Už jsme mluvili o studiovém podcastu Buď / Buď „Jedna porucha.
“Toto je audio seriál o mentálních vlastnostech, v jehož každé epizodě lidé žijící s klaustrofobií, poruchami pozornosti, PTSD a různými dalšími rysy hovořili o tom, jak se naučili věnovat pozornost svému zdraví a zacházet s hanbou, strachem a stigmatem.
Ve druhé sezóně, která dnes vychází, mluvíme nejen o duševních poruchách, ale také o dalších funkcích. Například jedna z jeho hrdinek, Aizhamal, žije s misofonií – není schopna tolerovat určité zvuky, je pro ni obtížné cestovat v dopravě nebo večeřet s někým u jednoho stolu.
„Termín misofonie vymysleli američtí neurologové Pavel a Margaret Yastrebovové,“říká Alina Beliat, autorka podcastu One Disorder. – Začali chápat, co je to docela nedávno – před dvaceti lety. Misophonia je stále špatně pochopena, nemá jasná kritéria pro diagnostiku, je považována za neurologickou poruchu.
Kromě toho je u různých lidí spojena s různými zvuky. Mohou to být zvuky dýchání, hluk konverzace, zvuky při čištění zubů, kašel, pískání, určité souhlásky. Z těchto zvuků lidé vyrůstají podrážděně, úzkostně, což se promítá buď do útěku před nimi, nebo naopak do agrese, aby tyto zvuky co nejdříve ustaly.
Poslechněte si Misophony. „Když všechno slyšíte, děsí se to“na Yandex.Music
Ayzhamal
28 let
Seděl jsem u stolu s babičkou a najednou jsem cítil, že mě strašně otravuje způsob, jakým jí. Bylo mi sedmnáct let a najednou jsem začal akutně slyšet a cítit chumping zvuky. Byl jsem naštvaný, prokletý, a to samozřejmě urazilo moji babičku.
Brzy bylo přidáno něco nového – začal jsem reagovat na šepot své sestry, když nahlas četla knihy. Bojovali jsme, sestra mi řekla, abych si šel léčit nervy.
Časem problém jen narůstal. Začaly mi vadit úplně jiné zvuky, které vydávali lidé kolem. Ty nejhorší publikují lidé, kteří žvýkají žvýkačky. Pokud jsem v autobuse a někdo mi žvýká žvýkačku, obvykle slušně požádám osobu, aby přestala.
Neříkám lidem, že mám poruchu, jen říkám, že mám citlivý sluch. Hlavní věc je mluvit jemně, protože jsou to koneckonců cizí lidé. Všechno, co souvisí s ústy, zuby, čelistí, slinami, mě ze sebe vyhání.
Sám žvýkám velmi jemně, takže nic nebylo slyšet.
Nejprve jsem si myslel, že něco jen slyším. Neochotně slyším to, co slyšet nepotřebuji, například někdo ode mě šeptá. Mohu být v jedné místnosti, ale slyším, o čem se šeptá v jiné. Pokud jsou to moje rodina a slyším, že mluví o mně, pak křičím přes zeď, že jsem ve vedlejší místnosti, a vlastně slyším všechno.
Pokud mě ale tyto zvuky začnou otravovat, podráždění se rychle změní v hněv. V tuto chvíli jsem připraven explodovat nebo utéct před zdrojem zvuku.
Začínám nenávidět osobu, která mě tak týrá, a mám pocit, že to musí okamžitě přestat. Někdy lidé reagují na skřípání nehtů na skle – takže mám nesnášenlivost některých zvuků až po třes.
Rage mě dusí, chci zavřít uši, začít zpívat – udělej vše pro to, abych tento zvuk utopil.
Dlouho jsem se snažil pochopit, proč se to děje. Možná je to proto, že když jsem byl malý, hosté k nám chodili a vždy mě líbali na čelo a tváře? Pak jsem ze sebe setřel všechny polibky. Možná tato reakce souvisí s přecitlivělostí nebo úzkostí.
Jednou jsem musel udělat poznámku ke své tchyni. Bylo to u stolu, snědla polévku a usrkávala s velkou chutí. Nevěděl jsem, co na to říct, protože to je moje tchyně, osoba mnohem starší než já.Musel jsem nabrat odvahu a požádat ji, aby jedla tišeji, tj.
Nepijte – zmínil jsem se o tom, že mám citlivý sluch. Samozřejmě se urazila. Následující časy, když jsme s ní seděli u stolu, jsem jen zapnul hudbu, pokusil se obrátit pozornost na něco jiného, nebo dát film, abych to neslyšel.
Musel jsem s ní třikrát mluvit a vysvětlit, že mám takovou poruchu. Podívala se na mě a zjevně si myslela, že jsem arogantní dívka, která se ji rozhodla naučit. Je lékařkou, ale ne všichni lékaři slyšeli o misofonii.
Musel jsem proto najít tento článek na Wikipedii a odtud přečíst výňatky, uvést příklady, že jsem nebyl jediný, kdo měl takové problémy, a teprve poté mě svokra nějak přijala.
S mým manželem je to ještě obtížnější. Někdy praskne semínka a kvůli tomu bojujeme. Říká, že nemůže jíst bez zvuku, nemůže jít do jiné místnosti, protože televize je jen v jedné. Když už po sté řeknu: „Prosím, přestaň mrznout,“mohlo by to explodovat. A když mě neslyší, je mi špatně, padají mi ruce, nevím, jak být, co mám dělat – opravdu trpím.
Manžel může sledovat film s nadšením a nevšimne si, že hlodá otřepy. Ale to je také zvuk, který mě naštve – mohu ho chytit za ruku a držet. Pomáhat mi mohou pouze psychologové, kteří se zabývají agresí.
Protože to je částečně jeden z projevů obsedantně-kompulzivní poruchy. Psycholog mi poradil meditaci, řekla, že musíte hodně cvičit, abyste si nedovolili věnovat pozornost zvukům, aby jste byli tak klidní, vždy člověk v zenu.
Nějak ale pochybuji, že uspěju, proto jsou prozatím uložena hlavně sluchátka a špunty do uší.
Když se poprvé objevil výraz „misophonia“, jeden z vědců se rozhodl provést experiment. Inzeroval v novinách a hledal lidi se sluchovými nebo sluchovými problémy.
Otec přinesl svou dceru, dospívající dívku, a začal s ní jíst zmrzlinu. Nevydržela to, rozplakala se, vyběhla hystericky z kanceláře. Dobře rozumím emocím této dívky, protože tato porucha ovlivňuje vše obecně.
Je velmi těžké žít ve společnosti takto.
Někdy, když se zvuk nezastaví, se cítím opravdu špatně. Nedávno jsem nemohl nijak spát, poslouchal jsem všechny zvuky v domě a na ulici. Bál jsem se, myslel jsem si, že se ke mně někdo plíží. Měl jsem záchvat paniky.
Pracuji s tím, jak nejlépe umím: u stolu hodně mluvím, najdu témata pro konverzaci, abych neslyšel mlčení. Čistička vzduchu také šetří – je to velký hukot, který bzučí, dostanete takový bílý šum, který rozptyluje a dokonce uklidňuje. Zároveň jsem v přírodě neuvěřitelně prostoupen zvuky, uklidňují mě.
Jdu do práce, a pokud se tam objeví nepříjemný zvuk, utlumím ho hudbou nebo kliknutím na myš. Můj kolega nesnáší zvuk polystyrenu, okamžitě vyběhne z místnosti, takže nejsem jediný. Jdu na oběd o hodinu později než všichni ostatní, abych neslyšel lidi jíst.
Nějakým zázrakem se můj stav kvůli zvukům na dítě nevztahuje. – mé dceři jsou tři roky a nemůžete jí vysvětlit, že musíte ztichnout nebo mlčky žvýkat. Postupem času ji samozřejmě budu muset naučit chovat se jinak a nevydávat takové zvuky.
(pozor, video obsahuje zvuky, které mohou sloužit jako spouštěč)
žvýkat
zvuk klepání tužkou
zvuk zmačkaného paketu
umlčet
čichat
POKRÝT: Německý Ovchinnikov – Stock.adobe.com
Nejsem blázen, jen mě vytáčí, když mi někdo křoupe do ucha!
Říkala jsem si, že je na čase to histaminové téma trochu odlehčit a podívat se na něco, co někomu přijde zábavné a mně tak trochu otravné. Nedávno totiž vyšla studie, která potvrdila, že nejsem prostě jen blázen, který netoleruje některé zvuky, ale že dost pravděpodobně v mé sbírce symptomů/chorob nechybí něco, čemu se česky říká misofonie. Není to žádný neznámý pojem, ale dokud jsem nečetla onu studii, nikdy jsem o něm neslyšela a myslela jsem si, že jsem prostě jen tak trochu mimo. Pokud vás třeba takové křoupání a žvýkání cizího člověka při jídle dokáže dovést k nepříčetnosti a vy netušíte proč, pak čtěte dál.
Zdroj: https://www.theodysseyonline.com/misophonia-disorder
Jsou dny, kdy mě křoupání, žvýkání či „mlácení pantem“ dokáží opravdu vytočit. Když se člověk neudrží a něco řekne, obvykle schytá odpověď, že dělá při jídle ty stejné zvuky a nemá si nač stěžovat.
Problém je, že se jen těžko druhému vysvětluje, že to není jen o těch zvucích, ale o tom, že v daný moment tak nevinný zvuk dokáže člověka neuvěřitelně naštvat. Není to jen nepříjemné, ale vyvolá to spoustu nepříjemných pocitů, které vrcholí chutí toho druhého minimálně zaškrtit.
Naštěstí jsem se vždy udržela a zlobu a agresi nějak zvládla, ale několik hádek na ono téma si jasně pamatuji. Nebo když si sednete do divadla vedle někoho, kdo hlasitě dýchá/funí, je pak opravdu těžké se nezvednout a neodejít. Zajímavé je, že vlna agrese odchází stejně rychle jako přišla a nezanechává žádné další negativní dopady vůči druhé osobě.
Pokud tedy máte pocit, že glgání druhého člověka s vámi pokaždé otřese, že při žvýkání nebo pomlaskávání ostatních vám nabíhají žíly na čele, potíte se a máte pocit, že vybuchnete vzteky, tak vás můžu uklidnit, že v tom nejste sami.
Co je misofonie?
Misofonie, kterou někdy nazývané jako syndrom 4S (selective sound sensitivity syndrom), není v lékařských kruzích zas takovým nováčkem, definována byla už někdy v roce 2001 (jako jedna z forem snížené tolerance ke zvuku), ale množství lidí, kteří by svůj problém řešili na lékařské úrovni, je opravdu minimální. V roce 2013 pak bylo navrženo, že by misofonie měla být zařazena mezi psychiatrické nemoci. Je definovaná jako snížená tolerance ke konkrétním zvukům, ať už mluvíme o jídle, stříhání nehtů, škrábání o tabuli či další pro ostatní běžné a tolerované zvuky. Vážná forma misofonie může být tak náročná, že vede k úplné izolaci od společnosti, protože nemocný není schopný zvládat pocity napětí, hněvu, paniky i agresivity, která může být cílená k ostatním i sobě samé. Může také postupně vést k větším problémům, depresím z nepochopení a celkově se zvrtnout ve vážnější mentální nemoc.
Když selže mozek
Teď už zpátky k výše zmíněnému článku, který se právě tímto problémem zabýval. Jelikož misofonie začíná někdy okolo 12 věku života (může se dostavit i dříve), předpokládali autoři studie, že může docházet i ke změnám na mozku nemocných osob.
Opravdu našli změny na frontalním laloku mozkové kůry (rozdílné spojení s oblastí anterior insular cortex, která je spojená s uvědomováním si emocí, zvýšená myelinizace) a potvrdili tak, že daný problém není jen výmyslem nemocných osob.
Při měření zjistili, že zvuk vyvolávající reakci (zvuk při jídle, dýchání) vede ke změnám v mozkové aktivitě, která může být doprovázená i fyzickými projevy jako je zvýšený srdeční tep či pocení.
Podle zaznamenaných změn dochází nejen k abnormální reakci na zvuk, ale především k selhání potlačení této abnormální reakce a nejsme tedy schopni ukočírovat danou reakci (která pak vede právě k projevům vzteku a nervozity).
Jelikož studie byla provedena jen na malém souboru pacientů, čeká nás jistě ještě potvrzení a další zkoumání, které by vysvětlilo, jak k takové neurologickému poškození vůbec dochází. Každopádně pokud znáte někoho, kdo je na vás z ničeho nic nepříjemný při jídle, je dost možné, že trpí právě misofonií.
Běžné zvuky, které ostatním nemusí vůbec vadit, mohou ostatní klidně „bolet“. Přiznám se, že jsem párkrát musela z určitých míst odejít nebo se hodně soustředit na to, abych situaci prodýchala.
Zdá se, že věkem a možná i dietou (přece jen protizánětlivá dieta tlumí i další pochody, které mohou takovou reakci stupňovat, třeba množství histaminu) se situace zlepšuje, ale někdy se mi stane, že mě to překvapí a daného člověka bych nejraději prohodila oknem (dvakrát).
Nejhorší je moje zkušenost se o dané situaci vůbec zmiňovat, protože lidé to považují za vtip a schválně pak ještě při jídle třeba mlaskají a vydávají zvuky, aniž by si zřejmě uvědomovali, že se pak snahou zvládnout návaly nenávisti a napětí dostávám do stresu.
Zdroj: http://www.slate.com/
Jak si pomoci?
Léčba je velmi omezená, což je dáno i tím, že jsme neznali důvod pro danou reakci a že tady diagnóza není moc rozšířená.
Myslím, že do velké míry může pomoci nácvik na dané zvuky, kdy při opatrném vystavování protivným zvukům si do jisté míry trochu zvykneme, ale je to cesta dlouhá a občas se to nepovede (navíc byste nevěřili, že každý člověk může při jídle vydávat jinak otravné zvuky a když si na jeden zvyknete, jiný člověk klidně může spustit reakci). Samozřejmě jídlo venku s hlučnějším pozadím, případně se zvukovou kulisou, docela pomáhá tlumit nepříjemné zvuky, které se dostanou k vašemu uchu (zato povídání si u jídla není občas nej volba, jelikož lidé mají tendenci u toho pak víc mlaskat a srkat atd). Pokud máte větší problémy, není na škodu navštívit specialistu a pustit se do nějaké kognitivně-behaviorální terapie, která pomůže zvládat danou situaci (terapie byla schopná pomoci 83% pacientů s misofonií). U těžkých případů se používá i medikace, ale pilulky samozřejmě nejsou lékem, pouze potlačují reakci, a vedlejší účinky většiny takových léčiv pak musíte zvážit sami. Každopádně nezapomínejte, že v tom nejste sami, není to žádná ostuda a že je možnost s tím do jisté míry pracovat.
A co vy? Máte podobný problém nebo vás zvuky nechávají klidnými? Podělte se o zkušenosti, co vám pomáhá zvládat každodenní boj.
Taky vám vadí mlaskání při jídle? Může za to misofonie
Zatímco žvýkání a srkání spolustolovníků většina z nás bez větších problémů přežije, lidé s misofonií (což je něco jako nenávist vůči zvuku, respektive snížená zvuková tolerance) je mohou považovat za hluboce dráždivé až do té míry, že jsou v lepším případě znechuceni, v tom horším je dokonce ovládnou násilnické sklony.
Pozorování činnosti mozku, které v této souvislosti provedli vědci z Newcastle University, odhalilo, že lidé s misofonií mají silnější propojení mezi částí mozku, která zpracovává zvuky, a částí, která zpracovává pohyby svalů v ústech a krku. Když byl lidem s misofonií přehrán tento „spouštěcí zvuk“, skenování ukázalo, že oblast mozku zapojená do pohybů úst a krku byla nadměrně aktivní ve srovnání s kontrolní skupinou dobrovolníků, kteří misofonií netrpí.
Takto postiženým lidem se zdá, že jim zvuk proniká až do morku kostí.
„Myslíme si, že při misofonii spouštěcí zvuky aktivují určitou motorickou oblast, i když daná osoba zvuk pouze poslouchá,“ prohlásil doktor Sukhbinder Kumar, neurolog z Newcastle University. „Takto postiženým lidem se zdá, že jim zvuk proniká až do morku kostí.“
Výstřel neuronů
Kumar a jeho kolegové věří, že spouštěcí zvuky aktivují takzvaný zrcadlový neuronový systém mozku. Předpokládá se, že zrcadlové neurony „vystřelí“, když člověk provede nějakou akci, ale také když vidí, že ostatní dělají určité pohyby.
Aktivace zrcadlového neuronového systému pomocí spouštěcích zvuků sice nezpůsobí, aby lidé s misofonií začali nedobrovolně žvýkat nebo polykat, vědci se však domnívají, že může vyvolat nutkání k tomu, čemu říkají „hyperzrcadlení“. Doktor Kumar uvedl, že někteří lidé s tímto stavem napodobují zvuk, který slyší, protože jim to přináší určitou úlevu, snad kvůli tomu, že znovu získají kontrolu nad pocity, které je ovládají.
Trénink proti znechucení
Pokud objev zveřejněný v časopise Journal of Neuroscience obstojí i v budoucím výzkumu, mohl by připravit cestu k účinnějším terapiím pro misofoniky. Doktor Kumar vysvětlil, že systém zrcadlových neuronů lze trénovat, takže je možné, aby lidé přerušili spojení mezi konkrétním zvukem, který je přivádí k šílenství, a úzkostnými stavy, které následně zažívají.
Výzkum ve Velké Británii v letošním roce potvrdil, že asi 12 % lidí mělo mírné příznaky misofonie a 0,3 % se potýká s opravdu těžkými stavy. Těžko říct, jak to mají Češi, ale nás většinou učili, že při jídle se nemlaská. Občas k tomu přilétl i pohlavek, což by nasvědčovalo tomu, že většina českých rodičů trpí misofonií v horším stádiu.
Pokud nesnášíte mlaskání, můžete být kreativní génius
foto: Shutterstock, zdroj: The Guardian
Averzi ke zvukům žvýkání vysvětluje zrcadlový systém v mozku
Jestliže při specifických zvucích zažíváte frustraci, vztek nebo nechuť, je možné, že trpíte poruchou známou jako misofonie. Tento stav byl poprvé popsán před 20 lety.
V roce 2013 trojice nizozemských vědců formálně představila diagnostická kritéria ve snaze klasifikovat misofonii jako psychiatrickou poruchu.
I přes rostoucí počty výzkumů týkající se tohoto tématu, nebyla misofonie dosud zařazena mezi psychiatrické stavy.
Misofonie je definována psychickou averzí vyvolanou určitými zvuky. Většinou je averze vyvolána orálními zvuky, jako je dýchání, žvýkání a polykání. Může však být spuštěna i zvuky klepání či klikání.
V roce 2017 vyšla neurologická studie zkoumající původ misofonie, podle ní byly spouštěcí zvuky spojeny se zvýšenou aktivitou v předním insulárním kortexu, části mozku podílející se na vědomí a emocích. Nový výzkum vedený stejným týmem z Newcastle University vedl k poznatkům, že jezení a žvýkání jsou hlavními spouštěči misofonie.
Nečekaná zjištění odhalila zvýšenou aktivaci oblastí mozku odpovědných za orofaciální motorický pohyb v reakci na misofonické zvuky. Pacienti trpící misofonií navíc vykazovali zvýšenou funkční konektivitu mezi orofaciálními motorickými oblastmi a sluchovou i zrakovou kůrou v klidovém stavu.
„Překvapilo nás, že jsme našli podobný model komunikace mezi vizuálními a motorickými oblastmi, odráží to skutečnost, že k misofonii může dojít i vlivem vizuálního spouštěče,“ říká Sukhbinder Kumar, hlavní autor studie.
„To nás vedlo k přesvědčení, že tato komunikace aktivuje tzv. zrcadlový systém, který pomáhá zpracovávat pohyby jiných jedinců aktivací našeho vlastního mozku podobným způsobem, jako kdybychom pohyby prováděli sami.
“
Systém zrcadlových neuronů byl objeven v 90. letech týmem italských vědců. Jeho přítomnost u lidí byla dosud jen diskutována.
Kumar a kol. připouštějí, že jejich poznatky jsou stále spíše hypotetické, neexistují totiž neuroimagingové důkazy o zrcadlových neuronech u lidí. Současná technologie magnetické rezonance není dostatečné detailní, aby přiblížila aktivitu jednotlivých neuronů. Nicméně hypotéza o zrcadlové neuronové misofonii je přesvědčivá.
„Myslíme si, že u lidí s misofonií dochází vlivem nadměrné nedobrovolné aktivaci zrcadlového systému k pocitu, že zvuky vydávané jinými lidmi pronikají do jejich těl bez jakékoliv kontroly,“ dodává Kumar. „Je zajímavé, že někteří lidé mohou snížit své příznaky napodobováním akce generující spouštěcí zvuk, což může naznačovat obnovení pocitu kontroly.“
V další práci by se britský tým chtěl zaměřit na nové druhy terapie, které by braly v potaz i motorické oblasti mozku. Mezi současné druhy terapie patří zvuková terapie a expozice.
O nové studii informuje The Journal of Neuroscience.
Originální studie: https://www.jneurosci.org/content/early/2021/05/20/JNEUROSCI.0261-21.2021
Zdroj: NewAtlas
Obrázek: Andriyko Podilnyk via Unsplash
Diskuze Nedokážu vystát zvuky
Zdravím, jsem už absolutně na nervy, nedokážu vystát jen když někdo
jí. Musím jist sama v místnosti. Třeba když rodiče jedí oříšky a
u toho chroustají, absolutně mě to vytočí a mám chuť vše rozflákat a
křičet. O mlaskání ani radši nemluvím.
Hrozně moc zvuků mě hned
vytočí že nemůžu normálně vklidu fungovat. Může se vám to zdát
přehnané, a věřte mi, že jsem se snažila to ignorovat, ale NEJDE TO.
Už jsem byla tak zoufalá že jsem si to začala googlit a narazila jsem
na,,misofonii“, máte s tím někdo zkušenos? Jak se to léčí (a jestli to
vůbec jde), protože už nemůžu prostě ani být s rodinou v jedné
místnosti.
Velikost písma:
@Anonymní píše:
Zdravím, jsem už absolutně na nervy, nedokážu vystát jen když někdo jí.
Musím jist sama v místnosti. Třeba když rodiče jedí oříšky a u toho
chroustají, absolutně mě to vytočí a mám chuť vše rozflákat a křičet.
O mlaskání ani radši nemluvím. Hrozně moc zvuků mě hned vytočí že
nemůžu normálně vklidu fungovat. Může se vám to zdát přehnané, a
věřte mi, že jsem se snažila to ignorovat, ale NEJDE TO.
Už jsem byla tak zoufalá že jsem si to začala googlit a narazila jsem
na,,misofonii“, máte s tím někdo zkušenos? Jak se to léčí (a jestli to
vůbec jde), protože už nemůžu prostě ani být s rodinou v jedné
místnosti.
Záleží jak to máš dlouho. Mám to možná podobně.
Znam to, asi to nemam tak intenzivni jako ty, ale i tak… Uplne takovej
pocit rostouciho vnitrniho napeti a agrese. Nejakym svym zpusobem s tim
pracuju, takze to relativne rychle zazenu, ale jsou i chvile, kdy jsem kvuli
tomu protivna a neprijemna.
V první řadě zkus vyšetření na ORL, někdy je za tím porucha sluchu.
Psychiatr ani psycholog bohužel moc nepomůže, nejedná se o psychickou
záležitost, ale o funkční poruchu vnímání sluchu. Má to poměrně dost
lidí, jen se o tom stydí mluvit. Z nějakého důvodu je horší vnímání
zvuků, pokud jde o blízké lidi. Je to podivná záležitost, trpím
tím taky.
Taky tím trpím a je to příšerný. U rodičů jsem si k víkendovym
obedum nosila špunty do uší protože sourozenec mlaská i se zavřenou
pusou. Jak já tě chápu. Včera v noci se třeba kočka čtvrt hodiny
lizala, jak se čistila a já myslela že ji zabiju Ale nijak to neřeším, žádný lékař nebo
tak. Spíš se snažím takovým zvukum vyhybat. Kohoutky pořádně dotáhnout,
když někdo cvaka propiskou tak odcházím, když někdo mlaska tak záleží
kde a s kym zrovna jsem(bud odejdu jakože na WC se uklidnit nebo poprosím ať
přestanou mlaskat). Přítel o tom ví, mlaskat se odnaucil díky za to. Za co
bych ale asi nejvíc vraždila jsou lidi co popotahuji takovou tu malinkou
rýmu. Mě berou vzteky ze mám chuť křičet, dát lepaka, hodit po nich
balíček kapesníku – cokoliv jen aby už s tím přestali. Nebo když někomu
píská v nose, popř. si stále dokola odkaslavaji Jinak ale mi přijde že i celkově jakékoliv
zvuky vnímám nějak víc nahlas než ostatní, což je kupodivu protože
zároveň trpím tinnitusem. Hodně se lekam zvuků. A mimo opakovaných zvuku
mi vadí i opakované pohyby, například když někdo nervozitou trepe a
poklepava nohou.
Vážně tě chápu Sama jsem zvědavá kdo ještě další napíše
třeba nějakou zkušenost.
Mám to od dětství a je to k zešílení. Pokud se dá odejít, odejdu.
Pokud nedá, trpím a bojuji s vnitřním vztekem, kdy mám fakt chuť
dotyčnému jednu fláknout a to normálně agresivní nejsem.
A jak je psáno
i výše, též mi vadí pískaní v nose, když si tchán jezdí jazykem po
zubech, klepání nohou, praskání kloubů, funění, chrápání, hlasité
pití, popotahování nudlí.. Léčit se to moc nedá, spíš se naučit
ovládat tu vnitřní nasr. anost z toho a zvyknout si. Ale chápu tě
A proč nezkusite psychiatra? Jednak to hodně omezuje vás samé a i vaše
nejbližší…
@Magical-eyes
píše:
A proč nezkusite psychiatra? Jednak to hodně omezuje vás samé a i vaše
nejbližší…
Na tohle psychiatr nepomůže, není to psychická porucha, ale většinou
problém mezi uchem a mozkem. Můžou tě tam možná narvat práškama na
uklidnění, ale to je poněkud zbytečný.
Mám to stejně, ale je zvláštní, že mi to vadí jen u někoho.
Mlaskani, šeptání!, nejhorší je, když někdo mluví a hodně mlaská.
Psycho…
Me to taky vadí, ale jen u někoho
Pokud vadí pouze zvuky jídla, tak to psychického původu je (což
neznamená, že psychiatrvždy pomůže)
pokud vadí všechny zvuky, může jít o zesílené vnímání zvuku, což
může být různého původu vč středoušního – ORL je na místě.
Nicméně na každý zvuk se dá zvyknout a nevnímat ho – pokud tam není
právě nějaká psychická překážka.
Poměrně velký randál dělá vlastní polykání a každý polyká během dne
ikdyž nejí – nikoho ten randál neobtěžuje, protože ho mozek prostě
odfiltruje.
Kdyby mě chtěl někdo mučit, pustí mi asmr videa s mlaskani.
Brrrrrrrr
@Anonymní píše:
Taky tím trpím a je to příšerný. U rodičů jsem si k víkendovym obedum
nosila špunty do uší protože sourozenec mlaská i se zavřenou pusou. Jak
já tě chápu. Včera v noci se třeba kočka
čtvrt hodiny lizala, jak se čistila a já myslela že ji zabiju Ale nijak to neřeším, žádný lékař nebo
tak. Spíš se snažím takovým zvukum vyhybat. Kohoutky pořádně dotáhnout,
když někdo cvaka propiskou tak odcházím, když někdo mlaska tak záleží
kde a s kym zrovna jsem(bud odejdu jakože na WC se uklidnit nebo poprosím ať
přestanou mlaskat). Přítel o tom ví, mlaskat se odnaucil díky za to. Za co
bych ale asi nejvíc vraždila jsou lidi co popotahuji takovou tu malinkou
rýmu. Mě berou vzteky ze mám chuť křičet, dát lepaka, hodit po nich
balíček kapesníku – cokoliv jen aby už s tím přestali. Nebo když někomu
píská v nose, popř. si stále dokola odkaslavaji Jinak ale mi přijde že i celkově jakékoliv
zvuky vnímám nějak víc nahlas než ostatní, což je kupodivu protože
zároveň trpím tinnitusem. Hodně se lekam zvuků. A mimo opakovaných zvuku
mi vadí i opakované pohyby, například když někdo nervozitou trepe a
poklepava nohou. Vážně tě chápu Sama jsem zvědavá kdo ještě další napíše
třeba nějakou zkušenost.
To je tedy síla, to musí opravdu hodně ovlivňovat kvalitu života
Proč jsou některé zvuky lidem tak nepříjemné? Může za to misofonie
Žvýkání, chroupání popcornu v kině, škrábání nehtů po látce: tyto zvuky jsou pro většinu lidí téměř nepostřehnutelné, pro osmadvacetiletou Soniu je ale jejich poslech utrpením.
„Když slyším matku, jak popotahuje do telefonu, rozzuří mě to natolik, že musím položit sluchátko,“ přiznává mladá žena, kterou cituje francouzský týdeník L'Express. Stejnou přecitlivělostí trpí i dvaatřicetiletá Laura. Když její přítelkyně jí, musí odejít z místnosti – až tak je pro ni zvuk polykání nesnesitelný.
Ani jedna z nich není „citlivka“, obě ženy trpí reálnou poruchou – misofonií, tedy nenávistí vůči zvuku. Tuto poruchu objevili v roce 2000 Pawel a Margaret Jastreboffovi z Emoryho univerzity v Atlantě.
Nejde o sluchový problém, porucha spočívá v tom, že se v mozkové kůře spustí při vnímání těchto zvukových vln negativní pocity, jako je hněv, nenávist, úzkost nebo znechucení vůči specifickým zvukům.
Dědičná misofonie
Podle obou vědců může být misofonie dědičná a s lety se může prohlubovat. „Otec, bratr a sestra jsou trochu jako já, ale ne tolik. Pozoruji, že tento jev, který se objevil v dospívání, nabývá s věkem stále širších rozměrů,“ říká Laura.
Tři švýcarští psychiatři v jednom lékařském časopise zdůrazňují, že se vědecká obec v názoru na misofonii neshoduje. „Někteří vědci hlásají, že misofonii lze považovat za komplex symptomů, které patří k charakteristikám generalizované úzkosti nebo schizotypické poruchy osobnosti. Připouštějí ale, že je třeba provést studie,“ napsali švýcarští vědci.
Před hlukem není úniku
Tato tematika však zajímá lidi i mimo společenství misofonních. Je tomu tak proto, že v moderní společnosti člověka stále více pronásledují všudypřítomné zvuky.
Podle šetření agentury TNS Sofres 49 procent Francouzů soudí, že se situace s hlukem v jejich městě za posledních deset let zhoršila.
Přeplněné veřejné prostory, přetížená veřejná doprava, bezohlední sousedé: ve městě někteří snášejí život stále hůře.
Studie provedená v roce 2009 v Nizozemsku na padesáti pacientech ukázala škálu reakcí misofonních lidí, které mohou začínat roztrpčeností a končit slovní, či dokonce fyzickou agresí.
„Když jsem s blízkými, odcházím od stolu. Když sousedé ve vlaku chroupají chipsy, zacpu si uši nebo si nasadím sluchátka,“ uvádí Laura. Začala chodit k hypnoterapeutovi. „Byl překvapen mou žádostí, ale vysvětlil mi, že bude postupovat jako u toho, kdo chce přestat kouřit. Je třeba přeprogramovat mechanismy zakotvené hluboko v podvědomí,“ říká.
Sonia sní o tom, že v létě pojede na tichý ostrov, kde nikdo nebude v její blízkosti jíst, telefonovat ani hrát na kytaru.
Ticho je dnes považováno za luxus. Podle amerického vědce Gordona Hemptona na světě existuje jen asi 50 míst, kde není vůbec žádný hluk. Ve Francii není žádné. Misofonní lidé si budou muset ještě počkat, než naleznou svůj přístav klidu.
Nejtišší místo v České republice je v Brně. Vědci tam odhalí problémy hluku
Jiným případem než misofonie jsou zvuky, které jsou nepříjemné velkému množství lidí. Typicky se jedná o šustění polystyrenu nebo škrábání nehty o tabuli. Nečekaně velkému množství lidí se při jejich zaslechnutí dělá špatně.
Tento fenomén vědci začali zkoumat až v 90. letech minulého století. První byl výzkum na Nortwestern University. Trojice výzkumníků nahrávala nejrozšířenější nesnesitelný zvuk – právě škrábání nehtů o klasickou tabuli.
Postupně z něj odfiltrovali různá spektra, aby zjistili, jaký je dopad na lidské vnímání. Ukázalo se, že největší dopad na nelibozvučnost měla ta nejvyšší frekvence.
Naopak nižší vlnění lidem zase tolik nepříjemných pocitů nezpůsobovalo.
Tyto závěry potvrdily další modernější výzkumy. Ty dokázaly dokonce specifikovat, které zvuky jsou lidské ucho obecně nejvíce nepříjemné.
Vědci ale přitom vždy zdůrazňovali, že je tento problém hodně individuální a reakce jednotlivých lidí se hodně liší.
Německý výzkum z roku 2011 popsal, že při zvucích mezi 2000 až 4000 hertzy se u mnoha lidí nelibost projevuje i fyziologicky, tedy změnou tepu, ale třeba také vodivosti pokožky.
Z těchto výzkumů vyplývá, že díky lidské fyziologii je naše ucho výjimečně citlivé na zvuky na výše uvedené frekvenci. Vůbec nejhorší pak je, pokud se frekvence tohoto zvuku rychle mění, pak člověk reaguje velmi intenzivně.
Misofonie 4.56 MB
Když nesnesete hlas vlastní tchyně, tak možná trpíte misofonií. Nebo ne?
Misofonii je možné obecně popsat jako přecitlivělost na některé zvuky, s nimiž jsme nuceni být dennodenně v kontaktu. Zatímco většina lidí si ani nevšimne, že vedle nich někdo dýchá, ukusuje jablko nebo polyká, misofonik v takové chvíli trpí. Nejde ale o neochotu být tolerantní k chování druhých. Lidé postižení misofonií v takových momentech skutečně trpí.
Mozek pracuje „jinak“
Co se děje v mysli a těle člověka, který nikoliv vlastní vinou vnímá některé zvuky silněji a nepříjemněji, než je tomu běžné? U misofoniků vyvolávají pro ostatní zcela běžné zvuky zvláštní procesy, vedoucí až ke stavu, hraničícímu se šílenstvím.
Pouhé polykání osoby, sedící vedle takto postiženého člověka, může být deprimující, může vyvolat záchvat paniky, zuřivosti, úzkosti… V těle misofonika dochází k tak silnému podráždění, že jeho reakce většina lidí považuje za nepřiměřené. Není to ale jeho vina. Vědci zjistili, že mozek lidí, trpících misofonií, pracuje zkrátka jinak než mozek “normální”.
S přibývajícím věkem bývá hůř
Poruhu objevili a pojmenovali vědci na atlantské Emoryho univerzitě až v roce 2000. Do té doby byly její projevy přisuzovány jiným psychickým poruchám a byla tak nesprávně diagnostikována. Až na přelomu tisíciletí se s v lékařství začalo počítat s misofonií jako specifickou poruchou.
Vždyť podle výsledků skenování mozků lidí s tímto problémem bylo zjištěno, že jejich nervová soustava skutečně dostává jiné informace, než je tomu běžné. Jejich abnormálně fungující mozky vysílají zesílené signály, které v důsledku vedou k nestandardním fyziologickým i psychologickým projevům.
Misofonie je přitom postižením, u něhož zatím není vyloučené ani genetické podmínění. Laicky řečeno: misofonii je pravděpodobně možné zdědit po některém z předků.
Náchylnější jsou k ní přitom jedinci, jejichž život je navíc znepříjemňován tak zvaným tinitem, neboli “zvoněním či pískáním” v uších.
První projevy misofonie mohou přijít již v období puberty, vzácně i dříve a se zvyšujícím se věkem většinou nabírají na síle. Více pacientů pak pochází z vrstvy lidí s vyšším IQ a větší procento tvoří ženy.
Spouštěčem může být úplně cokoliv
Co je spouštěčem takto nepřiměřených reakcí misofoniků? Obecně lze konstatovat, že doslova cokoliv. Každý z takto postižených lidí má svůj vlastní zvuk nebo v horším případě dokonce celou skupinu zvuků, s nimiž se jeho mysl nedokáže vyrovnat.
Mohou to být již zmiňované zvuky, které ostatní vydávají při jídle, dětský pláč, ale třeba i obyčejné vrzání dveří nebo známé škrábání nehty po tabuli nebo po látce. Jsou zaznamenané i případy, kdy misofonik nechodí do přírody zkrátka proto, že nesnese ptačí zpěv nebo cvrkot cvrčků, jiné přivádí k histerickým projevům dokonce kočičí mňoukání nebo pro většinu lidí uklidňující předení.
Nemňoukat, nekašlat, nedýchat!
Život misofoniků je zkrátka poměrně složitý, zvláště v těch případech, kdy se porucha soustředí na zvuky, s nimiž jsme konkfontováni zcela běžně.
Lze předpokládat, že se obyvatel většího města nemusí setkávat s kočičím předením v případě, že kočku nechová (což je v takovém případě předem vlastně vyloučeno).
Jestliže se ale jeho porucha soustředí na hlasitější nádechy lidí, kašlání a podobně, není divu, že se tito lidé snaží vyhledat odbornou pomoc.
Je nějaká pomoc?
Je možné lidem trpícím misofonií účinně pomoci? Mnozí by si to samozřejmě přáli, ale stejně jako v léčbě jiných neurologických poruch to není jednoduché ani v tomto případě.
Jednou z možností je pokusit se tak zvaně snížit vědomí šelestu. Lidé, u nichž se to podaří, jsou potom schopni vnímat přijímaný zvuk méně citlivě a reagovat na něj přiměřeněji.
Pomoci může také poslech příjemných a lidskému vnímání přirozených zvuků, jako jsou zvuky lesa, déšť a podobně.
Samozřejmě je nutné brát v úvahu spouštěč misofonie. Celkově se ale jedná o složitý proces terapie, jejíž výsledek nemůže být jistý.
Nerová soustava člověka je neobyčejně složitá a svébytná, náprava jejích poruch je tedy v některých případech téměř nemožná.
Lidem, kteří trpí misofonií, tedy můžeme jen přát, aby se své noční můry jednou zbavili, a těm, kteří přechozí řádky naštěstí tak zcela nepochopili, aby to tak zůstalo navždy.
Vadí vám, když lidé mlaskají a srkají? Mohou za to přecitlivělé neurony, říkají vědci
Britští vědci objasnili, proč někteří lidé nedokážou vystát, když slyší druhé mlaskat a srkat. Může za to misofonie, neurologická porucha, která způsobuje, že má člověk nutkání sám žvýkat nebo polykat, přestože jen vnímá, jak si na jídle a nápojích pochutnávají druzí.
Zatímco někomu mohou zvuky, které lidé vydávají při žvýkání jídla a upíjení nápojů, připadat neškodné, pro člověka s misofonií mohou představovat naprosté utrpení. Misofonie je totiž neurologická porucha, která se projevuje sníženou zvukovou tolerancí, kdy jedince některé sluchové vjemy mohou přivádět k nepříčetnosti.
Vědci z univerzity v Newcastlu nyní v novém výzkumu pomocí skenování mozku odhalili, co za misofonii může. Lidé, kteří poruchou trpí, mají podle nich v neuronové síti silnější propojení mezi částí mozku, která zpracovává zvuky, a takzvaným premotorickým kortexem zodpovědným za ovládání pohybů v ústech a hrdle.
Když výzkumníci lidem s misofonií v rámci experimentu pustili zvuky mlaskání a srkání, část mozku spouštějící svaly v ústech a hrdle se jim přepnula do pohotovostního režimu, jako by sami jedli či pili. U zkoumaných, kteří poruchou netrpí, naproti tomu k natolik silné reakci nedocházelo. Informoval o tom britský deník The Guardian.
„Z výsledků naší studie vyplývá, že u lidí s misofonií zvuky, které vydáváme při jedení a pití, aktivuje žvýkací a polykací ústrojí, i když jen slyší, jak jídlo a nápoje konzumují druzí. Mají pocit, jako by se jim zvuky vtíraly do jejich vlastního těla,“ přiblížil jeden z autorů výzkumu, neurovědec Sukhbinder Kumar.
Společně se svými kolegy je přesvědčený, že nepříjemné zvuky v mozku spouští takzvaný zrcadlový neuronový systém. Zrcadlové neurony se totiž mohou aktivovat, když člověk vykonává nějakou činnost, ale i v situacích, kdy vidí, jak se dané aktivitě věnuje někdo jiný.
Nemusí to znamenat, že když někoho spatří jíst, začne sám naprázdno žvýkat nebo polykat. Tým britských výzkumníků ovšem upozorňuje, že k tomu mají silné nutkání a někteří z nich v takové situaci mlasknutí nebo srknutí druhých raději napodobí, protože je to pro ně často jediný způsob, jak se od nepříjemných pocitů osvobodit.
Zjištění, která vědci publikovali v odborném časopise Journal of Neuroscience, by mohla přispět ke zefektivnění terapie pro lidi s misofonií. Zrcadlové neurony se totiž podle Kumara a jeho spolupracovníků dají trénovat, takže se propojení mezi zvukovým vjemem a nepříjemnou reakcí může postupně přerušit.
Mohlo by vás zajímat: Fastfood je u nás cool, sním i osm kebabů, tvrdí youtuber Jdeme žrát
21:15
Fastfoody jsou cool téma a v Česku jsou populární. Posedlý jídlem nejsem, ale osm kebabů kvůli recenzi dám. Na začátku nebyl žádný plán, jen koníček | Video: Martin Veselovský