Monocyty norma – Vše o zdraví

Začneme krevním obrazem a zánětlivými markery, vyšetřeními, se kterými se potkal snad naprosto každý bez výjimky.

V sadě vyšetřovacích hodnot by rozhodně neměla chybět tehdy, pokud je důvodem vyšetřování známý stav měňák, tedy „mě ňák není dobře“. V přehledu mimo jiné najdete i cenu za provedení pro případ, kdybyste si je vyžádali jako samoplátci.

Krevní obraz

Hematokrit (HT, Htc),

Norma: muži 0,39-0,49, ženy 35-45, u sportovců lépe nad 0,4, přípustnou horní hranici určují obvykle sportovní federace výš než je norma.Poměr masy červených krvinek oproti zbytku krevního objemu (tj. 0,4 = 40%).

Dynamika: týdny (mimo případy akutního krvácení)

Hemoglobin (Hb)

  • Norma: muži 132 – 173 g/l, ženy 117-155 g/lu sportovců lépe nad 140 g/l u žen a nad 145 g/l u mužů
  • Hmotnost krevního barviva hemoglobinu v 1 litru krve.

Dynamika: týdny (mimo případy akutního krvácení) Monocyty norma - Vše o zdraví

Erytrocyty (ery)

Norma: muži 4,2 – 5,8 mil./ml, ženy 3,5-2,18 milionů/mlPočet erytrocytů (červených krvinek) v objemové jednotce krve

Dynamika: týdny (mimo případy akutního krvácení)

Hematokrit, erytrocyty a hemoglobin jsou součástí tzv. „červeného krevního obrazu“. Občas se dokonce červený vynechává a „špatný krevní obraz“ znamená nízký hematokrit a hemoglobin a netýká se dalších další složek.

 Pro vytrvalostní sporty je červený krevní obraz parametrem smrtelně důležitým, protože určuje přenosovou kapacitu krve pro kyslík.

Základní hladina je zřejmě jedinci daná, částečně geneticky a částečně možná i tréninkem v mládí a je tedy jednou z mnoha složek „talentu“.

Ovlivnění červeného krevního obrazu ve smyslu zvýšení je (povolenými prostředky) poměrně obtížné a málokdy trvalé. Zhoršení červeného krevního obrazu může mít mnoho příčin, u sportovců vytrvalců je často součástí únavy a přetrénování.

Krevní barvivo hemoglobin snese pouze určitý počet přijetí a uvolnění kyslíkové molekuly a poté musí být spolu s celou červenou krvinkou „recyklováno“ cestou náročnou na energii i bílkovinné zdroje v játrech a kostní dřeni.

Při dlouhotrvajícím stresu z vysokého zatížení se kapacita recyklace vyčerpá a dochází k poklesu červeného krevního obrazu a tedy i transportní kapacity pro kyslík a výkonnosti.

Dlužno říci, že v tomto případě nepomůže zvýšení příjmu železa v potravě, protože chybí kapacita, která by ho vestavěla do červených krvinek. Největší problémy s udržením dostatečného hematokritu mají údajně běžci vytrvalci. Vina se v jejich případě dává navíc ještě mechanickému poškození krevních elementů otřesy při dopadech nohy na podložku.

Druhou příčinou nízkého krevního krevního obrazu bývá (nejen) u sportovců a především u sportovkyň nízký energetický příjem a zejména nízký příjem kvalitních bílkovin.

Typicky tato situace nastává při snaze o redukci tělesné hmotnosti souběhem diety (často téměř absolutní) s intenzivním tréninkem.

Ani tady příjem samotného železa problém nevyřeší, vyřazeny jsou tu  všechny složky krvetvorby – při radikální dietě chybí faktory pro vstřebávání železa i energie a bílkovina pro výstavbu hemoglobinu (železo je důležitou, ale hmotnostně velmi malou složkou hemoglobinu).

Špatný krevní obraz u velmi štíhlé a ambiciozní sportovkyně by měl v hlavě trenéra rozsvítit varovnou kontrolku „anorexie-bulimie“, protože mnohdy až vražedně nízký krevní obraz je pro děvčata postižená tímto psychickým onemocněním charakteristický.

Třetí příčinou je proběhlé virové onemocnění, které v některých případech dokáže (většinou dočasně) poškodit krvetvorbu v krevní dřeni či přímo červené krvinky v oběhu.

Existuje a asi není výjimečný i katastrofický scénář, spojující všechny tři popsané příčiny do jednoho začarovaného kruhu. Viróza vyvolá pokles krevního obrazu.

Předčasný nástup do tréninku s dosud nízkou přenosovou kapacitou způsobí, že závodník trénuje ve vyšších intenzitách (neboť pomaleji už to nejde) a rychleji opotřebovává prořídlé řady erytrocytů.

No a protože usoudí, že během nemoci přibral, ještě si nasadí dietu…

Leukocyty (leu)

Norma: 4,5-11,0 tisíc/mlPočet leukocytů (bílých krvinek) v objemové jednotce krve.

Dynamika: zvýšení v zánětu hodiny až dny, jiné změny v týdnechBílé krvinky zajišťují imunitní odpověď organismu na vnější i vnitřní vlivy. Zvýšení typicky doprovází infekční onemocnění. Bakteriální infekce, tj.

taková, kterou má smysl léčit antibiotiky, je provázena výrazným zvýšením leukocytů, zatím co u virové vzrostou nepatrně a nebo dokonce nepřekročí hranice normy.

Únavové stavy, ke kterým patří i přetrénování, může být provázeno dlouhodobým mírným zvýšením, ale i snížením množství leukocytů v „laboratoři“.

Kromě absolutního počtu všech bílých krvinek se provádí jako navazující složitější vyšetření ještě tzv. diferenciální obraz, popisující procentuální zastoupení jednotlivých typů bílých krvinek.

Rozbor „diferenciálu“ je již mimo hloubku tohoto článku a vpravdě i hloubku mých schopností :-).

Stačí si říct, že právě únavové stavy jsou pravidelně provázeny změnami v diferenciálním krevním obraze, i v případech, kdy celkový počet bílých krvinek je normální.

Monocyty norma - Vše o zdraví

Sedimentace(erytrocytů) (FW)

Norma: muži 2-10, ženy 3-21 mm/1hod

Sedimentace je klasické, poměrně staré a přitom velice rychlé a laciné vyšetření.

Možná právě pro tu láci mám pocit, že se dnes už nepoužívá ani zdaleka tak často jako v dobách nedávno minulých ???? Principem je empirické zjištění, že červené krvinky zdravého člověka ponechané v klidu ve zkumavce usedají na dno mnohem pomaleji než červené krvinky člověka nějak stresovaného. Důvod této změny myslím ještě není úplně objasněn, předpokládá se, že to je změnou povrchového náboje v důsledku navázání protilátek na povrch erytrocytu (či kýho čerta).

Sedimentace je vyšetření velmi citlivé, ale nespecifické – poznáte, že je něco v nepořádku, ale nepoznáte co.

Lehké zvýšení sedimentace (dejme tomu na 20 za první hodinu) může způsobit i vyčerpání či dehydratace po závodě.

Střední zvýšení je typické pro lehčí infekční choroby, bakteriální nákazy opět zvyšují sedimentaci více než virové. Stovková a vyšší sedimentace znamená potom vážný zdravotní problém.

C-reaktivní protein (CRP)

Norma: 0-10 mg/l

Zatím co sedimentace pomalu vychází z módy, CRP jí nenápadně nahrazuje. Na rozdíl od sedimentace by totiž měl být specifičtější. CRP je totiž zjednodušeně řečeno odštěpek bílkoviny, kterou imunitní systém proráží díry do buněčných stěn. Jeho zvýšení tedy znamená, že organismus bojuje s něčím, co má buněčnou stěnu – a viry jak známo buňkami nejsou.

Nejčastěji je to bakteriální infekce, ale stejně tak to může být i zhoubný nádor a nebo parazit.

Právě pro tuto specifitu, umožňující s velkou pravděpodobností  odlišit bakteriální (tedy na antibiotika) infekci od virové (na kterou jsou antibiotika zbytečná) se v poslední době objevují miniaturní přístrojky na stanovení hladiny CRP, podobné těm na glykémii nebo laktát, v ambulancích praktických lékařů.

Pro sportovní účely nemá zřejmě CRP příliš vysokou vypovídací hodnotu. Největší výhodu může přinést v případě rozhodování zda antibiotika ano či ne a tedy o délce tréninkového výpadku.

A ještě důležitá poznámka ke všem zánětlivým markerům dohromady – je dobrým a praktickým zvykem dělat všechny jednoduché krevní markery dohromady. Spolu s ostatními klinickými znaky, jako je horečka či třesavka skládají dohromady obraz,který může být pro některé záněty či nemoci typický.

Zdroj – www.sportvital.cz – Vše, co potřebujete vědět o zdraví a sportu. Autor článku: MUDr. Ondřej Vojtěchovský

Monocyty – norma, rola. O czym świadczy niski, a o czym wysoki poziom monocytów?

Monocyty należą do białych krwinek i są największymi krwinkami w naszym krwiobiegu. Ich poziom w stosunku do normy sprawdza się w badaniu morfologii krwi z rozmazem. Na wydruku są oznaczane skrótem MONO. Monocyty stoją na straży naszej odporności – mają m.in.

zdolność fagocytowania bakterii oraz produkowania różnych mediatorów odpowiedzi immunologicznej, takich jak np. interferon.

Wynik morfologii z rozmazem może wskazywać, że monocytów we krwi pacjenta jest za dużo, albo są poniżej normy – przyczynami takich zaburzeń mogą być zarówno infekcje, jak i nawet choroby nowotworowe.

Spis treści

Monocyty (oznaczane w morfologii jako MONO) produkowane są w szpiku kostnym, skąd wydostają się do krwi, a następnie docierają do różnych narządów organizmu i stają się makrofagami. Monocyty należą do leukocytów, a te odgrywają wyjątkowo istotną rolę – są strażnikami odporności ludzkiego organizmu.

Leukocyty to dość duża grupa krwinek, które różnią się od siebie zarówno budową, jak i pełnionymi funkcjami. Podstawowy podział białych krwinek obejmuje granulocyty (do których zaliczane są neutrofile, bazofile i eozynofile) oraz agranulocyty (do nich należą z kolei limfocyty oraz właśnie monocyty).

Każdy z wymienionych rodzajów białych krwinek pełni ważną funkcję – przykładowo to limfocyty są odpowiedzialne za produkcję przeciwciał, a eozynofile biorą udział w zwalczaniu dostających się do organizmu pasożytów. Jaka jest z kolei rola krwinek, które znamy jako monocyty?

Jak przygotować się do badania krwi? [#TOWIDEO]

Jak przygotować się do badania krwi?

Czym są monocyty? Charakterystyka monocytów

Monocyty ogólnie są największymi ze wszystkich krwinek, które znajdują się w ludzkiej krwi. Typowo ich wymiary sięgają 10-20 mikrometrów, zdarzają się jednak również i większe monocyty, które mają nawet 40 mikrometrów (dla porównania średnica przeciętnego erytrocytu, czyli krwinki czerwonej, wynosi około 7 mikrometrów).

Wśród charakterystycznych cech monocytów zwraca się przede wszystkim uwagę na posiadanie przez te komórki dużej ilości lizosomów i mitochondriów, a także na rozbudowaną strukturę aparatu Golgiego (wymienione organelle komórkowe umożliwiają pełnienie przez monocyty przypisanych im funkcji).

Uwagę wzbudza również jądro komórkowe monocytów – otóż jest ono jednopłatowe i typowo ma owalny, czasami określany jako nerkowaty, kształt.

Monocyty: gdzie powstają te białe krwinki?

Monocyty, podobnie jak i inne elementy morfotyczne krwi, produkowane są przede wszystkim w szpiku kostnym. Synteza tych białych krwinek zachodzi w skomplikowanym procesie, który określany jest jako monocytopoeza.

Prekursorem monocytów, podobnie jak i innych leukocytów, są obecne w szpiku komórki macierzyste. Początkowy etap produkcji monocytów i innych białych krwinek, neutrofili, przebiega tak samo. W końcu jednak – po przejściu etapu monoblastu i promonocytu – powstają monocyty, które ze szpiku kostnego uwalniane są do krwi.

Monocytopoeza pobudzana może być różne czynniki, stymulują ją m.in. czynnik wzrostowy granulocytów i makrofagów (GM-CSF) oraz interleukina-6.

Funkcje monocytów 

Monocyty, jak już wspomniano wcześniej, ze szpiku przedostają się do krwi, nie krążą one jednak w krwiobiegu przez długi czas. Po 1-3 dniach ten typ białych krwinek przedostaje się do różnych narządów organizmu, większość z nich – bo nawet połowa całej populacji monocytów w organizmie – gromadzi się w obrębie śledziony.

Tutaj pojawia się pewne utrudnienie, otóż monocyty, które docierają do tkanek docelowych, przekształcają się do swojej ostateczne formy i wtedy nazywane one są już makrofagami.

Funkcji monocytów wyróżnia się co najmniej kilka. Po pierwsze komórki te – rezydujące w różnych narządach w formie makrofagów – mają za zadanie fagocytować (czyli, upraszczając, pożerać) zarówno niepotrzebne organizmowi komórki i resztki tkanek, ale i patogenne drobnoustroje.

Ciekawą cechą tych komórek jest to, że mają one niebywałe zdolności do migracji – w sytuacji, kiedy w organizmie dochodzi do wystąpienia odpowiedzi immunologicznej, monocyty mogą migrować do nawet bardzo odległych rejonów organizmu. Komórki te mogą nawet przekraczać ściany naczyń krwionośnych – możliwe jest to dzięki temu, iż monocyty cechują się zdolnością do tzw. diapedezy.

Monocyty są w stanie reagować na mediatory reakcji immunologicznych, ale i mogą one same produkować różne tego typu substancje.

Zajímavé:  Akné - vše o zdraví

Wśród tych, które mogą być uwalniane przez ten rodzaj białych krwinek, wymienia się najczęściej czynnik martwicy nowotworów (TNF) oraz różne interleukiny, takie jak np. interleukina-1 czy interleukina-12.

Jeszcze inną funkcją, którą mogą pełnić monocyty i makrofagi, jest prezentowanie antygenów różnym innym komórkom układu odpornościowego.

Monocyty: normy

By ocenić ilość monocytów wykonuje się rozmaz krwi obwodowej. Na wyniku tego badania parametry dotyczące monocytów bywają zapisywane skrótowo jako MONO.

Norma monocytów u dorosłych podawana może być zarówno jako wartość liczbowa, jak i procentowa. W przypadku pierwszej z wymienionych za prawidłową uznaje się ilość od 30 do 800 monocytów na mikrolitr krwi. Jeżeli zaś chodzi o udział odsetkowy tych komórek wśród wszystkich leukocytów, to za normę uznaje się wynik wynoszący od 4 do 8%.

Norma monocytów u dzieci zasadniczo jest podobna jak u osób dorosłych, za prawidłowe w tej grupie pacjentów uznawane są jednak czasami również i nieco wyższe od podanych wyżej wartości.

Różne laboratoria miewają nieco odrębne normy dotyczące różnych badań – przed interpretacją wyniku zawsze należy więc sprawdzić, jakie wartości w danej pracowni uznawane są za prawidłowe.

Nadmiar monocytów we krwi. Podwyższone monocyty – o czym świadczą? 

Stan, w którym u pacjenta istnieje za dużo monocytów we krwi, określa się terminem monocytoza. Przyczyn nadmiaru monocytów wyróżnia się dość dużo, do tego zaburzenia doprowadzić bowiem mogą:

Monocyty poniżej normy – przyczyny. Za niskie monocyty

Odwrotna do wyżej opisanej sytuacja, czyli niedobór monocytów, określany jest jako monocytopenia. Przyczyn tego problemu wyróżnia się zdecydowanie mniej, występować on może m.in. w przebiegu niektórych chorób zakaźnych czy u chorych z niedokrwistością aplastyczną.

To cię może zainteresować

Monocyty norma - Vše o zdraví lek. Tomasz Nęcki

Monocyty – norma, podwyższone (za wysokie, powyżej normy)

Monocyty powstają z komórki macierzystej szpiku, która pod wpływem odpowiednich czynników wzrostu wchodzi w cykl prowadzący do uzyskania przez nią ostatecznej formy.

Na powierzchni monocytów znajdują się receptory dla substancji zwanych chemokinami, które informują je, gdzie toczy się proces zapalny i gdzie są akurat potrzebne. Monocyty następnie przeciskają się między komórkami ściany naczynia krwionośnego i przekształcają w komórki pochłaniające drobnoustroje lub ciała obce.

Wytwarzają także interferony i interleukiny, substancje regulujące pracę układu immunologicznego. Pełnią więc bardzo istotną rolę w procesach odpornościowych.

Chorobą, która niszczy między innymi monocyty i w związku z tym znacznie, a w stadium końcowym wręcz drastycznie obniża odporność, jest zakażenie wirusem HIV, a w konsekwencji wystąpienie zespołu AIDS.

Badanie monocytów wykonujemy w poniższych przypadkach.

  1. Nawracające zakażenia.

  2. Podejrzenie chłoniaka Hodgkina.

  3. Podstawowe badanie oceniające stan zdrowia.

  4. Problemy z odpornością.

  5. Monitorowanie leczenia stanu zapalnego.

Chociaż szczególnym wskazaniem do oznaczenia poziomu monocytów jest obniżona odporność i częste infekcje wirusowe, bakteryjne lub wywołane przez pierwotniaki, to zwykle określany jest również podczas rutynowej morfologii. Dzięki temu również badania profilaktyczne pozwalają na identyfikację schorzeń immunologicznych, szczególnie w oparciu o specyficzne objawy oraz inne wyniki badań.

Pomiar monocytów wykonamy, decydując się standardowy pakiet badań uwzględniających morfologię i ogólne badanie moczu. Parametry mierzone we wspomnianych badaniach dostarczają lekarzowi podstawowych informacji potrzebnych do dalszej diagnostyki. Na Medonet Market kupisz pakiet badań dedykowany mężczyznom i kobietom w każdym wieku.

  1. Przeczytaj też, czym jest wzór odsetkowy białych ciałek krwi.

Badanie monocytów jest bardzo proste i szybkie. Przeprowadzane jest w ramach morfologii krwi, dlatego rezultaty przedstawiają procentowe i ilościowe zestawienie monocytów na tle innych elementów morfotycznych krwi. Cena badania zależy od laboratorium, jednak zwykle oscyluje w okolicach 10 zł.

Materiał do badania monocytów: surowica krwi, najczęściej pobierana z naczynia żylnego w okolicy łokcia. Zdarza się, że krew zostaje pobrana z opuszka palca, z płatka ucha czy naczynia żylnego stopy.

Przygotowanie do badania: pacjent powinien być na czczo (12 godzin po ostatnim posiłku), spożywanie posiłku przed badaniem może zafałszować ich wyniki.

Dodatkowo zaleca się zrezygnowanie z alkoholu już dwa lub trzy dni przed pobraniem krwi. Na wynik badania wpływa też aktywność fizyczna, dlatego w dniu wizyty zaleca się ograniczenie wysiłku do minimum.

Wskazany jest wypoczynek i wyspanie się przed pobraniem, a także wypić rano szklanki wody niegazowanej.

Przebieg badania: jednorazowe pobranie krwi z żyły łokciowej. Pielęgniarka zakłada na rękę opaskę uciskową w celu odpływu krwi z kończyny, dzięki temu żyły nabrzmiewają i łatwiej jest pobrać surowicę. Do pobrania krwi stosuje się jednorazowe igły.

Czas oczekiwania na wynik monocytów: 1 dzień.

Uwagi: przed badaniem poinformuj lekarza o przyjmowanych lekach lub ewentualnych zakażeniach.

  1. Dowiedz się więcej o morfologii krwi obwodowej i wynikach badań.

Normy monocytów odczytuje się ze względu na wiek pacjenta. Przedstawiają się one następująco:

1 rok:

  1. monocyty: 0,05-1,1 x 109/l

  2. 2-7 proc. leukocytów.

4 lata:

  1. monocyty: 0-0,8 x 109/l

  2. 2-7 proc. leukocytów.

6 lat:

  1. monocyty: 0-0,8 x 109/l

  2. 2-7 proc. leukocytów.

10 lat:

  1. monocyty: 0-0,8 x 109/l

  2. 1-6 proc. leukocytów.

21 lat:

  1. monocyty: 0-0,8 x 109/l

  2. 1-8 proc. leukocytów.

Dorośli:

  1. monocyty: 0-0,8 x 109/l

  2. 1-8 proc. leukocytów.

Niewłaściwy poziom monocytów najczęściej wskazuje na stany łagodne, w tym płonicę i mononukleozę.

Liczba leukocytów bywa różna u poszczególnych pacjentów. Aby mieć pełen obraz badania wykonuje się obraz odsetkowy krwinek białych i analizę ilości poszczególnych rodzajów leukocytów.

Po otrzymaniu wyników badań krwi należy omówić je z lekarzem. Nie trzeba w tym celu kierować się do przychodni – można też umówić się przez internet na e-konsultację, a przed wizytą przesłać lekarzowi wyniki.

Wynik wskazujący na podwyższenie liczby monocytów określany jest jako monocytoza. Podwyższenie odsetka monocytów może świadczyć o:

  1. zakażeniach bakteryjnych, wirusowych i pierwotniakowych,

  2. chłoniaku Hodgkina,

  3. wrzodziejącym zapaleniu jelita grubego,

  4. kolagenozach,

  5. chorobach spichrzeniowych,

  6. może wystąpić także po splenektomii (usunięcie śledziony),

  7. chorobach nowotworowych takich jak białaczka lub ziarnica złośliwa,

  8. okresie zdrowienia po ostrych zakażeniach,

  9. chorobie Leśniowskiego-Crohna,

  10. poalkoholowym uszkodzenie wątroby,

  11. szpiczaku mnogim.

Obniżenie wskaźnika monocytów, czyli monocytopenia może świadczyć o zaburzeniach odporności, wrodzonych lub nabytych pod postacią AIDS lub chorobach zanikowych szpiku kostnego tzw. aplazjach.

Taki stan pojawia się też przy ostrych infekcjach, silnym stresie, chemioterapii, zażywaniu niektórych leków, a także w przypadku wystąpienia zespołu MonoMAC, czyli złożonego niedoboru odporności sprzyjającego rozwojowi zakażeń mykobakteryjnych.

Przewlekła monocytopenia może prowadzić do powstania niedoboru wszystkich elementów morfotycznych krwi, czyli zaburzenia znanego jako pancytopenia. W jego wyniku spada liczba erytrocytów, leukocytów i trombocytów we krwi.

Jeśli wiesz, że nieprawidłowy poziom monocytów wynika z problemów związanych z odpornością, np. po przebytej chorobie zakaźnej, wybraliśmy dla ciebie kilka produktów, które mogą pozytywnie wpłynąć na twój układ immunologiczny. Oczywiście, nie zalecamy leczenia nawet tak bezpiecznymi środkami, bez uprzedniej konsultacji z lekarzem.

  1. Kwasy Omega 3 – (porównaj oferty)

Medonetmarket – tu znajdziesz badania i zabiegi

Analizy wyników badania podejmuje się lekarz, zwracając uwagę nie tylko na dane liczbowe, ale też na objawy pacjenta, przebyte choroby oraz wyniki innych badań. Bardzo ważny jest wywiad z osobą badaną, a także uwzględnienie metody wykonania morfologii krwi.

Zdarza się, że wyniki pomiaru monocytów są zafałszowane. Takie sytuacje są bardziej prawdopodobne w przypadku rozmazu automatycznego. Jeśli u pacjenta pojawiają się dodatkowo niepokojące objawy, lekarz może skierować na powtórną morfologię, jednak z rozmazem manualnym.

Treści z serwisu medonet.pl mają na celu polepszenie, a nie zastąpienie, kontaktu pomiędzy Użytkownikiem Serwisu a jego lekarzem. Serwis ma z założenia charakter wyłącznie informacyjno-edukacyjny.

Przed zastosowaniem się do porad z zakresu wiedzy specjalistycznej, w szczególności medycznych, zawartych w naszym Serwisie należy bezwzględnie skonsultować się z lekarzem. Administrator nie ponosi żadnych konsekwencji wynikających z wykorzystania informacji zawartych w Serwisie.

Potrzebujesz konsultacji lekarskiej lub e-recepty? Wejdź na halodoctor.pl, gdzie uzyskasz pomoc online – szybko, bezpiecznie i bez wychodzenia z domu.

Co nám říkají laboratorní testy?

Laboratorní testy jsou velice důležitou součástí moderní medicíny a v mnohých oborech tvoří součást správné diagnózy nebo léčby. Velká část laboratorních vyšetření se provádí za pomoci speciálních přístrojů, popřípadě jsou vyšetření do značné míry zautomatizována.

Naměřené hodnoty jsou dále podrobně zpracovávány a vyhodnoceny lékařem. Laboratorní testy nám dávají informace o zdravotním stavu a upozorňují na funkční schopnost mnoha orgánů, popř. druh a stupeń mnoha onemocnění.

Aby se mohly posoudit výsledky vyšetření a daly se rozpoznat chorobné odchylky, srovnávají se s průměrnými hodnotami. Tento průměr se stanovuje na základě hodnot velkého počtu zdravých jedinců.

V úvahu se bere také určité rozpětí mezi dolní a horní hranicí, protože hodnoty podléhají také různým vlivům a mohou být kolísavé.

Odchylky hodnot

I když přístroje a pracovní metody v laboratořích podléhají přísným kontrolám a mají svá kritéria, nedají se vyloučit ani chybné odchylky hodnot. Podle nových poznatků a také s přibývajícími zkušenostmi v medicíně se mnohé údaje  normálních hodnot v průběhu času měnily. Mezi odborníky stále probíhají diskuse o stanovení všeobecně uznávaných hranic a kdy by se měly odchylky již léčit.

Co může ovlivnit hodnoty?

Hodnoty kolísají individuálně a tyto rozdíly podléhají mnoha faktorům. Existují také i neměnné vlivy jakými jsou např.: pohlaví, rasová příslušnost. Naproti tomu fyzická trénovanost, biologické rytmy, věk a výživa se v průběhu života neustále mění. Lékař by měl brát v úvahu všechny faktory. Jestliže je výsledek testu znepokojivý, provádějí se další testy, které výsledky ověřují.

Co jsou to testovací proužky?

Většina vyšetření, např. vyšetření krevního cukru nebo některých změn v moči, lze provést poměrně snadno pomocí testovacích proužků.

Tyto testovací proužky jsou opatřeny chemickými látkami, které při kontaktu s vyšetřovaným materiálem vyvolají určitou barevnou reakci.

Tento způsob vyšetření slouží pouze k hrubé orientaci, protože neposkytuje žádnou přesnou hodnotu, ale pouze přibližný výsledek nebo naznačuje přítomnost určité látky.

Vyšetření krve

Složení krve je odrazem našeho zdravotního stavu těla i orgánů. Změny, které se dají měřit v krvi, upozorňují na mnohá onemocnění. Většina hodnot se posuzuje v souvislosti s jinými nálezy a lékařskými vyšetřeními.

Zajímavé:  Hroznový cukr - vše o zdraví

Z čeho se skládá krev?

Dospělý člověk má celkem v těle asi pět litrů krve. Krev je složena z krvinek (erytrocytů, leukocytů, trombocytů) a také z vysokého podílu tekutiny – krevní plazmy. Plazma obsahuje nespočetné množství různých substancí, jako např.

cukr, bílkoviny, tuky a minerální látky, ale také odbourané látky a zplodiny látkové přeměny. Jestliže se nechá krev srazit a potom se odstředí v centifuze, zbude vodnatá tekutina – sérum. Sérum neobsahuje ani krvinky, ani tzv. faktory srážlivosti, které vyvolávají srážlivost krve.

Slouží jako materiál pro mnohá další vyšetření (vyšetření krevního cukru, enzymů, bílkovin, hormonů minerálních látek atd.).

Odběr krve

S ohledem na požadované vyšetření, existují různé způsoby odběru krve:

  • Kapilární krev – provádí se tehdy, když je potřeba pouze několik kapek krve, (stačí pouze malé píchnutí skalpelem např. na bříšku prstu nebo na ušním boltci.
  • Žilní krev – používá se pro většinu vyšetření. Nejprve se zaškrtí horní část paže a krev se kanylou odebírá z povrchové žíly, zpravidla v oblasti ohybu paže.
  • Tepenná krev – provádí se pouze pro zvláštní vyšetření.

Podle plánovaného vyšetření se odebraná krev plní do různých zkumavek. Většina zkumavek obsahuje chemické nebo jiné přísady, které umožňují uchování a další zpracování krve v laboratoři. Pokud se má po provedení testu zabránit srážení krve, přidává se kyselina citrónová.

Vzorek stolice

V laboratořích může být zkoumána celá řada tělesných tekutin nebo vyměšovaných produktů, ale také i různé tkáně a jednotlivé buňky. Normální stolice se skládá zhruba ze tří čtvrtin z vody. Další část tvoří zbytky potravy a bakterie vyloučené buňky střevní sliznice.

Hnědavou barvu získává stolice díky příměsi žlučového barviva. Pokud je ve stolici příměs krve, jedná se o signál, že v oblasti trávicí traktu je krvácení. Zejména při opakovaném zjištění krve ve stolici je nutné další vyšetření, protože se může jednat o rakovinné onemocnění.

Barva stolice

Pokud má stolice nezvykle zbarvení, může to být způsobeno určitou potravinou nebo to může poukazovat na závažný stav. Pomocí vyšetření stolice lze zjistit u mnoha střevních onemocnění jeho příčinu.

Původce můžeme vidět přímo pod mikroskopem, nebo se ze stolice získá kultura a původce se teprve vypěstuje, aby bylo možné jej prokázat. Světlá až bezbarvá stolice svědčí o neprůchodnosti žlučových cest nebo onemocnění jater.

Tmavě zbarvená stolice  je většinou způsobena potravou a černá stolice může být upozorněním na krvácení v horní části trávicího traktu.

Hlen

Vyšetření hlenu může upozornit na onemocnění a infekci plic a dýchacích cest. Při mnohých plicních onemocněních je produkováno z průdušek zvýšené množství sekretu a také se zvyšuje množství vykašlávaného hlenu. Kromě toho se provádí mikroskopická vyšetření buněk, která jsou v hlenu obsažena.

Kostní dřeň

V kostní dřeni se neustále tvoří červené a bílé krvinky i krevní destičky a ty jsou ve velkém množství vyplavovány do krve. Vzorek tkáně kostní dřeně se získává vpichem do hrudní kosti nebo hřebene kosti pánevní. Pomocí mikroskopického vyšetření kostní dřeně získáme informace o množství, růstu a stavu zralosti vývojových stupňů krevních buněk.

Stěry a výtěry

Vyšetřovaný materiál je stírán z povrchu vatovým tamponem nebo jiným nástrojem (může pocházet z neporušených povrchů těla nebo ran). Buňky se dále nanášejí na skleněné destičky, které se preparují a barví a nakonec se posuzují pod mikroskopem. Např. cytologické vyšetření stěru z děložního hrdla.

Vyšetření spermatu

Toto vyšetření se provádí především pro objasnění poruch plodnosti muže, popř. podezření na onemocnění mužských pohlavních orgánů nebo močových cest. Vyšetření se provádí na specializovaných klinikách a provádí je odborní lékaři.

Vyšetření plodové vody

Plodovou vodu lze vyšetřit punkcí plodové blány skrz břišní stěnu těhotných žen nebo pochvou. K této diagnostice se přistupuje mezi 12. a 15. týdnem těhotenství.

Pomocí chemických rozborů lze získat informace  o určitých vrozených poruchách vývoje nebo poruchách látkové přeměny u plodu a zralosti plic. Imunologická vyšetření mohou upozornit na infekce nebo nesnášenlivost krevních skupin.

Získané buňky plodu mohou být vyšetřovány s ohledem na určité poruchy dědičnosti (anomálie chromozomů, jiné zděděné choroby).

Testy hormonálních funkcí

Tyto testy vyšetřují složitý hormonální systém a také orgány, které hormony produkují. Klasickým příkladem je vyšetření hormonů štítné žlázy. Ze změny naměřených hodnot může lékař získat informace o funkčnosti orgánů.

Prokázání některých látek

Pomocí speciálních testů lze prokázat jednak látky, které jsou v těle přirozeně uskladněny a také látky, které tělo přijímá zvenku (léky, drogy, chemikálie, odpadní produkty). Taková vyšetření mají význam také při podezření na otravu, doping ve sportu nebo při prokázání drog.

Dávkování léků

Mnohé léky je nutno dávkovat přesně, protože nepatrné předávkování by mohlo vést k nežádoucím účinkům. Dávky, které mají být podávány nelze vždy přesně spočítat, protože příjem i dělení účinných látek v těle různě kolísá. Z toho důvodu se u takových léků provádí krevní obraz, aby se dalo dávkování kontrolovat.

Co je to promile alkoholu v krvi?

Měření hladiny alkoholu v krvi hraje důležitou roli v soudním lékařství. Údaj promile uvádí koncentraci alkoholu v krvi. Jedno promile znamená tisícinu (uvedená hodnota odpovídá jednomu dílu  na 1000 dílů krve).

Preventivní prohlídka

Řada nebezpečných změn v organismu probíhá plíživě a nepůsobí dlouho žádné potíže. Mnohá onemocnění a jejich následky by mohly probíhat mírněji nebo by bylo možno se jim zcela vyhnout, kdyby byly včas rozpoznány a léčeny.  Při preventivní lékařské prohlídce se vyšetřují:

  • Prodělaná onemocnění, momentální potíže, dědičné dispozice.
  • Činnost srdce, plic a jiných vnitřních orgánů (játra, střevo, ledviny) a měří se krevní tlak.
  • Krev se vyšetřuje na cukr (zjištění diabetu) a na celkové množství cholesterolu.
  • Nepravidelný srdeční tep se dále vyšetřuje pomocí elektrokardiogramu (EKG).

Krevní sedimentace

Jakmile se plnohodnotná krev smíchá se substancí, která brání srážení krve a nechá se stát, dochází ke klesání buněk, které jsou v obsaženy v krvi. Sedimentací krve (rychlost sedimentace krevních destiček) se označuje rychlost, kterou krevní buňky klesají ve skleněné trubici dolů.

Dále se do vzorku přimíchá substance, která brání srážení krve a následně se v kolmo stojící měrné trubičce natáhne podle milimetrové stupnice až do výše 200 milimetrů. Po jedné nebo dvou hodinách se odečte o kolik milimetrů za hodinu  krevní buňky v trubičce klesly.

Měření krevní sedimentace lze provádět poměrně jednoduše.

Zvýšená sedimentace

Zvýšená sedimentace vypovídá o tom, že v těle probíhá akutní nebo chronický zánětlivý proces. Kde se zánět v těle nachází, je však nutné zjistit pomocí dalších vyšetření.

Příčinou zvýšené krevní sedimentace může být mnoho. Bakterie, viry, chronické záněty, poškození jater, chudokrevnost, nádorová onemocnění.

Důležitý je také věk (nad 60 let se mohou objevit zvýšené hodnoty až do 30 milimetrů za hodinu, aniž by byl člověk nemocen).

Zpomalená krevní sedimentace

Vyskytuje se pouze zřídka a může se objevit při chorobách krve. Některé léky (anirevmatika, preparáty kortisolu, kyselina acetylsalicylová) ovlivňují hodnotu krevní sedimentace.

O čem vypovídá krevní obraz

Pro krevní obraz je nutné pouze několik mililitrů plnohodnotné krve. Z naměřeného množství lze určit celkové množství v těle. V minulosti se krevní buňky počítaly pod mikroskopem. V současné době je rozbor krve automatizován a provádí se elekronickými měřícími přístroji.

Erytrocyty

Erytrocyty (červené krvinky) jsou buňky kulatého tvaru a obsahují krevní barvivo (hemoglobin). Úkolem hemoglobinu je transportovat kyslík a oxid uhličitý v krvi.

Erytrocyty nemají žádné buněčné jádro a mohou výrazně měnit svůj tvar. Erytrocyty vznikají v kostní dřeni z tzv. kmenových buněk. Něž vzniknou zralé buňky, procházejí různými vývojovými stupni.

Jejich průměrná životnost je 120 dní. Staré buňky se odbourávají ve slezině.

Zmnožení erytrocytů

Zmnožení erytrocytů se nazývá polyglobulie. Pokud dojde ke snížené nabídce kyslíku (např. ve vysokých horách), dochází přirozenou cestou ke zmnožení erytrocytů, aby bylo zajištěno dostatečné zásobování kyslíkem. Zmnožení erytrocytů se může projevit  také při chronickém onemocnění plic nebo srdce. Po velké ztrátě tekutin se může poměr  buněk ke krevní tekutině zvýšit.

Malé množství erytrocytů

Tento stav označujeme jako anémii (chudokrevnost). Příčinou stavu je snížená produkce nebo zvýšená ztráta erytrocytů, která je způsobena krvácením. Jedna z nejčastějších forem anemie vzniká v důsledku deficitu železa nebo také vitaminu B12 nebo kyseliny listové.  Za anémií se mohou skrývat i jiná vážná onemocnění, a proto je nutné ji vyšetřit lékařem.

Hemoglobin

Hemoglobin (červené krevní barvivo) patří mezi hlavní součásti erytrocytů a obsahuje velké množství železa, které je v těle přítomno.

Hemoglobin se váže na kyslík a oxid uhličitý a má na starosti také transport a výměnu těchto plynů mezi plícemi a tkáněmi.

Ke zvýšení hodnoty hemoglobinu dochází především současně zvýšením erytrocytů a snížení se projevuje zejména při anemii a nedostatku železa a po krvácení.

Hematokryt

Jedná se o procentuální podíl všech součástí buněk v celkovém objemu krve. Litr krve u muže obsahuje asi 460 mililitrů krevních buněk, u žen zhruba 410 mililitrů. Hodnotu velmi výrazně ovlivňuje množství erytrocytů. Normální hodnoty jsou silně závislé na věku a pohlaví. Vlastnosti proudění krve se zhoršují zvýšením hodnoty hematokrytu.

Leukocyty

Leukocyty (bílé krvinky) jsou výrazně větší než erytrocyty a jsou obsaženy v krvi ve značně menším množství.

Nevyskytují se pouze v krvi, ale ve tkáních mnoha orgánů a hrají důležitou roli při obraně našeho těla proti původcům onemocnění,  proto také odchylky v množství leukocytů souvisí velmi často se záněty v těle.

Leukocyty se tvoří v kostní dřeni a v mízních uzlinách a na své úkoly se připravují ve slezině a v brzlíku. Rozlišují se různé druhy leukocytů, které plní různé funkce. Největší část bílých krvinek tvoří granulocyty.

Zmnožení leukocytů

Zmožení leukocytů (leukocytóza) má mnoho příčin. K fyziologickému zmnožení dochází v průběhu těhotenství, při nízké tělesné zátěži, po jídle. Projevuje se při akutní infekci, která je vyvolána bakteriemi, houbami, parazity nebo jinými původci. Příčinou mohou být také akutní otravy, krvácení, alergie, stavy šoků, srdeční infarkt a poruchy látkové výměny.

Snížený počet leukocytů

Snížený počet leukocytů (leukopenie) ukazuje na virovou infekci, malárii nebo tyfus.  Jinými možnými příčinami jsou onemocnění nebo poškození kostní dřeně následkem rentgenového záření.

Trombocyty

Krevní destičky mají velký význam spolu s faktory srážlivosti při srážení krve. Odchylky od normy vedou k poruchám srážlivosti krve. Trombocyty jsou výrazně menší než ostatní krevní buňky a nemají žádná buněčná jádra. Tvoří se v nich kostní dřeň. Po zranění  a krvácení se vylučuje do krve zvýšené množství trombocytů.

Zajímavé:  Spermograf - Vše o zdraví

Zmnožení trombocytů

Ke zmnožení počtu trombocytů dochází po těžkých infekcích, nádorových onemocněních, operacích a zraněních, které jsou spojeny s velkou ztrátou krve a také při operativním odstranění sleziny. Méně častou příčinou jsou nemoci krvetvorných buněk kostní dřeně.

Zmenšené množství trombocytů

Příčinou jsou poruchy tvorby, které jsou způsobené nedostatkem vitaminu B12, ozářením, nebo vlivem léků.  Také při zvětšení sleziny nebo nekontrolovaném srážení krve vedou k poklesu množství krevních destiček.

Jak předejít anémii z nedostatku železa?

  • Kromě železa by tělo mělo dostat velké množství vitaminů C, protože podporuje příjem železa ve střevě.
  • Dostatek železa je obsažen v mase, vnitřnostech a  rybách.
  • Vařením, pečením a grilováním se množství železa v potravinách snižuje.
  • Strava by měla být vyvážená a pestrá, samozřejmý je dostatek tekutin.
  • Dbejte na pravidelný tělesný pohyb na čerstvém vzduchu.
  • Nezapomeňte, že alkohol, kouření a jiné drogy organismu škodí.
  • S léky, které tlumí tvorbu žaludečních kyselin je třeba zacházet obezřetně, protože mohou snižovat množství železa.

Lymfocyty

Tvoří se v orgánech lymfatického systému, především ve slezině a mízních uzlinách. Dělí se podle svého původu a místa, kde se zdržují, na dvě skupiny – lymfocyty T a B. Lymfocyty B se nacházejí především ve slezině a uzlinách, mají na starosti tvorbu protilátek.

Lymfocyty T organizují obranu organismu tak, že pomocí vysílaných látek předávají zprávy žravým buňkám, lymfocytům B a dalším buňkám, které se spolupodílejí na imunitní obraně, a povzbuzují se k aktivitě.

Lymfocyty T se dále podle svých funkcí dělí na T – pomocné , T – zabijácké a T – tajné buňky.

Zmnožení a úbytek  lymfocytů

Ke zmnožení lymfocytů dochází především ve fázi léčení infekčního onemocnění a lymfatické leukemie. Důvodem úbytku lymfocytů jsou poškození lymfatického systému vlivem záření, následkem otrav a různých onemocnění.

Monocyty

Jsou největší buňky v krvi. Jedná se o typické žravé buňky, které mohou bakterie a jiné původce nemoci pohltit a doručit  imunitnímu systému látky, které vyvolávají jeho další aktivity.

Krev

Krev (ř. haima, odtud hematologie) je vysoce specializovaná tekutá tkáň. Představuje hlavní součást vnitřního prostředí organismu. Je tvořena suspenzí krevních elementů (erytrocytů, leukocytů a trombocytů) rozpouštěných v krevní plazmě.

Význam a funkce krve[upravit | editovat zdroj]

Rozdíl mezi venózní a arteriální krví

Obrovský význam krve spočívá v mnoha specifických funkcích, které napomáhají k dosažení homeostázy tzn. stálosti vnitřního prostředí v organizmu:

  1. Transport (dýchacích plynů, živin, hormonů, vitamínů, zplodin metabolismu),
  2. Termoregulace,
  3. Udržování stálého vnitřního objemu a onkotického tlaku,
  4. Udržování acidobazické rovnováhy (stálost pH),
  5. Účast na imunitních reakcích

Složení krve[upravit | editovat zdroj]

Krevní plazma[upravit | editovat zdroj]

Krevní plazma je tekutou složkou. Obsahuje asi 90 % vody, dále také organické a anorganické látky. Hodnota pH plazmy (krve) je 7,4 a je poměrně velmi stabilní. Objem plazmy u dospělého člověka je 2,8 až 3,5 litrů, což představuje zhruba 5 % tělesné hmotnosti. Přehled některých anorganických látek viz následující tabulka[1].

Prvek
Koncentrace v plazmě
Fyziologický význam
sodík (natrium) 137–142 mmol/l osmotický tlak, stálost objemu, udržení pH, hlavní kationt ECT
draslík (kalium) 3,8–5,1 mmol/l aktivace enzymů, dráždivost nervů a svalů, hlavní kationt ICT
vápník (calcium) 2,25–2,75 mmol/l srážlivost krve, dráždivost, nervosvalový přenos,
svalová kontrakce, činnost srdce, kostní tkáň, atd.

hořčík (magnesium) 0,7–1,2 mmol/l aktivace enzymů, tlumivé účinky na nervový systém
chloridy 96–106 mmol/l spolu s Na udržuje osmolalitu, stálý objem i pH, žaludeční šťáva
bikarbonát (HCO3-) 24–35 mmol/l transport CO2, udržování pH
fosfor (phosphorum) 0,6–1,6 mmol/ udržuje pH, kostní tkáň

Jedny z nejdůležitější organických látek, které nalezneme v krevní plazmě, jsou bílkoviny, tzv. plazmatické bílkoviny. Množství těchto bílkovin je v rozmezí 60–80 g/l, v celém objemu plazmy je to přibližně 200 g. Rozlišujeme albuminy, globuliny a fibrinogen. Největší podíl zaujímají albuminy, a to přes 40 g/l.

Globuliny celkem 26 g/l (z toho asi 15–16 g/l imunoglobuliny). Fibrinogen pak 4 g/l. Funkcí plazmatických bílkovin je několik: podíl na udržování stálého objemu plazmy, transportní funkce, udržování pH, obrana organismu a hemokoagulace.
Plazma zajišťuje přenos i další důležité organické látky, glukózy. Její hladina (glykémie) se pohybuje mezi 3,3 až 6,1 mmol/l.

Jedná se o hlavní energetický substrát.[1][2]

Erytrocyty(ery)[upravit | editovat zdroj]

Erytrocyty ve skenovacím elektronovém mikroskopu

Erytrocyty jsou červené krvinky neboli červené krevní buňky. Jsou to buňky bezjaderné, měří v průměru 7,5 μm a jejich počet se pohybuje kolem 5 milionů na 1 μl u dospělého jedince (u mužů více než u žen).

Obsahují krevní barvivo hemoglobin Hb, na který se váže kyslík a který také způsobuje červené zbarvení krve. Díky svému bikonkávnímu tvaru (podélný řez připomíná cukrářský piškot), pružnosti membrány a absenci jádra jsou schopny se přizpůsobit kapilárám, jejichž průměr je menší než průměr samotných krvinek.

Erytrocyty v krevním řečišti přežívají asi 120 dní a pak jsou likvidovány ve slezině a kostní dřeni.[1]

Vznik erytrocytů[upravit | editovat zdroj]

Vznik a vývoj erytrocytů se nazývá erytropoéza. Je to velmi náročný a zdlouhavý děj odehrávající se v červené kostní dřeni. Mateřskou buňkou je kmenová pluripotentní buňka, která se dělí. Vytvoří základ pro další předchůdce červených krvinek a z těch pak vznikají nezralé erytrocyty – retikulocyty.

Retikulocyt je stadium vývoje těsně před dozráním na definitivní bezjadernou buňku. Tato forma erytrocytu je vyplavena do krve, kde asi během dvou dnů dozraje. Během intrauterinního vývoje není hlavním místem krvetvorby kostní dřeň, ale játra a slezina. Vývoj červených krvinek je řízen hormonem erytropoetinem (EPO).

Pro zdravý vznik a vývoj krvinek je důležitá přítomnost železa, vitamínu B12, kyseliny listové a vitamínu C.[1][3]

Funkce erytrocytů[upravit | editovat zdroj]

Hlavní funkcí erytrocytů je transport dýchacích plynů mezi plícemi a tkáněmi.

Erytrocyty donášejí kyslík k buňkám jednotlivých tkání těla, místo něj poté naváží oxid uhličitý, který je transportován krvinkou do plic, odkud ho vydechujeme z těla pryč.

Nebezpečnou vazbou na erytrocyty je vazba s oxidem uhelnatým. Toto spojení je až 200krát silnější a hemoglobin ztrácí schopnost navázat kyslík.[1][3]

Leukocyty (leu)[upravit | editovat zdroj]

Leukocyty neboli bílé krvinky jsou důležitou součástí imunitního systému. Vyskytují se v poměrně nižším počtu než krvinky červené, tj. 6 až 10 tisíc leukocytů na 1 μl krve. Jsou to buňky jaderné. Podle obsahu granul v cytoplazmě rozdělujeme leukocyty na granulocyty a agranulocyty.[4]

Granulocyty[upravit | editovat zdroj]

Granulocyty jsou leukocyty, v jejichž cytoplazmě nacházíme specifická granula. Podle barvitelnosti těchto granul rozlišujeme neutrofilní, eosinofilní a bazofilní granulocyty.

Neutrofilní granulocyty představují nejpočetnější druh všech leukocytů. V průměru měří 10–12 μm. V jádře zralých neutrofilů najdeme 2–5 segmentů. Mladé formy, u kterých není jádro ještě zcela segmentované, nazýváme tyče. V oběhu se vyskytují 6–7 hodin, poté se přesunují do tkání, kde žijí 1–4 dny. Úkolem těchto granulocytů je pohlcování bakterií a jejich likvidace.

Eozinofilní granulocyty tvoří 2–4 % leukocytů, jsou veliké 12–14 μm. Jádro má většinou pouze dva segmenty. Jsou schopné fagocytózy v menším rozsahu než neutrofily. Velmi aktivně fagocytují imunokomplexy.

Bazofilní granulocyty zastávají pouze 1 % ze všech bílých krvinek. Průměrná velikost je 10 μm. Jádro mívá tvar písmene S. Specifická granula bazofilů obsahují histamin, heparin, chondroitinsulfát. Uvolněním heparinu a dalších látek zahajují alergickou reakci.[4]

Agranulocyty[upravit | editovat zdroj]

Agranulocyty jsou monoklonální leukocyty. Jejich plazma neobsahuje specifická granula. Někdy mívají lehce vpáčené jádro. Agranulocyty dělíme na lymfocyty a monocyty.
Lymfocyty tvoří až 30 % z celkového počtu leukocytů. Jsou důležitou součástí imunitního systému.

Lymfocyty můžeme dále dělit podle funkcí na lymfocyty T a B. B-lymfocyty zajišťují tzv. buněčnou (protilátkovou) imunitu. T-lymfocyty mají na starost celkovou regulaci imunitní odpovědi, tj. aby reakce nebyla přehnaná a aby tak nedošlo k poškození vlastního organismu.

B-lymfocyty mají jedinečnou schopnost tvořit protilátky proti konkrétním choroboplodným zárodkům. Oba typy buněk mají „paměť“. V případě, že se v těle objeví např. stejný druh viru podruhé, lymfocyty si to pamatují a dokáží zasáhnout daleko rychleji.
Monocyty jsou velké buňky.

Představují 3–8 % leukocytů. Jádro bývá oválné a většinou obsahuje 1 až 2 jadérka. V krvi cirkulují 12 hodin i několik dní. Poté se přesouvají do tkání, kde se diferencují na makrofágy. Monocyty hlídají výskyt cizorodého materiálu.

Umí vystavit bakteriální antigen a takto „oznámit“ zbývající leukocytům přítomnost nepřítele.[4]

Trombocyty[upravit | editovat zdroj]

Trombocyty neboli krevní destičky jsou nejmenší formované krevní elementy. Jsou bezjaderné a mají diskovitý tvar. Normální počet trombocytů v 1 μl krve je 150–450 tisíc. Množství destiček je celý život stejný, ale musí se neustále obměňovat, protože jejich životnost není nejdelší, jen asi 9–12 dní.

V cirkulaci se nachází přibližně dvě třetiny z celkového počtu trombocytů, zbytek je sekvestrován ve slezině. Krevní destičky vznikají odštěpením cytoplazmy megakaryocytů, které najdeme v kostní dřeni. Alfa-granula trombocytů obsahují některé faktory, které se uplatňují při hemokoagulaci.

Dalším úkolem trombocytů je hemostáza (zástava krvácení).[1]

Hemostáza[upravit | editovat zdroj]

Hemostáza zajišťuje tekutost krve a v případě poruchy cévní stěny vede k zástavě krvácení. Ihned po porušení (odhalení) subendotelu cévní stěny nastává vazokonstrikce, která je výsledkem působení serotoninu. Znamená to, že se céva stáhne. V místě poranění se během několika vteřin aktivují trombocyty.

Následně tyto aktivované krevní destičky přilnou (adheze) na poraněnou cévu, vzájemně se splétají a shlukují se do agregátů (agregace). Takto vzniklý útvar trombocytů se nazývá destičkový trombus, který uzavře otevřenou cévu. Poté započíná proces hemokoagulace, což je soubor enzymatických, na sebe navazujících dějů.

Tyto děje probíhají za přítomnosti tzv. plazmatických koagulačních faktorů. Hemokoagulace se aktivuje dvěma cestami – vnitřní a vnější. Vnitřní systém je započat aktivací faktoru XII. Zevní systém se aktivuje účinkem tkáňového tromboplastinu.

Společným cílem těchto dvou cest je aktivace faktoru X, odkud pak následující děje probíhají společně. Konečným výsledkem je aktivace protrombinu na trombin, který následně aktivuje přeměnu rozpustného fibrinogenu na nerozpustný fibrin.

Působením všech faktorů vzniká definitivní hemostatická zátka, do které se ještě zachytávají erytrocyty. Trombus je v průběhu času odstraněn rozpadem trombocytů a fibrinu a rána je pomocí regeneračních a reparačních procesů zhojená.[1]

Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

  • Krevní řečiště
  • Poruchy koagulace
  • Poruchy hemostázy
  • Hemokoagulace
  • Srdce

Reference[upravit | editovat zdroj]

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *