19.2.2021
„Poslední dobou je mi nějak těžko, buší mi srdce, nemůžu spát, máte na to něco?“ Zní stále častěji z úst zákazníků lékáren.
Tyto potíže jsou projevem úzkosti, kterou lidé nyní prožívají, a je na lékárníkovi, aby určil pravou příčinu potíží a doporučil vhodný postup k řešení problému.
Zaměstnanci Lékáren AGEL jsou dobře proškoleni na rozpoznání úzkosti, panických ataků a deprese pacientů. Více nám o tom řekla PharmDr. Helena Bačová, specialista odborného rozvoje Lékáren AGEL.
„Současná doba klade velké nároky na psychiku všech generací. Mladým lidem chybí sociální kontakt, pracující řeší chod domácnosti, domácí výuku a vlastní zaměstnání a senioři vlivem informací z médií, která neustále sledují, se bojí více než kdy jindy o své zdraví. To vše může způsobit nepříjemné pocity, které se prohloubí z úzkosti do panických ataků nebo dokonce deprese,“ říká Helena Bačová. „Většina pacientů mluví o tělesných potížích, nikoliv o své úzkosti – tu si často neuvědomují nebo nepřipouští. Proto je na lékárníkovi, aby se správně ptal a na základě odpovědí určil, zda situaci lze zvládnout přípravky z lékárny nebo je čas na doporučení návštěvy lékaře.“
Jaké pocity pacienti s úzkostí nejčastěji popisují?
Nejčastěji hovoří o poruchách spánku, bušení srdce, pocitu nevolnosti, někdy je to i bolest na hrudi či chvění rukou. Výjimkou nejsou trávicí potíže nebo návaly horka.
Je tedy nutné zjistit, zda se příznaky objevují ojediněle nebo dlouhodobě, zda se jedná o více příznaků nebo pouze o samostatný jeden projev, například nespavost.
Podle toho lékárník určí přípravky buď na jednotlivé symptomy, nebo vyhodnotí, že se jedná o úzkost.
Je možné to vždy vyřešit nákupem léků?
Lékárník může navrhnout samoléčbu volně prodejnými léčivými přípravky nebo bylinnými preparáty. Pokud se stav jeví jako závažnější problém, doporučí návštěvu specialisty a navrhne medikaci pro překlenutí doby do návštěvy lékaře. Lékař pak může po vyšetření pacienta předepsat přesně cílenou léčbu preparáty se silnější účinnou látkou vázanou na lékařský předpis.
Bylinky začínají být populárnější než chemické přípravky. Jaké jsou na úzkost nejvhodnější?
Bylinky lidé používali odedávna a jejich obliba se skutečně vrací. V lékárně najdete pestrou paletu přípravků od bylinných preparátů ve formě tablet, sirupů až po sypané čaje. Společně jistě vybereme něco vhodného pro konkrétního člověka a jeho potíž. Na úzkost a nespavost jsou účinné například výtažky z chmele, třezalky, meduňky, mučenky, levandule, kozlíku a jejich různé kombinace.
I když perorální podání je účinnější, je možné vyzkoušet také alternativní metody. Zajímavostí je inhalace levandulového oleje, kdy se pár kapek přidá do difuzéru nebo aromalampy. Při migrénách a pro celkové zklidnění lze před spánkem nakapat třeba i na polštář. Takto je možné zklidnit dokonce také naše domácí mazlíčky. Levandule pomáhá účinně odbourávat strach z cestování u pejsků.
Zmínila jste často zmiňovaný problém s nespavostí. Co radíte takovým pacientům?
Nespavost je velmi častým projevem úzkosti. Hlava je stále v bdělém stavu, a pokud vás trápí nějaké strachy, pak přemýšlením nad problémovou situací se spánku vzdalujeme. V takovém případě je třeba dodržovat režimová opatření.
Chodit spát v pravidelnou dobu, omezit spánek přes den, vstávat ve stejný čas. Pokud nemůžete usnout do 30 minut, raději opusťte lůžko, přečtěte si knihu nebo pusťte uklidňující hudbu, rozhodně nebrouzdejte na počítači nebo telefonu.
Místnost na spaní vyvětrejte a zatemněte.
To však nemusí vždy pomoci…
Ano, i na to jsme připraveni. V lékárně Vám pomohou vybrat vhodné přípravky, a to volně prodejné léky, doplňky stravy, čajové směsi či homeopatika podporující spánek. Především je však třeba s lékárníkem najít příčinu nespavosti. Ne vždy se jedná o úzkostný stav.
Probdělou noc mohou způsobovat také bolesti, změna denního režimu přechodem na směnný provoz nebo je to vedlejší účinek nových léků, které pacient užívá, prostě to může být komplexní problém. Podle příčiny pak lékárník navrhne správnou léčbu.
V případě, že odhalí problém ve stávající terapii aktuálně užívaných léků na předpis, což se někdy stává, může také ve spolupráci s lékařem navrhnout změnu medikace, ať už se jedná o změnu dávkovacího schématu nebo změnu léčivého preparátu.
Co když nespavost přetrvává? Člověk se obává navštívit lékárníka nebo lékaře a problém neřeší. Je to nebezpečné?
Kromě toho, že to je nepříjemné, protože pacient má pocit zemdlenosti a vyčerpání, tak je to skutečně také nebezpečné. Pokud pacient únavu či nespavost dlouhodobě neřeší, snižuje se obranyschopnost organismu proti různým infekcím.
Navíc se mohou se přidat další zdravotní potíže či prohloubit úzkostné až depresivní stavy, což je již nutné konzultovat s lékařem. Abychom takovým stavům předešli, platí dodržování zdravé životosprávy, dostatek přiměřeného pohybu, přísun tekutin a vitamínů nejlépe ve formě zdravé výživy.
Někdy sami na zmiňované problémy nestačíme a rozhodně není ostudou říci si o odbornou pomoc. Situaci tedy nepodceňujte a řešte ji včas.
Covid tiše a zákeřně ničí i psychiku. Lidé popsali svou nechtěnou "proměnu"
Příběhy několika lidí z různých míst Evropy, kterým se pandemie podepsala na životě zejména tím, že u nich buď vyvolala nebo prohloubila negativní duševní stav, představila v obsáhlém materiálu britská BBC.
Třicátnice Susan Kempová žijící nedaleko Stockholmu žila až do vypuknutí koronavirové nákazy aktivním společenským životem spojeným s navštěvováním knižních klubů s přáteli i společným stolováním v restauracích s partnerem a příbuznými.
Od dubna opustila svůj byt pouze pětkrát a začala pociťovat obrovský nárůst sociální úzkosti a obsedantně kompulzivního chování, tedy propadání vtíravým úzkostným myšlenkám založeným zejména na panické obavě z choroboplodných zárodků (germafobii).
Přečíst článek ›
„Bylo to, jako by mě ten mimořádný stres donutil projít bodem zlomu, kdy už jsem nebyla schopna zvládat to, co předtím,“ uvedla Kempová. Podle svých slov se začala bát nastoupit do veřejné dopravy, začala kontrolovat čistotu příborů i sklenic a před očima jí naskakovaly vidiny množících se koronavirových buněk.
„Hlavním příznakem je to, že propadám pláči. Intenzivně pociťuji, že umřu, a pak se z toho rozpláču. Je to takový výkřik, ze kterého vás bolí tělo i plíce,“ popisuje. S její úzkostí se navíc pojí i silný pocit zklamání z toho, že se jí tyto stavy vracejí, a obava, že potrvá roky, než se vrátí k normálnímu prožívání běžného života.
Přečíst článek ›
Zkušenost Susan Kempové potvrzuje, že pandemie u některých lidí vyvolala nebo prohloubila vážné problémy v oblasti duševního zdraví. A psychologové se podle BBC stále více obávají toho, že tyto problémy přetrvají i dlouho poté, co sama nákaza vymizí.
Steven Taylor, profesor psychiatrie na Univerzitě Britské Kolumbie a autor knihy o psychologii pandemie, prohlásil, že existuje určitá menšina lidí (asi 10 až 15 procent), jejichž život již se bohužel „do normálu nevrátí“, a to kvůli dopadům pandemie na jejich duševní pohodu.
Také v Británii varovala skupina předních zdravotnických odborníků v British Medical Journal před tím, že „dopad pandemie na duševní zdraví bude pravděpodobně mnohem dlouhodobější než dopad na zdraví fyzické“.
Poučení z historie
Jedním z důvodů, proč se psychologové možného dlouhodobého dopadu obávají, jsou dosavadní zkušenosti z předchozích pandemií nebo mimořádných událostí celonárodního dosahu.
Například globální propuknutí nákazy SARS v roce 2003 bylo spojeno s třicetiprocentním nárůstem sebevražd u lidí starších než 65 let. Také finanční problémy a ztráta pracovních míst při mezinárodní hospodářské krizi, která začala v roce 2007, se pojily s dlouhodobým zhoršením duševního zdraví.
Negativní psychologický dopad mohou mít i obranné strategie proti šíření infekce, jako je karanténa. Dlouhodobější izolace lidí může vyvolat například posttraumatické stresové příznaky, depresi a nespavost.
Přečíst článek ›
„Historicky mají katastrofy na duševní zdraví lidí horší dopad, než na zdraví fyzické. Po psychické stránce zasahují větší počet lidí a duševní následky odeznívají mnohem později než fyzické.
Budeme-li tedy brát dějiny jako určitého předpovídatele, můžeme očekávat, že až zmizí hlavní ohnisko infekce, potáhne se za ním ještě dlouhý ocas problémů spojených s psychikou,“ vysvětlil BBC Joshua C.
Morganstein, zástupce ředitele v Centru pro studium traumatického stresu v Marylandu v USA.
Jedním z klíčových výzkumů, na něž v této souvislosti poukázal, byla pětadvacetiletá retrospektiva dopadu havárie jaderné elektrárny v Černobylu v roce 1986.
Vědci zjistili, že ještě o dvacet let později zažívali dotazovaní účastníci studie zvýšenou měrou deprese a posttraumatické poruchy.
Závěr výzkumu zněl, že účinky na duševní zdraví byly nejvýznamnějším dopadem katastrofy, byť za sebou nechala i řadu mrtvých a velmi vážně poškozenou ekonomiku regionu.
Dlouhodobé duševní problémy přetrvávaly podle jiného výzkumu také u lidí, kteří přišli o domov při řádění hurikánu Katrina, jenž se v roce 2005 přehnal přes New Orleans.
Ještě pět let po této katastrofě se řada lidí potýkala s posttraumatickým syndromem a psychickými potížemi, které byly zvlášť těžké u těch, kdo už před hurikánem trpěli špatnými duševními stavy nebo patřili k nízkopříjmovým skupinám.
Dopad Covidu? Úzkostné poruchy
A jaké dlouhodobé problémy nejspíše vyvolá pandemie covid-19? Podle psychologů je nejpravděpodobnějším kandidátem obsedantně-kompulzivní porucha, tedy úzkostná porucha provázená vtíravými myšlenkami, jež člověka ponoukají k určitému druhu konání. Typický je třeba strach ze špíny a nutkavá potřeba věci kolem sebe neustále omývat a dezinfikovat.
Podle psychiatra Taylora vzniká tato porucha interakcí mezi geny a vnějšími faktory prostředí, proto se dá očekávat, že současná situace ji zhorší.
„U lidí s genetickou predispozicí k některým formám této poruchy, například právě k posedlosti znečištěním a obsedantnímu umývání všeho kolem, je pravděpodobné, že stres vyvolaný covidem tuto poruchu vyvolá nebo zhorší.
Někteří z nich se mohou stát i chronickými germafoby, pokud se nezačnou včas odpovídajícím způsobem léčit,“ uvedl Taylor.
Přečíst článek ›
Dalším problémem, na nějž je potřeba dávat pozor, je obecně úzkost jako taková, vysvětluje psychoterapeutka Yuko Nippodaová, mluvčí britské rady pro psychoterapii.
„Mnoho lidí v moderní společnosti trpí úzkostí, ale kvůli této nemoci se může jejich stav ještě zhoršit. I když pandemie skončí, mohou někteří lidé dál trpět úzkostlivými stavy třeba kvůli hrozbě, že se objeví nový virový kmen,“ uvedla psychoterapeutka.
Dalším velkým problém je podle ní chronická osamělost způsobená sociální izolací a také nedostatkem podnětů, jež dávají životu smysl.
Někteří lidé se nedobrovolně dostali do sociální izolace a s některými vzdálenějšími příbuznými a známými ztratili kontakt. Znovu navázat zpřetrhané společenské sítě může být pro ně obtížné.
Jiní lidé se zase z vnějšího světa záměrně stáhli, aby získali větší „pocit bezpečí“, což může vést v budoucnosti k tomu, že se budou většího sociálního kontaktu stranit.
Přečíst článek ›
„Zažívají-li lidé ve vnějším světě stres, mohou se od něj odříznout, ale jakmile to prodělají, může být pro ně náročné do tohoto světa znovu vyjít a stýkat se s ostatními,“ konstatuje Nippodaová.
Vyšší daň v podobě dlouhodobých duševních problémů si může stres spojený s infekcí covid-19 vybrat dále u lidí, kteří už dříve prožili nějakou bolestnou životní zkušenost. „Mohl by vědomě i nevědomě vyvolat vzpomínky na toto trauma. Následků se v takovém případě můžete zbavovat dlouhou dobu, protože se otevřela stará duševní rána,“ vysvětlila psychoterapeutka.
Na duševním stavu se mohou podepsat také finanční problémy, protože řada lidí přišla v souvislosti s nákazou o svůj příjem, což může dlouhodobě ovlivnit jejich životní standard.
Tyto faktory spojují mnohé studie, jež vznikly ještě před pandemií, s prohlubujícím se stresem, s depresí a se sebevražednými myšlenkami.
Nedávná volební data z USA udávala, že více než polovina lidí, kteří přišli během pandemie o práci nebo o část příjmů, pocítila negativní dopad i na duševní zdraví, což se silněji týkalo lidí s nízkými platy.
Nebývalý rozsah a charakter koronavirové krize navíc ve srovnání s předchozími finančními krizemi znejišťuje lidi ještě více, zdůrazňují psychologové. Dokud totiž nebudou lidé globálně proočkováni, panuje velká nejistota ohledně toho, kdy či dokonce zda vůbec se některá nejzasaženější odvětví jako cestovní ruch a zábavní průmysl opět zotaví.
„Žijeme momentálně v nejisté době, někteří lidé se bojí další nejistoty a neznáma a tento strach se může prohloubit,“ říká Nippodaová.
Naděje existuje
Je otázka, kolik z těchto varovných předpovědí se naplní. Různé orgány na celém světě se každopádně snaží daný problém řešit.
Světová zdravotnická organizace zveřejnila začátkem letošního roku doporučení týkající se ochrany duševního zdraví a podobné pokyny vydaly i ministerstva zdravotnictví a státní zdravotnické instituce v řadě zemí.
Americká psychologická asociace zveřejnila svou zprávu o dlouhodobých dopadech pandemie na lidský stres tento měsíc, současně v ní uvedla doporučované kroky, jak se mohou lidé s tímto obdobím nejistoty lépe vyrovnat.
Přečíst článek ›
Vědci také shromažďují empirická data, která by jim měla poskytnout lepší přehled o dlouhodobých vedlejších dopadech této výjimečné krize na duševní zdraví, a tedy i o tom, jak je zvládnout. Tyto projekty by pak měly sloužit jak zdravotnickým institucím, tak vládám.
Psychiatři také opakovaně upozorňují, že i nyní existují některé pozitivní vyhlídky. Pandemie podle Taylora například ukázala, že v širší populaci existuje vůči stresu vysoká odolnost a že se lidé dokážou po katastrofické události znovu „odrazit ode dna“.
Například v čínském Wu-Chanu, kde globální nákaza začala a kde panovala po 76 dní přísná karanténa spojená s hromadným nuceným testováním, uspořádali lidé v srpnu obrovský hudební festival ve vodním parku. Bok po boku zde slavily tisíce lidí, bez masek a s nulovými rozestupy. Velké koncerty se po potlačení komunitního přenášení viru vrátily také na Nový Zéland.
Přečíst článek ›
„K těmto událostem došlo navzdory fatalistické náladě z počátku roku 2020, kdy mnoho lidí pochybovalo o tom, že se život do normálu vůbec někdy vrátí, a někteří propadali pochmurným vizím o postpandemickém světě,“ uvedl Taylor a dodal, že věří, že podobné události se po odeznění pandemie uskuteční i jinde ve světě.
Podle psychoterapeutky Nippodaové se u některých lidí projevila pandemie na duševním zdraví i „pozoruhodně pozitivním dopadem“. Pomohla například zastavit panické záchvaty u těch, kteří se ve vnějším světě cítili hodně stresováni. Bylo tomu tak proto, že s možností trávit více času doma získali větší pocit bezpečí a svobody.
Vynucený domácí pobyt povzbudil také některé lidi k tomu, aby si do budoucna lépe vyvážili čas pro práci a pro svůj soukromý život a zvolili „vlastní životní tempo“. Jiní zase využili tuto dobu k tomu, aby si svůj domov nově uspořádali, což se pozitivně odrazilo na jejich mysli.
„Téměř jakoby si uklidili i zmatky v hlavě,“ popisuje psychoterapeutka.
Někteří to budou mít těžké
Pro lidi jako germafobka Susan Kempová ve Stockholmu však zní tyto zkušenosti stále jen jako nedosažitelný sen.
„Vím, že je potřeba najít určitou vyváženost mezi tím, aby člověk byl na jedné straně opatrný, a na druhé se z něj nestal úplný poustevník,“ říká. „Ale mně to nejde. Nemůžu prostě překonat svůj strach.
V dnešní době je velmi těžké určit, kdy je iracionální a kdy k němu mám důvod.“
„Vyrovnat se s něčím takovým je velmi obtížné,“ potvrzuje Američanka Lindsey Higginsová, rovněž trpící obsedantně-kompulzivní poruchou. Dodává, že si není jistá zlepšením ani poté, co se očkuje.
„Distribuce vakcín nějakou dobu trvá a ještě déle potrvá přesvědčit lidi, aby očkovat opravdu nechali. Upřímně řečeno, nejsem si jistá, jestli se ještě někdy budu cítit bezpečně.“
Jak zkrotit úzkost
Health & Fitness
Emma Strenner10. 10. 2020
S úzkostmi se celosvětově potýká stále více lidí. U příležitosti Mezinárodního dne duševního zdraví se Vogue ptá odborníků, jak rozpoznat varovné signály a zvládnout příznaky.
Foto: Time & Life Pictures/Getty Images
Institute for Health Metrics and Evaluation předloni uvedl, že 284 milionů lidí na celém světě trpí některou z forem úzkosti. Patří mezi ně panická porucha, obsedantně kompulzivní porucha, generalizovaná úzkostná porucha a sociální úzkostná porucha. Podle Anxiety and Depression Association of America trpí jen v USA úzkostmi 18 % populace a z nich se pouze 36,9 % léčí.
„Zhruba řečeno jde o úzkostnou poruchu tehdy, když je člověk natolik úzkostný, že mu to brání vykonávat běžné činnosti, nebo jsou pro něj extrémně náročné,“ říká Dr. David Carbonell, psychiatr a autor bestselleru The Worry Trick.
Projevuje se to v různých formách, které mohou hluboce ovlivnit každodenní kvalitu života. Může to obnášet třeba nemožnost řídit auto, vyhýbání se cestování nebo také větším skupinám lidí.
V podstatě to znamená, že běžné činnosti člověku způsobí stres a utrpení.
„Úzkost je velmi podobná strachu, ale směřuje do budoucnosti,“ vysvětluje Dr. Ellen Hendriksen, autorka knihy How to Be Yourself: Quiet Your Inner Critic and Rise Above Social Anxiety.
Klíčové faktory, které přispívají k úzkostem, zůstávají stejné jako před desítkami let: obtížné vztahy, nezaměstnanost, osamělost, vystavení traumatu, konflikt. Digitální doba nicméně přidala nový problém.
Být 24 hodin denně online znamená nejen neustálý příliv zpráv (dobrých, špatných i katastrofických), ale také nás vystavuje nebezpečí hackingu dat, trollingu či selhání operačních systémů, možnosti jsou nekonečné.
S digitální revolucí přichází snížená potřeba osobní interakce a s tím, jak bují sociální sítě, se štěstí stále více měří podle počtu followers nebo lajků.
Vývoj technologií tento problém stále zhoršuje, protože znamená, že již nemusíme vycházet z domova, abychom obstarali své každodenní potřeby. A tomu, co vnímáme jako ohrožující, se můžeme pohodlně vyhnout. Proč něčemu či někomu čelit tváří v tvář nebo třeba telefonovat, když stačí textová zpráva?
Existuje mnoho faktorů, které mohou přispět k úzkostem. Jedním z nich je genetika. Úzkostné predispozice můžete zdědit, ale velké životní změny se mohou stát jejich katalyzátorem.
Ať už je to ukončení školní docházky, první zaměstnání, změna zaměstnání, stěhování, rozchod, nový člen rodiny nebo jakákoli jiná nejistota, která přichází se změnou okolností. Právě v takových klíčových životních situacích se často rozvine úzkost i u těch, kteří jí předtím netrpěli.
„Převážně je to dispozice uložená hluboko v genech,“ vysvětluje Ellen Hendriksen, „ale spouštěčem bývá nějaká, obvykle významná životní událost, která sebou nese hodně nejistoty.“
David Carbonell souhlasí: „V některých rodinách lze genetické predispozice sledovat výrazněji než v jiných. Pevně věřím, že lidé se prostě narodili s určitou mírou pravděpodobnosti rozvoje úzkostné poruchy. Navíc riziko stoupá v určitém období, u panických poruch je to někde mezi 18 a 30 lety. V období velkých změn, kdy přichází dospělost a nezávislost.“
„Lze dosáhnout zmírnění, léčení je problematické slovo, protože to není nemoc,“ vysvětluje David Carbonell. „Některé extrémnější úzkosti mohou vést až k závislosti na léčbě. Pak se úzkost může změnit až v posedlost tím, jestli léčba skutečně funguje. Dalším aspektem je, že úzkost k životu jinak patří, jen poněkud přebujela.“
„Některé úzkosti jsou adaptivní a pro život nezbytné,” doplňuje Ellen Hendriksen. „Udržují nás v bezpečí, brání nám v tom, abychom se hnali do nebezpečných situací. Nutí nás se zastavit a přemýšlet. Je to náš detektor kouře, který potřebujeme funkční.“
Úzkost je vágní pojem, takže dobrá strategie je zaměřit své myšlenky ve formě otázky. „V různých situacích, které jsou pro vás náročné, se sami sebe ptejte, co přesně vaši úzkost způsobuje. Pak bude snazší se s ní vyrovnat,“ vysvětluje Ellen Hendriksen.
Jak postupovat?
- Upřesněte, čeho se přesně bojíte (Co když mě šéf vyhodí?).
- Změňte otázku v prohlášení (Šéf mě dnes nevyhodí!).
- Ptejte se, zda se to stalo již dříve (Už mě šéf někdy vyhodil?).
- Jaká je pravděpodobnost, že to nastane (Nízká.).
- A protože úzkost často pramení z nejistoty, připravte si plán pro případ, že by obávaná situace nastala. Plán úzkost zmírní.
Jádrem úspěšného zvládání a/nebo profesionální léčby úzkosti je expozice, tedy vystavení se ohrožující situaci, která způsobuje stres a úzkost. „Je důležité, abyste postupovali krok za krokem.
Nemělo by se to odehrát vzdorujícím a bojovným způsobem, protože to by jen vyvolalo další stres,“ říká David Carbonell.
„Expoziční léčba není o boji s úzkostí, nýbrž o tom, že je třeba zůstat v dané situaci dost dlouho na to, abyste si na ni mohli zvyknout a uvědomit si, že není nepříjemná. Je to o tom, že vydržíte a budete moci pozorovat, jak úzkost nakonec ustupuje.“
„Pokaždé, když se člověk něčemu vyhne, utvrdí se v tom, že je to ohrožující. Postupné vystavení se stresující situaci může naopak pocit ohrožení pomalu utlumovat,“ dodává.
Účinky meditace na duševní zdraví jsou opakovaně prokázané. Výzkumníci z Johns Hopkins University v Baltimoru zkoumali 47 studií, které se zabývaly využitím meditace k řešení symptomů úzkosti. A ukázalo se, že její přínos k tišení projevů je značný.
„Dechové techniky také fungují,“ podotýká David Carbonell, „protože lidé s úzkostnými poruchami mají tendenci špatně dýchat. Stažený hrudník pak způsobí spoustu dalších příznaků, takže rytmické dechové cvičení může hodně pomoci.“
Dostatečný spánek udrží nadledviny pod kontrolou, což znamená méně stresového hormonu kortizolu v těle. Pokud jste k úzkosti náchylní, budete díky dobrému spánku klidnější a také odolnější vůči možným spouštěčům úzkosti.
„Cvičení je v případě úzkostných poruch více než prospěšné,“ míní Carbonell. „Spousta lidí s úzkostnými poruchami se může cvičení obávat, protože při něm stoupá tepová frekvence a zrychluje se dech. Je to jen otázka vhodné intenzity. Nejvhodnější je cvičit tři až pětkrát v týdnu, 30 až 40 minut. Jen je důležité nevnímat cvičení jako trest nebo další stres, ale spíše jako pomocníka.“
Agorafobie
Agorafobie (chorobný strach z otevřeného prostoru, prostranství nebo davu) se řadí k velmi častým fobiím a postihuje zhruba dvakrát častěji ženy než muže. Patří mezi úzkostnou poruchu, která často navazuje na panickou patuchu.
Projevuje se nadměrným strachem ze situací, kde není možné ani rychlé vzdálení ani pomoc. To vede později k vyhýbání se takovýmto situacím, což jedince samozřejmě výrazně omezuje. Postižený má obavy, že by za jistých okolností mohl zkolabovat, ztrapnit se, dostat infarkt atd. Potíže se objevují nejčastěji mezi 20.
a 30. rokem života, ale stejně tak se mohou objevit v kterémkoli věku. Přesné příčiny vzniku agorafobie nejsou známy. Svoji významnou roli hrají genetické dispozice. S velkou pravděpodobností se nedědí přímo panická porucha, ale dispozice s jakou úzkostí reagujeme na zátěž.
Odolnost osobnosti vůči vnějším vlivům je vrozená pouze z části. Svoji roli hrají také vrozené temperamentové vlastnosti.
Začátek je v rodině
Pocit bezpečí je to nejcennější co mohou rodiče svému dítěti dát. V případě, že se dítěti tento povit nedostává, stává se v dospělosti nejisté ve vztahu k ostatním lidem.
S rozvojem úzkosti v dospělosti souvisí ve většině případů ztráta důležité osoby v dětství, nedostatečná péče, týrání dítěte, nebo naopak jeho nadměrné rozmazlování. Svoji zásadní roli hraje výchova.
Pokud je výchova příliš perfekcionistická, dítě se nadměrně kritizuje nebo se o ně až přehnaně a úzkostlivě pečuje může dojít následně k přecitlivělosti a k různým tělesným příznakům.
Stres
Stres je významnou okolností, která také ovlivňuje vznik agorafobie. Jedinci žijící ve stresujících podmínkách, jsou k úzkosti více náchylnější. Se stresem také velmi často souvisí rodinné problémy, potíže v zaměstnání nebo při studiu.
V rodině to bývají zejména konflikty jak mezi partnery tak i mezi rodiči a dětmi. To se může projevovat hádkami nebo také tíživým mlčením. Na pracovní půdě se může jednat o nadměrné pracovní tempo, nedostatek odpočinku nebo o konfliktní situace.
První záchvat paniky se objeví zpravidla v době zvýšeného tělesného nebo fyzického stresu.
Stresová reakce
Samotný stres vede ke vzniku stresové reakce. To však ještě nemusí signalizovat rozvoj úzkosti, ale úzkost vzniká jako následek.
Stresová reakce je fyziologická a psychologická reakce organismu jak na vnější, tak na vnitřní události. Organismus se dostává do pohotovostního stavu a je připraven buďto na útěk nebo rezignaci.
Od toho se odvíjí stavy útlumu a rezignace. Stresová reakce má v podstatě tyto funkce:
- upozorňuje na nebezpečí
- mobilizuje rezervy organismu
- udržuje tělo v pohotovostním stavu dokud nebezpečí nepomine
Fyzická onemocnění
Úzkost má také spojitost s tělesným onemocněním, což se projevuje především u starších jedinců. Úzkost má blízko k ischemické poruše srdeční, vysokému krevnímu tlaku, mozkové příhodě, revmatismu, poruše štítné žlázy atd. Také může souviset s bouřlivými hormonálními změnami po porodu nebo v klimakteriu.
Léky a alkohol
Úzkost se rozvíjí také při užívání některých léků (antihistaminik, hormonu prednisonu, atd.).Velice často se s úzkostí setkáváme u nadměrné konzumace alkoholu nebo u drogově závislých.
Panická porucha
Úzkost a strach je naprosto normální a tyto emoce prožívá každý člověk. Bylo dokonce zjištěno, že jedinec nepodá dobrý výkon, pokud je úzkostný příliš nebo vůbec, ale při mírné úzkosti je výkon daleko lepší.
Je tomu zřejmě proto, že vzrušení vyostřuje smysly, mobilizuje síly a pomáhá organismu ubránit se. Jestliže však přeroste určitou míru, zasahuje do našeho života velmi negativně. Úzkost může přirozeně plynout nebo se objevit v záchvatech.
U fobie se objevuje strach z konkrétních situací, kterých se lidé obvykle nebojí.
Kdo trpí panickou poruchou?
Nejčastěji se objevuje mezi 23. a 29. rokem, ale může se objevit takřka kdykoli. Panickou poruchou trpí 1 -2 % populace. Někdy v průběhu života zažije panický záchvat až 80% lidí. Panická porucha se objevuje dvakrát častěji u žen než u mužů. Lidé trpící panickou poruchou vyhledávají nejprve pomoc na interně, kardiologii nebo neurologii. Výsledky však bývají negativní.
Kdy se rozvíjí panika?
Lidé trpící panickými záchvaty mají pravděpodobně strach z probíhajících tělesných pocitů, které jsou součást odpovědi na stres. Obava z tělesných příznaků pak následně způsobuje paniku. V současnosti se v našich podmínkách ocitáme ve skutečném fyzickém nebezpečí pouze zřídka.
V každodenních podmínkách se můžeme nacházet v chronickém stresu a důsledkem tohoto stresu se zvyšuje produkce adrenalinu a dalších chemických látek. Tyto tělesné změny se projeví pokud prožíváme dlouhodobě nějakou negativní situaci, máme stres v práci nebo partnerský nesoulad.
I když jednotlivé události v průběhu chronického stresu nemusíme ani vnímat jako důležité, může právě při dlouhodobém působení vzniknout řada potíží. Zvýšený adrenalin může v těle setrvat i po tom co, stresová situace odezní.
Panika se při panické poruše spouští bez vnějšího ohrožení, a proto lidé, kteří panikou trpí obracejí svou pozornost sami na sebe.
Ztráta sebekontroly
Lidé trpící panikou se obávají, že nad sebou ztratí sebekontrolu. Domnívají se, že budou zcela neschopni pohybu a nebudou vědět co dělají.
Také si nejsou zcela jisti čeho se vlastně bojí, ale mají nesnesitelný pocit, že udělají něco nevhodného. V průběhu úzkosti se celé tělo připravuje k akci a prožívá velkou touhu utéct.
Někteří lidé s panickou poruchou mají strach ze závažné duševní choroby, jako je např. schizofrenie.
Léčba panické porucha a agorafobie
Tyto úzkostné poruchy lze celkem úspěšně léčit. Terapeutické možnosti jsou v podstatě dvě:
- léčba pomocí antidepresivy
- psychoterapie
Antidepresiva
Téměř polovina jedinců, kteří jsou postiženi panickými záchvaty se po léčení antidepresivy výrazně zlepší nebo dosáhnou úplného vymizení všech příznaků, které měli.
Antidepresiva napomáhají k udržování rovnováhy na těch neuronech v mozku, kde je u panické poruchy nedostatek serotoninu. Účinek léčby se objeví za 3 – 6 týdnů po podávání léků.
Jedná se o léky, u kterých se nemusíme obávat závislosti.
Psychoterapeutická léčba
Pomocí psychoterapie může pacient lépe poznat co se s ním děje a co ho trápí. Postižený se učí trénovat dovednosti, které mu mohou do budoucna pomoci nalézt souvislosti, které s rozvojem poruchy souvisí. Psychoterapie při své léčbě používá celou řadu přístupů.
Vhodná je také skupinová terapie, při níž je možné uvědomit si vztah k ostatním lidem, ujasnit si svoje postavení a také formy chování, které vedou ke stresu. Tato terapie probíhá ve skupině 8 – 12 osob a jednotlivá sezení trvají 1,5 – 2 hodiny. Cílem terapie je poznat souvislosti mezi chováním jedince a jeho problémy.
Podstatou úzkosti je nepochopení vztahů, které člověk má, a proto je důležité změnit postoje a chování k ostatním lidem.
Pomoc blízkých
Panická porucha i agorafobie mohou způsobit, že se postižený cítí izolovaný, vyčerpaný a bezmocný. Z těchto důvodů je pomoc rodiny a nejbližších osob nezbytná. Pro pochopení potíží je však důležité, aby se okolí seznámilo s tím, co to agorafobie je a jak působí. Jinak nebudou moci plně porozumět tomu, co se při záchvatech odehrává. Je důležité aby:
- nebyl hledán viník v podobě partnera, výchovy, chování partnera atd., (mějte na paměti, že agorafobie není ani problémem lenosti a zbabělosti),
- rodina podpořila rozhodnutí postiženého vyhledat odborníka a podpořila také jeho pravidelnou léčbu,
- nabyly podceňovány suicidiálním výhružky (sebevražedné),
- zdravotní stav nebyl zlehčován,
- byl chválen každý léčebný pokrok,
- se nezapomínalo na citovou podporu postiženého.
Spouštěče úzkosti
Záchvat úzkosti může být spuštěn celou řadou podnětů. Podněty mohou být jak vnější, tak i vnitřní.
- Vnější (např.v metru, ve vlaku, na mostě, většinou se jedná o situace, kdy jsme již úzkost zažili popř. o nové situace, kdy v případě záchvatu není pomoc dostupná).
- Vnitřní – jedná se o tělesné pocity, myšlenky, představy.
Pokud jsou tyto vnější nebo vnitřní podněty vnímány jako hrozba, vzniká stav, který je plný napjatého očekávání nebo obav. Tento stav doprovází celou řadu tělesných změn, které patří k běžné stresové reakci organismu. V některých případech předchází některým záchvatům paniky delší období zvýšeného napětí a stresu.
Ten má většinou souvislost s partnerskými, sexuálními nebo pracovními problémy. Úzkost se také může objevit náhle a žádné dlouhodobé napětí této situaci nemusí předcházet. V situacích, kdy předchází zvýšené napětí, bývají spouštěčem panického záchvatu tělesné nebo psychické pocity, které mají souvislost s touto úzkostí.
Záchvat může být také vyprovokován náhlou událostí, která s dlouhodobým stresem nemá nic společného. U panických záchvatů, které napětí nepředchází, bývají nepříjemné tělesné pocity vyvolány náhlým emočním stavem (hněv, rozčílení) nebo zcela nevinnou tělesnou událostí (náhlá změna polohy, tělesné cvičení atd.). Mezi záchvaty vzniká zpravidla dlouhodobá úzkost z očekávání.
Jsou to vlastně obavy z toho, že se objeví další záchvat. Tato úzkost z očekávání je velice silným stresorem, který sám o sobě vyvolává stresovou reakci.
Úzkostné chování
Jestliže chceme překonat potíže s agorafobií, musíme změnit vzorce chování, které jsou motivovány strachem. Jedná se především o různé typy vyhýbavého a unikavého chování. Např. vyhýbání se cestování různými dopravními prostředky, vzdálení se od domova, atd.
Jakýkoli druh vyhýbavého nebo únikového chování oslabuje naše sebevědomí a pocit, že situaci máme pod kontrolou. Vyhýbání a útěk jsou účinné způsoby, jak lze krátkodobě snížit úzkost.
Abychom překonali svoji agorafobii, je nezbytné začít si uvědomovat své obvyklé chování v situacích kdy máme strach a také začít odolávat nutkání se jim vyhnout.
Reakce těla na úzkost
Velká část jedinců, kteří trpí panickou poruchou nebo agorafobií mají při pocitu úzkosti a ohrožení celou řadu tělesných pocitů jakými jsou např.: bušení srdce, zrychlený dech, mravenčení v končetinách, pocit závratě, atd.).Také se mohou objevit méně obvyklé příznaky jako bolesti v podbřišku a hučení v uších.
Není vzácností, že při panickém záchvatu zareagujeme naprostou apatií. Většinou ani nevykonáváme žádný významnější pohyb, aby mohly svaly zvýšený příjem kyslíku spotřebovat.
Za situace, kdy zrychleně dýcháme a přitom nevykonáváme tělesnou námahu, máme v krvi vyšší nasycení kyslíkem a nižší kysličníkem uhličitým, než tělo potřebuje a tak mozek vydává pokyn k mělčímu dýchání. To nás může vyděsit a máme pocit, že nemůžeme popadnout dech a tak začneme dýchat silou vůle co nejvíce to jde.
Snažíme se prohloubit dýchání, zrychlit dále tempo dechu. Tím však přijímáme stále více kyslíku a vydýcháváme nadměrně kysličníku uhličitého, takže mozek znovu řídí automatické pohyby dechového svalstva tak, aby nerovnováhu vyrovnal. Jelikož se jedná o neobvyklé pocity, můžeme se jich začít bát.
Někteří lidé se bojí, že nad sebou ztratí kontrolu. Nejvhodnější je na chvíli zastavit dech a pak dýchat velmi pomalu (6 -8 dechů za minutu). To vede ke zklidnění všech tělesných reakcí a obnově rovnováhy kyslíku a kysličníku uhličitého v krvi.
Co souvisí s rozvojem poruchy
Jak panická porucha tak i agorafobie se většinou rozvíjí v období života, kdy je člověk vystaven většímu stresu. Pokud se následně postižený naučí panickým záchvatům v agorafobickému vyhýbavému chování, porucha se může udržovat již sama, bez vlivů z vnějšku.
Někdy si postižený stresovou situaci uvědomuje, ale nedokáže se jí vzdát (např. milenecký poměr, dlouhodobé přepracování ve výhodném zaměstnání). Jindy si dotyčný konflikt neuvědomuje, protože probíhá uvnitř, v základních postojích k životu nebo v povahových rysech.
Jak překonat panické záchvaty?
Každý jedinec i ten, který úzkost neprožívá, mívá občas úzkostné myšlenky. Obvykle se však snaží situaci příliš nerozebírat. Naproti tomu člověk prožívající má negativní myšlenky vždycky, když se ocitne v situaci, které se obává. Neumí myslet na nic jiného a těmto myšlenkám naprosto podléhá. Odborníci radí, že v případě zpochybnění úzkostných myšlenek je potřeba:
- identifikovat – zjistit myšlenky, které mění emoce
- propojit – uvědomit si souvislost mezi myšlenkami a emocemi
- testovat – zkoumat pravdivost automatických myšlenek
- rozumně odpovědět – hledat realistické myšlenky
- vyhodnotit jak dále pokračovat