Lidé nejen v Česku se tento rok vyrovnávají s epidemií covidu-19, která s sebou nese různá omezení dosud běžného každodenního života. „Je to výjimečná situace.
Srovnal bych ji s ekonomickou krizí kolem roku 2008, která také ohrozila živobytí mnoha lidí a podepsala se na jejich psychice.
V celé Evropě se zvýšil počet sebevražd,“ připomíná Petr Winkler z Národního ústavu duševního zdraví.
Data ukazují, že oproti roku 2017 v dospělé populaci teď vzrostlo riziko sebevražednosti zhruba trojnásobně. Zda přibude i dokonaných sebevražd, se podle sociálního psychiatra teprve ukáže.
Nejistota a vládní restrikce vytvářejí velký tlak na lidskou psychiku a v souvislosti s pandemií v populaci rychle přibývá duševních onemocnění. Winkler lidem nedoporučuje přílišné sledování zpráv o koronaviru, naopak by se měli zaměřit na ty stránky života, které zůstaly nedotčené.
- Nutnost více se zaměřit na duševní zdraví populace zdůraznil ministr zahraničí Tomáš Petříček (ČSSD), který chce na vládě vznést požadavek na vytvoření plánu na zvýšení kapacit duševní péče.
- Mnoho lidí, kteří pociťují duševní onemocnění, se bojí stigmatizace a nevyhledávají odbornou pomoc. Petr Winkler
- Vedle stanů, ve kterých se provádí testování na koronavirus, by se například mohla zřídit stanoviště pro psychologické poradenství, zapojit by se mohli i školní psychologové.
- „Jsem rád, že ministerstvo zdůraznilo význam oblasti duševního zdraví, ale některé ty návrhy nepovažuji za nejšťastnější,“ reaguje Winkler, který je vedoucím výzkumného programu sociální pychiatrie v Národním ústavu duševního zdraví.
„Nepovažuji za šťastné zřizovat stany vedle těch testovacích. Mnoho lidí, kteří pociťují duševní onemocnění, se bojí stigmatizace a nevyhledávají odbornou pomoc. Když budou stany vedle sebe, obávám se, že mnoho lidí by do něj nešlo. Navíc by se tím zvýšila koncentrace lidí na jednom místě,“ dodává.
Sledujte sami sebe
Lidé by se podle Winklera měli zaměřit na péči o sebe sama, například sledovat kvalitu spánku, změny nálady nebo konzumaci alkoholu a jiných návykových látek. „Monitoring je základ. Druhá strana mince je, když zjišťuji, že u mě dochází k trvalému poklesu nálady,“ uvádí s tím, že vyhledání odborné pomoci je až poslední možnost.
S duševním zdravím například úzce souvisí fyzická aktivita a pohyb. Každý by si měl najít to, co mu dělat dobře, a probírat své pocity s nejbližším okolím.
„A eventuálně se lidí kolem sebe ptát na jejich duševní zdraví. Ptát se, jak se mají – a klidně dvakrát, když vidím, že nemají nejlepší náladu,“ radí Winkler.
Samostatnou kapitolou jsou zdravotníci a další exponované profese. „Jsou trénovaní, ale míra stresu, které jsou vystaveni, je obrovská. Zdravotníci si velmi málo připouští, že by mohli mít nějaké problémy v oblasti duševního zdraví. Data z celého světa ukazují, že jsou nepoměrně více zasaženi duševními onemocněními,“ upozorňuje.
Podle Winklera se často zdráhají vyhledat odbornou pomoc, třeba proto, že sami mají zdravotnické vzdělaní, stigmatizace, případně že k jejich profesní cti patří, že se snaží problémy „ustát“.
Poslechněte si celý rozhovor v záznamu Interview Plus.
BLOG — Barbora Zavadova
“Když chceš rozesmát Boha, udělej si plány.”
Asi víte, co Vám tímto chci říct… Některé věci nemůžeme ovlivnit, i kdyby jsme měli všechny peníze a moc světa. Proto se s nimi musíme srovnat a vytěžit z minima maximum.
Chtěla jsem Vám napsat pár slov už před týdnem. Ale tak nějak jsem byla v jiné situaci… Možná i ve výhodné. Podle toho, jak se na to člověk dívá. Každopadně situace se otočila. Řeknu Vám tedy prvně příběh mých posledních pár dní…
Už třetím rokem trénuji v Austrálii. Ano, je to daleko a je to také ostrov. A v nynější situaci to je velká výhoda. Jsme sice hodinově napřed, ale za pandemií, která teď řádí v Evropě, jsme nějakých 14 dní pozadu. Nevím, kdo a jak dělá prognózy, ale přibližně mu vychází ( rozhodně lépe předpovídají počasí teda ).
Proto když jsem viděla, jaká opatření dělá ČR a EU, věděla jsem, že tenhle průser přijde dříve či později sem. A moje příprava právě vrcholila. Moc tyhle věci veřejně nesděluji, přeci jen člověk nechce nic zakřiknout, že jo. Ale já byla připravena. Připravena odletět na Nový Zéland na jejich Olympic trials a splnit limit.
S mým novým trenérem ( Michael Sage ), mým novým týmem ( Kawana waters swimming club ) a psycholožkou jsme nic neponechali náhodě. Od konce srpna trénink bez přestávky, během Vánoc, Nového roku, zkrátka žádný odpočinek či vyladění.
To mělo přijít právě toto pondělí – konečně!! Minulý týden jsem absolovala poslední dva testy ve vodě ( 16×100 polohovkové pořadí – nejlepší průměr a 16×50 polohovkové pořadí – na maximum ). S výsledky jsem byla maximálně spokojena. Zkrátka jsem cítila, že se vracím zpátky..
Ale pak si vzala slovo pandemie. Zprávy se mění snad co hodinu. Uzavření škol. Roušky. Izolace. Prázdné ulice. Ale vše zatím jen v Česku/ Evropě… Tady se v životě nic nezměnilo, vše bylo v normálu.
Až do soboty, kdy přišla první zpráva – kdokoliv, kdo přiletí na Nový Zéland po nedělní půlnoci bude muset do 14ti denní domácí karantény. Pod vysokou pokutou. A bylo to, musela jsem se rozhodnout. Buď se okamžitě sbalím, odletím o dva týdny dřív nebo zůstanu a nechám si závody propadnout.
S tímto rozhodnutím přišel ale také risk – situace se zhoršuje, můžou přijít další omezení a já taky můžu uvíznout na Novém Zélandu na pár měsíců. Do toho mi přišly zprávy, že bych se měla vrátit domů do Česka. Takže jsem měla asi hodinu na to se rozhodnout.
Riskovat svůj pobyt v Austrálii (kde mezitím taky začala 14ti denní domácí karanténa pro všechny příchozí) a odletět, nebo zůstat doma a nechat odplout možnost zaplavat zase nějaký fajn čas…
Rozhodla jsem se odletět. I přesto, že jsem měla na návštěvě tátu, se kterým jsem tak strávila dva dny ( viděla jsem ho po 8 měsících) Nicméně i po dohodě s trenérem, že když se něco zvrtne, tak se vrátím zpět. Takže jsem měla nějakých 10 hodin na to se sbalit na Nový Zéland, s tím, že tam nemám vlastně ani kde bydlet a ani nevím, na jak dlouho letím…
V neděli jsem odlétala v 11 hodin dopoledne. A v neděli dopoledne také zasedal plavecký svaz NZ, jestli pořádat závody nebo ne. Dvě hodiny před odletem mi přišla zpráva, že závody se pořádají. Ok, tak já teda nastoupím na letadlo. Ujal se mě naštěstí můj kamarád a mohla jsem zůstat u něj v rodině. A na jak dlouho? Kdo ví….
V pondělí a úterý jsem se snažila vrátit do tréninkového stereotypu, zaplavala si rozloženou 400ku polohovku, taky nějakých 6×400 kraul na udržení vytrvalosti.. A přitom neustále sledovala zprávy – z domova, z Austrálie, uzavření hranic, úplná izolace, počet případů… A věděla, že něco velkého je na spadnutí.
V úterý zrušili závody a udělali z “open” šampionátu pouze “time trials for long list athletes”. To znamená, že počet závodníků by klesl asi na 20, na seznamu by byli pouze top plavci ze země a mezinárodní účastníci a všichni by plavali tak nějak jen své hlavní disciplíny. Program závodů by se přitom udržel.
Snažili se získat povolení FINA, které asi dostali. Zavolala jsem svému trenérovi a ten mi dal zelenou. Že bych mohla dokázat závodit i sama, bez soupěřů a diváků. OK, zkusíme to teda. A pak přišla středa a s ní další novinky. Uzavírka hranic v celé Evropě. A australské aerolinky ruší mezinárodní lety, nebo je o 90% stahují. Došlo mi, že to je průser.
Tady už nejde o sport, o výkony a o plavání. Tady jde o to, být teď doma a v bezpečí. A doma je pro mě Česko s rodinou nebo Austrálie. Nechtěla jsem tuhle šílenou dobu strávit někde v úplné cizině. Taky mi hrozilo, že mě brzo nepustí zpátky do země, protože nejsem Australan.
A do ČR se teď dostat je skoro nemožné a hlavně nebezpečné (neberte mě špatně, myslím na Vás a moje rodina ví, že mi každý den chybí a už by sakra někdo mohl vymyslet ten teleport!)… Každopadně jsem poslala jednu smsku trenérovi a jeho odpověď byla jasná: “vrať se co nejdřív to půjde”! Tak si po 4 dnech na NZ kupuju letenku zpět, kde se hned vrhnu do domácí karantény ( a protože sdílím dům s dalšími lidmi, musela jsem si najít na 14 dní airbnb)…. Ale snad budu alespoň někde, kde mám své blízké a kde mám doma.
Věřte mi.. Některá rozhodnutí udělat je nesmírně obtížné. Víte, že riskujete, ale ta vášeň je tak silná. Je to jako být zamilovaný. Tak moc něco chcete, ale musíte to nechat být.
Dokud se věci nevrátí do normálu. Alespoň trošku. Pořád jsme si stěžovali, že ten čas tak letí. Teď se zpomalil.
Konečně vlastně ne? Máte čas si popovídat, zamyslet se, udělat pořádek v těch fotkách v mobilu, jen tak nedělat nic.
Buďte vděčni, že jste doma. Že jste zdraví. S rodinou. S přítelem. Přítelkyní. Psem. Babičkou. Občas sami. Mě čeká domácí izolace v airbnb, takže vlastně jsem doma na Sunshine coast, ale ani nejsem doma.
Táta je v Austrálii, ale vidět ho nemůžu. Zbytek rodiny v Česku. Ale jsem zdravá a na místě, které můžu nazývat domov. Co bude dál mě teď ani netíží. Situace se mění z hodiny na hodinu a dělat plány je teď úplně zbytečné.
Hlavně zůstat v bezpečí!
Sepsala jsem si pár bodů, na které nesmím zapomínat. A taky nelituju toho, že jsem udělala takové letecké manévry. Situace se taky mohla ustálit a já bych si odzávodila svůj závod normálně. Nebo bych zůstala doma a pandemie by na NZ nenastala. Těch možností bylo spousta a já zariskovala.
“Až je člověk starý, tak nelituje těch věcí, které udělal, ale těch, které neudělal.“. Tento citát má moje babička s dědou na ledničce a já ho mám zarytý v hlavě. Poznala jsem pravé přátele. Otevřelo mi to oči. Po dlouhé době jsem cítila strach. Ale i vděčnost.
A zjistila jsem, že nejistota je to, co nás asi nejvíce drásá.
Věci budou zase jako dřív. Nevíme sice kdy, ale budou. Asi nás to má na něco upozornit. Možná změnit. Nebuďme sobečtí. Buďme laskaví – k sobě samým, ostatním lidem a přírodě. Příroda nám vrací to, o co se sami okrádáme. O čas. Každý z nás ví, že to je to nejcennější, co máme.
I když se ve vás teď melou všechny možné pocity, nikdo nedělá taková rozhodnutí, aby Vás potrestal. Chtějí Vás ochránit.
A možná sportovní svět teď není férový ( hm, jako by jsme měli být překvapeni ), protože některé země nezavřely bazény a veřejné prostory tak jako Evropa, ještě zdaleka není všem dnům konec. Všechna práce, kterou jste udělali za poslední měsíce se neztratí.
Všechny ty rána, kdy jste se rozhodli vstát v tu nekřesťanskou hodinu na trénink a skočit do vody, ty z vás udělali lepšího člověka. Bojovníka, který má svůj sen a za tím si jde
Závadová vyrazí jako jediná do Ria a směje se: Ostatním ty informace prodám
Třiadvacetiletá reprezentantka, která svátek všech sportovců zažila už v Londýně 2012, dělá všechno pro to, aby pod vlajkou s pěti propojenými kruhy v srpnové Brazílii uspěla. Za sebou má třítýdenní únorové soustředění v Thajsku a další ji do léta ještě čekají.
Vybočením z náročné přípravy bylo finále ligy družstev, které se minulý víkend poprvé konalo v Ostravě. Startovala ve čtyřech disciplínách (100 a 200 m motýlek, 200 a 400 m polohový závod) a k pátému českému mistrovskému titulu plavkyň KPS v řadě za sebou přispěla čtyřmi prvními místy a českým rekordem ve štafetě na 4×100 m volný způsob.
Třetí rok trénujete pod vedením bývalého reprezentačního kouče Jaroslava Strnada ve vysokoškolském centru v Praze, kde studujete. Zůstala jste ale členkou KPS Ostrava a po dlouhé době závodila v domácím bazénu.
Užila jste si to?Soutěž družstev mám ráda, člověk neplave pro sebe, ale pro to, aby se tým umístil co nejlépe, a to je na tom to krásné. Moc mě to bavilo a mám velkou radost, že se nám podařilo zvítězit už popáté, navíc doma.
S holkama jsme si navzájem fandily, přišla se podívat spousta lidí, bylo to super, prostě nádhera!
Finále bylo dost vyrovnané, Bohemians Praha s reprezentantkami Martinou Moravčíkovou a Annou Kolářovou jste porazily o 17 bodů.Byl to adrenalin, holky musely bojovat o každé umístění, snažily se a dávaly do toho všechno.
To mě hrozně moc namotivovalo, a přestože jsem v tréninku dokázala jsem zaplavat slušné časy, bojovaly jsme o každé pořadí. Soupeřky z Bohemians se na nás chystaly a říkaly, že jedou dobýt Ostravu.
My jsme ale ukázaly, že jsme zatím nedobytné (směje se).
Program máte letos hodně našlapaný. Chystáte se na další závody, nebo dostane přednost příprava?Jaro je pro mě lepší, protože závodů je málo a nejsou každý víkend. Můžu se víc věnovat tréninku, což mi vyhovuje. Teď se to zase trošku nakupí, ale Český pohár v Pardubicích vynechám, protože si jedu vyzkoušet olympijský bazén do Ria. To bude trochu změna v přípravě.
Ostrý start až v srpnu asi není nic pro vás, i kvalifikační limit pro Rio jste jako první český sportovec splnila už vloni v březnu…S trenérem jsme přemýšleli, jestli máme do Ria v dubnu jet, protože tam budu jediný plavec z Česka.
Ale nic nenahradí to, když člověk pár měsíců předem už ví, jak to tam bude vypadat, kde najde záchod nebo kam se může jít osprchovat. Asi ty informace ostatním pak prodám (smích). Pro mě je to lepší, protože na olympiádě hned první den plavu polohovou čtyřstovku a třetí den dvoustovku.
Bude fajn, že se už teď seznámím s prostředím. Zahájení her neuvidím ani v Riu, ale zbytek olympiády si pak doufám užiju.
Olympiáda se rychle blíží. Už na ni myslíte?Ne, protože pořád trénujeme. Předtím byla hlavní myšlenka finále ligy družstev v Ostravě, kde jsme chtěly s holkama uspět, teď to bude závodní test v Riu, pak zase trénink a mezitím je ještě Evropa. Trenér mi samozřejmě připomíná, že trénujeme na olympiádu, takže nějaký velký odpočinek zatím nečekám.
Možná to přijde, až Rio osobně navštívíte…To asi jo, ale když jsem četla postřehy moderního pětibojaře Davida Svobody, tak zatím Rio nevypadá, že by žilo olympiádou. Ještě si to neuvědomuji, trénuji jako každý jiný rok a vím, že vrchol sezony mám v srpnu. To, že je to olympiáda, je v tuto chvíli vedlejší.
Za sebou máte dvě třítýdenní soustředění v teple. Splnila očekávání?Byla to pro mě největší změna, protože přes Vánoce a silvestra jsem neměla skoro žádný odpočinek. Na Réunionu nešlo o nějakou velkou rychlost a sílu, ale spíš o objem, naplavali jsme asi 220 kilometrů.
V Thajsku jsme pak už šli víc do kvality a rychlosti. Trošku hůř jsme si zvykali na větší časový posun, ale udělali jsme tam obrovský kus práce a naplavali také přes 200 kilometrů.
Bylo to náročné a po návratu jsem dokonce na týden lehla s teplotami, protože už to bylo přes hranu a tělo si řeklo, že chce odpočinek, tak jsem trochu zvolnila.
Stihla jste trošku poznat i obě exotické země?Réunion byl v tomhle směru lepší, protože jsme v přípravě netlačili na nějakou velkou kvalitu a stihli i hodně výletů.
Thajsko bylo jiné první týden jsme si zvykali na teplou vodu a na prostředí, plavali jsme i přes poledne, kdy tam bylo čtyřicet stupňů. Druhý týden už byl lepší, ve třetím jsme se adaptovali a plavali dobré časy. Nic mi tam nechybělo, všechno bylo blízko, jídlo výborné a dopřáli jsme si i pár výletů.
Poprvé jsem tam jela na skútru, chvilku jsem si v thajské dopravě zvykala, ale pak už jsem tam drandila jako místní (smích).
Do moře vás to v tom vedru nelákalo?Byli jsme, ale já jsem bazénový plavec, do moře jdu tak maximálně se očvachtat a ochladit, ale jinak nic. Navíc si od plavání potřebujeme trošku psychicky odpočinout, když máme volný den. Byli jsme si lehnout na pláži a dali si tam za 250 korun hodinovou thajskou masáž, to byla bomba (usmívá se).
V přípravě pokračujete doma. Na co se zaměřujete?Kilometrové objemy už mám za sebou, teď jsme přešli na polohovkové kombinace, takže motýl znak, znak prsa, střídání těch stylů.
Od září se snažíme zlepšit sílu ve vodě, neustále pracujeme na prsou a trošku upravuji techniku u motýla, protože mi zjistili nějaké chyby, tak se snažím trošku ten způsob zefektivnit.
Znak a kraul plaveme všeobecně pořád.
Plánujete startovat na Velké ceně Ostravy na přelomu dubna a května?Přijedu, je to čtrnáct dní před Evropou, takže to budou poslední kontrolní závody.
Účast na evropském šampionátu máte jako reprezentantka jistou, ale může se stát, že v Londýně budou Závadovy dvě o nominaci teď bojuje i vaše o čtyři roky mladší sestra Tereza.Byla bych hrozně moc ráda, kdyby se jí to povedlo.
Trénuje, dává do toho všechno a začíná se probojovávat mezi špičku v Česku. Byla by to bomba, kdybychom jely na Evropu spolu, mamku by to potěšilo a šťastná by byla celá rodina. Tereze věřím, má na to natrénováno, teď už to jenom prodat.
Tahle část je ale občas nejtěžší.
Poradíte jí, jak na to?Ona to ví sama. Stále se teď zlepšuje, je taková urputnější a myslím, že když v závodě uvidí vedle sebe holky, dokáže se s nimi porvat. Ve finále ligy družstev tu bojovnost ukázala. Budu jí přát jenom štěstí a ať to jede!
Barbora Závadová
Narozena: 23.
ledna 1993 v OstravěSport: plaváníHlavní disciplína: 400 metrů polohový závodKlub: KPS Ostrava, trénuje ve vysokoškolském sportovním centru v PrazeTrenér: Jaroslav StrnadNejvětší úspěchy: bronz na ME 2012, stříbro na letní světové univerziádě 2015, bronz na olympijských hrách mládeže 2010 (200 m polohový závod), 4. na ME 2011, 2014 a 2015, 5. na MS 2015 a ME 2014, 6. na ME 2010, 7. na MS 2011 a 2014, 8. na ME 2010, 15. a 32. (200 m pol. z.) na olympiádě v Londýně 2012. Start za tým Evropy v souboji s USA v Atlantě 2011. Mnohonásobná česká mistryně a držitelka národních rekordů. Vyhlášena nejlepším plavcem České republiky (spojené kategorie mužů a žen) za roky 2011, 2014 a 2015
Závadová se dere mezi elitu: Byla jsem pro ně póvl, ale už mě i zdraví
Mluví rázně, věty a slova nebalí do prázdných frází. Stejně přímočaře se ostravská plavkyně Barbora Závadová (22 let) tlačí mezi světovou elitu. Na republikovém šampionátu posbírala sedm zlatých medailí, ze Světové univerziády v Koreji si přivezla stříbro (polohový závod na 400 metrů) a na nedávném mistrovství světa v Kazani vybojovala na stejné trati parádní páté místo.
„Pořád je to jen první krok, nesmím usnout,“ říká Závadová. „Patřím do špičky, tohle si musím opakovat, protože česká nátura je v tomhle taková opatrná. Amíci jezdí závody vyhrávat, tohle se musím taky naučit.“ Soupeřky už se ji naučily respektovat. „Byla jsem pro ně póvl, ale už mě i zdraví,“ usmívá se plavkyně.
Přestože má aktuálně dovolenou a bazén nechce ani vidět, plavání i olympiádu nosí stále v hlavě. Doma v Ostravě jí prestižní akci mimo jiné připomněl dort s nápisem 353 dní do Ria. „Až to bude 53, tak to se mnou bude hýbat, ale samozřejmě, už je to míň jak rok. Po Londýně jsem si říkala, co já budu dělat? Vždyť je to strašně dlouhá doba. A je to tady…skoro.“
Barbora Závadová bude patřit k českým nadějím na olympijských hrách v Riu
Na olympiádě v Londýně závodila, když jí bylo devatenáct. Srážela ji nervozita, nedařilo se jí. V Brazílii bude mít Závadová ambice daleko větší. „Já tam chci uspět! Protože musím. Ne, že to chce trenér, nebo taťka. Já to chci, tohle si budu říkat celý rok.“
Když se jí něco nelíbí, ozve se. Tak například – univerziáda v Koreji? „Nelíbilo se mi tam, bylo to takové nijaké, ani dobré jídlo tam nebylo.“ Nebo – námitky rivalů, že na domácím šampionátu sbírala medaile po hrstech? „Slyšela jsem kecy, nebo blbé řeči, že to dělám pro peníze, ale já za to nemám ani korunu. Závod je nejlepší trénink, tak jsem se jich snažila stihnout co nejvíc.“
Rázně Závadová okomentovala i plánovanou přípravu v olympijském bazénu v Riu. „Poprvé tam budeme závodit v dubnu, bude to test před olympiádou. Vyzkoušíme si bazén a zjistíme, kam na záchod.“
Závadová si dobře uvědomuje, že ji čeká hromada tvrdé práce.
Na druhou stranu přiznává, že čím dál víc nachází sílu ve zdánlivě banální tátově radě, kterou od něj dostává před každým závodem: „Užij si to a zaplav si s radostí!“ Přesně o to se snaží.
A věří, že si ji světové časy i medaile najdou. I když… „Medaile? Na zeď si je nevěsím, dávám je do krabice. Jen ty větší ne, nejsem Ryan Lochte.“
Plavkyně Barbora Seemanová: Čtvrtá na světě? Plakala jsem
Na konci prázdnin útočila také na cenný kov ze světového šampionátu. Marně. Na kraulařské padesátce ji od stupňů vítězek dělila setina vteřiny.
Přečíst článek ›
Sezonu máte za sebou. Dopřála jste si lenošení? Normálně znám plavání, školu a plavání. Teď přijdu domů, chvíli se učím, a jdu si lehnout. Mám ráda spánek, usnu v podstatě všude.
Bulvár tedy nelhal, nejraději prý máte postel?
Mám. (směje se) Nikdy jsem to ale před žádným novinářem takhle neřekla.
Napadne vás často, že byste raději než u bazénu trávila čas s kamarády?
Nejtěžší tréninky jsou náročné na psychiku. Jste po nich unaveni. Když celá třída jede na výlet, já musím na soustředění. Mrzelo mě to. Už jsem se s tím smířila. Plavání je můj život. I na tréninky chodím ráda.
Připravuje vás Petra Škábová. Vztah ženy k ženě bývá často složitý. Jak ji berete?
Problémy spolu nemáme. Paní trenérka je citlivá. Nechce, aby můj život byl jen plavání. Věří mi, dává volnost… Psychicky mně pomáhá.
Přesto. Máte při vašem vytížení například partnera?
Mám, a je taky plavec. Přišlo by mi nelogické, abych měla někoho jiného. A už vůbec nesportovce. Třeba kluci ze školy by mě nepochopili. Říkají, že plavání je lehké, jen ležíme na vodě. Jde ale o těžký sport. Přečíst článek ›
Jste dobrá studentka? Průměrná. Na vysvědčení jsem měla dvojky a trojky. Někdy sedím ve škole a cítím, že nemám žádnou energii. Už jsem se ale na-učila učit a doháním látku lépe než dřív.
Najdete ve své kariéře zlomové závody?
Evropské hry v Baku 2015. První zahraniční soutěž a já byla hned čtvrtá. Uvědomila jsem si, že v bazénu můžu něčeho dosáhnout.
Plavete 50, 100 a 200 metrů kraul. Neláká vás specializace?
Trénujeme hlavně dvoustovku. Z ní se dají zaplavat i kratší tratě. Padesátka je vlastně o náhodě. Jde o start. Od stovky se dá uplatnit taktika, což mě baví víc.
Říká nejmladší česká olympionička z Ria. Měla jste díky věku speciální úkoly?
Už na letišti si ze mě dělali ostatní srandu, že jim budu péct buřty. Ale nedošlo k tomu. Byla jsem jako každý jiný člen týmu. Přečíst článek ›
Co pro vás znamenalo Rio? Splněný životní cíl a sen. Mety si ale zvyšuji. Příště by to chtělo lepší výsledky.
- Třeba medaile, jako na letošním ME juniorů?
- Gratulací jste dostala asi dost?
- Ozvala se i po MS, kde vám k bronzu chyběla setina vteřiny?
Kéž by. Tři medaile jsem si nepředstavovala ani ve snu. A hlavně by mě nenapadlo, že budu zlatá na 50 metrů, kde je vše o setině. Byla jsem šťastná a šokovaná, že si na mě někdo vzpomněl a vůbec sleduje šampionát juniorů. Napsala mi dokonce Bára Závadová. Skvělá holka, která moc dokázala, a pak se normálně baví s někým, kdo je pod ní, a je navíc strašně milá. Ano, a jako všichni psala, že je skvělé, že jsem čtvrtá na světě. Já to brala jinak… Přečíst článek ›
Prozradíte jak? Nezaplavala jsem osobák, takže na mě ani povzbuzující řeči neplatily.
- Plakala jste?
- Co na své vystoupení na šampionátu říkáte dnes?
Já i trenérka. Šlo pro nás o emotivně těžkou chvíli. Vidím ho pozitivně. Kolikrát už jsem někoho porazila o setinu. Teď jsem o ni prohrála, hotová věc. V létě jsem makala, a stojím na správné cestě. Dřinu brzy ještě zúročím. Přečíst článek ›
Olympiáda už dávno není o sportu, v hlavní roli jsou dolary, zlobí se Závadová
Navzdory šířící se pandemii trvá Mezinárodní olympijský výbor na tom, že letní olympiáda v Tokiu začne podle plánu, 24. července.
I vzhledem k tomu, že se v posledních dnech ruší jedna sportovní akce za druhou, včetně například červnového Eura, ale mezi sportovci sílí nejistota, jak to s největší akcí sezony vlastně bude.
A někteří, například Barbora Závadová, dávají najevo svoji nelibost.
Česká plavkyně se ozvala z Austrálie, kde se dlouhodobě připravuje, a MOV nevybíravě zkritizovala. „Mezinárodní olympijský výbor jen dokazuje, že olympijské hry už dávno nejsou o sportovcích a jejich výkonech. Dolary hrají tu největší roli,“ napsala sedmadvacetiletá účastnice tří letních olympiád.
MOV tento týden znovu ubezpečil veřejnost, že s olympiádou počítá, a v úterý vyzval sportovce, aby se připravovali na OH nejlépe, jak je to možné. Snesla se na něj za to vlna kritiky, protože možnosti tréninku jsou kvůli opatřením proti koronaviru velmi omezené a sportovci se obávají o své zdraví.
„Já vím, snaží se nešířit paniku, ale co takoví, kteří nemůžou ven z bytu a jejich největší soutěž se má konat za čtyři měsíce? Trošku stresující!“ tvrdí Závadová.
I na ni přitom už dopadla opatření proti koronaviru. Nejprve jí zrušili kvalifikační závody na olympiádu, které se měly konat na Novém Zélandu, a krátce poté se dozvěděla, že po návratu do Austrálie musí do čtrnáctidenní karantény.
Toto opatření je přitom jedním z mála, která zatím australská vláda v zemi proti šíření nákazy zavedla. „Jsem v zemi, kde jsou ta opatření dost slabá. A i když se lidi hodně bojí, tak si pořád žijou, jako kdyby se nic nedělo. Ale já mám rodinu a kamarády v Česku, takže vím, že to není sranda,“ dodala Závadová.
Synek si olympiádu nedovede představit
Zkušená česká plavkyně přitom není sama, kdo budoucnost olympiády zpochybňuje. Například veslař Ondřej Synek považuje konání her v původním termínu za prakticky vyloučené. „Osobně si teď vůbec nedovedu představit, že letos v téhle situaci olympiáda bude,“ řekl a poukázal na skutečnost, že dosud nebylo rozděleno 43 procent účastnických míst ve všech sportech.
Sám přitom nemůže kvůli karanténě naplno trénovat, neboť veslařský areál Měřín je zavřený. „Navíc se teď zavírají i sportoviště profesionálních sportovců,“ dodal Synek, který se řídí instrukcemi Národní sportovní agentury a Dukly. „Trénoval jsem v rámci zákona, jak to bylo povolené,“ uvedl rodák z Brandýsa nad Labem, který chodil do posilovny a jezdil na trenažéru.
Současná situace je pro Synka stejně jako další sportovce náročná hlavně psychicky. „Nálada je blbá. Sport má šířit radost a pozitivní energii, teď se každý bojí a mezi lidmi panuje strach. Pozitivní energie není,“ dodal Synek.
Příprava podle plánu naopak zatím vychází překážkářce Zuzaně Hejnové. Ta o víkendu odletěla na plánované šestitýdenní soustředění do Jižní Afriky, která podobně jako Austrálie zatím nezavedla striktní karanténu.
„Přemýšleli jsme, jestli nepojedeme z dovolené v Egyptě, kde jsme byli minulý týden, domů do Čech. Konzultovali jsme to s Duklou i šéftrenérem atletů a nakonec jsme se rozhodli držet plánů. Jihoafrická republika ještě není tak kritická jako Evropa. Usoudili jsme, že to pro nás může být lepší řešení. Ale těžko říct, co se stane tady,“ uvedla Hejnová v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
I česká běžkyně si ale dobře uvědomuje, že ne každý atlet se může připravovat jako ona. „To, že můžeme pokračovat v tréninku, je pro nás velká výhoda.
Soustřeďujeme se na to, že můžeme aspoň něco dělat a nejsme odkázáni jen na to, si nakoupit a pak být doma nebo se maximálně proběhnout v parku (jako lidé v Česku, pozn red.).
Ale jakmile to naše vláda či vláda Jihoafrické republiky nařídí, jsme připraveni odcestovat domů,“ říká Hejnová.
Doktor radí inspiraci Zátopkem
Optimističtější slova naopak zní z Českého olympijského výboru, jehož předseda Jiří Kejval ve středu diskutoval situaci s šéfem MOV Thomasem Bachem.
„Pokud se podaří olympijské hry uspořádat v plánovaném termínu, pak právě sport a olympijské myšlenky sehrají svou společenskou roli, která se od nich – vedle výsledků – očekává. Dají světu naději, že se život vrací do normálních kolejí. Proto se na olympijské hry snažíme připravovat i za této situace dle plánu,“ uvedl Kejval v tiskové zprávě.
S konkrétnějším návodem, jak současnou situaci ustát, pak přišel Martin Doktor, sportovní ředitel ČOV a sám bývalý olympionik.
„Věřím, že sportovci najdou cestu, jak se připravovat s respektem ke všem opatřením, která se dotýkají všech. V dnešní době mají řadu možností, i když v některých sportech je to samozřejmě bez jejich obvyklého zázemí složitější. Jako motivaci a povzbuzení ohledně tréninku v nestandardních podmínkách doporučuji jakoukoli knihu o Emilu Zátopkovi,“ prohlásil Doktor.