla jsem, že semifinále nepoběžím, tak jsem ani nechtěla podávat protest. Bylo by to z mé strany zbytečné.
Dal se pád aspoň trochu kontrolovat?Nevím. Když padám, často mi přijde, že tak nějak zpomaleně – ale tady to bylo takové zrychlené. Nic z toho nevím. Kdo mě žďuchl, kdo mě podkopl…
Jen jsem najednou letěla na zem. Až pak jsem zjistila, že jsem šlápla na mantinel a praštila se hlavou o něj. Až jsem si říkala, proč tam vůbec jsou.
Množství různých předmětů u trati je hodně nebezpečné.
Drsnou kolizi jste pod střechou zažila už podruhé. Nesebere vám to chuť do halové atletiky?Méně kontaktní je jen šedesátka, tam bych moc neuspěla. To se prostě stane. Bohužel jsem chytla běh, kdy jsme sbíhaly všechny nastejno. Příště asi musím sbíhat rychleji.
Co vlastně člověk v tu chvíli řeší? Bolest? Vztek? Naštvání?Naštvala mě jen paní, která mě tahala pryč z dráhy. Vím, že probíhal závod, ale já byla celá bolavá, nemohla jsem se nadechnout a ona mě chytla za ruku a táhla, což bylo trochu drsný. Pak už jsem byla ráda, že jen ležím. A zážitek z nemocnice byl taky drsný.
V jakém smyslu?Personál byl dobrý, asi mají zkušenosti ještě z války. Ale vybavení je asi taky z války, možná ještě starší… Byla jsem ráda, když jsem se pak dostala na hotel.
Nikdy jsem takhle nebyla na pohotovosti u nás, ale myslím si, že v Česku můžeme být rádi za to, co máme doma. Jakou máme péči.
Kdyby lidé víc cestovali, zjistili by, že české zdravotnictví na tom není tak špatně.
Rosolová si na Rio věří. Chce výsledky a dobře vypadat
Slavnostní zahájení XXXI. letních olympijských her v pátek 5. srpna už máme na dohled. Ještě než se všichni pohodlně usadíme do křesel a gaučů před extra plochými velkoplošnými televizními obrazovkami, máme pro vás rozhovor s jednou z hvězd, která bude reprezentovat Českou republiku.
Denisa Rosolová: žádné experimenty a tvrdá práce.
nike.com
Na soustředění v Jihoafrické republice jsme udělali dobrý základ. Následně došlo na pilování pořádné kvality.
Jak jste se dostala ke sportu? Kdo nebo co vás ovlivnilo?
Táta ze mě chtěl mít vždycky tenistku. Mně osobně jako malou holku tenis nebavil a odešla jsem. Máma jednou viděla v místních novinách nábor do atletického kroužku a dovedla mě na trénink. A u atletiky už jsem zůstala.
| DENISA ROSOLOVÁ (29) |
| Kromě běhů na 200 a 400 metrů se věnovala i víceboji a skoku dalekému. Její hlavní tratí je v současnosti 400 metrů překážek. |
| V roce 2011 v Paříži se stala halovou mistryní Evropy. |
| Několikanásobná držitelka titulu mistryně republiky. |
V jakém okamžiku pro vás sport začal být životním údělem? Co bylo tím momentem, kdy jste se poprvé cítila jako skutečná atletka?
Ta pravá atletika pro mě začala, když jsem přešla do jednoho z největších oddílů v republice, a to do SSK Vítkovice, kde se každý rok pořádá Zlatá tretra. Hned ten rok jsem se nominovala na MS do 17 let ve skoku do dálky. Bylo mi tehdy teprve 14 a už jsem věděla, že chci byt lepší a lepší.
Jaký byl ten první moment, kdy jste si uvědomila, že skutečně můžete dokázat něco velkého?
Svou první velkou medaili na MS do 17 let jsem získala v Sherbrooku. Následující roky jsem z mládežnických akcí přivážela medaili vždy. Nejlepší pocit však přišel, když jsem na HME v Birminghamu doskočila pro bronz. Byla to první velká, dospělá medaile.
Co vás inspiruje? Co vás posouvá každý den kupředu a zároveň vám pomáhá dostat ze sebe všechno?
Chuť být nejlepší. Kolikrát mám dny, kdy se mi nechce, pak si vzpomenu na blížící se vrchol sezóny a už jedu směr stadión. V budoucnu to určitě bude touha vypadat dobře. (smích)
Kdybyste svému o deset let mladšímu já mohla dát nějakou radu, co by to bylo?
Nad ničím moc nepřemýšlej, dělej tak, jak uznáš za vhodné a jednej podle pocitu. Dělám to tak celý život a vyplácí se to. Snad to bude trvat i nadále.
Co pro vás osobně bylo zatím tím největším okamžikem ve sportu?
Většina lidí by asi popsala vítězství medaile. Já ale nemůžu zapomenout na své vítezství na Zlaté tretře. Bylo to pár měsíců po tom, co jsem se rozhodla změnit disciplínu a přejít ze skoku dalekého na běh na 400 metrů.
Startovala jsem v druhé dráze s osobním rekordem 55,55, který jsem běžela ještě jako dorostenka. Podařilo se mi vyhrát a porazit velká jména, ale hlavně zaběhnout fantastický čas 50,85. Ten pocit, kdy vás 20 tisíc lidí povzbuzuje a fandí, byl neskutečný.
Všechny soupeřky pomalu tuhly a mě právě tohle táhlo do cíle.
Co pro vás znamená olympiáda?
Svátek sportu! Je to speciální svátek, na kterém se potkáváme i s jinými sportovci. Nejkrásnější je ale pocit, když stojíte na dráze, vidíte kolem sebe ten ohromný plný stadión lidí. Nervozita se přemění v chuť vyhrát.
Na co se v Riu obzvláště těšíte?
Na posledních hrách jsem byla sedmá, a to jsem 400 metrů překážek běžela chvíli. Finálový běh byl můj celkem desátý běh přes překážky. Chtěla bych si vylepšit umístění. Důležité je se probojovat do finále a tam je už možné vše. Chci bojovat o medaili jako každá jiná závodnice. Byl by to můj splněný sen.
Jak se připravujete na své brazilské účinkování?
Příprava bude stejná jako jindy. Olympijský rok není vhodný na experimenty. Ne vždy to vede ke kladnému výsledku.
Co je podle vás klíčem k olympijskému úspěchu?
Hlavně být zdravá. Pak můžu odtrénovat, co potřebuji. A věřit trenérovi, že vše připraví tak, abych v den D měla největší formu.
Rosolová: Adam ví, kdy mě plácnout. Polonahé zadky jsou konkurence!
V rozhovoru pro iSport LIFE mluví o času v karanténě, ale popisuje také to, proč si neustále musí dávat záležet, jak vypadá. „Adam na stadionech pořád vidí krásné atletky, to je velká konkurence,“ směje se někdejší úspěšná atletka, která mimo jiné pravidelně přispívá svými postřehy do pátečního Sport Magazínu.
Jak trávíte karanténu?„Jeli jsme k babičce a dědovi na chalupu. Což nám vyhovuje, hlavně je to fajn kvůli malé. Je tam velká zahrada, kde neustále pobíhá, jsou tam slepičky… Má ji i občas kdo pohlídat, střídáme se ve vaření. Takže v tom je to výhoda.
Ale co si budeme povídat, potřebovala už bych i normální život. Udělat nehty, vlasy… (usměje se) Ale to jsou maličkosti. Nebo třeba koupit boty. Zrovna jsem doma říkala, že my naštěstí máme jedny ze zimy, když jsme byli v teple, tak jsme si je kvůli tomu pořídili. Ale chudáci rodiče, kteří potřebují akutně koupit boty.
A nemají kde. Ale hlavní je, ať jsou lidi zdraví.“
A manžel tam trénuje?„Ano, pořád. Běhá v lese, nebo ve stodole. Chodíme na procházky, protože je to skoro na samotě, takže moc lidí nepotkáváme. To je výhoda.“
Lepší než v Praze, že?„Předtím jsme tam byli čtrnáct dní. Máme malou zahrádku před domem, ale i tak nám to už lezlo na hlavu. Opravdu obdivuju matky, které jsou zavřené samy s dětmi v paneláku. To bych asi zešílela. Navíc mi přijde, že v Praze dřív moc lidí ven nechodilo. A teď je jich spousta! Až je to zvláštní. Něco ve stylu: Je zákaz, tak jdeme! Taková česká klasika.“
Vy se nějak sportovně udržujete?„Nedávno jsem dělala online trénink. A už se z toho tři dny dostávám! (usměje se) Nějak jsem z toho vypadla. Zmohlo mě to… Popravdě, v poslední době jsem se moc neudržovala, protože jsem měla pocit, že nestíhám.
Říkám si, že už bych si nějaký režim měla nastavit a dvakrát třikrát do týdne něco dělat. Chápu, že je to za současných okolností složité, je to hlavně o psychice. Protože já doma hrozně nerada cvičím, prostě mě to tam nebaví.
Ale člověk nemá moc na výběr…“
Předcvičovala jste také v České televizi i dětem.„To ano, což bylo moc fajn. Ale víc zabrat mi dal online trénink pro rodiče, takový kruháček.“
Tomu se po konci kariéry hodně věnujete. Kvůli pandemii však asi musíte řadu kurzů a táborů pro děti i pro rodiče rušit, že?„Bohužel ano. Dál čekáme, co bude, ale jsme trošku pesimisté. Uvidíme, jestli to vůbec bude možné uspořádat, třeba s nějakým omezením.“
Jak jste se k tomu vůbec dostala?„Po mistrovství světa v Londýně v roce 2017, kdy jsem si řekla, že končím, že už to prostě nedávám, jsme se sešli s jedním známým. A dohodli jsme se, že budeme dělat podobné tábory.
On se o to stará papírově, já mám na starosti tréninky, trenéry. Pak jsem zjistila, že jsem těhotná, takže při prvním táboru měla malá dva a půl měsíce. Byla to trochu honička. Ale dávala jsem to docela dobře.
Letos nevím, jak to bude vypadat.“
O dceru, které budou v květnu dva roky, už je větší starost?„Je čím dál živější, neustále běhá a skáče…“
Také má být po kom!(usměje se) „No, to je pravda… Je hrozně aktivní. Sama sobě jsem navíc určila funkci šéftrenéra, takže budu mít na starosti i další trenéry. Tak uvidíme. Hlavně, aby se vůbec něco konalo. V dnešní době člověk neví vůbec nic.“
Přechod do normálního života není sranda
Vaše tábory mají trefný název: Kempy vítězů…„Jde hlavně o to, aby si děti zasportovaly.
To není o tom, že by z každého hned musel být olympijský medailista… Zaměřujeme se i na kempy pro rodiny. Víme, že když má člověk děti, moc si nezasportuje. A už vůbec ne na dovolené.
Takže dětem zajistíme animační program, dospělí si mohou zasportovat. Zajít do wellness. Přitom jsou všichni pořád pohromadě.“
Takže chystáte aktivity jak pro děti, tak pro dospělé?„Ano. Děláme sportovní příměstské tábory i rodinné pobyty. Buď tam jedou maminka s tatínkem, nebo jenom jeden z nich. Je to hodně pestré. S dětmi cvičíme, ale i tvoříme, pořádáme dílny, hrajeme divadlo. Naše nabídka je pestrá, pořádáme i pobyty pod názvem Čipery z ráje.
Maminky mají zájem také o víkendy bez dětí, což taky možná podnikneme. Takovou dámskou jízdu. Ale nejenom pro ně, i pro tatínky. Protože řada z nich má děti ve své péči a taky pro ně hledají vyžití. Jenže se stydí jezdit na pobyty, protože by tam byli mezi ženskými sami. Tak jsme si řekli, že to zkusíme i pro tatínky. Aby si to užili.
Takže plánů je hodně, teď jde o to, co s tím provede aktuální situace…“
Jak k dětem přistupujete?„Vše děláme formou hry. Na začátku není klasický rozklus, ale hra, kdy se děti musí hýbat, plnit různé úkoly, pak dáme trošku atletiky. Děti to obvykle baví, jsou nadšené. Hlavně to musí vycházet od nich. Ne, že chtějí jenom rodiče…“
Navíc si mohou vybrat ze široké palety možností.„Stoprocentně. Někdo může namítnout, on je tlustej, nemůže dělat atletiku. No a co? Může se přece zaměřit na vrhy. Kdo je velký, nemusí být rychlý, ale může dobře házet. V atletice se najde každý.“
Jak jste vůbec zvládla život po kariéře?„Kdybych dělala jenom tohle, je to těžké. Ale já jsem zatím ještě na rodičovské, navíc jsem na částečný úvazek začala pracovat pro firmu Peblo, která se specializuje na zdravou kvalitní stravu.
Bez éček, bez chemie. Prostě bez těch, s prominutím, nejrůznějších sr…, které jsou v jiných jídlech. Hlavně je to rychlé. Člověk to jenom ohřeje a za tři minuty už jí.
Ale když mám mluvit obecně, tak určitě přechod z kariéry do normálního života není žádná sranda.“
Dlouho jste se s tím prala?„Teď do toho přišla ještě další komplikace. Adam se naplno vrhnul do přípravy na olympiádu. Domluvili jsme se, že mu vyjdeme maximálně vstříc, budeme ho podporovat.
Že doma budeme potichu, nebudeme po něm nic chtít. Že bude mít navařeno, naklizeno, aby se mohl soustředit. Byli jsme připravení, že rok ještě dáme. Ovšem najednou se rozhodlo, že olympiádu o rok odloží.
A všechno je jinak.“
Takže to je čára přes rozpočet.„To tedy jo. Původně jsem si říkala, že po olympiádě, která měla být teď v létě, mu komfort skončí, že začne doma víc hlídat a celkově fungovat.
Co si budeme povídat, mohli jsme se bavit i o druhém dítěti, aby měla Evelin sourozence tak, aby byli tak akorát od sebe. Jenže i tímhle se to mění. Takže nevím, jak to bude. Je prostě těžký žít s olympionikem.
“ (usměje se)
Je hodně náročné zajišťovat mu servis, aby se mohl soustředit výhradně na trénink?„Vždycky to bylo v pohodě, jenže malá se teď rozjela. Je to s ní čím dál tím těžší, navíc má období vzdoru. Teď jsme u babičky s dědou, což je na jednu stranu dobrý, pomáhají mi.
Ale zase v chalupě se malá rozjíždí víc, asi i čerstvý vzduch dělá divy… Takže nevím, co s ní potom budu dělat, až budeme doma a bude se nudit. Adam je celý den pryč, trénuje, vrací se kvečeru už pomalu v době, kdy jde malá spát.
Naštěstí jak spolupracuju s firmou Peblo, tak od ní máme speciální boxy a jídlo je za chvíli hotové. Navíc zdravé. Jenom k tomu nakrájím zeleninu nebo udělám oblohu a je to. Dávám to i malé, je to zdravé. Nemusím každý večer dlouho stát u plotny, když vám neustále dítě utíká.
Takže to je fajn, s přípravou večeře člověk nestráví tolik času.“
Pokračovat? Už jsem to nedávala ani psychicky
Jak je obecně těžké pro úspěšného sportovce, který v jednatřiceti ukončí kariéru, najít jinou životní seberealizaci?„Není to žádná sranda. Je to i o štěstí. Jaké kdo má kontakty, koho potká. Většinou atleti dělají trenéry, nebo kondičáky. Ale tomu se zas nemůže věnovat každý.
Nevím, jak skončili další sportovci, co ale tak pozoruju holky v mém věku, buď mají děti, nebo čekají, co přijde. Člověk celý život dělá jednu věc. Najednou skončíte, a zjistíte, že neumíte nic. Tedy kromě toho sportu. Jenže v něm už vás nikdo nezaměstná. Nemáte školu, takže práce se hledá opravdu blbě.
“
Kudy z toho ven?„Co vím, tak třeba v Americe si do nových prací vybírají právě sportovce. Protože zaměstnavatelé o nich vědí, že mají drive. Kousnou se a jdou do toho.“
V Česku to tak nefunguje?„Ne. Takže je to boj. Ne každý sportovec má vysokou školu, i když si nemyslím, že je to úplně jenom o tom titulu. Spíš o tom, jak se člověk umí prosadit. Abych řekla pravdu, já jsem se taky pořád ještě nenašla. Aktivit mám více, přesto se stále hledám.
Projektů je dost, jen pořád nevím, co bude třeba za pět let. Jistota není žádná. I tohle by si možná měli lidi uvědomit, když vidí sportovce… Možná si říkají, že mají super život, jenom si trénují, závodí. No, ale nedojde jim, že až je po všem, není taková sranda se zapojit do normálního života.
“
Jak se zachoval váš mateřský oddíl?„Musím říct, že v USK Praha mě podrželi. Otěhotněla jsem na začátku přípravy, ale vyšli mi vstříc, v tom nebyl žádný problém.
Obecně je potíž v tom, že atleti podepisují smlouvy na rok. A nemají pak vlastně žádnou jistotu. Je to blbé i v tom, když si člověk chce vzít hypotéku. Bance se nelíbí, že nemáte smlouvu na dobu neurčitou.
Navíc člověk musí mít výsledky, aby kontrakt dostal. Takže se musíme otáčet.“
Poté, co jste skončila, vás to zpátky na dráhu nelákalo?„Přišlo to v pravý čas. Když jsem dozávodila v roce 2017 na mistrovství světa, říkala jsem si, že je to tak akorát. Nedávala jsem to ani psychicky.
Člověk ví, že se neustále za něčím honí, trénuje, ale pak přijde zranění a může být celý rok v pytli. V atletice jsem byla od patnácti, byla jsem vyšťavená i v hlavě. Jasně, občas člověka napadne, že by to ještě chtěl zkusit.
Pak mu však dojde, jak bolí tréninky, jaká je to dřina. Navíc regenerace už zabere víc času. Taky jsem si říkala, že už nechci dělat ostudu. Kdyby byla v tu dobu olympiáda za rok, ještě se připravím.
Při představě, že budu závodit čtyři roky se šestnáctiletými holkami, se už tělo bránilo… Navíc šlo i o starost o malou, babičky máme daleko. Nebylo by možné to skloubit.“
Bývala jste zvyklá být neustále v zápřahu, i po skončení kariéry jste pořád velmi štíhlá.
Jak to děláte?„Jak? Nijak! (směje se) Možná se bude někdo divit, ale já jsem od přírody hrozně línej člověk! Když nic dělat nemusím, tak nic nedělám. Neudržuju se tím, že bych pravidelně chodila cvičit.
Jasně, máme kurzy pro děti i pro dospělé, ale není to tak, že bych systematicky makala. Už i Adam mě občas popíchne, abych šla něco dělat.“
Abyste mu doma nepřibrala, jo?„Asi tak nějak. (usměje se) Z kariéry jsem byla zvyklá na disciplínu, která už není. Vždycky si říkám, že zase začnu, ale není to jen tak.
Musím se postarat o domácnost, aby Adam měl pohodlí a mohl se soustředit na svoji kariéru. No jo, jenže pak už nemám čas, abych trénovala já. Říkala jsem si, že už bych od září dala na chvíli malou do školky, aspoň na jedno dvě dopoledne.
Že bych začala víc cvičit, abych se odreagovala, vyčistila si hlavu.“
Jinak jste opravdu lenivější?„Mám to nějak v sobě. I když jsme měli dobrovolné tréninky, já si radši vybrala volno. Ale zase to mělo svůj význam. Vždycky jsem říkala, že jsem uměla odpočívat. Protože vrcholový sport není jenom o drilu, je to i regeneraci. Což jsem uměla.“
V mládí jsem byla strašně drzá!
Čím to, že ani po kariéře nešla váha nahoru?„Tedy kromě těhotenství. To jsem přibrala 22 kilo. Pak už to šlo dolů docela samo. Když se podívám na rodiče, nemám být po kom obézní.
Neříkám, že jsem sama se sebou úplně spokojená, ale když se podívám, že nesportuju každý den, a když vidím, co jím, tak si nemůžu stěžovat. Pak je otázka, co s tím provede druhé dítě a věk. Uvidíme. Je pravda, že až to bude hodně špatný, přinutí mě to víc se pohybovat.
Protože když vidím, na koho se Adam dívá dennodenně na dráze, je takový smutný. Když pak doma kouká na mě.“ (usměje se)
Vnímáte velkou konkurenci mezi atletkami?„No jasně. On se na stadionu pohybuje pořád. A tam jsou, v uvozovkách, polonahé zadky, které běhají v krátkých dresech a kraťasech. Což pro chlapy bývá hezký pohled. Takže se i já pořád musím snažit.“
Vidíte, máme vnitřní motivaci.„To tedy jo. I když on mě Adam dokáže namotivovat i sám. Dobře ví, kdy mě má plácnout, kdy mi co říct.
Ale já mu na to říkám: Hele, tak pohlídej malou a já si půjdu zacvičit! Jenže na to zase nemá čas… Takže pak je to těžký. Já zase nemám na to, abych vstávala v pět ráno a šla si zaběhat. Ráda se vyspím.
No a večer už se věnuju Adamovi, abychom taky někdy byli spolu. Jinak by to bylo takové smutné, kdyby přijel domů, a já bych odešla cvičit. To bychom spolu nebyli vůbec.“
Vždycky jste tvořili atraktivní pár, pořád se za vámi lidi otáčejí?„Jestli jo, tak hlavně tomu, že má Adam knírek! Už to není asi kvůli mně.“ (usměje se)
Jak se vám vůbec jeho image libí?„Vypadá jako Franz Josef, co? Už jsem si zvykla, no… On hrozně rád studuje historii, teď uvízl někde kolem první světové války. Takže možná i v tom našel inspiraci. Vždycky si zaleze nahoru k sobě s knížkou a ponoří se do čtení, hrozně moc ho to chytilo. Žije tím. Chtěl by to začít i studovat. Takže to už doma asi nebude vůbec.“ (usměje se)
Když se vrátíme ke kariéře, kdy jste se cítila na vrcholu?„Vezmu to postupně. Do dvaceti to bylo o tom, že člověk ani nevnímal věci kolem. Měla jsem z toho strašnou radost.
Přijela jsem kamkoliv s tím, že vyhraju a všechny porazím! V tu dobu mi šla nejlíp dálka, byla jsem rychlá. Při víceboji jsem neměla oštěp, a bez toho to nejde. Chodila jsem k různým trenérům, kteří mi říkali, že se to nenaučím. Že člověk se musí narodit s tou rukou.
Kolem čtyřiadvaceti jsem začala s během na 400 metrů, měla jsem z toho radost, cítila jsem se jako vyspělá závodnice. Dávala jsem to psychicky i fyzicky. Kolem sedmadvaceti se to otočilo k tomu, že jsem se začala bát. Strachovala jsem se.
Přitom úplně zbytečně! Protože čím má člověk víc rozumu, začíná si to víc uvědomovat, a to je průser.“
Čeho jste se bála?„Asi neúspěchu. Třeba jsem se postavila na start a strašně jsem se bála, že to bude bolet. Přitom to bylo jasné, že to bude bolet, vždyť je to čtvrtka! Když je člověk mladej, má výhodu, že si tohle neuvědomuje.
Takže i v tomhle možná tkví důvod, proč čím je člověk starší, tím klesá jeho výkonnost. Protože si uvědomuje tu tíhu. Třeba i chlapi, když najednou mají děti, zjistí, že sport není všechno a život je o ničem jiném.
A je těžké si nastavit priority jako dřív.“
Jaká jste byla v mládí?„Strašně drzá. Přišla jsem na dráhu, tam byla nějaká pětadvacetiletá holka a já ji říkám: Jsi stará, neměla bys už skončit? Když jsem já pak přišla na start ve třiceti, holky mě zdravily Dobrý den. A já jsem si říkala, že se stala nějaká chyba. Jinak atletika je hrozná dřina. Lidi si to ani neuvědomí.“
V televizi vidí jenom závod…„No právě. Podívají se na běh, ale nevidí, co je za tím. Každý jde udělat maximum, ale ne vždycky se to sejde, roli hraje více faktorů. Každá ženská má jiný cyklus, lidi můžou mít starosti, třeba s rodiči. To ovšem lidi nevidí. U nás v Česku máme jen úspěch, a neúspěch, nic mezi. To mě mrzí.
Čtvrtá místa už pro ně úspěch nejsou a jsou strašně kritičtí. Ale přece nikdo nejede na závody s tím, že prohraje. Ne každý může dělat světové rekordy. Někdo pro to musí mít talent, někdo fyzické předpoklady, jiný psychiku. Vzájemně se to propojuje. Můžete mít super talent, ale chytnete špatného trenéra, a jste v háji. Než si to uvědomíte, třeba už se z toho ani nevyhrabete.
Nebo chytnete mononukleózu, boreliózu… Je to hrozně ošidné.“
| Věk: 33 (21. srpna 1986 v Karviné) |
| Pozice: bývalá atletka (nejdříve se věnovala dálce, pak víceboji, potom běhům na 400 metrů i 400 metrů překážek) |
| Největší úspěchy: halová mistryně Evropy na 400 metrů (2011), 2. na ME 2012 (400 m překážek), členka stříbrné štafety na 4x 400 metrů (HMS 2010), majitelka tří bronzových medailí z evropských šampionátů, několikanásobná mistryně republiky |
| Zázemí: vdaná, manžel je desetibojař Adam Sebastian Helcelet, mají téměř dvouletou dcerku Evelin, v dnešní době v rámci Kempu vítězů organizuje dětské i příměstské tábory, přispívá svými postřehy do pátečního Sport Magazínu |