Špatné polykání – Vše o zdraví

Ráno se spálíte o horký čaj a ještě v poledne se vám naprosto živě vybaví pronikavá bolest. Bolest, která jasně dala najevo, že se stalo něco špatného. Zatímco někdo si ruku ochladí ve vodě a za hodinu si na incident ani nevzpomene, jiný bude následky poranění nepříjemně pociťovat ještě několik hodin. Proč je někdo takové „bebíčko“ a jiný se s bolestí srovná bez mrknutí oka?

„S bolestí se každý vyrovnává jinak, rozdíly jsou mezi jednotlivci, mezi pohlavími, mezi rasami. Schopnost odolat bolesti je dána geneticky, to znamená, že se s ní už narodíme.

Ale podíl na schopnosti odolat bolesti může mít i výchova, vzdělání, náboženství, předchozí zkušenosti s bolestí, které mohou působit pozitivně i negativně.

Neboli někoho bolest zocelí, jiný se bolesti bojí o to více,“ vysvětluje lékař Igor Greguš, který působí v Poradně pro léčbu bolesti v Nemocnici Most.

Kdy sáhnout po pilulce

Bolest je pocit, který zahrnuje širokou škálu potíží. Pouze každý sám za sebe může posoudit intenzitu své bolesti a vysvětlit a popsat ji lékaři či lékárníkovi, který mu může poradit či pomoci.

Akutní bolest, tedy taková, která vzniká při úrazu, v důsledku choroby nebo po operaci, může trvat jen chvíli, několik hodin, dnů, ale i týdnů. Když vygraduje natolik, že člověka ovlivňuje v jeho běžném režimu, je žádoucí ji potlačit. Pomocí mastí, obkladů, relaxací, či pilulek – prášků na bolest, neboli analgetik.

Když je zdroj bolesti zřejmý – zánět v zubu, menstruace, zlomená noha, stehy po operaci – máme jasno. Analgetika nás zbaví akutní bolesti, jejíž příčinu známe a můžeme ji taktéž odstranit. Nebo víme, že bolest přejde sama od sebe.

Podle původu bolesti vybíráme v lékárně z volně prodejných léků ze dvou základních druhů tzv. neopioidních analgetik. Pokud nepotřebujeme řešit kromě bolesti žádný zánět, který by stál za bolestí, volíme léky s účinnou látkou paracetamol či metamizol. Mezi nejznámější výrobky tedy patří Paralen, Panadol, Dafalgan, Tylenol, Algifen či Novalgin. Lékárník dokáže poradit ještě řadu dalších.

Druhou skupinou neopioidních analgetik jsou nesteroidní protizánětlivá analgetika. Úplně nejznámější léčivou složkou je ibuprofen, který je obsažen například v Ibuprofenu, Brufenu či Nurofenu.

Léčiv v této skupině je ale mnohem více: meloxikam (Movalis), diklofenak (Veral, Voltaren, Olfen) a řada dalších.

Pacienti po těchto lécích sáhnout při bolestech zad, svalových bolestech, bolestech hlavy, zubů, při bolestech kostí, horečkách, nachlazení.

Ve chvíli, kdy si člověk uvědomí, že po lécích na bolest sahá často, protože mu bolest nedovolí běžné fungování, je potřeba odstranit její příčinu.

 Mimochodem i ženy, které každý měsíc trpí při menstruaci, se bolesti mohou zbavit jinak než za pomoci prášků. Stačí udržovat oblast pánve v teple, pomůže teplá sprcha, zásadní je ovšem pohyb.

A také jídelníček, proti křečím pomáhá strava bohatá na hořčík a vápník, vhod přijde i zázvor.

Zákazníci obdrží léky do 120 minut od objednání.

Léky (ilustrační foto)

Ve změně životního stylu je klíč k boji proti bolesti, ovšem i největší zádrhel. Podle zkušeností lékařů pacienti své návyky měnit nechtějí.

„Všechny problémy mých pacientů souvisí se životním stylem. Ať už přijdou s různými funkčními poruchami pohybového aparátu, při nichž dochází k blokádám páteře.

Nebo ať jde o vyhřeznuté ploténky, či stále častější psychosomatické potíže, kdy se duševní nepohoda nevědomě přesune do pohybového aparátu,“ popisuje Petr Bitnar, který působí v ordinacích rehabilitace a léčby bolesti v Litvínově a Kladně.

„Nevěříte? Podívejte se na člověka v depresi, jak automaticky svěsí ramena a předsune hlavu dopředu. Z toho má pak bolesti hlavy i krční páteře. Dokonce i poranění vnitřních orgánů se může projevit právě tam.

Vývoj ve všem šel v posledních letech dopředu neuvěřitelně rychle. Na vše používáme stroje, případně zatěžujeme při jejich používání tělo velmi jednostranně.

Přestáváme se hýbat, různě se krčíme a následky na sebe nenechají dlouho čekat,“ shrnuje problém Petr Bitnar.

Kancelářská krysa a nádeník

Paradoxně si podle něj ti, kteří si uvědomují, že potřebují více pohybu, často ubližují ještě více.

„Úplně nejhorší přístup mají ti, kteří celý den sedí v kanceláři, ale o víkendu musí překonat sto kilometrů na kole, strhnout se v posilovně, případně vykopat příkop kolem celého domu.

Přes týden kancelářská krysa, přes víkend nádeník. Přitom člověku stačí obyčejná procházka. Vždy svým pacientům říkám, projděte se denně 45 minut,“ říká doktor Bitnar.

Léky (ilustrační foto)

Zkušenosti má ovšem takové, že pacienti procházky rozhodně do svého denního režimu nezařadí. „Měl jsem sadu třinácti cviků, zredukoval jsem je na pět. Když si mi pak pacient stěžuje, že má stále bolesti a zeptám se ho, zda cvičí, lže mi do očí. Ani těch pět cviků mi nedokáže předvést,“ podotýká Petr Bitnar.

Pacienti jsou totiž spokojení, že lékař vcelku rychle odstraní akutní bolest. Najít její příčinu ale leckdy trvá déle.

„U nás v oboru se říká, že jen blbec léčí, kde to bolí,“ dodává Bitnar a zároveň varuje: „Musíme se změnou začít už u dětí, nebo z nich vyroste generace lidí, kteří budou mít s bolestí velké problémy. Rodiče jim musí ukázat, že pohyb je radost a běžná součást dne.

Problém je, že když už má dítě talent, okamžitě je tlačené dělat určitý sport závodně, k jinému se už nedostane a je jednostranně zatěžováno. To je obrovská chyba!“

Co je laryngitida a jak ji léčit?

Laryngitida je odborný název pro zánět hrtanu, z latinského slova laryng. Hrtan je trubice, pomocí které nám proudí vzduch z nosu nebo úst dále do průdušek a plic. Vstup do hrtanu je chráněný příklopkou, která se při polykání jídla a tekutin reflexně uzavře a tím zabraňuje vdechnutí potravy.

Díky tomuto mechanismu se nedostane potrava do dolních dýchacích cest. V blízkosti hrtanu jsou taky hlasivkové vazy, které nám svým chvění při průchodu vzduchu zajišťují hlas a vydávání zvuků. Funkce hrtanu jsou proto tvorba hlasu, dýchání, kašel a polykání.

Při zánětu mohou být právě tyto funkce oslabené a narušené. 

Co stojí za zánětem hrtanu a jak ho poznáte

Původcem laryngitidy jsou viry influenze nebo parainfluenze. Postihuje především děti, ale nevyhne se ani dospělým. Zatímco dospělý pociťuje lehkou nemoc a zvládne léčbu doma, u dětí je průběh nemoci hrozivější.

Zánět hrtanu se vyskytuje poměrně často, dokonce je nejčastější příčinou hospitalizace dětí předškolního věku v nemocnici. U dětí nemoc přichází náhle v noci, i když se večer mohlo zdát zcela zdravé nebo jen trochu chraptělo.

Virus vyvolá zánět v místech hrtanu a průdušky.

Příznakem zánětu hrtanu je:

• otok, 
• zarudnutí, 
• a porušená funkce. 

Většinou je nemoc bez horečky ale může být i s horečkou. Typický je štěkavý kašel, sípání a potíže s dýcháním, především při nadechování.

V noci se tedy dítě probouzí s pocitem, že se mu špatně dýchá, lapá po dechu a sípe. Při otoku průdušky a hrtanu se u dospělého člověka prostor zúží jen o 20 % a pociťuje drobné potíže, u dítěte se při stejném otoku zmenší vnitřní prostor až o 70 %.

To je důvod, proč je pro děti tato nemoc mnohem nebezpečnější, než pro dospělého člověka.

První pomoc doma a léčba

Dítěti nejvíc ulevíte, když bude pobývat v prostorách s chladným a vlhkým vzduchem. V zimních měsících je nejlepší otevřené okno v pokoji, případně může v akutní situaci pomoci i otevřená lednice a obklady hrdla. Důležité je taky udržet dítě v klidu, protože pláč otok jen zhoršuje. Pomalu podávejte i studenou tekutinu a udržte dítě v poloze sedu.

Co by k léčbě doporučil lékař

Při léčbě se nepodávají antibiotika, protože jde o nemoc způsobenou virovým původcem. Také nejsou nijak prospěšné léky na kašel, a to ani na vykašlávání, ani léky na tlumení suchého kašle. Na horečku samozřejmě podejte svůj osvědčený lék ze skupiny NSAID, jako je Nurofen, Panadol nebo Ibalgin.

Částečně pomůže zklidnit kašel a zmírnit otok antihistaminikum, které jsou pro nejmenší děti i v kapkách (Fenistil, Zodac). V případě, že se záchvaty opakují častěji, požádejte pediatra o předpis na čípky pro děti s kortikoidy. Připravují se v lékárně po předložení receptu a uchovávají se v lednici.

Tyto čípky zabírají na otok hrtanu relativně rychle, je potřeba s nimi zacházet opatrně a nepodávat hned při prvním zakašlání. 

Když domácí péče nestačí – je třeba konat

Pokud se stav dítěte nezlepšuje, nemůže dýchat a vy vidíte, že modrají rty a ušní boltce, vyhledejte neprodleně lékařskou pomoc, nebojte se volat i rychlou službu – linku 155, nebo 112. Stejně tak i případě, že máte batole nebo kojence. V tomto věku je potřeba převoz do nemocnice a okamžitá léčba, několikadenní hospitalizace a následné pozorování. 

Jak předcházet laryngitidě

Vzhledem k tomu, že jde o virové onemocnění, nelze jasně doporučit, jak se onemocnění vyhnout. Existuje ale pár opatření, při kterých riziko laryngitidy klesá. Pokud se sípavému onemocnění chcete vyhýbat velkým obloukem, pamatujte na tyto body:

• Pravidelně větrejte.
• Zvlhčujte vzduch, podle svých možností. Nejlepší je však čistička vzduchu se zvlhčovačem.
• Nekuřte v přítomnosti dětí.
• Pobývejte s dítětem co nejvíce na čerstvém vzduchu.
• V pokojíčku udržujte čistotu, zbavujte se prachu a věcí, ve kterých se nejčastěji drží, jako v plyšácích, dekách a jiných tkaninách. Nejoblíbenější kousky často perte.
• Na podlaze pokojíčku nemějte po celé ploše koberec a často vysávejte.
• Pokud už laryngitida přichází pravidelně, buďte připraveni. V lékárničce mějte po poradě s lékařem antihistaminika, dithiaden (lék dostupný pouze na lékařský předpis a vhodný až od 2 let dítěte) pro zklidnění a popřípadě i již zmíněné čípky). Při častém opakování onemocnění se poraďte s lékařem a navštivte s dítětem specializovaného ORL lékaře, alergologa či imunologa.

Vše na podporu imunity

Co pomáhá při poruchách polykání

Potíže s polykáním komplikují příjem potravy a tekutin. Tento problém se častěji vyskytuje ve starším věku. Většina lidí přitom polykání pokládá za něco zcela samozřejmého. Polykání patří mezi nejčastější akce našeho těla.

V bdělém stavu polkneme zhruba jedenkrát až dvakrát za minutu, ve tvrdém spánku téměř nepolykáme. Na polykání se podílí přibližně 50 párových svalů. Jde činnost všech těchto svalů, a proto může velmi snadno dojít k její poruše.

K správnému polykání také přispívá nenarušený tok slin.

Poruchy polykání mohou mít mnoho příčin

Udává se, že až polovina obyvatel z domovů pro seniory může trpět poruchami polykání. Dysfagií rozumíme poruchu polykání pevné nebo tekuté potravy nastávající z různých příčin v průběhu přenosu pevné nebo tekuté stravy z úst do žaludku. Není v žádném případě neškodná, protože dochází při ní ke ztrátě chuti k jídlu a pití, postižení přijímají proto velmi málo živin a tekutin. To může vést ke ztrátě váhy, která přímo u starších lidí znamená větší náchylnost k nemocem. Potíže s polykáním mají i společenské konsekvence, jelikož ze studu odmítáme vědomi si našeho postižení pozvání na kávu nebo k večeři. V nejhorším případě může být porucha polykání život ohrožujícím stavem. Sousta jídla se mohou dostat do dýchacích cest, což může vést k rozvoji zánětu plic. V normálním případě dochází při polykání k zástavě duchu. Podráždění nervů v hltanu vyvolá polykací reflex. Uzavře se hrtanová příklopka, která zabrání průniku potravy do dýchacích cest.

Příčinu poruchy polykání je třeba objasnit

Často zaznamenají postižení potíže až pozdě. Problémy při polykání mohou být projevem nemoci, která vyžaduje léčbu. Kromě poranění a zánětu, způsobují v menším počtu případů poruchy polykání také nádory v ústech.

Často se připojuje i bolest, pak hovoříme o odynofagii. S věkem navíc klesá pocit žízně. Dochází k vysychání sliznic, což navíc polykání ještě zhoršuje.

Polykací reflex bývá narušen i neurologickými nemocemi, jako je Parkinsonova nemoc, demence nebo mozková mrtvice.

Globus hystericus

Další příčiny dysfagie zahrnují zvětšená štítnou žlázu (struma), výchlipky na jícnu, známé jako divertikly, které mohou vést až k pocitu cizího tělíska v krku. Polykací akt narušují i některé léky, například některá psychofarmaka. Odborníci také často hovoří o tzv.

globus hystericus, kdy je příčinou špatného polykání zvýšené psychické napětí. Někdy se ovšem vyskytuje i z důvodu zvýšeného napětí hlubokých šíjových svalů.

Na léčbě polykání se podílí konziliární tým lékařů zahrnující neurologa, chirurga, internistu, psychiatra, logopeda nebo výživového poradce.

ASTRA křeslo klozetové dřevěné

Rady a opatření při dysfagii

Součástí léčby dysfagie je i změna stravy. Doporučení je polykat takové druhy jídel a nápojů, které se snáze polykají. Například rozmixovaná nebo tekutá jídla lze spolknout snáze než jídla skládající se z větších kusů. Pro postižené jsou vhodné i tekuté přípravky obsahující extra živiny. Jedná se o tzv. sipping.

Při léčbě polykání se pacienti učí vzájemnou souhru jednotlivých svalů při procesu polykání znovu zlepšit. Terapeuti nacvičují určité pohyby hlavy a držení těla, které usnadňuje polykání, a cvičí cíleně určité svaly. To vše může přispět k tomu, že se stane polykání znovu samozřejmým aktem.

U těžkých případů volíme přívod živin pomocí nasogastrické nebo perkutánní sondy.

• Autor:
• -jpo- Zpracováno podle domácích a zahraničních zdrojů
• [email protected]

Tento web pro svůj provoz používá soubory cookies. Prohlížením webu souhlasíte s těmito soubory.PřijmoutVíce…

Soukromí a Cookies

Cervikokraniální syndrom

Také znáte ten pocit, když vás bolí za krkem a aby toho nebylo málo, přidá se i bolest hlavy? Máte pocit že vám bolest šplhá po krku přes hlavy až k čelu? Zhoršují se tyto příznaky při zátěži, nebo po dlouhém sezení? Pak věnujte pozornost následujícím řádkům. Možná totiž máte takzvaný Cervikokraniální syndrom.

Hlava, krk a vše mezi

Abychom tomuto pojmu porozuměli, pojďme si ho nejdříve rozebrat. Cerviko vychází z latinského slova cervix neboli krk. Poté tu máme cranium, což je lebka.

Problém se tedy bude vztahovat na tuto oblast. A poslední je slovíčko syndrom.

Syndrom označuje soubor symptomů, které jsou v tomto případě bolest, tuhost, vertigo (motání hlavy), dysphagie (problém s polykáním) a tinitus (pískání v uších).

Cervikokraniální syndrom (dále jen CC) je tedy stav, kdy dochází k podráždění a bolestem jak krční páteře tak hlavy, které mohou vyvolat i další, přidružené příznaky. Příčinou je přitom krční páteř.

A to nejčastěji atlantookcipitální a atlantoaxiální kloub, což je skloubení mezi hlavou, prvním a druhým obratlem krku. Tato oblast je jednak velmi citlivá a zároveň obsahuje velké množství proprioceptorů, které se podílejí na naší rovnováze.

Hlavové klouby jsou také v těsné blízkosti ucha. Proto se při tomto syndromu vyskytuje tinnitus.

Problém však není většinou kloub sám, ale svaly, které zde začínají, nebo se upínají. Ty díky dlouhodobému přetížení ztrácí schopnost relaxace, což vede k zvýšenému napětí, změně v metabolismu a zároveň bolesti.

Nejčastěji takto přetíženými svaly jsou svaly v oblasti šíje (krátké extenzory šíje spolu s m. semispinalis capitis a capitis splenium). Jedná se o skupinu, která zajišťuje záklony, rotaci a úklony hlavy.

Další velmi častý “výtržník” je zdvihač lopatky, který se zde upíná. Tuto oblast ovlivňují i horní vlákna trapézového svalu a nepřímo též zdvihač hlavy.

Méně častou příčinou, kterou však nelze zanedbat, jsou blokády a strukturální defekty krční páteře. Může se jednat o výrůstky, mechanické poškození vzniklá traumatem, degenerativní změny, nebo vrozené vady.

Propojení celku

Co znamená CC syndrom už tedy víme, nyní přichází na řadu jeho příčiny. Také jsme si řekli, že svaly bývají nejčastějším viníkem. Proč však dochází k jejich stažení? V tomto případě je to porucha funkce. Ne svalů samotných, ale krční páteře, nebo ještě lépe řečeno, páteře jako celku.

Páteř vždy funguje jako celek. To si musíme uvědomit. Anatomicky se člení na jednotlivé úseky, které se od sebe lehce morfologicky liší, ale naše tělo toto rozvržení nezná.

Zmiňujeme to proto, abychom si uvědomili, že zhroucený posed v židli, i když s hlavou na opěrce, může CC syndrom způsobovat úplně stejně, jako postavení, kdy máme hlavu předsunutou jako želva. Jde o celkovou statiku páteře.

V konečném důsledku nestabilita z nižších segmentů i držení hlavy v konstantním předsunu, vede k přetížení svalů šíje a postupnému zvyšování jejich napětí. Člověk v tuto chvíli začíná cítit bolest, zpočátku jen lokální. Hlava je téměř strnule držena staženými svaly ve špatné pozici.

Což se dá říct i o lopatkách. Ale asi to nejzákeřnější je, že začíná porucha nervosvalového propojení s mozkem. Jsme si tedy postupně méně a méně vědomi toho, že naše hlava je v záklonu. Nebo toho, že máme ramena až u uší. Cítíme jen bolest.

A bolest se začíná šířit. Zvýšené napětí svaloviny se přes fasciální síť (pojivovou tkáň) našeho těla šíří k po lebce a vyvolává bolesti hlavy. Přetížené svaly vysílají chybné signály o poloze hlavy.

Ty se však neshodují s ostatními rovnovážnými orgány a vzniká zmatek. Z toho vychází zmíněné motání hlavy. Svalové napětí se ale šíří dopředu i dolů, k svalům kolem hltanu a jícnu.

To může vyvolat pocity obtížného polykání, bolesti při polykání, pocity uvízlého sousta.

Hlavu vzhůru!

Možná se to nyní zdá beznadějné. Krk a hlava bolí a my přitom ani necítíme, že bychom něco dělali špatně. To ale není úplně pravda. Fakt, že nás něco bolí, je signál, že něco špatně děláme. Nemusíme tedy bolest vnímat jen jako nepříjemnou, život ztěžující věc, ale i jako zprávu od našich tkání.

V cestě za odstraněním CC syndromu bychom se měli zaměřit na tyto tři body: volnost, síla, a integrace. Začněme tím co vyhledáváme nejčastěji. Uvolnění. Ano, naše tkáně doslova prosí o uvolnění. Stažené svaly potřebují zrelaxovat, fascie uvolnit, klouby mobilizovat.

Toho všeho můžeme dosáhnout cvičením zaměřeným na uvolnění, protažení, či manuální terapií. Pokud jsou potíže dlouhodobé je dobré začít s tímto u fyzioterapeuta právě v důsledku poruchy neuromuskulární koordinace. Je však důležité u tohoto kroku neskončit, jinak se problémy vrátí a často v horší míře.

Druhý krok je síla. Naše tělo je nyní uvolněné a má možnost začít posilovat držení a funkce, které páteř stabilizují. Bez tohoto můžeme očekávat, že se naše uvolnění šíje brzy zhroutí pod váhou hlavy zpět do bolestí. Měli bychom tedy posílit stabilizační systém páteře.

Jedná se především o tzv. core a hluboké flexory šíje (m. longus colli a m. longus capitis). Toto taktéž zvládneme cvičením. Existují specifické cviky na hluboký stabilizační systém páteře a stabilizaci krční páteře.

Opět je dobré s nimi začít pod dohledem terapeuta, jelikož nejsou vždy tak jednoduché, jak se zdá.

Třetí, poslední a nejtěžší krok je integrace. Tu můžeme chápat jako znovuzačlenění stabilní krční páteře do celkového schématu našeho těla. Ale zároveň, a to je důležitější, začlenit tuto stabilitu do běžného života.

Potřebujeme tělo naučit, že náš krk je již volný a silný. K tomu slouží komplexnejší cviky zaměřené na celé tělo s důrazem na správné postavení a pohyb krční páteře. A hlavně potřebujeme se odnaučit návyky, které tuto snahu podrývají.

Na jejich místo naopak dosadit nový pocit uvolněného a stabilního krku.

Autor: FYZIOklinika s.r.o.

Zánět jícnu: příznaky, léčba (ezofagitida)

Zánět jícnu je chorobný stav spojený s poškozením jícnové sliznice.
Nejčastější příčinou takového poškození je refluxní choroba
jícnu (gastroesofageální choroba jícnu nebo též refluxní nemoc),
při níž dochází ke zpětnému toku žaludečního obsahu (včetně
dráždící kyseliny chlorovodíkové neboli solné) do jícnu.

Za normálních okolností je sliznice jícnu proti takovým situacím
chráněna hned několika způsoby.

Jednak správnou funkcí dolního
jícnového svěrače, anatomickými strukturami, kterými jícen prochází a
které upravují jeho správnou polohu, samočistící schopností jícnu na
podkladě peristaltických pohybů, neutralizačními vlastnostmi slin a
určitou přirozenou obranyschopností (rezistencí) jícnové sliznice.
Selhání souhry těchto obranných činitelů respektive některého z nich,
vede k zpětnému toku (refluxu) žaludečního obsahu.

Jistý vliv mají také některé potraviny (káva, česnek, čokoláda,
čerstvé pečivo, cola…) a léky (zejména proti bolesti – nesteroidní
antiflogistika jako je Ibalgin, Paralen apod.

, opiáty, léky na srdce a mnoho
dalších), které buď zvyšují žaludeční kyselost (tedy zvyšují produkci
kyseliny chlorovodíkové v žaludku), snižují obranyschopnost sliznice nebo
zpomalují vyprazdňování žaludku, či omezují peristaltické
pohyby jícnu.

Dojde-li k refluxu, rozhoduje o jeho důsledcích délka trvání,
složení a množství refluxovaného žaludečního obsahu (míra kyselosti a
též obsahu žluči, která se sem může dostat z dvanácterníku-duodena),
odolnost sliznice jícnu, samočistící schopnost jícnu a rychlost
vyprázdnění žaludku.

Jinými slovy řečeno, onemocnění vzniká na podkladě
nerovnováhy obranných a agresivních faktorů, které
působí na sliznici jícnu. Nejčastěji k závažnému poškození dochází
právě v noci, kdy se žaludeční obsah dostává do jícnu
snáze (mimojiné chybí faktor gravitace, jak je tomu během dne ve
vzpřímené poloze).

Mezi další zánětlivá onemocnění jícnu patří korozivní
ezofagitida a infekční formy zánětů jícnu
(mykotická, herpetická, cytomegalovirová ezofagitida).

Korozivní ezofagitida vzniká na podkladě poleptání
jícnu žíravými látkami (kyselinami, louhy, sloučeninami fenolu apod.)
požitými převážně omylem, nicméně také v sebevražedném úmyslu.
Výjimečně se může jednak i o léky, které uvíznou v jícnu a způsobí
poškození sliznice.

Mykotická ezofagitida neboli soor,
moniliáza či kandidóza je onemocnění
vyvolané houbou Candida albicans. Jedná se o infekci, která
využívá sníženou obranyschopnost organismu (hovoříme o tzv. oportunní
infekci při imunodeficienci).

Vyskytuje se u nemocných ve špatném stavu,
obvykle léčených antibiotiky, cytostatiky (léky tlumící buněčný růst,
užívané v onkologii), imunosupresivy (léky potlačující imunitní
systém) či glukokortikoidy (léky tlumící imunitní odpověď – záněty,
autoimunitní děje). Vždy je nutné pomyslet na možnou infekci
HIV (vyvolávající onemocnění AIDS).

Obtíže jsou obvykle
nevelké až žádné, může se jednat o náhodný nález.

Herpetická ezofagitida vyvolaná virem HSV (herpes simplex
virus) stejně jako cytomegalovirová vyvolaná virem CMV
(cytomegalovirus) jsou poměrně vzácné a projeví se obvykle pouze
bolestivostí při polykání (odynofagií).

Rizikové faktory zánětu jícnu

Mezi rizikové faktory patří nevhodný životní styl spojený
s kouřením (nikotin snižuje napětí dolního jícnového
svěrače) a obezitou, dále nepravidelné stravování,
nevhodné složení potravy – tučná jídla včetně
čokolády, sladké kynuté pečivo nebo dráždivá jídla jako česnek,
cibule, máta, mák, cola, káva, alkohol a džusy.

Zvedání těžkých břemen a práce v předklonu a těhotenství vede ke
zvýšení nitrobřišního tlaku, a tak přispívá k refluxu.

Prevence zánětu jícnu

Nemoci je možno předcházet režimovými opatřeními jako je
redukce tělesné hmotnosti, zamezení zvyšování
nitrobřišního tlaku (tj. omezit těžkou silovou práci jako nošení břemen
a práce v předklonu), zákaz kouření a vyřazení
z jídelníčku jídla způsobující obtíže(viz výše).

Doporučuje se taktéž spát na nakloněném lůžku (lůžko podložené
v hlavové části o 20 cm).

Příznaky a projevy zánětu jícnu

Vedoucím příznakem je zvláštní druh bolesti – pálení
žáhy neboli pyróza. Tato bolest je charakterizována jako
palčivá bolest za dolní částí hrudní kosti.

Zpočátku se objevuje jen po určitých jídlech (pečená jídla, smažené
pokrmy, sladké, alkohol, černá káva), v pokročilých případech trpí
nemocný bolestmi po každém jídle, leckdy nalačno a také v noci, kdy se
stav zhoršuje po ulehnutí a při snížené tvorbě slin.

Zdrojem bolesti je přímé dráždění sliznice, roztažení jícnu a
naopak dočasná stažení jícnu v jiných úrovních.

Dalším příznakem může být pocit uváznutí sousta v krku –
obtížné polykání (dysfagie), bolestivé
polykání (odynofagie) či pocit cizího tělesa v krku bez
prokázané příčiny (tzv. globus).

Bolesti na hrudi mohou být někdy tak nespecifické, že mohou imitovat
jiná onemocnění, např. choroby srdce (srdeční infarkt).

Řada nemocných
si také stěžuje na ztrátu chuti, chrapot,
chronický kašel, záněty průdušek i astma, a proto se
často nedaří odhalit příčinu nemoci, protože jen polovina nemocných má
při gastroskopickém vyšetření (endoskopické vyšetření jícnu a žaludku
pomocí kamery zavedené přes ústa) pozitivní nález na jícnové
sliznici.

Do souvislosti s refluxní chorobou se dává i zvýšený výskyt
zubního kazu na podkladě poškození zubní skloviny
kyselými žaludečními šťávami (hovoříme o průniku kyselého
žaludečního obsahu do dutiny ústní, tzv. regurgitaci).

Léčba zánětu jícnu

Léčba spočívá u lehčích forem onemocnění ve vyvarování se
rizikovým faktorům a podávání ochranných léků, u závažnějších
nálezů je na místě léčba chirurgická, následovaná medikamentózně
(léky).

Co se týče podávání léků, základem je omezení produkce kyseliny
chlorovodíkové v žaludku a zvýšení tonu dolního jícnového svěrače.
Jako základní léčiva se podávají tzv. antagonisté H2 –
receptorů (př. ramitidin, famotidin) a tzv.
inhibitory protonové pumpy (př. omeprazol,
pantoprazol). Tato léčba je vždy dlouhodobá.

Doplňující léčbou jsou tzv. prokinetika, látky
mající vliv na pohyblivost jícnu a na jícnový svěrač (zvyšují jeho
tonus – stah).

Pro zvládání občasných potíží se používají
antacida, která snižují kyselost žaludečního obsahu.
Jejich výhodou je, že působí velmi rychle, nicméně úleva je
krátkodobá.

Existuje určitý vztah mezi bakterií Helicobacter pylori a vznikem
žaludečních vředů a zánětem jícnu. Při jeho průkazu se obvykle
nasazují antibiotika k jeho vymýcení.

Jak si mohu pomoci sám

• Pokud trpíte zánětem jícnu je vhodné se vyvarovat dráždivých
  jídel a jídel, o nichž sami víte, že Vám nedělají dobře.
• Měli byste omezit svou váhu – nebýt obézní, pravidelně se stravovat,
  nejíst tučná jídla, nejíst v noci a nejlépe ještě 3 hodiny před
  ulehnutím, omezit příjem alkoholu na minimum a rovněž zanechání kouření
  má pozitivní vliv.
• Taktéž je důležité být racionální v užívání léků proti bolesti
  (požívat tato léčiva střídmě a s praktickým využitím),
  nepřetěžovat se v práci, nezvedat těžká břemena, nepracovat
  v předklonu.
• Při akutních obtížích pomůže vypít sklenku se zažívací
  sodou (běžně dostupná v supermarketech nebo v lékárnách) či
  mléko (soda i mléko fungují jako látky neutralizující
  vliv kyselého žaludečního obsahu), účinek je sice poměrně rychlý,
  nicméně krátkodobý.

Komplikace zánětu jícnu

Komplikacemi esofagitidy mohou být jednak vznik zúžení
jícnu (stenózy), dále tvz. Barretův jícen, což
je změna označovaná jako metaplazie a považována za prekancerózní stav,
tj. stav s možným vývojem karcinomu.

Další možnou komplikací je vznik jícnového vředu
(ulcus oesophagi).

Stenóza jícnu vzniká na podkladě poškození stěny jícnu a vzniku
jizvy, takovéto jizvy mohou být mnohočetné. Nemocný pak má potíže
zejména při polykání.

Barretův jícen je stav, kdy dochází k výměně typu buněk normálně
se v jícnu vyskytujících za jiný typ buněk, které se za normálních
okolností vyskytují v tenkém střevě. Diagnosticky ho lze potvrdit pouze
mikroskopickým rozborem bioptické tkáně (tedy tkáně odebrané z jícnu
během endoskopického vyšetření).

Jícnový vřed se nejčastěji projevuje bolestí, obtížným polykáním
(dysfagií) a bolestivým polykáním (odynofagií).

Další názvy: ezofagitida, oesophagitis, refluxní ezofagitida, korozivní ezofagitida, mykotická ezofagitida, herpetická ezofagitida, Barretův jícen

Dysfagie – poruchy polykání

ÚVOD

Dysfagie u dospělých je získaná porucha, která se týká obtíží při polykání slin, tekutin, tuhé potravy různé konzistence či léků.

Během procesu polykání se jídlo a tekutiny v ústech rozmělňují a mísí se slinami, formuje se sousto, které je posunuto jazykem dozadu do oblasti kořene jazyka, kde se nastartuje polykací reflex, dočasně se uzavřou dýchací cesty, aby nedošlo ke vdechnutí potravy. Sousto se přes hltan a jícen dostává dále do žaludku. Tento proces je ovládán vůlí i reflexně.

Porucha polykání může nastat v kterékoliv části tohoto polykacího procesu – v části orální, faryngeální či ezofageální. Problémy se týkají dutiny ústní, hltanu, jícnu či gastroezofageálního spojení.

Porucha polykání bývá důsledkem či komplikací dalšího onemocnění či poškození nervové soustavy.

PŘÍČINY

Pokud jsou příčinou obtíže před nebo v průběhu polykání  – pak je to nejčastěji z důvodu:

• neuromuskulární dysfunkce (u Alzheimerovy choroby, Amyotrofické laterální sklerózy, cévní mozkové příhody, cerebrálních traumat, Roztroušené sklerózy mozkomíšní, Parkinsonovy nemoci aj.),
• strukturální léze (u nádorů hlavy a krku, pooperačních a postradiačních změn, Zenkerova divertiklu aj.).

Pokud jsou příčinou obtíže po polknutí – rozlišujeme:

• mechanické překážky (např. cizí tělesa v hltanu aj.),
• poruchy motility jícnu.

Dysfagie je způsobena abnormální kontrolou nervů nebo svalů. Mezi další příčiny patří také např.

• zkažené nebo chybějící zuby, orální intubace či tracheostomie, vliv některých léků, dekompenzovaný stav u starších pacientů aj.
• Příčiny mohou být také psychogenně podmíněné – psychózy, neurózy, fobie.
• Mezi příčinami převažují poruchy trávicí či nervové soustavy, protože právě ty zajišťují polykací proces.

PROJEVY

Nejčastějšími projevy poruch polykání je: neschopnost polknout, bolestivé polykání, ochablost retného uzávěru, potíže s umístěním a kontrolou jídla v ústech, neefektivní žvýkání, vypadávání jídla z úst či vytékání tekutin z úst, opožděný polykací reflex, zbytky potravy v ústech po polknutí, nutnost zapíjet tužší sousta,  prodloužená doba jídla, neschopnost přijímat všechny typy konzistence stravy, bolestivé polykání, pocit uvízlého sousta v krku, slinění, kašel až dávení před-během či po polknutí, polykání jednoho sousta na vícekrát,  pálení na hrudi během polykání, zvracení, návrat jídla zpět do hltanu, úst či nosu, změna kvality hlasu, obtíže s koordinací dýchání a polykání aj.

Dysfagie může být skrytá, přechodná nebo dlouhotrvající. Vzniká postupně či náhle.

DŮSLEDKY

Rizikem dysfagie mohou být tiché aspirace (vdechnutí sousta bez obranného kašle), které vedou k aspirační pneumonii, dále je ohrožena výživa – necílené hubnutí způsobí podvýživu a dehydrataci a tento hmotnostní úbytek vede k nižší fyzické výkonnosti. Časté jsou také záněty dutiny ústní způsobené kvasinkami a suchostí v ústech.

Dospělí mohou také pociťovat menší požitek z jídla nebo pití, vyhýbat se určitým jídlům či nápojům, pociťovat rozpaky či izolaci v sociálních situacích zahrnujících stravování s rodinou či přáteli. Jedinci trpí tím, že musí mít zvlášť připravovanou stravu, doba jídla je prodloužená, krmení je doprovázeno kašlem aj.

Dysfagie mimo jiné zvyšuje zátěž pečovatelů a vyžaduje významné změny životního stylu pacienta a jeho rodiny. Pacienti často z narušení obvyklého životního rytmu trpí depresemi.

LÉČBA A REHABILITACE

Screening poruch polykání se provádí v nemocnicích u hospitalizovaných pacientů. Výsledkem základního vyšetření by mělo být rozhodnutí, zda je potřeba provést specializované vyšetření polykání (flexibilní endoskopie, videofluoroskopie, videoendoskopie aj.).

Při výskytu výše zmíněných symptomů provádí základní vyšetření lékař – neurolog, ORL lékař, gastroenteorolog, radiolog, dietolog a další. Do dysfagiologického týmu dále patří klinický logoped, fyzioterapeut, ergoterapeut, nutriční specialista, zdravotní sestra, popř. další odborníci. Vyšetřují se polykací orgány a jejich funkce bez použití potravy i s použitím potravy.

Cílem léčby je dosáhnout plný perorální příjem potravy a tekutin bez aspirace. Terapie zahrnuje dietní opatření, změnu příjmu potravy, zajištění náhradního způsobu příjmu potravy a tekutin (nazogastrická sonda, PEG sonda aj.), rehabilitaci polykání.

Provádí se nepřímá terapie poruch polykání bez použití potravy, hlavně u pacientů s výraznou aspirací, kdy je cílem zlepšení síly a koordinace svalů používaných při polykacím aktu –  otvírání úst, cvičení rtů a tváří, zvýšení rozsahu pohybu jazyka,  kořene jazyka, hlasivkového uzávěru, elevace hrtanu aj.

Přímá terapie je zaměřena na změnu polohy hlavy a těla během polykání, zesílení senzorických podnětů, využití protetických pomůcek, využití polykacích manévrů s použitím potravy či tekutin, zlepšení koordinace struktur podílejících se na polykání při cílené ochraně dýchacích cest a průchodu sousta či bolusu tekutiny.

 

DYSFAGIE – PORUCHY POLYKÁNÍ U DĚTÍ

ÚVOD

Termínem dysfagie u dětí označujeme obtíže s polykáním v jakékoliv fázi polykacího aktu, tj. od obtíží se zpracováním a posunem sousta potravin/tekutin z úst až po vstup potravy do žaludku a střev.

Narušení bezpečnosti polykání u dětí v takto úzkém slova smyslu není příliš časté, mnohem častěji se setkáme s poruchami příjmu potravy zahrnujícími obtíže/odmítání vložení potravy do úst, obtíže/odmítání zpracovat stravu v ústech a odmítání potravu polknout.

Poruchy příjmu potravy v kojeneckém a dětském věku, která je dle mezinárodní klasifikace nemocí definována: Poruchy příjmu potravy mají různé projevy obvykle specifické pro kojenecký věk a časné dětství. Obyčejně se k nim počítá odmítání stravy nebo nadměrná vybíravost v jídle za předpokladu dostatečné dodávky potravy kompetentní osobou pečující o dítě a za nepřítomnosti organického onemocnění.

Nejčastěji tyto obtíže pozorujeme u dětí s dětskou mozkovou obrnou, mentálním postižením či  poruchou autistického spektra, u dětí narozených předčasně, dětí s vrozenými vývojovými vadami, anomáliemi  a  syndromy, závažným onemocněním srdce a plic.

PŘÍČINY

Mezi příčiny tohoto stavu lze řadit:

• orálně-motorické obtíže,
• obtíže na senzorickém podkladě,
• zdravotní obtíže,
• obtíže pramenící ze strukturálních deficitů.

PROJEVY

Obtíže při příjmu potravy se mohou objevit již v prvním půlroce života, kdy děti sají. Sání může být dysorganizované nebo dysfunkční. Dysorganizované sání pozorujeme často u dětí celkově dráždivějších, které později bývají nezřídka označovány jako hyperaktivní.

 Sání dysfunkční pozorujeme často u dětí s  centrální koordinační či tonusovou poruchou, strukturálními, syndromovými a metabolickými vadami.

V obou těchto případech mnohdy dochází k situaci, kdy dítě omezuje objem potravy, které je ochotno přijmout, odmítá přijímat potravu v bdělém stavu a začíná být krmeno pouze v polospánku či spánku.

Indikací k vyšetření u klinického logopeda v prvním půlroce života je:

• přítomnost syndromové vady (např. Downův syndrom),
• přítomnost strukturální vady (např. rozštěp patra),
• přítomnost centrální tonusové a koordinační poruchy s předpokladem, že dítě se bude nadále vyvíjet směrem k diagnóze dětské mozkové obrny,
• diagnóza cystické periventrikulární leukomalacie či intraventrikulární hemoragie, hypoxicko -ischemické encefalopatie,
• krmení ve spánku.

V druhém půlroce života děti již obvykle přijímají pevnou stravu. V šesti měsících věku obvykle přijímají hladkou kaši, v osmi měsících věku kaši s kousky a v roce věku jsou již schopné přijímat pevnou stravu pokrájenou na malé kousky.  V osmi měsících věku děti dokážou sát tekutiny kromě savičky a hrníčku s pítkem také ze slámky.

Děti, které jsou zvýšeně vnímavé k chutím mohou mít obtíže přijímat potravu konzistence hladké kaše, děti s přecitlivělostí na dotek v ústech odmítají konzistenci kaše s kousky a děti s motorickými obtížemi mívají obtíže zpracovat měkkou pevnou stravu pomocí žvýkání.

Ať již obtíže při příjmu pevné stravy vznikají na základě příčin motorických či senzorických, při jídle pozorujeme obvykle podobné spektrum averzivních reakcí – dítě pevně svírá rty, otáčí hlavu od pokrmu, nevěnuje příjmu potravy pozornost, nadavuje se či dáví, je možno ho krmit mnohdy jen tehdy, pokud sleduje tablet nebo reklamy v televizi a celkově se doba příjmu potravy neúměrně prodlužuje. Čím déle tento stav trvá, tím obtížněji lze rozpoznat původní příčinu obtíží.

Indikací k vyšetření u klinického logopeda po prvním půlroce života je:

• objem pevné stravy, které dítě přijímá se nezvyšuje a zůstává velmi malý, děti preferují především příjem mateřského mléka či mléčné formule,
• příjem potravy je velmi zdlouhavý a dítě vykazuje velmi často averzivní reakce,
• dítě i dva měsíce po zavedení kašovité stravy stále plazí jazyk až za úroveň rtů,
• dítě nedokáže/odmítá zpracovat pevnou stravu žvýkáním,
• dítě omezuje příjem tekutin.

DŮSLEDKY

Důsledky poruch polykání u dětí mohou být velmi vážné, může jít o nepřibývání nebo úbytek na váze, dehydrataci,  záněty průdušek a plic, sepsi a v závažných případech nutnost přijímat potravu neorální cestou.

Důsledkem dysfagie může být podvýživa a dehydratace, aspirační pneumonie, narušení celkového zdraví, chronické plicní onemocnění, dušení a dokonce smrt. Chorobnost související s dysfagií je velkým problémem. Dysfagie může zvýšit zátěž pečovatele a může vyžadovat významné změny životního stylu pro pacienta a jeho rodinu.

 

LÉČBA A REHABILITACE

Terapie u klinického logopeda, který se specializuje na terapeutické vedení příjmu potravy, by měla být zahájena kdykoliv v průběhu prvních tří let života, a to i pokud pozorujeme byť jen lehké náznaky obtíží, které referuje pečující osoba. Problémy při příjmu potravy bývají kumulativní. Čím déle tyto obtíže nejsou řešeny tím obtížněji je lze terapeuticky ovlivnit a šance na úspěch se přímosměrně snižuje.

Léčení a rehabilitace je vždy záležitostí týmové spolupráci více odborníků (pediatr, neurolog,  gastroenterolog, radiolog, nutriční specialista, fyzioterapeut a ergoterapeut, zubní lékař a ortodontista aj.). Koordinátorem tohoto týmu by měl být zkušený klinický logoped, který na základě všech získaných odborných vyšetření zahájí terapii a rehabilitaci poruchy polykání.