Regulace nových technologií do zdrav. – vše o zdraví

Evropská komise chce vytvořit tzv. evropskou zdravotní unii, v jejímž rámci se budou všechny země EU společně připravovat na zdravotní krize a společně na ně reagovat, tzn.

budou zajištěny dostupné, cenově přijatelné a inovativní zdravotnické potřeby a jednotlivé země budou spolupracovat na zlepšení prevence, léčby nemocí, jako je rakovina, včetně zajištění následné péče o pacienty.

Díky této iniciativě:

  • bude zdraví občanů lépe chráněno
  • budou EU a její členské státy lépe připraveny na budoucí pandemie a na to, jak jim předcházet
  • se zvýší odolnost evropských systémů zdravotní péče. 

Poučení z pandemie koronaviru

Pandemie poukázala na význam koordinace opatření mezi evropskými zeměmi v zájmu ochrany zdraví obyvatelstva jak během krize, tak v běžných časech, kdy je možné se věnovat primárním onemocněním, investovat do zajištění odolných systémů zdravotní péče a školit zdravotníky. Evropská zdravotní unie pomůže zlepšit na úrovni EU ochranu, prevenci, připravenost a reakci na rizika ohrožující lidského zdraví.

Klíčové iniciativy

Ve svém prvním návrhu o evropské zdravotní unii se Komise zaměřila na opatření v oblasti připravenosti a reakce na krize, jako jsou:

Regulace nových technologií do zdrav. – vše o zdraví
  • posílení koordinace na úrovni EU v případě výskytu přeshraničních zdravotních hrozeb
  • revize mandátu Evropského střediska pro prevenci a kontrolu nemocí a Evropské agentury pro léčivé přípravky s cílem zajistit přísnější dohled, vědeckou analýzu a poradenství před krizí a v jejím průběhu
  • zřízení nové agentury EU pro biomedicínskou připravenost.

Cílem farmaceutické strategie je modernizovat regulační rámec a podpořit výzkum a technologie, z nichž budou mít prospěch pacienti. Spočívá na čtyřech pilířích:

Regulace nových technologií do zdrav. – vše o zdraví
  • řešení nenaplněných potřeb v oblasti zdravotní péče
  • podpora konkurenceschopného a inovativního evropského farmaceutického průmyslu
  • zvýšení odolnosti prostřednictvím diverzifikace dodavatelských řetězců, environmentální udržitelnosti a připravenosti na krize
  • prosazování vysokých standardů pro léčivé přípravky v celosvětovém měřítku

Cílem evropského plánu boje proti rakovině je prevence tohoto onemocnění a zajištění vysoké kvality života onkologických pacientů, vyléčených pacientů, jejich rodin a osob pečujících o nemocné.

Prostřednictvím široké škály politik EU, zejména digitalizace, výzkumu a inovací, pomůže plán zemím EU zvrátit trend ve výskytu tohoto onemocnění.

Zahrnuje opatření a stěžejní iniciativy, které problematiku nádorových onemocnění řeší komplexně:

Regulace nových technologií do zdrav. – vše o zdraví
  • prevence
  • včasné odhalení
  • diagnostika a léčba
  • kvalita života pacientů s rakovinou a vyléčených osob

Akce

MEDICAL TRIBUNE CZ > Nové technologie mění vývoj léků i zdravotní služby

A dodává: Lékaři mají problém s přijetím nových technologií. Dotýkají se jejich autonomie.

  • Podle nedávné zprávy Deloitte návratnost investic do farmaceutických inovací dále klesá a pro firmy je stále dražší uvést na trh nový léčivý přípravek. Co to pro farmaceutický sektor znamená?

Je to tak. Už od roku 2010 hodnotíme u skupiny významných farmaceutických společností očekávané nové produkty. Naše zpráva je založena na přehledu léků ve vývoji a odhadech celosvětových výnosů.

Sledujeme šestnáct farmaceutických výrobců. Pozorujeme rok od roku pokles návratnosti investic do výzkumu a vývoje.

Nyní je tento trend vidět i u biofarmaceutických firem, které byly dosud zvyklé na mnohem vyšší výnosy.

Zčásti je to tím, že náklady na uvedení nového léčivého přípravku na trh rostou, uvést nový přípravek dnes stojí dvě miliardy dolarů.

Jednak kvůli nárokům regulačních autorit, zároveň ale i proto, že se firmy snaží vyvinout léky na vzácná onemocnění nebo zcela nové terapie jako genetické editace nebo imunoterapie. Tyto terapie jsou dražší na vývoj, je dražší pro ně postavit klinické studie.

U vzácných onemocnění je náročnější získat vzorek pacientů do klinické studie, protože jejich výskyt v populaci je malý. Nábor do studií trvá déle a je náročnější v testování udržet pacienty. Vývoj léků se tedy prodražuje. Nabízejí se tu určitá řešení.

Zavádět nové postupy náboru pacientů, nabízet pacientům během studie podporu, jaká dosud nebyla obvyklá. Tradiční postupy při provádění klinických studií, které dosud farmaceutickému průmyslu dobře sloužily, už nejsou dál udržitelné.

Realita je taková, že zároveň počet pacientů, kteří budou těžit z nových léků, o kterých dnes víme, bude menší. Pokud jste v minulosti jednoduše každému dali statin, dnes víme, že na léčbu odpoví jen část pacientů s daným onemocněním.

To vše je pro farmaceutické firmy náročné. Jistě by potřebovaly také zrychlit vstup léku na trh, čím dříve se to povede, tím dříve získají výnosy.

  • Může k vyšší efektivitě výzkumu a vývoje přispět digitalizace?

Celá kapitola našeho reportu se zaměřuje na to, jak může umělá inteligence a automatizace přispět ke zvýšení efektivity klinických studií a procesů výzkumu a vývoje.

Změny už vidíme, ale probíhají velmi pomalu. Většina velkých farmaceutických společností pracuje na automatizaci postupně, krok po kroku. Ve zdravotnictví je tolik zažitých systémů, procesů, investic… Změnit to trvá dlouhou dobu. Navíc zavést automatický systém, když mají výrobní plány, výzkum a klinické studie napříč různými částmi světa, to není jednoduchý úkol.

Většina velkých farmaceutických firem jde cestou automatizace dodavatelského řetězce, sledování zboží. Například takové požadavky, jako je nová regulace označování léků, mohou znamenat zátěž, na druhou stranu firma může novou regulaci označování balení využít k zavedení RFID čipů, a pak může lépe sledovat svoje produkty.

Vyhoví novým pravidlům, a ještě z toho má prospěch.

  • V poslední době bylo ohlášeno několik obchodů, kdy velká zavedená farmaceutická firma kupovala novějšího biotechnologického hráče se slibným výzkumem. Je to trend?

Většina z šestnácti farmaceutických firem, které průběžně sledujeme v našich analýzách, převzala menší biotechnologické firmy. Některé z nich byly malé, největší byl Celgene. Ten je mimochodem také v našem koši firem, které sledujeme, stejně jako Bristol‑Myers Squibb, který jej koupil. Byla to první taková transakce mezi dvěma firmami, které máme v naší kohortě.

  • Je to pro velké farmaceutické firmy způsob, jak se dostat k dobrým výsledkům výzkumu, když je samy nemají?

Myslím, že se to dělo vždy. Malé startupy, často při univerzitách, vyvíjejí jeden lék, jednu konkrétní terapii na určitou terapeutickou oblast, a dělají to s vědomím, že když se jim to povede zdokonalit, někdo je koupí. Nyní se to podle mě zrychluje. Využívání umělé inteligence a důkazů založených na reálné klinické praxi (real world evidence) umožňuje dříve rozpoznat potenciál nového léku.

Jiné farmaceutické firmy uzavírají partnerství s univerzitami a akademickými institucemi, aby si zlepšily výhled svého výzkumu. Je to otázka taktiky té které firmy.

V minulosti jsme byli svědky toho, že se velké firmy rozhodly soustředit na menší počet terapeutických oblastí. Velké firmy tehdy měly mnohem širší portfolio terapeutických oblastí, na které se zaměřovaly.

Viděli jsme pak konsolidaci, některé firmy se rozhodly zmenšit počet terapeutických oblastí.

Akvizic, jako byla koupě Celgene firmou Bristol‑Myers Squibb, je nyní celá řada, i když ne takové velikosti. Nejsou to ale jen biotechnologické firmy, o koho mají velcí farmaceutičtí hráči zájem.

Roche například loni koupil technologickou společnost Flatiron Health, která se zabývá elektronickými pacientskými záznamy v onkologii, za 1,9 miliardy dolarů. Lidé se divili, proč zaplatili tak vysokou částku.

Flatiron byl cenný kvůli dovednostem v analýze dat.

  • Výrobci zdravotnických prostředků očekávají boom pomůcek připojených na internet, mluví se o sektoru internetu medicínských věcí. Je to podle vás významný trend?

Dá se říci, že se k internetu může připojit většina zdravotnických pomůcek. Můžete dát senzor do umělého kolenního kloubu při jeho výměně a pak pomocí senzoru sledovat, jak pacient kloub používá. Jestli například cvičí, jak má. Ne pouze proto, abyste ho mohli kontrolovat. Může to pomoci pacientům lépe rehabilitovat.

Sama jsem po výměně kolenního kloubu. Fyzioterapeuta jsem za dobu rehabilitace viděla jen párkrát. Přitom bych ocenila, kdyby mě někdo každodenně sledoval, jestli cvičím správně. Teď to může jít pomocí aplikace, která učí lidi správně cvičit.

Pro výrobce je motivací k zapojování zdravotnických prostředků k internetu to, že plátci nechtějí hradit jejich výrobky, pokud nemají výsledky.

  • Jaký je zájem o zdravotnické prostředky založené na nových technologiích?

Pro kupující může být výhodou zpětná vazba, kterou díky připojení a získaným datům zařízení poskytne. A tak pokud jsou na trhu tři srovnatelné magnetické rezonance, z toho jedna umí získávat data a posílat je do nemocničního systému, je to konkurenční výhoda proti těm, které to neumějí. Ve chvíli, kdy data posílají všechny magnetické rezonance, konkurenční výhoda mizí.

Dnes mají data mnozí, ale málokdo je umí naplno využít. Výrobci zdravotnických prostředků proto začali nabízet služby jako vytváření reportů ze získaných dat a srovnání pro nemocnice. Například Medtronic se tak více stává poskytovatelem služeb než prodejcem produktů. Navrhují procesy pro provoz klinik s využitím jejich vybavení. Například u zařízení provozujících dialýzu. Příkladů je víc.

  • Jaké další trendy v digitalizaci podle vás přinesou v poskytování zdravotních služeb největší změny?

Podle mě to bude použití strojového učení k porozumění procesům. Některé procesy se díky němu budou moci zautomatizovat a přitom zkvalitnit. Příkladem mohou být doporučení ke konzultaci u lékaře.

Pročítat si doporučení pacientů, kteří přicházejí na vyšetření, zabere zdravotníkům hodně času. Vyhodnotit, jestli je to závažné, nebo se jedná o méně naléhavou konzultaci. Jsou to hodiny a hodiny administrativní zátěže.

V Deloitte jsme vyvinuli systém, který pomocí umělé inteligence se strojovým učením třídí pacienty podle informací v dodaných doporučeních k vyšetření tak, aby každý dostal péči ve správném čase.

Systém dokázal roztřídit pacienty s podezřením na karcinom podle naléhavosti s 96procentní přesností. To je přesnější dodržení pravidel než u samotných zdravotníků. Zvládne to přitom za zlomek času a pracuje 24 hodin denně. Je to velká úspora nákladů.

Hodně procesů se dá takto zlepšit. Uspoří to čas personálu. A to je důležité, protože personálu není dost. Díky automatizaci mohou zaměstnanci pracovat efektivněji. Automatické systémy mohou zajistit, aby vždy bylo veškeré vybavení, které potřebujete, tam, kde má být. Takové změny už se reálně dějí. Efektivita poskytování zdravotních služeb se podstatně zvýší.

  • Věříte, že strojové učení může být užitečné i v oblasti diagnostiky?
Zajímavé:  Biologická Léčba Bechtěrevovy Nemoci?

Diagnostika pomocí umělé inteligence je nejpravděpodobnější využití umělé inteligence ve zdravotnictví. Sledovali jsme jisté neúspěchy. Zásadní je, že účelem nemá být vytlačení lékařů z procesu diagnostiky, ale jejich posílení, aby byli efektivnější. Aktuální příklad jsou oční skenery.

Na oční klinice Moorfields v Londýně použili na snímky sítnice svých pacientů systém s umělou inteligencí. Velmi rychle tak odhalili změny na sítnici. V některých případech byla umělá inteligence úspěšnější než lékaři. Takto se může na některé nemoci přijít dříve a včasná diagnóza umožní lepší výsledky léčby.

To je cíl dobré diagnostiky.

Kromě uvádění nových technologií potřebujeme ovšem pobídky od plátců. Přesná diagnostika rozdílu mezi chřipkou a nachlazením v primární péči sice pomáhá, mnoho lékařů si není jistých, jestli podat antibiotika.

Kontrolovat užití antibiotik a nepodávat je na virózy musíme. Testy existují, ale ve Spojeném království je lékaři nepoužívají. Ptali jsme se proč.

Odpověděli nám: a kdo je zaplatí? Praktičtí lékaři nejsou placeni za POCT testování na místě bez zázemí laboratoře.

Regulace nových technologií do zdrav. – vše o zdraví

  • Zůstává brzdou i přijetí nových technologií samotnými zdravotníky, kteří by s nimi měli pracovat?

Problém s přijetím nových technologií u lékařů rozhodně je. Není snadné přesvědčit lékaře v praxi o výhodách novinek.

Opět, otázka bývá: a kdo to zaplatí? Pak jsou tu také obavy o spolehlivost nové technologie – jestli se dá datům věřit, jestli se dá věřit algoritmu strojového učení.

I když obavy vyvrátíte, a i když máte silné důkazy, stejně zůstává určitá rezistence terénu. Někdy mají zdravotníci jednoduše moc práce na to, aby se zastavili a přemýšleli o tom, jak dělat věci jinak.

Po řadu dekád, možná staletí, si lékaři užívali obrovskou míru autonomie a najednou je to, jak se rozhodují, podrobeno otázkám. Jejich rozhodnutí se dá ověřit, porovnat s tím, jak se rozhodují jiní lékaři. Také pacienti jsou jiní.

Mají nositelná zařízení se senzory a mohou si do určité míry ověřit to, co jim lékař řekl během pětiminutové návštěvy. Neobejdeme se bez toho, že pacienta víc vtáhneme do rozhodování, uděláme z něj spolutvůrce jeho zdravotního plánu.

  • A co regulační úřady? I pro ně je to náročné, zařadit do svých procesů posuzování nových medicínských technologií.

Americký FDA si ujasnil, že jeho úkol je nejen zajistit pacientům bezpečné produkty, ale také podporovat inovace tak, aby se k pacientům dostaly lepší produkty. A tak se snaží najít i cestu, jak tyto nové technologie schvalovat. FDA například schválil EKG v chytrých hodinkách od firmy Apple a řadu aplikací a softwarových produktů.

Regulace nových technologií do zdrav. – vše o zdraví

  • Dá se říci, že má v tomto směru evropská EMA určité zpoždění?

Rozdíl je v tom, že EMA je úzce zaměřená na léky, zatímco FDA se dlouhodobě zabývá i zdravotnickými prostředky.

  • Je tohle rozdělení udržitelné?

Podle mě osobně není. Rozdíly mezi tím, co je lék, co je zdravotnický prostředek a co je digitální, se stírají. Často se objevuje společná diagnostika a terapie. Je potřeba usměrnit proces regulace tak, aby na tuto změnu reagoval. Nezdá se, že by dávalo smysl udržovat odděleně EMA pro léky a rozhodnutí Evropské komise pro zdravotnické prostředky.

Nicméně tohle rozhodnutí padlo předtím, než se ustavil dnešní propojený svět. Nejspíš přichází čas se nad tím zamyslet. Myslím ale, že se v současnosti EMA více zabývá svým přesunem ze Spojeného království. Očekává se, že v souvislosti se stěhováním přijdou o 225 z 900 zaměstnanců.

Navíc dosud EMA velmi úzce spolupracovala s britskou MHRA, prováděla pro EMA zhruba 20 procent všech hodnocení.

Čtěte také

V USA bylo registrováno nejvíc nových léků za 20 let Při pohovoru nemá mladý lékař šanci odlišit, co je pravda, a co plané sliby
Čarvaš: Ztráta je sprosté slovo

Telemedicína – zdravotní péče 21. století

30. 11. 2020

Autoři: Václav Audes, Jan Diblík, Kateřina Slavíková

Pandemie koronaviru rozvířila debaty o tom, že zdravotní péči v Česku je třeba zmodernizovat, aby mohla fungovat na dálku bez nutnosti přímého kontaktu s pacientem.

Díky telemedicíně, jak se dálkovému poskytování zdravotní péče říká, by ubylo nepotřebných cest k lékaři nebo dlouhého vysedávání v čekárnách ordinací. České právní předpisy prozatím telemedicínu neznají a nedefinují.

Prvním krokem pro její zakotvení v českém právu bude v určitém rozsahu novela zákona o zdravotních službách a také připravovaný zákon o elektronizaci zdravotnictví.

Díky telemedicíně by mohla být zdravotní péče v Česku (nejen během pandemie) pro pacienty mnohem dostupnější.

Základem telemedicíny jsou moderní technologie, díky kterým je možné zajistit komplexní péči o pacienta od vstupní konzultace a diagnózy přes monitoring a léčbu samotnou až po předepsání a doručení léků či elektronické vystavení neschopenky. A to vše za pomocí dálkové komunikace a přenosu dat.

To může snadno zpřístupnit kvalitní a nákladově efektivní zdravotní služby pacientům bez ohledu na to, kde se fyzicky nacházejí. Díky dostupnosti služeb nebudou pacienti zanedbávat své potíže, čímž se předejde hospitalizacím v nemocnicích a nepotřebným návštěvám pohotovostí.

To by ve výsledku mohlo přinést i značné úspory.

Digitalizace zdravotní péče navíc umožní sběr obrovského množství dat, která mohou odborníci analyzovat a využít v oblasti výzkumu. Modelování případů a využití umělé inteligence může pomoci včas zachytit nemoci, a zvýšit tak šance na uzdravení pacientů.

V neposlední řadě může telemedicína významně přispět ke snížení rizika nákazy koronavirem či jinými nemocemi. Ubylo by totiž zdlouhavého čekání v čekárnách před ordinacemi, nebo zbytečného obíhání lékařů, než se pacient dostane ke specialistovi, který jeho potíže skutečně vyřeší.

Je dálkové poskytování zdravotní péče legální?

Český právní systém ale pojem telemedicíny prozatím nezná a nedefinuje. K tomuto oboru se tak vztahují právní předpisy z mnoha odvětví, které vznikaly v dobách dávno „před telemedicínou“, a nejsou proto příliš aktuální.

Podle právních předpisů má poskytovatel zdravotních služeb odpovědnost za to, že zdravotní službu pacientovi poskytl tzv. lege artis, tedy v souladu se současnými poznatky lékařské vědy. To přitom platí, i když lékař poskytuje péči na dálku.

Objevují se ale diskuse, zda tento standard naplní, když pacienta vůbec neuvidí a osobně neprohlédne.

Mezitím pak na trhu vznikají služby, které takové diskuse předbíhají a telemedicínské postupy v praxi rovnou zavádí. Nejbližší nadějí pro zakotvení telemedicíny v českém právu je nyní Ministerstvem zdravotnictví připravená novela zákona o zdravotních službách, která má umožnit poskytování konzultačních služeb nebo klinicko-farmaceutické péče na dálku.

Elektronizace zdravotnické dokumentace

Některé dílčí instituty telemedicíny již české právo také upravuje a některé se v praxi využívají – patří mezi ně například e-neschopenky či e-recepty.

Další pokusy o elektronizaci zdravotnictví ale stále narážejí na své limity.

Už teď je například na základě zákona o zdravotních službách a vyhlášky o zdravotnické dokumentaci možné, aby poskytovatel zdravotních služeb vedl dokumentaci výhradně elektronicky.

Jenže elektronické systémy často nenaplňují požadované náležitosti, a karty tak u lékařů v praxi stále zůstávají na papíře.

Přístup pacienta na dálku k jeho zdravotnické dokumentaci pak současné právo podrobně také neošetřuje, a lékaři proto v praxi pacientům z elektronicky vedené dokumentace stále vystavují listinný výpis.

I dálkový přístup do zdravotnické dokumentace by však měla novela zákona o zdravotních službách umožňovat a pak už bude jen na jednotlivých lékařích, jak se s technologiemi poperou.

Elektronický přístup ke zdravotnické dokumentaci má pro své občany v plánu i Evropská unie. Než ale začne fungovat, bude třeba odpovědět na otázky ohledně ověření identity pacienta a zabezpečení dokumentace i komunikace s pacientem.

Zákon umožní bezpečné sdílení dat

Některé z výše zmiňovaných problémů by mohl do budoucna kromě zákona o zdravotních službách vyřešit také zákon o elektronizaci zdravotnictví.

Ten počítá s novým identifikátorem pacienta, který by měl zcela nahradit rodná čísla. Zavádí také nové integrované datové rozhraní, které má umožnit bezpečné sdílení dat mezi všemi účastníky.

Nový systém by měl zároveň propojit i ty stávající – jako například eRecepty či lékové záznamy.

Nové rozhraní mělo podle původních plánů fungovat od roku 2022. Už teď je ale jasné, že se projekt zpozdí. Příprava zákona se totiž neustále prodlužuje.

Podle bývalého ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha měla o materiálu rozhodovat sněmovna do konce tohoto volebního období, tedy do podzimu 2021.

Jenže s vývojem na postu ministra zdravotnictví lze očekávat, že návrh ještě dozná značných změn, a není proto jasné, kdy by mohl zákon vlastně vejít v platnost. 

Důležitou otázkou, na kterou je ale také třeba při modernizaci zdravotnictví pamatovat, je pak důvěra. Pokud nebudou lékař nebo pacient novému zdravotnímu systému důvěřovat, nebudou se v něm cítit bezpečně. Zásadní proto je, aby nová zákonná úprava přesvědčila všechny strany, že telemedicína je důvěryhodná. Pro dálkové poskytování zdravotní péče je to zcela klíčový faktor.

Vývoj telemedicíny nyní už patrně nic nezastaví. Pokud je správně pojímána a vykonávána profesionálně, pak je to další z přirozených vývojových stupňů při poskytování jedné ze služeb, kterou je v tomto případě zdravotní péče.

Jak jsme již naznačili, její potenciál je enormní. V kombinaci se zpracováním tzv. big data či umělou inteligencí, resp.

strojovým zpracováním vybraných vstupních dat, se jedná o mocný nástroj, který má potenciál zvýšit skokově úroveň života nejen v rozvinutých zemích, ale snad ještě více v zemích rozvojových.

Domníváme se přitom, že vývoj telemedicíny je v naprostém počátku jejího skutečného potenciálu. Přáli bychom si, aby České republice ve využití tohoto potenciálu neujel vlak nejen na straně uživatelů – pacientů, ale také na straně vývoje a poskytovatelů telemedicínských služeb.

Zajímavé:  Skvrny na těle - Vše o zdraví

Deník E15 o protonovém centru: Jak nedělat byznys ve zdravotnictví – VZP ČR

Všeobecná zdravotní pojišťovna minulý týden oznámila, že kvůli razantnímu zdražení, ke kterému od října jednostranně přistoupilo Protonové centrum v Praze, bude nadále posílat klienty potřebující tuto péči do jiných zařízení. Redaktorka deníku E15 Adéla Čabanová se na postup protonového centra podívala v širších souvislostech. Její text VZP zařazuje bez jakýchkoliv úprav.

Takto to dopadá, když se jedná o stamiliony z veřejných peněz a chybí přitom pevná pravidla i dobrá vůle.

Protonové centrum, posíleno hlubokým lidským příběhem nemocného britského chlapce Ashyi Kinga, zdražilo ozařování většiny českých pacientů. Od října účtuje Všeobecné zdravotní pojišťovně zhruba dvojnásobek dřívější ceny.

A ještě řediteli VZP Zdeňku Kabátkovi přes média vzkazuje, že si za to může sám. Tím, že s nimi dosud neuzavřel smlouvu.

Majitelé soukromé ozařovací kliniky předvádějí od samého počátku inovativní způsob jednání s klíčovým obchodním partnerem.

Příslib miliardy korun ročně z veřejných prostředků získali před osmi lety pochybnou smlouvou s tehdejším nuceným správcem VZP.

Smlouvu vytáhli, když měli kliniku za 3,5 miliardy postavenou, a lidé z VZP se dušují, že o ní do té doby neměli tušení. Smlouva je podle proběhlé arbitráže neplatná.

Nyní si Protonové centrum diktuje vyšší ceny než jeho konkurent z Mnichova. VZP se v této chvíli chová nad poměry rozumně, když místo do pražského Protonového centra posílá svoje pacienty do mnichovského.

Při stejných nákladech by preferovala českou kliniku, ne ale za každou cenu.

Když se ani s náklady na dopravu a tlumočníky neblíží cena v Mnichově té pražské, málokomu by se chtělo mermomocí jít za dražším poskytovatelem.

Nové technologie instalované v Protonovém centru i jeho další vybavení jsou působivé. Možná mohly sloužit potřebným pacientům od VZP, kdyby vše začalo jinak. Kdyby investoři, kteří chtěli vydělávat na léčbě protonovým ozařováním, oslovili nejen nuceného správce VZP.

Kdyby rovnou přinesli výzkumy a studie prokazující přínos protonového záření a nechali nezávislé odborníky ekonomy spočítat skutečné přínosy a náklady protonové léčby.

Kdyby pak ještě před stavbou zjistili, jestli ministerstvo zdravotnictví uzná úhradu za moderní ozařování a v jakém rozsahu. Jenže za spoustou „kdyby“ se vynořuje stejné množství „ale“.

Pořízení nového přístroje ale podle tehdejších pravidel nikdo předem schvalovat nemusel.

V Česku ale nebyl a dosud není uzákoněný standardní postup odborného počítání přínosů a nákladů nových technologií ve zdravotnictví. Majitelé soukromé kliniky ale zřejmě neměli ani snahu jednat na začátku otevřeně a férově.

Chtě nechtě napřahuje se nyní k rozetnutí celé kauzy ministerstvo zdravotnictví. Jednoduché to nebude. Dnes už i pacienti mají zájem, aby se tu Protonové centrum nějak zařadilo mezi standardní pracoviště.

Ještě významnější je ale veřejný zájem neplatit za to zbytečně moc. Pro ministra Svatopluka Němečka by to měl být příklad špatné praxe, ze kterého může čerpat inspiraci pro řešení pravidel regulace nových technologií.

Hlubší řešení, než jaké dosud nabízí jeho zbrusu nová, leč bezzubá a nepříliš transparentní přístrojová komise.

Podrobnější pohled na problematiku již dříve nabídly například též odborné tituly Zdravotnictví a medicína či Medical Tribune.

Systém je řízen špatně

Uznávaný expert na zdravotnické právo Ondřej Dostál přednáší pro zdravotníky, pacientská sdružení, pracovníky zdravotnického průmyslu a zdravotních pojišťoven. Zaměřuje se zejména na regulaci systému zdravotního pojištění, úhrad za zdravotní péči, organizací zdravotnických zařízení a práva pojištěnců. Na jaře uspěl u soudu s žalobou na postup vlády v koronavirové krizi.

Strávil jste nějakou dobu ve Spojených státech a zrovna v letech, kdy se velmi hovořilo o průzkumu, který poprvé hodnotil fakt, že v Americe zemře ročně několik tisíc lidí kvůli chybám zdravotníků. To znamenalo výrazný posun v debatách o kvalitě zdravotnictví. Jak jste to vnímal vy sám?

V té době jsem se hodně zabýval škodními žalobami pacientů na nemocnice. Pobyt v USA i tato studie mě hodně posunuly v tom, že chyby mají své hlubší, systémové příčiny a žalovat za ně zdravotníky je „bičování mrtvého koně“.

Které příčiny máte na mysli?

Jsou v zásadě dvojí − špatná organizace práce v nemocnicích a úhradový systém.

Ten český je nastaven v úhradových vyhláškách a smluvní politice tak, že v lepším případě kvalitu péče neodměňuje, v horším dokonce aktivně nutí poskytovatele, potažmo zdravotníky, poskytovat péči vědomě špatně − v důsledku úhradových regulací a objemových limitací péči zpožďovat, omezovat potřebná vyšetření, odmítat indikované pacienty či ztěžovat překlady mezi pracovišti. A v nejhorším případě pacientovi neříkat pravdu ohledně indikované péče, což je na úkor nejen kvality, ale hlavně důvěry ve vztahu lékař−pacient, což je základní hodnota už od Hippokrata. To zas vede k úplatkářství, motivovanému ze strany pacientů úvahou „ať to nejsem já, na kom doktoři ušetří“, fenoménu pacientů kulichů a všeobecnému šlendriánu.

Kdo je tím vinen?

To vše jsou důsledky nesprávně pojatých nástrojů tzv. řízené péče, zejména přenosu finančního rizika z pojišťoven na poskytovatele právě formou „paušálů“ a limitů, které měly původně vést poskytovatele k omezování zbytečné péče.

Reálně ale vedou i k omezení péče potřebné, kdykoliv si to poskytovatelé troufnou nebo kdykoliv si rizika z nedodržení úhradové regulace vyhodnotí jako silnější než riziko pacientských žalob, které popravdě u nás zas tak velké není, navzdory mediálně vděčným případům.

I toto bylo popsáno v USA už na přelomu tisíciletí, v ostré diskusi o nedostatcích řízené péče, která bohužel českou odbornou komunitu zcela minula; dokonce se to odrazilo i v hollywoodských trhácích z té doby, například filmu Lepší už to nebude, kde se nemocné děcko číšnice Helen Huntové dostane ke správné léčbě své alergie teprve poté, co jí sociopat spisovatel hraný Jackem Nicholsonem zaplatí „opravdového“ doktora nepracujícího pro organizaci řízené péče. Pro přítomný stav v Česku z toho všeho vyplývá, že nemá smysl trestat lékaře za nekvalitu, za niž by měl sedět na lavici obžalovaných „systém“, a že ten systém úhrad musíme přepracovat tak, aby poskytoval nemocnicím a lékařům správné motivace.

Sehnat spolehlivé informace o kvalitě nemocnic bohužel není snadné.

Co pro vás osobně znamená, když se řekne zdravotnictví jako služba?

Když se v roce 2011 řešilo, že nový zákon bude „o zdravotních službách“, ne už „o péči o zdraví lidu“, mnozí to mylně interpretovali tak, že zdravotnictví bude napříště byznys. Já si to nemyslím − zdravotnictví je nadále veřejnou službou.

Proč? Skoro celý český zdravotnický systém funguje díky penězům daňového poplatníka − pojištěnce. Deset milionů Čechů mezi sebou každoročně povinně vybere zhruba 340 miliard korun a za tyto peníze je systém povinen zajistit každému z nás časově a místně dostupné zdravotní služby.

Zda za naplnění této služby bude odpovídat ministerstvo zdravotnictví, jedna či více pojišťoven nebo třeba kraje, je vcelku jedno.

Samozřejmě ani za 340 miliard nelze chtít všechno na světě pro všechny pacienty.

Ale je to rozhodně dost na to, aby každý pojištěnec, i v okrajových regionech, dostal bez obtíží hezký balíček kvalitních hrazených služeb, léků a pomůcek, aniž by musel volat právníkům o pomoc.

Obrázky front na základní hrazenou zubařskou péči, jaké jsme v září viděli třeba v Ostravě-Lhotce, svědčí o tom, že je systém řízen špatně. Z pohledu občanů nocujících ve frontě byla služba řádně zaplacena, ale nikoliv zajištěna, což je na defenestraci.

V tomto kontextu mě iritují debaty o „právu si připlatit“ nebo ministerstvem slavnostně prezentovaný stížnostní nástroj „nedostupnapece.mzcr.cz“. Občané své odvody už zaplatili, ministerstvo o nedostupnosti péče nemůže nevědět. Stát má konat aktivně a službu doručit.

Díky čemu jste si uvědomil, že zdravotnictví je také služba?

Díky rodičům lékařům v Chomutově mám odmala příležitost, byť zprostředkovanou, být v kontaktu s reálným fungováním nemocničního i ambulantního zdravotnictví v chudším regionu.

Můj základní dojem je, že zdravotnictví nikdy nepřestane být péčí a nestane se výhradně službou na základě soukromoprávní smlouvy, navzdory současné koncepci v zákoně.

Ta dává smysl v případech „butikové“ medicíny − pacient přijde, něco si u doktora poručí, zaplatí, odejde.

Jenže zdravotnictví jsou především nemocní lidé, mezi kterými je i docela dost senilně dementních či jinak nesvéprávných, bezvědomých, v neodkladných stavech… Tito lidé žádnou vůli uzavřít smlouvu nevyjadřují, nemocnice u neodkladných taky ne (ze zákona je nesmí odmítnout). Pojímat i tyto případy péče jako soukromoprávní službu pak „hází errory“.

Můžete být konkrétní?

Učebnicový příklad je nelegální gastarbeiter přivezený do špitálu v bezvědomí po úrazu na stavbě, kterého nemocnice musí přijmout a draze léčit; on žádnou smlouvu neuzavírá ani ho nejde předem poučit o ceně, nemocnice z něj platbu zpravidla nevymůže, česká zdravotní pojišťovna za něj přitom nezaplatí.

Ale i v jiných, běžnějších kontextech jsme spíše v paradigmatu péče než služby. Velmi aktuálně, nahlížet na nemocniční péči o covid pacienty v nouzovém stavu, včetně přidělování nedostatkových zdrojů, ryze prizmatem soukromoprávní služby by vedlo k zjevně absurdním důsledkům.

Přesto se formálně takto péče poskytuje a v neposlední řadě i hradí, což si vynutilo právní veletoče na úrovni úhradových vyhlášek a kompenzačních předpisů.

Zvykli si lidé, že pacient je také klient? A má tedy nějaká práva? Ptám se proto, jestli je vůbec možné třeba zdravotní služby nějak reklamovat?

Ano, zvykli, a nerad bych pojetí medicíny jako služby jen kritizoval. Dnes díky této změně považujeme za samozřejmost, co ještě zkraje tisíciletí samozřejmé nebylo. Třeba nahlížení pacienta a příbuzných do zdravotnické dokumentace, o to jsme se ještě zkraje mojí právnické dráhy museli soudit.

Padaly argumenty, jako že dokumentace je vlastnictvím či autorským dílem lékaře a pacientovi po ní nic není. Připomenout lze případ tragicky zesnulého hokejového trenéra Ivana Hlinky, jehož dokumentaci dostala vdova jen díky politické intervenci hejtmana kraje.

Stejným vývojem prošlo pravidlo, že pacient má právo s péčí souhlasit či nesouhlasit, a dokonce má právo na poučení o jiných možnostech léčby než té, kterou navrhl ošetřující lékař.

Bohužel se tento přechod od lékařského paternalismu k partnerské komunikaci lékaře a pacienta zčásti zvrhl v to, že se vyplňují přebujelé souhlasové formuláře a s pacientem stále nikdo nemluví, což je třeba napravit. Ovšem vývoj v právech pacientů zde jistě nastal.

Zajímavé:  Vitamíny Na Podporu Plodnosti Muže?

Poměrně rychle se to povedlo u veterinárních služeb nebo u zubařů, kde si platíme „natvrdo“. Pomohla by spoluúčast nebo něco podobného, aby si pacienti víc zvykli na roli klientů?

Znovu bych rád připomenul, že tvrdě platíme i za „bezplatnou“ péči, byť oklikou skrz zdravotní pojišťovny. Ano, když pacient platí hotově, reálně to pomůže. Čím víc peněz na stole, tím víc klient.

Ale právně s tím hrubě nesouhlasím, pacient má stejná práva bez ohledu na to, zda za zákrok platí přímo, či nepřímo skrz solidární fond.

Zde je věcí zdravotních pojišťoven, pokud svým klientům za jejich peníze nakoupily služby u smluvních poskytovatelů, aby se k těmto pojištěncům poskytovatelé chovali jako k „privátní“ klientele. V právních předpisech i ve všech smlouvách je to ostatně napsáno, není třeba reforem legislativy, stačí ji důsledně dodržovat.

Za mě, pokud má být v budoucnu zachován systém více zdravotních pojišťoven, musí pro lidi tyto pojišťovny pracovat, hájit jejich zájmy a tím soutěžit o jejich přízeň. Pokud by pojišťovny sloužily jen k přerozdělení vybraných peněz stávajícím poskytovatelům, můžeme mít klidně státní zdravotní službu.

Vy sám se ostatně vůbec nebojíte pouštět do soudních sporů se systémem. Je něco, na co jste momentálně nejvíc pyšný, že se povedlo?

V posledních letech jsem i díky kolegům v advokacii dosáhl několika klíčových rozsudků, které potvrdily právo pojištěnce domáhat se svých nároků na hrazenou péči po zdravotní pojišťovně, v krajním případě i soudně. Jde i o případy tzv. výjimečné úhrady, kterou sice schvaluje revizní lékař, není však nad zákonem.

Pokud vážně nemocnému pojištěnci úhradu neschválí, musí to odborně odůvodnit, férově se vypořádat se všemi argumenty žadatele a jeho ošetřujícího lékaře a obstát s tím v soudním přezkumu. Zdánlivě jde o formalitu, ale reálně to dělá rozdíl mezi svévolí a řádným výkonem veřejné správy ve zdravotnictví.

Jedním z těchto případů se mimochodem loni podařilo „odstřelit“ dlouhodobě tvrzený nesmysl, že si pacient nemůže k hrazené operaci přát nehrazený lék či implantát, který si sám zaplatí, aniž by tím ztratil nárok na úhradu operace samé − což je, lidsky řečeno, řešení problému zvaného nadstandard, opět bez nutnosti reforem legislativy, toto v zákoně dávno je a Nejvyšší správní soud to krásně vysvětlil. Bohužel, byť tento rozsudek padl už před více než rokem, ministerstvo zdravotnictví se s ním dosud nevypořádalo a péče se nadále mnohde nabízí jako balíček: Ber operaci s naším materiálem, nebo nech být. Bude to zjevně vyžadovat další soudní spory, ale zde jsme na dobré cestě.

Vím, že neexistuje něco jako spádovost nemocnic, nicméně člověk obvykle nemá na výběr, záchranka ho odveze do nejbližšího špitálu. Existuje něco, podle čeho byste se řídil, když jde člověk na plánovaný zákrok a může si alespoň trochu vybrat?

Předně, u záchranné služby je to ze zákona tak, že veze do nejbližší nemocnice schopné péči poskytnout, zde je z práva volby poskytovatele výjimka, ostatně vcelku logická. Rychlá zdravotnická služba není taxík.

Ale pokud jde o plánované operace, pacient má právo volby poskytovatele, může si vybrat kteroukoliv smluvní nemocnici své pojišťovny a ta je zásadně povinna ho přijmout. Spádovost byla zrušena už v 90. letech.

Sehnat spolehlivé informace o kvalitě nemocnic bohužel není snadné, v praxi se moc nezveřejňují, za nejlepší řešení považuji nechat si poradit od lékaře, k němuž mám důvěru.

Pokud se přesto pacient zmýlí a ve zvolené nemocnici narazí na přístup či poměry, které se mu nelíbí, může zpravidla včas odejít „na reverz“ a zvolit jiného poskytovatele. Docela často se to řeší třeba u rodiček, které mají o průběhu porodní péče jinou představu než zdravotníci dané porodnice.

Občas se mluví o tom, že by pomohlo, kdyby každý pacient dostával při odchodu z nemocnice či ambulance cosi jako informativní šek, kolik jeho péče stála. Myslíte, že je to v našich podmínkách realizovatelné?

Už dnes si lze tyto informace vyžádat od své zdravotní pojišťovny, některé dokonce aktivně využívají této zvídavosti pojištěnců při odhalování neoprávněně vykázaných výkonů. Nemyslím si ale, že by bylo žádoucí vydávat účty a výpisy i pojištěncům, kteří se o cenu nezajímají, množství papírování je potřeba spíše omezovat.

Co by podle vás nyní nejvíc pomohlo českému zdravotnictví?

Úkolů je mnoho: odstranit zbytečnou administrativu napříč zdravotnictvím, narovnat ceny a úhrady tak, aby nevznikaly nerovnosti mezi poskytovateli ani mezi regiony, opravit atestační systém, odrazující mladé lékaře, a v neposlední řadě vymezit nárok pojištěnce tak, aby ho šlo za vybrané odvody skutečně naplnit. Ale obávám se, že než se budeme moci pustit do jakýchkoliv reforem, bude nutné dát do pořádku základní úřední procesy, bez nichž nebude fungovat ani sebelepší legislativa. Namátkou, revizní lékařství je dlouhodobě personálně zanedbané, ale bez „revizáků“ jsou pojišťovny slepé, nejsou schopné rozlišit potřebnou péči od zbytečné. Posílit potřebují krajské odbory zdravotnictví, aby byly schopné kontrolovat, co se u poskytovatelů děje, a aby práva pacientů nezůstala jen na papíře. A jak bohužel vidíme na průběhu epidemie covidu-19, oslabení kapacit i rolí hygienické služby a dalších orgánů ochrany veřejného zdraví se nám šeredně nevyplatilo. Přiznávám proto, že při hodnocení nyní vznikajících volebních programů pro zdravotnictví mě ani tak nezajímá jejich levicovost či pravicovost, ale spíš to, jak bude příslušný stínový ministr schopný obnovit provozní fungování resortu.

Článek byl publikován v komerční příloze HN Kvalita jako služba.

Zdravotnictví

Zdravotnictví patří mezi tzv. doplňkové politiky EU. Činnost Unie se v této oblasti zaměřuje na zlepšování veřejného zdraví, předcházení lidským nemocem a odstraňování příčin ohrožení fyzického a duševního zdraví.

 Je zahrnut také boj proti nejzávažnějším chorobám podporou výzkumu jejich příčin, přenosu a jejich předcházení.

EU se snaží v oblasti veřejného zdraví podnikat osvětovou činnost a provozovat zdravotní výchovu a sledování vážných přeshraničních zdravotních hrozeb.

Unie také doplňuje činnosti členských států ke snižování škodlivých účinků drog na zdraví, včetně informačních a preventivních opatření. Podněcuje spolupráci mezi členskými státy, mj.

také v oblasti přeshraničního poskytování zdravotních služeb.

V působnosti členských států naopak zůstává stanovení zdravotní politiky, organizace zdravotnictví a poskytování zdravotní péče, včetně rozdělování na ně vyčleněných zdrojů.

Na zdravotnickou politiku v EU mají vliv také některá rozhodnutí Evropského soudního dvora. Podle nich musí být zajištění zdravotních služeb členskými státy v souladu s komunitárním právem a čtyřmi svobodami vnitřního trhu – tedy svobodou pohybu zboží, služeb, osob a kapitálu.

Evropská komise poskytuje důležitou pomoc, poradenství a nástroje na podporu spolupráce a účinnějšího fungování vnitrostátních systémů. Pracovně dělí politiku na čtyři oblasti:

  • Evropská strategie zdraví
  • Zdravotní rizika
  • Zdravotní činitelé – životní styl
  • Zdravotní činitelé – životní prostředí

První strategický dokument usilující o rozvoj společných aktivit členských států EU v oblasti zdraví představila Komise v roce 1993.

Jednalo se o Sdělení k vytvoření rámce pro činnosti EU v oblasti veřejného zdraví. Na základě této iniciativy vzniklo několik konkrétních programů na podporu společné akce např.

v oblasti monitoringu zdraví, vzácných onemocnění či boje proti rakovině nebo drogové závislosti.

V roce 2007 Evropská komise vypracovala Bílou knihu „Společně pro zdraví“, kde definovala hlavní principy zdravotnické politiky EU na roky 2008-2013. Mezi ně patří vztah zdraví a ekonomické prosperity, integrace zdraví do ostatních politik (např. regionální politika, životní prostředí) a posílení vlivu EU v celosvětovém měřítku.

Bílá kniha definovala také tři strategické cíle – podporu dobrého zdravotního stavu ve stárnoucí Evropě, ochranu občanů před zdravotními hrozbami (epidemie, bioterorismus) a podporu dynamických zdravotních systémů a nových technologií.

Strategie EU „Společně pro zdraví“ je v souladu s cíli komplexní strategie Evropa 2020, která má z Unie učinit inteligentní a udržitelnou ekonomiku podporující začlenění všech vrstev obyvatelstva, jež přinese všeobecný hospodářský růst.

Předpokladem splnění tohoto úkolu je uspokojivý zdravotní stav jejího obyvatelstva.

V roce 2011 byl schválen program „Zdraví pro růst“, třetí akční program, který navazuje na předchozí strategii „Společně pro zdraví“ a stanovuje priority pro roky 2014-2020.

K nim se řadí podpora dobrého zdraví a životního stylu obyvatelstva, ochrana občanů EU před vážnými přeshraničními zdravotními hrozbami, budování inovativních, efektivních a udržitelných zdravotních systémů a zvýšení bezpečnosti lepší a bezpečnější zdravotní péče.

V únoru 2013 byl zveřejněn dokument Komise Investice do zdraví, který byl součástí balíčku opatření v oblasti sociálních investic podporujících růst a soudržnost. Zdraví je totiž také základním předpokladem hospodářské prosperity. Evropa musí v oblasti zdraví rozumně investovat:

  • podporovat udržitelné systémy zdravotní péče
  • investovat do zdraví, zejména prostřednictvím programů zaměřených na péči o zdraví
  • investovat do zdravotní péče jako prostředku k odstranění nerovnosti a sociálního vyloučení

Na období 2016-2020 stanovila Komise následující prioritní oblasti zájmu:

  • dosažení větší nákladové efektivnosti
  • konkurenceschopnost a bezpečnost 
  • řešení nově vznikajících globálních hrozeb jako například rezistence vůči antimikrobiálním látkám
  • tvorba politiky založené na faktech
  • řešení rizikových faktorů nepřenosných nemocí
  • propagace očkování

Programy pro zdraví

Program Společenství v oblasti veřejného zdraví pro období 2003–2008

V roce 2002 Rada na návrh Evropské komise přijala program Společenství v oblasti veřejného zdraví pro období 2003–2008. Jednalo se o první integrovaný přístup na komunitární úrovni, který měl doplňovat národní politiky ochrany veřejného zdraví.  

Program pro oblast zdraví pro období 2008–2013

Z tohoto programu EU se financovaly projekty a opatření v období 2008–2013. Cíle měly navazovat na strategii Evropa 2020: zvýšení investic v oblasti zdraví a řešení otázek souvisejících se stárnutím populace. EU v této oblasti podpořila řadu projektů.

Třetí program pro oblast zdraví pro období 2014–2020

Současný program má 4 globální cíle a jeho cílem je:

  • podporovat dobré zdraví obyvatelstva, předcházet nemocem, vytvářet prostředí umožňující zdravý životní styl a dodržovat zásadu, že otázky zdraví musí být zohledněny ve všech oblastech politiky EU
  • chránit občany Unie před vážnými přeshraničními zdravotními hrozbami
  • přispívat k budování inovativních, efektivních a udržitelných zdravotních systémů
  • zvyšovat dostupnost lepší a bezpečnější zdravotní péče pro občany Unie

Třetí program pro oblast zdraví je hlavním nástrojem Evropské komise k implementaci evropské strategie. Program se provádí prostřednictvím ročních pracovních plánů, které stanovují prioritní oblasti a kritéria pro financování činností, a disponuje celkovým rozpočtem ve výši 449,4 mil. eur.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector