Škrkavka psí – Vše o zdraví

„Přivezli jsme si domů štěňátko. Hned v prvním exkrementu, který vytvořilo doma na koberci, mělo klubko hádků. Volali jsme chovatelce a ta nám řekla, že štěňata hrabala na zahradě a žrala žížaly. Moc se nám to nezdá. Co máme dělat?“ dotaz v ordinaci

Výše uvedená majitelka přinesla do ordinace vzorek trusu a také jednoho hádka. Nebyl důvod moc zkoumat, oč se jedná. Štěně mělo škrkavky. Majitelka dostala radu, jak odčervit a žížaly vstoupily do naší databáze lidmi vymyšlených hloupostí.

Měla jsem příležitost se chovatelky na případ zeptat. Byla velmi překvapená a říkala, že štěňata má v naprosté čistotě, nepřijdou do kontaktu s jinými psy a neví tedy, kde by škrkavky mohla získat.

Není sama, kdo neví, jak vypadá vývoj tohoto z pohledu štěňat nepříjemného a celkem nebezpečného parazita.

Jak vypadá škrkavka psí?

Vnitřní parazity je možné podle tvaru a velikosti rozdělit na červy oblé, červy ploché a prvoky. Z červů oblých se v našem chovu často vyskytuje právě škrkavka psí (Toxocara canis). 

Dospělá škrkavka má zhruba 15 cm dlouhé, na koncích zašpičatělé a chitinovým obalem pokryté tělo. Žije v tenkém střevě a živí se jeho obsahem. Samičky kladou poměrně velká tlustostěnná vajíčka. Ta s obsahem střevním opouštějí organismus psa, na vzduchu dozrávají a jsou připravená nakazit dalšího hostitele.

Ve středoevropském klimatickém prostředí může být vajíčko škrkavky životaschopné 1 – 2 roky. Nepříjemné je, že vzhledem k síle a pevnosti obalu, jsou škrkavčí vajíčka velmi odolná.

Psem pozřené dozrálé vajíčko se dostává zažívacím traktem do střeva. Zde se z něj uvolní malá larvička, která přes stěnu střevní vniká do drobných cévek – krevních kapilár.

Tím začíná její dlouhé putování, které jí i dalo název – migrační larva.

Z vyšetření trusu můžeme ve střevě zjistit jak larvu, tak vajíčka škrkavky psí

Vývoj škrkavky je docela složitý

Další cesta migrační larvičky může být dvojí:1) Larvička, nesená krevním oběhem, se přes játra a srdce dostává do plicních sklípků a postupně až do horních dýchacích cest hostitele, kterého dráždí ke kašli.

Do tlamy vykašlanou larvičku pes polyká a tím ji vrací zpět do zažívacího traktu a hlavně pak do tenkého střeva, kde škrkavka psí dospívá.

Celý vývoj probíhá cca 3-4 týdny, tedy za tuto dobu od pozření vajíčka může mít pes ve střevě dospělou a rozmnožování schopnou škrkavku.

2) V případě fen vlivem hormonální hladiny vývoj škrkavky probíhá jinak. Již v době, kdy je fenka malým štěnětem je výše popsaný vývoj pozměněn nebo přesněji řečeno zastaven. Larvičky jsou krevním oběhem zanášeny do různých orgánů. Tam se usadí a opouzdří se. Jsou nazývány larvami somatickými (somatický – tělesný) a do určité míry připomínají „spící princezny.“ Jejich klid je ale zdánlivý.

Jak se budí spící larvy?

Pes se může škrkavkami nakazit pozřením dozrálých vajíček. Daleko častějším zdrojem, hlavně v případě štěňat, však jsou somatické larvičky, které mohou za určitých okolností pokračovat ve svém vývoji.

Takovým „impulsem k jejich probuzení“ je březost feny. V tomto období probíhající hormonální změny způsobí, že se část somatických larviček uvolní zpět do krevního řečiště a přes placentu se dostává do plodů v děloze.

Přitom dále pokračuje jejich vývoj.

Tento proces probíhá zhruba od šestého týdne březosti a v praxi znamená, že již deseti až čtrnáctidenní štěňata mohou mít ve střevě dospělé a rozmnožování schopné škrkavky. Určité množství somatických larev je po porodu krví zaneseno do mléčné žlázy feny a štěně s přijímaným mlékem získává další „porci“ infekce.

Týká se to jen prvního vrhu fenky?

V době březosti a laktace se neuvolní všechny ve feně uložené larvičky, ale jen jejich část. Zbytek zůstává k dispozici pro další vrhy. Fena si nežádoucí zásoby somatických larviček vytváří v době, kdy je ještě psím batoletem.

V praxi to znamená, že množství škrkavek u našeho vrhu do značné míry ovlivňuje přístup chovatele, od kterého jsme si fenku koupili.

Zásoba „spících“ larviček je dále doplňována v průběhu celého života feny, například i tím, že olizuje své potomstvo a s odstraňovanými nečistotami polyká i vývojová stádia škrkavek.

Jak škrkavky škodí?

Škrkavky štěně zatěžují v několika směrech. Parazitují v tenkém střevě a živí se jeho obsahem. Znamená to, že do určité míry sdílejí se psem jeho krmnou dávku. Škodí však také mechanicky. Samotná přítomnost poměrně velkých červů omezuje činnost střeva. Při opravdu velké invazi škrkavek může dojít až k jeho ucpání nebo dokonce prasknutí.

Porcelaine, mops – foto Jan Tichý

Larvičky procházející stěnou střevní ji zraňují, stejně jako další části organismu, kterými putují. Organismus značně oslabují i toxiny, které škrkavky vylučují. Zaškrkavčená štěňata bývají smutná, hubená a mají nafouklá a bolestivá bříška. Srst bývá matná, zježená a oči mají typický, jakoby zaslzený výraz. V horších případech se objevuje chudokrevnost a někdy dokonce i nervové potíže.

V trusu se mohou objevit červi připomínající tvrdý stočený drát. I malá, na chování a vzhledu štěněte ještě neviditelná invaze, dokáže rostoucímu organismu způsobit řadu potíží.

Velmi negativně ovlivňuje jeho celkový vývoj, snižuje odolnost a zhoršuje průběh závažnějších onemocnění.

Zaškrkavčené štěně většinou není schopné si na základě očkování vytvořit potřebnou hladinu protilátek a také hůře snáší přechod od chovatele k novému majiteli.

U dospělých psů nemívá invaze škrkavek žádné vnější příznaky a psa zdaleka nepoškozuje tak, jak to je v případě štěňat. To ale neznamená, že by se toxokaróze, jak se onemocnění nazývá, u dospělých psů neměla věnovat pozornost.

Nejdůležitější je prevence

Boj se škrkavkami není, vzhledem k jejich složitému vývoji, nijak jednoduchý.

Dostupné přípravky dokáží postihnout dospělé škrkavky ve střevě napadeného jedince, v některých případech i určitá vývojová stádia, zatím však nejsou běžně k dispozici léky schopné zlikvidovat somatické larvičky. Znamená to, že je třeba přes veškerou péči počítat s tím, že se zvláště u štěňat mohou škrkavky objevit.

Rozumný chovatel s možnou invazí škrkavky psí vždy počítá

Stejně jako u očkování by si v případě odčervení psa měl chovatel předem stanovit časový rozvrh neboli odčervovací schéma. Časové rozestupy by měly být voleny se znalostí vývoje příslušného cizopasníka. Následující schéma je pouze jedním z možných.

• 1) Feny se obvykle odčervují před krytím, někdo doporučuje ještě odčervení v první polovině březosti. Lepším řešením je vyšetření trusu, které řekne, zda je či není třeba odčervovat a také odhalí parazity, na které lze odčervení zaměřit.
• 2) První vyšetření trusu štěňat doporučujeme ve věku 2 – 3 týdnů a pak ještě nejméně 2x, a to po 2 – 3 týdnech. Je to rozumnější než přímo odčervovat. Není nutné vyšetřovat trus každého štěněte zvlášť. Stačí směsný vzorek od celého vrhu. Pokud by totiž škrkavky mělo jedno štěně, je třeba odčervit i jeho sourozence.
• 3) Pokud chovatel štěňata nechává očkovat, je třeba počítat s tím, že mezi očkováním a odčervením by měl být alespoň desetidenní rozestup.
• 4) Po odchodu štěňat by měla být fena alespoň dvakrát vyšetřena preventivně na přítomnost parazitů.
• 5) U dospělých psů by mělo být prováděno 2x ročně koprologické vyšetření, které určí, zda je odčervení psa nutné či ne. Pokud se nález škrkavek potvrdí, je třeba psa odčervit a vyšetření a eventuálně i další odčervení s 3-4 týdenním intervalem zopakovat. Pes může být odčervován i preventivně, je ale třeba počítat s tím, že takové odčervení asi postihne škrkavky, v případě jiných parazitů, např. giardií úspěšné nebude.

A co prostředí?

Asanace prostředí není v případě škrkavek nijak jednoduchá záležitost. Vajíčka jsou nesmírně odolná a běžné prostředky na ně nestačí. Zničí je snad jen horká voda, louh a oheň. V malých chovech se problém řeší celkem snadno. Většinu věcí lze vydrhnout horkou vodou, měkké podložky se vyvaří nebo spálí. Ve velkých chovatelských zařízeních podobná opatření dají více práce.

Největší problém tvoří výběhy. Písek, trávu nebo zeminu prostě desinfikovat nejde. V případě silného zamoření škrkavkami se nabízí jediná možnost. Odstranit půdu do hloubky 15 – 20 cm.

To určitě není nijak jednoduchá a snadná práce a také se nedá příliš často opakovat. Takže zbývá jediné.

Pravidelně sbírat exkrementy z výběhů a dělat vše pro to, aby trus našich psů nebyl zdrojem infekce škrkavek.

Pozor na lidi s horší imunitou

Stejný typ vývoje jako u fen nebo spíše jeho část prodělává psí škrkavka i u pro ni netypických hostitelů, mezi které patří např. hlodavci, prasata a ke škodě všech zúčastněných také člověk.

V případě lidí se škrkavka psí do stádia dospělého jedince nikdy nedostane a svůj vývoj končí v popisované fázi somatických larviček. Ty ale mají schopnost se usazovat v obzvláště nepříjemných místech, např. ve vlásečnicích očního pozadí.

Poškození, která mohou způsobit, jsou závažná.

U většiny lidí si imunitní systém organizmu s larvičkami škrkavek dokáže poradit. Ohroženy mohou být malé děti nebo lidé s výrazně oslabenou imunitou. Je málo nemocí, kterými pes dokáže člověka ohrozit. Škrkavky mezi ně patří, a i když se jedná o ojedinělý problém, je přece jen třeba s touto možností počítat.

Škrkavky a nejen ony, jsou jedním z důvodů, proč se dětská pískoviště mají zakrývat a proč v některých státech písek z nich pravidelně prohánějí pecí.

To, že máme sbírat exkrementy, které naši psi zanechají na chodníku nebo v parku, nemá jen estetický význam a pejskaři by si to měli uvědomit.

Potěšitelné je, že člověk se psem, který má v ruce připravený igelitový pytlík nebo speciální sáček už není vůbec výjimkou.

Doporučujeme vyšetřit trus na přítomnost parazitů a teprve pak podávat léky.

Čtěte také: Odběr vzorků trusu a moči pro laboratorní vyšetření

Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

Škrkavka psí u psa

Škrkavka psí (Toxocara canis) byla objevena a popsána již v roce 1782, protože lidé po vynálezu mikroskopu (1676) začali intenzívně zkoumat to, co v přírodě dříve vidět nemohli. Škrkavka psí má válcovité tělo bílé nebo světlehnědé barvy, sameček dorůstá 8 – 10 cm, větší samička může mít 10 – 20 cm.

Na fotce vidíme párek škrkavek – větší samice, menší samec.Foto: Z. Čermáková, B. Voxová

Konečnými = specifickými hostiteli škrkavky psí jsou pes domácí a psovité šelmy (šakal, fenek, lišky, psík mývalovitý…).

V jejich organismu proběhne po polknutí vajíčka nebo masa se zapouzdřenou larvou (od nespecifického hostitele) úplný vývojový cyklus: vajíčko – v tenkém střevě se uvolní larvička viditelná pouze mikroskopem – vstoupí do jaterní žíly (aktivně se protáhne přes stěnu) – migruje do jater a dále do plic. Odtud jsou při kašli larvičky vykašlávány a polykány.

Po této složité cestě organismem hostitele se larvičky dostávají opět do střeva, kde se vyvinou v dospělé škrkavky. Některé larvičky mohou zůstat ve spící formě v cystách ve tkáních a počkat si třeba na březost feny, aby mohly infikovat nová mláďata.

Nespecifický (paratenický) hostitel – vajíčka polknutá malými savci, ptáky, ale také člověkem se mohou vyvíjet do určitého stadia, potom se zapouzdřit a v podstatě usnout v těle hostitele, v němž nelze vývoj dokončit. Zůstanou-li larvy životaschopné mohou ve vývoji pokračovat – pokud je nespecifický hostitel sežrán hostitelem konečným.

Nákaza psů škrkavkou psí může probíhat několika způsoby:

1) Pes se nakazí vajíčky z vnějšího prostředí – tedy původně z výkalů jiného infikovaného psa. Vajíčka škrkavek nejsou ihned po vyprázdnění psa infekční (potřebují několik dnů zrát a teprve potom začíná vývoj larviček uvnitř), takže je nákaza přímo při setkání psů málo pravděpodobná.

2) Není-li fena správně odčervována, larvy které zůstaly živé ve tkáňových cystách v jejím těle se přibližně 40. den březosti aktivují, proberou se a pronikají do vyvíjejících se plodů v děloze. Mladé tkáně vyvíjejících se štěňat působí na vývoj larev škrkavek jako urychlovač, takže ve štěňatech ve dvou týdnech věku po narození se v takovém případě nacházejí už dospělé škrkavky !!!

• 3) Fena při péči o štěňata požírá jejich výkaly a s nimi se opětovně infikuje vajíčky škrkavek, takže se infekce bez léčby všech zúčastněných neustále zesiluje.
• 4) Fena kojící štěňata – je může nakazit také mlezivem a mateřským mlékem, protože i tudy se larvičky škrkavek dostávají z těla ven.
• 5) Požíráním nespecifických (paratenických) hostitelů v jejichž těle jsou larvičky zapouzdřené a živé (myšovití, drobní savci, ale i ptáci).
• Příznaky onemocnění u psů
• Příznaky v trávicím traktu – průjmy, nechutenství, u štěňat navíc typicky nafouklé břicho, vyrážka, anemie, matná srst, u těžších infekcí může docházet k ucpání střeva, vyvrhnutí škrkavek, které se vrací do žaludku psa, pes může mít křeče, protože škrkavky produkují toxiny.
• Léčba a ochrana před škrkavkami

Vajíčka škrkavek jsou velmi odolná, přežívají v prostředí řadu měsíců a znovu mohou infikovat už odčerveného psa. Nejlepší ochranou je tedy pravidelné odčervování.

Nejdříve je možné vyšetřit trus psa a poté odčervit nebo odčervovat pravidelně bez vyšetření, a velmi dobré je také používat přípravky typu spot-on, které působí proti vnějším (blechy, klíšťata) i vnitřním parazitům (škrkavka).

Pokud si totiž do chovu nebo do domácnosti sdílené s pejsky vajíčka škrkavek zanesete (částečky trusu zpravidla ulpívají i na srsti), je nutné vyprat a vydezinfikovat pelechy, textilie, vydezinfikovat podlahy, ale vajíčka zůstávají venku také v hlíně, v pískovištích atd. a mnoho měsíců jsou živá.

Autor: MVDr. Zuzana Čermáková, Ph.D.

Blog – Autor	MVDr. Zuzana Čermáková, Ph.D.
Zvíře	Paraziti

Kdo se o psa či kočku řádně stará, nemusí se bát. Péče o zvíře chrání i nás | Zdraví

Starat se o zdraví svého zvířecího mazlíčka by mělo být samozřejmostí, a to nejen kvůli zvířeti samotnému. I psi a kočky, kteří s námi lidmi bydlí vůbec nejčastěji, se mohou stát zdrojem nepříjemných zdravotních problémů.

Mnoho lidí toto riziko podceňuje, jednoduše proto, že se jim nezdá, že by je právě jejich zvířátko mohlo nějak ohrozit, a tak nemyslí na důležitou prevenci.

Na druhé straně, pokud se člověk o svého psa nebo kočku řádně stará, nemusí se bát.

Dobře to ví Romana Hanousková, matka několikaměsíční dcery, a zároveň trenérka v psí škole Superpes v Lysé nad Labem.

„V naší rodině se staráme hned o několik psů a máme také venkovní kočky, přesto jsem se během těhotenství ani teď po narození malé nijak v kontaktu se zvířaty neomezovala,“ vypráví své zkušenosti s tím, že zvířata, která patří k rodině, nebere jako žádné riziko.

„Myslím, že stačí dodržovat běžná hygienická pravidla a samozřejmě se starat o to, aby zvířata neměla vnější ani vnitřní parazity,“ dodává.

Častým omylem podle ní je, že si lidé myslí, že když svého psa nebo kočku odčerví, tak má toto ošetření preventivní účinek i do budoucna.

Ve skutečnosti ale k nákaze vnitřními parazity, jako jsou tasemnice, škrkavky nebo třeba prvoci způsobující leishmaniózu, může dojít a také pravděpodobně dojde opakovaně, zvláště v případě, že se psem či kočkou cestujete. Stačí třeba to, aby zvíře ulovilo a pozřelo infikovaného hlodavce.

Domácí zvířata, jejich výhody a nevýhody.

Právě nákaza vnitřními parazity je vedle situace, kdy pes či kočka přinesou v srsti klíště, které se může přisát na člověka, v Česku nejpravděpodobnější. Nemocí zvířat přenosných také na člověka, tedy takzvaných zoonóz, existuje řada. Člověk se může nakazit jak přímým kontaktem, tak třeba vdechnutím nebo polknutím infikovaného materiálu, což mohou být například zbytky zvířecího trusu.

Odčervujte psy i kočky pravidelně

Současně ale platí, že pokud je domácí zvíře pod stálou veterinární kontrolou, jeho majitel s ním skutečně chodí na pravidelné prohlídky do ordinace veterináře a řádně se stará, nemusí se lidé nákazy obávat.

Jen nesmí riziko podcenit. „Jedním z častých nešvarů je situace, kdy se o pravidelné odčervení psa či kočky aktivně zajímají pouze rodiny s malými dětmi nebo budoucí maminky,“ popisuje veterinář Radek Protiva z plzeňské Veterinární kliniky RPVET.

Podle něj je důležité vědět, že samotné odčervení zbaví zvíře parazitů, které má v daný okamžik ve střevě. Ale už při následující vycházce se může znovu nakazit parazity. Jedinou prevencí je tedy pravidelné odčervování alespoň jednou za tři měsíce.

Pro lepší kontrolu pravidelnosti odčervování je vhodné si stanovit třeba začátek nového ročního období a tento interval pak dodržovat.

Tasemnice, škrkavky i giardie

Nakazit se vnitřními parazity může každé zvíře, dokonce i kočka žijící pouze v bytě. Stačí, když vajíčka parazitů přinese člověk domů na podrážkách svých bot.

V případě tasemnic je třeba myslet i na jejich mezihostitele, kterými jsou blechy. Právě tasemnice patří k vůbec nejrozšířenějším parazitům u nás. Napadají psy a kočky, i člověka.

Běžné jsou také škrkavky, schopné za jeden den vyprodukovat až 200 tisíc infekčních vajíček, které zvíře vylučuje spolu se svým trusem po okolí.

Alarmující je fakt, že v jednom gramu trusu může být obsaženo až 10 000 vajíček škrkavek, která mohou přežívat měsíce až roky. Proto je nezbytné vždy sbírat psí exkrementy, a předejít tak nákaze dalších zvířat.

Při nedostatečné prevenci mohou s vajíčky škrkavek přijít do kontaktu ostatní psi a kočky, ale také děti hrající si na kontaminovaném pískovišti.

Infekční vajíčka mohou ulpět i na spadaném podzimním ovoci, které následně zkonzumuje dospělý člověk.

Člověka může ohrozit také giardióza způsobená prvoky rodu Giardia. Onemocnění se u nemocných lidí i zvířat projevuje vleklými průjmy. V Česku se každoročně objeví několik stovek případů u lidí.

V letech 2009 až 2015 bylo v laboratoři Sevaron v České republice vyšetřeno celkem 1899 vzorků na přítomnost prvoka Giardia intestinalis. Vyskytovali se u 24 procent psů a 26 procent koček.

Mezi ohrožené giardiózou patří zejména malé děti, které mají sklon vše okolo sebe ochutnat.

Na druhé straně samotná možnost nákazy ještě neznamená, že velká část české populace má v těle parazity.

„Paraziti jsou u člověka ve střední Evropě poměrně vzácní, často ani nejsou u zdravého člověka příčinou žádných obtíží a jejich diagnostika prováděná odbornými diagnostickými laboratořemi je velmi přesná.

Pokud odborné pracoviště parazita nenalezne, parazit se u pacienta s nejvyšší pravděpodobností skutečně nevyskytuje,“ upozorňuje prohlášení Parazitologického ústavu Akademie věd ČR k různým „alternativním“ postupům při amatérském „léčení“ nákazy člověka parazity.

Pokud si někdo myslí, že by mohl být infikován vnitřními parazity, měl by se obrátit na svého ošetřujícího lékaře a informovat ho například o tom, zda nepobýval v exotických zemích či zda rád konzumuje syrové maso, případně do jeho rodiny nepřibyl pes či kočka nalezenec.

Vzteklina v Česku nehrozí, v zahraničí však ano

K povinnostem majitelů psů patří pravidelné očkování zvířete proti vzteklině. Díky tomu, že se u nás plošně proti vzteklině psi očkují a také u nás po řadu let probíhala plošná vakcinace divoce žijících lišek, stala se Česká republika v roce 2004 oficiálně zemí, kde se vzteklina nevyskytuje.

Poslední případ vztekliny u domácího zvířete, konkrétně kočky, byl evidován v roce 2001. Ročně je na vzteklinu podle údajů Státní veterinární zprávy vyšetřeno zhruba dva až tři tisíce zvířat, zejména lišek.

Každý majitel psa, pokud jeho zvíře pokouše jiného člověka, má ale ze zákona danou povinnost prokázat, že jeho pes je v tomto ohledu zdravý a nemohl vzteklinu přenést, tedy zajistit vyšetření veterinárním lékařem a doložit potvrzení o očkování.

K nákaze vzteklinou od psa nebo kočky ale může dojít na dovolené v zemích, kde se toto onemocnění stále vyskytuje. Týká se to zejména zemí východní Evropy, Afriky, Latinské Ameriky nebo Asie. Pokud plánujete „dobrodružnější“ cestu, kdy je pravděpodobný kontakt i s polodivokými psy a kočkami, je namístě zvážit očkování proti vzteklině ještě před cestou.

Odčervení psa: proč a jak často? | Zooplus Magazin

Červi číhají na psy všude a každý den. I během každodenní procházky může Váš pes přijít do kontaktu s potenciálními zdroji infekce. Infikovaní psi, cizí psí exkrementy a hlodavci patří mezi největší hrozby.

Infekce červy často zpočátku proběhnou zcela bez povšimnutí. Pes na počátku působí nenápadným dojmem a nevykazuje žádné známky onemocnění.

Právě proto je napadení červy tak nebezpečné. Populace červů totiž den ode dne narůstá. Postupně způsobuje velké škody na zdraví psa. Pokud napadení červy zůstane delší čas bez povšimnutí, může se vyvinout v silnou nákazu.

Proč je tedy odčervení psa tak důležité? Pravidelným odčervením můžete zabránit tomu, aby u Vašeho psa došlo k silné nákaze červy.

Kromě toho napadení červy nepředstavuje nebezpečí pouze pro postiženého psa. Také lidé a jiná zvířata se mohou nakazit kontaktem se psem a sami onemocnět. Zvláště ohroženy jsou děti a osoby s oslabenou imunitou.

Jak poznám, že je můj pes napaden červy?

Zpočátku Váš pes pravděpodobně nebude vykazovat žádné příznaky napadení červy. Jak se však červi v těle Vašeho psa množí, postupně dojde k silnému zamoření. To je doprovázeno jasnými příznaky:

• úbytek hmotnosti
• zvracení
• průjem
• špatný celkový stav
• anémie
• ucpání střevních a žlučových cest (hrozí i smrt!)

Napadení červy bohužel obvykle nelze zjistit podle červů v trusu Vašeho psa. Pes vylučuje s trusem pouze vajíčka nebo larvy, které nejsou pouhým okem viditelné. Pouze v případě silného zamoření se vylučují celí červi.

Jak můžete ochránit svého psa před možnými následky napadení červy? Veterinární lékaři doporučují nechat vyšetřit vzorky trusu zvířete na přítomnost červů alespoň čtyřikrát ročně. Případně můžete svého psa rovnou čtyřikrát ročně odčervit. Štěňata by měla být poprvé odčervena ve věku dvou týdnů.

Nejlepší je se o doporučených intervalech odčervení Vašeho psa informovat u Vašeho veterináře.

Samozřejmě ne každý pes má stejné riziko nákazy červy. Důležitou roli zde hraje každodenní život psa. Má pes volný výběh bez dozoru? Stýká se často s ostatními psy, kteří nepatří do jeho domácnosti? Je aktivním lovcem a živí se kořistí? Žere mršiny a/nebo exkrementy jiných zvířat? To vše zvyšuje riziko napadení červy.

Odčervovací přípravky pro psy obsahují účinné látky, které bojují proti všem stádiím červů. Jsou určeny k tomu, aby zabránily vývoji pohlavně zralých červů, kteří kladou vajíčka.

Některé odčervovací přípravky jsou zaměřeny pouze na hubení určitého typu červů. Jiné však působí v širokém spektru, a to současně proti tasemnicím i škrkavkám. Váš veterinární lékař rozhodne, který typ odčervení je vhodný právě pro Vašeho psa.

Pokud chcete svého psa odčervit, máte několik možností. Za prvé, existují tablety, pasty a tekuté odčervovací přípravky. Podávají se buď přímo do tlamy, nebo do krmiva. U některých přípravků stačí jedna dávka, jiné je třeba podávat několik dní po sobě.

Na druhou stranu existuje takzvaná „metoda spot-on“ pro zarputilé odmítače prostředků podávaných perorálně. Odčervovací přípravek se aplikuje na kůži mezi lopatky psa. Tato metoda také funguje velmi spolehlivě.

Dávkování léku závisí na tělesné hmotnosti psa. Odčervovací přípravky jsou velmi dobře snášeny. Jsou vhodné pro psy všech plemen a všech věkových kategorií. Lze je také bez obav použít i u březích a kojících fen.

Parazitární onemocnění štěňat a koťat

O parazitárních onemocněních psů a koček jsme již psali před nějakou dobou, nyní je ale období, kdy si lidé velmi často pořizují mladého pejska nebo kotě. Setkáváme se proto s onemocněními, zdánlivě zanedbatelnými, v konečném důsledku ovšem přinášejícími hodně starostí chovateli i zvířeti. V tomto článku bych chtěla upozornit na vnitřní parazity,vnější parazity probereme později.

Jakmile si koupíme štěňátko nebo koťátko, ať už z útulku nebo z chovné stanice, první co bychom měli mít na mysli, je jeho odčervení. Ačkoliv dnes již všechny chovatelské stanice nebo útulky odčervují nebo to alespoň tvrdí, je vždy větší jistota, když zvířátko odčervíme vlastnoručně.

Je velmi vhodné nechat rozborovat trus, kde okamžitě vidíme, zda je zvířátko zdravé nebo zda nějakého parazita má. Velmi často se totiž stává, že na pohled zdravé zvíře okamžitě začne mít potíže, jakmile se projeví stress z nového domova nebo přepravy.

Parazitární potíže se projevují plíživě, často je majitel přičítá stressu nebo adaptaci zvířátka.

Jedná se o střídavé průjmy, často s krví nebo krvavým hlenem, střídavé nechutenství, přebírání v krmivu, vyhublost (štěněti je vidět páteř a žebra, ačkoliv má kulaté velké bříško, což chovatel někdy přičítá nažranosti), zvracení, matná srst, která neleží, ale ježí se.

V poslední době v naší ordinaci bylo parazitárně pozitivních téměř polovina všech mláďat přivedených na očkování nebo s průjmem či nechutenstvím. Zvířátko, které má výše uvedené příznaky, sice lze naočkovat, ale protože se jedná o zvíře oslabené, postvakcinační imunita v tomto případě nebude dobrá. Je daleko vhodnější nejprve zvíře vyléčit a pak očkovat. Je také třeba vzít v potaz, že některá parazitární onemocnění mohou být nebezpečná i pro lidi, zejména pro děti.

Nejčastěji se objevují škrkavky, které mládě může dostat od jiných psů nebo od koček. Štěně zpravidla zkoumá, olizuje a žere vše, co mu přijde pod čumáček, takže začervení je vysoce pravděpodobné. Škrkavky (obr.

1) lze odstranit snadno, ale při silné invazi je třeba dvojího až trojího odčervení za sebou v odstupu 14 dnů a opakované kontroly trusu, dokud zvířátko není bez parazitů.

Zpravidla již po prvním odčervení se případné průjmy rychle upravují.

Kokcidie také způsobují zvířatům daleko větší problémy než oblí červi (škrkavky) (obr. 2, 3). Oocysty („vajíčka“) v trusu není někdy jednoduché najít, chce to opravdu mravenčí práci, nicméně po přeléčení specielními léky dochází k úpravě zdravotního stavu velice rychle.

Kokcidióza je onemocněním především štěňat a koťat do 1 roku a pak také hodně starých oslabených psů, dospělí psi bývají často bez příznaků. Nicméně na naší klinice jsme měli v současné době nálezy i u zvířat starých cca 1-2 roky.

Do této kategorie patří také všude skloňovaná Toxoplasma, která je parazitem především koček, nicméně její výskyt zase není tak častý, alespoň ne v naší oblasti. Nejčastějším onemocněním zjišťovaným na naší klinice v poslední době je kokcidióza.

Je to prvokové onemocnění, kdy stadia parazita napadají střevní sliznici a znemožňují zvířeti normální trávení poškozením klků, přes které se ve střevě vstřebávají živiny. Toto onemocnění není léčitelné běžnými odčervovadly (ať již tabletami nebo kapkami spot-on).

V poslední době jsme se setkali také s výskytem parazitů rodu Strongylus (obr. 4), kteří se u psů vyskytují relativně méně často. Pozitivní zvířata si je pravděpodobně přinesla z lesa, kam chodí na procházky. Rovněž zde se vždy jednalo o štěňata.

Tasemnice jsou parazité zvláštní v tom, že při vyšetření trusu nemusejí být zachyceni. Je to z toho důvodu, že občas vycházejí ze zvířátka celé články s vajíčky uvnitř, dokonce i v době mimo kálení. Chovatel by měl zvířátko občas kontrolovat i kolem konečníku a to především tehdy, provádí-li zvířátko tzv.

„sáňkování“ – tahá zadeček po zemi. Toto chování může být způsobeno buď výše uvedenými tasemnicemi (někdy i škrkavkami), nebo tím, že došlo k naplnění paraanálních žlázek umístěných kolem konečníku. U štěňat je však naplnění žlázek vzácné.

Odstranění tasemnic je problematičtější a vyžaduje zpravidla vždy několikanásobné odčervení za sebou silnými odčervovadly se střídáním typu.

Hodně skloňovaným parazitem je také Giardia, bičíkovec žijící ve střevech. Stanovení v trusu je obtížné, je nutný čerstvý trus a barvicí metody. Nicméně výskyt zase není až tak častý, alespoň ne v naší oblasti. Je otázka větších měst. Rovněž Giardii lze vyléčit, ale většinou jinými léky než běžnými odčervovadly.

Jako u všech parazitárních onemocnění je však samozřejmě otázka opětovného nakažení od jiných psů. Majitelům štěňátek a koťátek tedy mohu doporučit především nezanedbávat odčervování svých mazlíčků a mít na paměti, že vzhledem ke zvědavosti jejich malých společníků je třeba akci opakovat velmi často (do 1 roku cca co 2 měsíce).

Koprologické vyšetření provádí naše klinika přímo, vzorky není třeba nikam posílat, takže výsledky po dohodě mohou být v akutním případě ihned. Fotografie otištěné v článku jsou našimi fotografiemi z pozitivních pacientů, kteří jsou dnes již zdrávi.

Také je vhodné okamžitě, jakmile se u mláděte opakují nevysvětlitelé průjmy nebo nechutenství, navštívit veterinárního lékaře.

naše další příspěvky

Komentáře

Zatím zde nejsou žádné komentáře, máme něco na srdci? Zanechte nám komentář.

zanechte komentář

Toxokaróza

Toxokaróza, škrkavčitost, neboli napadení škrkavkami je nejčastější nemoc způsobená střevními parazity psů a koček. Viditelná nemoc způsobená škrkavkami se vyskytuje především u mláďat. Ta může masivní invaze i zabít. Dospělá zvířata bývají častěji bezpříznakovými roznašeči vajíček škrkavek.

Toxokarózou se může nakazit i člověk. V lidském těle larvy škrkavek nedokončí vývoj, mohou ale migrovat do různých vnitřních orgánů nebo do oka. Protože toto onemocnění lidí způsobují larvy červa, nazývá se larvární toxokaróza.

Škrkavky psů a koček

Původcem škrkavčitosti jsou především dva druhy oblých červů z rodu Toxocara, proto „toxokaróza“. Jedná se o škrkavku psí, T. canis, a škrkavku kočičí, T. cati. U psů i u koček parazituje taky škrkavka šelmí, Toxascaris leonina.

Škrkavka psí

Dospělé škrkavky psíZdroj: Wikimedia Commons

Škrkavka psí je nejčastější vnitřní cizopasník psů a nejdůležitějším druhem škrkavky malých zvířat.

Dospělá škrkavka je bílý nebo nažloutlý dlouhý červ. Má oddělené pohlaví a samičky jsou výrazně větší než samečkové, dorůstají až do délky 18 cm. Žijí v tenkém střevě, kde plavou proti proudu zažitiny, kterou se živí.

Samičky produkují každý den obrovské množství tlustostěnných vajíček, která jsou 75–85 μm velká a pouhým okem proto neviditelná.

Plodnost červa je neuvěřitelná, jedna jediná samička dokáže denně každý gram psího trusu obohatit o 700 vajíček škrkavek.

Nákaza vajíčky z prostředí

Tato vajíčka potřebují dozrát ve vnějším prostředí. Po čtyřech týdnech se uvnitř vajíčka schovává připravená larva a vajíčka jsou infekční. Jsou velice odolná a infekčnost si ponechávají až tři roky. Neničí je ani běžné dezinfekční prostředky. Nepřežívají ale vyschnutí a vymrznutí.

Infekční vajíčka jsou zdrojem nákazy jak pro psa, tak i pro jiné živočichy. Tito se stávají rezervoárovými hostiteli. Rezervoárovým hostitelem se mohou stát hlodavci, ovce nebo prasata, ale také žížaly, opice a lidé. Definitivním hostitelem škrkavky psí je kromě psa také liška.

Když se vajíčko dostane do těla rezervoárového hostitele, v jeho těle se vylíhne larva, která putuje ze střeva do různých orgánů, kde se zapouzdří. Nejčastěji se dostává do jater, ledvin, centrální nervové soustavy a do kosterních svalů. U člověka je tento proces podstatou vzniku larvární toxokarózy.

Pokud infekční vajíčko pozře pes, larvy uvolněné ve střevě se mohou podobně jako u rezervoárových hostitelů dostat krví do vnitřních orgánů a svaloviny, kde se zapouzdří, nebo cestují do jater a z jater do plic, přičemž po cestě dospívají.

Z plic pronikají do průdušnice, nechají se vykašlat a spolknout a tak se opět dostanou do tenkého střeva, kde se naposledy svlékají a dospívají v pohlavně zralé škrkavky.

Migrace larev trvá asi 10 dní a 4–5 týdnech začnou dospělé škrkavky ve střevě klást vajíčka.

Škrkavky dospívají přednostně u štěňat asi do tří měsíců věku. U dospělých psů dávají přednost tvorbě zapouzdřených larev.

Rezervoároví hostitelé

Rezervoároví hostitelé a zapouzřené larvy umožňují škrkavce psí další dva způsoby infekce. Pes se může nakazit škrkavkou sežráním larev z tkání rezervoárového hostitele. Tedy například konzumací hlodavců. V tom případě se zapouzřená larva probudí ve střevě nového hostitele a rovnou tam dospívá.

Nákaza štěňat přes placentu a mlékem

V psovi samotném mají zapouzdřené larvy ještě další funkci. U feny se larvy aktivují v posledních třech týdnech březosti a přecházejí přes placentu do vyvíjejících se štěňat. Prakticky všechna štěňata se proto rodí nakažená škrkavkami. Jedna jediná infekce feny ji vybaví takovým množství larev, že dokáže nakazit všechny svoje vrhy.

Menší množství larev se vylučuje také mlékem. Laktogenní infekce má ale u psa menší význam. Po narození štěňat škrkavky rychle dospívají a štěňata mají ve střevě dospělce a v trusu vajíčka po dvou až třech týdnech. Fena samotná se může od štěňat opět nakazit škrkavkami, i ona bude mít dospělé škrkavky ve střevě a celá odchovna se rychle promoří obrovským množstvím škrkavek.

Škrkavka kočičí

Škrkavky ve zvratcích kočkyZdroj: Wikimedia Commons

Škrkavka kočičí je střevní parazit koček. Je o něco menší než škrkavka psí, dospělec měří 6 –10 cm. Cizopasí také v tenkém střevě.

Na rozdíl od škrkavky psí, u které je nejdůležitějším způsobem přenosu infekce štěňat přes placentu, škrkavka kočičí využívá hlavně rezervoárových hostitelů.

Jakmile kočka sežere nakaženého hlodavce, jiného drobného savce nebo třeba i ptáčka, škrkavčí larva dospěje většinou ve stěně kočičího žaludku a vyvine se z ní dospělá střevní škrkavka.

Jen menší množství takových larev a larvy z vajíček cestují přes játra do plic.

Škrkavka kočičí nedělá rozdíly ve věku nakažených koček a červi dospívají ve střevě koček jakéhokoliv stáří. Nezapouzdřují se v tělech koček, nepřecházejí přes placentu. Pokud se nakazí kočka v poslední třetině březosti, část larev může přecházet do mléka, ale tento způsob přenosu je pro škrkavku kočičí méně důležitý. Koťata se nejčastěji nakazí s první předloženou kořistí.

Škrkavka šelmí

Škrkavka šelmí, Toxascaris leonina, je jediná škrkavka, která může nakazit jak psa, tak kočku. Napadá také ostatní psovité a kočkovité šelmy, proto šelmí. Vzhledem se podobá škrkavce psí, ale je výrazně menší, samičky jsou maximálně 10 cm dlouhé a samečkové ještě o třetinu menší.

Od škrkavek z rodu Toxocara se liší výrazně rychlejším vývojem vajíčka ve vnějším prostředí, vajíčko může být infekční už za jeden týden.

Druhým rozdílem je chybění jakékoliv migrace do tkání, larvy škrkavek se vyvíjejí ve střevní stěně, necestují přes játra do plic. Využívají ale stejně jako ostatní škrkavky hlodavce jako rezervoárové hostitele.

Kočka nebo pes se nakazí sežráním myši nebo přímo vajíčky z prostředí.

Schopnost škrkavky šelmí vyvolávat onemocnění je malá.

Rozšíření škrkavek

Škrkavka je všudypřítomný parazit.

95 % psů se rodí s larvami škrkavek v plicích, které po porodu rychle dokončují svůj vývoj. Kočky, které chodí ven, se velmi snadno nakazí pozřením rezervoárového hostitele.

Dospělé samičky škrkavek kladou obrovské množství vajíček, která v prostředí vydrží živá celé roky. Tak se postupně kumulují v půdě, šíří se vodou i mechanicky na nožičkách různých zvířat. Hostitelem se z půdy stávají žížaly, mouchy nebo švábi a jiná zvířata se mohou nakazit stykem s půdou a třeba olizováním bláta ze srsti.

Navíc pokud je rezervoárový hostitel pozřený jiným živočichem, stane se tento novým rezervoárovým hostitelem. Tak se larvy škrkavek dostanou do těla hmyzožravých živočichů, jako jsou rejsci, ptáci nebo drůbež z volných výběhů. Rezervoároví hostitelé slouží jako dlouhodobý a pohyblivý zdroj škrkavek.

Nemoci přenosné na člověka

Domácí psi ničí zdraví našich dětí – G.cz

Než mne někdo obviní, že píšu o tématu, kterému jako novinář nerozumím: tímhle zdravotním rizikem jsem se dlouhodobě zabýval vědecky.

Na přírodovědecké fakultě UK jsem totiž před lety vystudoval biologii se specializací parazitologie. Napsal jsem přitom diplomku o tzv. larvální toxokaróze – nemoci, o které ví jen málokdo.

Kvůli bezohledným čoklomilům ji v sobě přitom nosí každý pátý z nás.

200 000 vajíček

Můj několikaletý výzkum larvální toxokarózy obnášel nejen studium veškeré dostupné odborné literatury, ale i stovky hodin práce v laboratoři.

Analyzoval jsem vzorky psího trusu z několika oblastí Česka včetně Prahy. Hledal jsem v nich vajíčka parazita, který sice velmi významným, ale dodnes nepříliš známým způsobem ovlivňuje naše životy.

Latinsky se jmenuje Toxocara canis, česky škrkavka psí.

Na první pohled je to nezajímavý červ dlouhý asi deset až dvacet centimetrů, který žije ve střevě psů. Není to dvakrát vábné prostředí, a právě proto taky o toxokaře slyšelo tak málo lidí.

Pokud není nákaza masivní, škrkavy psům nijak zvlášť neškodí. Horší je, že každá z nich denně vyprodukuje až 200 000 vajíček.

Jediný gram psího trusu tak může obsahovat až 10 000 vajíček nebezpečného parazita.

A teď si představte, že máte malé dítě, které si hraje na písku a všechno strká do pusy. A nebo se vrátíte z procházky se svým milovaným pejskem, který se někde vyválel a pak vám skočí do postele.

Nebo pohladíte psa a neumyjete si ruce. Nebo šlápnete do hovna a nevědomky si ho přinesete domů. Nebo si pořádně neumyjete zeleninu. Nebo prostě jen dýcháte prach, do kterého se vajíčka dostanou.

Nebo…

Těch “nebo” je nekonečná množina – nakazit se psími škrkavkami můžete nekonečnou řadou způsobů. Nemoc často mívají třeba zahradníci nebo stavební dělníci, kteří pracují s hlínou. A taky děti, které všechno olizují.

Co vás čeká?

Co se stane, když vajíčka nevědomky pozřete? V žaludku z nich vylezou miniaturní larvičky, které se prokoušou stěnou vašeho střeva a dostanou se do krve. Ta je přes srdce a plíce roznese do jater, do mozku, do svalů, do očí… Prostě skoro kamkoli v těle. Larvičky se tam zapouzří a čekají.

Normálně by číhaly na to, až vás sežere pes – savci (včetně člověka) jsou pro ně totiž jen mezihostitelem. Potřebují se z něj dostat do psa, kde dospějí a začnou produkovat vajíčka, čímž se celý cyklus uzavře. Larvičky ale nepoznají, jestli jste myš nebo generální ředitel nadnárodní firmy, marketingový specialista nebo IT odborník.

Jakmile je v sobě jednou máte, do smrti se jich už nezbavíte.

Nemoc, kterou larvičky psí škrkavky u člověka způsobují, se jmenuje larvální toxokaróza. Její projevy jsou velmi široké a záleží hlavně na tom, kolik vajíček pozřete a kam všude se vám larvy dostanou.

Pokud je jich jen málo, nebude se dít skoro nic a migraci “vetřelců” třeba ani nepoznáte. Pokud jich je hodně, budete mít “multisystémové onemocnění neznámého původu” (jak to lékaři někdy označují).

Prostě se přesně nebude vědět, co vám je.

Budete mít teplotu a kašel a budete trpět únavou. Bude vám špatně a budete mít křeče. Zhorší se vám viděni nebo oslepnete (pokud se larvy dostanou do očí). Budete se chovat divně a bude vás bolet hlava (pokud se larvy dostanou do mozku). A nebo taky záhadně umřete třeba na akutní zánět mozkových blan.

A teď si představte, že protilátky proti psím škrkavkám má asi 10 – 20 % české populace. Ty vetřelce má v těle každý pátý z nás! Řada Čechů lítá třeba i několik let po doktorech, protože jim je špatně, ale příčina se nenajde. Běžného lékaře totiž vůbec nenapadne, že by za to mohly psí škrkavky.

Zvednout poplatky a pokuty!

Jak moc je to nebezpečné a nakažlivé? Moje čísla jsou už zastaralá, ale studie České zemědělské univerzity nedávno došla k podobně šokujícím závěrům. Odborníci zkoumali vzorek 2223 pražských psů a zjistili, že 259 (11, 6 %) z nich je napadeno parazity. Denně to znamená 170 000 000 vyloučený vajíček škrkavek.

Jen v Praze přitom žije asi 100 000 psů, kteří nás každý den oblaží 6562 miliony vajíček. Na každého Pražáka tedy připadá asi šest a půl tisíce vajíček škrkavek – každý den! Larvy se v nich prakticky nedají zahubit. V laboratoři jsem na to zkoušel nejrůznější chemická svinstva, ale nefungovalo skoro nic včetně silné dezinfekce.

Vajíčka mají totiž velmi odolnou stěnu a infekční larvy v nich přežijí hodně dlouho.

V celém Česku podle odhadů žije asi jeden až dva miliony psů. Přesné číslo nikdo nezná, ale v přepočtu na obyvatele je to nejvíc v Evropě. Jsme prostě Čoklostán a čoklové jsou nám milejší než lidské zdraví. A čoklomilové jsou stejně bezohlední a sobečtí jako kuřáci – ohrožují nás jen kvůli svému podivnému koníčku.

Co s tím? Každý majitel psa by ho měl pravidelně odčerovat, ale kolik z nich to dělá? Mělo by se to proto začít evidovat a pokutovat. Dále je třeba razantně zvýšit poplatky ze psů.

Kdyby se platilo desetkrát víc, než dnes, počet roznašečů nákazy by poklesl. Je nutné zakázat volné venčení a pobíhání psů.

A pokuta za neuklizený výkal by měla být aspoň desetitisícová – už proto, že bezohledný český čoklomil je stejný veřejný nepřítel, jako byl středověký travič studní.

A TADY máte dalších 9 důvodů, proč bojovat proti psímu Čoklostánu.