Jak udržovat stálé vnitřní prostředí – vše o zdraví

Lidé se nás často ptají, čím je způsobeno, že se organismus může regenerovat a zbavovat zdravotních problémů. Většinou překvapíme tvrzením, že všechno je v organismu předem naprogramováno a organismus má své vlastní léčebné síly.  Jen mu musíme pomoci vytvořit dobré vnitřní podmínky, aby tyto vlastní léčebné síly mohly působit. 

Protože někdy lidé stále nechápou podstatu těchto léčebných sil, chtěli bychom v samostatných článcích tyto zákony regenerace přiblížit. V podstatě se jedná o zákony, podle kterých funguje každý organismus a také řízená regenerace.

Prvním zákonem, který určuje zejména fungování jednotlivých buněk je genetická informace, která je zakódována v jádru každé buňky. Jedná se o určitý program, podle kterého fungují buňky ve všech situacích, do kterých se během svého života dostanou.

Buňka má program, jak se zachovat, kdy se na její receptory naváže nějaký hormon (to je vlastně „kurýr“, který doručuje instrukci od jiného orgánu), co dělat při napadení virem, kdy se dělit, kdy se má zničit apod. V genetickém programu je samozřejmě naprogramováno ideální fungování buňky, včetně všech reakci na vnější podněty.

Blíže se o genetické informaci dozvíte např. na Wikipedii. Zadávejte klíčová slova gen, lidský genom.

Dalším důležitým zákonem, který hraje rozhodující roli při regeneraci organismu, je zákon homeostázy. Ten v živých organismech funguje obecně, a to jak na úrovni jednotlivých buněk, tak i na úrovni orgánů či celého organismu. Koncept homeostázy v biologii popsal a publikoval francouzský fyziolog Claude Bernard v roce 1865. Vlastní pojem „homeostáza“ pochází od amerického fyziologa W.

B. Cannona (1932).  V podstatě jde o to, že každý organismus má v sobě zabudováno množství různých regulačních mechanismů. Jejich pomocí se organismus stále přizpůsobuje změněným podmínkám, do kterých ho dostáváme. A i přes změněné podmínky se stále snaží, aby vnitřní prostředí našeho organismu bylo dle možností neměnné a příznivé pro činnost buněk, tkání, orgánů i celého organismu.

Homeostáza funguje podobně jako regulace vašeho vytápění v bytě. Na regulátoru máte nastavenou optimální teplotu, kterou máte rádi a ve které se cítíte dobře.

Vaše topná soustava má automatickou regulaci, která sleduje, aby teplota v místnosti odpovídala vašemu požadavku. Pokud narušíte tyto podmínky např.

tím, že v zimě začnete větrat a pustíte do pokoje zimu, regulátor spustí otopnou soustavu, která začne více vytápět, až zase dosáhne správné teploty.

Lidský organismus funguje na podobném principu. Jen těch regulačních mechanismů – jednotlivých prvků homeostázy –  má v sobě zabudováno mnohem víc. A všechny tyto regulační mechanismy dohromady zajišťují stálé podmínky v organismu. Organismus tedy v zásadě není nic neměnného, i když se nám tak může zdát. Naopak každou vteřinu se mění a přizpůsobuje okolnostem.

Nyní několik příkladů, kdy sami můžete homeostázu pozorovat.

Tento příklad všichni známe. Pokud se dostaneme do horkého prostředí – např. do přetopené místnosti nebo cestujeme do teplých krajin, všichni víme, že se začínáme potit. Organismus se tímto způsobem ochlazuje – jeho cílem je udržet naši stálou teplotu.

Pokud by organismus nereguloval teplotu, podle fyzikálních zákonů by se teplota našeho těla postupně přizpůsobila okolí. To znamená, že pokud bychom byli v poušti, kde je teplota 45 stupňů Celsia, brzy by i naše tělo mělo tuto teplotu.

K tomu však právě díky homeostáze nedojde, naše teplota zůstane na úrovni běžných 36,7 stupňů, jen se více potíme. Organismus s tím samozřejmě má dost práce. Toto jen ten nejnázornější příklad homeostázy.

Možná jste se nad tím tak nikdy nezamýšleli, ale když je vám v zimě zima a začnete se třást, je to také snaha organismu zvýšeným pohybem vyrobit více tepla a tak přirozeně udržet stálou teplotu. I tento třesot je jen ukázka homeostázy v praxi.

Další případ. Běžně jíme 3x až 5x denně, v noci obyčejně nejíme (s výjimkou pracovníků na nočních směnách a notorických jedlíků). A přesto i v noci žijeme, stále dýcháme, srdce bije, všechno nám funguje a máme stálou teplotu. Opět regulační mechanismy organismu, vlastně homeostáza, která tyto stálé podmínky zajišťuje.

Významná je také tzv. acidobazická rovnováha organismu, což je rovnováha mezi kyselinami a zásadami v organismu.  Vlastně jde o udržení stálého biochemického prostředí uvnitř organismu. Organismus udržuje např.

stále chemické složení krve, v buňkách i v mezibuněčném prostředí jsou udržovány určité koncentrace iontů zejména sodíku, draslíku a vápníku. Stálé chemické prostředí potřebují i jednotlivé buněčné součásti – např. buněčné „elektrárny“ mitochondrie.

Stálost tohoto prostředí z hlediska kyselosti nebo zásaditosti (určuje se tzv. pH) je velice důležitá.

Jen tak pro představu, v organismu máme přibližně 3500 druhů různých enzymů. Enzymy ovlivňují většinu reakcí v organismu, od přenosu kyslíku krví po detoxikaci jater. Enzymy jsou velice citlivé na pH tekutiny, ve které působí a také na teplotu.

Je například známo, že při teplotě vyšší než 42 stupňů Celsia se enzymy ničí. A protože enzymy ovlivňují v organismu velice mnoho reakcí, je vysoká teplota nad 42 stupňů Celsia pro člověka nebezpečná, a proto při dosažení této teploty člověk umírá.

Další příklady homeostázy z praxe: rozbité koleno se samo zahojí, zlomená kost sama sroste. Organismus se prostě stále snaží zachovat stálé podmínky. A nezávisí to ani na lékařích, ani na Centru řízené regenerace, ani nemusíte číst příručky a učit se to. Je to program organismu. Zákon.

Tento zákon se využívá i k umělému ovlivňování organismu. Začnu viditelnými příklady. Typickým příkladem jsou různé diety, lidé se změnou stravy pokouší dosáhnout změnu své postavy. Jsou i opačné případy, kdy se naopak váha přibírá.  Např.

v Japonsku je národní sport sumo, kde se utkávají obrovští a z našeho pohledu velmi tlustí zápasníci. Tito zápasníci jsou pro tento svůj sport speciálně živeni. Jejich organismus se jen přizpůsobuje vysokým dávkám potravin, které zápasníci sumo pravidelně dostávají.

I toto je projev homeostázy.

Organismus je přizpůsobivý i jinak. Možná jste viděli cestopis z Thajska, kde jsou tzv. dlouhokrké ženy nebo taky „žirafí ženy“. Ve vesnici Ban Huai Seau Tao. V této vesnici je zvyk, postupně mladým dívkám už od 5 let na krk přidávat kovové kroužky a uměle jím tím prodlužovat krk.

Dospělé ženy v této vesnici mají enormně dlouhé krky. Když odhlédnu od toho, že je to poměrně divný zvyk, tak je to zase jen známka toho, jak se organismus umí přizpůsobovat podmínkám, kterými na něj působíme. Podobně i kulturisté.

U nich nikdo nepochybuje, že velké bicepsy se dají vypěstovat. Jistě znáte příběh Arnolda Schwarzeneggera, také se nenarodil jako mimino s největšími bicepsy a ani to asi neměl v genech. To jsou všechno typické příklady, kdy je patrné, že organismus lze ovlivňovat i zvnějšku.

A on se tomu přizpůsobí. Přesně podle zákona homeostázy.

Na méně viditelné úrovni homeostáza působí také – příkladem jsou léky, které způsobují snížení tlaku, snížení tepové frekvence apod. A organismus „poslechne“ tuto tabletku a sníží tlak či tepovou frekvenci.

Vývojem léků, které také vlastně podle zákona homeostázy, působí na organismus, se zabývají týmy vědců.

 Podobně všechny historické „čarodějnice“ a „babky kořenářky“ také svými lektvary – úspěšně či neúspěšně působily na organismus a ten se přizpůsoboval a třeba i vyléčil z různých neduhů.

To jsou jen důkazy, že organismus není nic neměnného, naopak hodně a stále se mění a přizpůsobuje. Někdy organismu dá hodně práce udržet rovnováhu. Pokud to po delší dobu nezvládá, vznikne zpravidla zdravotní problém. Ale i opačný postup je možný. Od nemoci ku zdraví. Dnes je například známo, že cukrovka II.

typu, která se považuje za nevyléčitelnou nemoc, se může výrazně zlepšit a někdy i vyléčit. A podobně i jiné chronické zdravotní problémy. A dosahuje se toho právě změnou podmínek, kterými na organismus působíme. A pokud působíme dobře – což je cílem řízené regenerace – v organismu se postupně zlepšují vnitřní podmínky, buňky lépe fungují.

To se pak projeví na úrovni tkání, orgánů i celého organismu. Organismus začíná lépe fungovat a zbavuje se zdravotních problémů.  

Zajímavé:  Roztoče - Vše o zdraví

U chronických zdravotních problémů, které mají více příčin, se musí najednou odstranit všechny tyto příčiny. To znamená, musí se změnit více podmínek najednou. Například se změní struktura výživy, provede se eliminace některých potravin, přidají se doplňky stravy s vybranými živinami ve vyšších dávkách, působí se na střevní mikroflóru, doplní se příslušný druh pohybu apod.

 Na začátku se například na organismus působí Půstem pro zdraví nebo Zásaditým ozdravným programem. O tom, jak účinná může být jen změna výživy, se dočtete v samostatném článku Síla výživy. U každého zdravotního problému je toto celkové působení jiné. Vše je vždy zahrnuto v našich speciálních regeneračních programech při konkrétních zdravotních problémech.

Tím se radikálně změní vnitřní podmínky, ve kterých organismus funguje a on se jim samozřejmě podle zákona homeostázy přizpůsobuje. Přírodní lékaři mají již za léta praxe odzkoušeno, jak na organismus působit, aby se mohl postupně zbavovat např. dny, cukrovky, lupénky, artritidy, neuropatie a dalších jen léky neřešitelných chronických zdravotních problémů.

Ale toto působení musí být dlouhodobější, výsledky se nikdy nedostaví ze dne na den. A samozřejmě, protože každý člověk je jiný, nepůsobí vždy přímočaře a na 100 %. Přečtete si prosím článek Rychlost řízené regenerace.  Tyto regenerační metody jsou ověřeny praxí – čtěte případně článek Protokoly amerických lékařů přírodní medicíny.

Sami poznáte, že tyto regenerační metody mají solidní základ, v jehož základu je zákon homeostázy. To jsou tedy ty tajemné sebeléčebné síly organismu!

Závěrem je třeba říci, že zákon homeostázy funguje v organismu vždy. I když to třeba vůbec nepozorujeme. Je to náš velký pomocník na cestě řízené regenerace.

Pokud máte zájem se ozdravit nebo zbavit se nadváhy pomocí prověřených regeneračních metod lékařů přírodní medicíny, kontaktujte prosím Centrum řízené regenerace s.r.o. na tel. 777 744 247 v pracovní dny od 10.00 do 17.00 nebo nám pošlete mail. Podle vaší konkrétní situace vám nabídneme pro vás nejvhodnější Regenerační program.

Autor článku: Ing. Vladimír POPOV, Copyright, 2017

Poznámka o autorovi: Autor je lékařsky certifikovaným specialistou na oblast plnohodnotné výživy a lékařsky řízených půstů (Německo 2013). Oblastí zdraví se zabývá již více než 30 let.

Řídí Centrum řízené regenerace s.r.o. Publikuje především na internetu.

K datu copyrightu zveřejnil desítky odborných článků o souvislostech mezi výživou, překyselením organismu a skutečnou podstatou zdravotních problémů.

Tělo je jako závoďák. Jak z něj vymáčknout to nejlepší?

Jaká je nejdůležitější superschopnost našeho těla? Možná to slyšíš poprvé, ale říká si homeostáza! Samotné slovo je odvozené z řeckých homois (stejný) a stasis (trvání). Z hlediska zdraví je to schopnost našeho těla udržovat si stejné a trvalé vnitřní prostředí.

A proč to dělá? No přeci abychom mohli fungovat dlouhodobě a udržitelně.

Aby naše těla byla flexibilní a zdravá a hlavně, aby se občas mohla vrhat do všemožných extrémů a netradičních výkonů, které je dlouhodobě nesemelou na kost! V nitru těla je tak homeostáza vůbec nejdůležitějším procesem a stojí za ním celá řada mechanismů. 

Zdraví je jako dobře naladěný hudební nástroj

Nemusíš se zkoumat kousek po kousku, aby sis představil, jak nekonečně složitá mašina je lidské tělo. Je to prostor ohraničený kůží, kde všechno se vším souvisí. Každá buňka má svého souseda a s ním komunikuje. Mozek, srdce, imunitní systém, nikdo zde není kapitánem, ale všichni se musí podílet na spolupráci s jediným úkolem – udržet nás naživu.

Když máš v těle tolik odlišných typů a populací buněk, musíš mít i nějaká společná pravidla pro komunikaci. Nějaký společný cíl, nad-pravidlo, které ti vše usnadní. A tím pravidlem je právě udržovat stálé vnitřní prostředí – homeostázu.

Je to takový stav příměří a pohody, kdy se všem dobře spolupracuje a buňky našeho těla jsou zkrátka na jedné vlně. Je to, jako když ladíme hudební nástroj. Každá struna na kytaře má svou roli a občas vypadne ze souhry.

Aby ale mohl celý nástroj fungovat, musí se ta struna naladit zpět přesně na tu frekvenci, pro kterou byla vytvořena. Jedině tak je nástroj správně použitelný.

Je člověk od přírody extrémista?

Ale člověk přeci nefunguje 24/7 ve stavu vnitřního míru. Kdysi musel utíkat před šelmou, dnes spěchá do práce a občas své tělo z míru vyhodí pouhou negativní myšlenkou. Tomuto stavu se říká allostáza. Je to dočasné přizpůsobení se těla extrémním podmínkám.

Když se sportovec rozeběhne, tělem mu začnou kolovat stresové hormony jako adrenalin, aby měl dostatek energie pro maximální výkon. Tělo se tak cíleně “vyhodí” z rovnováhy a ustanoví si nový a dočasný “extrémní” stav fungování. Má to svůj důvod, protože díky tomu můžeme překonávat vlastní limity, dodržovat termíny a zvyšovat svou schopnost přežití.

Když ale v takovém extrému tělo necháme fungovat neustále, časem zapomene, jak vypadá jeho stav míru.

Dalšími takovými překážkami, které na nás dnešní doba šije a “vyhazuje” nás jimi z rovnováhy, jsou i průmyslově zpracované potraviny, informační stres, modré světlo, psycho-sociální stres. Kvůli těmto faktorům dochází k nedostatku kvalitního spánku, pohybu, přejídání se a následně k negativnímu obsahu naší mysli.

Když našemu nástroji jménem tělo napínáme všechny tyto struny moc dlouho pro co nejvyšší tón – prasknou. A pak nám dá o dost víc práce nástroj znovu spravit a naladit, aby mohl fungovat dlouhodobě a v souznění. A přesně to se děje, když se rozhodí 4 nejdůležitější pilíře našeho zdraví – spánek, pohyb, strava a mysl.

Naštěstí tělo má svůj způsob, jak se “ladit” do míru. Naším úkolem je jen vytvořit pro to ideální prostředí. Jsme navrženi pro to, abychom překonávali extrémy, ale rovnováha je v dlouhodobosti a udržitelnosti tou hlavní veličinou. Stejně jako se ženeme do extrémů se musíme hnát i do starání se o vlastní zdraví. A předejít tak tomu, abychom si polámali struny na nástroji.

Všichni závodíme, ale jen někdo se o svůj závoďák stará

Své tělo si zde můžeš představit jako závodní auto a prostředí vyhrazené pro homeostázu jako depo na závodní dráze. Auta na závodní dráze jsou velmi dobře postavena k tomu, aby jezdila na co největší výkon. Ale když v závodu tráví příliš mnoho času, jejich základní součástky se opotřebují a auto se nakonec rozbije.

Proto každý závoďák potřebuje i své depo, kam se může vrátit, nechat se opravit, doplnit energii. Homeostáza je tak prostředí – depo, kam se všechny mechanismy v našem těle navrací, aby se opravily, vyrovnaly extrémy a mohly fungovat dlouhodobě a udržitelně. Nikdo se přeci nechce rozbít kvůli jednomu závodu.

Jak takové ideální prostředí začít vytvářet?

Tím, že se všechno v těle ovlivňuje navzájem, stačí nám efektivně zasáhnout už jen jeden ze základních pilířů. Nejdůležitější je však začít se o sebe starat se zájmem. A to konkrétně o spánek, pohyb, stravu a práci s myslí.

Maličkosti totiž ve výsledku způsobují velké změny a věda nám neustále ukazuje, že cvičení, studená sprcha, sauna, loving kindness (láskyplná) meditace nebo už jen 20 minut na místě, které vnímáme jako přírodu, jsou úplně nejefektivnějšími způsoby, jak snižovat stres a zlepšovat si zdraví.

Jaké malé krůčky tedy můžeme pro svou homeostázu udělat právě teď?

Pojďme se pořádně vyspat, nejíst dlouhodobě super-zpracované potraviny, občas se proběhnout nebo projít do přírody, ráno si dát studenou sprchu, někdy třeba i tu saunu a čas od času myslet na ostatní a představit si, že jim posíláme lásku a radost. Budete se divit, jak to změní a zlepší vaše prožívání a dokonce prodlouží život!

Nevíš, jak začít? Připravili jsme online kurz na optimalizaci celého dne, kde sdílíme naše tipy, jak si vytvořit ideální prostředí pro homeostázu, dlouhověkost a výkonnost. 

Navštiv také e-shop Uplife.cz, kde najdeš spoustu doplňků pro své vnitřní prostředí. Například houby chaga a shiitake ovlivňují jeden z nejsložitějších systémů našeho těla – mikrobiom.

Zajímavé:  Hodně Štěstí Zdraví Co Tě Žít Baví?

Acidobazická rovnováha

My lidé jsme od přírody stvořeni jako dokonalé bytosti. S naší schopností neustálé regenerace bychom se mohli dožít 120 a více let. Ale praktická cesta k tomuto cíli je mnohem zajímavější než teoreticky dosažitelný věk.

Vnitřní prostředí organismu by mělo mít mírně zásaditý charakter. Chybné návyky ve stravování však vedou k tomu, že se podíl zásaditosti v našem těle stále snižuje. Překyselení organismu je pak důvodem většiny nemocí.

Každé chronické onemocnění začíná lokálními „skrytými“ acidózami, které pokračují celkovou latentní acidózou základní substance s odpovídajícími zánětlivými reakcemi buněk. Končí tím, že se v organismu etabluje circulus vitiosus, uzavřený kruh, a při následné masivní acidóze, která se může proéjevit „ztuhnutím“ postižené tkáně, se ztrácí možnost řídit v ní základní životní pochody.

Veškerý život začal v moři a ještě dnes lidské tělo obsahuje více než 70% vody. PH hodnota mořské vody se pohybuje okolo 8 až 8,5 pH. Naše tělo udržuje v krvi pH hodnotu od 7,35 – 7,4 pH s občasnými, zcela nepatrnými výkyvy. Pokud by se tato hodnota výrazněji snížila, člověk umírá. Náš život tedy závisí na tom, že tělo setrvává v neutrálním, pouze lehce zásaditém prostředí.

V přírodním léčitelství je rovnováha mezi kyselostí a zásaditostí těla základem každé léčby. Tato životně důležitá skutečnost i nadále zůstává klasickou medicínou nepovšimnutá a většina lékařů nepovažuje acidózu za bezprostřední ohrožení našeho zdraví.

Pokládají ji dokonce za menší problém než je narušení látkové výměny. Tomu ještě napomáhá fakt, že stav kyselosti v těle se běžně určuje z krve a ta – až na řídké výjimky – udržuje tělo přísně v neutrálním prostředí.

Je třeba si uvědomit, že výkyv v acidobazické rovnováze, jenž je v dnešní době téměř běžným jevem, poškozuje nejen lidské buňky, nýbrž každý život.

Během látkové výměny neustále vznikají v těle kyselé látky, jako např. kyselina močová, uhličitá, mléčná, octová a dokonce i solná, která se, pokud ji zdravé ledviny neodbourají a nevyloučí, do značné míry podílí na zrychlování překyselení těla, a tím i na narušování buněk.

Kyseliny vnikají nejdříve do krve. Jsou-li však její ochranné látky(pufry) již vyčerpány, je přebytek kyselin odveden do vaziva. Buňky pojivové tkáně jsou robustnější, takže jedovaté látky je tak snadno nepoškodí.

Kyseliny se v nich hromadí tak dlouho, dokud je ledviny nevyloučí. Dalším vyměšovacím orgánem jsou plíce. Pomocí obou těchto orgánů se tělo snaží přebývající kyseliny co nejrychleji vyloučit.

Než však budou „předány“ do moče, musí být předtím neutralizovány – a to za pomoci zásaditých látek (minerály, stopové prvky).

Již je doufám jasné, že správný poměr kyselin a zásad v těle je žádoucí a nutný.

Celá řada biochemických pochodů v těle je zaměřena na udržení pH krve, a to i za cenu „nesprávné funkce jiného orgánu“. Krev má prostě přednost … Jak se tento důležitý  proces realizuje? Kyseliny jsou pro organismus škodlivé látky.

Některé se v organismu tvoří jako produkty látkové výměny(chlorovodíková, octová, močová apod.), jiné bohužel přijímáme. Pro zajištění zmíněné acidobazické rovnováhy je bezpodmínečně nutné kyseliny z těla průběžně odbourávat – redukovat.

K odbourávání kyselin může dojít pouze za přítomnosti látek zásaditého charakteru. Jestliže je jejich příjem ve stravě dostatečný, je vše v pořádku. Jestliže přijímáme zásaditých látek málo a kyselých mnoho, organismus je nucen použít pro redukci kyselin uložené zásadité látky.

Vápník z kostí a zubů, chrom ze slinivky, zinek z prostaty, hořčík, který byl původně určen pro nervovou činnost atd. atd. atd. Tím dochází k ochromení bezchybné činnosti orgánů a následně pak k nemocem, které se dlouhodobým překyselením stávají chronickými.

Mohl by následovat dlouhý výčet chorob, počínaje alergiemi, artrózami, plísněmi, rakovinou, záněty, mykózami, cukrovkou, artrózou, vysokým lrevním tlakem, exematickými chorobami, astmatem a žaludečními vředy konče.

Co nám přinese podrobnější studium kyselin a zásad?

Jakmile jsou v našich organismech tuky, sacharidy a proteiny metabolizovány, vytvářejí organické a anorganické kyseliny. Proteiny(bílkoviny) vytvářejí kyselinu sírovou a fosforečnou. Sacharidy a tuky vytvářejí kyselinu octovou a mléčnou. Všechny tyto kyseliny jsou vysoce toxické a musíme je z našich těl co nejrychleji odstranit.

Pokud by však byly tyto kyseliny odstraňovány přes ledviny a tlusté střevo, škodily by těmto orgánům. Proto nastupují zásadité látky, které vznikající kyseliny neutralizují na neutrální sloučeniny, které mohou být snadno odstraněny.

Skupinou minerálních sloučenin, které neutralizují kyseliny jsou soli kyseliny uhličité, symbolizované jako BaCO3, přičemž Ba zastupuje kterýkoliv ze 4 bazických čili zásaditých prvků: Na(sodík), Ca(vápník), K(draslík) a Mg(hořčík).

Když se uhličité soli setkají se silnými kyselinami, jako je kyselina sírová, fosforečná, octová a mléčná, zásadité minerály tvořící uhlíkovou sůl opustí tuto sůl, spojí se s kyselinami a následně vytvoří nové soli.

Např.: BaCo3 + H2SO4 = BaSO4 + H2O + CO2

zásaditý minerál+kyselina sírová = sůl kyseliny sírové+voda+oxid uhličitý

Výsledkem je, že sůl kyseliny uhličité změní kyselinu sírovou, která je silnou kyselinou, na sůl kyseliny sírové, kterou lze eliminovat přes ledviny bez jakéhokoliv negativního dopadu. Stejným způsobem může být přeměněna jiná kyselina na jinou sůl a následně eliminována přes stěnu tlustého střeva.

Jednoduše řečeno, kyseliny, které jsou výsledkem metabolismu, mohou být eliminovány pouze poté, co byly přeměněny na neutrální soli. Poté už nejsou škodlivé ani pro ledviny a ani pro stěnu tlustého střeva. Výsledkem této změny, tedy změny z kyseliny na neutrální sůl, je snížení koncentrace zásaditých prvků, jako jsou Na, Ca, Mg, K, v krvi a potom v mimobuněčné tekutině.

Právě této snížené koncentraci alkalických prvků se říká překyselení tělesných tekutin. Abychom byli zdraví, musí být naše tělo udržováno na zásadité straně(pH 7,4), proto musíme stále doplňovat ztracené zásadité(alkalické, bazické) prvky potravou, kterou jíme.

To je jeden z důvodů proč musíme jíst dostatek zásadotvorných potravin, abychom měli tělesné tekutiny stále zásadité. Dalším důvodem, proč je třeba jíst zásadotvorné potraviny, je fakt, že nedostatek zásadotvorných prvků Na, Ca v mimobuněčných tekutinách způsobuje snížení hladiny dalších zásadotvorných prvků, K a Mg, ve vnitrobuněčných tekutinách těla.

Pokud se to týká vnitrobuněčných tekutin v nervech, nebudou pak nervové buňky fungovat, tj. nervy nebudou přenášet zprávy. Výsledkem je přechod do komatu. Proto je udržování dostatečného množství zásadotvorných prvků v našich tělesných tekutinách naprosto zásadní pro zachování úrovně zásaditosti na pH 7,4.

Kromě toho je kumulativní efekt překyselení tělesných tekutin jednou z významných příčin rakoviny a jiných degenerativních chorob. Proto pokud  udržujete rovnováhu kyselin a zásad, můžete předcházet téměř všem nemocím, včetně rakoviny, srdečně-cévních chorob, infarktu, AIDS atd. 

Na vysoké škole zemědělské v Maďarském městě Godollo v letech 1996-2000 testovali kvalitu potravin a plodin na obsah živin( vitamínů a minerálů). Podobný test dělali v roce 1965 a tak jako výchozí stanovili rok 1965 a potraviny s obsahem 100%. Výsledky jsou alarmující. Dnes tedy nemůžeme říct : „Naši rodiče na tom taky vyrostli, tak co …

“ Žijeme v jiné době a tato doba nese i tyto výsledky. Například obsah minerálů klesl u pšenice o 50%, u ječmene o více než 63% a u kukuřice až o 82%. Jak potom nemáme být překyselení ?! Ještě hůře však dopadly testy na obsah vitamínů. U hrášku klesl obsah vitamínů o více než 54%, u mléka o alarmujících 95%, u kapusty a alarmujících 95% a u mrkve o 40%.

Jenže ouha, tady ještě nekončíme. V Nizozemsku provedené výzkumy úbytku vitaminů v plodinách za posledních 5 let jsou u mrkve 95%. Již nebudu pokračovat ve vyčíslování faktů, snad tedy chápeme, proč je překyselení takový problém.

Bez dostatku zásaditých látek ve formě přírodních potravních doplňků a zásadité péče o organismus a správného výběru potravin nemáme šanci !!!

Doporučená literatura: „Kyseliny a zásady“ -Herman Aihara, „Pryč s kyselostí“-Kurt Tepperwein, „Diagnostika v praxi“-M.Černoch, „zdraví díky odkyselení“-Peter Jentschuraˇ+Josef Lohkamper, „Makrobiotika“-Carl Feré“Acidobazická rovnováha“-Katrin Koelleová

Sepsal Lanta J.(čerpáno z knih „Kyseliny a zásady“ -Herman Aihara, „Pryč s kyselostí“-Kurt Tepperwein, „Diagnostika v praxi“-M.Černoch)

Imunita a její význam

Lidé se nejvíc obávají o své zdraví a zdraví svých blízkých. Vše ostatní, přijde-li nemoc, je nepodstatné. Co však naše zdraví, jinými slovy stav bez nemoci, zajišťuje? Je to imunita? Podívejme se krátce, jak se imunologie jako vědní obor vyvíjela a co se pod slovem imunita vlastně rozumí.

Zajímavé:  Vitaminy Pri Histaminovej Intolerancii?

Imunita se definuje jako schopnost zachování neporušenosti, integrity vnitřního prostředí organismu, a tím genetické identity jedince.

Unikátnost, jedinečnost organismu je dána specifickými konfiguracemi molekul na površích buněk a molekulární skladbou mezibuněčné hmoty, které jsou geneticky podmíněny a které jsou charakteristické pro každého jednotlivce a odlišují jej od jiného (s výjimkou jednovaječných dvojčat).

V podstatě je imunita obrana proti všemu „cizímu“. Právě to „vlastní“ a „cizí“ vyplývá z jedinečného chemického složení (antigenů) v buňkách a tkáních každého jedince, ale i antigenů virů, mikrobů a parazitů. Antigen se definuje jako chemická látka, která po průniku do vnitřního prostředí organismu vyvolá specifickou imunitní reakci, tj. namířenou pouze proti této určité látce.

V užším slova smyslu, tak jak se obecně chápe lékaři i laickou veřejností, se pod pojmem imunita rozumí schopnost obrany proti patogenním, tj. nemoc vyvolávajícím, mikroorganismům a parazitům.

Právě v tomto smyslu se hovoří o obranyschopnosti organismu. Zajišťují ji mechanismy a reakce antiinfekční imunity.

Kontakt mezi cizorodými antigeny mikrobů a člověkem se odehrává na povrchu zevních a vnitřních bariér, které představují kůže a sliznice.

Teprve když se přes ně mikrob dostane, vypukne nemoc. Jsou to nejčastěji původci plísňových onemocnění kůže, pak vyvolávatelé infekcí dýchacího systému (nosohltan, plíce), střevních infekcí (průjmy aj.) a zánětů močopohlavního ústrojí (ledviny, močové cesty a močový měchýř, vaječníky ap.).

V širším významu znamená imunita kontrolu dělení a obnovy buněk v období růstu, dospělosti i stárnutí, odstraňování buněk poškozených viry a bakteriálními toxiny a také rozpoznání a zničení mutacemi pozměněných buněk, které by se mohly zvrhnout v nádorové, tudíž také odolnost proti nádorovým chorobám. Této funkci imunity se říká imunitní dohled nebo dozor a zajišťují jej mechanismy a reakce protinádorové imunity.

S touto složkou imunity těsně souvisí imunita transplantační, která brání při hojení jakékoli cizí tkáně. Při transplantacích životně důležitých orgánů pak musí být tato imunita potlačena chemickými preparáty (tzv. imunosupresiva) nebo ozářením.

Imunita však vykonává ještě další funkce: rozpoznává a odstraňuje vnitřní škodlivé látky, které vznikají jako produkty činnosti patogenních mikrobů, vlastní látkové výměny nebo pronikly do organismu při poranění, vdechnutím (alergeny) nebo s jídlem (jedy, kontaminující látky ap.).

Podmínka zdraví

Zachování stálosti vnitřního prostředí organismu je podmínkou zdraví. Proto každý živý organismus musí udržovat své vnitřní prostředí v rovnovážném stavu (tzv. homeostázi).

Tato rovnováha může být narušena vlivy vnějfoto: šího prostředí (extrémní teplota, vlhkost) a samozřejmě také průnikem mikroorganismů a cizorodých látek, a dokonce odlišnou aktivitou vlastních buněk pozměněných mutacemi nebo činností virů a bakterií.

Na schopnosti organismu vyrovnávat tyto výchylky závisejí zdraví i délka života.

Rovnovážný stav zajišťují tři vzájemně ko-operující systémy: nervový, endokrinní (představovaný žlázami s vnitřní sekrecí) a imunitní.

Nervový a endokrinní systém přijímají signály z okolního (i vnitřního) prostředí a reagují na ně, ale nedovedou se jako imunitní systém vypořádat s cizorodými látkami přicházejícími zvnějšku a kompenzovat závažné genetické mutace vznikající ve vnitřním prostředí organismu v průběhu stárnutí.

Tyto tři systémy jsou komplexně funkčně propojeny chemickými signálními látkami, kterým říkáme podle toho, které orgány a tkáně je produkují: neurotransmitery (neurohormony) z nervového systému, hormony z endokrinního systému nebo cytokiny a další různě pojmenované látky (interferony, lymfokiny, chemokiny apod.) z imunitního systému.

Tuto komplexní funkční provázanost je třeba mít stále na mysli, ať už chceme nemoci předcházet, nebo ji léčit. Imunitu do velké míry ovlivňují také faktory vnějšího prostředí: fyzikální (sezonní změny v průběhu ročních období, klimatické změny a počasí, střídání dne a noci), chemické (znečištění životního prostředí) a výživa (hladovění i nadbytek a hlavně skladba potravin).

V neposlední řadě mají významný vliv na imunitu i faktory sociální a psychické (příslušnost k etnické vrstvě, společenské postavení, pozice v zaměstnání).

Je důležité si uvědomovat, že psychický stav (nálada) může ovlivnit průběh nemoci i tvorbu hormonů, stejně jako se průběh a závažnost onemocnění odráží ve změnách činnosti endokrinního systému a na psychickém stavu. Co tvoří imunitní systém azaji šťuje jeho činost

Podle jiných hledisek lze antiinfekční i protinádorovou (transplantační) imunitu rozdělit na nespecifickou a specifickou, přirozenou a získanou. S přirozenou, nespecifickou imunitou se rodíme.

Získanou imunitu rozvíjíme až po narození, teprve když se rostoucí organismus setkává s patogenními podněty vnějšího prostředí, jak jsme uvedli výše.

Zatímco nespecifická imunita je namířena proti široké škále patogenních organismů, specifická imunita zasahuje přesně toho mikroba, který imunitní odpověď vyvolal.

Funkce přirozené i získané imunity jsou zajišťovány dvěma složkami: zaprvé buněčnou, tj. kooperací mnoha druhů specializovaných buněk (imunocytů), které buď volně cirkulují v krevním a mízním oběhu, anebo jsou součástí tzv. imunokompetentních orgánů a tkání, a zadruhé humorální, kterou představují molekuly cirkulující v krevním a mízním oběhu nebo obsažené v tkáňovém moku.

To jsou různorodé cytokiny, které regulují nástup a průběh imunitní reakce, nebo protilátfoto: ky, komplement a antimikrobiální peptidy, jež přímo reagují s patogenními mikroby. Orgány a tkáně imunitního systému se tradičně rozdělují na primární (centrální) a sekundární (periferní). K primárním řadíme thymus (brzlík) a kostní dřeň.

V kostní dřeni probíhá základní krvetvorba, kdy z nerozlišených kmenových buněk dozrávají specializované buňky všech krevních řad (červené a bílé krvinky, krevní destičky) včetně buněk, které budou vykonávat různorodé imunitní funkce (lymfocyty).

Ty se pak krevním oběhem dostávají do thymu, kde definitivně funkčně dozrávají a opět přes krevní oběh zasídlují sekundární imunokompetentní orgány a tkáně. Slezina, mízní (lymfatické) uzliny a mandle (tonzila) jsou morfologicky ohraničené orgány, tkáně jsou disperzně rozmístěny kolem střeva a sliznic dýchacího, vylučovacího a pohlavního ústrojí, a v kůži.

Strategický význam trávicího ústrojí v imunitě

Nejintenzivnější kontakt mezi vnějším prostředím a vnitřním prostředím organismu není kupodivu na kůži, ale odehrává se na 300-400 m2 povrchu trávicího ústrojí.

Ten zpracovává v průměru jeden a půl až dva kilogramy potravy denně na složky, které budou využity jako živiny.

S potravou se však do organismu dostávají i patogenní mikroorganismy, cizorodé antigeny a další poškozující látky, které by jako cizorodé mohly po rozpoznání vyvolat imunitní odpověď (zánět) a které by mohly bezprostředně nebo dlouhodobě ohrozit zdraví.

Proto se kolem trávicí trubice vyvinuly imunokompetentní tkáně, které dohromady tvoří největší imunitní celek v našem těle, tzv. lymfoidní tkáň spojenou se střevem, mezinárodně označovanou jako GALT (z angličtiny – Gut Associated Lymphoid Tissues).

Antigenní nutriční stimulace je velmi důležitá pro růst a funkční vyspívání imunitního systému v období po narození, kdy ji lze pokládat za přirozenou formu vakcinace. V dospělosti pak potravní antigeny udržují obnovující se zásobu paměťových imunokompetentních buněk, které jsou základem účinné imunitní odpovědi na invazi patogenních mikrobů.

Nedostatečná stimulace imunitního systému zejména v období jeho funkčního ustavování v důsledku jednostranné stravy, která neobsahuje dost antigenních stimulů, může později navodit stav nepřiměřené imunitní reaktivity vyúsťující v alergické stavy, případně jiné deficity imunity.

Většina lidí je stále přesvědčena, že imunitu máme proto, abychom se bránili proti původcům infekčních chorob: proto také jako obrana proti mikrobům musela vzniknout. Jen málokdo si ale uvědomuje, že ani sebepřísnější zachovávání hygienických zásad nezbaví člověka všech mikrobů.

Člověk se po statisíce let vyvíjel v přítomnosti mikroorganismů. Během této doby se mezi organismem člověka a mikroby ustavily určité vztahy, a ne všechny bakterie nebo viry vyvolávají onemocnění. Naopak, většinu jich člověk nutně potřebuje, aby mu pomáhaly, a to zejména při trávení potravy.

Imunitní systém však patogenní mikroorganismy přesně rozlišuje a účinně proti nim zasahuje, ale toleruje mikroby, kteří jsou pro náš organismus nějakým způsobem užitečné.

Imunitu je proto třeba chápat v daleko širších souvislostech.

Chrání nás nejen proti infekci, ale při dělení buněk v období růstu a při obnově buněk v dospělosti napravuje omyly, které by mohly vést k těžkým onemocněním či dokonce smrti.

Připravil: RNDr. Petr Šíma, CSc., Mikrobiologický ústav v. v. i., AV ČR, Praha

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector