“Jdu do všeho, jsem trošku kaskadér”
„Letošní rok byl opravdu hodně náročný… měl jsem tři premiéry, záskok,
něco se křížilo navzájem, do toho jsem účinkoval asi ve dvaceti
představeních v pěti divadlech měsíčně. Natáčení bylo letos méně, ale
zato bylo hodně divadelní práce. V květnu a červnu jsem měl točit asi pět
věcí, ale nakonec bylo vše jinak. V divadle Komedie proběhla premiéra
„Ježíškova armáda,“ a ta dopadla dobře.“
2. Jste úspěšný, ale pracujete i jako barman. Proč?
„Protože mě to baví. Dělám třeba čtyři až šest směn za měsíc, někdy jdu do
baru i po představení.
Je to trošku nějaký přivýdělek, ale zároveň je to
úplně jiný druh práce, potkáváte zcela jiný typ lidí a i pro divadlo je
to dobré. Dělat barmana nebo číšníka, v tom je rozdíl.
Práce číšníka by mě opravdu nebavila, všechno bych rozlil. Pracuji v show barech,
vždy je tam vymyšlený i nějaký program, aby to bylo zajímavé, např.
čertovská párty. Je tam legrace a baví mě kontakt s lidmi.“
3. Odmítáte role v seriálech, které se Vám nezdají kvalitní. Pomáhá Vám to
získávat lepší role? Myslíte, že by se točili hodnotnější filmy, kdyby
všichni herci odmítali hrát v nekonečných seriálech?
„Nejde o to, jestli mi to pomáhá, ale mě by to nebavilo. I když pro spoustu
lidí nekonečný seriál znamená dobře placenou práci, natočí pár hodin a mají
řádově vyšší peníze, než kdyby hráli jen v divadle. Já ale vždy tvrdím,
pokud truhlář udělá špatně židli, tak ji nikdo nekoupí.
Zatímco v umění,
které je nepočitatelné, je to tak: špatně zazpíváte, pozná se to,
ale pokud špatně hrajete, protože např. dostáváte pozdě scénáře, nemáte
na to čas atd., tak se to moc neřeší. A zároveň takové filmy upravují vkus
lidí.
Pokud jim dlouho budete předkládat jednoduchý druh seriálu, tak jim
nezbyde nic jiného než to, aby se jim to líbilo. V případě, že jim budete
chtít předložit něco kvalitnějšího, tak se jim to nebude líbit. Neuvidí tam
své oblíbené tváře, nemá to spád atd.
Možná v jiných oborech se může
něco takového dít, ale ne v herectví. Já si stojím za tím, že raději budu
dělat v baru, než točit nekonečné seriály, kde se nic neděje, přiznaně se
- to ví a stále se natáčí.
- Je pravda, že herec řeší stále otázku, jestli je jedno v čem hraje, nebo
ne. - Dnešní mladí lidé žijí v době, kdy se točily tyto nekonečné seriály a berou
je jako normu. Ještě před pár lety by se lidé třeba těmto seriálům vysmáli,
ale dnes je to běžná norma, která diváky baví. Mně to připadá smutné.“
4. Hrál byste nahý?
„No, pokud ta nahota není nezbytně nutná, tak nemusí být. Ale někdy je to
nutné. Předstírat, že nemám trenky a mám je, je hloupé. Někdo říká, že
choulostivé scény by nezvládnul. Ale tím, že se vše natáčí dvakrát nebo
třikrát, mozek si zvykne a bere to jako mytí nádobí.“
„Upřímně, spíše se mi líbí ženy v plavkách, než nahé. Zůstává tam určité
tajemství.“
5. Před nějakým časem oběhnul svět takový malý skandál, když herci v
Londýnském divadle vystupovali úplně nazí. Účinkoval byste v takovém
představení?
„To asi ne. Potřebuji tam mít ten důvod být nahý.
Když na konci „Testosteronu“ukážeme všichni holé zadky, tak je to sranda,
ale kdybychom se ukázali zepředu, tak by to asi bylo zvláštní.“
To určitě, určitě …
6. A co fotky? Fotil byste se nahý?
„Jde o to, na co ta fotka je. Seděl jsem téměř nahý na plakátu, ale
kdybych měl opravdu být nahý, tak bych se asi bránil.“
7. Ve filmu „Veni, vidi, vici“ jste hrál nafoukaného frajírka, všeho
schopného, jindy zase hrajete takové téměř, řekněmě, nesvéprávné osoby.
Vybíráte si tyto role?
„Já si je nevybírám.Asi kvůli mojí fyziognomii nehraji úplně ty běžné postavy, občas jsou to „záporáčci“, ale hrál jsem i „normální“ postavy.“
8. Pokud odmítáte telenovely, pak se k Vám možná tyhle záhadné postavy samy
přibližují, ne?
„No, to by bylo možné.“
9. Jaký jste doopravdy?
Máte v sobě více toho „nafoukaného frajírka“ nebo jste spíše „ten hodný a
ušlápnutý“, anebo ani jedno z toho a jste třeba mimořádně romatický?
„Oproti mojí ženě jsem daleko romantičtější.Mně vadí, když není stejný metr na lidi, vadí mi nespravedlnost, to se vždycky ozývám. V případě, že je problém, tak se o n ěm mluví, to je mé kredo. Věci se mají řešit.
Je určitá diplomacie, to není pokrytectví ani
zbabělost, jednoduše je to určitý druh jednání, ale když to jde, tak říkám
věci tak, jak jsou. A právě to mnohdy vypadá arogantně nebo frajírkovsky.
Je to tak vždy, když se chcete dobrat nějakého rozklíčování problému, nebo
nějakého konce.“
10. A jste až takový frajer jako Vaše postava ve filmu „Veni, vidi, vici“?
„Ne, to nejsem. Navíc má postava byla až zbytečně arogantní, to byl spíš
filmový projekt, až pohádkový.“
11. Vy máte ale i další talent. Hrajete na klavír a zpíval jste s Jitkou Zelenkovou v pořadu „Duety České televize“…
„Hrál jsem asi 8 roků na klavír, pak jsem pokračoval v kapelce, teď děláme
s Honzou Štěpánkem a s Honzou Zadražilem takovou improvizaci po představení
„Testosteron“. Chtěli bychom tyto vystoupení zkvalitnit, koncert po
koncertu je lepší, chtěli bychom mít i zkoušku.
A pokud jde o „Duety České televize“ s Jitkou Zelenkovou, byla s ní sranda,
ona je takový čertík. Já jsem jí říkal „babičko“, ona mně „ty kluku jeden“.
Kdysi jsem zpěv studoval na JAMU, bylo pro mě docela dobré se k tomu vrátit, popovídat si o harmoniích, intonacích,bylo to obrozující.“
12. Není tedy zpěv Vaše příští cesta?
„Ze zpěvu jsem nervózní, raději bych bral ten klavír. Když vypadne text v
písničce – to je má noční můra. Je to také hrozná zodpovědnost, pořád jsme museli chodit na zkoušky, člověk si musí odpustit nějaké to pivo, hlídat si hlas, se zpěvem je to komplikovanější.
Je to obor, který mi není úplně blízký, takže jsem se na to musel více
soustředit, ale spolupráce s Jitkou byla „boží“. Najednou zjistíte, že
zpívat swing je úplné peklo, nikdy jsem si nemyslel, že je to tak těžké.
Zajímavá zkušenost to ale byla.“
13. Dovedl byste si představit sám sebe, že byste byl tanečníkem?
„Studoval jsem muzikál, tam byla spousta tanců, měli jsme tam jazz dance,
modernu, klasiku. Když ale s tímto začínáte kolem dvaceti let, tak je to
úplně nový druh věci, nebylo mi to blízké.“
14. Když jste zjistil, že budete mít hodiny tance, měl jste z toho radost
aspoň ten první moment?
„Měl jsem radost, že bude pohyb. Ale zjistil jsem hned první hodinu, že to
vlastně není moje doména, nicméně mě ten muzikál celý moc nebavil. Očekával
jsem, že tam bude hodně herectví, ale místo toho bylo hodně pohybu a
sborový nebo sólový zpěv, herectví bylo málo a zdálo se mi to takové
prapodivné.
Na hodinách tance bylo dobré to, když jich bylo tolik, že i
člověk, který by byl úplné poleno, si přece jen něco pamatuje, tedy jeho
tělo, když při činohře dojde na nějakou choreografii, je to výhoda. Máte
nějaké dispozice k tanci. Jste zkrátka napřed oproti tomu, kdo se s pohybem
nesetkal.
Pohyb na jevišti mi nedělá problém, ale nikdy bych asi nebyl
- sólový tanečník.
- V divadle je to docela dobré, když Vás někdo donutí dělat vůbec nějaký
pohyb. Máte jednoduše aktivní pohyb, protože na jiný aktivní pohyb nemáte - vůbec čas.“
15. Vypadáte sportovně, opravdu nemáte žádný pohyb?
„Já jsem dělal deset roků judo. Tenkrát se mně tam asi splašilo spalování,
mám svých 67 kg už asi 15 let. Měli jsme danou váhu 53 kg, když jsem měl 55
kg, na tréninku jsem vypotil dvě kila, a hned jsem byl v nižší váze. Judo
bylo dobré, nemlátili jsme se, ale trénink znamenal kliky, sklapovačky,
roztahování šlach, zkrátka byla to dobrá pohybová průprava.“
16. Takže kdyby Vás v noci někdo přepadl, tak byste se ubránil?
„No, to právě ne. To bych musel judo dělat poctivě až do dneška a třikrát
týdně, abych měl reflex. Na judo si vzpomenu, když nemůžu večer spát, vidím, jak
bych bil pět lidí, ale tak to není.“
17. Už byste se k judu nevrátil?
„Kdyby na to byl čas, tak bych se vrátil. Ale nedovedu si moc představit,
jak bych teď přišel z ničeho nic do klubu, který neznám a tréninky nemají
návaznost, s otázkou „Mohu tady někde v rohu sebou mlátit?“
18. Takže byste tíhnul spíše ke sportu než k tanci, tuším
„Z těchto dvou aktivit vyhrává stoprocentně sport.“
19. A co Stardance? Bral byste?
„A to bych šel. Já to vždy beru jako výzvu. Není to jen tanec. U těch
soutěží je strašně důležitá věc, že v ateliéru České televize se na Vás dívá
dvě stě lidí a do toho se na Vás dívá ještě milion lidí u obrazovek, takže
ta tréma je brutální.
Jedna věc je naučit se dobře choreografii a druhá
věc je ta obrovská tréma, že člověk bude trapný. Např. zpěv, toho já jsem
se bál jak čert kříže.
Ale později jsem dělal muzikál a nebál jsem se
zpívat, protože jsem byl tak omlácený z televize, zkrátka mi to tam pomohlo.
Takže do Stardance bych určitě šel.“
20. Ale účastníci sami říkají, že je to strašná dřina a stres. A do toho
byste se pustil. Vy jste trošku kaskadér, ne?
„Hm, jsem. Věkem se to umírňuje, ale jdu do všeho.“
Jaromír Nosek riskuje rád
21. Vidím tady před Vámi Vaši přilbu na motorku , máte tedy rád rychlou
jízdu?
„Mám. Ale nedělám to, pořád mi chodily pokuty.“
22. Přejděme ale k jinému druhu riskování ???? Vy jste si vybral ženu z
nehereckého prostředí, ona je servírka, že? Potkali jste se při práci v
baru?
„Ne, v baru to nebylo, potkali jsme se po představení. Ona dělá v
gastronomii, je dobré, že není herečka. Navíc se můžeme bavit o práci,
protože já jako barman tomuto typu práce trochu rozumím, takže je mi s mojí
ženou fajn.“
23. Jak snáší žena z nehereckého prostředí Vaše fanynky? Vydrží Vám
manželství?
„Já to moc nereším. Ona je můj „kámoš“, je mi s ní dobře, navíc je to moje
žena. Možná je to nějaká obecně platná pravda u herců, že dýchánky po
představení dělají své, ale to je člověk od člověka, já sám tento problém
nemám.“
24. Brali jste se po krátké známosti. Věříte na lásku na první pohled?
„Já nevím. Tyto metafyzické otázky jako „osudová láska, láska na první
pohled“ – přál bych si, aby to tak bylo. Jsme spolu přes tři roky a drží
to, tak snad to bude dobré. Poslouchám sice tisíce příběhů a vět typu
„Počkej, až spolu budete deset, patnáct let Ale myslím si, že sem tam
nějaká krizička je normální. Když vidím jiné příběhy, snažím se vyvarovat se
chyb a věřím, že náš vztah bude dobrý.“
25. Plánujete už přírůstek do rodiny?
“Už se nám smějí všichni naši kamarádi, kteří dávno mají děti nebo je
čekají. My vždy říkáme „za rok“, ale teď jsme o tom opravdu zcela vážně
mluvili, takže třeba za rok a půl…. by to už mohlo být ???? “
26. Chtěl byste hodně dětí?
„Dvě, snad tři.“
27. Léto právě nenávratně mizí, jaké léto by bylo pro Vás ideální?
Adrenalinová dovolená, jízda na koni nebo lenošení na pláži?
„Ležení v žádném případě ne. Já rád cestuji, byl jsem už různě po světě a
teď se nám s paní zalíbilo v Indonésii, tam určitě znovu chceme jet. A
ještě jsem měl sen spojit cestu na Borneo a odtud na Bali. Nebo vlakem z
Číny do Tibetu, je to nejvýše položená železnice, vidíte odtud všechny ty
krásné scenérie.
Při cestování najdete adrenalin vždy. Jezdit na skútru vlevo je jedna věc,
když chcete surfovat, jsou všude šutry, musíte počítat s tím, že párkrát
zahučíte do vody, v teplé vodě se zranění nehojí. Největší frajeři si
zalepí nohu sekundovým lepidlem a jdou do toho znovu. To já nedělám.“
28. Šplhal byste na sopku Bromo?
„Ano, to by mohlo být. Ale je rozdíl jít na sopku na Srí Lance, dole je
třicet stupňů a nahoře si kupujete šálu, kdežto na Bromo jdete stále ve
třiceti stupních, takže to je hotové peklo.“
29. Adrenalin by to tedy byl … A co kdyby celé léto pršelo?
“Tak bych si konečně udělal pořádek ve fotkách v počítači. Mám strach, že to
budu moct udělat až v 70-ti letech. Je to hrozná lidská vlastnost, všechno
hromadit.
Můj táta mi říkal: „Když dva měsíce na něco nesahneš, tak to vyhoď.“ Dělám
to a přesně za dva dny tu věc potřebuji.“
Děkuji za rozhovor
Eva Smolíková
Rozhovor: Jaromír Nosek
Vypadáte skoro stejně jako před lety ve vaší slavné roli v Účastnících zájezdu. Jak se udržujete v kondici?
Nedávno jsem byl na velké lékařské prohlídce po čtyřicítce a vše mám v pořádku. Přitom nijak zvlášť zdravě nežiju, například hodně ponocuju. Ale mám rád pohyb.
Občas zajdu do fitness s kamarádem, ale jinak se snažím pohyb zakomponovat do každého dne. Třeba v metru chodím zásadně schody pěšky a pořád myslím na to, abych nějak zapojoval svaly. Je totiž vědecky prokázané, že člověk si přirozeně v pohybu snaží ulevovat. A já se proti tomu snažím bojovat.
Sezónně se také rád pokouším surfovat, na to jsou úplně ideální podmínky na mém oblíbeném Bali.
Proč je právě Bali Vaší nejmilejší destinací?
Bali je dnes hodně zprofanovaná záležitost. Ale ještě nedávno to tak nebylo. Před sedmi lety, když jsem tam byl poprvé, tak Bali nemělo dokonce ani mapu území. Úplně jsem si to tam zamiloval od začátku. Jsou tam totiž neskutečně milí lidé!
Kdy tam nejčastěji vyrážíte?
Nejradši jezdím v létě, takže červenec, srpen nebo i září, kdy je tam suchá sezóna. Nejdéle se mi to podařilo vyjet tam na pět týdnů, minimálně tam jedu však na tři týdny. Na míň to podle mě nemá smysl.
Jak vnímáte množství odpadů, ve kterých se Indonésie v některých místech doslova topí?
Tam je běžné, že lidi klidně vyhodí igelitku plnou odpadu mezi palmy po cestě autobusem. Ale místním Balijcům není moc co vyčítat, veškeré plasty jim tam dovezl západní svět a nikdo jim nevysvětlil, jak je to nebezpečné.
Ti lidé často nechápou, že plasty se v přírodě nerozloží. Na druhou stranu, když vidím nějaké turisty, jak vyhazují z drahých aut na Bali pet lahve do přírody, klidně je doženu na skútru a vytáhnu je z auta ven. Tak moc mě to vytáčí k nepříčetnosti. Naštěstí zrovna v Indonésii je mnoho dobrovolníků včetně Čechů, kteří se s tím snaží něco dělat.
Už si to tam lidé uvědomují.
Ve volném čase Jaromír velmi rád cestuje.
Co děláte pro ekologii doma v České republice?
Třeba třídím důkladně odpad. Dám si práci i s takovými detaily, že třeba rozeberu svorku na toastový chleba.
Ty svorky jsou částečně z kovu a z plastu a musím na to použít kleštičky, abych mohl odpad správně roztřídit. Pak si klidně zajedu a vyhledám speciální popelnici na kov. Připadá mi to správné.
Nemám rád řeči o tom, že třídit odpad nemá smysl a nemůžu vystát, když na to lidi kašlou. Jsem v tomhle perfekcionista, podobně jako v péči o květiny.
Kolik jich doma máte?
Mám jich doma přesně šedesát sedm. V poslední době se mi to hodně rozrostlo a věnuju tomu dost času a energie. Každá květina totiž potřebuje něco jiného. Zjistil jsem, že je to dokonce komplikovanější než s rybami a mořským akváriem, které taky vlastním.
Chodíte i na nějaké akce botaniků?
Občas zajdu na výstavy nebo na veletrhy, které mě zaujmou. A na jaře bych chtěl jet do Holandska na jednu slavnost, kde vytváří neuvěřitelné instalace z květin, třeba jich vysází celé potoky včetně milionů tulipánů.
Nedávno jsem byl třeba na výstavě orchidejí, kde jsem si jich také pár koupil. A klidně si dávám i takové výzvy, že si koupím zvadlé orchideje ze supermarketu ve slevě, a pak se je snažím zachránit. Taky občas květinu, kterou zachráním, nebo vypěstuju věnuju jako dárek.
Co vás nejvíc baví na pěstování květin?
Představte si, že vypěstujete třeba strom ze semínka, to je přece úžasné! Proti tomu, co se děje ve světě s kácením lesů, je to prostě krásný pocit. A navíc zalévání květin je pro mě i svým způsobem relax a meditace.
Jako herec asi dostáváte hodně řezaných květin, jak to vnímáte?
Dostávám květiny v podstatě denně. Když vidím krásný pugét, tak už mám deformaci a říkám si třeba: proboha, vždyť téhle kytce trvá dva roky, než udělá výhonek. Na druhou stranu to nejsou zvířata, ale kytky. Nebolí je to. I když…
Kde aktuálně hrajete?
V létě jsme měli velký blok několika představení za sebou na letní scéně divadla Ungelt, kde hraju ve hře Kdokoli může dělat cokoli.
Je to takové představení spíš pro holky a já s kolegou tam hraju všechny mužské role. Začal jsem natáčet i jeden seriál o hasičích, na který se těším, má to být vtipná věc.
Taky jsem absolvoval ve Studiu Dva derniéru hry Zdravý nemocný. Hráli jsme to asi 11 let.
Letošní léto jsem opravdu neměl prázdniny a nikam jsem se nedostal. Ale aspoň jsem nebyl nervózní z toho, komu svěřit květiny. To je opravdu proces a musím dopředu počítat se ztrátami.
Které květiny má Jaromír Nosek nejraději a co na jeho koníček říká jeho přítelkyně? Která filmová role pro něj byla zlomová a jaké má nejbližší plány do budoucna? Nejen to se dočtete v rozhovoru s hercem Jaromírem Noskem v tištěném active beauty magazínu, který vychází 27. 9. 2019.
Divadlo tvoří neoddělitelnou součást Jaromírova života.
Herec Jaromír Nosek: Mám duševní poruchu, ale slušně ji maskuji
Léto strávíte na prknech Letní scény Divadla Ungelt. Proč si nedopřejete prázdniny jako mnozí vaši kolegové?To je dlouhý a komplikovaný příběh. Nabídka z Ungeltu byla zajímavá a rád jsem ji přijal, protože je to představení s lidmi, které znám, ale kdybych hrát nemusel, nehrál bych.
Léto by mělo být hájené a člověk by si měl odpočinout. Jenže já kvůli bývalému kamarádovi, který mě v jednom filmovém projektu připravil o všechny moje peníze, hrát musím. Hrajeme čtyřiadvacetkrát a kdybych nebyl v takové finanční situaci, v jaké jsem, požádal bych Ungelt o alternaci. Takhle to odehraju sám.
Abych si ale jen nestěžoval – představení, které hrajeme, je fajn. Jmenuje se Kdokoli může dělat cokoli a je to taková polokomedie, milé a příjemné představení. Hrají v něm Jitka Smutná, Máša Málková, Tereza Kostková a Evička Josefíková. Všechny mužské postavy hraju já a Jirka Hána. Je to sranda. Máme paruky, brýle a další propriety.
Bude to fajn a doufám, že se to bude líbit i divákům.
Přečíst článek ›
Vy si převleky v poslední době užíváte. V muzikálu Kvítek mandragory se dokonce převlékáte za ženu…To je pravda a obzvlášť teď v horkých dnech je to peklo.
Divadlo Broadway, kde hrajeme Kvítek, je pod zemí, kde se teplý vzduch pěkně drží, připočtete-li k tomu světla a kostým se silonkami a parukou, je to docela šílený. Ale ono je to v horku děsný i bez převleků.
Teď jsme hráli v kasárnách na Moravě, kde bylo asi 39 stupňů, druhý den ve stanu v Hlučíně, kde bylo snad padesát. A když zapršelo, nebyla to žádná výhra, protože u jezera před stanem byl asi milion komárů.
Do třetice jsme hráli v ostravském Akordu, kde sice mají vzduchotechniku, ale ta jen nasaje teplý vzduch a pak ho zase vyhodí ven. V tomhle představení hraje Petr Nárožný, kterého opravdu obdivuju, že v jedenaosmdesáti letech takové podmínky zvládne.
V kolika divadlech vlastně hrajete?V jedenácti nebo dvanácti, celkem asi čtrnáct inscenací.
To zní až šíleně…Dá se to zvládnout, protože muzikály se hrají třeba dva týdny v kuse a pak měsíc ne. Ve Studiu Dva zase hraju představení Zdravý nemocný s Karlem Rodenem, které se hraje jenom dvakrát za půl roku.
Nebylo by pohodlnější takhle nelítat a být v angažmá v jednom divadle?Já jsem takhle spokojený. Ano, sice můžete mít strach o práci, ale pak zjistíte, že to je zbytečný, že vždycky nějaká je.
Být na volné noze je svoboda, protože vám nikdo nediktuje, co máte hrát. Když nechcete, jednoduše tu roli nepřijmete. Princip angažmá se mi nelíbí z několika důvodů – a to nemluvím o tom, že plat je tam cca do dvaceti tisíc čistého, tedy plus stravenky.
(smích) Někdo to má i tak rád, ale mně to nevyhovuje, protože si nemůžete nic naplánovat. Neřeknou vám dopředu, v čem a kdy přesně budete hrát, takže pak nemůžete vzít jinou práci. Navíc v angažmá nebývá moc velká vůle vás pouštět na natáčení.
A ještě jedna věc mi na angažmá nevyhovuje – že hrajete pořád se stejnými lidmi. To podle mě herecky nikam nevede.
Přečíst článek ›
Byl jste vůbec někdy v angažmá?Půl roku v Olomouci, tři roky v Huse na provázku a tři roky v Městských divadlech pražských.
Letos opravdu nebudete mít žádné volno?Vypadalo to, že uhájím tři týdny na konci prázdnin, ale vlítlo mi tam nějaké natáčení. Jsem rád, protože to není úplná blbost, jde sice o seriál, ale není nekonečný, protože ty nemám rád. Je jen osmidílný. Prostě kvůli svému bývalému kamarádovi budu až do padesáti hrát a hrát.
Co se vlastně stalo?Je to dva a půl roku, co jsme dělali film, na který jsem půjčil všechny svoje peníze. Měly se mi samozřejmě vrátit, ale vrátil se jen zlomek, který mi přišel minulý měsíc.
Nic moc, ale je to alespoň na tři splátky hypotéky. Ten, co mi dluží peníze, neustále říká, že je pošle zítra. A tohle zítra je každý den. Nebyly žádné včerejšky ani dnešky, jen samé zítřky.
Včera mi podle něj mělo zase něco přijít, tak to asi přijde zítra.
Film se nedodělal?Teď se dodělává. Odkoupil ho jiný producent a snad bude mít premiéru na podzim. Třeba to ještě nějak dopadne.
Vy jste studoval muzikálové herectví, ale prý vás nebavilo. Dneska v muzikálech hrajete. Znamená to, že jste tenhle žánr vzal na milost?Chtěl jsem studovat činohru, ale kvůli sykavkám mě nevzali.
Režisér Radek Balaš, který byl na zkouškách jako přísedící, říkal, že mu chybí lidi v muzikálovém ateliéru a jestli to tedy nechci zkusit tam. Řekl jsem, že jo, ale záhy se ukázalo, že to nebyl dobrý nápad. Nebylo tam totiž skoro žádné herectví, jen samé zpívání a tancování.
Představení, ve kterých teď hraju, ale nejsou klasické muzikály, jsou to písničkály. Mýdlový princ, Čas růží i Kvítek mandragory je vlastně slepenec z písniček.
Radek Balaš, který je režíruje, ví, že muzikály nemusím, a tak vždycky, když mi volá s nějakou rolí, rovnou říká, že tam je málo písniček a hodně činohry. Na to mě vždycky utáhne.
A je to pak opravdu tak?Je. Většinou mám jednu dvě písničky a zbytek mluvím. Pro mě je to taková činohra se zpíváním.
Přečíst článek ›
Učil jste se zpívat?Před JAMU jsem chodil k takové stařičké paní a pak na JAMU k paní Steinerové, které bylo tehdy snad sto dvacet. Ona mi tvrdila, že krásně zpívám, že mám velký rozsah. Pak byly školní předváděčky, kde jsem zpíval árii od Pavarottiho – a všichni se smáli. Chtěli mě vyhodit, že můj zpěv neobsahuje ani špetku zpěvu.
Paní Steinerová se divila, že to je přece krásné. Přestoupil jsem tedy k jiné paní, byla hrozně hodná. Vždycky říkala: „Dejte si panáka, něco mi vyprávějte, ke zpěvu se taky dostaneme.“ Já nemám od boha absolutní hudební sluch, takže mi to opravdu nešlo a hrozně jsem se toho bál, zejména udržet se v druhém nebo třetím hlase. Teď už je to pryč.
Zvykl jsem si na svůj hlas, je to takové činoherní zpívání. A je to v pohodě.
Nějakou dobu jste utíkal od herectví k práci za barem, že?Za barem jsem byl asi jedenáct let. Všichni si myslí, že jsem to dělal proto, že jsem neměl peníze, ale mě to „jen“ hrozně bavilo.
Pamatuju si, že když jsem dělal v prvním baru Postel, který byl tenkrát v Holešovicích, říkali mi, že když jsem z té televize, dají mi osmnáct set za směnu. Ptal jsem se, kolik berou ostatní barmani a oni, že dvanáct set. Řekl jsem, že chci taky dvanáct set. Nic jsem neuměl a nechtěl jsem být opička z televize.
Pak jsem dělal v dalších barech a mezitím jsem se naučil trochu házet lahvemi a dělat u toho fire show.
Byli zákazníci překvapení, když vás viděli míchat drinky?Když přišel někdo z kolegů, soucitně se ptal, jestli musím být za barem, protože nemám práci… Říkal jsem, že tak to není, ale určitě si mysleli, že kecám.
A když přišel někdo, kdo mě znal z televize, myslel si zase, že tam dělám za dvacet tisíc na noc a nechtěl věřit, že jsem v normální práci. Byli i tací, kteří se domnívali, že ten bar je můj. Bylo otravný pořád to vysvětlovat.
Jaký drink máte nejraději? Co byste sám sobě namíchal?Za barem jsem paradoxně přestal pít koktejly, protože jsem je pořád dělal.
To je jako když děláte v pekárně, a pak už nemůžete rohlíky ani vidět. S Pepou Lauferem si v divadle děláme irskou kávu, což je vlastně taky takový koktejl – kafe, whisky, mléko a cukr.
Rád si dám ale třeba i mojito nebo dvojitou vodku s Red Bullem.
To je docela slušná jízda.Je, ale já mám takový paranormální schopnosti, asi nějaké rychlé štěpení krve, že hodně vydržím. Už je to dávno, kdy jsem jel pořádně „upravený“ na skútru a chytili mě policajti.
Chci říct, že opilý nejezdím, ale tenkrát jsem jel. Naměřili mi 1,9 a po chvíli dokonce 2,03 promile. Já si pak spočítal, že jsem měl 24 panáků. Na množství alkoholu to nesedí.
Někdo by byl mrtvej, a já byl vlastně docela v pohodě.
Policajti ale asi v pohodě nebyli.Ti byli úplně v pohodě. (smích) Chytili mě dvě stě metrů od baráku s tím, že mi nesvítí zadní světlo. Já na to: „Který?” A oni, že tam je jen jedno a ať si sundám helmičku. A bylo to.
Odvezli mě na stanici, pak na Bulovku. Do toho jsem prý pořád opakoval větu, kterou mají policajti, když vás ve tři ráno chytnou ožralého na skútru, nejradši – a sice, že to je teda výborný.
Že někde vykrádají klenotnictví a mě staví kvůli pár pivům.
Jak to dopadlo?Dobře. Nevěděl jsem, že existuje tzv. odklon od zákona. To znamená, že když je státní zástupce dobrosrdečný, tak zaplatíte docela dost peněz na charitu, na oběti trestných činů, a dostanete podmínku na rok na bezúhonnost.
Loni vám bylo čtyřicet, přišlo i nějaké zmoudření?Skútr mám zaparkovaný před divadlem, a když piju, prostě si pro něj přijedu druhý den. Nejezdím tedy ožralý, ale panáky zůstaly. Mně to nic nedělá.
Jasně, protože máte ty paranormální schopnosti.Já mám takových paranormálních schopností víc. Kromě toho, že mám jemnou obsedantně kompulzivní poruchu, kdy musím pořád rovnat věci před sebou, tak také nemůžu vyjít jinými dveřmi, než kterými jsem přišel. Moc lidí to neví. Slušně to maskuju.
Teď na zájezdě přišla kolegyně s tím, že její dcera se v noci budí paralyzovaná, nemůže se hýbat, a navíc vidí nějaké postavy. Tohle mám taky. Stane se mi to třeba dvakrát za rok a pak tři roky ne. Pro představu – v noci se vzbudíte a nemůžete se vůbec hýbat, pohybujete jen očima.
Navíc máte pocit, že s vámi v místnosti něco je, něco hodně ošklivého, a cosi vám sedí na hrudníku. V cizích zemích je to v překladu charakterizováno jako „ten, který vám chce ukrást dech“. U nás se tomu říká různě, mimo jiné i „syndrom staré čarodějnice“. V normální terminologii to je spánková paralýza.
Já jsem si nejdřív myslel, že jsem vyvolenej, když se mi dějí takové věci, a teď jsem trochu zklamaný, když jsem zjistil, že to je obyčejná spánková paralýza.
Čím to je způsobeno?Děje se to v poslední fázi před spánkem – REM. Spánková paralýza je vlastně úplně normální věc, která chrání tělo, když spíte.
Kdyby se vám zdálo, že třeba praštíte do zdi, tak abyste skutečně neudělali ten pohyb rukou, nespadli z postele, nekopali nohama. Pro tohle je paralýza dobrá. Ovšem nesmíte se v tu chvíli probudit. Vzbudíte-li se, nemůžete se vůbec hnout.
K tomu máte intenzivní pocit, že vás něco zabije a že právě to něco zařídilo, že se nemůžete hýbat. Navíc to „něco“ vidíte. Abych tomu stavu porozuměl, tak jsem se snažil si ho uměle navodit a dokonce se mi to povedlo.
Pak jsem se ale zase lekl, že se z toho stavu nedostanu. Říkal jsem si v duchu, že se třikrát nadechnu a prudce natáhnu ruku. Třikrát jsem se nadechl, ale s rukou nedokážete udělat vůbec nic.
Co přesně bylo „to“, co jste viděl?Nekonkrétní věci, ale někteří lidé, jako právě dcera kolegyně, vidí postavy. Kolegyně tedy vyhledala nějakou paní, aby dceru „odčarovala“. Zeptala se jí, jak mají doma vymalováno. Řekla, že stěny mají šedé a jednu bordó, tak dostala radu, aby tu bordó přetřeli na okrovou. Pomohlo to. Ono je to všechno i psychologie.
Věříte na věci mezi nebem a zemí?Svého času, když jsem ještě měl peníze, jsem jezdil často na Bali. Je to hodně mystické místo, proto se mu také říká ostrov bohů. Traduje se třeba, že tam někdo ukradl sošku, odletěl do Austrálie a soška ho tak strašila, že se vrátil zpátky, dal ji na původní místo a všechno bylo dobrý.
Mně se něco podobného opravdu stalo. Byl jsem opilý, navíc po magických houbách, a rozbil jsem u bazénu takového malého bůžka na tři kusy. Vyděsil jsem se a snažil se sošku rychle znovu nějak sestavit. Ráno jsem si všiml, že jsem to udělal špatně. Mávnul jsem nad tím rukou… Od té doby se mi každý den něco přihodilo.
Ukopl jsem si malíček, praštil hlavou o futro, ani v práci se mi nedařilo. Tři roky jsem pak toho bůžka hledal, jenže jsem si vůbec nepamatoval, kde byl, všechno tam je stejný. Až po těch třech letech jsem ho díky kamarádce našel. Byl už opravený, ale byl tam.
Krkolomně jsem vysvětloval paní v hotelu, co se tehdy stalo a že bych se chtěl tomu bůžkovi omluvit. Byla to legrační situace. Soška stála u bazénu, kolem lidi v lehátkách – a já ji začal objímat a omlouvat se. Paní se ptala mojí tehdejší ženy, co se mi po rozbití bůžka dělo, jestli se mi o něm zdálo.
Žena jí vyprávěla, co všechno mě potkalo a ona na to, že je dobře, že jsem přišel.
Pak se stalo něco opravdu zvláštního – asi pětačtyřicet minut mě brnělo celé tělo a od dalšího dne mi najednou šlo všechno od ruky, volali lidé s nabídkou na novou práci… Kamarádi Češi, kteří na Bali žijí, mi sice tvrdí, že to je autosugesce, ale já na to věřím, něco se prostě stalo… Vzkaz zní, že když něco rozbijete a cítíte, že to musíte napravit, pak jeďte třeba tisíce kilometrů a napravte to.
Jak šel čas1978 – Narodil se 1. února v Jilemnici.2000 – Ukončil studium na brněnské JAMU a získal první angažmá v divadle v Olomouci.2001 – První filmovou roli měl ve snímku Rebelové.
2004 – Další výraznou filmovou rolí byl Jaroušek ve snímku Juraje Jakubiska Post Coitum.2006 – Jiří Vejdělek ho obsadil do úspěšné komedie Účastníci zájezdu.
2009 – Začal se vysílat seriál Vyprávěj, v němž se jako Antonín Sova objevil ve 49 epizodách.
- 2015 – Přijal roli v muzikálu Mýdlový princ, později hrál v Divadle Broadway v muzikálech Trhák a Kvítek mandragory.
- JANA MARXTOVÁ
Přečíst článek ›
Rozhovor s Robertem Noskem – víceprezidentem Československého Lva
Rozhodně nejste z těch, kdo sedí doma s pivkem u televize a nadávají. Kde se ve vás vzal ten duch podnikat stále nové a nové věci?
V první řadě za to vděčím rodinným kořenům, které sahají do židovské komunity Královédvorska. Mým dědečkem byl Robert Weiss, původní majitel Juty 01. Dědovi s babičkou se podařilo před Hitlerem utéct do Anglie, kde děda byl po dobu války u tankistů.
Když se vrátili, tak přišli o všechno. Ještě půl roku dělal hospodářského správce ve „své“ Jutě a pak už tam jen jako dělník mazal stavy.
A právě on s babičkou i moji rodiče mne vychovávali tak, abych všechno co dělám, dělal naplno a pořádně, aby to prostě bylo vidět.
Další velkou zkušeností byla několikaletá práce ve stavebnictví v 90. letech v Německu, kde mne naučili, co to je skutečná práce. Komanči nás tady u nás všechny naučili jenom krást a pracovní morálka byla vlažná – to bohužel řadě lidí zůstalo a ten rozdíl je stále hodně vidět.
Co všechno jste tady na Královédvorsku za posledních třeba 5-10 let dělal? Jaké jsou vaše aktivity?
Asi nejviditelnější aktivitou bylo zhruba desetileté provozování restaurace U Slunce, kde se nám podařilo trochu pozvednout gastronomii ke zdravosti a čerstvosti surovin.
Podařilo se vytvořit prostor, kam Dvoráci hodně rádi chodili. Už od malička jsem také trávil veškerý čas na Velkém Vřešťově, což je moje srdeční záležitost.
Máme tam už 6 let v kempu občerstvení a děláme tam velmi často posezení muzikantů, skeče a další vystoupení.
Před 3 lety mne oslovila starostka z Lanžova, jestli bych nechtěl provozovat občerstvení také na koupališti v Lanžově. Šel jsem do toho a děláme společně s obcí akce typu Lanžovská lávka, ale také bigbítové koncerty a v poslední době pořady pro starší občany, kde vystupují hvězdy z TV Šlágr. Sjíždí se nám tam senioři opravdu ze širokého okolí.
Další mojí srdeční aktivitou je Chorvatsko, kde jsem dlouhá léta aktivně podnikal – pronajímal jsem vodní skútry a svojí motorovou jachtou vozil české klienty na výlety po ostrovech. Mluvím chorvatsky a dva roky jsem přímo u moře na pláži točil naší opočenskou zmrzlinu, abych lehce umravnil Chorvaty v cenách, i jak má chutnat točená zmrzlina, která je úplně jiná než jejich chorvatská.
Čemu se tedy věnujete nyní?
Poslední 3 roky jsem se naplno vrhnul do sportu a kultury přes VIP osobnosti. S těmi lidmi se samozřejmě přátelím už řadu let a například maskotem naší restaurace u Slunce dlouhá léta byl bohužel již zesnulý herec Jiří Krytinář, se kterým jsme se znali přes 25 let a byli jsme přáteli. Byl u nás opravdu častým hostem.
Hodně se přátelím také s Dominikem Haškem, který Dvůr Králové dost často navštěvuje a bude hostem i květnové akce na atletickém stadionu.
Protože jsem podobně v kontaktu s celou řadou dalších osobností jak v hokeji, fotbalu, tak i z oblasti kultury, rozhodli jsme se ještě se slovenskými přáteli vytvořit československý projekt – sdružení osobností sportu a kultury pod heslem – „Co politici rozdělili, to přes sport a kulturu spojujeme“. A opravdu se nám to daří.
Povedlo se nám spojit opravdu zajímavé osobnosti a děláme projekty nejen v Čechách a na Slovensku, ale i po celé Evropě, a v plánu je například i cesta do Mexica s fotbalem a do Číny s hokejem. V prosinci se chystáme do Itálie, do Val di Fiemme, kde budeme proti Italům soutěžit ve sjezdu, kdy za italský tým pojede i Alberto Tomba a za náš tým Československého Lva Kateřina Neumannová a Ondra Bank.
Jak jste se vůbec ke kontaktům s takto zajímavými osobnostmi dostal?
To začalo v 90. letech, kdy jsem v Klicperově divadle v Hradci Králové chvilku chodil s jednou herečkou. Seznámil jsem se tak s Davidem Suchařípou – mým velkým bratrem a postupně se nabalovali další herci, zpěváci a sportovci a po tolika letech můžeme pořádat podobná setkání na sportovních stadionech 🙂
Jaké jsou cíle vašich aktivit?
Hlavním cílem je vždy pobavit účastníky akcí, pobavit sami sebe, setkat se, zasportovat si, popovídat, prostě si užít den.
A protože známé osobnosti táhnou, využíváme toho i pro charitativní aktivity, kdy se vždy část výtěžku akce věnuje na dobročinné účely – nejčastěji to bývá podpora lvů (jak jinak, když jsme „lev“) v různých zoologických zahradách. Jindy na děti a místní potřebné.
Většinou se draží dresy, kopačky, či jiné sportovní náčiní známých osobností. Kdo by nechtěl mít doma dres Dominika Haška nebo Jaromíra Jágra 🙂
Dostali jsme se k aktuální akci, která bude již v sobotu 28. května na stadionu ve Dvoře Králové. Jmenuje se „O pohár starosty města“. Prozraďte, co se tam chystá?
Chystá se především zábava pro diváky i zúčastněné. Hlavní aktivitou bude turnaj v malé kopané, kdy se systémem každý s každým utká celkem 8 týmů. Hrát se bude na dvou polovinách hřiště a v akci tak budou vždy 4 týmy. Protože jsem velkým patriotem Dvora Králové, chtěl jsem přivézt hodně opravdu zajímavých osobností, proto hned 2 mančafty budou složeny z osobností Československého Lva.
Další týmy sestaví město Dvůr Králové, kdy se zúčastní i starosta Jan Jarolím, firmy Rodos, Plachetka, Daros, z pražské Hanspaulky přijede Borussia Dortšpunt a tým Berušky Roberta Zemánka, který provozuje hotel v Jánských Lázních.
A na jaké osobnosti se můžeme těšit ve dvou lvích týmech?
Akci přijedou podpořit například Dominik Hašek, David Moravec, Leo a Radko Gudasové, Tomáš Vlasák, Lukáš Pešek, Kamil Střihavka, Pavel Nečas, Vašek Svoboda, Daniel Rous, Martin Písařík, Láďa Hampl, Julius Šimon, Vlado Kinder, Jaro Timko a president Českoslovensého lva Jan Ďurie a další. Moderovat to celé bude Václav Tittelbach a Eva Čížkovská. V průběhu odpoledne bude samozřejmě také autogramiáda všech osobností. Některé z osobností zůstane i přes noc v penzionu hotelu Central.
Jaký bude další program?
Na malém podiu vedle tribuny a občerstevní u Mičanů bude hrát Patrik Fox s Petrou Zámečníkovou a vycházející hvězda české muziky Paya May s Davidem Jakubcem ze Dvora Králové. Možná si zazpívá i Kamil Střihavka a Martin Písařík.
Bude nějaká charitativní akce i ve Dvoře Králové?
Určitě se chystáme na dražbu dresu legendy hokeje a nejlepšího brankáře světa Dominika Haška, na kterém nebude chybět ani jeho podpis a s výhercem se vyfotí.
Tentokrát lvy vynecháme a část výtěžku dražby předáme Královédvorské Arnice, která se stará o zdravotně postižené spoluobčany a seniory, a také Oční škole ve Dvoře Králové.
Dále půjde 5 Kč z každé prodané plechovky nápoje Smarty, který se bude na akci prodávat, do fondu na podporu mládežnického hokeje Českého hokejového svazu.
Jaké bude vstupné? Bude nějaká soutěž pro diváky?
Muži 50 Kč, ženy a děti od 10 let 30 Kč a děti do 10 let zdarma. Vstupenky se nakonec slosují a vylosovaní návštěvníci získají dres Radko Gudase s podpisem, karton Smarty drinků Dominika Haška a poukaz na konzumaci za 1000 Kč do restaurace „Baroque“ v Kuksu, nebo „ve dvoře“ ve Dvoře :-).
Jak je to s pořadatelskou službou včetně zajištění bezpečnosti? Tolik slavných osobností jistě může vyprovokovat k nemístné aktivitě i nějaké šílence a otravy, kteří se na podobných akcích objevují.
- Jsme si toho vědomi a proto jsme požádali mé bratry – členy motorkářského klubu Legion Veterans okolo Oskara Rouska a dalších královédvorských motorkářů. Věřím, že jejich přítomnost tyto tvory umravní 🙂
- Děkuji za rozhovor.
- Jan Holan