27_R50_2009_n.jpg • Autor: Respekt
Prodlužující se délka života staví čím dál víc lidí před velké dilema: zda zajistit nemohoucím rodičům péči jinde, nebo se o ně starat sám. „Není to veselé a už vůbec ne snadné, ale nelitujeme,“ říkají ti, kteří se rozhodli pro druhou možnost.
„Dobré ráno, tati, jak se ti dneska spalo?“ ptá se Helena Stašková, když jako obvykle v sedm ráno vchází do pokoje. Na odpověď nečeká, políbí ležícího starého muže na čelo a zkontroluje mu plenu. „Výborně, dneska není potřeba zabalit znovu,“ prohodí a bez zbytečných okolků dodává: „Pojď, pomoz mi dostat tě na vozík, jde se snídat.
“ Takovéhle ráno se v rodinném domku na brněnském Králově Poli odehrálo zhruba už patnáctsetkrát. Vystudovaná agronomka Helena Stašková (57) se tu stará s manželem o svého otce Františka, kterému bude zanedlouho devadesát let.
Vše začalo před čtyřmi lety, kdy stařecká demence postoupila natolik, že před jeho dcerou stály dvě možnosti: buď hledat pro otce místo v domově se soustavnou péčí, nebo ji zajistit ve svém domově sama. Rozhodla se pro to druhé. „Dřív nebo později – nejspíš by záleželo na naší ochotě uplácet – bychom pro tátu místo našli,“ zasměje se sarkasticky paní Helena.
„Mohlo by to tam být hezké, personál vynikající, mohla bych ho vídat denně, o tom není pochyb. Ale jeho dcera jsem jednou já a jsem přesvědčená, že u nás mu je nejlíp,“ vysvětluje své rozhodnutí.
Zařadila se tím do rostoucí skupiny Čechů, kteří se rozhodli část svého života spojit s péčí o své staré nemohoucí rodiče. Jak postupně zjišťují, není to rozhodně snadný a pro mnohé ani příjemný úkol.
27_R50_2009_s.jpg • Autor: RespektDenní a pak hned nočníPro lepší představu zůstaňme ještě chvíli v domku rodiny Staškových. Po snídani a ranní hygieně se pan František usazuje v křesle, naproti němuž běží ztlumená televize. „Kdyby měl něco slyšet táta, my dva bychom neslyšeli nic,“ vysvětluje paní Helena s pousmáním. Půl hodiny přitom trvá pečlivé rovnání molitanových polštářů, na nichž pan František sedí, a především mazání kůže vyživujícím krémem. „Hlavně se vyhnout byť jenom počátkům proleženin,“ hrozí se paní Helena.
Křeslo starého pána je umístěné na dohled od kuchyňské linky, a tak zatímco Helena připravuje oběd a poklízí byt, může „rozprávět“, jak tomu sama říká.
Nahlas, zřetelně a o všem – o počasí, o tom, co vyprávěla kamarádka včera v kavárně, kam přes den chodí, o rodinné dovolené v Jizerských horách v roce 1962.
Když se nemusí starat o hrnce, sedí vedle Františka a nahlas čte – dopoledne detektivky, večer patří příběhům se sluhou Jeevesem.
Za celé dopoledne pronese pan František sotva pár slov. „Většinou nepoznám, jestli táta přesně ví, co mu říkám a co mu čtu. Ale je to vlastně jedno, vím, že mě slyší, a to je hlavní. Lepší než sedět v tichu.
“ Pro navození maximální pohody a vyvolání vzpomínek slouží i vybavení Františkova pokoje: paní Helena sem s manželem přestěhovala z rodičovského bytu vše, co šlo. „Myslím, že ze začátku to pomohlo.
Jestli to pomáhá i teď, jestli je tu tatínkovi pořád útulně, těžko říct. Ale i kdyby ne, nic se tím nezkazilo.“
Odpoledne je u Staškových vyhrazeno spánku a dvěma krátkým procházkám. Přes zaoblené prahy a betonovou rampu před hlavními dveřmi – oboje práce manžela-kutila – ortopedický vozík lehce přejede a paní Helena může s otcem párkrát objet blok nebo se usadit na zahrádce.
Před večeří ještě provedou několik rehabilitačních cviků, následuje večeře, mytí a další četba Jeevese. „To už čtu jenom kvůli sobě, protože Wodehouse zbožňuju,“ směje se paní Helena. „Večer je tatínek stejně většinou unavený a jsem si jistá, že nevnímá nic a nikoho.
“ Kolem desáté pan František na několik hodin usíná, pak se probouzí a chce, aby byla dcera opět s ním. „Rozpovídá-li se někdy, pak většinou v noci, kdy je odpočatý. Většinou toho ale moc nenamluví. Není to tak dávno, co jsme svedli i pár partiček prší. Třeba si ještě někdy zahrajeme,“ říká Helena se smutným pousmáním.
Ví, že už se to nejspíš nepovede. Kolem páté František znovu usne, v sedm pak pro paní Helenu začíná stejný den nanovo.
Helenin otec začal potřebovat soustavnou pomoc v době, kdy překročila padesátku. S manželem se rozhodli vyjít jen z jeho podnikatelského příjmu, sama svoji práci opustila a zcela ji nahradila péčí o otce. Za otce pak požádala o příspěvek na péči.
Úředníci uznali pana Františka za „těžce závislého“, což je podle zákona o sociálních službách třetí stupeň nemohoucnosti ze čtyř, a do rodinného rozpočtu tak měsíčně přibude 8 tisíc korun. „Nejspíš bychom se bez toho obešli.
Ale jsem za to ráda, každá koruna je dobrá – nemá smysl zavírat před skutečností oči: manželovi se může kdykoli něco stát a co bych si tu s tátou sama a bez peněz počala?“ ptá se sama sebe Helena.
Vážně si nestěžujiNikdo přesně neví, kolik lidí dnes doma takto pečuje o své nemohoucí rodiče, podle jednoho z nedávných průzkumů jich může být dvacet tisíc. Přitom se stárnutím populace lze čekat, že tento počet bude růst.
Pro všechny potenciální kandidáty je klíčové, jak se vlastně v této roli co nejrychleji zorientovat. Zatímco na péči o dítě se každý těší a více či méně pečlivě se na ni připraví, péče o rodiče přichází náhle a zastihuje pečovatele nepřipravené. Nepřipravená je zatím ovšem i společnost jako celek.
„Co bylo nejtěžší? Těžko říct. Těžké bylo ze začátku všechno,“ vzpomíná paní Helena. „Zpětně mě ale doslova štve, že jsem na všechno musela přijít sama a postupně. V nemocnici mi neporadili, náš lékař mi neporadil.
Nechci, aby někdo dělal mou práci za mě, ale stačila by možnost promluvit s někým, kdo má stejné zkušenosti. Jde o maličkosti, drobné vychytávky, které vám ale ze začátku hrozně ulehčí život.
Třeba jak naplánovat den a rozvrhnout síly, jak nejsnáze člověka obrátit na bok, jak se vyhnout těm věčným otlakům a proleženinám a tak.“ Ani z úředních míst se lidem jako Helena Stašková zatím nedostává pomoci. I pro ministerstvo práce a sociálních věcí je domácí péče o staré rodiče nový jev.
Na otázku, zda se nějak na nový trend připravuje, posílá úřad odkaz na obecný strategický dokument plný frází, s jehož přijetím se navíc počítá až v řádu let. Respekt neobjevil ani žádnou nevládní organizaci, která by se poradenstvím v péči o staré rodiče zabývala.
Přesto ale nějaké informace sehnat lze. O propojení lidí pečujících o blízké se už několik let snaží v pražské vinohradské nemocnici.
„Jde především o to, aby vše ve zdraví přežili hlavně samotní pečující,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová s tím, že jen vyrovnaný pečující dokáže svému blízkému poskytnout kvalitní pomoc.
Pořádá proto pro své klienty několikrát do roka setkání, kde si účastníci sdělují své zkušenosti. „Hlavně si ale mohou uvědomit, že nejsou sami a izolovaní, ale že stejné problémy řeší i spousty dalších lidí,“ vysvětluje Tošnerová.
Vinohradská setkání pomáhá organizovat i Alena Valentová. Vystudovala ekonomii, kvůli nemoci je ale v invalidním důchodu. Svůj život doslova zasvětila péči o nemohoucí blízké.
Šest let pečovala o ochrnutou matku, po smrti rodičů pomáhala přítelkyni s péčí o její matku, teď pomáhá bratrovi, starajícího se o manželku po mozkové mrtvici.
Praktický život těch, kteří pečují o své blízké, zná jako málokdo.
„Vycházím jen z vlastních zkušeností, a je proto těžké zobecňovat. Nemůžu si ale pomoct: stáří je vnímáno jako něco nepatřičného, co je na obtíž, s čím nemá smysl ztrácet mnoho času, co si ani nezaslouží respekt,“ míní Alena Valentová.
Podle ní se to projevuje třeba tím, že lékaři nepřekypují ochotou předepisovat nutné pomůcky (například hygienické nástavce na toaletu), neboť jsou pro pojišťovny drahé. Nebo že doktoři nejsou ke starým lidem dostatečně impatičtí.
Nebo jak je složité a vlekoucí se získání státního příspěvku na péči (viz rámeček). Nebo že nabídka služeb v podobě osobní asistence je v Česku malá. Vzápětí se ovšem rozesměje. „Těch věcí, na které je možné si stěžovat, je hrozně moc. Ale zpětně si nestěžuji ani trochu.
Přátelství a vzpomínky na čas, kdy jsem o maminku pečovala, pro mě hodně znamenají. Dělala jsem to vážně ráda a jistě bych to udělala znovu.“
Není to veseléPředstava, že celodenní dřina a nasazení je vždy vykoupena chvílemi mezigenerační sounáležitosti, je ovšem nejspíš mylná. Takové jsou třeba zkušenosti Miluše Wagnerové, příjemně ironické padesátnice z Prahy, která se tři roky stará o matku po úrazu.
„Pochyby jsem neměla, byla jsem přesvědčená, že to všechno zvládnu hravě,“ vzpomíná na začátky. Nakonec to dopadlo trochu jinak: místo vyprávění a nového, bližšího vztahu s rodičem ji čekalo spíš sebezapření, že každé ráno má smysl znovu vstát z postele. „Mámu už to prostě nebaví. Nebaví ji nic.
Bojím se, že ani žít. Kamarádi už jsou mrtví, sama nikam nedojde. Má pocit, že je tu přesčas,“ krčí rameny paní Miluše. „Když člověk nechce, je všechna snaha marná a probudit z letargie rezignovaného člověka je nadlidský úkol.
“ Podobně jako další lidé v téhle situaci i paní Wagnerová přiznává, že takhle si prý svou péči nepředstavovala – neustálá snaha vzbudit maminčinu pozornost a dodat dnům trochu barvy je víc vysilující než samotná péče se všemi svými praktickými obtížemi. „Ale jsou i pěkné chvilky, ne že ne.
Nejhezčí dárek loňských Vánoc bylo, když se matka sama nabídla, že mi pomůže s cukrovím,“ vzpomíná Miluše Wagnerová.
O smyslu svého každodenního konání ovšem nepochybuje. „Beru to jako svou povinnost a dluh, ale ne ve zlém. Prostě to tak je. Je to takový můj úkol, aby máma mohla dožit důstojně,“ přemítá Miluše Wagnerová.
Svou práci pro matku nazývá mateřskou naruby se špatným koncem. „Je ale směšné tvářit se, že stáří není, jak mám z dneška pocit.
Starat se o umírajícího člověka není moc veselé, ale to neznamená, že to není důležité.“
POZOR NA CITOVÝ DOPAD V Česku může člověk závislý na cizí péči získat státní příspěvek od dvou do dvanácti tisíc korun. Klíčové pak je, v kolika bodech vyjmenovaných v zákoně (schopnost dojít si nakoupit, pečovat o své prádlo apod.) dostane označení „neschopen“.
Pracovníci sociální správy přitom posuzují žádosti na základě lékařské dokumentace – posuzovaného člověka tedy vůbec nevidí.
Rozhodování o penězích se tak odehrává v duchu byrokratických úkonů, trvajících i měsíce, během nichž dotčený člověk obvykle nemůže obíhat úřady a svoji žádost urgovat.
Podle mluvčí ministerstva práce a sociálních věcí Štěpánky Filipové je ale anonymita lepší, neboť jejich úředníci tak nejsou vystaveni přímému sociálnímu a citovému vlivu. Dlouhé projednávací lhůty jsou podle ní způsobené nedostatkem posudkových lékařů.
Postupem času v Česku vznikají organizace, které nabízí profesionální asistenty, kteří umí nemohoucím lidem nakoupit, vyměnit jim plenu, vzít je ven. Ze zákona o sociálních službách je přitom cena této asistence regulovaná s maximem 100 korun za hodinu.
„Reálná cena osobní asistence je někde kolem dvou set padesáti korun na hodinu,“ namítá Jiří Boháček z pražského občanského sdružení Hewer, které osobní asistenci zajišťuje. Stejně jako další podobné organizace jsou tak odkázáni na dotace.
Dotační politika ovšem nemá pevná pravidla a peníze se poskytují z roku na rok, což neumožňuje dlouhodobě plánovat a najmout víc zaměstnanců.
Autor je spolupracovníkem Respektu.
Na téma prodlužující se délky života, stárnoucí populace, možností a způsobů podpory zestárlých rodičů a prarodičů, i mezigeneračního dialogu, můžete 10.12. od 11:00 diskutovat s geriatrem Zdeňkem Kalvachem.
Invalidní jste, ale důchod vám sebereme. Kdy se odebírají invalidní důchody?
V předchozím článku Kdy vám mohou přidělit a kdy sebrat invalidní důchod? Napište nám svůj příběh jsme se podrobně věnovali tomu, za jakých podmínek je invalidní důchod přidělen, kdy může dojít k odebrání, ale i jaká je výše invalidního důchodu. V závěru článku jsme také oslovili čtenáře Měšce, kteří mají s touto problematikou zkušenosti, aby nám svůj příběh napsali.
Několik čtenářů tak učinilo a my v dnešním článku vybrané z nich uveřejníme.
Snažíte se pracovat? Tak nám vraťte důchod
Výše invalidního důchodu je závislá na tom, jak byla snížena vaše schopnost vykonávat soustavnou výdělečnou činnost. Pokud vám přiznali například invalidní důchod 2. stupně, znamená to, že vaše schopnost pracovat byla snížena o 50–69 %. Částečně byste tedy měli být schopni za určitých podmínek pracovat. Když ale začnete, nemusí se to úřadům líbit.
Onemocněla jsem rakovinou prsu, kdy mi byly odoperovány mírní uzliny v podpaží. Přiznali mi invalidní důchod 2. stupně. Musela jsem přestat se svou profesí veterinární sestry, kterou jsem dělala 28 let. Důvod – nesmím dostat do ruky infekci a nesmím zvedat více jak 2 kg.
Našla jsem si zaměstnání na poloviční úvazek, protože na plný to ještě nešlo kvůli medikaci, která způsobuje únavu a bolesti kloubů, popisuje svůj příběh čtenářka Měšce s přezdívkou Maca. Po prodělané operaci musela chodit každý měsíc na proplach portu, po kterém byla na další dva dny zcela nepoužitelná.
Každé 3 měsíce ji čekaly kontroly u lékařů a několikrát týdně docházela na lymfodrenáže.
Časem ale došlo k odebrání invalidního důchodu. V roce 2013 mi byl invalidní důchod odebrán. Prý jsem zdravá a adaptovala jsem se. Odvolala jsem se a byla pozvána do Prahy na přezkoumání.
S sebou jsem měla a rovněž s odvoláním jsem posílala čerstvou zprávu od lékařů, kde byl zdravotní stav popsán s červeně podtrženou triplicitou. Carcinom, melanom a bazaliom, 3 zhoubné nádory. Slovenská lékařka v komisi se ke mně stále obracela s jiným jménem a jiným stupněm invalidity, stále mluvila o 1. stupni.
Nakonec se letmo podívala na ruku s tím, že nemá centimetr, aby si to přeměřila, a poslala mě domů s tím, že se žádost zamítá, dodává Maca.
Pochopitelně odcházela od lékařky se smíšenými pocity. Nakonec si ale řekla, že si sežene práci na plný úvazek, aby se uživila, a o další přezkoumání již žádat nebude.
Zázračná uzdravení?
Někdy nedojde přímo k odebrání invalidního důchodu jako takového, ale jen ke změně jeho výše. To postihlo například pana Pavla, který nám zaslal svůj příběh. Náročnost práce informatika v nemocnici mě přivedla na okraj existence. Invalidní důchod jsem dostal v roce 2004, a to plný, říká pan Pavel. Poté se ale změnilo hodnocení pracovních schopností.
Ze dvou stupňů se staly 3 a pan Pavel spadl do druhé skupiny. Nikoho nezajímalo, že při svých potížích (periodická deprese) opravdu pracovat nemůžu. Po roce na Úřadu práce jsem práci získal, ale nevydrželo to. Zaměstnavatel měl vyšší nároky, než jsem zvládal, putoval jsem proto do pracovní neschopnosti, ani po roce to nebylo lepší.
Proto se moje ošetřující lékařky rozhodly, že požádáme o stupeň tři, dodává pan Pavel.
Ten ale lékaři zamítli. Podle tabulek byla diagnoza jasná a spadala do 2. skupiny, nikoli do třetí. Nárok na vyšší invalidní důchod tedy nevznikl. Pracovat ale nemůže. Zrovna včera jsem měl příležitost pozorovat cvrkot v supermarketu.
Na první pohled snadná práce v takovém obchodě by mě zabila. Ruch a spěch, hektičnost doby. Asi si dokážete představit, jak drtivě působí na člověka trpící depresí, když se nemůže dobrat důstojného příjmu.
Jedině z toho důvodu, že jsem nějaké peníze ušetřil, když jsem ještě pracoval, můžu nyní přežívat, uzavírá pan Pavel.
Podobná situace ale potkala více lidí. Byl jsem v částečném invalidním důchodu a po změně prováděcí vyhlášky jsem se zázračně uzdravil, a tak nemám nárok na nic. Ale nemoc zůstala a to je ten největší paradox, říká pan Kopal, který nám také zaslal svůj příběh.
Když jdou věci k soudu
V některých případech se nepodaří situaci vyřešit kladně a hladce. Když se pak nechcete smířit s výsledkem, je potřeba se obrátit na soud.
Příbuzný byl pozván na přezkum (nikdo ho neviděl), a přesto, že se závislost oproti předešlému období ještě prohloubila, byl přesunut ze stupně 3 do stupně 1, popisuje čtenářka Měšce situaci ve své rodině.
K přesunu do jiné skupiny podle jejích slov došlo i přes fakt, že zprávy od ošetřujících lékařů uváděly naprostou závislost na pomoci druhé osoby. Podali tedy stížnost a záležitost byla přezkoumána.
Po stížnosti byla posudková lékařka v ‚první linii‘ svým nadřízeným z dalšího řízení odvolána pro podjatost a věc se měla znovu posoudit jiným lékařem. To se však nekonalo a věc šla dále na kraj.
Tam se všechny následné komise ale rozhodly první podjaté rozhodnutí odvolané lékařky udržet za jakoukoli cenu. Opakovaně potvrzovaly rozhodnutí podjaté kolegyně.
První soud na kraji žalobě vyhověl s konstatováním, že ve spisu není absolutně nic, co by mohlo snížení stupně závislosti podpořit, a věc vrátil zpět k došetření, popisuje dále.
Ačkoli situace vzhledem k rozhodnutí soudu vypadala nadějně, neskončila úplně dobře. Komise opět rozhodla nepříznivě, a to na základě podkladů, které soud odmítl.
Podala se nová žaloba s očekáváním, že soud věc opět zruší a bude, již důrazněji, vymáhat právo. To se ovšem nestalo.
Žalovaný (MPSV) se k jednání ani jednou nedostavil a obhajoby žalované strany se v podstatě chopila sama paní soudkyně. Žalobu smetla jako nedůvodnou.
Příbuzný a jeho příbuzní, kteří o něj pečují (jeden musí být už 4,5 roku z důvodu poskytování péče doma za 880 Kč) přesto stále věří, že spravedlnost nakonec zvítězí, dodává čtenářka.
Nesouhlasíte? Bojujte dál
Situace se pak může zdát bezvýchodná. Ačkoli se cítíte stále hůře, lékař naopak nabude dojmu, že je vám lépe a z lékařského hlediska jste vlastně méně nemocní. Tudíž můžete více pracovat a pobírat méně peněz.
Skoro 25 let trpím RS (roztroušenou sklerózou, pozn. red.). Po roční PN (pracovní neschopnosti, pozn. red.) jsem tenkrát dostal plný ID (invalidní důchod, pozn. red.). Po změnách za p. Drábka jsem se dle posudkové doktorky při stejném zdravotním stavu „překlopil“ do ID 2. st. K tomu ovšem dospěla tím, že nezohlednila celkový zdravotní stav.
Když jsem se snažil něco namítat, doporučila podat námitku. K tomu došlo, jenže v námitkovém řízení jsem se dočkal ještě horšího jednání. Doktorka řekla: „Tak já Vás posoudím jinak…“ Jako důvod k přiznání ID zvolila jinou mou diagnózu (tu, kterou předchozí komise považovala za irelevantní!), říká pan Karel.
Paradoxně tímto krokem ze strany lékařky došlo ke zvýšení pracovní schopnosti než podle původně posuzované diagnózy.
RS nezohlednila vůbec a ponechala mě v ID II. st. Když jsem se podivil nad takovým postupem, arogantně řekla, že „to mohu dát k soudu, ale stejně prohraji“… Protože jsem se nechtěl smířit s tak nespravedlivým systémem, svůj případ jsem „dal k soudu“.
Čekalo mě ještě jedno zklamání u ministerské LPK, ale díky Bohu, paní soudkyně viděla sled všech účelových rozhodnutí LPS a vyžádala si nový posudek, který by zhodnotil zdrav. stav poctivě a celkově. Po cca 1,5 roce jsem docílil ponechání ID 3. st. Stálo mě to hodně sil i zdraví, ale chci podpořit všechny v podobné situaci. Nevzdávejte se, když jste v právu!! uzavírá pan Karel.
Ne vždy tedy platí, že co se jednou rozhodne ve váš neprospěch, to už nejde vrátit zpátky. Pokud i vy nesouhlasíte s tím, jak lékaři rozhodli, braňte se.
Invalidní jste, ale důchod vám sebereme
V některých případech dochází až k nelogičnostem. S těmi se potýká paní Jaroslava, která onemocněla v roce 2002 Parkinsonovou chorobou. Až do roku 2013 jí ale nemoc nebyla léčena, jelikož lékaři nerozpoznali, co je příčinou zdravotních obtíží.
Manželka je plně invalidní z důvodu onemocnění Parkinsonovou chorobou.
Po neskutečných peripetiích, byrokratických překážkách, neprofesionálním postupu a dalších obtížích se manželka – za mojí vydatné pomoci z titulu mé právnické profese – konečně po 12 letech (v r. 2016, pozn. red.
) dobrala přiznání plné invalidity + odpovídajícího důchodu pro III. stupeň. Bylo to až po třech žádostech a dvou odvoláních, vypráví příběh své manželky pan Miroslav.
Tento invalidní důchod však pobírala paní Jaroslava jen rok. V nově na počátku letošního roku zahájeném řízení bylo však rozhodnuto, že důchod jí bude počínaje červencem 2017 odebrán, i když plná invalidita jí zůstane přiznána, říká pan Miroslav.
Paní Jaroslava a její manžel se s nastalou situací nechtěli smířit, a tak poslali žádost o přezkum. Oslovili také ombudsmanku. Veřejná ochránkyně práv mě poslala na sociálku, ať žádám o příspěvky, říká paní Jaroslava.
Navštívila i svou lékařku, která se divila, proč jí invalidní důchod odebrali. Mám od ní novou lékařskou zprávu – můj zdrav. stav se zhoršil. A za další – se mě paní doktorka ptala, zda mě lékař, který usoudil a dal podnět k tomu, že důchod nepotřebuji, vůbec viděl.
Nejenže neviděl, ani mi nic neoznámil, že o mě rozhoduje, dodává paní Jaroslava.
Záleží na konkrétním lékaři
I když k posudkovému lékaři půjdete a myslíte si, že máte nárok na invalidní důchod, nemusí to být pravda. Lékař má správně vše posuzovat podle tabulek, a tedy dva lékaři by nezávisle na sobě měli dojít ke stejnému výsledku, ale ne vždy se to podaří.
Záleží hodně na tom, jaké máte odborné lékaře. Já poprvé žádal jako těžce tělesně postižený – stav po dětské obrně – v době, kdy mi bylo 49 let. Do té doby jsem měl pouze částečný invalidní důchod. Marodoval jsem 11 měsíců a po té době mi bylo sděleno, že mi chybí 1 bod a měl bych nárok, říká pan Ruda.
Následně šel znovu do práce a po týdnu opět skončil v pracovní neschopnosti. Šel však k jinému lékaři a věci se daly do pohybu. Ti noví se samozřejmě divili, jak to, že nejsem už dávno v plném invalidním důchodu.
No a do 4 měsíců jsem tam již byl, a to ještě s větším počtem bodů k získání důchodu, než bylo potřeba, dodává pan Ruda.
Platíte často hotovostí? Podívejte se, jaké bankovky vám v krámě ještě vezmou a jaké nikoli. V naší galerii naleznete přehled možných poškození bankovek a doporučení, jak s nimi dále naložit.
Invalidní důchod – Česká správa sociálního zabezpečení
Invalidní důchod je jedním z čtyř druhů důchodů českého důchodového systému (vedle důchodu starobního, vdovského, vdoveckého a sirotčího).
V závislosti na zjištěném stupni invalidity se invalidní důchod nyní rozlišuje na invalidní důchod pro invaliditu prvního, druhého a třetího stupně.
Rozdíl mezi jednotlivými stupni invalidity spočívá v míře poklesu pracovní schopnosti občana (pokles o 35 % až 49 % znamená invaliditu prvního stupně, o 50 % až o 69 % invaliditu druhého stupně a o 70 % a více pak invaliditu třetího stupně).
Pro nárok na invalidní důchod je třeba splnit stanovené podmínky. Jednou z nich je tzv. zjištění invalidity, jemuž předchází proces posuzování zdravotního stavu.
Další nezbytnou podmínkou je potřebná doba pojištění, která se zjišťuje z období před vznikem invalidity. Doba pojištění se nevyžaduje pouze v případě, kdy invalidita vznikla následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání.
Délka potřebné doby pojištění pro nárok na invalidní důchod je závislá na věku občana:
- u občanů ve věku nad 28 let činí potřebná doba pojištění 5 roků a zjišťuje se z posledních deseti roků před vznikem invalidity; u osoby starší 38 let dále platí, že nesplní-li podmínku 5 let pojištění v posledních 10 letech před vznikem invalidity, považuje se podmínka za splněnou též, pokud v posledních 20 letech před vznikem invalidity získala 10 let pojištění;
- u osob ve věku do 28 let je potřebná doba pojištění kratší; osoby do 20 let činí méně než 1 rok; u osoby od 20 do 22 let alespoň 1 rok; u osoby od 22 do 24 let alespoň 2 roky; u osoby od 24 do 26 let alespoň 3 roky; u osoby od 26 do 28 let alespoň 4 roky.
Podmínky nároku na invalidní důchod stanoví zákon o důchodovém pojištění (z. č. 155/1995 Sb.).
Žádost o důchod podává sám občan. Je vhodné, když tak učiní po konzultaci se svým ošetřujícím lékařem, který zná jeho zdravotní stav. Žádost s občanem sepisují na OSSZ podle místa trvalého bydliště, v Praze na kterémkoliv územním pracovišti PSSZ.
Žádost o důchod se podává osobně, případně je možné k tomuto úkonu zmocnit jinou osobu na základě udělené plné moci (nevyžaduje se její úřední ověření). Žádost s žadatelem sepíše zaměstnanec oddělení důchodového pojištění. Pokud nemůže občan z důvodu nepříznivého zdravotního stavu žádost o důchod uplatnit sám, může ji za něj podat rodinný příslušník.
Musí však předložit souhlas oprávněného s podáním žádosti a potvrzení lékaře, že mu závažný zdravotní stav neumožňuje žádost o dávku podat.
Podat žádost o důchod je možné v kterýkoliv úřední den. Doporučujeme se pro tento úkon předem objednat online prostřednictvím objednávkového systému ČSSZ, aby měl žadatel jistotu vyřízení jeho záležitosti v předem zvolený termín a čas. Sepsání žádosti je časově náročný úkon a žadatel je povinen uvádět přesné, konkrétní a pravdivé údaje.
- nezbytný je doklad totožnosti, tj. občanský průkaz, případně cestovní pas či povolení k pobytu,
- doklady o době studia (popřípadě učení), a to i v případě, že nebylo dokončeno
- výuční list;
- vysvědčení z jednotlivých ročníků a maturitní vysvědčení;
- výkaz o studiu (index), vysvědčení o státní závěrečné zkoušce, diplom;
- potvrzení školy o délce studia (pro nárok na důchod a jeho výši nemá přímý vliv stupeň dosaženého vzdělání, ale délka doby studia; proto je nutné předložit doklady, z nichž je tato skutečnost patrná)
- doklady o době vojenské služby
- vojenská knížka,
- potvrzení Správního archivu Armády České republiky (sídlí na adrese: Nám. Republiky 4, Olomouc),
- doklady prokazující výchovu dětí nebo péči o děti
- rodné listy dětí nebo výpisy z matriky narození, popř. jiné doklady o době a rozsahu péče (např. rozsudek soudu o osvojení nebo svěření dítěte do péče), pokud nelze uvedené ze strany OSSZ/PSSZ/MSSZ ověřit v agendovém systému evidence obyvatel.
- doklady o dobách pojištění nebo náhradních dobách (např. doba evidence u úřadu práce, doba péče o osobu závislou na péči jiné osoby aj.), které nejsou uvedeny v informativním osobním listu důchodového pojištění nebo o nichž je žadateli známo, že je ČSSZ nemá ve své evidenci
- žadatelé, kteří pobírají/pobírali náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti náležející za pracovní úraz (nemoc z povolání) předkládají potvrzení zaměstnavatele o výši vyplacených náhrad
pro výplatu důchodu na účet je třeba předložit vyplněný a bankou potvrzený tiskopis „Žádost o zařízení výplaty důchodu poukazem na účet v České republice – majitel účtu“ nebo „Žádost o zařízení výplaty důchodu poukazem na účet manžela (manželky) v České republice“.
Na základě podání žádosti o důchod začíná proces posuzování invalidity. Během něj ošetřující lékař pro potřeby OSSZ zpracovává a vydává podklady o zdravotním stavu občana. Sám žadatel je povinen OSSZ předložit lékařské zprávy a nálezy, které má a považuje je za významné.
Kromě toho je důležitým podkladem pro vypracování posudku vyplněný tzv. profesní dotazník obsahující informace o kvalifikaci občana a o době a druhu vykonávaných zaměstnání/výdělečných činností. Žadateli jej k vyplnění zašle OSSZ.
Posouzení, zda je žadatel invalidní a o jaký stupeň invalidity se jedná, provádí pouze posudkový lékař na OSSZ.
Vzhledem k tomu, že OSSZ během ní vyhodnocuje veškeré vyžádané a dodané zdravotní zprávy a podklady z předchozích vyšetření žadatelů, jejich osobní účast není zpravidla nutná a posouzení může proběhnout i v jejich nepřítomnosti. O nezbytnosti posouzení zdravotního stavu v přítomnosti rozhoduje posudkový lékař na základě zhodnocení dostupné dokumentace.
Výsledkem tohoto procesu je posudek o invaliditě, který OSSZ postupuje spolu s žádostí na ústředí ČSSZ, v jehož kompetenci je rozhodnout o nároku na důchod a jeho výši.
OSSZ posudek zašle také posuzovanému občanovi, a to do 7 dnů od jeho vypracování.
Je důležité vědět, že posudek je jedním z podkladů pro rozhodnutí o nároku na invalidní důchod a že nárok na invalidní důchod nenastane automaticky s uznanou invaliditou.
Zákonná lhůta pro vyřízení je 90 dnů. Délka vyřízení závisí na tom, zda jsou v evidenci ČSSZ všechny podklady a na součinnosti ošetřujícího lékaře a klienta během procesu posuzování zdravotního stavu.
O přiznání důchodu zasílá ČSSZ žadateli písemné rozhodnutí. V něm je uvedeno, od jakého data byl důchod přiznán a v jaké výši. Přílohou rozhodnutí je tzv. osobní list důchodového pojištění s přehledem dob pojištění a výdělků, které byly pro důchod započítány.
Pokud nebyly podmínky pro nárok na důchod splněny, je žadateli zasláno rozhodnutí o zamítnutí žádosti, v jehož odůvodnění jsou důvody zamítnutí specifikovány.
Invalidní důchod má dvě části, a to výměru základní a výměru procentní. Základní výměra je jednotná pro všechny důchody. Procentní výměra je individuální a závisí na délce doby pojištění, příjmech dosahovaných před vznikem invalidity a na stupni invalidity. K době pojištění získané do vzniku invalidity se navíc přičítá i tzv.
dopočtená doba, což je zjednodušeně řečeno doba od vzniku nároku na invalidní důchod do dosažení důchodového věku, kterou by hypoteticky mohl člověk odpracovat, pokud by se nestal invalidním. Výši základní výměry stanovuje zákon o důchodovém pojištění.
Výše procentní výměry invalidního důchodu se stanoví procentní sazbou za každý celý rok doby pojištění v závislosti na stupni invalidity:
- u invalidního důchodu pro invaliditu prvního stupně činí 0,5 % z výpočtového základu,
- u invalidního důchodu pro invaliditu druhého stupně činí 0,75 % výpočtového základu,
- u invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně 1,5 % výpočtového základu.
Do doby pojištění se pro výpočet důchodu započítávají rovněž tzv. náhradní doby pojištění, jako např. doba péče o dítě aj.
Přesný výpočet důchodu provádí ČSSZ pouze v souvislosti s řízením o nároku na důchod.
Přiznání invalidního důchodu (jakéhokoliv stupně) nemusí být trvalé, protože závisí na vývoji zdravotního stavu, který zpravidla není neměnný. Podle výsledku kontrolní lékařské prohlídky může být konstatováno, že pokles pracovní schopnosti již neodpovídá invaliditě, výplata důchodu zaniká.
ČSSZ vyplácí důchody dopředu v pravidelných měsíčních lhůtách – buď bezhotovostním převodem na účet klienta (případně na účet manžela/manželky) u bankovních domů, nebo hotovostně prostřednictvím České pošty. Výplata v hotovosti prostřednictvím České pošty je zpoplatněna a za každou splátku důchodu zaplatí klient od 1. dubna 2020 částku 29 Kč (o tento poplatek je pak nižší vyplácená částka důchodu).
ČSSZ zajišťuje výplaty důchodů i do zařízení sociálních služeb s celoročním pobytem za předpokladu, že příjemcem dávky důchodového pojištění je poživatel důchodu nebo jeho opatrovník a příjemce dávky s tímto způsobem výplaty souhlasí.
V písemném rozhodnutí zasílaném ČSSZ je uvedena informace o termínu, ve kterém bude důchod vyplácen. Výplatní termíny důchodů vyplácených ČSSZ jsou od 2. do 24. dne v měsíci, vždy v sudé dny, nebo 15.
den v měsíci, je-li důchod zasílán do zařízení sociálních služeb. Připadne-li výplatní termín důchodu na sobotu, je důchod vyplacen v pátek, připadne-li výplatní termín na neděli, je důchod vyplacen v pondělí.
O případných změnách výplatních termínů důchodů v důsledku státních svátků ČSSZ vždy v předstihu informuje.
Důchodce má povinnost do 8 dnů sdělovat ČSSZ všechny skutečnosti, které mají vliv na důchod a jeho výplatu, tj. zejména změnu adresy, změnu čísla účtu pro zasílání důchodu apod.
Pokud OSSZ vyzve občana k doplňujícím vyšetřením jeho zdravotního stavu, např. u dalších odborných lékařů, musí je absolvovat. Kdyby požadovaná vyšetření odmítl podstoupit, může být řízení ve věci žádosti o invalidní důchod přerušeno (anebo u příjemce invalidního důchodu může být zastavena výplata invalidního důchodu).
Pokud občan nesouhlasí s rozhodnutím ČSSZ, může proti němu podat písemné námitky do 30 dnů ode dne jeho doručení. Námitky lze podat přímo u ČSSZ nebo prostřednictvím kterékoliv OSSZ. Z podání musí být patrné, které rozhodnutí účastník řízení napadá, v čem spatřuje jeho nezákonnost a čeho se domáhá.
Občan může v rámci řízení o námitkách požadovat i přezkoumání zdravotního stavu. V tom případě je vhodné doložit nové lékařské zprávy. ČSSZ přezkoumá rozhodnutí v plném rozsahu, přičemž ho může potvrdit, zrušit nebo změnit.
Námitky lze poslat i e-mailovou zprávou, za předpokladu, že je podepsaná uznávaným elektronickým podpisem nebo odeslaná prostřednictvím datové schránky.
O námitkách ČSSZ rozhoduje ve lhůtách podle správního řádu, tj. do 60 dnů dle složitosti případu. Závisí-li rozhodnutí o námitkách na posouzení zdravotního stavu, prodlužuje se tato lhůta o dalších 60 dnů podle speciálního procesního předpisu.
Nad rámec uvedeného se lhůta prodlužuje též o dobu, po kterou probíhá šetření rozhodných skutečností, např. u zaměstnavatelů, jiných správních orgánů či cizích nositelů pojištění.
Lhůtu pro vydání rozhodnutí o námitkách tedy nelze vždy přesně předem určit a její celková délka záleží na okolnostech konkrétního případu.
Pokud občan nesouhlasí s výsledkem námitkového řízení, má možnost podat u příslušného soudu správní žalobu. Námitkové řízení je přitom nezbytné k tomu, aby se věcí mohl příslušný soud zabývat. Pro účely soudního řízení obvykle posudek vypracovává posudková komise MPSV.
Pokud občan žádá o invalidní důchod poprvé, invalidita se posuzuje při tzv. zjišťovací lékařské prohlídce. U občana s již přiznaným invalidním důchodem pak OSSZ posuzuje invaliditu (zda/jak se změnil zdravotní stav, pracovní schopnost, případně stupeň invalidity) při tzv. kontrolní lékařské prohlídce.
Podle výsledku kontrolní lékařské prohlídky může dojít ke zvýšení či naopak snížení stupně invalidity nebo být konstatováno, že pokles pracovní schopnosti již neodpovídá invaliditě. Přiznání invalidního důchodu (jakéhokoliv stupně) tak nemusí být trvalé, protože závisí na vývoji zdravotního stavu, který zpravidla není neměnný.
V průběhu času či v důsledku léčby mohou v mnoha případech nastat změny.
Příjemci invalidních důchodů (všech tří stupňů) mohou využít svůj zbývající pracovní potenciál a podle svých možností pracovat. V možnostech výdělečné činnosti jsou omezeni pouze svým nepříznivým zdravotním stavem, to znamená, že výdělečnou činností automaticky nezanikne nárok na důchod ani na výplatu důchodu.
Pro nárok i výši budoucího starobního důchodu se započítává pouze doba pobírání invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně, která je tzv. náhradní dobou pojištění. Doba pobírání invalidního důchodu pro invaliditu prvního nebo druhého stupně není dobou pojištění, pouhé pobírání tohoto důchodu se do doby potřebné pro nárok na starobní důchod nepočítá.
Pokud příjemce invalidního důchodu dosáhne důchodového věku a splní podmínku potřebné doby pojištění, má možnost prostřednictvím OSSZ podat žádost o starobní důchod. Jestliže vypočtený starobní důchod bude vyšší než vyplácený invalidní, bude mu starobní důchod přiznán. V opačném případě náleží nadále invalidní důchod v původní výši.
Těm, kteří pobírají invalidní důchod (týká se všech stupňů invalidity) v době, kdy dosáhnou 65 let věku, výplata invalidního důchodu nezaniká, ale ČSSZ ho ze zákona automaticky změní na důchod starobní. Výše starobního důchodu zůstává stejná jako výše invalidního důchodu.
Nárok na tento druh starobního důchodu však nevylučuje nárok na řádný starobní důchod, o který si občan musí požádat.
Odbornou pomoc a informace vztahující se ke konkrétní situaci občana poskytnou odborníci OSSZ v místě jeho bydliště, call centra na telefonním čísle 800 050 248 nebo klientského centra při pražském ústředí.
O dávkách důchodového pojištění vojáků z povolání, policistů, hasičů, příslušníků BIS a Vězeňské služby ČR rozhodují ministerstva obrany, vnitra a spravedlnosti.
Důchodový věk, druhy nároků, souběh výplaty starobního důchodu, zvyšování procentní výměry při výkonu výdělečné činnosti po vzniku nároku na starobní důchod, starobní důchod před dosažením důchodového věku
Podmínky nároku, dopočtená doba, výše invalidního důchodu, plná invalidita, částečná invalidita, změny stupně invalidity
Podmínky nároku na vdovský, vdovecký a sirotčí důchod a jeho výše
Potřebujete si ujasnit základní informace z oblasti důchodů?
Chcete si spočítat výši důchodu?
Zjistěte si všechny doby pojištění v minulosti.
Pečuje o hendikepovaného syna, sama je v invalidním důchodu. Přesto pomáhá druhým
Když se paní Lenka dozvěděla, že je těhotná, zvažovala, zda v těhotenství pokračovat. V té době už totiž trpěla Crohnovou chorobou, kvůli které je nyní v invalidním důchodu.
Po všemožných testech a poradnách bylo manželům sděleno, že u miminka hrozí pouze riziko zvětšených nadledvinek. Rozhodli se proto v těhotenství pokračovat a těšili se na nový, již třetí, přírůstek do rodiny.
Porod proběhl v pořádku v termínu, Štěpánek se nejprve jevil jako zdravé dítě. „Jeho stav se přestal vyvíjet až kolem 4-5. měsíce.
Začali jsme pozorovat, že se neotáčí, nedrží hlavičku jako klasická miminka. To nás začalo znepokojovat. Pořád jsme si ale říkali, že kluci jsou línější a že to dožene.
Bohužel ten ujíždějící vlak doháníme doteď, kdy je Štěpánkovi jedenáct,“ svěřila se Novinkám maminka.
Následovalo nové kolo všemožných testů. Na neurologii jim nakonec lékařka sdělila hned několik diagnóz. Štěpánkovi byla diagnostikována centrální svalová hypotonie, oční vada a další potíže se už jen nabalovaly.
„Nechtěli jsme tomu věřit. Pořád jsem si říkala, proč zrovna já, proč se to děje mně, co budu dělat a jak s tím budu pracovat. Vůbec jsem si nedokázala představit, ani manžel, jak to bude následně vypadat,“ říká.
Štěpánek se narodil jako zdravé dítě, třetí v pořadí.
Foto: archiv rodiny
Prakticky přes noc se tak z Lenky stala maminka pečující o hendikepovaného chlapečka.
„Začali jsme Vojtovou metodou, potom nám byly doporučeny lázeňské pobyty. Ty pomohly nejen Štěpánkovi, ale i mně jako matce, když tam vidíte další maminky s hendikepovanými dětmi, byť s jinými diagnózami. Hlavně vám také poradí. Hodně vám to dá.“
Velkou pomocí byla raná péče Eda, která Lenku směřovala v rozvíjení Štěpánkova zraku, aby se mohl dál vyvíjet i po mentální stránce. Nyní, ve věku jedenácti let, je podle Lenky mentálně zhruba na dvou letech. Stále nemluví, dorozumívají se pomocí komunikačního obrázkového systému.
„Štěpánek je ale strašně vyčuraný, protože moc dobře ví, co po něm chci, ale je to pro něj strašný opruz, takže dělá jakoby nic. Je to spíše o lenosti, nechce se něčím takovým zabývat.“
Po fyzické stránce Štěpánkovi pomohly nejrůznější rehabilitace. V pěti letech se dokázal postavit na nohy a začal chodit. Rehabilitovat ale musí téměř neustále.
Život rodině usnadnila zejména pomoc od Dobrých andělů. „Pak jsou to různé organizace nebo běžecké skupiny, které nás už léta se Štěpánkem podporují. Mohla bych tu jmenovat spoustu dalších nadací, nejsme v tom sami, za což jsem hrozně moc ráda,“ říká Lenka, která se nyní snaží sama pomáhat i dalším rodičům.
Rehabilitace chlapci pomáhají.
Foto: archiv rodiny
Se svými kamarádkami, které mají zkušenosti s péčí o hendikepované děti, a s pomocí nadačního fondu Český mozek, založila iniciativu Spolek pečujících, který bude mít centrum ve Slaném.
„Pomáháme více jak padesáti rodinám.
Pomoc bude cílená ve větším rozsahu, psychoterapeutická pomoc, sociální poradenství, pomoc se sepisováním žádostí na různé nadace, s vyplňováním dotazníků, se začleněním do společnosti, workshopy, volnočasové aktivity pro klienty, máme v plánu udělat i půjčovnu kompenzačních a zdravotních pomůcek. V rámci spolku se chceme klientovi plně věnovat ve všech směrech,“ dodává s tím, že momentálně ještě nefunguje kvůli pandemickým opatřením. Jakmile se opatření rozvolní, hodlá místo otevřít.
Přispět finančně na pomoc Lence a Štěpánkovi, ale i dalším rodinám s podobným osudem, můžete na webových stránkách www.dobryandel.cz.