Vzteklina, inaktivovaný celý virus – vše o zdraví

Vzteklina je akutní virové onemocnění centrálního nervového systému všech teplokrevných živočichů přenosné i na člověka Projevuje se změnami chování, zvýšenou dráždivostí, agresivitou, parézami, paralýzami a končí smrtelně.

Již na sklonku 19. století byly na nynějším území Čech a Moravy zaznamenány případy vztekliny u psů, koček a jiných zvířat dosahující několik set případů ročně. Ve dvacátých letech minulého století bylo ročně laboratorně potvrzeno 400-600 případů vztekliny. Z toho připadalo 86 % na psy.

V období 1919-1937 zemřelo na vzteklinu v Československu celkem 132 lidí a téměř 25000 jich bylo léčebně očkováno v Pasteurově ústavu v Praze.

Po skončení II. světové války se nákazová situace vztekliny u nás podstatně změnila a těžiště nákazy se přesunulo do volné přírody.

V padesátých létech narůstal význam lišek a liška obecná se stala hlavním šiřitelem vztekliny.

V lednu 1953 byla nařízena povinná a bezplatná vakcinace všech psů proti vzteklině na celém území státu. Vzteklina domácích masožravců poté ustoupila a roční výskyt vztekliny u psů se snížil na minimum. U lišek bylo naopak diagnostikováno až několik set případů ročně.

V osmdesátých létech dosáhla vzteklina největšího geografického rozšíření. S výjimkou několika okresů byla rozšířena na celém území ČR.

Maximální výskyt byl zaznamenán v roce 1984, celkem 2232 případů, z toho 2052 bylo u lišek. Přes určitý pokles počtu případů v dalších létech byla situace nadále nepříznivá.

Výrazný posun v tlumení vztekliny volně žijících zvířat přinesla orální imunizace lišek zaváděná v osmdesátých létech v řadě západoevropských zemí. Princip spočívá v podání očkovací látky ukryté v plastikové ampulce uvnitř vhodné návnady. Při konzumaci návnady a prokousnutí plastikového obalu přichází živý očkovací virus do styku se sliznicí dutiny tlamy a hltanu a navodí stav imunity.

Projekt orální vakcinace lišek proti vzteklině byl v ČR zahájen v roce 1989 v okresech Klatovy, Domažlice a Tachov ve spolupráci s německou stranou. V průběhu dalších let byly očkovací návnady pokládány 2x ročně, vždy na jaře a na podzim, a vakcinované území bylo postupně rozšiřováno.

V roce 1993 bylo ošetřeno celé území ČR s výjimkou okresů již nákazy prostých. Orální vakcinace lišek pak pokračovala v různém rozsahu i v dalších letech až do roku 2009, kdy byla ukončena. Celý průběh orální vakcinace lišek v ČR: Orální vakcinace lišek proti vzteklině v ČR – mapy 1989-2009 (434,1 KB)

Od zavedení orální vakcinace v roce 1989 měl výskyt vztekliny v ČR výrazně sestupnou tendenci. Již v roce 1995 poklesl celkový počet pozitivních nálezů o 88 % ve srovnání s výchozím rokem. Tento příznivý trend pokračoval s mírnými výkyvy v následujících letech.

V roce 2001 bylo registrováno již jen 35 případů a v roce 2002 pouze 3 případy vztekliny u lišek na okrese Trutnov. Od roku 2002 se na našem území nevyskytl žádný pozitivní případ vztekliny a ČR tak splnila kritéria pro přiznání statutu nákazy prostého státu.

Tato skutečnost byla deklarována ve věstníku OIE „Disease Information“ č. 30 z 23. června 2004.

V roce 2015  byl v ČR diagnostikován jeden pozitivní případ vztekliny u netopýra večerního. Vzteklina netopýrů je považována za specifickou variantu nákazy a jejím výskytem není dotčen statut vztekliny prostého státu dle kritérií OIE.

Nadále tedy platí, že od posledního pozitivního nálezu vztekliny u lišek v roce 2002 se až doposud vzteklina v ČR u terestriálních obratlovců nevyskytuje a celé území ČR je uznáno jako vztekliny prosté: Pozitivní nálezy vztekliny u lišek v ČR (118,2 KB)

Vzteklina se, na rozdíl od ČR, nadále vyskytuje v některých evropských zemích. Několik pozitivních případů ročně je hlášeno z Polska a Rumunska. Rizikovou zemí je dlouhodobě Turecko, kde jsou pozitivní nálezy hlášeny prakticky z celého území:  Vzteklina v Evropě – mapa (343,5 KB)

Proto jsou i nadále na celém území ČR vyšetřovány na vzteklinu lišky a psíci mývalovití (přednostně uhynulá a utracená zvířata) v počtu 4 kusy na 100 km2.

Zároveň také platí povinné očkování psů starších 3 měsíců proti vzteklině a povinnost nechat klinicky vyšetřit psa, který poranil člověka (1. a 5. den po poranění).

Očkování 101: Vše, co potřebuješ vědět

Co je to očkování a jak funguje? 
Očkování je proces, při kterém je do organismu vpravena očkovací látka za účelem aktivní imunizace. Tedy řízená reakce, při které se vytváří protilátky a stimulují paměťové imunitní buňky, které chrání očkovaného před daným onemocněním. Je to nejúčinnější prevence řady infekčních onemocnění.

Jaké jsou typy očkovacích látek? Čím se liší?
Existuje celá řada různých typů očkovacích látek, liší se vlastnostmi antigenní složky, tedy tím, v jaké formě je účinná součást vakcíny.

  • Velmi silným podnětem pro imunitní systém jsou živé, oslabené vakcíny, kdy účinná složka je živý, ale oslabený původce (nejčastěji virus). Oslabení (neboli atenuace) je dosaženo opakovanou kultivací v laboratorních podmínkách. Tyto vakcíny většinou bývají aplikovány v malém počtu dávek a chrání očkovaného po poměrně dlouhou dobu. Mohou po očkování častěji vyvolat celkovou reakci (únava, horečka, bolesti hlavy nebo svalů). Příkladem může být očkování pro spalničkám, zarděnkám, příušnicím, planým neštovicím, tuberkulóze, žluté zimnici.
  • Dále to jsou inaktivované očkovací látky, ve kterých je mikroorganismus usmrcený, příkladem je očkovací látka proti klíšťové encefalitidě či žloutence typu A.
  • Dalším typem jsou očkovací látky, ve kterých jako účinná složka je inaktivovaný toxin – očkování proti tetanu či záškrtu.
  • Nové vakcíny vznikají často na podkladě genového inženýrství – tedy do genomu (do genetické informace) například kvasinek či adenovirů se vkládá genová informace viru nebo bakterie, proti které má očkovací látka chránit. Toto pak vede k produkci protilátek proti danému onemocnění. Příkladem může být očkování proti hepatitidě B, ale i některé vakcíny proti SarsCov2.
Zajímavé:  LN: Heger: Připojištění ve zdravotnictví – vše o zdraví

Čeho se dosáhlo zavedením očkování? 
Zatím u jediného onemocnění – pravých neštovic – jsme dosáhli eradikace, tedy úplného vymýcení tohoto onemocnění.

U celé řady dalších očkováním preventabilních nemocí jsme dosáhli výrazného snížení výskytu onemocnění v populaci. Některá onemocnění, proti kterým se očkuje, dodnes neumíme léčit, tedy naší jedinou variantou je prevence těchto nemocí.

Příkladem onemocnění, která nemají zatím účinnou léčbu, je vzteklina nebo SARS covid-19.

Proč se očkuje i proti nemocem, které se již téměř nevyskytují? 
Je to proto, že pokud dojde k poklesu kolektivní imunity je zde jen malý krůček k propuknutí epidemie – tedy k masivnímu rozšíření tohoto onemocnění mezi lidmi.

Názorně to bylo vidět v nedávné době u spalniček – virus spalniček byl zavlečen z okolních států a velmi rychle se začal šířit u nás. Stalo se tak především díky poklesu proočkovanosti v dětské populaci (odmítání očkování) a částečnému vyvanutí imunity u dospělé, řádně očkované populace.

Přitom se zde dlouhá léta spalničky téměř nevyskytovaly. Čím více nechráněných jedinců v populaci je, tím snadnější je přenos infekce z člověka na člověka.

A v konečné fázi mohou být pak postiženi nejen ti neočkovaní, ale i ti, kteří se v minulosti řádně očkovali a buď nevytvořili z nějakého důvodu protilátky anebo už u nich došlo k jejich poklesu pod ochrannou úroveň.

Jak je možné, že naočkovaný člověk onemocní? 
Žádná očkovací látka nemá 100% účinnost. Očkovací látky s vysokou účinností (např. očkování proti klíšťové encefalitidě) chrání víc než 90% očkovaných jedinců.

To v praxi znamená, že malá část řádně očkovaných i přesto, že podstoupila očkování, ochrannou hladinu protilátek nevytvoří  (imunitní systém není dostatečně výkonný, nebo je imunitní reakce utlumena léky, které tento jedinec užívá).

Velmi důležité je též dodržování klidového režimu po očkování. I to přispívá k řádnému průběhu reakce imunitního systému.

Někdy se může také stát, že dojde k zásadní změně (mutaci) mikroorganismu a vakcína má pak nižší účinnost, než bylo původně předpokládáno. Jako příklad lze uvést  virus chřipky, který svoje antigenní vlastnosti mění často. Očkovaný člověk má (na rozdíl od vůbec neočkovaného) zpravidla mírnější průběh onemocnění bez závažných komplikací.

Jaké nežádoucí účinky můžeme po očkování očekávat?
Nežádoucí účinky po očkování se dělí podle frekvence výskytu od velmi častých až po velmi vzácné. Další dělení je na nežádoucí účinky lokální nebo celkové. Mezi velmi časté lokální reakce patří bolestivost, zarudnutí a otok v místě vpichu.

K často se vyskytujícím celkovým reakcím patří přechodná únava, bolesti hlavy, svalů, kloubů. Může být i zvýšená teplota. Každý očkovaný by měl po očkování dočasně změnit životní styl (nedoporučuje se cvičit, dělat těžkou, fyzicky náročnou práci, pít velké množství alkoholu..)  Tím lze nežádoucí účinky částečně minimalizovat.

Mezi zřídka se vyskytující nežádoucí účinky počítáme těžkou alergickou reakci, anafylaktický šok i některé neurologické komplikace. Jejich výskyt je výjimečný. Všechny závažné a neočekáváné nežádoucí účinky se mají hlásit na Státní ústav pro kontrolu léčiv.

Není žádný vědecky podložený důkaz o tom, že by očkování způsobovalo autismus, cukrovku (diabetes mellitus) či samo o sobě vyvolalo alergii či astma.

Jaké jsou důvody, pro které někteří pacienti nemohou být očkováni? 
Důvodem jsou zdravotní problémy– tedy závažná alergická reakce na předchozí očkování, alergie na některou ze součástí očkovací látky, některá závažná neurologická onemocnění, závažné poruchy imunity (autoimunní onemocnění). U některých očkování se nedoporučuje očkovat v těhotenství či při kojení. Omezujícím faktorem může být i věk očkovaného jedince.

Má smysl očkování proti chřipce v zimních měsících? 
Každoroční očkování proti chřipce se doporučuje rizikovým skupinám obyvatel, tedy seniorům, chronicky nemocným nebo například lidem po odstranění sleziny. Očkování lze doporučit lidem, kteří pracují ve zdravotnictví, nejen jako osobní prevenci a i jako prevenci, která chrání pacienty, o něž pečují.

Jsou státy, kde se očkuje proti chřipce podstatně více než u nás (Velká Británie má 73% proočkovanost dospělé populace). Ideální dobou pro očkování proti chřipce je podzim, tedy období, než se virus začne v populaci ve větší míře šířit.

Při rozjeté epidemii se musí počítat s tím, že po očkování je 2 týdny němé okno, kdy ještě očkovaný člověk není chráněný a může onemocnět  (inkubační doby chřipky je 1 až 3 dny).

Které zdroje informací ohledně očkování jsou důvěryhodné a které naopak nikoliv? 
Důvěryhodné jsou webové stránky Ministerstva zdravotnictví ČR, České vakcinologické společnosti nebo očkovacích center.

Jistě je důvěryhodná i celá řada dalších zdrojů. Vždy je vhodné se podívat, kdo je autorem příspěvku a podívat se na jeho odborný profil.

Při nejasnostech je vhodné kontaktovat svého praktického lékaře, eventuálně se obrátit přímo na online poradnu očkovacích center či vakcinologické společnosti.

Vzteklina

Vzteklina je akutní virové onemocnění centrálního nervového systému, postihuje všechny teplokrevné živočichy včetně člověka. I v současné době je toto onemocnění smrtelné, proti této nemoci neexistuje žádná účinná léčba.

Zajímavé:  Nejčastější závažná oční onemocnění – vše o zdraví

Máte zájem o očkování a chcete příspěvek? Připravili jsme pro vás rychlý přehled příspěvků pojišťoven.

Virus vztekliny se nachází ve slinách nemocného zvířete. Člověk se nakazí při pokousání nebo poškrábání zvířetem a vniknutím slin nakaženého zvířete do rány člověka.

Zdroj nákazy

Zdrojem nákazy jsou nejčastěji psi, opice a netopýři a jiní teplokrevní savci (mývalové, skunci, lišky apod.).

Na této stránce jsou odborně garantované informace. Můžete se také přímo objednat na očkování do některého z očkovacích center.Upozornění: Rozhodnutí ohledně vhodného očkování patří plně do kompetence odborníků. Odbornou konzultaci Vám poskytnou lékaři v centrech Očkování a cestovní medicíny Avenier.

Inkubační doba obvykle trvá 3–8 týdnů, výjimečně i déle až roky. Trvání inkubační doby závisí především na velikosti dávky viru, na závažnosti a vzdálenosti poranění od centrálního nervového systému (čím blíže je poranění hlavě, tím je inkubační doba kratší).

Příznaky

Mezi první příznaky onemocnění patří obvykle nespecifické bolesti v místě poranění (svědění, brnění, pálení), bolest hlavy, zvýšená únava, zvýšená teplota, nechuť k jídlu, bolest svalů. Onemocnění se může rozvinout do dvou forem; první je tzv. zuřivá forma s rychlým průběhem a hyperaktivitou, při které smrt nastává během několika dnů.

U této formy vztekliny dochází při pokusu o napití k bolestivým křečím polykacího svalstva, které se objevují i při pouhé představě vody (hydrofobie, strach z vody). Křeče se následně rozšiřují na celé tělo a postupně přecházejí v obrny.

Druhá, paralytická (tichá) forma vztekliny probíhá pomaleji a smrt nastává ochrnutím svalů poté, co se infekce rozšíří po celém centrálním i periferním nervovém systému.

Na této stránce jsou odborně garantované informace. Můžete se také přímo objednat na očkování do některého z očkovacích center.Upozornění: Rozhodnutí ohledně vhodného očkování patří plně do kompetence odborníků. Odbornou konzultaci Vám poskytnou lékaři v centrech Očkování a cestovní medicíny Avenier.

Preventivní preexpoziční očkování se podává ve třech dávkách 0., 7. a 21. (28.) den. Posilovací dávka se aplikuje po jednom roce, poté je účinnost na pět let. Dojde-li během pobytu v rizikových oblastech k pokousání zvířetem, doporučuje se ránu dostatečně vymýt mýdlovou vodou, vydezinfikovat a vyhledat co nejdříve lékařskou péči.

V případě provedeného preexpozičního očkování by měl cestovatel po pokousání dostat ještě 1–2 dávky vakcíny. Při pokousání nebo poranění zvířetem v rizikových zemích bez provedeného preventivního očkování se doporučuje co nejdříve zahájit antirabickou postexpoziční profylaxi pěti dávkami vakcíny a mělo by být podáno antirabické sérum.

V roce 2004 byla Česká republika prohlášena za tzv. „rabies free“ zemi bez výskytu vztekliny.

Na této stránce jsou odborně garantované informace. Můžete se také přímo objednat na očkování do některého z očkovacích center.Upozornění: Rozhodnutí ohledně vhodného očkování patří plně do kompetence odborníků. Odbornou konzultaci Vám poskytnou lékaři v centrech Očkování a cestovní medicíny Avenier.

OČKOVÁNÍ proti vzteklině

Obsah:

Promeškaný termín očkováníZdravotně stigmatizované osobyDoba použitelnosti a skladování

Vzteklina se vyskytuje na všech kontinentech světa – vyjma Antarktidy – a patří mezi akutní, fatální encefalomyelitidy způsobené neurotropními viry čeledi Rhabdoviridae, rodu Lyssavirus. Postihuje centrální nervový systém nejen člověka, ale také všech dalších savců. K lidské nákaze nejčastěji dochází po napadení a pokousání zvířetem nemocným vzteklinou.

To obvykle bývá zuřivé, vzteklé, někdy ale naopak přítulné a bez známek plachosti. Jakékoli divoké zvíře (např. tchoř, liška, vlk a netopýr) se může vzteklinou nakazit a stává se potencionálním rizikem vztekliny pro člověka. Také býložravci (domácí i divoká zvířata) – jako jsou koně, jeleni, skot – nejsou vůči vzteklině imunní. Přesto nepatří mezi její významné přenašeče.

Vzácněji se člověk může nakazit kontaktem s tělními tekutinami (slinami) nakažených zvířat, dostanou-li se přímo do očí, nosu, úst nebo otevřené rány. Mimo to existuje několik ojedinělých případů dokumentujících nakažení člověka způsobeného jiným přenosem, tj. např. přes placentu, transplantací, vzdušnou cestou aerosolem nebo nedostatečně inaktivovanou vakcínou.

V průmyslově vyspělých státech se virus vztekliny vyskytuje zpravidla jen u divokých zvířat, z nichž se může přenášet na domácí zvířata. Naopak v Africe, Asii a Latinské Americe, kde někdy vznikají nejen zvířecí, ale i lidské epidemie vztekliny, jsou jejím hlavním rezervoárem převážně toulaví psi.

Závažný problém představuje přítomnost tohoto viru u krev sajících netopýrů v Jižní a Střední Americe a hmyzožravých netopýrů v USA, Evropě nebo Austrálii, kteří se stávají rovněž jeho významným rezervoárem, a dosud nebyl navržen vhodný způsob jejich plošné imunizace.První příznaky vztekliny se mohou objevit 20 až 90 dní po nakažení.

Existují však případy, kdy inkubace proběhla již během jednoho týdne nebo naopak za několik měsíců až jednoho roku. Virus vztekliny se v místě poranění pomnoží a dále proniká do blízkého nervového zakončení. Odtud postihuje centrální nervový systém, což je jeho hlavní cíl.

Během dvou až čtyř dní před propuknutím nemoci, pacient pociťuje brnění, svědění a bolest v místě poranění, a přestože rána může být už zhojena, tyto příznaky se dále rozšiřují. Chování pacienta se mění, bývá velmi často podrážděn. Dostavuje se únava, nechutenství, bolesti hlavy, nespavost, deprese apod. Potíže se zhoršují díky postižení centrálního nervového systému.

Vzteklina se může projevit ve třech různých formách: křeče, šílenství nebo ochrnutí. Dojde-li k propuknutí vztekliny, je smrt téměř nevyhnutelná, protože neexistuje žádná léčba tohoto onemocnění. Jedinou možností, jak této nemoci zabránit, je okamžité a včasné postexpoziční očkování.

Díky několikaleté absenci zvířecí vztekliny patří Česká republika mezi oblasti bez výskytu vztekliny. Tohoto výsledku bylo dosaženo mimo jiné i plošným očkováním volně žijících zvířat, zejména lišek.

Zajímavé:  Antikoncepce a menstruace - vše o zdraví

Graf: Rizikové oblasti vztekliny ve světě (WHO 2013)

Očkovací látky obsah  

Název komerční vakcíny 1) 2) 3) 4) 5) Poznámka
RABIPUR PCEC 7.5.2018 R
VERORAB PVRV

Vzteklina

Vzteklina (Rabies, Lyssa) je virové infekční onemocnění, způsobující akutní encefalitidu. Vyznačuje se dlouhou inkubační dobou a 100% úmrtností. Jakmile dojde k manifestaci klinických příznaků, je choroba vždy smrtelná.[1]

ČR je od roku 2004 považována za „Rabies-free“ (v ČR se vzteklina nevyskytuje). V ČR se lze setkat s importovanou vzteklinou nebo se vzteklinou po kousnutí netopýrem. Zvýšené riziko vztekliny je při hranicích s Polskem a Slovenskem (tyto země nejsou „Rabies-free“).

Epidemiologie[upravit | editovat zdroj]

Hlavními vektory viru jsou různé druhy volně žijících i domácích masožravců. Netopýři hrají též důležitou roli v epidemiologii vztekliny. Vzteklina se přenáší kontaminací rány infekční slinou nakaženého zvířete.

Hlavním rezervoárem vztekliny v Evropě je liška obecná, od ní se často infikují psi. Pomocí orální vakcinace lišek byla vzteklina úspěšně eliminována v zemích západní a střední Evropy.

U nás byl poslední výskyt zaznamenán v roce 2002.

Patogeneze[upravit | editovat zdroj]

Charakteristické Negriho tělíska v Purkyňových buňkách mozečku u pacienta, který zemřel na vzteklinu

Vzteklinu vyvolává lyssavirus, patřící do skupiny rhabdoviridae[2].
Přenáší se při pokousání infikovaným zvířetem jeho slinami. Inkubační doba se pohybuje od 10 dnů po několik měsíců. Nejčastější rozmezí je 3-8 týdnů avšak může trvat i několik let. Virus vztekliny je neurotropní, do buňky vstupuje přes acetylcholinový receptor a replikuje se v cytoplazmě. Virové proteiny pak tvoří intracytoplazmatické inkluze viditelné ve světelném mikroskopu jako tzv. Negriho tělíska (např. v Purkyňových buňkách, ale nemusí se vyskytovat ve všech případech). Z místa kontaminace do CNS se virus šíří perineurálně. Napadá mozkovou kůru, prodlouženou míchu, jádra hlavových nervů a spinální ganglia.

Klinické příznaky[upravit | editovat zdroj]

Nemoc propuká poté, co virus začne masivně napadat mozkové buňky. Podle virulence kmene se u člověka dříve nebo později projevuje:

  • únava a poruchy spánku
  • emoční labilita a neklid
  • bolesti hlavy
  • dezorientace a zmatek
  • stoupající teplota
  • napětí v jizvě

Po několika málo dnech se objevuje:

  • nechutenství
  • nadměrná produkce slin
  • profúzní pocení

Pak nastává stadium bolestivosti při použití motorických svalů, hlavně polykacích a laryngeálních, nemocný trpí dysfagií a dušností.
V dalším průběhu nemoci se objevuje nadměrná vzrušivost:

  • hydrofobie – i pouhý pohled na vodu nebo zvuk tekoucí vody vyvolá u nemocného prudkou reakci
  • aerofobie – podobné příznaky při pobytu na chladném vzduchu

Později se úzkost a nervozita stupňuje, nemocný je agresivní, zuří, projevuje se u něj absence strachu a další poruchy osobnosti. Většina z těchto projevů má původ v bolesti následující po jakémkoliv podnětu, který způsobí aktivaci nervových spojů v CNS.
Majorita postižených umírá na srdeční selhání po záchvatech zuřivosti a zvláště ve stadiu křečí.

Choroba končí vždy smrtí během několika dnů (obvykle 2 až 10 dnů po nástupu nemoci[3]).
Viremie se u vztekliny nerozvíjí a virus, který se šíří axoplasmou neuronů, je chráněn dlouho před kontaktem s buňkami imunitního systému. U neočkovaných jedinců se specifické protilátky v séru objevují zpravidla až současně se zjevným onemocněním.

Důležitou známkou infekce CNS je nález specifických Ig v likvoru.

Diferenciální diagnostika[upravit | editovat zdroj]

Diferenciálně diagnosticky je nutné odlišit tetanus.

Léčba[upravit | editovat zdroj]

Rána se nejprve vydezinfikuje, a poté je aplikována očkovací vakcína proti vzteklině. Je nutno podat šest dávek – poslední až po 90 dnech od první. Pokud jsou aplikovány včas, virus se nedostane do mozku a nemoc je vyléčena.

Prevence a profylaxe[upravit | editovat zdroj]

 Podrobnější informace naleznete na stránce Profylaxe vztekliny.

Prevenci proti vzteklině u lidí představuje zejména vyhýbání se neznámým zvířatům. V průmyslově vyspělých státech se provádí celoplošné očkování divoké zvěře pomocí živé atenuované vakcíny, která obsahuje adaptovaný a oslabený virus vztekliny.

Člověk, který přišel do styku s inkriminovaným zvířetem, musí být okamžitě očkován. K očkování je možno přikročit i později, obvykle má nakažený slušné šance, začne-li se do týdne po pokousání, nicméně riziko neúspěchu s rostoucí prodlevou mezi pokousáním a první injekcí stoupá. Pokud očkování uspěje, imunizovaný organismus zlikviduje infekci dříve, než se dostane do mozku.

V dnešní době se pro očkování používají vakcíny vyráběny inaktivací lyssavirů. Viry vztekliny se nejčastěji pomnožují na lidských diploidních buňkách a kuřecích fibroblastech. Jedna vakcinační dávka obsahuje minimálně 2,5 IU inaktivované virové suspenze (lyofilizátu).

Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

  • Prevence vztekliny
  • Virové infekce nervového systému

Externí odkazy[upravit | editovat zdroj]

  • Vzteklina (česká wikipedie)
  • Rabies (anglická wikipedie)

Reference[upravit | editovat zdroj]

  1. ↑ SEIDL, Zdeněk a Jiří OBENBERGER. Neurologie pro studium i praxi. 2. vydání. Praha : Grada Publishing, 2004. ISBN 80-247-0623-7.
  2. ↑ POVÝŠIL, Ctibor a Ivo ŠTEINER, et al. Speciální patologie. 2. vydání. Praha : Galén-Karolinum, 2007. s. 297-299. ISBN 978-80-7262-494-2.
  3. ↑ BEDNÁŘ, Marek, Andrej SOUČEK a Věra FRAŇKOVÁ, et al. Lékařská mikrobiologie : Bakteriologie, virologie, parazitologie. 1. vydání. Praha : Marvil, 1999. 558 s. s. 455–457. ISBN 8023802976.
  • HAVLÍK, Jiří, et al. Infektologie. 2. vydání. Praha : Avicenum, 1990. 393 s. ISBN 80-201-0062-8.
  • KARGER-DECKER, Bernt. Unsichtbare Feinde. 1. vydání. Lipsko : Koehler & Amelang, 1968. 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *