Patologie – Vše o zdraví

Nic se nemá přehánět, a to ani v něčem tak „zdravém“, jako je zdravý životní styl. Na všem totiž může vzniknout závislost a i když na první pohled člověk nedělá nic špatně, protože přeci „jen“ zdravě jí a pravidelně cvičí, tak se uvnitř něj může odehrávat závažné psychické onemocnění, které ve výsledku zdraví i život ničí.

• Zájem o zdravý životní styl a touha po zdravém, štíhlém těle je dnes velmi módní a naopak se varuje před obezitou a nadváhou z nezdravého jídla a nedostatku cvičení.
• Někoho tato doporučení mohou motivovat, ale u někoho to může propuknout v druhý extrém – chorobný strach z tloušťky a nezdravého jídla, patologickou závislost na cvičení a jídle.

Kromě oficiálních poruch příjmu potravy jako je mentální anorexie, mentální bulimie a patogenní přejídání se v poslední době stále častěji objevují i nové poruchy příjmu potravy, které nejsou tolik známé, na první pohled tolik zřejmé, ale život a zdraví ohrožují stejně.

Ortorexie

Jedná se o patologickou posedlost zdravou výživou a závislost na co nejčistší stravě, tedy stravě chemicky, průmyslově a geneticky neupravené. Z počátku se tedy může člověk jen orientovat na zdravou stravu a preferovat bio potraviny, ale časem se z toho může vyvinout až závislost a tato porucha příjmu potravy. Z řečtiny „orthos“ znamená správný a „orexis“ chuť. Ortorexie se může projevovat i jako fanatické dodržování určitého výživového směru nebo diety jako je makrobiotika, raw strava, vitariánství, apod.

• Nemocný žije v přesvědčení, že jen ten „jeho“ směr je ten správný a obsesivně dodržuje vše, co daný směr povoluje či zakazuje.
• Často také své okolí nutí, aby tomu také uvěřili a řídili se podle mnohdy striktních pravidel daného výživového směru.

Pro nemocné ortorexií je typický strach z nezdravého, nečistého nebo zakázaného jídla, neustálé studování informací o jídle, jeho přípravou a složením, mají výčitky po „nezdravém jídle“ a celkovou úzkost ohledně jídla.

Čím více o jídle studují, tím se jejich úzkosti a strach kolem jídla můžou navyšovat, protože dnes najdeme téměř na všem něco špatného a ortorektik pak neustále omezuje více potravin, až skončí na úplném minimu, což už může zdraví vážně poškodit.

Rozdíl anorexie a ortorexie je v tom, že nemocnému anorexií jde především o kvantitu jídla s cílem být co nejhubenější a u ortorexie jde hlavně o kvalitu jídla s cílem být co nejzdravější.

Pokud však člověk nemocný ortorexií začne zužovat výběr potravin a v důsledku sníží i celkově příjem, může tak docházet také k hubnutí, podvyživenosti a ztrátě důležitých živin a mohou se tak objevit metabolické, hormonální a psychické potíže až kolaps organismu, stejně jako u anorexie.

Ortorexie se stejně jako anorexie léčí především psychoterapií a v případě vážnějších následků je nutná hospitalizace či psychiatrická léčba farmaky.

Bigorexie

Bigorexie se projevuje závislostí na posilování, poruchou vnímání vlastního těla a posedlostí vlastním vzhledem. Je nazývaná také jako anorexie naruby, protože nemocný si připadá příliš hubený, slabý, i když ve skutečnosti tomu tak není a snaží se být co nejsvalnatější.

Stejně jako u anorexie se bigorexie projevuje striktním dietním omezením, přehnaným cvičením, sociální izolací, kdy se ze cvičení stane středobod života a vše ostatní jde stranou.

Aby nemocný měl co nejsvalnatější postavu, tak mnohdy tráví hodiny denně posilováním a užívá anabolické steroidy.

Často neumí odpočívat a regenerovat a to zvyšuje riziko úrazů a z dloudhobého hlediska hrozí poškození pohybového aparátu a organismu dlouhodobým přetěžováním, nevyváženou stravou a nadužíváním doplňků stravy a steroidy.

• Většinou to odnáší jeho psychika, trávení, játra a ledviny.
• Bigorexie postihuje častěji muže a nejvíce ohroženi jsou v oblasti sportu, kde je kladen důraz na velikost těla a váhu.

Drunkorexie

Tato porucha se projevuje hladověním a striktním dietním režimem během dne a večer nadužíváním alkoholu.

Jedná se vlastně o kombinaci poruchy příjmu potravy a závislosti na alkoholu, kdy nemocný, aby se mohl napít, musí hladovět, aby si udržel štíhlou postavu, protože alkohol je vysoce kalorický.

Nemocný zažívá podobně stavy jako u ostatních poruch příjmu potravy – úzkosti kolem jídla, výčitky svědomí, když poruší svůj „plán“, nespokojenost s vlastním vzhledem a postavou, deprese a pak je alkohol často to jediné, co ho z toho může na chvíli uvolnit a vytrhnout.

Tato porucha je častá u studentů. Kombinace hladovění a nadužívání alkoholu sebou přináší řadu zdravotních následků. Hlavní nebezpečí je v tom, že na prázdný žaludek se alkohol vstřebává výrazně rychleji a účinek alkoholu je tak silnější a tedy nebezpečnější.

Léčba závislostí na jídle a cvičení

Mám zkušenosti, že problémy s jídlem a cvičením, které jsou pro poruchy příjmu potravy typické, bývají mnohdy zástupné. Často jsou na pozadí těchto problémů pocity nespokojenosti, strachu ze selhání nebo také může jít o kompenzační reakci na nějakou stresující a zátěžovou životní událost.

Když se člověk trápí, tak kontrola jídla, hmotnosti, tvaru těla, příjmu potravy je často to jediné, co může ovlivnit a kde se může cítit úspěšný.

Proto je psychologická léčba těchto onemocnění zcela zásadní, aby se uzdravily i příčiny a kořeny nemoci, nejen její symptomy.

Bohužel mnoho nemocných raději vyhledává služby výživových specialistů či trenérů, kteří je mohou nevědomky ještě více utvrdit v jejich nezdravém a sebezničujícím chování, protože netuší, že se může jednat o psychickou nemoc.

• Pokud tedy cítíte, že se vám zdravá výživa a cvičení už dávno vymkla nebo právě vymyká kontrole, je to vážný problém, který nepodceňujte a co nejdříve vyhledejte psychologickou pomoc psychologa nebo psychoterapeuta.
• Čím dříve to začnete vy sami řešit, tím jsou vaše šance na vyléčení příznivější.

Strachy, úzkosti, neustále myšlenky na jídlo a cvičení, nesnesitelná samota a vnitřní trápení nemusí hrát ve vašem životě hlavní roli, když se rozhodnete vyléčit. 

Patolog nepitvá mrtvoly, ale živé lidi. Oslavme Den patologie

Kolem patologie panuje spousta mýtů a ruku na srdce, určitě jste si i vy představili mrtvoly, pitvání již mrtvých lidských těl a zjišťování příčin smrti. Taková je práce třeba soudního lékaře, patolog jako profese je však něco úplně jiného. Pojďme si na Mezinárodní den patologie, který připadá na 16. listopadu, vyvrátit zažité mýty.

Úkolem patologa je takzvaná histologická diagnostika. To znamená, že sedí většinu dne u mikroskopu a počítače a zkoumá malé, někdy na vlas tenké kousky tkáně.

Z těch dokáže na základě jejich struktury a různých anomálií vyčíst, jestli je tkáň normální, nebo ne.

Všechno poznává z barevných flíčků, koleček, teček, které jsou někde světle růžové a jinde tmavě modré. Důležité jsou i roky praxe. 

Je tam nádor, nebo ne? Neurčí to lékař, ale patolog

Patolog musí rozpoznat všechny typy i podtypy nádorů jak zhoubných, tak i nezhoubných, musí poznat zánětlivá onemocnění. Dokáže odpovědět na otázky, jestli je léčba účinná, nebo ne, jestli orgán získá zpět své funkce, jestli je poškození tkáně nevratné. 

Někdy má patolog na diagnostiku pouhých 7-10 minut, pokud pošle lékař kousek tkáně z operačního sálu. Při operaci může totiž chirurg odhalit něco, o čem neví, zda jde o nádor, nebo ne. Anebo již operuje zhoubný nádor a potřebuje ověřit, zda oderal vše a může ukončit operaci.

Trénink na patologa probíhá minimálně 5 let

„Na nás je tento milimetrový vzorek co nejrychleji zmrazit, ukrojit, nabarvit, přichystat na sklíčka a poté z něj v mikroskopu “vyčíst“, na co se vlastně chirurg, který čeká na sále na výsledek, dívá.

Čím více toho za svůj život a praxi patolog pozná, tím rychleji dokáže diagnózu určit a tím rychleji a lépe na to pak může další lékař reagovat. Jen základní výcvik patologa do atestace trvá 5 let a je nesmírně náročný, protože rozsah oboru je velmi široký a zahrnuje všechny orgány a orgánové systémy.

S vývojem medicíny se v průběhu let velmi změnil i objem práce – už nehodnotíme jen to, zda jde o nádor a jaký, ale současně posuzujeme, jaké jsou jeho vztahy k okolí – vyšetřujeme znaky, které určují, jak bude reagovat na léčbu atd.

Obecně lze říci, že výsledky naší práce jsou klíčem k následné léčbě nemocných,“ popisuje přednostka Pracoviště klinické a transplantační patologie IKEM doc. MUDr. Eva Honsová, Ph.D.

Ledviny, játra nebo srdce. Onemocnět může kterýkoliv orgán

Jen v loňském roce prošlo patologům v IKEM pod rukama více než 10 000 takových vzorků. „Mikroskopické vyšetření vzorku tkáně je jediná diagnostická metoda, která dokáže poznat, zda se například orgán po transplantaci neodhojuje nebo zda v něm neprobíhá klinicky skryté poškození.

Pracoviště klinické a transplantační patologie IKEM je specializované na morfologickou diagnostiku onemocnění ledvin, jater a srdce. Ročně vyšetříme asi 600 jaterních biopsií, stejný počet bioptických vzorků z transplantovaných ledvin a přibližně 400 z vlastních ledvin.

Další obrovskou část pak tvoří endoskopické biopsie zažívacího traktu a další chirurgické biopsie a cytologie. Součástí většiny bioptických vyšetření jsou různé techniky a metody, které umožní rozlišit rozdílné typy poškození tkáně.

Jde o imunohistochemické metody, imunofluorescenci, metody molekulární patologie nebo elektronovou mikroskopii. To vše dohromady dokáže jako puzzle sestavit obrázek nemoci, se kterou pacient bojuje,“ doplňuje přednostka.

Bez patologa by byli lékaři ztracení 

Patologie dnes již tvoří klasickou součást klinické medicíny. „Patolog je finální arbitr našich domněnek. My se domníváme, že pacient má nějakou chorobu, ale až patolog nám řekne, že to tak skutečně je, nebo že se mýlíme.

Před nasazením konkrétní léčby, která může být velmi náročná a specifická, je potřeba si ověřit diagnózu vyšetřením v patologické laboratoři. Spolupráce nefrolog-patolog funguje v IKEM na denní bázi.

To proto, že bez patologů nejsme schopni stanovit přesnou diagnózu, ať už jde o onemocnění ledvin, poškození transplantované ledviny nebo jiné problémy. K tomu, abychom získali odpovědi, musíme provádět invazivní zákroky, takzvané biopsie.

Ty na Klinice nefrologie IKEM děláme každý den 2-5krát a díky vynikající práci našich patologů víme už odpoledne výsledek,“ přibližuje prof. MUDr. Ondřej Viklický, CSc., přednosta Kliniky nefrologie IKEM.

Nemoc – Wikipedie

Nemocná Dívka, malba Michaela Anchera.

Nemoc neboli choroba či onemocnění je patologický stav těla nebo mysli, který je projevem změny funkcí buněk a v důsledku i morfologickým poškozením těchto buněk, tkání a orgánů. Podle normativní definice zdraví a nemoci je nemocí pouze takový stav, který nemocnému jedinci způsobuje subjektivní potíže, tato definice ale z lékařského hlediska nepokrývá všechny nemoci – příkladem je vysoký krevní tlak nebo některá nádorová onemocnění. Tato definice je tedy vhodná jen pro rozvinutá stadia nemoci.

Funkcionalistická definice zdraví a nemoci definuje některé funkce organismu jako správné a jiné už jako patologické, bez ohledu na to, jestli ty patologické způsobují nějaké subjektivní potíže. Problémem tohoto přístupu je ale stanovení „normálnosti“ funkcí, protože u většiny nemocí je přesun od fyziologických hodnot k patologickým plynulý.

Termín onemocnění je někdy používáno jako synonymum nemoci, jindy pro označení počátku nemoci nebo pro zdůraznění toho, že stav není konstituční, trvalou vlastností organismu.[zdroj?]

Infekční neboli nakažlivá nemoc je infekční onemocnění, jehož původce je schopný přenosu z organismu na organismus (např. chřipka, mor).

Obory zabývající se nemocemi

Studiem nemocí, metod a vědomostí o nemocech a jejich léčbě se zabývá lékařství, nemocemi postihující zvířata pak veterinární lékařství, u nemocí rostlin pak rostlinolékařství.

Podobory medicíny, které se zaměřují na zkoumání nemoci:

• Patologie
  • Patologická morfologie
  • Patologická fyziologie
• Nozologie (nosologie, nauka o nemocech) spočívá především v systematické klasifikaci nemocí.
• Etiologie zkoumá příčiny nemoci

Nozologická jednotka

Nozologická jednotka je termín, který zobecňuje určitou patologickou situaci v organismu jako stav, který je svou patogenezí, etiologií, projevem a výskytem vyhraněn oproti jiným nozologickým jednotkám. V praxi se dá definovat jenom tehdy, je-li daná nemoc způsobena jedinou velkou příčinou (infekce); při multifaktoriálních nemocích jsou pouhým zjednodušením situace.

Příznaky nemoci, syndrom

Příznak nemoci, tedy symptom, je klinický projev nemoci. Soubor těsně spjatých, společně se vyskytujících symptomů se pak označují jako syndrom.

Toto rozlišování nicméně je historicky problematické, protože pojem nemoci existoval podstatně dříve než medicínské znalosti dnešního typu. Existuje mnoho stavů, které se stále označují jako „syndromy“. A naopak, mnoho stavů s neznámou etiologií je označováno jako „nemoci“ v mnoha kontextech.

Klinická stadia nemoci

• latentní: nemoc se klinicky nijak neprojevuje
• prodromální stadium, časná patogeneze: objevují se první, nespecifické příznaky
• manifestní stadium, rozvinutá patogeneze: jsou přítomné specifické i nespecifické příznaky nemoci
• rekonvalescence
• východisko nemoci
  • úplné uzdravení
  • neúplné uzdravení
  • přechod do chronicity
  • smrt

Klasifikace nemocí a zdravotních problémů

Přesnou klasifikaci nemocí komplikuje fakt, že etiologicky různé nemoci mohou způsobovat stejné nebo téměř stejné potíže (či vůbec projevy), a naopak že tatáž nemoc (etiologická příčina) se může v konkrétních případech projevovat různými způsoby a působit různé potíže.

Mezinárodní zdravotnická organizace (WHO) se snaží tento pohled zohlednit tím, že kromě Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a souvisejících zdravotních problémů (MKN, anglicky ICD, The International Statistical Classification of Diseases and Related Health Problems) v roce 2001 vydala i novou klasifikaci ICF (obtížně přeložitelný název The International Classification of Functioning, Disability and Health v češtině bývá uváděn jako Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví, Mezinárodní klasifikace funkční zdatnosti atd.) Ta se však zaměřuje především na tělesné problémy spadající do oblasti fyzioterapie. Psychiatrie v analýze spíše stagnuje. Třetí, navazující klasifikace se týká léčebných a adaptačních intervencí (International Classification of Health Interventions, ICHI)

Mezinárodní klasifikace nemocí od roku 1900, kdy poprvé vyšla, byla převážně pouze číselníkem kódů pro vyhodnocování příčin smrti (vznikla přijetím klasifikace, kterou zavedl Francouz Jacques Bertillon). Teprve v druhé polovině dvacátého století (6.

revize, 1949), kdy si ji vzala za svou WHO, byla rozšířena tak, že je možno ji použít i jako pomůcku k určení diagnózy a k řízení provozu systému zdravotního pojištění. Kódy příčin smrti se staly jen jednou z málo známých závěrečných kapitol klasifikace.

Zatím poslední revizí je ICD-10 (1992).

Ve Spojených státech amerických Americká psychiatrická společnost vydává od roku 1952 klasifikaci DSM, (Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders, Diagnostický a statistický manuál duševních poruch). Ten je významnou a v mnohém určující předlohou pro V. díl (diagnózy F) mezinárodní klasifikace ICD. Poslední, v pořadí již pátá revize manuálu DSM vyšla roku 2013.

Existují i další klasifikační systémy zaměřené na konkrétní oblast medicíny, například TNM klasifikace zhoubných novotvarů nebo Mezinárodní klasifikace nemocí pro onkologii (MKN-O-3).

Některé medicínské nomenklaturní systémy obsahují mimo jiné i jednotlivá onemocnění, například SNOMED CT nebo tezaurus Medical Subject Headings (MeSH).

Nemoci, poruchy a stavy

Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN) používá pro vyjádření celé skupiny klasifikovaných stavů sousloví „poruchy, nemoci a stavy“.

Nejproblematičtější z hlediska zařazení pod pojem nemoc jsou stavy, jimž se věnuje psychiatrie. MKN pro ně používá souhrnného označení „duševní poruchy a poruchy chování“.

MKN-10 v úvodu V. kapitoly (diagnózy skupiny F) píše: „Porucha není přesný termín, ale užíváme ho zde pro označení existence klinicky rozpoznatelného souboru příznaků nebo chování, který je ve většině případů spojený s pocitem tísně a narušením funkce. Sociální deviace nebo samotný konflikt bez narušení osobního fungování zde nejsou zahrnuty, protože neodpovídají definici duševní poruchy.“

Problematické jsou jak klasifikace osobnostních poruch (které plynule splývají s nepatologizující psychologickou typologií osobnosti), tak některých forem psychóz (poruch vnímání a myšlení) a neuróz (afektivních poruch), jejichž chorobné projevy jsou ve značné míře podmíněny schopností kultury integrovat a využít různé psychické i tělesné vlastnosti a projevy (šamanismus a psychospirituální krize versus schizofrenie, dále například masturbace, leváctví, homosexualita, parafilie).

Rozdíly jsou také v hodnocení, zda některé psychické stavy jsou přiměřenou, popřípadě účelnou reakcí na skutečnou situaci. Psychiatrizace a medicinalizace některých problémů může být vnímána jako odvádění pozornosti od „nemocí společnosti“ nebo jako komerční nebo mocenské zneužití medicíny (deprese, poruchy erekce, syndrom hyperaktivity, kverulantní paranoia atd.).

Sociologie nemoci

Označení nějakého stavu za nemoc (nebo podobným pojmem) mívalo a má ve společnosti různé příčiny i následky. Obvykle, v různém poměru, k nim patří například tyto:

• povinnost nebo nutnost podrobit se omezením (například izolace) určeným k ochraně ostatních, případně i k formálnímu snížení statusu nemocného
• povinnost nemocného postojově se distancovat od stavu považovaného za nemoc (viz disociace) a buď usilovat o změnu (léčbu) nebo přijmout specifické nebo obecné snížení svého společenského statusu.
• povinnost podrobit se určité interpretaci stavu, procedurám (návštěva lékaře, vystavení potvrzení, vyšetřovací a léčebné postupy atd.) v rámci k tomu určeného veřejného mocenského subsystému
• právo na úlevy po dobu nemoci (pracovní neschopnost, uznávaná omluva) a na soucit
• v různé míře právo nemocného na podporu (zajištění nebo financování léčby, etická zásada povinnosti první pomoci, sociální podpora v nemoci a invalidní důchod, přizpůsobení veřejného prostoru handicapovaným atd.)

Označení nějakého stavu za nemoc s sebou obvykle nese například tyto konotace:

• nežádoucnost stavu (představa, že je nutno jej změnit nebo alespoň považovat za vadu, za zlo)
• omezenost stavu v čase (ohraničená onemocněním a vyléčením)
• léčitelnost
• nakažlivost (nebezpečnost)
• jednoduchá a specifická biologická příčina
• lékařská věda je jako jediná nebo hlavní kompetentní k interpretaci (výkladu) původu a smyslu stavu a k zajištění léčebných nebo ochranných opatření
• zdravotnické postupy jsou optimálním postupem řešení

Návštěva lékaře, určení diagnózy a standardní postupy léčby (klid na lůžku nebo doma, podávání léků atd.) jsou spojovány s nemocí často bez ohledu na účelnost. Například i v případě neschopenky na depresi se kontroluje, zda se nemocný řádně „léčí“ pobytem doma, ačkoliv pro vývoj stavu je „domácí vězení“ velmi nepříznivým faktorem.

Považuje-li někdo některý stav za nežádoucí nebo naopak se chce domoci pro postižené zvláštního zacházení nebo ochrany, může mít tendenci účelově vyhledávat i ostatní obecné „znaky“ (ale spíše obvyklé konotace) nemoci.

Ačkoliv uvedené faktory („znaky nemoci“) jsou na sobě do značné míry nezávislé, v běžných úvahách typu zda ten či onen stav (leváctví, homosexualita, pedofilie, tendence k sebevraždě, deprese, projevy stáří) je nemocí, často splývají do jednorozměrné dichotomie, do shluku konotací (George Orwell tuto ideologicko-mocenskou deformaci jazyka nazývá crimestop, blackwhite, doublethink). Stanislav Komárek nazývá tuto dichotomickou tendenci západní vědy a kultury polárním myšlením. Komárek zavedl i související pojem medicínsko-průmyslový komplex. Sociologie i takzvané antipsychiatrické hnutí v souvislosti s „přidělením“ podobných statusů, jako je pozice nemocného, zavedly pojmy labelling (v odborných textech překládáno jako nálepkování, zhruba odpovídá výrazu obecné češtiny škatulkování) a stigmatizace. Psychodynamické teorie (např. Bent Rosenbaum a David Garfield) píší v podobné souvislosti o kontejnerových pojmech (containers, container concepts). U Sigmunda Freuda, jednoho z otců psychodynamického přístupu, kontejnerovým pojmem nebyla nemoc, ale sex, což se pokoušeli reflektovat a korigovat jeho následníci. Polární myšlení a užívání kontejnerových pojmů je typickým příznakem fanatismu i manipulativních ideologií všeho druhu (politické i komerční) a jeho aplikace v medicíně otevírá možnost zneužití různých problémů cestou jejich medicinalizace.

Literatura

• NEČAS, Emanuel, a kol. Obecná patologická fyziologie. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2005, 377 s. ISBN 80-246-0051-X.
• HALOUZKA, Roman, a kol. Obecná veterinární patologie. VFU, Brno 2004, 188 s. ISBN 80-7305-496-5.

Sociologická literatura

• Containers, mental space, and psychodynamics (Bent Rosenbaum, David Garfield, Psyart 2001)
• Jazyk vědy a polární myšlení (Stanislav Komárek, Vhled 2/2001)
• Karel Chromý: Duševní nemoc, sociologický a sociálně psychologický pohled, Praha, 1990
• Stigmatizace u „psychogenních poruch“ (Ján Praško, Psychiatrie 1/2001)

Související články

• Diagnóza
• Duševní choroba
• Genetická choroba
• Infekční onemocnění
• Morbidita
• Nemoc z nesprávné výživy
• Nemoci ptáků
• Psychosomatika
• Remise

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu nemoc na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo nemoc ve Wikislovníku
• Téma Nemoc ve Wikicitátech
• U lékaře – nemoci a lékařská vyšetření

Autoritní data

PSH: 12578 GND: 4032844-2 HDS: 016312 LCCN: sh85038411 MA: 2779134260, 2909497911, 2909515208, 2909582595 NARA: 10640250 NDL: 00571210

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Nemoc&oldid=19842424“

Ortorexie – patologická závislost na zdravé stravě

Také vám přijde, že se pomalu a jistě stává ze zdravé výživy něco „nepřirozeného“ až občas asketického? Jsem moc ráda, že se v naší malé zemičce začali lidé o stravu zajímat a že vrchol kulinářského umění už není jen vyladit omáčku k dokonalosti a upéct bábovku. Začínám mít podezření, jestli to všechno nesměřuje zase někam jinam…

Velmi ráda brouzdám internetem a hledám nové zajímavé weby, recenze, zkušenosti, nové podniky, nové (super)potraviny … – zkrátka vše nového, co se výživy týče. Nedávno jsem narazila na produkt super-ghí.

Pro výrobu ghí (přepuštěné máslo, zbavené mléčné bílkoviny) není použité ledajaké máslo, ale výhradně máslo z mléka krav, které se pasou na čerstvé trávě. Toto ghí je tedy jakýsi „upgradeovaný“ produkt.

Produkt, který stojí skoro 7x více než klasické máslo!? A tak si pokládám jednoduchou otázku – není to už trochu moc?? Prosím, neberte to jako napadení či osočení…jen jako příklad. A že těch příkladů je. 

Je to už nějaký čas, co se definovala nová porucha příjmu potravy (PPP), tzv. ortorexie. Ortorexie se projevuje patologickou závislostí na zdravém stravování a biologicky čisté a nekontaminované stravě. Lidé s těmito sklony se v myšlenkách zabývají zdravou stravou více, než je zdrávo.

V průběhu dne neustále úsek od úseku přemýšlí, jaký bude další nutriční pokrm, který dokonale vyživí jejich organismus. Při nečekaném pozvání na oběd nebo večeři dochází ke skoro panickému jednání a reakcím, provázeným myšlenkami: „Co si tam asi dám?“ Následuje nervozita a neschopnost si danou společenskou událost vůbec užít.

Jakýkoliv prohřešek znamená těžké selhání.

Bohužel tento scénář není vymyšlený, ale zcela reálný. Stále více lidí jde z extrému do extrému. Dostávají se do společenské izolace, protože nejsou schopní polevit ze svých nároků.

Utrácejí peníze za „čisté“ výrobky – superpotraviny, biopotraviny, koncentráty bioaktivních látek, potraviny bez chemie – a úplně zapomínají na reálný život – život plný zážitků, uvolněné atmosféry, přátel, rodiny..

. a přirozeného stravování.

Ortorexie je porucha vážná, stejně jako anorexie. Pokud máte podezření, že se může týkat i vás nebo vašich přátel, můžete si zkusit udělat jednoduchý test – tzv. Bratmanův test. Pokud jste na skoro všechny otázky odpověděli ano, je na místě se nad sebou zamyslet :).

1. Trávíte více než 3 hodiny denně přemýšlením o vaší dietě?
2. Plánujete své pokrmy na několik dní předem?
3. Je pro vás nutriční hodnota vašich pokrmů důležitější, než potěšení z vlastního jídla?
4. Snížila se kvalita vašeho života se zvyšováním kvality vašeho stravování?
5. Stal jste se postupem času přísnějším sám k sobě?
6. Zvýšilo zdravější stravování vaši sebeúctu?
7. Vyloučil jste ze svého jídelníčku vaše oblíbené pokrmy a nahradil je „správnými“?
8. Působí vám vaše dieta potíže při stravování mimo domov, nebo ve styku s rodinou a přáteli?
9. Máte pocit viny, jestliže vaši dietu porušíte?
10. Cítíte vlastní uspokojení, jestliže se stravujete zdravě?

Zdroj testu: www.orthorexia.com

• autor: Michaela Bebová
• www.biochemicka.cz
• zdroj fotky: Shutterstock.com