Panická ataka – Vše o zdraví

Kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?

Je mi 25 let a věnuji se online marketingu, převážně copywritingu (psaní textů). Taky pořádám vzdělávací přednášky v jedné neziskovce u nás ve městě.

• S jakým duševním onemocněním se léčíš?
• S panickou / úzkostnou poruchou.
• Pozn. Nevypusť duši:

Panická porucha je charakterizována náhlými epizodami intenzivního strachu až hrůzy, které se objevují bez zjevné vnější příčiny. Intenzivní úzkost, panický záchvat, obvykle trvá několik minut, ale někdy se může vracet ve „vlnách“ i po dobu dvou hodin.

Během panického záchvatu samotného postižený prožívá celou řadu příznaků. Náhlý začátek a vysoká intenzita tělesných symptomů vyděsí nositele natolik, že je často přesvědčen, že musí mít velmi vážnou tělesnou nebo duševní chorobu (například selhává mu srdce, má infarkt, zešílel, apod.).

Má pocit, že s tím nemůže nic dělat a cítí se proti záchvatu bezmocný. Výrazné tělesné přízna­ky mají vliv na následné chování: člověk má snahu ze situace utéci, nebo co nejrychleji vyhledat pomoc a bezpečí (telefonické volání lékařské záchranné služby).

Později se vyhýbá místům, kde paniku prožil, nebo má strach, že by se mohla znovu objevit.

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily?

To si pamatuji dodnes. Asi první zkušenost (tehdy jsem ještě nevěděl, co to je) jsem měl v 9. třídě na základce jsem seděl na hodině němčiny, najednou mi začalo hrozně rychle bušit srdce, začal mě polívat studený pot a byl jsem celkově dezorientovaný. Zeptal jsem se, jestli můžu na záchod, učitelka mě pustila, ale na záchod už jsem nedošel. Sotva jsem došel na konec chodby k paní sekretářce, ta mě položila na gauč a zavolala záchranku.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?

Nevzpomínám si, i proto mě to kompletně zaskočilo. Myslel jsem si, že umřu. Byl jsem vždycky za třídního šaška, člověka, který má nadhled, není nikdy smutný, prostě navenek absolutní flegmatik.

S postupem času, kdy se panické ataky čas od času přicházely, to už na střední a vysoké škole, jsem nějaké spouštěče. Respektive chování a nějaké situace, které příchod ataky asi podporovali (nedostatek spánku, kocovina, neznámé prostředí daleko od civilizace aj.).

Fakt je ten, že panická porucha (a je tomu tak i u mě) je specifická tím, že ataka přichází z ničeho nic, bez varování. U mě klidně když doma koukám na film.

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou?

Fůha, troufám si říct, že jsem si zažil své. V Česku jsem asi 2x skončil v sanitce, samozřejmě mě odvezli, udělali EKG, EEG, rentgeny a tak dále a tak dále. Nic. Zdravý jako řípa. S tím se asi pojí i můj nejhorší zážitek. Vlastně dva.Rád cestuju, byl jsem celkem 8 měsíců v USA, z toho čtyři na Aljašce.

Jeden nic moc zážitek byl právě na Aljašce, kdy jsem byl asi 250 km od nejbližšího města a ataky jsem měl každý den. Musel jsem se nějak dostat k doktorovi, bál jsem si, že tentokrát už je to něco vážnějšího. Řešit tohle v USA nebylo moc příjemný.

Ale suverénně nejhorší zážitek mám z fotbalového turnaje na vějšce, když jsme byli v Holandsku. Seděl jsem na lavičce (den předtím párty) a najednou se mi hrozně rozbušilo srdce, zpočátku to kamarádi brali jako srandu, ale já to vůbec nedával.

Odvezli mě na křesílku do stanu k záchranářům, ty mě položili, motala se mi hlava, brněli mě ruce, záchranářka mě držela za ruku. Já jí pořád opakoval, že nechci umřít a omdlít. Druhý záchranář už vybaloval defibrilátor, kdyby „náhodou“.

Nakonec pro mě přijela záchranka, už cestou do nemocnice mi bylo líp, ale pamatuju si dodnes, jak jsem jel záchrankou a psal SMSku domů přítelkyni a u toho mi tekly slzy, bál jsem se, že umřu. už jsem toho měl prostě dost. (PS: tohle bylo asi 2 měsíce před odletem na tu Aljašku, což tomu taky nepřidalo).

Kdy jsi vyhledal pomoc odborníka?

Asi až po 6-7 letech, to mi bylo 21. Po návratu z Aljašky, kde se to rozjelo naplno. Do té doby jsem pravidelně obíhal kardiology a jiné oddělení, protože jsem byl přesvědčený (a oni zpočátku také), že trpím nějakou srdeční dysfunkcí / arytmií.

Ataky jsem dostával sporadicky, někdy párkrát do měsíce, někdy jednou za čtvrt roku, pokaždé odezněly. Dokonce jsem zpočátku i mylně bral betablokátory (léky na zpomalení tepu), i když v srdci problém nebyl. V těch 21 jsem se poprvé dostal do rukou psychiatra, který mi dal léky, ale nijak dál to neřešil.

Proto jsem doktora vyměnil za psychiatričku a terapeutku a od té doby jsme hodně pokročili.

Bereš léky a/nebo chodíš na terapii?

Beru 100mg Zoloft, 1x denně. Ten beru asi 2 roky, od té doby co jsem u své nové psychiatričky. Předtím necelý rok Arketis. Na terapii chodím 1x měsíčně k mé psychiatričce.

Moc mi to pomohlo, zpočátku se mi zdála „tvrdší“ a kladla na mě relativně nároky, ať se na schůzku připravím co chci řešit a tak dále.

Teď vidím, že to, že mě úplně nelitovala a nebabrali jsme se v diagnozách a radši se zaměřili na to, že se z toho můžu dostat, byla od ní hrozně dobrá volba.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá?

Kdybych řekl, že mi značně nepomohly léky, lhal bych. Pak taky to, že jsem se po 5 letech na VŠ rozhodl odejít, protože jsem nedokázal pořádně fungovat, byl jsem furt nemocný a psychicky jsem na tom byl špatně. To bylo hodně těžké rozhodnutí, ale ta úleva potom. Neměnil bych.

Pak mi taky extrémně pomohli terapie, ale chvíli to trvalo. Dodnes si pamatuju, když jsem se doktorce otevíral a řešili jsme témata, které s onemocněním zdánlivě nesouvisí, jak jsem se v křesle potil, protože tělo i mysl zkrátka pracovalo. Pak mi hodně pomohla abstinence, alkohol (nejen) na léky fakt ne-e.

Zjistil jsem, že když jsem alkohol pil, druhý den jsem byl 5x víc nepoužitelný než moje okolí. Navíc tendence k atakám byla mnohem vyšší. Teď si občas dám, ale dřív jsem byl party člověk, dnes vím, že mi to za to nestojí a spíš v tom sleduji pozitiva, než negativa.

A samozřejmě v různých oblastech menší či větší změna životního stylu – být víc venku, nepít alkohol, zkusit se víc hýbat a tak dále.

Jak se ti změnil život od té doby, co se u tebe poprvé projevily duševní obtíže? Musel jsi učinit nějakou zásadní změnu?

Změnil se hrozně moc, jednu dobu už jsem byl strašně frustrovaný, po každé atace jsem brečel, protože jsem se cítil bezmocný, že ať udělám co udělám, není proti tomu obrany. To do mého života zaneslo bohužel vysokou míry obav, úzkostí a strachu.

Než jsem se začal léčit, po návratu z Aljašky jsem nemohl jít ani na procházku se psem, hned se mi dělalo špatně. Nejlíp mi bylo doma v posteli, v komfortním prostředí. To, že bych někam odcestoval třeba, nepřipadalo v úvahu.

Běžné věci, které si lidi kolem mě užívali, jsem si užívat nedokázal, protože se mi na veřejnosti furt ataky vraceli, nejvíc v klidu jsem byl večer doma. Život se mi změnil v tom, že nad tím mnohem víc přemýšlím, víc si dávám pozor na to, co své mysli a tělu dělám.

Když se ohlédnu zpátky třeba 2 roky, hrozně si vážím toho, že dnes můžu jít na čundr s přítelkyní a psem a přespat někde ve stanu a relativně si to užít, bez ataky. To by dřív nešlo, noční můra.

Co pro tebe může udělat tvoje okolí/ kamarádi, když si procházíš horším obdobím?

Nezlehčovat to. Většina mých kamarádů to onemocnění moc nechápe, ale nedávám jim to za zlý. Děláme si z toho občas srandu, i já to zlehčuji.

Ale nejvíc, co asi mohou udělat, je pochopit to, nezlehčovat ten stav, brát ho vážně, protože člověk v atace, který má tep 180 / minutu si fakt myslí, že umírá a neví, co má dělat a nedokáže s tím nic udělat.

Pak mi vždy hodně pomohla blízkost blízké osoby během ataky, i třeba na telefonu. Prostě pocit, že v tom nejste sami, za půl hodiny je většinou po všem.

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

Hodně daly, hodně vzaly. Bohužel mi do jisté míry a v jistých momentech vzali radost ze života. Teď to nemyslím tak, že by mě život nebavil. Ale předtím jsem byl pro každou srandu, když se hledal někdo, kdo udělá něco bláznivého, někde se opije nebo tak, byl jsem to já.

Teď už to tak nemám, často mám prostě rád svůj klid, protože vím, že mi pak bude líp a už si ataku každý druhý den zažívat nechci. Někdy se mi do věcí prostě nechce, nebo se mi nechce třeba na výlet, když je venku hezky a každýmu se hrozně chce. To je asi pozůstatek toho, že dřív se mé tělo a hlava venku prostě cítila ohrožená a přišla ataka.

Teď už funguji, ale prostě (bohužel) vím, že jsem si některé třeba společenské události užíval víc, teď je nepotřebuji a jsou mi nějak jedno. Bavím se na nich, ale kdybych na nich nebyl, nic se neděje –  jedu teď takový víc slow life. No ale taky mi toho spoustu daly, životní nadhled a zkušenosti. I když mě na dlouhou dobu panická porucha dost oslabila, nakonec mě to zocelilo.

Když by teď ataka přišla, už se z ní nepoložím. Spoustu jsem si toho o duši, mozku a psychice nastudoval, vím, jak o sebe lépe pečovat. Vím, že chci žít prostě víc v klidu a jednodušeji.

Co ti dělá v životě největší radost?

Taková ta klasika. Přítelkyně, pes, kamarádi, muzika, cestování, (teď už zase jo) hraní na kytaru. Radost mi dělá dobrý jídlo, bohužel i sladkosti. Když někomu udělám radost, někomu pomůžu nebo udělám i malinkatý dobrý skutek.

Radost mám, když se něco povede a někdo mě pochválí. A baví mě také pořádat u nás v Havlíčkově Brodě přednášky, když přijdou lidi a potom i jeden člověk poděkuje, že se mu to líbilo, to mám fakt radost.

Jo a taky rád jezdím na koncerty a festivaly(tomu jsem se jistou dobu také vyhýbal).

Co bys vzkázal lidem, které trápí podobné problémy jako tebe?

I když si říkáte, že vás se duševní onemocnění vůbec netýká, že to není možný a že vaše příčiny jsou čistě fyzický a psychicky jste v pohodě – zkuste si připustit, že možná vaše problémy mohou mít kořeny v hlavě a v podvědomí, aniž byste si to uvědomovali. A důvěřujte doktorům, pokud vám X odborníků řekne, že to možná může být psychické, něco na tom možná bude. Vždycky je dobré vyloučit vážnější příčiny, ale je taky dobré si připustit, že to může být „jen“ vaše hlava.

Je něco, co bys chtěl, aby lidé o tvé nemoci věděli?

Ano ano, asi jako každý člověk s panickou poruchou. Ty lidi si to nevymýšlí a ataky si sami od sebe pro srandu králíkům nepřivolávají.

Ani bych nespočítal, kolikrát mi i moje nejbližší okolí říkalo věty typu „ty si to moc bereš“ a „tak na to furt nemysli, se jdi projít do lesa, to přestane“ a „dojdi na jógu, to prej pomáhá“ a tak dále a tak dále. Zkrátka to brát vážně, pochopit to, věřte, že ti, co tím trpí, jsou mnohem více nešťastní a zoufalí, než vy.

Neví, co se s nimi děje a mnohdy by jen rádi normálně fungovali. Panická porucha je čistě podvědomá věc, váš mozek se přepne do obranného módu Fight or Flight, jako kdyby mu hrozilo nebezpečí, třeba souboj s tygrem. Vy přitom ale můžete být ve škole, v práci, na obědě, doma nebo venku a žádné reálné nebezpečí tam není.

A pak už bojujete jen sami se sebou a i kdybyste se rozkrájeli, tak svoji amygdalu nepřeperete, adrenalin už se vyplavil, tep stoupnul, tlak taky a teď to chce jen čekat a nepřidávat tomu.

 

Zdroj: http://www.cmhcd.cz/stopstigma/o-dusevnich-nemocech/neuroticke-poruchy/panicka-porucha/

Praško, J., Prašková, H., Vašková, K., Vyskočilová, J. (2012). Panická porucha a jak jí zvládat. Praha: Galén.

Adicare

Panická porucha může mít mnoho podob, záchvaty paniky jsou různé a rovněž intenzita a častost panických atak se může lišit. Typické příznaky těžké panické poruchy vyjadřují naši klienti takto: „Přišlo to znenadání a bylo mi najednou zle. Nemyslím, že bych předtím trpěl nějakými depresemi. V tu chvíli jsem si ale říkal, že mám infarkt nebo že se udusím. Bál jsem se, že umřu nebo že se zblázním. Teď jsem celkem v pohodě, ale hodně se bojím, že se to někdy vrátí.“

Klient (říkejme mu pan Petr) však žije ve spokojeném manželství, je to poměrně úspěšný podnikatel a aktivní sportovec. Často pracuje přesčas, ale žádné příznaky vyhoření u sebe nepozoruje.

Jednoho dne po práci se mu však náhle udělá zle, cítí silné bušení srdce, nemůže popadnout dech a je mu na omdlení. Naštěstí je v práci kolega a ten ho okamžitě odváží k lékaři.

Z výsledků EKG a dalších vyšetření však žádná fyziologická příčina nevyplývá a dokonce se ukáže, že je pan Petr zdravý jako ryba. Za týden se však stejný, možná ještě horší záchvat opakuje uprostřed noci. Pan Petr si ve strachu o svůj život zavolá sanitku.

Veškerá vyšetření potvrdí původní negativní nálezy a lékaři doporučí návštěvu psychologa či psychiatra. Pan Petr odmítá zjištěním lékařů uvěřit, shání další a další odborníky, ale výsledky zůstávají v pořádku. Záchvaty však neustávají…

Panická porucha – masivní úzkost

Podobný příběh však vypráví i starší paní, která si užívá zaslouženého důchodu, student, který se připravuje na státnice nebo maminka na mateřské dovolené.

Všichni prožili panické ataky, které doprovázejí jednu z nejzávažnějších úzkostných poruch – panickou poruchu. Jednotlivé ataky jsou různě silné, různě časté a jejich tělesné projevy se mohou lišit. Nejtypičtějšími projevy jsou bušení srdce, zvýšený tlak, sevřené hrdlo, neschopnost se nadechnout.

Pocit dušení, brnění končetin, ztráta citlivosti a hybnosti končetin. Pocit ochrnutí různých částí těla. Záchvat paniky (panická ataka) doprovází také masivní úzkost, až hrůza.

Typické myšlenky, které postiženému běží během záchvatu hlavou lze formulovat ve smyslu: udusím se, mám infarkt, omdlím, zblázním se, potřebuji okamžitou pomoc, nezvládnu to, zešílím.

Panická ataka

Není divu, panický záchvat je skutečné utrpení. Postižený si nic nenamlouvá, cítí opravdovou bolest a někdy dokonce bezprostřední strach ze smrti. Vlivem nastupující úzkosti se totiž mění jeho dýchání a s tím i poměr kyslíku a kysličníku uhličitého v naší krvi.

Tento nepoměr způsobí řadu dalších fyziologických reakcí v těle, které na vědomé úrovni prožíváme jako výše zmíněné symptomy. Nejde tedy o žádnou hypochondrii, jen příčina bolesti není somatická, nýbrž psychologická.

Každý prožitý panický záchvat přestavuje pro člověka hluboké trauma. V klidových obdobích se proto postižený trápí anticipační úzkostí, to znamená strachem z toho, kdy, kde a jak silně další ataka udeří.

Začne se intuitivně vyhýbat situacím a prostorám, kde se necítí bezpečně a není si jistý možností okamžité pomoci.Typicky je to cestování, návštěva prostor, kde je příliš mnoho lidí, jízda dopravními prostředky apod.

Na panickou poruchu pak často nasedá další úzkostná porucha, takzvaná agorafobie.

Jak léčit panickou poruchu?

Úspěšná léčba panické poruchy musí stát vždy minimálně na dvou, v závažnějších případech na třech pilířích.

Prvním pilířem je osvojení strategií, jimiž dokážeme nastupující záchvat paniky zvládnout a potlačit. Je to jakási první pomoc, která postiženému přinese okamžitou úlevu. Jedná se konkrétně o odborný nácvik dechové a svalové strategie.

Mnoho trýznivých tělesných i duševních pocitů, které panický záchvat doprovázejí, vzniká právě z důvodu náhlého zvýšení koncentrace kyslíku v krvi a laktátu kyseliny mléčné ve svalech.

Pokud se klient pod vedením zkušeného odborníka tyto strategie naučí a zautomatizuje, je schopen nastupující paniku včas rozpoznat a potlačit.

Je to velmi důležité, protože nejistota a pocit, že neovládáme vlastní tělo, vede u postiženého k dalšímu nárůstu úzkosti.

Druhým a nejdůležitějším pilířem léčby je kognitivně – behaviorální psychoterapie. Kromě zvládnutí panické ataky je třeba zpracovat a odstranit její příčinu. Tou je, zjednodušeně řečeno, značné psychické vyčerpání, které si často nevědomky způsobujeme různými zažitými vzorci našeho myšlení, chování i emočního prožívání.

Třetím pilířem může být v závažných případech i  farmakoterapie. V případě, že se panické záchvaty dostavují často a klient je velmi oslaben, je možné podpořit psychoterapeutický proces vhodnými léky. Nejčastější volbou jsou antidepresiva nové generace, tedy inhibitory zpětného vychytávání serotoninu či noradrenalinu.

Mysl je dlouhodobě psychicky přečerpávána

Postižení často hledají konkrétní důvod či spouštěč panického záchvatu. Ten ale není důležitý, protože panická porucha je mnohem komplexnější problém. Není to tak, že by samotnému záchvatu musely vždy předcházet nějaké konkrétní úzkostné myšlenky či emoční trauma.

Mysl pacienta trpícího panickou poruchou je z různých důvodů dlouhodobě psychicky přečerpávána.

Takovým důvodem může být trvalý nedostatek psychického odpočinku v důsledku nadměrného pracovního výkonu, přílišná sebekontrola či sebekritiky, úzkostně-obavné vzorce myšlení, perfecionalismus vzorce myšlení a mnoho dalších.

Vyčerpanou mysl lze přirovnat ke džbánu, který je až po okraj naplněn vodou. Spouštěčem panické ataky bývá ona pověstná „poslední kapka“, kterou je většinou mírný, tělesný stres nebo duševní stres.

Typicky je tomu v případě, když poklesne hladina cukru v krvi, dojde k fyzickému vyčerpání nedostatkem spánku, po alkoholovém excesu, v noci ve chvíli, kdy mozek přechází z fáze NON-REM spánku do fáze REM. Tohoto stresu si postižený (zejména v noci) vůbec nemusí být vědom a proto pociťuje záchvat jako zcela překvapivý a nepředvídatelný.

Takzvané noční paniky jsou specifickým druhem panických záchvatů, které bývají pro pacienty velmi náročné, protože navíc způsobují spánkové poruchy.

Neléčená panická porucha ničí život trpícího

Neléčená panická ataka má bohužel tendenci omezovat život postiženého čím dál tím více. Léčba panické poruchy není dlouhá a má velice dobrou prognózu. 

Nezůstávejte se svým trápením sami a nenechte ho narůstat. Objednejte se na nezávaznou vstupní a diagnostickou konzultaci (Naše první setkání, proč je důležitý terapeutický plán (adicare.cz))pomocí našeho online rezervačního kalendáře nebo volejte na linku +420 739 375 763. Rádi Vám vše vysvětlíme a zodpovíme i případné další otázky.

Při vstupní konzultaci určíme přesněji specifika panické poruchy, míru její závažnosti i případné přidružené obtíže.

Navrhneme Vám konkrétní léčebný postup, domluvíme se o možné medikaci a vysvětlíme i základní rysy psychoterapeutické metody, s jejíž pomocí pak budeme společnými silami proti Vašemu trápení bojovat.

Vybereme pečlivě i Vašeho osobního terapeuta/terapeutku tak, aby splňoval/a nejen odborné předpoklady, ale vyhovoval/a Vám i po lidské stránce. Vzhledem k tomu, že terapeutický tým AdiCare tvoří více než dvacet psychologů, můžeme Vám v tomto ohledu vyjít maximálně vstříc.

Vstup do online rezervačního kalendáře

Bez paniky o panické atace! Víte o ní vše?

Přijde potichu, nečekaně a nikdy nezaklepe na dveře. Dokáže zaútočit během vteřiny a často o ní přemýšlíme ještě několik hodin. Seznamte se s panickou atakou!

Možná jste sami zažili stavy úzkosti, během kterých vám bušilo srdce a klepaly se vám i malíčky na nohou. Nebo máte ve svém okolí někoho, kdo měl příznaky infarktu myokardu, ale v nemocnici mu řekli, že je naprosto zdravý.

Není ani vyloučeno, že jste se setkali s člověkem, který panickou ataku popisoval jako psychické napětí, během kterého měl pocit, že ztrácí kontrolu nad svým tělem. Ať už panická ataka na sebe vezme jakoukoliv podobu, vždy ji doprovází nepopsatelný strach ze smrti.

I když tento nepříjemný pocit trvá ve většině případů jenom několik minut, dotyčný má pocit, že se s panikou vypořádal až třeba po dvaceti minutách. Úzkost tedy střídá strach ze smrti a jako sladká tečka se objeví myšlenka, že jsme se snad dočista zbláznili.

Vypořádat se s touhle vypečenou situací, je úkol hodný mistra!

Proč já?

Každý, kdo měl tu „čest“, určitě přemýšlel nad tím, proč zrovna on si vysloužil přítomnost panické ataky v jeho těle. Z posledních výzkumů vyšlo najevo, že určitou roli v tom může sehrát genetika.

Pokud váš předek trpěl určitou psychickou poruchou, je pravděpodobné, že bude k panické atace náchylnější. Zároveň je ale důležité podotknout, že spouštěčem psychické ataky může být i aktuální životní fáze.

Pokud například zažíváte velmi náročný rozchod, je možné, že vás panická ataka zastihne dřív, než byste řekli „sbal si věci, ty prevíte“. Trošku zjednodušeně – panická ataka si nevybírá, a pokud má možnost si vybrat, zvolí si jako svou oběť ženu.

Na vině stojí fakt, že ženy si za svůj život projdou hned několika hormonálními změnami. To ale v žádném případě neznamená, že se čas od času nemůže objevit ani u mužů.

Zdroj: GETTY

Jak se s panikou poprat?

Pokud je panika vaše stará známá, pak asi víte, že se na ni nelze připravit. Někdy dotírá ve chvíli, kdy čekáte u pokladny, jindy si na vás došlápne v metru. V takový moment se člověk sotva soustředí na všechny poučky a návody, které vyčetl na internetu.

Na jedno pravidlo byste si ale měli vzpomenout – zastavte se a zhluboka se nadechněte do břicha. Uvědomte si, že i když máte pocit, že umíráte, jde jenom o pěkně sehrané divadélko od vaší „paničky“. Zkuste v takový okamžik zabojovat a nedovolte jí, aby vás naplno ovládala.

Tento postup je samozřejmě vhodný pro ty z vás, kteří panickou atakou trpí jenom párkrát do roka. Není totiž výjimkou, že se z paniky stane dlouhodobý pronásledovatel, který svou oběť naplno deptá. Pak už je na čase, abyste vyhledali odbornou pomoc v podobě kognitivně-behaviorální terapie nebo psychiatra.

Nejen, že s vámi lékař problém rozebere po odborné stránce, ale především je vysoká pravděpodobnost toho, že společnými silami vyženete paniku z těla ven. 

V neposlední řadě je důležité zmínit, že panická ataka rozhodně není problém, za který by se člověk měl stydět. Nebojte se o ní mluvit před rodinou či známými, možná vás překvapí, kolika lidem z vašeho okolí už znepříjemnila život. 

ČTĚTE TAKÉ: 3 způsoby, jak se zbavit úzkosti přírodní cestou

Proč vzniká panická ataka – MUDr. Ing. Tereza Hodycová

Jdete po ulici po cestě z práce a v hlavě si snažíte sesumírovat, co všechno máte ještě nakoupit. Nechcete na nic zapomenout, hlavně, aby všechno měli. Začnete být nervózní a rozbuší se vám srdce. To vás vyleká, protože váš dědeček zemřel na infarkt. Srdce se rozbuší ještě víc, potíte se, motá se vám hlava. Máte pocit, jako byste se sami sobě ztráceli, realita kolem vás přestává být skutečná. Pocítíte hrůzu, že asi umíráte.

Nějak tak se může projevovat panická ataka, která na rozdíl od záchvatu úzkosti přichází náhle a nečekaně, většinou bez konkrétního podnětu.

Nevyzpytatelnost panické ataky z ní dělá ještě většího démona, nejde jí uniknout, vyhnout se, mít nad ní kontrolu. Lidé trpící panickou poruchou (opakovanými panickými atakami) se bojí, kdy zase ataka přijde.

Kdo zažil panickou ataku, nikdy na ni nezapomene, ale lze se naučit tyto stavy zvládnout, zmírnit nepříjemné projevy nebo se jich úplně zbavit.

„Svatou trojicí“ v léčbě panické ataky jsou:

• Techniky zavládnutí nástupu panické ataky
• Krátkodobá či střednědobá psychoterapie
• Farmakoterapie (léky)

Zapomínat však nesmíme také na dlouhodobé udržování zdravého životního stylu, respektující přístup k sobě a podporu okolí. O všech výše zmíněných možnostech se rozepíšu v dalších dílech tohoto seriálu o panické atace.

Jsem zastáncem takového toho „klasického“ přístupu, že abych na sobě mohla nějak pracovat, musím rozumět co a jak funguje… vědět o možných souvislostech… třeba ne nijak podrobně, ale aspoň „z rychlíku“. Pojďme se tedy podívat, co může za rozvoj panické poruchy.

Co může za rozvoj panické poruchy?

Obecně můžeme říci, že celkové přetížení psychiky, dlouhodobého psychického vyčerpání. Ataka pak přichází ve chvíli, kdy do nádoby kápne poslední kapka a ona přeteče. Poslední kapkou může být snížení cukru v krvi (hlad), nedostatek spánku, alkohol, sex nebo v noci přechod non-REM do REM fáze spánku. Nejedná se tedy o příčiny, ale až o poslední kapku, která tu celou hrůzu spustí.

Proč tedy dochází k tomu dlouhodobému psychickému vyčerpání, říkáte si. Velmi často za tím stojí nadměrný tlak na výkon, přílišná sebekontrola, vzorce myšlení plné obav a katastrof, perfekcionismus a další.

Všechny tyto programy nasedají na určité dispozice v psychice konkrétního člověka spolu s jeho životními zkušenostmi a celkovým zdravotním stavem, který se odráží i v množství neurotransmiterů v mozku. Neurotransmitery jsou chemické látky, které ovlivňují naši náladu a to, jak se psychicky cítíme.

Mezi nejznámější patří serotonin a dopamin. Když jich máme dostatek, cítíme se šťastní, pokud nám chybí, je nám zle.

Protože se budeme postupně zaměřovat hlavně na řešení panické ataky, rozdělíme si příčiny na několik skupin – některé jsou lépe ovlivnitelné, jiné méně, a některé vůbec. Nevěšte hlavu, těch ovlivnitelných je stejně více!

• Dědičnost – přestože se nedědí nějaká konkrétní psychická porucha, získáváme vrozené dispozice snášet psychickou zátěž a stres. Pokud naši předci nebyli vybaveni psychickou odolností, je velmi pravděpodobně, že podobnou křehkost zdědíme i my. Tím více budeme potřebovat zapracovat na zvýšení psychické odolnosti.
• Podmínky vývoje v dětství – pokud se nám z nějakého důvodu nedostávalo pocitu jistoty a bezpečí v raném dětství, budeme mít větší pravděpodobnost k vzniku úzkostí. Panická porucha je jednou z forem poruchy úzkostné.
• Životní okolnosti – pokud jsme v permanentním psychickém vypětí, dostaneme se do jakýchkoli životních trablí, kde nevidíme východisko, může to vyústit až ve spuštění panické ataky.
• Katastrofické scénáře – v KBT (kognitivně-behaviorální terapii se tomu říká kognitivní omyly). Zkrátka, když jsme se naučili přemýšlet tak, že stále „malujeme čerta na zeď“ a tím se dlouhodobě stresujeme.

Cílem jakékoli léčby, ať už to jsou svépomocné techniky, psychoterapie, léky nebo všechno dohromady je začít od toho nejlépe ovlivnitelného, tj.

naučit se zvládnout začátek ataky a dále pokračovat k tomu náročnějšímu – přeučení automatických negativních myšlenek, řešení stresorů prostředí, budování psychické odolnosti až k ošetření potenciálních „zásahů“ z dětství (úmyslně nepoužívám slovo „zranění“, protože i mnohem mírnější zážitky mohou u citlivých osob napáchat pěknou paseku).

Technikám zvládání začátku ataky se budu věnovat v příštím článku.

Panická a úzkostná porucha: dokument popisuje, jak zvládat záchvaty paniky

Mezi úzkostné poruchy patří sociální fobie, obsedantně-kompulzivní porucha, generalizovaná úzkostná porucha, posttraumatická stresová porucha a také panická porucha. Podle údajů Národního ústavu duševního zdraví (NÚDZ) trpí některou z těchto úzkostných poruch zhruba 7,4 % naší populace.

V rámci Evropy jde o průměr. Ze zjištění výzkumníků z NÚDZ ale vyplývá, že se s onemocněními úzkostného spektra neléčí 56,7 % trpících, což je dle odborníků naprosto alarmující údaj. I proto vznikl v roce 2017 dokumentární cyklus Život za zdí, určený lidem s neléčenými depresemi a úzkostmi.

„V naší populaci žije přes půl milionu lidí ohrožených sociální izolací, ztrátou zaměstnání, přechodem onemocnění do chronického stadia a nakonec i sebevraždou. A trpí i jejich rodiny, na něž neléčené nemoci dopadají v různé intenzitě také,“ říká autor cyklu a publicista Jeroným Janíček, který má s úzkostmi a depresí osobní zkušenost.

• Dokumentární cyklus Život za zdí je primárně určený lidem s neléčenou depresí a úzkostnými poruchami.
• První díly vznikly v létě 2017, dnes je volně dostupných 28 dílů včetně 4 bonusů.
• Pojednává např. o první návštěvě psychiatra, individuální a skupinové psychoterapii, pomoci záchranné služby při akutních úzkostech a těžkých depresích, hospitalizaci na psychiatrii, krizové intervenci, sebevraždě, moderních antidepresivech, spánkové hygieně, závislostech, poruchách osobnosti, arteterapii, práci s tělem a myšlenkami.

Problém s přijetím panické poruchy ze strany pacienta bývá problematický často již v počátcích rozvoje tohoto onemocnění, protože se výrazně projevuje na tělesné úrovni. Panická ataka totiž mimo intenzivního strachu ze smrti a obav z mdlob nebo udušení přináší i celou škálu zmíněných trýznivých tělesných příznaků.

„Jestliže máme nějakou bolest nebo výrazný tělesný příznak, tak první automatická reakce je hledání příčiny v našem těle.

Jen velmi neochotně si připouštíme, že za tím může být neřešený problém nebo konflikt a že to může být projev patologické úzkosti,“ říká v novém dílu Života za zdí o panické poruše psychiatr, výzkumný pracovník a předseda Výboru Psychiatrické společnosti prof. Pavel Mohr.

A dodává: „Když se dělaly průzkumy, které hodnotily kvalitu života, tak se ukázalo, že lidé, kteří trpí úzkostnými poruchami, mají mnohem horší kvalitu života, než jak ji hodnotili třeba pacienti se schizofrenií.“ 

Léky – účinné, ale vysoce návykové

Lidé trpící některou z úzkostných poruch se často neléčí také ze strachu z psychiatrie a stigmatu psychiatrického pacienta.

S onemocněním panickou poruchou si často neví rady ani praktický lékař, který onemocnění řeší předepisováním vysoce návykových anxiolytik, jakými jsou Xanax, Neurol, Diazepam nebo Laxaurin.

Ta jsou sice při panické atace vysoce účinná, ale při dlouhodobějším užívání na nich vzniká silná závislost.

Neléčení nebo špatně léčení pacienti s panickou poruchou pak kvůli tělesným obtížím vyhledávají péči různých specialistů, nejčastěji internistů, kardiologů a neurologů, aby přišli na příčinu svých fyzických obtíží. Dostávají se tak do bludného kruhu, protože většina vyšetření žádné tělesné onemocnění neodhalí, což je vede k návštěvám dalších specialistů a novým vyšetřením.

Volat záchranku?

Lidé s panickou poruchou se nezřídka dostávají i do péče záchranářů.

Mezi dominantní tělesné příznaky panické ataky totiž patří zrychlená tepová frekvence, tlak na hrudi, pocení, celková slabost a pocity dušení, tedy projevy doprovázející některé zdraví a život ohrožující stavy; může se projevovat podobně jako infarkt.

„My si oddechneme, když zjistíme, že je dušnost psychogenního rázu a člověku můžeme rychle pomoci od jeho úzkosti. Takový člověk ataku prožívá, jako by se skutečně dusil. A dušnost je horší než bolest,“ říká v dokumentu ředitel Zdravotnické záchranné služby Středočeského kraje Jiří Knor.

Mnozí lidé, trpící panickou poruchou, se stále setkávají spíše s nepochopením ze strany zdravotníků. „Největší chybou je takovému člověku vyčítat, že si nás volá zbytečně. K tomu by nemělo docházet.

Hlavním posláním záchranné služby není jen zachraňovat lidské životy, s cílem vrátit lidi do normálního života, který žili až do okamžiku závažné poruchy zdraví, ale zbavovat je i nesnesitelné bolesti a utrpení, tedy i silné úzkosti,“ zdůrazňuje Jiří Knor.

Typické obavy při panickém záchvatu

Nový díl Života za zdí cílí i na nejčastější obavy lidí s panickou poruchou, mezi něž patří i obavy ze selhání či poškození srdce při atace. „I když bude stresová reakce velmi silná, tak u mladého člověka se zdravým srdcem nehrozí, že by na ni srdce zareagovalo zcela neadekvátně.

Například tím, že by vznikla porucha srdečního rytmu, která takového člověka bude výrazně kompromitovat, nebo ho dokonce ohrozí na životě,“ vysvětluje přednosta Kardiologické kliniky 2. lékařské fakulty a FN v Motole prof. Josef Veselka. Srdce je podle něj tak dobře vymyšlené, že jej panická ataka neohrozí. „Jiné to je samozřejmě u člověka, jehož srdce není a priori zdravé.

U něj je rizikový každý typ stresu nebo zatížení, který může vést k selhání jisté funkce srdce,“ doplňuje profesor Veselka.

„Pro panickou ataku jsou typické obavy o život a strach z toho, že dostanu infarkt, nikdo mi nepomůže a z té situace se nedostanu ven. Nepomáhá vyvolávání nadměrných očekávání typu ‚Nebojte, to bude dobré. Nic vám není!‘, protože těm lidem skutečně něco je. A subjektivně je to prožíváno často velmi hrůzně,“ říká v dokumentu psychiatr a ředitel NÚDZ prof.

Cyril Höschl. „Když trpíte některou z úzkostných poruch, pak je dobré si uvědomit, že se mechanismus vzniku a průběhu vašich obtíží dá podrobně vysvětlit.

A když pro sebe uděláte něco z hlediska léčby, například psychoterapie, životosprávy i pohybu, tak nejde o onemocnění smrtelná, protože jediným smrtelným příznakem těchto poruch je sebevražda,“ podotýká psychiatr.

První pomoc: základem je dech

Nácviku poskytovaní laické první pomoci lidem v panické atace včetně preventivních opatření se v novém dílu Života za zdí rozsáhle věnují terapeuti Dagmar Jančová a Josef Gabriel z Centra krizové intervence Psychiatrické nemocnice Bohnice.

Základem pomoci je práce s dechem. A samozřejmě s tělem včetně nácviku specifických relaxačních cvičení, zaměřených na práci se stresem. Jestliže se cvičení člověk věnuje denně, mívá panická ataka obvykle mírnější průběh, uvádějí tvůrci pořadu.

• Neodkládejte, čeho se bojíte: Co je nutné, to udělat a neodkládat. Odložený trest je horší než bezprostřední. Bojím-li se, jak a co zvládnu, je to horší než vlastní aktivita.
• Uklidňující formule: Pomáhají relaxační cvičení s vhodně volenými formulkami typu: „Klid, zvládnu to! Strach je zbytečný! Úzkost – jak přišla, tak i odejde.“
• Zažeňte zlé myšlenky: Katastrofické myšlenky – o tom, jak vše špatně dopadne – lze odhánět buď tím, že si v duchu, ale bez problémů, i hlasitě řekneme STOP a místo nich si opakujeme některou z výše zmíněných formulek. Druhou variantou je „vyhnat čerta ďáblem“. Tj. zmíněné myšlenky přehnat do absurdna a představovat si opravdu velké katastrofy. To vede ke zklidňujícímu vědomí – „tak zle přece jen být nemůže“. Nejde o představu typu „co nejhoršího se může stát“, ale „co je tak zlé, že se to nemůže stát“.
• Dýchejte: Zvláště v době, kdy se k panickému záchvatu schyluje nebo na jeho počátku, je vhodné prohloubit a zpomalit dech. Pokud možno se soustředíme na střídání „nádech/výdech“.
• Nestyďte se za paniku: Žádný zbytečný stud. Problémy není vhodné tajit před blízkými lidmi. Přes všechnu úzkostnou složitost je na místě k této nemilé záležitosti přistupovat stylem – „Občas trpím panikou. No a co, nikdo nejsme dokonalý.“

Zdroj a více v článku Panika se projevuje stejně jako infarkt.

Panika a úzkosti: jak je rozeznat a jak si pomoci?

Home / Krasa / Fitness zdravi / Panika uzkosti jak je rozeznat jak si pomoci Anna Praibišová /11. 03. 2021Trápí vás těžké psychické období? Zažíváte neznámé duševní stavy, které jsou pro vás vyčerpávající? Možná se jedná o úzkosti nebo panické ataky. Jak je identifikovat a jak se s nimi vypořádat, jsme pro vás sepsali v článku.

Vlivem protikoronavirových opatření jsme se všichni ocitli v neznámé situaci. Většina našich každodenních jistot nám byla odepřena a abychom tuto těžkou situaci zvládli, museli jsme si vytvořit jistoty nové. Situace, kdy nám jsou odcizeny sociální kontakty, kdy nemáme kulturní vyžití a nemůžeme chodit na drinky s kamarády, jsme do té doby neznali. Taktéž spousta lidí neznala finanční nouzi a omezení svobodného podnikání.

Je tedy zcela normální a legitimní, že toto nezvládáme duševně. Pokud zažíváte podezřele častý smutek, fyzickou bolest na hrudi bez jakékoliv příčiny, jste přehnaně nervózní, nedokážete kontrolovat své emoce a máte potíže se spánkem, věnujte své psychice větší péči. Dost možná prožíváte úzkostné stavy nebo panické ataky. O co se jedná a jak s nimi pracovat?

Úzkostné poruchy 

Psychické poruchy označující se jako úzkostné poruchy, se dělí na generalizovanou úzkostnou poruchu, panickou poruchu, OCD, a další fobie.

Úzkostnými poruchami trpí kolem 10 % populace, což rozhodně není zanedbatelné číslo.

Pokud máte podezření, že nějakou formou úzkostné poruchy trpíte, informujte své okolí, aby věděli, co se s vámi děje a jak na vás reagovat a vyhledejte odbornou pomoc. Proč je to důležité?

GÚP, zkráceně úzkosti, se projevují psychicky i fyzicky. Bušení srdce, závratě, svíravý pocit na hrudi spolu s nekontrolovatelnou nervozitou a potřebou utéct ze svého těla. Často úzkosti provází poruchy spánku a špatná soustředěnost.

Jedinec, který trpí touto poruchou, prožívá téměř nepřetržitě úzkosti, které jsou někdy na ústupu, jindy však zesílí a spolu s nimi i některý z duševních nebo tělesných příznaků. Úzkost provází negativní myšlenky a strach.

Klíčem je se snažit změnit destruktivní vzorce myšlení, k čemuž vám pomůže odborný terapeut nebo kouč.

Panické ataky

Panika se projevuje trochu jinak, než úzkost a lehce jí od ní rozeznáte. Panický záchvat přichází nekontrolovaně a bez oznámení. Člověk, který zažívá panický atak je v šoku, jeho tělo je v obranném stavu a je doslova připraveno uniknout nebezpečí, které však reálně nehrozí.

Tento stav se vyznačuje silným bušením srdce, které může doprovázet svíravý pocit na hrudi a ztížené dýchání. V extrémních případech vám mohou brnět končetiny, které se dostanou do stavu křeče a vy máte pocit, že s nimi nemůžete hýbat, že vám ochrnují.

Při panické atace se také spousta lidí bojí, že právě prožívá infarkt. 

Panická ataka vám nemůže nijak tělesně ublížit, ale rozhodně je žádoucí nejdříve lékařsky vyvrátit fyzické příčiny vašich stavů. Jinak je dobré mít na paměti, že v průměru trvá panika od pár minut do půl hodiny, odeznívat může pak až několik hodin.

Panika je fyzicky velmi náročná a dotyčný se po ní zcela právem cítí vyčerpán. Na rozdíl od úzkosti, ataka vzniká bez zřejmé příčiny. Může se přihodit jak v klaustrofobním prostředí přeplněného MHD, tak i v klidu a bezpečí vaší postele.

Člověka, který trpí panikami, můžou ataky v noci také budit a mohou způsobovat spánkovou deprimaci.

Co je na panikách nejhorší?

Člověk trpící návaly paniky, které se často opakují, žije v permanentním strachu. Protože neví, kdy se zase nějaká panika objeví, je pro něj velmi těžké proti nim bez odborné pomoci bojovat. Strach a stres jsou však excelentním podhoubím pro tvorbu dalších panik a jedinec se tak nachází v permanentním cyklu panik-strachu-stresu.

Jsou paniky teda tak závažné, když víme, že nám fyzicky nic nezpůsobí a za pár minut či hodin zcela odezní? Ano, jsou a to především pokud je zažíváme každý den nebo i několikrát do týdne. Neléčená panická ataka se může rozvinout do horší psychické poruchy nebo nemoci, jakou je například deprese.

Je proto důležité svůj problém s panikami včas identifikovat a co nejdříve vyhledat odbornou pomoc.

Jak se zachovat při atace?

Pokud vy nebo někdo ve vašem okolí zažívá paniky, můžete udělat několik kroků. V případě, že vy osobně si procházíte panikami, v okamžiku ataku zastavte vše, co děláte a zkuste co nejvíce zpomalit dýchání. Mezi výdechem a nádechem na chvíli zadržte dech, dechový cyklus se snažte prodloužit.

Nainstalujte si do svého telefonu aplikaci Nepanikař, která vám s dýcháním během krize pomůže. Pokud někdo blízký zažívá paniku, obejměte ho, chytněte za ruku, kolem ramen a ubezpečte ho, že mu nic nehrozí.

Zůstaňte klidní, jeho stav nijak nezpochybňujte, pomáhejte mu zhluboka a pomalu dýchat, buďte mu oporou a snažte se o vytvoření bezpečného prostředí.

První pomoc při úzkostech i panice je návrat do své komfortní zóny. Mějte v hlavě vytvořené a naplánované scénáře, co dělat, pokud vás úzkostný nebo panický stav přepadne ve chvíli, když budete mimo domov.

Může to být playlist meditační hudby, kterou si pustíte, když pojedete v tramvaji, nebo s sebou noste čokoládu, která vám navodí pocit pohody, či o svém problému řekněte blízké osobě a v krizi jí zavolejte.

Může to být jakýkoliv jiný plán, který vám navodí pocit bezpečí a jistoty. 

Zkuste se také vyvarovat přílišné konzumaci alkoholu a kofeinu. Tyto látky mohou vaše psychické stavy umocnit, byť je občas lákavé dát si skleničku na uklidnění, dlouhodobý efekt to však nemá a působí to spíše negativně. Kávu vyměňte za zelený čaj a rooibos a víno za bylinky.

Vhodné jsou například třezalka, kozlík lékařský, heřmánek nebo meduňka. Nezapomínejte také doplňovat vitamíny a minerály, zejména vitamíny B, D, C, zinek, omega 3 a železo. Myslete na work-life balanc. Být přepracovaný není cool a ochuzovat se o svůj volný čas už vůbec ne.

 Úzkostná porucha se často projevuje právě po vyhoření z práce a nerespektování signálů, které nám vyčerpané tělo naznačuje.

Psychické i tělesné zdraví máte jen jedno, pečujte o sebe, dopřejte si ničím nerušený odpočinek, hýbejte se, jasně si nastavte kdy máte čas pro práci a kdy pro vaše osobní volno.

Kde vyhledat pomoc

Úzkostnou poruchu se můžete snažit „vydýchat, vymeditovat nebo vyjógovat”, pokud už jste na své stavy krátcí, jděte za odborníkem. Přiznat si, že mám psychický problém je pro mnohé tím nejtěžším zjištěním.

Zároveň je to však tím největším krokem, kterým se přiblížíte ke svému štěstí a zdravé psychice a může vám to ušetřit případné sezení u psychiatra. Zkušené odborníky můžete oslovit zde: Hedepy, terap.

io, QED Group nebo Český mindfulness institut.

• Tweetnout
• Sdílet