Dítě – vše o zdraví

Mgr. et Mgr. Milan Studnička

Chyb, kterých se dospělí dopouštějí na dětech, je celá řada a mnoho z nich vychází hlavně z toho, že nemáme podmínky na to, plně se dětem věnovat.

Pokud bych přesto vybral alespoň pár, mohou to být projevy spojené s těmito oblastmi:

1) Rodiče jsou nekontaktní, málo se s dětmi objímají, málo se s nimi mazlí, málo času tráví nošením dětí a vzájemným dotykem.

Místo nošen, své děti vozí v kočárcích, místo společného spaní své děti odmala odkládají do postýlek ve vedlejších pokojíčcích, takže se v dospělosti mohou projevovat odtažitě, „chladně“ nebo naopak trpět závislostním chováním, žárlivostí, nízkým sebevědomím apod.

Dítě - Vše o zdraví

‚Pracoval jsem s jedněmi rodiči, kteří měli velké problémy se svými dětmi během uspávání. Měli tři děti, které se noc co noc dohadovaly o tom, u koho bude maminka nebo tatínek ležet během čtení pohádek.

Rodiče jejich chování zlobilo a své děti za to často okřikovali, místo aby si uvědomili, že jejich dětem bytostně chyběl jejich kontakt. Rodiče totiž byli velmi zaneprázdnění a jediný čas, který dětem věnovali, byl právě během večerního čtení.

Jakmile si uvědomili, že „zlobení“ dětí pramení pouze z jejich potřeby být s rodiči nablízko, udělali nádhernou věc. Z jedné místnosti v domě udělali noclehárnu, celou podlahu pokryli dřevěným roštem s matracemi a spali všichni pohromadě.

Děti si večery náramně užívaly v blízkosti svých rodičů a výrazně se snížil počet konfliktů, které jejich soužití provázely.‘

  • Dítě - Vše o zdraví
  • 2) Dalším problémem, se kterým se ve výchově setkávám, je, že jsou rodiče sice laskaví, ale zároveň nedůslední, takže se postupně obrací role a dítě se naučí, že nemá hranice a může si rozkazovat, rozhodovat a rodiče musejí poslouchat.
  • „Z dítěte se může v dospělosti stát sebestředný egoistický tyran, sledující pouze vlastní zájmy a vlastní potřeby.‘

 

‚Jednou jsem cestoval k rodičům, kteří byli nešťastní ze svého 3letého chlapečka. Do telefonu mi říkali, že se snaží o respektující přístup ve výchově, ale vůbec se jim to nedaří. Žádné dohody nefungují, chlapeček je bije, vříská, prosazuje si svou.

Říkal jsem jim, že je musím vidět, pozorovat a vnímat, co v jejich rodinném schématu nefunguje. Když jsem viděl rodiče v akci, bylo krásné, jak byli laskaví. Byli k němu milí, shovívaví, na všechno se ho ptali, nic nepřikazovali. Jenže… naprosto nevnímali svou roli.

Ten chlapeček byl šéf a oni byli podřízeni. V jedné situaci si vynucoval svou, maminku praštil vší silou, a ona mu na to nic neřekla, stejně jako táta. Jen se přihlouple usmívali, pokývli rameny a řekli mi, že nevědí, co s tím.

Během pár minut se stala totožná věc, chlapec přiběhl k mamince, která mu chystala svačinu, a praštil ji vší silou.

Dítě - Vše o zdraví

Pročtěte si také

Atopický ekzém dětí a kojenců: 8 rad, jak se starat o jejich pokožku

Tatínek nic neřekl, maminka jen řekla, že ji to bolí, a já jsem se na něj obořil. Velmi důrazně jsem na něj zakřičel, že se mi takovéto chování vůbec nelíbí a neexistuje, aby maminku bil. Chlapec stál úplně v šoku, nic takového nečekal.

Došel jsem k němu, sednul k němu na zem, pohladil jsem ho a začal mu říkat, že my chlapi se k ženám chováme hezky, děláme jim radost, aby mohly být ženy šťastné a dělat radost zase nám. Moje intonace už byla zase milá a přátelská.

Chlapec se ode mě celé dvě hodiny ani nehnul. Pochopil, že se mnou si nic takového nemůže dovolit, nastavil jsem přirozenou hranici toho, co se smí a co se nesmí, a chlapec byl úplně v pohodě.

Tatínek mi ještě týden po mé návštěvě poděkoval za to, že jsem jim ukázal, že respektující přístup neznamená nechat si ubližovat.‘

Dítě - Vše o zdraví

3) Dalším výchovným selháním, se kterým se setkávám, je velmi silná důslednost, ale zároveň nelaskavost. Takže se dítě začíná pomalu bát svých rodičů, nevnímat je anebo intenzivně vzdorovat.

  1. „Dítě se učí dělat věci kvůli strachu, místo aby vnímalo jejich smysluplnost.‘

‚Může být poslušné, ale nezodpovědné, protože se odmala učí svůj vlastní život vkládat do rukou autorit. V dospělosti pak může čelit problémům se strachem, s neurózami, může prožít život ve velkém napětí. Pracoval jsem s dospělým mužem, který měl pod sebou v práci přes 50 lidí. Přišel kvůli tomu, že poslední dobou nemohl vůbec spát.

Po našem povídání jsme dospěli k tomu, že má v sobě velký strach selhat. Pátrali jsme dále a došli k tomu, že byl v dětství trestaný za jakýkoli prohřešek. Jeho rodiče měli důmyslnou sérii trestů podle intenzity provinění.

Za drobné tresty to byl nějaký zákaz, za větší prohřešek pár ran řemenem a vrcholem bylo velmi bolestivé klečení na polínkách čelem ke zdi. Kvůli velmi důslednému trestání a absenci jakýchkoli známek laskavosti si v sobě vytvořil obrovský strach dělat chyby a při jakémkoli náznaku selhání v sobě cítil obrovské napětí.

Byl to muž, který se ani v dospělosti nedokázal uvolnit, byl stále v křeči a nepřestával se kontrolovat.  I takový dopad může mít výchova na dospělost člověka.‘

  • Dítě - Vše o zdraví
  • 4) Rodiče se často hádají, křičí po dětech, zakazují a přikazují, místo aby dětem popisovali význam a smysl věcí, činností, situací.
  • „Dítě tak může být v dospělosti v trvalé opozici a odporu vůči autoritám nebo mít naopak malé sebevědomí, tendenci k „poslušnosti“, neschopnosti se vymezit, nastavit své hranice.‘

‚Vybavuji si rodinu kousek od Rakovníku, která je typickým příkladem takové výchovy. Rodiče měli dvě děti, 12letého syna a 6letou dcerku. Oba byli pracovně velmi vytížení, do toho měli hospodářství, penzion… Nebylo toho málo.

A protože na své děti neměli tolik času ani energie, jejich komunikace se smrskla na ranní povely a večerní výčitky. Syn začal být postupně více a více agresivní, nejprve ve škole, pak i doma. Výrazně se zhoršil v učení, přestal rodiče naprosto respektovat, učitelkám začal nadávat.

Oslovila mě třídní učitelka, která vnímala rapidní zhoršení chování tohoto dříve pohodového chlapce. Dohodli jsme se s rodiči na setkání, já přijel k nim domů a byl překvapen z toho, co všechno mi chlapec otevřeně řekl.

Jak ho bolí nezájem rodičů, jak ho obtěžují neustálé povely, zákazy a žádná radost ani pohodová komunikace.

Pak jsem si povídal s rodiči a oba smutně uznali, že má syn pravdu a poslední rok se opravdu situace velmi změnila v tom, jak dalece nestíhají své vlastní děti, a proto jen velí a trestají, místo aby měli čas si popovídat… Byl jsem tam jen jednou, nevím, jak se jejich příběh dále vyvíjel, jen vím, že mi po týdnu psala třídní učitelka, že moc děkuje, protože chlapec prý byl po hodně dlouhé době ve škole vesele naladěný. Snad jim to vydrželo i dále…‘

Dítě - Vše o zdraví

5) Rodiče nejsou pro dítě vzorem, což znamená, že nejdou příkladem, neplní to, co chtějí po dětech, nedodržují to, co dětem slíbili apod. Děti tak ztrácí důvěru, nevěří svým rodičům, mohou prožívat pocity osamění, mohou mít nízké sebevědomí a řadu dalších problémů. Už dlouho znám přísloví, že kdo chce zapálit, musí hořet.

  1. „Stejně tak znám již dlouho, že chce-li člověk vést lidi, musí být sám ve všem příkladem.‘

Kmenoví náčelníci před staletími byli přirození vůdci, stáli v čele bitev, byli vzorem pro všechny ostatní muže i malé chlapce, kteří chtěli být jako oni. Ale jak je tomu dnes? Jakým vzorem jsou otcové pro své syny a maminky pro své dcery? Nakolik jsou rodiče vzorem pro své děti, které by děti chtěly následovat? 

‚Vybavuji si rozhovor s jedním puberťákem, který byl sice hrubého zrna, přesto velmi vnímavý ke svým rodičům. Maminka jej ke mně přivedla z toho důvodu, že doma odmítal cokoli udělat. Ptal jsem se jej o samotě, jak vnímá své rodiče, a on mi ve svých 14 letech odpověděl: „Matku nesnáším a táta je sráč.

“ Když jsem se ho ptal na důvod jeho pohledu na věc, popisoval mi, že táta nedodrží vůbec nic, ani vůči němu, ani vůči své ženě. Něco slíbí, a pak se vymluví, že nestíhal.

„Mámě nepomáhá vůbec s ničím, má ve své pracovně bordel, ale po mně chce, abych si uklízel… Zakazuje mi, abych seděl u počítače, a sám u něj tráví většinu času, co je doma…“ Když jsem se ptal jeho matky, jak manžela vnímá ona, smutně pokývla rameny a řekla, že má syn pravdu. Podobných výroků na adresu svého otce měl celou řadu.

Nevážil si jej za to, že nebyl vzorem a kritizoval syna za to, co sám porušoval. A proč nesnášel svou matku? Protože po něm jen ječí, vyčítá, zakazuje, přikazuje… Ale o tom už jsme mluvili…‘

Dítě - Vše o zdraví

Toto byl jen malý vzorek toho, co mohou rodiče dělat špatně a jak hodně se mohou podepsat na zdravotním stavu svých malých dětí, na jejich postojích, vztazích, aktivitách a vnímání světa.

A jak hodně mohou rodiče zadělat na to, aby měly jejich děti jednou v dospělosti problémy nejen samy se sebou a svými partnery, ale i se svým zdravím, protože každé napětí vždy způsobuje problémy tělesného rázu.

Psychomotorický vývoj dítěte – 9. až 10. měsíc

V minulém díle tohoto seriálu jsme se zaměřili především na to, jak může vývoj Vašeho miminka narušit brzké nucení ke stavění na nožičky nebo například naše snaha urychlit jeho vývoj předčasným posazováním. Devátý měsíc, kterému je věnován dnešní díl, je měsícem velkých pokroků. Vaše miminko se naučí sedět vzpřímeně, klečet, lézt po čtyřech a dokonce zvládne i přitažení do stoje.

9. měsíc

V devátém měsíci přijde významný pokrok. Vaše dítě se naučí sedět vzpřímeně, klečet a dokonce lézt po čtyřech a navíc zvládne i přitažení do stoje. Za relativně krátkou dobu 3 až 4 týdnů si Vaše dítě osvojí mnohé dovednosti. Nezáleží na tom, v jakém pořadí je zvládne, důležité je opět hodnocení, jak kvalitně jednotlivé dovednosti dítě provádí.

Dítě - Vše o zdravíNová poloha pro hraní

Vaše miminko by již nemělo setrvávat vleže na zádech nebo na bříšku, pokud si chce hrát. Jeho mentální vývoj postupuje mílovými kroky, a proto je pro něj velkou motivací dosáhnout na hračku, která je položená např. na židli, stoličce nebo nižším stole.

Velkým hnacím motorem ve vývoji pohybu vpřed je fakt, že se maminka či jiná blízká osoba vzdálila příliš rychle a daleko. Snaha vzít si hračku, na kterou sice vidí, ale nedosáhne na ni, bude dítě motivovat k řešení, jak se co nejrychleji a s co nejmenší námahou dostat k vytouženému cíli. Plazení je v tomto případě pro dítě demotivující.

Je příliš namáhavé a pomalé. Musí tedy přijít na to, jak se pohybovat rychleji a s menším vynaložením energie.

Na všech čtyřech

Do kleku na všech 4 končetinách se může dítě dostat dvojím způsobem:

Zajímavé:  Hrudní páteř - vše o zdraví

1. Z tzv. šikmého sedu, kdy se dítě opírá o nataženou ruku, respektive pouze dlaň, jednu stranu pánve a o pokrčenou nohu. Druhou nožičku bude mít položenou volně před tělem (viz. 8. měsíc). Stačí málo, např. natažení celým tělem za hračkou, která je trošku dál od těla a dítě tak snadno zvedne zadeček nad podložku a dostane se tedy na všechny 4 končetiny.

Pozor! Pokud se dítě dostává do vzporu způsobem, jaký byl popsán v 7. měsíci, tzv. katapultem, je to pro něj slepou uličkou a známkou toho, že nemá zapojené svalové řetězce na trupu ve zkříženém pohybovém vzoru.

2. Druhým způsobem je, že se dítě z lehu na břiše vzepře na obou ručičkách, propne lokty a nakročí jednou a posléze druhou nožičkou tak, že se dostane do vzporu klečmo. Aby bylo schopno „vykročit“ vstříc k hračce či jinému cíli, musí se do vzporu klečmo dostat tímto způsobem.

Lezení je věda – nezralé lezení

Lezení je méně energeticky náročné a navíc je rychlejší než plazení.

Pokud se dítě teprve učí lézt, mluvíme o tzv. nezralém lezení. Dítě sice střídá v lezení ruce a nohy, ale nemá souhru mezi jednotlivými svaly trupu.

Známky nezralého lezení, které můžete pozorovat sami doma:

  • Ramena – vnitřní rotace ramen, kdy dítě vtáčí obě ruce a tím i prsty směrem proti sobě.
  • Lopatky – dítěti se odchlipují lopatky od zad a tvoří jakási malá křidélka.
  • Trup – trup je prověšený dolů, jakoby prohnutý.
  • Hlavička – hlavička propadá směrem k podložce, popřípadě je v krční páteři výrazně zakloněná a bradička předsunutá vpřed.
  • Pánev – na pánvi můžete pozorovat, jak ji dítě ve snaze o nákrok vychyluje do strany, bérce směřují ven a jsou mírně nad podložkou. Dítě se tedy opírá výlučně o vnitřní stranu kolínek.

Je důvod k panice?

Takovéto nezralé lezení si může dovolit každé dítě, pokud se lézt teprve učí. Pokud přetrvává i o několik týdnů později, je velmi pravděpodobné, že mělo i jiné koordinační problémy v mladším věku (pravděpodobně již od narození) a jen s přibývajícím věkem a novými složitějšími pohybovými vzory se odhalují koordinační nedostatky, které byly v dřívější době méně nápadné.

Dítě - Vše o zdravíLezení je věda – zralé lezení

Tzv. zralé lezení navazuje na nezralé. Jde o zdokonalení koordinace nezralého lezení. Nedokonalosti spojené s nezralým lezením vymizí.

  • Prstíky – dítě drží prstíky na ruce směrem vpřed a nevtáčí je dovnitř
  • Lopatky – lopatky má přitisknuté k zádům a držené blízko páteře
  • Trup a hlavička – trup i hlavička jsou pěkně nesené v rovině bez prověšení
  • Kolínka a nožičky – kolínka jsou zatížena na středu a bérce a nožičky dítě drží také v ose celého těla

Vzpřímený sed

Vzpřímený sed je maminkami či babičkami často zaměňován za sed, do kterého je dítě pasivně posazeno. Příbuzní se pak radují, že např. pětiměsíční dítě již sedí, ale nikdo nehodnotí, zda se do tohoto sedu dítě dostalo samo či nikoli, a do jaké míry je takovýto násilný sed pro dítě zdravý.

Pozor na předčasné posazování!

Často se dítě hrbí, předsouvá hlavičku a přetěžuje tak drobné klouby na páteři, vazy a svaly v oblasti celé páteře. Většinou je dítě i mírně stočené k jedné straně, čímž při častém opakování rodiče či prarodiče u dítěte riskují vznik skoliózy.

Celý kostěný a vazivový systém dítěte je velmi měkký a snadno dojde k jeho strukturálnímu poškození vlivem neadekvátního tlaku či tahu vyvíjeného na pohybový systém, nemluvě o tom, že tlak, vyvíjený vahou hlavičky a horní části hrudníku na vnitřní orgány, má též špatný vliv na vývoj srdce, plic, jater a dalších vnitřních orgánů.

Předčasné posazování dítěte může způsobit poškození kostí, svalů i vnitřních orgánů. Proto dopřejte dětem dostatek času tak, aby se u nich vyvinul správný vzpřímený sed!

Dítě - Vše o zdravíJak zvládnout správný vzpřímený sed?

Jak by tedy mělo dítě správný vzpřímený sed zvládnout? Dostat se do něj může opět ze šikmého sedu. Stačí málo, aby dítě přeneslo váhu z jedné poloviny pánve na celý zadeček.

Pokud má dobrou souhru svalů na přední a zadní straně trupu, tedy pokud je aktivita svalů bříška (přímých i šikmých) a svalů na zádech a šíji vyrovnaná, pak bude dítě sedět rovně se vzpřímenou páteří bez výchylek v ose směrem vpřed (předklon) či směrem do stran (úklon).

  • Nožičky – obě nožičky by měly být volně natažené před tělem
  • Ramínka – ta by měla být spuštěná volně od uší dolů
  • Krk – vidět by měl být dlouhý rovný krk bez předsunu hlavičky (předsun znamená, že ouška jsou před rameny a brada je vysunutá vpřed)
  • Hlava – pokud má dítě jen předklon hlavy, protože se dívá na hračku v klíně, tak je samozřejmě vše v pořádku

Je důvod k panice?

Počátky takovéhoto vzpřímeného sedu samozřejmě provází i nedokonalosti v podobě ohnutých zádíček (dítě se hrbí), ramínka jsou vysoko u oušek, v sedu je nestabilní a má tendenci padat. Ale tato „nedokonalost“ provedení by měla být jen krátkodobá (přibližně první 2 týdny) a dítě by se mělo brzy naučit sedět se správným držením těla.

Jakmile uvidíte, že dítě dokáže ve vzpřímeném sedu zvednout obě ručičky nad horizontálu (natažené ruce vztahuje např. k Vám tak, že jeho lokte a zápěstí jsou výše než ramena), je to dobrou známkou toho, že se Vaše dítě brzy bude stavět u nábytku.

Postavení u nábytku

Zvládnout postavení u nábytku může dítě ze vzporu klečmo, kdy přileze k objektu (úchyt zásuvky, židle, konferenční stolek, atd.). Pakliže dokáže jednu ručičku zvednout nad cca 110 stupňů v ramenním kloubu, snadno se chytne hrany, o kterou se přidrží.

Vztáhne i druhou ručičku a posléze nakročí jednou nožičkou (učí-li se dítě přitažení do stoje, může nakračovat výlučně jednou, brzy by mělo ale nožičky v nákroku střídat, aby docházelo k symetrickému vývoji obou polovin těla).

Mizí úchopový reflex

V devátém měsíci vyhasíná reakce u posledního tzv. primitivního reflexu. Mizí úchopový reflex nohy (viz 1. měsíc), protože se dítě učí stavět a brzy se bude učit chodit. Pokud by reflex přetrvával, brzdil by či přímo blokoval tento vývoj.

Co by mělo miminko v devátém měsíci zvládat?

V devátém měsíci by dítě mělo zvládnout samostatně používat ukazováček na ruce. Můžete tak pozorovat, že dítě ukazuje vzpřímeným prstem na předmět či obrázek v knížce.

Ukazuje-li na vzdálenější předmět několik metrů od sebe, nemusí směr prstu odpovídat směru daného předmětu. Dítě tedy ukazuje nad sebe či na stranu, ačkoli se dívá vpřed.

Důležitý pro vývoj ruky a jemné motoriky je v tomto okamžiku pouze vzpřímený samostatný ukazováček a ostatní prsty zavřené v dlani.

10. měsíc

Nebude zdaleka tak průlomový jako tomu bylo v předchozím měsíci. Dítě potřebuje čas na to, aby své nově nabyté složité dovednosti procvičovalo a maximálně zdokonalilo. Celý 10.

měsíc bude tedy opakovat lezení ve vzporu klečmo, vzpřímený sed a postavování u nábytku. Nové schopnosti jsou natolik koordinačně složité, že může trvat i část 11.

měsíce, než se dítě odváží postoupit ve vývoji o dovednost dále.

Pokud jste si přečetli tento článek a přesto máte stále pochybnosti o pohybovém vývoji svého dítěte, doporučujeme kontaktovat odborníka na hodnocení psychomotorického vývoje dítěte a popřípadě začít cvičení (může se jednat i jen o jemnou stimulaci) s dítětem. Včasně započaté cvičení může zamezit vzniku různých drobných či vážnějších pohybových problémů.

Nesnažte se vývoj dětí uspěchat!

Nespěchejte na vývoj svého dítěte a dopřejte mu, aby k jednotlivým dovednostem dospělo samo bez Vaší pomoci.

Jeho svalově-kostěný aparát dozrává pomalu a postupně a teprve, až když dítě zvládá dovednost samo, tak je i aparát natolik silný, aby váhu dítěte unesl.

Pokud je předčasně posazováno dítě, které na dovednost ještě nedospělo, může u něj dojít nejen k poškození vazů, ale i stavby kostí. Výsledkem naší přehnané snahy o urychlení vývoje dítěte pak může být i jeho trvalé poškození.

Další díl

Psychomotorický vývoj dítěte – 11. až 12. měsíc

Publikováno v časopisu Uzlíček, číslo: 8/2007Autor: Mgr. Iva Bílková, FYZIOklinika fyzioterapie s.r.o., Praha

Přirozená doporučení ve výživě dětí – PharmDr. Margit Slimáková

V oblasti výživy dospělých panuje spousta omylů a mýtů, které roky podporovali i mnozí lékaři a výživoví poradci. Mezi ty nejšílenější řadím doporučení jíst margaríny plné trans tuků, pokud chcete mít zdravé srdce, a slazení fruktózou, pokud máte diabetes. Mnohé další omyly vysvětluji ve svém blogu na Aktuálně.cz. Důvody, proč k omylům došlo a proč trvá mnoha vědcům tak nesmírně dlouho uznat své pochybení, rozebírám v dalším blogu.

V obdobném stavu je téma výživy dětí. V uplynulých letech někteří odborníci a výrobci jídla nekriticky vychvalovali umělou kojeneckou výživu a speciálních potraviny pro děti vůbec. Autority ve svém oboru rodičům radily, aby první příkrmy důkladně mixovali a zakládali je na zelenině, ovoci a obilných kaších.

Všechno může být správně úplně naopak. Mateřské mléko je jednoznačně mnohem prospěšnější než jakékoliv jeho náhrady.

Zelenina, ovoce a kaše jsou primárně zdrojem sacharidů, které by bylo prospěšnější omezovat, a mnohé děti nepotřebují stravu mixovat ani být krmeny, ale mohou se stravovat samy a jíst celé potraviny.

Kniha Super Food for Superchildren

Co děti doopravdy potřebují? Nejlepší vysvětlení tématu a doporučení jsem našla v knize od odborníků, kteří kriticky vyhodnocují aktuálně tradovaná doporučení a oddělují vědou podložená fakta od záměrů potravinářského průmyslu a jeho expertů. Kniha srozumitelně a jasně vysvětluje výživovou teorii a je doplněna o recepty. Praktická i teoretická doporučení jsou rozdělena podle věku, vždy od doporučení pro těhotné ženy až po doporučení pro dospívající děti.

Knihu napsala trojice profesionálů. Výživová teorie je vysvětlena profesorem sportovní medicíny, vědcem a autorem desítek knih včetně bestselleru The Real Meal Revolution Timem Noakesem. Noakesovu teorii skvěle doplňují recepty šéfkuchaře a znalosti specialistky na dětskou výživu.

Výživová revoluce

Základním a pro mnohé možná revolučním doporučením knihy je: vylučte, nebo alespoň omezte cukr a obiloviny ze stravy svého dítěte. Podávejte skutečné výživově bohaté potraviny. Žádný přidaný cukr, žádné rafinované obiloviny a žádné vysoce průmyslově upravované produkty.

Podle autorů knihy tvrzení, že živočišné tuky zvyšují hladinu cholesterolu v krvi a riziko nemocí srdce a cév, je v lepším případě příšerné zjednodušení, v horším nepravda.

Výživné tuky, které dobře sytí a chutnají, byly neférově démonizovány, zatímco nevyživující cukry, které podporují obezitu a ničí zdraví, byly ponechány bez omezení.

Epidemie nadváhy a cukrovky přišla se zvýšením konzumace obilovin, rostlinných olejů, margarínů a s omezením konzumace masa, vajec a másla, přesně jak nám odborníci od osmdesátých let minulého století radili. V únoru 2015 došlo v americkém dietetickém doporučení ke zmírnění postoje k tukům, zcela bylo zrušeno doporučení omezovat cholesterol ve stravě, které bylo platné po mnoho let.

Zásadní a zajímavá doporučení z textu

Předávám výběr informací, jež mě zaujaly. Kniha má více než tři sta stran, zde jsou jen střípky z každé kapitoly. Pro úplně všechny platí doporučení:

  1. Kupujte lokální sezónní potraviny nejvyšší kvality – biopotraviny.
  2. Upřednostňujte živočišné produkty od zvířat, která se volně pasou.
  3. Skutečné jídlo řaďte vždy nad průmyslově zpracované produkty.
Zajímavé:  Cigarety - vše o zdraví

Pro těhotné

  • Sója a lněná semínka obsahují látky, které do jisté míry působí jako estrogen. Lněné semínko proto v těhotenství jezte jen s opatrností, sóju neodporučujeme vůbec.
  • Kofein také pro jistotu konzumujte opatrně, max. 300 mg denně, tj. 1-2 šálky kávy.
  • Užívání antibiotik poškozuje střevní mikrobiom. Děti maminek léčených v těhotenství antibiotiky mají později vyšší riziko obezity.
  • Těhotným ženám a malým dětem doporučujeme stravu založenou na skutečných potravinách, jako je maso a vejce. Do dvou let věku nedoporučujeme vegetariánství a varujeme před ním i u starších dětí.

Kojenci a příkrmy, 6-12 měsíců

  • Prvních 24 měsíců života potřebuje dítě pro vývoj mozku zejména tuky, vitamíny, železo, jód, zinek a selen.
  • Mateřské mléko je strava s vysokým obsahem tuku, jeho příjem vede ke ketóze, která pomáhá růstu a vývoji mozku kojence.
  • Tradiční podávání kaší z bílé rýže nemá z hlediska zdravotní prospěšnosti opodstatnění. Jediným důvodem je desítky let staré rozhodnutí výrobců dětských příkrmů. Ve skutečnosti je rýžová kaše nutričně deficitní, neobsahuje skoro nic mimo neesenciálních sacharidů. Třeba 100 g rýže neloupané obsahuje asi 75 g sacharidů, 7,5 g bílkovin a jen 2,5 g tuků, minimum vitamínů a minerálních látek. A bílá rýže je ještě méně cenná. Játra, sardinky nebo vejce jsou mnohonásobně výživnější.
  • Děti, které vyrostly na obilných kaších a mléce, později preferují bílé pečivo, těstoviny, bramborové lupínky a mléko. Hledají vysoce průmyslově upravované nekompletní potraviny s vysokým obsahem sacharidů.
  • Doporučení pro dětskou výživu vycházela z doporučení potravinářského průmyslu z dvacátých a třicátých let minulého století, kdy Gerbers Baby Foods chytrou reklamou úspěšně přesvědčily odborníky a následně i maminky, že jejich dětské výživy jsou nejenom pohodlné, ale že jsou prostě lepší.
  • Od 6. měsíce kojenci potřebují přijímat více než 90 procent železa z příkrmů a nejlepším zdrojem železa je maso. Proto je mnohem lepší podávat dítěti maso a malé množství jater než pyré ze zeleniny a ovoce.
  • Vejce jsou ideální pro první příkrmy. Pokud na ně dítě není alergické, jejich podávání neoddalujte. Původně se pro snížení rizika alergie na vaječný bílek doporučovalo podávat pouze žloutek, ale věda oddělení nepodporuje, proto doporučujeme podávat hned celá vejce.
  • Nově kanadská pediatrická společnost doporučuje, aby kojenci dostávali denně maso, ryby nebo drůbež, a to podle individuální potřeby.

Úžasná batolata, 1-3 roky

  • Asi 60 procent mozku tvoří tuky.
  • Když má dítě do 6 let omezený příjem vitamínu B12, což je stav běžný u veganů a možný u vegetariánů, mohou se související potíže projevit až o roky později, a to třeba v podobě narušení kognitivních schopností v dospívání. Proto podávejte dítěti živočišné potraviny v každém jídle.
  • Děti nepotřebují sladkosti. Vše, co potřebujete, je si sami uvědomit, co je sladkost. Dítě to samo o sobě neví, nepřichází na svět s touhou po sladkostech, dokud mu je neoznačíme a nepodáváme.

Dokonalé děti, 3-6 let

  • Ovoce a zelenina jsou výživově chudé, jejich význam a potřeba pěti porcí denně je nadhodnocená. Mají jen stopy esenciálních tuků, nekompletní aminokyseliny, žádný vitamín A, vitamín B12 a vitamín D. Ani jediná z živin nemůže být pokryta 100 g ovoce nebo zeleniny – dokonce ani vitamín C. Doporučení pěti porcí zeleniny a ovoce denně není podloženo žádnou vědou. Toto vyjádření je pro mě ze všech nejvíce překvapující, a i proto doplňuji, že většina nezávislých odborníků, které sleduji přesto stále a podle mě i správně doporučuje jíst dostatek zeleniny. Podle některých by třeba pro preveci a terapii Alzheimerovi demence bylo nejlépe mít až dvě třetiny jídelníčku ze zeleniny. 
  • Sto gramů jater obsahuje 11 000 IU vitamínu A. K předávkování tímto vitamínem by proto bylo třeba sníst 3 kilogramy jater na posezení. Běžné strašení jejich předávkováním je tedy nesmyslné.
  • Pohyb – sport u dětí je prospěšný a doporučujeme jej podporovat, ale uvědomte si, že nezdravá strava se vyběhat nedá.

Neuvěřitelní teenageři, 13 plus

  • Potřebují spoustu spánku a energie, zajistěte dostatek železa a vitamínu B12.

Vlastní výběr stravy z přirozených potravin u malých dětí

V závěru knihy je vedle shrnutí uvedených rad a jejich vědeckých podkladů popsána i fascinující studie. Odpovídala na otázku, jestli jsou děti od prvních příkrmů (od 7. měsíce věku) schopné si samy z nabídky skutečných (jednotlivých, nedochucovaných) potravin vybrat vhodnou stravu.

Americká pediatrička ve dvacátých a třicátých letech minulého století zorganizovala dvě víceletá sledování vlastního volného výběru stravy u malých dětí. Dětem se nabízelo 34 možností potravin v oddělných miskách v rámci tří nebo čtyř jídel denně. Rozhodnutí dětí, stejně jako jejich zdravotní stav, byly detailně sledovány a vyhodnocovány.

Výsledky jsou až neuvěřitelné, ze sledování vyplývají následující závěry:

  • Vlastní výběr je bezpečná metoda výživy dětí.
  • Děti jedly rozdílně mezi sebou a měnily své vlastní chutě, některé dny jedly jen některé potraviny, ale v celku vše vybalancovaly.
  • Všechny děti celkově přijímaly vše potřebné, byly naprosto zdravé, žádné z dětí nebylo podvyživené a žádné nebylo obézní.
  • Od 7. měsíce neměly problém strávit nic ze skutečných potravin včetně masa a vnitřností.
  • Žádné z dětí spontánně příliš nejedlo obiloviny ani mléko, tedy to, co se běžně kojencům podává, když rozhodují dospělí.

Doplňuji, že studie probíhala na dětech z ústavů, dnes by byl takový protokol nepřípustný. Z etických důvodů je nemožné obdobné sledování opakovat.

Je doopravdy potřeba zapomenout na obilí a jíst maso?

Doporučení autorů vycházejí z odborně podložených faktů a také aktuálního zdravotního stavu populace vyspělých zemí. Je pravdou, že mnohé současné nejběžnější zdravotní potíže jsou spojovány s nadbytkem cukrů ve stravě.

Je bez diskuze, že přislazování, sladkosti, krekry a chipsy nikomu neprospívají.

Méně se už uznává, že i průmyslově zpracované obiloviny, jako jsou třeba výrobky z bílé mouky, bílá rýže, těstoviny a pečivo, se také rozkládají na úplně stejné cukry, jaké dodávají sladkosti.

Mnozí z nás mohou prospívat na 100 – 200 gramech sacharidů denně a dopřávat si i kvalitnější obiloviny, jako je třeba kváskové pečivo, jáhly nebo kroupy.

Podle autorů ale jedinci s inzulinovou rezistencí potřebují hlídat příjem sacharidů na minimu, tj. asi do 25 g denně. Dětem jenom může prospět strava bez sladkostí a průmyslově zpracovaných obilovin.

Co taky stále doporučuji, je zakládat stravu na skutečných kvalitních potravinách. Nový je důraz na význam tuků a živočišných bílkovin.

Je mi jasné, že mnohá z uvedených doporučení mohou být pro někoho těžce stravitelná. Určitě je možné stravovat se i s převahou rostlinných potravin či dokonce vegetariánsky, a to včetně dětí.

Je však třeba přiznat, že strava s dostatkem kvalitních živočišných potravin je výživově bohatší a snadněji díky ní zajistíme živiny a vyhneme se nadbytku riskantních sacharidů.

Jejím problémem ale může být právě nalezení těch kvalitních potravin, živočišné biopotraviny jsou také zpravidla dražší než převážně rostlinný jídelníček.

Knihu doporučuji úplně všem. Pro vegetariány je minimálně zásadním upozorněním na potřebu hlídat příjem živin a inspirací pro omezování nadbytku sacharidů. Nejdůležitější zprávou z knihy je potvrzení, že zdravá strava znamená konzumaci skutečných potravin, při které není potřeba speciálně počítat jakékoliv živiny anebo cokoliv speciálně kombinovat.

No jak se říká, neumíš pozdravit?

„ Jak se říká? Neslyšela jsem kouzelný slovíčko!“„Tak pozdrav přece. Šup!“„Ty po mně něco chceš? Neslyšim…?“

To jsou nervy, když dítě nezdraví, neprosí a neděkuje, co?

Těch přísných pohledů, těch zamračených zavrtění hlavou: „Takovej hezkej kluk a nepozdraví, to je teda ostuda!“

A rodič se kroutí – to je trapas! Moje dítě neumí ani pozdravit.„Ale jindy zdraví, fakt! On ví, že se to dělá, jenom se teď asi stydí,“ snaží se to zachránit.

Ty pohoršené pohledy jsou namířené na dítě, ale ve skutečnosti patří spíš mámě nebo tátovi. To jsme něco asi dost nezvládli, že to naše dítě ani nepozdraví, když přijde k paní doktorce!

Jsou to opravdu kouzelná slovíčka. Začarovaná

Děti od nás spolehlivě odkoukají, jak se jí banán, že boty patří na nohy a telefon se drží u ucha. Taky že „rohlík“ je ta dobrá věc, co máma kupuje v pekárně na rohu, a že „Ne!“ patří k tomu, když se mi něco nelíbí a nechci to.

Nějak víme, že se naše děti všechna slova naučí, a nestresuje nás to. Proč jsou „prosím“, „děkuju“ a „dobrý den“ tak začarovaná, že sledujeme, jestli teda už? Bojíte se stejně hodně, když ve třech letech neřeknou „To je slon“?

To musíte doleva, doprava, pak ještě dvakrát doleva…

Všimli jste si někdy, jak moc jsou ta naše zavedená pravidla spletitá a matoucí? Na malém městě nebo vesnici budeme zdravit skoro každého, ve velkoměstě skoro nikoho. Někdo pozdraví, když vstoupí do výtahu. Někdo ne. V tramvaji nezdraví dneska už nikdo. V čekárně u doktora všichni. A víme, proč vlastně?

I když se na chvíli připojujeme k dalším lidem, se kterými budeme dočasně sdílet prostor, hodně záleží na tom, jaký prostor to je. A dokonce i dospělí v tom mají zmatek a často zdraví radši jen tak trochu, sobě pod vousy. Jak se v tom pak mají vyznat děti, co zrovna začaly skloňovat autobus?

A tak je rodič dloubne do zad, vždycky když nastane ta vhodná chvíle. Jako taková jevištní nápověda. Akorát že když jste na jevišti a zapomenete text, nehrozí vám, že od napovídajícího kolegy dostanete vynadáno.

Někdy to vypadá, jako by se dobří rodiče poznali podle toho, že jejich děti pozdraví, poprosí a poděkujou. Neklade se na těch pár slušných slov u dětí až přehnaný důraz? Fakt na tom stojí svět? Určitě z nich rostou hulváti, když rodič nezasáhne včas?

Dospělí by měli, děti MUSÍ!

V poslední době si hodně všímám, jak je v tomhle na menší děti upřená pozornost. Někam vejdeme, menší krámek nebo u pokladny, řeknu Dobrý den, dcerka (4r) většinou taky zdraví, prodavačka pozdraví, vše OK. Ale jakmile dcerka nepozdraví, vidím, jak na ni prodavačky (nebo doktorka, kdokoli) koukají a zvedají obočí. Totéž při děkuju nebo loučení.Když ale minutu nato přijde třeba manželský pár ve středním věku a sotva nebo vůbec nepozdraví, nikdo po nich nehází „no jak se říká“ výrazem.

Já se těm dětem ani moc nedivím, že pokaždé pozdravit nechtějí, protože tohle zakoušet, že by na mě takhle byla upřená pozornost hromady cizích dospělých, kteří mě chtějí podle toho zhodnotit nebo cepovat, tak se v tom asi zrovna dobře necítím.

– Eliška Mázl Chánová, maminka z kurzu Výchova Nevýchovou

Schválně zkuste přijít do pekařství a nepozdravit. Otočí se na vás všechny tři prodavačky a začnou se na vás přehnaně mračit a hartusit?

„Co že jste nepozdravil, to neumíte mluvit? Takovej hezkej pán, dokonce v kabátě, a takovou pěknou tašku máte, to asi jdete do práce, že jo? A co v práci, tam taky nezdravíte? Hm?“

Děje se vám to někdy? A je to proto, že zdravíte vždycky a pořádně a nahlas? Nebo je na nás dospěláky z nějakého důvodu mnohem menší tlak než na děti?

Z nějakého důvodu to důsledné zdravení nahlas v jednu chvíli přestane být tak důležité, stejně jako třeba krásný rukopis. Nejdřív jsme přísně známkovaní za to, jak moc se naše W podobá tomu na obrázku, ale kdyby dospělák psal jako prvňáček na jedničku, koukali bychom se na něj asi hodně udiveně.

Zajímavé:  Hypotenze - vše o zdraví

Řekněte dvacetkrát za den „písčitá pláž”! Jinak se budu zlobit

Dobrý den, prosím, děkuju, na shledanou. Vědí děti určitě, proč se ta slova vlastně říkají? Vědí, proč je po nich vlastně chceme?

Můj Fili třeba dlouho říkal „děkuju“, když mi něco podával. Věděl, že když si od něj něco vezmu, to slovíčko řeknu. Netušil, že je to vyjádření vděčnosti, radosti nebo ocenění.

Začíná se jednoduchými slovy. Jo, ne, máma, ňam, táta, babi. Když je tohle jasný, jde se na složitější tvary: maminko, moje, pohádku, pejsek. A tady někde začneme my rodiče tlačit: „No jak se říká?“ a „Pozdrav, no šup!“

A přitom vděčnost, ocenění a interakce s cizími lidmi jsou věci o dost pokročilejší než „pejsek“ a „haf haf“!

A tak dětem nezbývá než se naučit, ve kterých situacích po nich máma nebo táta chce, aby řekly to či ono. A jak moc se u toho mračí. A k tomu to protivné dloubnutí do zad. Vede ale jenom k tomu, že si děti tyhle situace spojí s nepříjemným pocitem tlaku (a někdy se pak i zaseknou)– nezpůsobí, že začnou zjišťovat, proč se cizí lidi zdraví, nebo

děkovat opravdu ze srdce

Co teda vlastně po svých dětech chceme? Aby se naučily říct ten správný shluk hlásek v situaci, která jim přijde podobná té, kdy jsme je dloubli do zad naposledy?

Není to trochu, jako kdyby po vás někdo chtěl, abyste pokaždé, než si dojdete na záchod, řekli „písečná pláž“, nebo každé zavrtění hlavy doprovodili slovem „bumbác“? Říkali byste to mechanicky, ze zvyku. Nic byste tím nemysleli. Stejně prázdné pak je i děkování dětí, které se naučily děkovat jen podle dloubání do zad a syčeného „Jak se říká?“

A co kdyby vás pořád někdo postrkoval, abyste to určitě vždycky řekli? A všichni kolem by se na chvíli zastavili a koukali na vás, dokud byste to neřekli? Neštvalo by vás to? Říkali byste to rádi a dobrovolně? I když byste netušili proč? Prostě písečná pláž a bumbác. No šup!

Dcera už mi včera večer říkala „Babička po mně zase bude chtít to slovíčko.“Tak jsem se ptala jaký, a ona že „Prosím“.„Tak proč jí ho neřekneš?“ Ptám se. Žádná odpověď, tak se ptám:„Protože to po tobě tolik chce?“

  • „Jo!“
  • – Eliška, maminka z kurzu Výchova Nevýchovou

Možná vám přijde mechanická slušnost lepší než žádná. Může být. Jen se může stát, že když si děti nedojdou k respektu k druhým lidem samy, nepustí v tramvaji babičku sednout, pokud nebude kolem nějaká autorita, která by jim to připomněla. A zdravit budou jen tak šeptem, aby se neřeklo. Já bych to „bumbác“ taky radši neříkala moc nahlas 🙂

Mami, já se s tou sousedkou ale bavit nechci

I děti dobře vědí, že zdravení má následky 🙂 To takhle řeknete sousedce nevinné „dobrý den“ nebo „papa“ a už to jede:

„No ty rosteš jako z vody! A jakou máš krásnou čepičku, tu ti pletla maminka? A kampak jedete, do školky? Jak se ti tam líbí? Máš tam hodně kamarádů?“

Určitě to myslí dobře. Úplně nejlíp! Ale nám se taky nechce se na potkání bavit s každým, kdo jde kolem. Někdy možná i předstíráme, že jsme toho spolužáka ze střední ani neviděli, protože nemáme náladu na lidi. Anebo zrovna na něj. A jak by nám bylo, kdyby nás naše dítko v tu chvíli zatahalo za rukáv a zahalasilo na celou tramvaj:

„No tak, to je přece Matěj, tak ho pozdrav, ne?“

Asi bychom byli červení až za ušima a pěkně naštvaní, že nás dostalo do tak nepříjemné situace. Tak jim to možná nemusíme dělat ani my, co myslíte 🙂

I teď po těch letech si pamatuju, jak blbě mi bylo, když jsme někam přišli, já se styděla a všichni čekali, až otevřu pusu. Chtěla jsem se schovat za rodiče, ale ti mě vystrčili před sebe a zařvali „Snad pozdravíš, ne? Dělej! Pozdrav!“

– Eva Štruncová, maminka z kurzu Výchova Nevýchovou

Zdravení, prošení a děkování chceme po dětech hodně brzo. Často dřív, než si umí samy dojít k tomu, co to znamená, a začít to dělat vědomě, ne jako automat. A vzniká tím takový zvláštní paradox.

Slušné chování bývá vyjádřením respektu. A jak děti naučit respektovat ostatní? Jednoduše 🙂 Když nás napodobují ve všem ostatním (zkouší chodit v máminých botách a buší do strun kytary jako táta), co nás vede k přesvědčení, že zrovna vážit si lidí od nás neodkoukají?

A ještě takový detail – mají to od koho odkoukat? Odpovídají jim dospělí pokaždé na pozdrav? A jak moc jim vyjadřujeme respekt my? Kolikrát řekneme dítěti: „Prosím, dal bys mi na chvilku tu lžičku?“ A kolikrát opravdu počkáme, až nám ji podá, a zvládneme mu ji nevytrhnout z ruky?

Co když s námi děti mají takové zkušenosti, že se jim do toho slušného zdravení a děkování už ani moc nechce, i když jim to zpočátku přišlo jako super věc?

Syn asi jako dvouletý zdravil na potkání i ve městě kdekoho a měl velikou radost, když mu někdo odpověděl. Jenže bohužel, té odpovědi se dočkal jen výjimečně 🙁 Takže už si dává asi pozor na to, koho pozdraví… Není to tak, že by nezdravil vůbec… Třeba ve školce nemá problém, zdraví sám od sebe, i když pravda potišeji, takže občas není slyšet.

– Lucie, maminka z kurzu Výchova Nevýchovou

Tolikrát na svoje děti jen houkneme: „Pojď sem!“ a „Dej mi to!“ a „Ukaž, dej to sem, počkej, nelez tam…“ nebo taky: „No tak honem, pospěš si!“ Jsme na to tak zvyklí, že nám to už ani nepřijde divné. Jenže pak se nemáme co divit, že ony na nás houkají stejně…

Ne, nerýpu do vás, jak spolu doma mluvíte :), ale mám pro nás rodiče takovou dobrodružnou výzvu. Zkusme si tři dny dávat pozor na to, jak moc zdravíme, prosíme a děkujeme my velcí – a hlavně vůči dětem! Možná nám ty jejich móresy začnou najednou dávat mnohem větší smysl 😉

To naše „Pozdrav paní učitelku!“ je vlastně takový trochu legrační protimluv. V tom, jak to dítěti říkáme, nezaznívá ani špetka respektu. Je to prostě rozkaz. Snažíme se ho naučit zdvořilost nezdvořilostí? Není to trochu jako hubovat někoho, jak nezdravě jí, a ukusovat si u toho z koblihy v každé ruce?

Dítě není bonsaj

Děláte všechno přesně tak, jak je pro člověka vašeho věku a pohlaví správné? Jak to, že nevíte? V dospělosti už se těmi tabulkami tak nezabýváme, že? Ale u dětí víme přesně, kolik by teď mělo mít zubů, kolik by mělo měřit a vážit – a co už by mělo na požádání říkat.

Nezdá se vám to ale trochu nesmyslné? Malinko jako bychom si doma pěstovali exotického obojživelníka nebo vzácný bonsaj?

Vždyť jsme každý trochu jiný, všem nám jdou různé věci různě rychle. Kdo má patent na to říct, jestli je „v pořádku“, když dítě zdraví neznámé lidi na potkání až v pěti letech, nebo má ve třech už nejvyšší čas?

Nebylo by nejlepší se na ty tabulky vykašlat a nechat to na nich– a soustředit se na to, ať to mají kde okoukat? Než půjdou do školy, určitě to zvládnou. A kdyby ne, tak do druhé třídy to dají stoprocentně! 😛

Když někdo pozdraví dceru, ona neodpoví a rozvine se konverzace na téma „Ty nezdravíš?“, tak jen řeknu, že pozdraví, až na to bude připravená. Dcera se celkově s lidmi moc nebaví, když někam přijdeme.

Mám dvě děti, pětiletá je celkově stydlivá a zdraví málo, tříleťák zdraví mnohem víc a víc si i s lidmi povídá. Je to i o povaze, nejen o dobrém vychování.

A i dcera začala mnohem víc zdravit, když jsem to pustila a přestala řešit a vytvářet na ni tlak.

– Alena Nepožitková, maminka z kurzu Výchova Nevýchovou

Stejně jako od nás odkoukají i všechno ostatní (a často i to, co nechceme– už jste svoje předškolní dítě viděli malovat si fixou nehty?), naučí se samy od sebe i zdravit, prosit a děkovat, když to budeme s radostí dělat my. Proč taky ne?

Tak buďte v klidu a užívejte s dětmi jaro (léto, podzim, zimu) bez dloubání 🙂 A jestli jsem vás v článku něčím nadzdvihla, promiňte prosím, děkuju, na shledanou! 🙂

P.S. Někdy nám to nezdravení a neděkování našich dětí nepříjemně brnká na to, že si nejsme jistí, jestli je vedeme správně. Jestli jsme něco nezanedbali, jestli bychom neměli být zásadovější, tvrdší nebo naopak mít víc pochopení… Jestli jsme vlastně teda dobří rodiče.

Kurz Výchova Nevýchovou s tím umí výborně pomoct. Mně pomohl fakt hodně: pohladí a opečuje pochroumané rodičovské sebevědomí a ukáže, jak nastolit doma rovnováhu tak, aby bylo dobře všem – dětem, ale i mámě a tátovi! Protože bez toho to prostě nejde.

Funguje to líp než čokoláda 🙂 – koukněte:

Díky, Nevýchovo! Dřív jsem byla úplně bezradná, nejistá, měla jsem strach, že Haničku špatně vychovávám, byla jsem frustrovaná, že jsem špatná máma, a nevěděla jsem, jak na to. Teď naopak vidím, že: můžu dětem důvěřovat a nemusím všechno urvat! – a to je obrovská úleva. Najednou mám parťáka. Je v tom nádherná svoboda. A radost. Najednou si to s ní můžu fakt užívat 🙂

– Bára K., maminka z kurzu Výchova Nevýchovou

Chci se s vámi podělit o svůj úžas nad tím, jak se nám Nevýchova dostává pod kůži a jak to prostě fakt funguje. Nepřestává mě to udivovat. Největší zážitek poslední dobou je pro mě pozorovat, jakým způsobem se postupně mění Matějův (3 roky) způsob komunikace s okolím, jak sám automaticky začíná používat principy Nevýchovy a jak to funguje i pro něj.

Uvědomila jsem si, že od té doby, co žijeme Nevýchovu, tak Matěj úplně automaticky a nadšeně všude zdraví, poprosí, děkuje, přijde mi, že tam, kde jsem si dřív myslela, že se stydí, se najednou ochotně zapojuje do komunikace „velkých lidí“. Díky moc, že jste!

– Anna, maminka z kurzu Výchova Nevýchovou

Tak už žádné dloubance do zad, platí? 🙂 Pošlete článek dál:

Diskuze

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *