„Pokora je důležitá. Přijde ve chvíli, kdy se dostáváte do velikých světových divadel. Tam vidíte, že velké hvězdy opery mají velkou pokoru a obrovský cit pro práci,“ říká Štefan Margita, který má za manželku zpěvačku Hanu Zagorovou.
Světová operní celebrita zazpívá ve čtvrtek 8. června v Severočeském divadle v Ústí nad Labem. Na benefičním koncertě s ním vystoupí pěvkyně Lenka Graf v doprovodu Orchestru Národního divadla pod taktovkou Marka Štilce.
V pořadu Gen, Galerie elity národa, který v neděli vysílala Česká televize, jste tvrdil, že vás loni dvě fanynky zlíbaly a vy jste to odnesl silným nachlazením.
Proto jste loni v prosinci do Ústí nepřijel?Přesně proto! S Hankou jsme byli nachlazeni oba, museli jsme odvolávat jeden koncert za druhým. Já takovou chřipku snad nikdy neměl! Přišly vysoké horečky, leželi jsme v posteli. Blížil se další koncert a my jsme věděli, že to zas nedáme.
Omlouvám se ústeckému publiku, lynčovat by mělo ty dvě nezodpovědné fanynky. Přišly za mnou, i když věděly, že mi mohou ublížit.
Jak to?Protože když mám chřipku, už na jeviště nemůžu. Ty ženy do divadla smí, maximálně budou při představení pokašlávat. Ale my bychom odvedli špatný výkon, divák by cítil, že vše není v pořádku. Pěvec či pěvkyně si neprofesionálním výkonem může ublížit, proto musí vystoupení odvolat.
V prosinci jste měl v Ústí představit repertoár své nové vánoční desky Xmas. Nevyšlo to. Je na albu i nějaká univerzální, celoroční skladba, na kterou nyní dojde?Určitě ano, je to Schubertova Ave Maria. Dá se zpívat celý rok, všichni na ni hned reagují, každý ji zná a chce ji slyšet. Buď ji dávám na závěr koncertu, anebo jako přídavek.
Podle čeho vzniká repertoár pro benefiční koncert?Vybíráme podle toho, jaký typ koncertu pořadatelé chtějí. Zda písňový recitál či spíš líbivý repertoár, kde zazní známé věci. Pokud je to univerzální koncert, na jeho repertoár se dostane téměř vše od písní přes dueta po populární hudbu a muzikály.
Přečíst článek ›
V ústeckém Severočeském divadle vás doprovodí Orchestr Národního divadla pod taktovkou Marka Štilce.
Co jste s nimi už zažil?Marek Štilc je mladý dirigent, na kterého je naprostý spoleh, to je strašně důležité. Velice ctí zpěváka, na jevišti přesně ví, co chcete udělat.
Spolupracoval jsem s ním mnohokrát, krom Ústí nás čeká 17. prosince v Obecním domě velký vánoční koncert s Andreou Dankovou. Marek Štilec ho bude dirigovat.
Tam zúročíte i své úspěšné vánoční album Xmas?Ano. V lednu jsem v Turíně dělal novou inscenaci Janáčkovy opery Káťa Kabanova, má partnerka tu byla slovenská sopranistka Andrea Danková.
Už mi i potvrdila termín, můžeme teď udělat spoustu krásných duet, třeba Mozartova Dona Giovanniho, duet z Traviatty i pár dalších. Zazní i skladby z mého alba Xmas, za které jsem už v březnu dostal Zlatou desku.
A už chystám další album.
Jak moc jste vstoupil „do stejné řeky“, když jste natočil pořad Gen, Galerie elity národa, který vysílá Česká televize? Vaše žena Hana Zagorová byla letos první, komu byl pořad věnován.Měl jsem velkou radost, když mi zavolal Fero Fenič, autor projektu, že mě budou točit.
Vzápětí se ozval režisér Daniel Špinar, i to mi udělalo radost; s ním mám nádherné zkušenosti z inscenace Z mrtvého domu z Národního divadla. Jen jsem byl zrovna v Chicagu, tak jsme se domlouvali, jestli je možné, aby za mnou režisér, kameraman a zvukař přiletěli. Povedlo se, stálo to zato. Natočili jsme několik hodin, ze kterých nakonec vznikl pořad dlouhý 15 minut.
Režisér, mladý člověk s velkou invencí, do Genu dal přesně to, co bylo nutné.
Byla s vámi manželka, když jste točili v Chicagu?Hanka v Chicagu sice byla, ale ne u natáčení. Nikdy jeden druhému nemluvíme do práce, ona si natočila svůj Gen. Musím přiznat, jsme oba pyšní na to, že neděláme typ pořadu Zpívá celá rodina. Běžel tu před léty v televizi, přiznám se, že jsem ho z duše nenáviděl. Na to si tedy dáváme hodně pozor.
Dostáváte nabídky na společně koncerty?Ano, jsou to desítky, možná i stovky nabídek za rok. Ale my společné koncerty neděláme. Jak bychom rozdělili publikum, které má rádo mě a které miluje Hanku? Radši si uděláme každý svůj koncert.
Výjimka byl váš pořad vtipných nachytávek Hogo fogo. Ten jste dělali spolu.To ano. Volal nám Ivan Rössler z Novy, já byl zrovna v Paříži, on tam přiletěl a navrhl mi točit Hogo fogo.
Dělali jsme ho pět let a my byli ti, kteří ho chtěli ukončit. Kdykoli nás někdo viděl, tušil, že bude nějaká nachytávka. Tak jsme v pravou chvíli končili.
Dnes už bych nic podobného nedělal, člověk nemá opakovat věci, které byly úspěšné.
Prozradíte nějakou veselou historku z natáčení Genu?Gen byl natočen rychle. Přiletěli za mnou do Chicaga v říjnu, kdy ještě bylo nádherné počasí. Režisér si vymyslel, že chce točit na lodi, tak nám ji pronajali i s někým, kdo se o nás staral… A po natáčení jsme tam vymetli několik úžasných podniků a restaurací…
Zdroj: Youtube
Televize o vás připravuje i dokument, že ano?Ano, Česká televize se mnou jezdila tři roky a točila dokument. Začala v Berlíně, byli v Chicagu, točili v Česku, zaznamenali spoustu vystoupení. Dokument je hotový, uvede ho v září festival Zlatá Praha, bude mít 55 minut, pak ho odvysílá Česká televize.
Co vás role operního pěvce naučila? Soudím, že pokoře, radosti z hudby, diplomacii… Vidíte to stejně?Ano, vidím. Pokora je důležitá. Přijde ve chvíli, kdy se dostáváte do velikých světových divadel.
Tam vidíte, že velké hvězdy opery mají velkou pokoru a obrovský cit pro práci. Chovají se normálně, jsou obrovští profesionálové. Je pak smutné, když nějaký český pěvec ještě ani nic nedokázal, ale chová se jako Luciano Pavarotti či Placido Domingo.
Je mi z něj špatně, když řekne: „Můj kolega Domingo“. To bych nikdy nevyslovil.
Proč?Domingo je kolega, který dělá operu, vážený umělec, o kterém tak mluvit nesmím. Můžeme si ho vážit, učit se od něj, ale ne na sebe takto upozorňovat. To je smutné.
A je něco, co vás role světového operního pěvce odnaučila?Odnaučila mě výbušnosti. Je špatné, když se rozčilujete na zkouškách, které se moc nedaří. Jsem ve znamení lva, ze začátku jsem byl docela výbušný. Když to nefungovalo, řekl jsem si: „Takhle ne, tak pracovat nechci!“ Ale to už je pryč. Svým klidem můžete říci mnohem víc, než když na někoho začnete řvát.
Přečíst článek ›
Nedávno zemřel slavný český dirigent Jiří Bělohlávek. Co se vám vybaví, když slyšíte toto jméno?V první řadě člověk, kterého jsem si nesmírně vážil. Vycházel jsem s ním dobře, vzájemně jsme se navštěvovali.
V květnu mi psal do Paříže, že přijede na moje představení Vojcka, pak přišla SMS, že bohužel musí do nemocnice. Do poslední chvíle jsem nevěřil, že zemře. Věděl jsem, že je nemocný, ale měl tolik síly a do poslední chvíle dirigoval, to ho drželo.
Ale teď bohužel půjdu někam, kam jsem si nemyslel, že někdy půjdu. Na jeho pohřeb.
Nedávno jsem si pustil poslední CD Hany Zagorové a musel jsem uznat, že ve srovnání s jinými pop zpěvačkami její repertoár ční. Které její novější písně vás zaujaly, baví?Její deska O lásce je výtečná.
Dlouho na ní pracovala, hodně mě na ní baví čardáš. Hned jak jsem ho slyšel, věděl jsem, že to bude velký šlágr. Když ho jednou slyšíte, za deset minut už si ho sám zpíváte. To je přesně to, co publikum potřebuje.
Hanka vždy dbá na texty a mohu vám prozradit, že připravuje další album.
To je skvělé. A vy dva se v Ústí střídáte, Hanka zazpívá už v sobotu na Pivovarských slavnostech v ústeckém Letním kině.
Z minulé desky se mi od ní líbí písničky Náš Rubikon, Můj chlap nebo Bleriot…Náš Rubikon je krásný, i písničku Bleriot mám rád. Je to úplně jiný styl, když ji dostala, byla strašně nadšená.
Můj chlap je francouzská věc, v originálu ji myslím zpívá Patricie Kaas. Hanka ji viděla na koncertě ve Francii a hned řekla: Tuhle písničku chci zpívat!
Na albu Melancholie (2013), vašich duetech s řadou hvězd, jako jsou Marta Kubišová, Karel Gott, Lucie Bílá či Hana Zagorová, pracoval Jan Adam, tajemník Karla Gotta. Adam je i producent alba Vyznání (2014) Hanky Zagorové.
Je právě on šedou eminencí kvalitního českého popu?Určitě je, velmi rád s ním pracuju. Dělal mi i album Xmas, podílí se i na další mé desce. Bude šansonová a vyjde příští rok, v březnu ji natočíme. Honza je úžasný, vybere vám i dvě stě věcí a vy si z nich vyberte dvanáct.
Je s ním strašně krásná práce, je na něj naprostý spoleh.
Přečíst článek ›
Rozhovor — Štefan Margita — Česká televize
Profese operního pěvce vás často zavádí do zahraničí. Vyhovuje vám takový styl života?
Dá se říci, že ano. Cestuji rád. Pokud se jedná o novou inscenaci, pobývám na daném místě dva měsíce. V případě opakujícího se představení jde o měsíc. Pro mě je to vždycky příjemné i proto, že se setkám se známými kolegy. Ale často se těším na poslední představení, kdy už se cesta domů blíží.
Momentálně kvůli účinkování v opeře Vojcek pobýváte v Paříži. Jak tam trávíte čas?
V současné době jsme ve fázi zkoušek a příští týden budou probíhat generálky. Potom nás čeká osm představení, což je poměrně dost na tak obtížnou operu. Těší nás, že představení už jsou vyprodaná.
Opéra Bastille patří k nejlepším operním domům v Evropě. Vždy říkám, že významnost daného místa člověk pozná, když vejde do kantýny a vidí všechny ty známé hvězdy, s nimiž se v představení střídá.
To je krásný pocit.
- Dokážete si představit, že byste tam žil natrvalo?
- To asi ne.
- Paříž vás nezaujala?
Když jsem tu byl poprvé, tak určitě ne. Později jsem tu ale často hostoval a postupem času jsem si tohle město velmi oblíbil. Posledních osm let jsem tu nebyl, takže jsem se na pobyt tady těšil. Je ale pravda, že čím jsem starší, tím víc tíhnu k domovu, k Praze. Tu naprosto miluju.
Když jsem minulý rok v květnu zkoušel v Národním divadle, neskutečně jsem si užíval cestu pěšky domů do Podolí. A taky to, že jsem nemusel balit kufry a mohl být ve vlastním bytě. Cestování navíc člověka nutí srovnávat a díky tomu si při návratu pokaždé uvědomím, jak se tu máme dobře.
Za domov tedy považujete spíš Prahu než Košice?
V Praze jsem už třicet let, takže v podstatě ano. Myslím, že je mi souzena.
Když se vrátím k vašim hudebním začátkům, nejprve jste vystudoval obor fotografie na umělecko-průmyslové škole a až poté jste nastoupil na konzervatoř. Kdy jste se rozhodl věnovat hudbě?
Chvíli jsem se fotografováním i živil. Ale když jsem fotil padesátého člověka na pas, bylo mi jasné, že to není pro mě. Naše rodinná známá v té době začala vyučovat na konzervatoři a pamatovala si, že v dětství mě bavilo zpívat. Rozhodla se to se mnou zkusit. A u zpěvu jsem už zůstal.
Fotíte ještě?
Čas od času ano, ale ne na profesionální úrovni. Vliv studia si uvědomuji hlavně tehdy, když někdo fotí mě. Musím si dávat pozor, abych ho nepoučoval, co dělá špatně.
Už téměř dvacet let působíte jako svobodný umělec bez stálého angažmá. Proč je pro vás tento způsob lepší?
To je skvělá otázka. V době, kdy jsem tuhle situaci řešil, to bylo opravdu těžké rozhodování. Měl jsem obavy, abych své výpovědi v divadle později nelitoval.
Problém vznikl, když jsem byl členem Opery Národního divadla. Dostal jsem nabídku na záskok v milánské La Scale, což je pro každého pěvce jedinečná příležitost. V divadle mě ale odmítli uvolnit.
To byla ona pomyslná tečka a tehdy jsem se rozhodl odejít.
Teď jste tedy spokojený?
Ano, jsem přesvědčený, že jsem udělal dobře.
Specializujete se na tvorbu Leoše Janáčka a Richarda Wagnera. Čím vám jsou tito skladatelé blízcí?
Janáček lidovostí a nádhernými melodiemi. Po pár posleších si ho člověk zkrátka zamiluje. A tak jsem to měl i u Wagnera. Když jsem byl mladší, na jeho opery jsem nechodil. Ale pak jsem se do jeho hudby zaposlouchal a zjistil jsem, kolik je v ní krásy. Ovšem Janáčka považuji za svého nejoblíbenějšího autora.
Roli Luky Kuzmiče v Janáčkově opeře Z mrtvého domu jste nastudoval nejprve v režii Patrice Chéreaua a v roce 2015 zhruba po deseti letech pak v Národním divadle v režii Daniela Špinara. Jak moc se od sebe tyto inscenace lišily?
Nezapomenutelná pro mě byla obě nastudování, protože na nich pracoval výborný tým. Daniel Špinar ovšem vytvořil fenomenální inscenaci. To jsem cítil už při první zkoušce. Musím říci, že například třetí jednání vytvořil lépe než Patrice Chéreau. Špinarova režie byla bezchybná, vše mělo hlavu a patu. A protože opera vzbudila kladné ohlasy i u diváků, bude se podle mých informací opět vracet.
Česká verze vám tedy byla bližší?
Je to tak. Špinar mou postavu Luky Kuzmiče vytvořil tak, že prochází celou operou. On je big boss celé inscenace.
Neměl jste problém s tím, že Daniel Špinar je primárně činoherní režisér a má tedy zřejmě trochu jiný přístup k práci?
Osobně si myslím, že on jednou jako operní režisér skončí. Vidím, že k muzice má úžasný vztah. Příští rok v lednu budeme připravovat novou inscenaci Benjamina Brittena Billy Budd, kterou bude opět režírovat Daniel. Na tuhle spolupráci se těším.
Po uvedení opery v Národním divadle kritici velmi kladně hodnotili nejen váš pěvecký um, ale i herecký výkon, což je u opery neopomenutelná složka. Absolvoval jste někdy například kurz herectví, nebo máte spíš přirozený talent?
Svedl bych to zřejmě na přirozený talent. Na jevišti vždy nějak podvědomě cítím, co mám udělat. Ale nelze říci, že pokaždé je to dobře. V tu chvíli jste v rukou režiséra, který vám musí poradit. V tomto se držím rady Patrice Chéreaua, který vždy tvrdil, že míň je víc.
Protože byl i filmovým režisérem, často jsme při zkouškách museli zahrát nějakou scénu bez hudby. Podle toho nás potom rozděloval do určitých kategorií a přizpůsoboval tomu zkoušení konkrétní role.
U činoherního režiséra je to ještě mnohem těžší, protože je zvyklý na úžasné herecké výkony.
Vnímáte nějaký rozdíl v popularitě opery u nás a v zahraničí?
V zahraničí jsou na tom mnohé operní domy finančně lépe, a proto si mohou dovolit hvězdné obsazení. V České republice se však situace také výrazně zlepšila. Dnes už se nemluví pouze o pražském Národním divadle, ale i o Ostravě a Plzni. Nové talenty se tedy prosazují nejen na hlavní scéně. To je moc důležité.
Nemyslíte si tedy, že by u nás zájem o operu upadal?
Nezdá se mi. I u nás se objevují světová jména. Nejenom v souvislosti s operou, ale i s koncerty například v Obecním domě. Lidé díky tomu mají velké srovnání.
Dokázal byste říci, zda preferujete spíš operní představení nebo koncerty?
Rozhovor s Hanou Zagorovou a Štefanem Margitou: Jak vypadá život po covidu
Hana Zagorová (74) a Štefan Margita (64) prodělali onemocnění covid-19. Nyní už jsou zdraví jako rybičky a vydávají první společné album.
Po nemoci se energičtí manželé v říjnu pustili do práce. Propagují desku, která se jmenuje Konečně společně, oba se chystají do Palerma, kde Štefana čeká v průběhu listopadu a prosince několik představení, a o koronaviru, který je potrápil na konci září, už si moc povídat nechtějí. Je to přece za nimi.
Na všem špatném lze ale najít něco dobrého. Dají se i na koronaviru najít nějaké klady?
Hana: Ne. Nedá se na tom najít nic dobrého. Jsme rádi, že to máme za sebou. A já bych tu nemoc zakopala hluboko pod zem.
Štefan: Ano, je na tom něco pozitivního. Je to prověření vztahu. Po devětadvaceti letech, co jsme spolu, se nám nestalo, abychom se hádali.
A to ani teď během období, kdy nám nebylo dobře, nemohli jsme chodit ven a kvůli omezením ani nyní vlastně nikam chodit nemůžeme. Jsme stále spolu. Bez hádek. A to je pozitivní! Že si nelezeme na nervy.
Aby to vydrželo, si přeju i pro dalších devětadvacet let.
Dal by se podzim, kdy jste se museli vypořádat s koronavirem a zároveň vydáváte novou desku, přirovnat ke kvapíku?
Hana: Bohužel ne. Naopak se to celé zpomalilo, protože jsme zvyklí strašně moc pracovat, a najednou jsme seděli doma. Naštěstí jsme ale točili desku, což byla jediná práce, která nám zůstala.
Štefanovi odpadla všechna zahraniční vystoupení, Metropolitní opera, San Francisko… a mně koncerty.
Odpadlo jich sice málo, protože jich asi třicet pořadatelé přeložili na termíny po Novém roce, což ovšem nevím, zda je reálné.
Štefan: Hance koncerty odpadly, ale už ví náhradní termíny, na kdy byly přeloženy. Já mám nevýhodu v tom, že divadla termíny ruší, ale náhradní termíny nevědí, protože netuší, kdy otevřou.
Jaký je váš náhradní program?
Štefan: Přiznám se, že jsem strašně rád doma a s chutí si vymýšlím práce v tuzemsku.
Od února jsem měl být pracovně dva a půl měsíce ve Washingtonu, a když jsem se dozvěděl, že se neuskuteční ani tato produkce, začal jsem pracovat na projektu Intimity, což bude šansonový program, se kterým se v únoru a březnu chystám napříč republikou. Takže mám práci a těším se na ni, protože se učím.
Učím se texty a zjišťuji, že čím jsem starší, tím se učím hůř. A to jsou takové hezké poznatky (smích). Člověk si uvědomí, že zatímco dřív mu jedna písnička trvala dva dny, dnes se ji učí týden.
Hana Zagorová Štefan Margita Zdroj: Profimedia
V písni Sláva je bál, kterou posluchači najdou na vašem společném albu a vy jste ji, Hano, otextovala, zazní: „Život, můj milý, je k pláči i k smíchu.“ Jste rádi i za chvíle, kdy je hůř, protože pak si toho hezkého můžete víc vážit?
Hana: Je to tak a já bych to možná ještě trochu vylepšila. Čím níž se dostanete do pekla, tím výš můžete vylétnout do nebe, takže se ta sinusoida rozšíří.
Štefan: Hanka text upravila, protože píseň původně zpívá jen ona. Takže když jsme se rozhodli, že ji nazpíváme jako duet, dobře si pamatuju, jak jela na koncert, mně zazvonil telefon a Hanka do něj řekla: „Tak jsem ti to tam změnila, máš tužku? Rychle si to napiš. Život, můj Bože, je štěstí i hoře.“ Takže i tato varianta platí a je ze života.
Když se vrátím k písni Sláva je bál, napadá mě, že ve vašem případě by se dalo říct – Život je bál. Vaše seznámení bylo tak trochu pánská volenka. Když za vámi přišel pan Margita poprvé, nevyšlo mu to. I tak ale našel odvahu, přišel na volenku druhou a od té doby spolu tančíte životem.
Hana: Ano, je to tak. Ta první volenka, to bylo setkání v Národním divadle na schodech. Štefan ke mně přišel a řekl mi: „Já vás mám hodně rád.“ Co jsem na to asi v té chvíli měla říct…? Řekla jsem: „Opravdu?“ Ale to by asi řekla každá žena, která by tím byla zaskočena.
Po devětadvaceti letech, co jste spolu, natáčíte první společnou desku. Kdy jste se rozhodli, že ji vydáte?
Hana: Teď v listopadu jsme měli koncertovat s naším společným programem Konečně společně, a když jsme tento projekt kvůli koroně nemohli realizovat, přišel nápad natočit zatím nejprve desku. Ta byla v plánu na později, ale ve chvíli, kdy odpadly všechny koncerty, jsme se rozhodli natočit ji co nejdřív, aby se dostala k posluchačům už teď na podzim.
Jaké jsou reakce fanoušků?
Štefan: Když si otevřete stránky Supraphonline, tak alespoň nyní, kdy děláme náš rozhovor, jsme v prodeji fyzických alb na prvním místě. Co dodat víc.
Poslouchal jste v dobách před seznámením s Hankou popovou hudbu?
Štefan: Mě zajímala jenom popová scéna. Jelikož jsem žil v Košicích a měl jsem to blízko do Budapešti, jezdil jsem na kapely jako Queen a Rolling Stones, které se k nám tehdy vůbec nedostaly.
A co se týče české pop-music, tak Hana Zagorová patřila k mým oblíbencům. Byl jsem na všech koncertech, které v Košicích odzpívala. Seděl jsem v první řadě a poslouchal.
Hana: Já vždycky dodávám, že když na mé koncerty chodil, tak ještě neměl ani občanku.
Jste rád za každého, kdo popularizuje operní zpěv?
Štefan: Ano. A jsem rád i za každého diváka. Dnes je radost sledovat, že na některých koncertech sedí mladá generace. V mém případě, a to si můžeme říct zcela otevřeně, sehrála velkou roli Hanka.
Ti, kdo mě neznají, nevědí, jak zpívám, nikdy mě v opeře neviděli, tak si řeknou: „To je ten manžel Hany Zagorové, tak se na něj zajdeme podívat.“ To je úžasné, nic proti tomu nemám a jsem rád, že se podívat přijdou.
Nakonec je mohu oslovit natolik, že přijdou i na další koncert.
Platí rovnice o dvou známých? Výborný operní pěvec a výborná popová zpěvačka rovná se skvělý výsledek? A je to náhoda, že zrovna vaše hlasy k sobě pasují?
Hana: Já bych si to netroufala hodnotit, zda je to rovnice, nebo ne. Ale nám to vyšlo a jsme moc rádi.
Museli jste se svým zpěvem tomu druhému nějak přizpůsobit? Nebo jste si stoupli k mikrofonu a zpívali každý to své?
Hana: To by bylo úplně to nejhorší, kdybychom se přizpůsobovali, i přesto, že máme každý svůj obor. Když točíte ve studiu, tak ani o žádné přizpůsobování nejde. Točili jsme každý zvlášť. Je ale pravda že žánrem se Štefan přizpůsoboval určitě.
Štefan: Šansony a písničky, které jsme nazpívali, nejdou zpívat operně, protože by to bylo směšné a nevyznělo by to hezky. Ve studiu Daniela Hádla bylo úžasné, že jsme si to mohli zkusit, poslechnout, a podle toho jsme měli možnost vybrat výraz, který nám byl nejbližší. I když já už dopředu věděl, jak to chci nazpívat.
Na pódiu to ale bude jiné. Ve chvíli, kdy „zaduje“ operní pěvec, tak to už je velká síla. Tam bude pan Margita zřejmě muset ubrat.
Hana: Ne, to bude práce hlavně pro zvukaře, protože ti budou muset hodně zapracovat, aby naše hlasy srovnali. My ve svém zpívání ubírat nebudeme. To by bylo špatně.
Štefan: My máme tu výhodu, že operní pěvci nikdy nemají mikrofon. Metropolitní opera pojme čtyři a půl tisíce diváků a zpívá se tam bez mikrofonu.
Hana: No ale ty si myslíš, že v O2 aréně nemusíš mít mikrofon? Elektrické nástroje nemůžeš přezpívat bez mikrofonu! Štefan: Tam ano, protože tam není dobrá akustika.
Hana Zagorová Zdroj: Profimedia
Paní Hanko, vaše koncerty jsou vyprodané během pár minut. Je příjemné vědět, že i když vám to okolnosti nedovolí a nemůžete koncertovat, vaši fanoušci za vámi stojí, a až přijde čas, přijdou?
Hana: Když se přerušila linie koncertů, které se přesunuly na nové termíny, ale my nevíme, jestli přestávka nebude trvat ještě déle, tak se přiznám, že jsem přemýšlela o tom, zda lidé ještě vůbec na můj koncert přijdou. Někteří stárnou, třeba se budou bát. Je pravda, že před tím, než přišel covid, jsem o tom nikdy nepřemýšlela.
Co pro vás znamená zpěv?
Štefan: Radost ze života.
Hana: Pro mě je to věc, které bych se do konce života nerada vzdala. Je to taková očista, potřebuju stát na jevišti, cítit přízeň diváků. Je to jeden ze smyslů mého života.
Štefane, vy jste projel celý svět. Máte někde to „své“ publikum?
Štefan: Strašně rád vystupuju v Americe. Tam je publikum, které vám dá po představení najevo, jestli se jim líbíte, nebo ne.
Když skončí představení, začíná samostatná „klaněčka“, kdy jde před oponu každý sám. Pokud se divákům líbíte, mají ve zvyku povstat, dupat nohama a křičet jako na fotbale.
Přál bych každému zpěvákovi, aby měl možnost zažít takovou atmosféru, protože to je to nejkrásnější, co lze zažít.
Hana: Zažila jsem jednou bučení obecenstva na režiséra, ale to bylo něco opravdu hrozného. Štefan: Zažil jsem jediného režiséra, kterého vybučeli. On stál na jevišti a říkal: „Vidíš to? I tohle je úspěch.“ A já jsem si říkal, že takový úspěch bych tedy mít nechtěl.
Stalo se vám, že publikum nereagovalo tak, jak byste si představovali?
Štefan: Ano, zažil jsem to. A přiznám se, že ve chvíli, kdy to z publika cítím, začínám ubírat, protože si říkám, že se na jevišti zbytečně rozdávám.
V Madridu jsem vystupoval v nádherné produkci opery Boris Godunov, a když jsem stál v portálu a chystal se na jeviště, přišel za mnou inspicient, abych se podíval do hlediště přes infrakameru.
V publiku byli lidé, kteří ještě před tím, než začalo představení, spali! Ale když je publikum dobré, pak do toho dám vše.
Hana: Může se stát a stane se to v průměru třeba jednou za pět let, že z publika cítím, že ještě během půlky první písničky není tak vtažené do koncertu.
Ale to se pak rychle lepší a po té první písni cítím, že je to v pořádku, že jsou to moji miláčkové, mé publikum. A v tu chvíli vím, že se pro ně rozkrájím.
Já si nepamatuju, že bych někdy ubrala, a vlastně ani nevím, jestli bych to dokázala.
Pane Margito, jste neuvěřitelně štíhlý. Co vaše proslulá Margitova dieta? Skutečně funguje?
Štefan: Samozřejmě. Já jsem tuhle dietu dostal kdysi od své agentky v Paříži, která zhubla osm kilo. Já měl tou dobou sto sedm kilogramů, tak jsem ji začal držet.
Koupil jsem si váhu a bylo úžasné, že jsem každý den měl o půl kila méně. A pozor! Neměl jsem hlad. Takže jsem zhubl, a když jsem byl zpátky v Česku, potkali jsme se s Dádou Patrasovou, která se o dietu zajímala.
Ta o ní řekla Halině Pawlowské, která ji nazvala Margitovou dietou.
Hana: Já díky této dietě zhubla jen jediný kilogram. Ženský metabolismus je zkrátka jiný. Ale Štefan tomu nevěřil, a že to není možné. Tak jsem si ji dala ještě jednou, drželi jsme ji společně a za těch čtrnáct dní jsem zhubla kilo a půl. A to mi přišlo strašně nespravedlivé, když Štefan zhubl kil devět.
Vy ale vypadáte stále skvěle. Jíte zdravě? A zahřešíte si tu a tam?
Hana: Já miluju sladké. Bez sladkého si nedovedu život představit, což je ale špatně. Buď jím, nebo držím dietu, a to je asi to nejhorší, co může být. Zdravé to není v žádném případě, to vím. Když omezím uhlohydráty, tak to většinou zafunguje, ale to sladké… Já se ráda odměňuji. Když se mi něco podaří, nebo mi naopak není dobře, tak zbaštím čokoládu.
- Tak to jste se za to podzimní martyrium s koronavirem jistě odměnila velkou bonboniérou.
- Hana: Ten je bohužel tak nelítostný, že si vezme vaše zásoby sám a na bonboniéru nemáte chuť ani čich.
- Doteď jste se za ty útrapy ještě neodměnila?
- Hana: Ale ano, samozřejmě.
Štefan: Teď už ano. Největší radost Hance uděláte, když jí koupíte Toffifee. To je ta krabička, ze které vyskakují čokoládky, a ta je za dvacet minut prázdná.
Hana: Je to smutné, ale bohužel je to pravda. (smích)
Devětadvacet let bok po boku
„My jsme hodně spolu. Když jedu do ciziny a zkouším, jsem tam třeba čtrnáct dní sám a Hanka pak přiletí za mnou, užívá si atmosféru zkoušek, prochází se městem, takže třeba New York zná líp než já,“ prozrazuje Štefan Margita.
„Ano, jsem turistka, která dělá selekci památek, protože Štefan nemá během zkoušení čas vidět všechny. Jsem také, jak já říkám, čtenář tlustých knih, které mají i sedm set stran.
A také se učím texty nových písní, takže se na cestách, kdy doprovázím Štefana, nenudím,“ doplňuje svého muže Hana Zagorová.
SPOLEČNÝ KONCERT
Vystoupení Hany Zagorové a Štefana Margity v O2 aréně bylo přesunuto na květen příštího roku
256 kWh/m²/rok)“,“price“:“informace v RK“,“imgUrl“:“//media.realcity.cz/files/mobile/12359/img_608f1c32573c10.92979813.jpg“,“detailUrl“:“https://www.realcity.cz/nemovitost/prodej-bytu-4-kk-praha-4-zlochova-4031591″},{„serverId“:1,“heading“:“Prodej bytu 4+kk“,“locality“:“Praha 4, Zlochova“,“information“:“osobní vlastnictví, cihlová konstrukce, 3. patro, umístění v klidné části obce, energetická třída G (>256 kWh/m²/rok)“,“price“:“11 500 000 Kč „,“imgUrl“:“//media.realcity.cz/files/mobile/12359/img_608f1bbb915434.58813491.jpg“,“detailUrl“:“https://www.realcity.cz/nemovitost/prodej-bytu-4-kk-praha-4-zlochova-4031590″},{„serverId“:1,“heading“:“Pronájem bytu 2+kk“,“locality“:“Jihlava, Havlíčkova“,“information“:“cihlová konstrukce, 3. patro, umístění v klidné části obce, energetická třída G (>256 kWh/m²/rok)“,“price“:“8 800 Kč /měs.“,“imgUrl“:“//media.realcity.cz/files/mobile/12359/img_608f1b7a13d5c6.81170143.jpg“,“detailUrl“:“https://www.realcity.cz/nemovitost/pronajem-bytu-2-kk-jihlava-havlickova-4031589″},{„serverId“:1,“heading“:“Prodej bytu 1+kk“,“locality“:“Praha 10, Na Slatince 3279/3″,“information“:“osobní vlastnictví, skeletová konstrukce, velmi dobrý stav, 5. patro, ústřední (dálkové) topení, příměstská doprava, městská kanalizace, energetická třída G (>256 kWh/m²/rok)“,“price“:“4 190 000 Kč „,“imgUrl“:“//media.realcity.cz/files/mobile/157470/img_608f1b3f50e574.02271591.jpg“,“detailUrl“:“https://www.realcity.cz/nemovitost/prodej-bytu-1-kk-praha-10-na-slatince-3279-3-4031587″},{„serverId“:1,“heading“:“Pronájem bytu 2+1″,“locality“:“Praha 5, Na bělidle“,“information“:“osobní vlastnictví, cihlová konstrukce, 2. patro, umístění v centru, energetická třída G (>256 kWh/m²/rok)“,“price“:“13 000 Kč /měs.“,“imgUrl“:“//media.realcity.cz/files/mobile/12359/img_608f1b235c83d2.46856317.jpg“,“detailUrl“:“https://www.realcity.cz/nemovitost/pronajem-bytu-2-1-praha-5-na-belidle-4031588″},{„serverId“:1,“heading“:“Prodej domu“,“locality“:“Pomezí“,“information“:“osobní vlastnictví, umístění v klidné části obce, energetická třída G (>256 kWh/m²/rok)“,“price“:“2 820 000 Kč „,“imgUrl“:“//media.realcity.cz/files/mobile/12359/img_608f1abeb2fc08.74668504.jpg“,“detailUrl“:“https://www.realcity.cz/nemovitost/prodej-domu-pomezi-4031586″},{„serverId“:1,“heading“:“Prodej bytu 3+1″,“locality“:“Praha 9, Kuželova“,“information“:“osobní vlastnictví, panelová konstrukce, 6. patro, umístění v klidné části obce, energetická třída G (>256 kWh/m²/rok)“,“price“:“6 500 000 Kč „,“imgUrl“:“//media.realcity.cz/files/mobile/12359/img_608f1a752e3474.07440063.jpg“,“detailUrl“:“https://www.realcity.cz/nemovitost/prodej-bytu-3-1-praha-9-kuzelova-4031585″},{„serverId“:1,“heading“:“Prodej domu“,“locality“:“Podbořany“,“information“:“osobní vlastnictví, cihlová konstrukce, umístění v klidné části obce, energetická třída G (>256 kWh/m²/rok)“,“price“:“informace v RK“,“imgUrl“:“//media.realcity.cz/files/mobile/12359/img_608f19f9db25b7.33862761.jpg“,“detailUrl“:“https://www.realcity.cz/nemovitost/prodej-domu-podborany-4031582″},{„serverId“:1,“heading“:“Prodej bytu 5+kk“,“locality“:“Brno, Veselá“,“information“:“osobní vlastnictví, cihlová konstrukce, 4. patro, umístění v centru, energetická třída G (>256 kWh/m²/rok)“,“price“:“13 990 000 Kč „,“imgUrl“:“//media.realcity.cz/files/mobile/12359/img_608f19564aec05.49466773.jpg“,“detailUrl“:“https://www.realcity.cz/nemovitost/prodej-bytu-5-kk-brno-vesela-4031580″},{„serverId“:1,“heading“:“Prodej bytu 2+1″,“locality“:“Rokycany, Vokáčova“,“information“:“osobní vlastnictví, panelová konstrukce, 1. patro, umístění v klidné části obce, energetická třída G (>256 kWh/m²/rok)“,“price“:“2 590 750 Kč „,“imgUrl“:“//media.realcity.cz/files/mobile/12359/img_608f190ea8c485.69244413.jpg“,“detailUrl“:“https://www.realcity.cz/nemovitost/prodej-bytu-2-1-rokycany-vokacova-4031579″}]}>
Vánoce máme s Hankou naplánované do roku 2023. Štefan Margita nejen o opeře
Rozhovor se Štefanem Margitou vznikl při natáčení pořadu Moje místa Televize Seznam.
Světoznámý operní pěvec v rozhovoru pro Seznam mluví velmi otevřeně o zákulisí operního světa, proč odmítl hrát nahý a co se naučil od své ženy Hany Zagorové. Autorka a Štefan Margita se znají, proto si v rozhovoru tykají.
Život máš rozplánovaný na několik let dopředu podle vystoupení v operních domech po celém světě. Plánuješ stejně tak i vánoční svátky, kdy a kde je s manželkou strávíš?
Ano, plánuji. Tím, že se v operním světě dělají smlouvy několik let dopředu, tak vím, kde budou naše Vánoce do roku 2023. Letos je trávíme s Hankou ve španělské Valencii, kde zkouším nové představení.
Jsou tím pádem tvoje Vánoce pokaždé jiné?
To se ani nedá říct. Jsou takové, jaké si je uděláme. A jisté věci nikdy nesmí chybět. Například Hančina zelňačka, bramborový salát, smažená ryba a samozřejmě její vanilkové rohlíčky.
Ty i Tvoje žena jste měli sérii vánočních koncertů. Patří hudba i k vašim svátkům?
Abych řekl pravdu, tak naše jediná touha a jediná správná odpověď je – ticho.
Když se zadá tvoje jméno do vyhledávače, co myslíš, že vyskočí jako první?
Ano. A také teď frčely spekulace o rozvodu…
Jo. Tak to už řešíme léta a léta. My se rozvádíme snad každý měsíc a hlavně v létě, když nemají o čem psát. Takže to nám vždy volali známí, my jsme si užívali krásnou dovolenou a oni se ptali, jestli jsme se už rozvedli, nebo nerozvedli. S tím nemůžeš nic udělat, takže pak už se nad tím opravdu můžeš jen zasmát.
Operní pěvec, tenorista. Pochází z Košic, manžel Hany Zagorové. Působil na scénách nejslavnějších operních domů, například v milánské La Scale, londýnské Covent Garden či v newyorské Metropolitní opeře.
Mezi jeho stěžejní repertoár patří opery Leoše Janáčka (Káťa Kabanová, Z mrtvého domu, Osud).
V posledních letech hrál ve dvou inscenacích v pražském Národním divadle: v Janáčkově opeře Z mrtvého domu a v opeře Billy Budd od Benjamina Brittena.
To, že jsi byl tady v Praze vnímaný hlavně jako manžel Hany Zagorové, tě mrzí?
Ne. Když jsme se seznámili, tak to pro mě byla veliká pocta a do dnešního dne mě to vůbec nemrzelo a nemrzí.
Ale bývalo, že než jsem se ukázal i doma a začal tady hodně zpívat – protože jsem byl opravdu pracovně tři čtvrtě roku v cizině – tak jsme začali pracovat na tom, abychom zpívali i v České republice.
Takže zatím vždy bylo „aha, to je manžel paní Hany Zagorové“. Nemrzelo mě to. Naopak.
Když jsme spolu natáčeli v Košicích, tak kdokoli tě tam potkal, tak se vždycky ptal, jestli máš s sebou manželku. Vy jste naprosto nerozlučná dvojice…
Ano. Jsme spolu 28 let. A jestli tomu někdo uvěří, nebo neuvěří, my se doma opravdu nehádáme. Já jsem sice ve znamení Lva a byl jsem mnohem výbušnější, ale Hanka mě naučila velice dobrou věc. Řekla mi, že všechno se dá vyřešit i v naprostém klidu. A když někoho už chci urazit, tak ho v klidu urazím víc, než když na něj začnu řvát. A to je svatá pravda.
Máš úplně úžasnou rodinu. Představ nám ji.
Je to normální, neveliká rodina. Rodiče nás opravdu hezky vychovali, velikou zásluhu na tom má hlavně máma, protože chtěla, ať vztahy mezi námi třemi bratry jsou super, ať se nikdy mezi sebou nehádáme, nežárlíme na sebe.
To se jí povedlo a dodnes se navštěvujeme: jedeme za nimi do Košic nebo bratři se svými rodinami přijedou za námi do Prahy – jako teď před Vánocemi. Bohužel oba rodiče nám zemřeli. Máma se dožila úžasného věku, bylo jí 98. Ty to ještě nemůžeš znát, ale člověk nevěří, že ta máma může umřít.
Já jsem věřil, že se dožije stovky… A pak to najednou přijde. A i kdyby jí bylo 110, tak je to stále šok, protože odchází kus života. Všechno se to mění. Změní se ti komplet Vánoce, na které se celý rok těšíš. Buď jsme je dělali v Praze, nebo jsme jeli do Košic.
Už nemáš tu úžasnou rybu od mámy, nemáš ten bramborový salát… A hlavně tam máma s tátou nesedí. A v té chvíli je to jiné.
A vztahy s bratry se nezměnily? Někde je smrt rodičů naruší.
U nás se nezměnily, mají skvělé manželky a fakt úžasné děti. Myslím, že dneska je to takový zázrak, že spolu tak výborně vycházíme.
Když přijedou za vámi do Prahy, kam je vezmete? Jaké máte rituály?
První cesta vede k nám. U nás se vaří, povídáme se. Hanka udělá úžasnou zelňačku nebo svou fantastickou svíčkovou. No a pak chtějí do města. Chtějí na Hrad, někam na dobrou večeři… Ten rituál je pořád stejný. Děvčata chodí po nákupech…
Když se zadá tvoje jméno do vyhledávače, jako první vyběhne Hana Zagorová a jako druhé – dieta.
Za tu dietu děkuji Halině Pawlovské, já s ní v podstatě nemám nic společného. Společného jsem měl jen to, že když jsem byl v Paříži, tak jsem vážil 105 kilo a už jsem si říkal, že takhle to dál nejde.
Tehdy mě zastupovala francouzská agentka, paní Angelika Belamaric, a když jsem jí po nějaké době potkal, tak byla vyhublá a říkala, že drží úžasnou dietu.
A já ji začal držet taky a zhubl jsem asi za čtrnáct dnů osm kil.
To se nemá, takhle rychle!
To se nemá, ale mně to strašně vyhovovalo, protože mi v divadle začali zmenšovat kostým a já byl šťastný, že těch kil ubývá. A když jsem se vrátil zpátky, tak jsme s Halinou Pawlovskou točili nějaký pořad a Halina se mě zeptala, jak jsem zhubl. Myslím, že v té době byla šéfredaktorkou časopisu Story a okamžitě uveřejnila „Margitovu dietu“. Přitom to byla francouzská dieta Max Planck.
Dokážu to pořád. Je to hodně let, od té doby jsem nepřibral, pohybuji se plus minus jedno kilo. Pan doktor mi řekl, základ je to, jak si to uložíte v hlavě. Když chcete zhubnout, tak zhubnete. Ale jsou lidí, kteří chtějí zhubnout, ale v hlavě to mají uložené, že nezhubnou. A opravdu ti lidé pak nejsou schopni zhubnout.
Co jsi měl v té hlavě uložené ty? To, že chceš, protože na jevišti to dnes už není jako v dobách Pavarottiho, že se stoupne a zpívá, ale že se už musí hodně hrát?
Víš, čím to bylo? Já jsem pak odletěl do Metropolitní opery, kde jsem dělal inscenaci Zlato Rýna. Byla to krásná produkce, ale pro zpěváka velice těžká, protože oni mě pověsili na lano, já jsem létal nad jevištěm, byla tam šikmá plocha, kde jsem se pořád musel pohybovat.
A když jsem končil zkoušku, byl jsem tak strašně utahaný, lila ze mě voda a já jsem si říkal, že takhle opravdu na jevišti nemohu dál existovat. Pak byla další produkce, to byl Robert Carsen, dělali jsme Pastorkyni. Ten mě honil po jevišti a já si říkal: To je konec, člověk stárne, a když naberu dalších dvacet kilo, tak na jevišti nic nedám.
Dneska od tebe režiséři nechtějí, aby si stála v pravém nebo v levém portálu, ale chtějí, ať člověk to roli uhraje.
Kdysi jsme s Hankou viděli v Metropolitní opeře Aidu, kde byl rozlučkový duet Aidy a Radama, ona stála v pravém, on v levém portálu, jeden měl 150 kilo, druhý 170 kilo a člověk jim prostě nevěřil, že se mohou mít opravdu rádi a že se opravdu loučí. Každý zpíval svůj part. Tohle je dneska opravdu pryč.
Co po tobě kdy chtěli režiséři? Vím, že jsi měl hrát s motorovou pilou…
Chtěli spoustu blbostí, ze začátku si samozřejmě vymýšlí. Když je člověk začátečník, tak se bojí něco říct, protože se bojí o svou kariéru.
Doktor Eckstein, který pracoval ve Státní opeře, taková šedá eminence divadla, mě naučil, že vždy ze sebe musím udělat blbce.
Když něčemu nerozumíš, režisér po tobě něco chce, tak ty musíš jít za ním, neříct mu, že je to strašná blbost, ale říct: Já se omlouvám, já to asi nezvládnu. A jestli by byl tak laskavý a vymyslel něco pro mě. A to vždy zabere. To používám dodnes.
Takže pěvec musí být i herec i diplomat.
Taktik, velký diplomat. Ale mění se to. Ale když přijede dobrý režisér, je to obrovská úleva, protože zažiješ klidnou produkci a člověk se vyloženě těší na zkoušky.
V opeře Billy Budd v pražském Národním divadle, kde hraješ hlavní roli, kapitána Vera, skončí jeden z herců nahý. Kdyby po tobě někdo chtěl něco takového, uděláš to?
Chtěli to. Představ si to. Dokonce to byla produkce Pastorkyně, mělo to být v Düsseldorfu. A tehdy mi zavolali z mojí agentury a řekli, že bude nová produkce, že mě chtějí, ale že to má jeden háček. Že při závěrečném duetu, který je přenádherný, se začneme s Jenůfou svlékat a že pak budeme na jevišti nazí.
A ani ona, ani já jsme do toho nešli. Ještě v tom mládí, řekněme před pětadvaceti lety, kdyby chtěli, ať se svleču donaha a jdu do tmy, tak bych to možná udělal, ale zpívat nahý na jevišti a v tomhle věku, to vůbec ne. Myslím, že není nutné dělat to, co není moc estetické.
Protože pak můžeš zpívat jakkoli krásně celý večer, ale lidé si řeknou: A měl to zapotřebí, tohle udělat?
A jak se to vyřešilo? Hrál to někdo jiný, nebo jste se nesvlékali?
Blanko, nejhorší je, že další dva tisíce zpěváků stojí v řadě a z nich se 1 990 svleče, aby v Düsseldorfu mohli zpívat.
Takže to bylo, samozřejmě.
Janáček se otáčel v hrobě?
Janáček se asi otáčel v hrobě. Jak jsi zmiňovala tu motorovou pilu, to byl Houston, kde jsem řekl režisérovi, že na jevišti udělám cokoli, ale problém byl v tom, že oni opravdu tu motorovou pilu zapnuli, představ si teď ty nervy na premiéře, tam se může stát cokoliv… Takže nakonec jsem měl pilu v ruce, ale nebyla zapnutá.
O tobě se říká, že jsi vystupoval všude, na všech prestižních scénách. Je nějaká, která ti chybí a kde bys vystupovat chtěl?
V podstatě není. Já bych ani neřekl, že bych chtěl. Já bych se na těch scénách chtěl udržet. To je to nejdůležitější. Protože vizitkou toho, jak člověk zpívá, je to, že tě pozvou na další produkci.
Mě moc těší, že teď jedu na Káťu Kabanovou do Metropolitní, že budu hrát v Chicagu zase Zlato Rýna, které mělo premiéru před několika lety. Že mě znovu zvou do Washingtonu na Borise Godunova.
To je vždy vizitka toho, že člověk na sobě nesmí přestat pracovat. Ba naopak. Čím je starší, tím víc.
Tenoristé zpravidla kolem šedesátky končí.
Slavná Mirella Freni, která udělala obrovskou a úžasnou kariéru, řekla, že děkuje jednomu slovu: říkat ne. Má svatou pravdu. Člověk musí vědět, co nesmí zpívat, musí si vybírat, co je na dvě stě procent jisté, že to zvládne. I kdyby se něco stalo, tak i tak to musí zvládnout. Nebrat role, které nejsou jeho hlasovému oboru blízké.
Říkáš si: jak dlouho ještě?
To opravdu nevím, ale my jsme se s Hankou domluvili, že když mě jednou uvidí, že na tom jevišti je to špatné, tak mi to musí říct. Doopravdy. A kdybych řekl, že z toho jeviště nejdu, tak mě musí odstřelit.
Tak já přeji, ať ti to ještě dlouho zpívá. A moc děkuji za rozhovor.
Já chci poděkovat tobě. Budu se těšit napříště.
Rozhovor se Štefanem Margitou vznikl při natáčení pořadu Moje místa a Intimní zpovědi pro Televizi Seznam. Najdete je v archivu na portálu www.televizeseznam.cz.