Za jednatřicet let soužití s lupénkou poznal desítky nemocničních pokojů, intimní karamboly, neatraktivní zaměstnání a nakonec zhroucení. Ačkoli nemoc pokrývala až 90 procent jeho kůže, dnes díky biologické léčbě neví, že nějakou lupénku měl.
Jednačtyřicetiletý muž, který se představil jako Jirka z Rábí, je dnes docela v pohodě. Neřekli byste, že trpí nemocí, která mu řádně zkomplikovala život a na tři desetiletí mu z něj udělala téměř peklo. Kdo tuto chorobu zná, dobře ví, že dokáže potrápit. Řadu let proti ní byla medicína skoro bezmocná. Až takzvaná biologická léčba přinesla změnu.
„Lupénka se u mě začala objevovat, když mi bylo deset let,“ vypráví Jirka. Tehdejší léčba podle jeho slov představovala hlavně mastičky, které se na postižená místa nanášely.
Šupinatá kůže sice byla promaštěná, ale nemoc byla vidět stále. Pak přišly pobyty v nemocnici. „Vyzkoušeli na mně snad všechno. Prožil jsem si desítky hospitalizací.
Nemoc se přesto rozšířila na 80 až 90 procent těla,“ pokračuje.
Před několika lety mu profesorka Petra Cetkovská na Dermatovenerologické klinice Fakultní nemocnice Plzeň poprvé předepsala cílenou biologickou léčbu. „Byl to zlom. Po několika týdnech úplně čistá kůže, najednou ohromné prohloubení kvality života. Získal jsem sebevědomí a normální náhled na život. Začal jsem se cítit jako normální člověk.“
Léky působící na imunitu
Jirka z Rábí se tedy po nasazení biologické léčby zcela zbavil lupénkových ložisek, která měl na celém těle. Není sám, podobných pacientů jsou již desítky. Vyléčen však není.
„V současnosti je biologická léčba lupénky nutná doživotně. Biologická léčba je zpravidla velmi účinná, u některých nemocných se dosahuje úplného vyčištění kůže, které přetrvá, pokud léčba pokračuje.
V praxi to znamená infúze či injekce v různých intervalech, třeba co 14 dní. Jsou ale pacienti, u kterých je tato léčba neúspěšná. Jejich počet nepřesáhl 15 procent a díky přípravě stále lepších přípravků se toto číslo snižuje.
Také je nutné zdůraznit, že lupénka má genetický základ a je zatím stále nevyléčitelná. Dá se různými metodami – mazáním, fototerapií, celkovými léky a nyní i biologicky – utlumit, vyhojit, ale nikdy ne vyléčit.
Po vysazení či ukončení léčby nemocný opět lupénkou trpí v původním rozsahu,“ říká docent Karel Ettler z Kliniky nemocí kožních a pohlavních Fakultní nemocnice v Hradci Králové.
Dočtěte si článek v digitálním vydání LN.
Ve středeční příloze Medicína a věda si dále přečtěte:
- Stres jako spouštěč onemocnění
- Při lupénce vynechte alkohol a tučná jídla
- Nový podezřelý ze vzniku autismu
Cílená léčba dokáže velmi spolehlivě zaútočit na nádor – Biologická léčba
Rakovina se stává civilizačním problémem. Začíná totiž postihovat značný počet lidí na planetě. I u rakoviny je slibnou léčbou budoucnosti cílená léčba.
Cílená léčba si může za cíl vybrat i nádor
Cílená léčba je velmi účinná nejen proti tzv. autoimunitním chorobám, kdy se zaměřuje na ty imunitní buňky vlastního těla, které se obrátily proti svému majiteli.
Nově se počítá s jejím použitím i v boji s rakovinou. Jak je totiž známo, dokáže se zaměřit jen na určité, „zlobivé“ buňky. Tentokrát například na ty nádorové. Přitom cílená léčba šetří normální, zdravé buňky.
Nemá proto nežádoucí účinky jako klasická léčba.
Cílená léčba nejen přesněji zaútočí na nádor, ale ušetří zdravou tkáň Klasická protinádorová léčba, jako je chemoterapie nebo ozařování, totiž nerozlišuje mezi nádorovými buňkami a těmi zdravými.
Jinak řečeno může při chemoterapii nebo ozařování dojít k poškození buněk, což způsobí nežádoucí účinky. Při chemoterapii se nejrychleji poškozují buňky, které se nejrychleji obměňují. Např.
poškození buněk žaludku a střev vede ke zvracení a hubnutí, poškození buněk vlasových folikulů vede zase k vypadávání vlasů. Ozařování zase poškozuje buňky přímo v dráze záření, tzn. v okolí ozařovaného nádoru.
CÍLENÁ BIOLOGICKÁ LÉČBA působí přesně a pouze v místě, kde je to potřeba. Proto má minimum nežádoucích účinků. Zeptejte se svého lékaře na možnosti CÍLENÉ LÉČBY nádorových onemocnění!
Cílená léčba představuje nový přístup k léčbě nádorů. Působí několika mechanismy. Jedním z nich je působení pomocí monoklonálních protilátek. Ty najdou nádorové buňky v těle rozpoznáním bílkovin, které jsou na jejich povrchu hojně zastoupeny, tzv. receptorů.
A pak nádorovou buňku zničí. Radioaktivní monoklonální protilátky navíc obsahují dokonce radioaktivní látku, kterou dopraví přímo k nádorové buňce.
Monoklonální protilátky mohou dokonce blokováním receptorů na nádorové buňce zabránit jejímu putování po těle, a předejít tak vzniku metastáz.
(ercp)
Zdroj: news.cancerconnect.com
| Líbí se vám článek? | Počet hlasů: 3 |
Onkolog Pavel Klener: Biologická léčba cíleně zasahuje nádorové buňky
Hlavní obsahPavel KlenerFoto: archiv, Právo
V České republice bylo v léčbě nádorových onemocnění dosaženo významného pokroku a zprávy o tom, že u nás je léčba na úrovni vyspělých států západní Evropy, odpovídají skutečnosti.
Předně dovedeme dnes nádory diagnostikovat mnohem dříve, než tomu bylo v minulosti. Umožňují to některé velmi citlivé laboratorní metody. Například stanovení tzv.
prostatického antigenu PSA může odhalit nádor prostaty mnohem dříve, než se toto onemocnění projeví prvními příznaky. Zdokonalila se také zobrazovací technika, která je pro stanovení včasné diagnózy mimořádně důležitá.
Včasná diagnóza je prvním předpokladem léčebného úspěchu. Úspěchy však lze přičíst i některým nově zaváděným léčivům.
O biologické léčbě se hodně hovoří. Rád bych ale podotkl, že tento termín považuji za nevhodný, ačkoliv se u nás značně rozšířil i mezi odbornou veřejností. Biologická léčba je pojem široký a doslova znamená léčbu biologickými (přirozenými) prostředky.
Patřilo by sem tedy například použití červů k čištění ran nebo přikládání pijavic. Naproti tomu léčba novými přípravky, které cíleně zasahují do složitých nitrobuněčných reakcí, se – na rozdíl od konvenční chemoterapie – označuje v zahraničí jako „targeted therapy“, tedy jako cílená léčba.
K té se používají většinou přesně definované chemické látky, nikoliv biologické přípravky.
Nevýhodou klasické chemoterapie je její nespecifický účinek. Cytostatika zabíjejí nejen dělící se nádorové buňky, ale také buňky normální, což je příčinou četných nežádoucích účinků. Naproti tomu cílená léčba působí převážně na buňky nádorové a zasahuje cíleně do nitrobuněčných pochodů, které vedou k přeměně normálních buněk v buňky nádorové.
Je dostupná všem nemocným, u nichž lze předpokládat její účinnost. Ačkoliv každý z přípravků cílené léčby je určen pro určité nádorové onemocnění, neznamená to, že u každého nemocného se stejnou diagnózou je jeho podání vhodné.
Účinnost cílené léčba je mnohdy vázána na přítomnost určitých buněčných struktur a biochemických ukazatelů, které je před nasazením léku nutno vyšetřit.
Jde často o složitá vyšetření, která nemohou zajistit všechna onkologická pracoviště.
Ano. To o vhodnosti cílené léčby rozhodne. Pokud tato léčba není některému nemocnému doporučena, není důvodem nedostatek „protekce“ nebo snaha o finanční úsporu, ale odborné medicínské důvody.
Zajisté. Právě taková kombinaci zvyšuje naději na léčebný úspěch.
Dokladem jsou statistické údaje. Ukazují, že přes stoupající výskyt nádorových onemocnění nestoupá úmrtnost na tyto choroby. To je neklamnou známkou toho, že dnes umíme mnohá nádorová onemocnění úspěšně léčit a některá zcela vyléčit.
Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.
Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.
Hlavní zprávy
Co je personalizovaná zdravotní péče
- Personalizovaná péče
- Co je personalizovaná zdravotní péče
Ve společnosti Roche věříme, že personalizovaná zdravotní péče (Personalised Health Care, PHC) dokáže proměnit životy pacientů tím, že jim poskytne péči šitou na míru a napomůže tak rychlejší a účinnější prevenci, diagnóze a léčbě.1
Díky technologickému pokroku, novým možnostem diagnostiky a rostoucímu počtu léků vyvíjených pro specifické skupiny pacientů roste i úroveň personalizované zdravotní péče.1,2
Dříve byli pacienti s určitým onemocněním léčeni stejnými léky a lékaři nevěděli, proč u některých pacientů léky zabírají lépe než u jiných.
Například v onkologii se nádorová onemocnění dříve dělila pouze na základě toho, který orgán postihují, např. nádory plic, prsu nebo jater.
3,4 Většina pacientů s určitým typem nádoru byla léčena chemoterapií, která nejvíce poškozuje rychle rostoucí buňky v lidském těle, což jsou zejména nádorové buňky.1,2,3,4
„Je důležitější vědět, jaký druh člověka má dané onemocnění, než jaký druh nemoci má člověk.“ (Hippocrates)
V poslední době se začali vědci zabývat tím, jak využít znalost molekulární podstaty onemocnění k lepší diagnostice a cílené léčbě nemocí. Dnes víme, že rakovina není jedna nemoc, ale výsledek nespočetných poškození DNA.
Přístup k léčbě nádorových onemocnění se tak začal zásadně měnit. Lékaři dokážou rozpoznat klíčové poškození nádorové DNA (genomu nádoru) a díky tomu mohou lépe předvídat, jak pacient zareaguje na danou léčbu.
Pomocí sofistikovaných testů a nástrojů je možné přesně diagnostikovat některá dědičná onemocnění, ale i některá onemocnění vzniklá poškozením DNA v průběhu života a vyvinout cílenou léčbu.
3,4,5 Naše poznání v oblasti medicíny neustále roste a u některých onemocnění (např. u Alzheimerovy choroby) teprve začínáme lépe rozumět tomu, čím jsou způsobena.6
S nástupem digitálních technologií je možné čím dál lépe přizpůsobovat léčbu konkrétnímu pacientovi nebo malé skupině pacientů.
Dnes máme k dispozici mnohem více informací, které nám pomáhají zjišťovat, jak se daná onemocnění projevují u různých pacientů a jaký mají vliv na jejich každodenní život.
To spolu s hlubším pochopením molekulární podstaty onemocnění a novými možnostmi diagnostiky přinese zásadní změny ve vývoji léků, jejich schvalování i úhradě, ale také to bude mít významný vliv na rozhodování pacientů a jejich lékařů o tom, zda, kdy a jak léčit určité onemocnění.1,5
- Dělení nemocí na základě toho, kterou část těla postihují
- Metoda pokus-omyl
- Jednotná léčba pro všechny
- Papírová dokumentace
- Pochopení molekulární podstaty onemocnění
- Neustálé učení se ze zkušeností a diagnóz konkrétních pacientů
- Možnost přizpůsobení léčby konkrétním potřebám pacienta
- Sdílení poznatků mezi lékaři a vědci v digitalizované podobě
Lékaři
Personalizovaná zdravotní péče přináší větší jistotu při rozhodování o vhodné léčbě a lepší výsledky pro pacienty. Zároveň pomáhá lékařům lépe se vyznat v čím dál složitějším spektru možností léčby.1,4,9
Pacienti
Personalizovaná zdravotní péče prodlužuje život a zvyšuje jeho kvalitu. To znamená méně zbytečné léčby, méně nežádoucích účinků a souvisejících nákladů díky chytřejšímu rozhodování o tom, zda, kdy a jakým způsobem pacienta léčit. To přináší pacientovi větší klid v duši a vyšší pravděpodobnost úspěchu léčby.1,4,5
Společnost
Personalizovaná zdravotní péče znamená pro společnost efektivnější využívání finančních prostředků v systému zdravotní péče, vyšší procento vyléčených pacientů a nižší zátěž způsobenou onemocněním.1,10
Personalizovaná zdravotní péče a cílená léčba rakoviny
Cílená léčba spočívá v zacílení terapie na konkrétní onemocnění na základě jeho molekulární podstaty.2,8 Pomocí speciálních diagnostických testů lze detekovat biomarkery, které nás informují o poškození DNA nebo o jeho projevech v nádorové tkáni.
Například v minulosti byl nemalobuněčný karcinom plic (NSCLC) diagnostikován jako jedno onemocnění.4 Dnes však víme, že při vzniku tohoto nádoru mohou hrát roli nejrůznější změny genetické informace.
Detekce biomarkerů pomocí speciálních diagnostických testů nám tak umožní lépe zacílit léčbu, aby měla pro pacienta co největší přínos.3,5
Nemoci, které dnes umíme ve společnosti Roche v ČR léčit pomocí personalizované zdravotní péče:
- Metastatický melanom – přibližně 50 % pacientů má mutaci genu BRAF11
- Metastatický karcinom prsu – přibližně 16 % pacientů má amplifikaci genu a/nebo zvýšenou expresi HER212
- Metastatický karcinom žaludku – přibližně 22 % pacientů má amplifikaci genu a/nebo zvýšenou expresi HER213
- Nemalobuněčný karcinom plic – přibližně 12,3 % pacientů má mutaci genu EGFR a okolo 3,2 % pacientů má přestavbu genu ALK14
Více o genomice a personalizované léčbě nádorových onemocnění
Reference:
Biologická léčba pomáhá, ale je drahá. Vývoj léku stojí 30 miliard
Biologická léčba, jeden z moderních způsobů léčby, je známa už 35 let. Prvním biologikem zavedeným v praxi byl lidský inzulin určený k léčbě pacientů s cukrovkou, který byl poprvé použit v roce 1978.
V současné době je biologická terapie často využívána například v onkologii, kardiologii či hematologii. Její možnosti ale nejsou zdaleka vyčerpány.
‚Farmaceutické společnosti aktuálně vyvíjejí více než 900 přípravků. V budoucnu se tak budeme moci setkat s biologiky, která budou léčit vysoký tlak, osteoporózu, nemoci dýchacího ústrojí a řadu dalších zdravotních obtíží,‘ říká Jakub Dvořáček, výkonný ředitel Asociace inovativního farmaceutického průmyslu (AIFP).
Kde pomáhá biologická léčba
|
Biologické léky často představují naději pro pacienty s těmi nejzávažnějšími chorobami, u kterých standardní léčba selhala. V mnoha lékařských oborech zároveň platí, že jsou tím nejlepším, co může lékař pacientovi nabídnout.
Biologika jsou velké, složité bílkovinné molekuly, jejichž struktura je velmi podobná nebo shodná s molekulami lidského těla. Z naprosté většiny jde o protilátky.
Na rozdíl od klasických léčiv vyráběných chemickou syntézou jsou biologické léky připravovány pomocí živých organismů (buněk), do nichž byla řízeně vložena konkrétní genetická informace uložená v DNA.
Celý tento složitý proces musí být přesně kontrolován a řízen. Deset až patnáct let uplyne od okamžiku, kdy látka poprvé v laboratoři ukázala slibný účinek, až do doby, kdy ji lékař poprvé předepíše pacientovi. Vývoj biologik je dlouhý a náročný, i proto je cena vysoká. Celý tento proces vyjde zhruba na 30 miliard korun.
Cílená léčba je účinnější
Hlavní předností biologických přípravků je schopnost vázat se na konkrétní místo v těle (např. nádorovou buňku). To umožňuje přesné zacílení léčby, lepší účinek terapie a menší pravděpodobnost vedlejších účinků.
‚Biologika dokáží například ´označit´ rakovinotvorné buňky, které pak zničí imunitní systém pacienta,‘ vysvětluje lékař Jan Strojil z Ústavu farmakologie Univerzity Palackého v Olomouci.
A dodává, že jiné přípravky umí zase zabránit růstu a množení buněk, které onemocnění způsobují, blokovat růst cév nebo tlumit imunitní systém. V neposlední řadě se mohou stát nosičem jiných léků (např. chemoterapie). To může zásadním způsobem zvýšit účinnost léčby.
Biologická léčba je každému pacientovi ušita na míru. Před zahájením léčby musí nemocný absolvovat celou řadu molekulárně biologických a genetických vyšetření, která stanoví, zda je pro danou léčbu vhodný.
| Objev biotechnologické výroby léčiv byl v roce 1984 oceněn Nobelovou cenou. |
Samotná léčba následně probíhá pod dohledem lékařů ve specializovaných centrech, která monitorují její úspěšnost.
‚Biologické přípravky se podávají takřka výhradně injekčně, a to buď zdravotníky v daném specializovaném centru, nebo si je pacienti aplikují sami, podobně jako si miliony pacientů s cukrovkou aplikují již zmiňovaný inzulin,‘ doplňuje lékař Jan Strojil.
Biologická léčba se od té klasické liší i finanční nákladností. Zatímco měsíc léčby kyselinou acetylsalicylovou, běžným lékem snižujícím srážlivost krevních destiček, stojí několik desítek korun, léčba revmatoidní artritidy pomocí biologika může stát až několik desítek tisíc korun.
‚Důvodem je nákladný vývoj těchto přípravků. Důležitou roli hrají také následné výrobní, transportní a skladovací náklady, které jsou vzhledem ke specifické povaze biologik výrazně vyšší než u klasických léčiv,‘ uvádí Jakub Dvořáček.
To, že je biologická léčba drahá, dokládají i data, která nedávno zveřejnila zdravotní pojišťovna VZP. Za léčbu některých pacientů pojišťovna platí i desítky milionů korun ročně (více čtěte zde).
Na výzkum v oblasti biotechnologií soustředí pozornost stále větší počet výzkumných ústavů, inovativních farmaceutických společností a dalších institucí.
‚Nejvíce biologických přípravků je vyvíjeno na nádorová onemocnění, a to 338 přípravků včetně 89 vakcín. Významně jsou zastoupeny také léky na infekční a autoimunitní onemocnění. Nejvíce těchto léčiv je v první a druhé fázi klinického hodnocení. Očekáváme, že se na trh a k pacientům dostanou již za 6 až 7 let,‘ vysvětluje Jakub Dvořáček.
Dosáhnu na biologickou léčbu? | Revmatické nemoci
13. 9. 2019
Máte lupénku a toužíte po cílené léčbě? Určitě vás bude zajímat, jaká kritéria je třeba splnit, aby vám ji vaše zdravotní pojišťovna uhradila.
Cílená léčba představuje pro řadu pacientů vysněný ideál zdravotní péče. Jedná se o nejmodernější léčbu a její výsledky jsou velmi dobré, ale je také velmi nákladná, a proto je zdravotními pojišťovnami proplácena jen po splnění určitých pravidel. Některá z nich je dobré znát předem.
Rozhodnutí o nasazení cílené léčby je složitý proces, který má řadu kritérií. Až na výjimečné případy není možné jen tak mezi dveřmi pacientovi sdělit, že léčbu dostane. Záleží na formě nemoci, její pokročilosti, prognóze, výsledcích vyšetření krve a řadě dalších faktorů.
- Cílená léčba je určena pro těžké případy nereagující na konvenční systémovou léčbu a fototerapii.
- Patří výhradně do rukou kožních lékařů, kteří jsou s jejími specifiky dobře seznámeni a rutinně ji v praxi používají. Cílená léčba se nepodává v běžné ordinaci kožního lékaře, ale v tzv. centrech biologické léčby, jejichž seznam je uveden zde.
- Před nasazením cílené léčby je nejprve nutné zkusit léčbu necílenou, tzn. konvenční systémové léky nebo fototerapii, tzv. léčbu 1. linie. V dnešní době jsou v ČR k dispozici tři léčiva pro celkovou terapii 1. linie: acitretin, cyklosporin A a methotrexát. O cílenou léčbu je možné zažádat až poté, co se ukáže, že tato léčba nezabírá nebo není dobře snášena.
- I když podle normálních kritérií nemůžete léčbu dostat, a přesto je pravděpodobné, že by vám pomohla, existuje ještě možnost dostat se do klinické studie. Výzkum biologické léčby stále probíhá a některé projekty nabírají i pacienty, kteří by za standardních podmínek na cílenou léčbu nedosáhli.
- Rozhodnutí o započetí cílené léčby musí vycházet také z pečlivého zvážení poměru prospěchu k případným rizikům této léčby. Biologická cílená léčba není vhodná pro těhotné ženy, nehodí se pro astmatiky, děti, pacienty s nádorovým onemocněním nebo aktivní infekcí.
Ptejte se, řešení možná existuje
Základem moderní medicíny je sdílené rozhodnutí o léčbě, které provádí lékař společně s pacientem. Pokud máte zájem o cílenou léčbu, pohovořte si s lékařem o tom, zda je pro vás vhodná. Možná vás k ní může zkusit doporučit, možná vás odkáže na seznam center biologické léčby, případně vám doporučí některé, se kterým má dobré zkušenosti. A třeba ví i o probíhající klinické studii.
- Přečtěte si také:Díky za biologickou cílenou léčbu: Obavy vystřídala úlevaMýty a omyly o biologické léčbě
- (pez), revize (dos)
- Zdroj:
https://www.derm.cz/
Hodnocení článku:
(1138 hodnocení – 2,9 z 5)
Psoriáza neboli lupénka postihuje především kůži. Při léčbě se využívají různé masti, gely, mléka, ale také kortikosteroidy, fototerapie a v poslední době i cílená léčba. Máte-li méně závažné projevy, pak můžete vyzkoušet i tzv. „domácí“ přípravky. Jaké to jsou?
11. 11. 2013 Psoriáza
Trpíte-li lupénkou, je pro vás i lékaře velmi důležité vědět, o jakou formu se jedná. Jen díky přesné diagnóze totiž může být stanovena účinná léčba. Prozradíme, kde všude se může psoriáza vyskytnout.
28. 3. 2016 Psoriáza
Pro lupénkaře můžou být teplé měsíce dvousečným mečem. Vlhkost a sluneční záření sice uklidňují příznaky onemocnění kůže, ale klimatizace a chlór mohou naopak pokožku poškozovat. Přinášíme proto čtyři tipy, které umožňují strávit pohodovou dovolenou nejen u moře.
25. 8. 2014 Psoriáza
Lupénka je vleklé onemocnění, které život sice neohrožuje, ale dokáže ho pořádně znepříjemnit. Některé zevní podněty přitom mohou nemoc zhoršit, jiné naopak vylepšit.
3. 7. 2013 Psoriáza
V případě těchto dvou chorob opravdu platí, že vše souvisí se vším. Psoriatická artritida je forma postižení kloubů, která sužuje některé lidi s lupénkou.
12. 2. 2012 Psoriáza
Relativně nedávno bylo zahájeno první genetické testování pro psoriatickou artritidu, které vědci a lékaři hodnotí zatím poměrně pozitivně. Toto testování může pomoci identifikovat pacienty ve vysokém riziku vzniku psoriatické artritidy…
10. 1. 2010 Psoriáza
Biologická léčba – chytrá terapie?
Biologická léčba již neodmyslitelně patří k moderním trendům v terapii řady onemocnění. Jde o formu léčení zdaleka nikoliv pouze onemocnění onkologických, ale rovněž chorob autoimunitních, revmatických apod.
Dostupné přípravky buď stimulují imunitní systém k boji proti nemoci, nebo přímo potlačují nemoc podobným způsobem jako imunitní systém.
S trochou nadsázky se dá říci, že biologická léčba je chytrá terapie mířící přesnou zbraní na vybraný cíl s minimálními škodami pro celý organismus.
Klíčová slova biologická léčba • imunitní systém • biologické přípravky
Summary
Patockova, J., Sliva J. Biological therapy – 'smart' treatment?Biological therapy is an essential part of modern trends in treatment of many diseases. It is a form of treatment not only of oncologic diseases by far, but also autoimmune diseases, rheumatologic diseases, etc.
The currently available preparations either stimulate the immune system to act against the disease, or act directly against the disease in a way emulative of the immune system.
To use a mild hyperbole, we could say that biological therapy is a 'smart' therapeutic modality, aiming a precise weapon at its target and bringing minimal damage to the rest of the body.
Keywords biological therapy • immune system • biological preparations
V posledních letech biologická léčba neodmyslitelně patří k moderním trendům v terapii řady onemocnění. Vzhledem ke své rozmanitosti, širokému záběru a ne zcela přesnému vymezení je však pro řadu čtenářů i z řad odborné veřejnosti hůře uchopitelná.
Co je vlastně biologická léčba? V širším slova smyslu do biologické léčby, resp. mezi biologické preparáty můžeme počítat např. i krevní deriváty, vakcíny, imunopreparáty či jiné v praxi zavedené látky, které vycházejí z biologického materiálu. V užším (resp.
modernějším) slova smyslu má však biologická léčba jiné vymezení. Trochu přesněji se zde běžně místo pojmu biologická léčba používá pojem „cílená“ léčba. Ani toto pojmenování ale není příliš specifické, pod cílenou léčbu si samozřejmě lze stejně dobře představit i terapii antibiotiky, chemoterapeutiky, cytostatiky apod.
Z obecných pojmů tedy asi nejlépe vyhovuje „cílená biologická léčba“, kde spojením obou pojmů je již daná problematika lépe vymezena.
Definice
Zalistujeme-li encyklopediemi a lékařskými slovníky, zjistíme, že např.
Webster‘s New World Medical Dictionary definuje biologickou léčbu takto: “Treatment to stimulate or restore the ability of the immune (defense) system to fight infection and disease.
Biological therapy is thus any form of treatment that uses the body‘s natural abilities that constitute the immune system to fight infection and disease or to protect the body from some of the side effects of treatment.” neboli:
“L?????????????????????????????????????? Léčba směřující ke stimulaci nebo obnovení schopnosti imunitního (obranného) systému bojovat s infekcí a chorobou.
Biologická léčba je tedy jakákoliv forma léčby, která využívá přirozené schopnosti organismu vybudovat obranný systém k potlačení infekce a nemoci nebo ochránit tělo před některými nežádoucími účinky léčby.
“ Webster‘s New World Medical Dictionary dále pokračuje: “Biological therapy (also called immunotherapy or biotherapy) often employs substances called biological response modifiers (BRMs). The body normally produces low levels of BRMs in response to infection and disease.
Large amounts of BRMs can be made in the laboratory to treat cancer, rheumatoid arthritis, and other diseases.” V překladu: „Biologická léčba (nazývaná též imunoterapie nebo bioterapie) často využívá látek nazývaných modifikátory biologické odpovědi (BRMs).
Tělo za normálních okolností produkuje nízké hladiny těchto modifikátorů v reakci na infekci a onemocnění. Velká množství BRMs mohou být vyráběna laboratorně k léčbě rakoviny, revmatoidní artritidy a dalších onemocnění.
“ Biologická léčba tedy využívá obranyschopnosti organismu k boji proti rakovině, některým autoimunitním i jiným choSouhrnrobám a zkouší se i v terapii onemocnění, o jejichž patogenezi toho stále mnoho nevíme (např. solanezumab v léčbě demence Alzheimerova typu).
Jak bylo již řečeno, látky používané v biologické léčbě se nazývají modifikátory biologické (imunitní) odpovědi. Většinou se jedná o látky, které lidské tělo samo přirozeně „vyrábí“. Pro účely cílené léčby jsou však tyto látky samozřejmě vyrobeny uměle, v laboratoři, a tělu posléze dodávány. Některé typy biologické léčby se podávají ke snížení nežádoucích účinků, které mohou nastat po použití jiných typů terapie, např. protinádorové.Modifikátory imunitní odpovědi jsou tedy schopné úspěšně blokovat nežádoucí imunitní procesy, či naopak aktivovat „sebeobranu“ organismu, případně pak napravovat nežádoucí účinky jiných typů léčby.
Jiní autoři však sahají k ještě širší definici biologické léčby: “Biological therapy is a form of treatment of cancers and other illnesses that uses agents that affect the body‘s immune system.
Biological therapy agents either stimulate the immune system of the body to act against the disease, or acts directly on the disease in a way similar to the immune system.” Jinými slovy: „Biologická léčba je forma léčení rakoviny a jiných chorob využívající látky ovlivňující lidský imunitní systém.
Biologické přípravky buď stimulují imunitní systém k boji proti nemoci, nebo přímo potlačují nemoc podobným způsobem jako imunitní systém.“ Posledně uvedená definice připouští i nepřímé působení biologických přípravků, nejen prostřednictvím stimulace imunitního systému, jak bylo uvedeno výše.
Posledně jmenovaný mechanismus účinku (nezávislý přímo na stavu imunitního systému) by mohl být větší nadějí pro pacienty s poruchami imunity.
Biologické přípravky
Zanechme ale již definic a podívejme se, co vlastně k biologické léčbě patří. Základními možnostmi v biologické léčbě jsou následující látky: 1. monoklonální myší protilátky, 2. humanizované protilátky, 3. antisense oligonukleotidy, 4. inhibitory proteazomu, 5. inhibitory tyrozinkináz a dalších kináz.
Monoklonální myší protilátky Protilátky vyrobené uměle, vytvářející jeden buněčný klon. Každá taková protilátka, resp. celý klon je zaměřen výhradně proti jednomu antigenu. Tímto antigenem může být například receptor nádorové buňky. Je pro ně typická vysoká tvorba protilátek, tzv.
HAMA (Human AntiMouse Antibodies); zakončení generického názvu je „-mab“ (např. muromomab aj.).
Humanizované protilátky Monoklonální protilátka může být sama v organismu rozpoznána jako tělu cizí, s čímž souvisí vznik možných nežádoucích reakcí. Tomuto jevu lze zabránit převedením na tzv. humanizované protilátky.
Tyto vznikají kombinací menší části zvířecí protilátky (5–10 % myší protilátky), která obsahuje část rozpoznávající antigen, a větší části lidské protilátky; zakončení generického názvu: „-zumab“ či „-mumab“ (např. omalizumab, certolizumab, golimumab aj.). Přechodem mezi oběma skujsou tzv. chimerické protilátky, tvořené ze 60–70 % lidskou bílkovinou (tzv.
konstantní oblast) a ze 30–40 % myší protilátkou. V generickém názvu látky je zakončení „-ximab“ (např. abciximab, rituximab aj.).
Antisense oligonukleotidy
Oligonukleotidy, které jsou „zrcadlovou“ kopií malé části mRNA. Na tuto se naváží a znemožní tak transkripci a translaci příslušné mRNA.Inhibitory proteazomu Proteazomy jsou buněčné organely, jejichž funkcí je odbourávání signálních molekul, které již předaly signál a mají být zničeny.
Cílená inhibice příslušného proteazomu je zabránit odbourávání těchto signálních molekul, v buňce dochází k signálnímu chaosu a buňka zaniká. Své uplatnění nacházejí především v léčbě hematologických malignit, jako je např. bortezomib u mnohočetného myelomu.
Inhibitory tyrozinkináz a dalších kináz Inhibicí tyrozinkinázy, u receptorů spřažených s tyrozinkinázou jako poslem informace z receptoru do nitra buňky, se znemožní přenos signálu do nitra buňky a jeho další zpracování. Buňka přestává růst či zanikne.Vzhledem k tomu, že druhů tyrozinkináz je velmi mnoho (proteinkináza A, C, farnesyltransferáza aj.
), jde vývoj směrem k látkám, které by blokovaly tyrozinkinázu jednoho receptoru či jen několika málo druhů receptorů. I zde pak můžeme mluvit o cílené terapii. K nejznámějším bezesporu patří imatinib, erlotinib, sunitinib a řada dalších.
V různé fázi pokročilosti vývoje jsou též inhibitory jiných kináz. Nejblíže širšímu klinickému užívání je např. inhibitor Janus kinázy (JAK), známý jako tofacitinib.
Některé další terapeutické postupy patřící do oblasti biologické terapie Diferenciační léčba Diferenciační léčba je založena na indukci vyzrávání nádorových buněk. Nádorové buňky dozrají a nemají možnost se dále dělit. Čím je nádorová buňka podobnější diferencované buňce příslušného orgánu, tím nižší bývá její schopnost se dělit a metastazovat.
Antiangiogenní léčba
Antiangiogenní léčba celkově tlumí tvorbu nových cév v organismu, čímž je brzděna i tvorba cév vedoucích k nádoru. Růst nádoru se tak zpomalí nebo zastaví.
Může však také dojít i ke zpomalení růstu jiných cév v organismu, což je podstatou nežádoucích účinků tohoto typu léčby.
O cílenou léčbu by se jednalo pouze v případě cílené inhibice růstu nádorových cév bez vlivu na ostatní cévy organismu.
Indikace biologické léčby – obecná pravidla
Pro svoje rizika a ekonomickou náročnost se biologická léčba v současné době používá pouze v přesně definovaných situacích.
V zásadě platí následující obecná kritéria použití biologické léčby: • podtyp nádoru, u kterého je známo, že na konkrétní biologickou léčbu reaguje v případě onkologické diagnózy, • vyčerpání jiných možností léčby, • dosažení nežádoucích účinků předchozí léčby, které opravňují biologickou léčbu použít.
Nežádoucí účinky biologické léčby
Každá léčba má své nežádoucí účinky. Výjimkou není samozřejmě ani léčba biologická. V literatuře jsou popsány i závažné či dlouhodobé vedlejší účinky. Nejčastěji pozorované nežádoucí účinky jsou však naštěstí krátkodobé, reverzibilní a klinicky nezávažné.
Spekuluje se i o vyšším riziku některých nádorových onemocnění (zejména hematoonkologické malignity) po dlouhodobé biologické léčbě autoimunitních chorob, ale dosavadní výzkumy tuto hypotézu nepotvrdily. Vzhledem k ovlivnění imunitních pochodů (interference na úrovni interleukinů, tumor nekrotizujícího faktoru alfa apod.) je mj.
popisován vyšší výskyt tuberkulózy, čemuž však lze předejít důsledným vyšetřením nemocného před samotným zahájením léčby (diskutováno zejména u revmatologických onemocnění při užívání anti-TNF alfa látek).
Nejasná zůstává též otázka dlouhodobé bezpečnosti a možnosti/vhodnosti dlouhodobého užívání, neboť tyto přípravky jsou mnohdy podávány až jako ultimum refugium, třebaže v některých případech se již úspěšně probojovaly do 1. linie, a to nejenom v onkologických indikacích.
Význam biologické léčby
Skutečný význam biologické terapie ukáže samozřejmě až čas. Již nyní se ale zdá, že cílená terapie znamená obrovský pokrok v terapii vybraných onemocnění, významně zvyšuje šance pacientů na přežití či kvalitní život a její zavádění do praxe může znamenat podobnou revoluci jako objev antibiotik.
Problematická však zůstává ekonomická náročnost léčby, neboť v různé fázi výzkumu je aktuálně na stovky nadějných molekul, které si označení biologika plně zaslouží. Indikace konkrétního přípravku musí být proto maximálně uvážlivá, jedním z východisek je alokace léčby na specializovaná pracoviště.
Závěr
Válka s nemocí je jednou z nejtěžších. Čím lépe míříme, tím větší máme šanci. Čím přesnější zbraň, tím větší výhoda. A biologická léčba jde na věc opravdu chytře. Vivat smart therapy!
Prohlášení autora o spolupráci s farmaceutickými firmami: Affiris AG.
Literatura
CAPPUZZO, F., CIULEANU, T., STELMAKH, L., et al. SATURN: A double-blind, randomized, phase III study of maintenance erlotinib versus placebo following nonprogression with first-line platinum-based chemotherapy in patients with advanced NSCLC. 2009 ASCO Annual Meeting. J Clin Oncol, 2009, 27, p. 15 (Suppl.; abstr 8001).COHEN, EE., SUBRAMANIAN, J., GAO, F.
, et al. Targeted and cytotoxic therapy in coordinated sequence (TACTICS): erlotinib, bevacizumab, and standard chemotherapy for non-small-cell lung cancer, a phase II trial. Clin Lung Cancer, 2012, 13, p. 123–128. DIAZ, R., NGUEWA, PA., PARRONDO, R., et al.
Antitumor and antiangiogenic effect of the dual EGFR and HER-2 tyrosine kinase inhibitor lapatinib in a lung cancer model. BMC Cancer, 2010, 10, p. 188.Globocan. 2008, IARC, 2010.HUDIS, CA., GIANNI, L. Triple-negative breast cancer: an unmet medical need. Oncologist, 2011, 16(Suppl 1), p. 1–11.KURTZE, I., SONNEMANN, J., BECK, JF.
KRAS-mutated non-small cell lung cancer cells are responsive to either co-treatment with erlotinib or gefitinib and histone deacetylase inhibitors or single treatment with lapatinib. Oncol Rep, 2011, 25, p. 1021–1029.MILLER, VA., O’CONNOR, P., SOH, C., et al.
A randomized, double-blind, placebo-controlled, phase IIIb trial (ATLAS) comparing bevacizumab (B) therapy with or without erlotinib (E) after completion of chemotherapy with B for first-line treatment of locally advanced, recurrent, or metastatic non-small cell lung cancer (NSCLC). 2009 ASCO Annual Meeting. J Clin Oncol, 2009, 27, p. 18(Suppl; abstr LBA8002).
PETRUŽELKA, L., SLÍVA, J. Nová léčiva – cetuximab. Farmakoterapie, 2005, 1, s. 218–221.SLÍVA, J. Nová léčiva – temsirolimus. Farmakoterapie, 2008, 4, p. 150–151.SLÍVA, J. Záhadné „maby“, „niby“ a „miby“. New EU Magazine of Medicine, 2007, 2, s. 6–7.
SLÍVA, J., VOTAVA, M. Farmakologie. Lékařské repetitorium, Praha : Triton, 2011. UENO, NT., ZHANG, D. Targeting EGFR in Triple Negative Breast Cancer. J Cancer, 2011, 2, p. 324–328.
Elektronické zdroje:
http: /www.en.wikipedia.org http://www.medicinenet.com http://lymphoma.about.com/od/glossary/g/biological.htm
O autorovi| 1Doc. MUDr. Jitka Patočková, Ph. D., 1, 2MUDr. Jiří Slíva, Ph. D. 1Univerzita Karlova v Praze, 3. lékařská fakulta, Ústav farmakologie 2Univerzita Karlova v Praze, 2. lékařská fakulta, Ústav farmakologie e-mail: [email protected]
Imunoterapie
Biologická léčba nebo imunoterapie, řídč. cílená léčba, využívá imunitu organismu a její zeslabení nebo zesílení k léčbě nemocí[1].
Imonoefektorové buňky typu lymfocytů, makrofágů, dendritických buněk,NK buňky, T-lymfocyty mohou účinně bojovat proti rakovině či některým autoimunitním chorobám díky tomu, že jsou lépe známé struktury a pochody na povrchu i uvnitř buňky.
Terapie granulocyte colony-stimulating factor (G-CSF), interferonů, imikvimodů a buněčné membránové frakce bakterií jsou povoleny pro medicínské použití. Další typy terapií IL-2, IL-7, IL-12, chemokiny, (CpG) oligodeoxynukleotidy a glukany procházejí klinickým hodnocením.
Léčiva v rámci cílené biologické léčby působí pouze na tyto molekuly a pochody, zlepšují či opravují schopnost sebeobrany organismu. Doprovází je ovšem rovněž řada nežádoucích účinků. Největší překážkou většímu rozšíření jsou vysoké ceny dnes dostupných preparátů.
Do pojmu spadají i klasické humánní imunologické léčivé přípravky sestávající se z vakcín, toxinů, sér nebo alergenových přípravků, ale zpravidla se do imunoterapií nezahrnují.
Mechanismy biologické léčby
Účinné látky používané v biologické léčbě se nazývají imunomodulátory nebo modifikátory imunitní odpovědi. Většinou jsou to látky, které lidské tělo normálně vyrábí. Pro účely cílené léčby nádorů a autoimunitních chorob jsou však tyto látky vyrobeny v laboratoři a tělu dodávány.
Některé typy biologické léčby se naopak podávají ke snížení nežádoucích účinků, které mohou nastat po použití jiných typů protinádorové terapie. Modifikátory imunitní odpovědi jsou schopné blokovat nežádoucí imunitní procesy, či naopak více aktivovat sebeobranu organismu, případně napravovat nežádoucí účinky jiných typů léčby.
Monoklonální protilátky
Monoklonální protilátky jsou uměle vyráběné protilátky, které vytváří jeden buněčný klon.
Podle svého typu jsou zaměřené výhradně proti jednomu antigenu, kterým je látka nebo molekula, kterou imunitní systém organismu rozpoznává jako tělu cizí a nějakým způsobem s ní reaguje.
Tímto antigenem může být například receptor nádorové buňky, což je vazebné místo, na které se jako unikátní klíč do příslušného zámku naváže protilátka.
Bohužel samotná monoklonální protilátka může být v organismu rozpoznána jako tělu cizí a s tím souvisí vznik možných nežádoucích reakcí. Tomu lze zabránit použitím tzv. humanizované protilátky, která vzniká kombinací menší části zvířecí protilátky, ve které je část rozpoznávající antigen, a větší části lidské protilátky.
Diferenciační léčba
Normální buňky mají schopnost dělit se anebo vykonávat nějakou funkci. Normální obnova buněk vychází z buněčné řady, která má schopnost dělení, ale buňky v ní nemají žádnou funkci. Příkladem mohou být buňky kostní dřeně a krvetvorba. Diferenciací se nazývá zrání buňky s určitou funkcí se ztrátou schopnosti dělit se.
To samé do jisté míry platí i pro nádorové buňky. Čím je nádorová buňka podobnější diferencované buňce příslušného orgánu, tím nižší bývá její schopnost se dělit a vytvářet metastázy. Diferenciační léčba je založena na indukci tohoto vyzrávání, takže nádorové buňky dozrají a nemají možnost se dále dělit.
Inhibitory proteazomu
Proteazomy jsou proteinové komplexy, jejichž funkcí je odbourávání proteinů, mj. i peptidových hormonů, které již předaly signál a mají být zničeny. Inhibice cíleného proteazomu brání odbourávání těchto signálních molekul, v buňce dochází k signálnímu chaosu a buňka zaniká.
Inhibitory tyrosinkinázy
Aby jednotlivé buňky organismu tvořily společně jeho celek a správně fungovaly, přijímají signály ze svého prostředí prostřednictvím receptorů na svém povrchu.
Tato vazebná místa po přijetí informace spustí celou řadu procesů na vnitřní straně buněčné membrány a jedním z prostředníků dalšího předávání informace směrem do buňky je enzym nazývaný tyrosinkináza.
Jeho inhibicí (blokováním) se znemožní buňce signál přenést a zpracovat a buňka přestane například růst nebo zanikne.
Protože je velmi mnoho takových buněčných receptorů a druhů tyrosinkináz, vědci se snaží vyvíjet léky, které budou blokovat tyrozinkinázu jednoho nebo několika málo druhů receptorů a tím pádem léčbu příslušně zacílit.
Antiangiogenní léčba
Tento druh biologické léčby není cílený na nádorové buňky, ale na cévy, které nádor vyživují. Pokud dosáhne nádor určité velikosti a jeho buňky potřebují více živin a kyslíku, začne produkovat vaskulární endoteliální růstový faktor (VEGF), což je látka, která způsobí novotvorbu cév, které nádor lépe vyživují.
Antiangiogenní léčba tlumí celkově tvorbu nových cév v organismu a tím je brzděna i tvorba cév vedoucích k nádoru. Jeho růst se tím zpomalí nebo zastaví. Může však také dojít i ke zpomalení růstu jiných cév v organismu, což je podstatou nežádoucích účinků tohoto typu léčby.
Antisense oligonukleotidy
DNA nese genetickou informaci, jak má vypadat například určitá bílkovina, kterou buňka potřebuje.
Tato genetická informace se z DNA zkopíruje na jinou formu nukleové kyseliny – mRNA a v „továrně na bílkoviny“ (ribozomy) je tato informace přečtena a vytvoří se potřebná bílkovina z jednotlivých aminokyselin.
Antisense oligonukleotidy jsou „zrcadlovou“ kopií části mRNA, na kterou se naváží a znemožní její čtení a vznik bílkoviny.
Použití biologické léčby
Biologická léčba se používá v přesně definovaných situacích, protože má svoje rizika. Nelze ji tedy použít u všech pacientů s chorobami, pro které je určena. Nelze ji také použít jen na zkoušku, protože je finančně velice náročná.
Obecná kritéria použití biologické léčby:
- podtyp nádoru, u kterého je známo, že na konkrétní biologickou léčbu reaguje
- vyčerpání jiných možností léčby
- dosažení nežádoucích účinků předchozí léčby, které opravňují biologickou léčbu použít
Nádorová onemocnění
Podrobnější informace naleznete v článku Biologická léčba nádorových onemocnění.
Biologická léčba je založena na podávání látek, které jsou připraveny metodami genetického inženýrství. Její využití se v současnosti stále rozšiřuje, ale k nejčastějším důvodům jejího podání asi stále patří nádorová onemocnění.
Nádory, které můžeme ovlivnit pomocí biologické léčby:
- nádory ledvin
- nádory prostaty
- nádory tlustého střeva
- nádory plic
- nádory prsu
- nádory ženských pohlavních orgánů
- melanom
- Kaposiho sarkom
Biologická léčba zde především:
- zastavuje, napravuje nebo omezuje procesy umožňující nádorový růst
- označuje nádorové buňky, aby byly dobře rozpoznatelné vlastním imunitním systémem
- zlepšuje schopnost některých buněk imunitního systému (T-lymfocyty, makrofágy) ničit nežádoucí buňky
- mění růstové schopnosti nádorových buněk, čímž podporuje návrat k chování typickému pro buňky zdravé
- blokuje či napravuje procesy, které ze zdravé buňky dělají buňku nádorovou
- zlepšuje schopnost organismu opravovat a nahrazovat buňky poškozené jinými typy protinádorové léčby (ozařováním, chemoterapií)
- zabraňuje šíření nádorových buněk
V onkologii lékaři využívají zejména:
- Interferon alfa, který se podává podkožně a používá se typicky u melanomu, karcinoidu, nádorů ledvin nebo poruch krvetvorby.
- Interleukin 2, který se může rovněž podávat podkožně, ale také nitrožilně. Tato léčba nebývá pro pacienta příliš pohodlná, často totiž dochází ke vzniku bolestivých zarudnutí v místě vpichu a můžete se také setkat s vyšším počtem nežádoucích účinků. Typicky se využívá při léčbě melanomu či nádorů ledvin.
- Monoklonální protilátky, které se často kombinují s chemoterapií a s úspěchem je lékaři využívají při léčbě nádorů prsu.
Revmatické choroby
Mezi revmatické nemoci, které je možné pomocí biologické léčby ovlivnit, patří zejména:
- revmatoidní artritida
- JIA (juvenilní idiopatická artritida)
- lupénka
- Bechtěrevova nemoc
- systémový lupus erythematodes
Látky určené k biologické léčbě zde účinkují tak, že:
- blokují signální molekuly či jejich receptory, takže omezují nežádoucí zánět
- napravují „pomýlenou“ imunitní reakci podpořením správných, a naopak upozaděním chybných procesů
Biologická léčba přichází ke slovu tehdy, kdy selhaly jiné přípravky, například metotrexát. U takových pacientů dosahuje biologická léčba účinnosti až v 70 % případů. Typicky se používají protilátky, cytokiny a inhibitory cytokinů, případně antagonisté receptorů.
Ty se navážou na látky způsobující a podporující zánět, čímž účinně sníží jejich působnost a zmírní průběh zánětu.Klinický efekt nastupuje rychle, řádově ve dnech a týdnech, a kromě klinické účinnosti dochází i ke zpomalení rentgenové progrese onemocnění.
Tím biologická léčba vrací pacienta do normálního pracovního i společenského života, a to bez bolesti.
Nespecifické střevní záněty
Mezi nespecifické střevní záněty patří například:
- Crohnova nemoc
- ulcerózní kolitida
Podle převažujícího mechanismu účinku můžeme biologickou léčbu, která se používá u těchto onemocnění rozdělit do tří skupin:
- látky inhibující prozánětlivé cytokiny (TNF-α), kam patří např. infliximab, adalimumab
- inhibitory adhezivních molekul, např. natalizumab
- další biologické léky, např. interleukin 10, interleukin 11, interferon β
Biologická léčba zde zasahuje do mechanismů, při kterých abnormální reakce imunitního systému udržuje či zhoršuje průběh zánětlivého střevního onemocnění. Využívají se tedy protilátky, které blokují částice uvolňující se z buněk zánětu ve střevě.
Jednoznačným důvodem k zahájení této léčby je Crohnova choroba nereagující na předcházející léčbu kortikosteroidy,imunosupresivy a antibiotiky, sem patří také nemocní s mimostřevními komplikacemi choroby. Méně vhodná je léčba pro nemocné s píštělemi, kde je pak bohužel léčba méně účinná a existuje také vyšší riziko dalších komplikací.
Léčba se podává v infuzích nebo injekčně a již během několika dnů zlepšuje stav nemocného. Pomáhá předcházet komplikacím, jako je například vývod tlustého střeva.
Alzheimerova choroba
Není tomu tak dávno, co lékaři poprvé publikovali neuvěřitelné výsledky genové terapie u pacientů, jejichž mozek byl postižen Alzheimerovou chorobou. Při ní dochází k úhynu nervových buněk mozkové tkáně a výsledkem je demence.
Při genové terapii jsou do mozku pacientů vpraveny geneticky upravené buňky vlastních tkání, které produkují tzv. nervový růstový faktor. Díky tomu rychlost demence u pacientů klesá o polovinu, zatímco současné léky dovedou zpomalit postup demence jen o 5 %.
Nežádoucí účinky biologické léčby
Každá léčba má své nežádoucí účinky. Výjimkou není ani léčba biologická. Popisují se i závažné či dlouhodobé vedlejší účinky. Nejčastěji pozorované nežádoucí účinky jsou však krátkodobé a mírné.
Někteří odborníci také spekulují o vyšším riziku některých nádorových onemocnění po dlouhodobé biologické léčbě autoimunitních chorob, ale dosavadní výzkumy tuto hypotézu nepotvrdily.
Nejčastější nežádoucí účinky:
- Tzv. chřipkové příznaky jsou nejčastějšími vedlejšími účinky při biologické léčbě. Zahrnují bolesti hlavy a svalů, horečku či třesavku.
- Alergické reakce mohou postihovat místo injekčního podání preparátu a pak se projevují otokem, vyrážkou, případně zarudnutím. Vzácně se po podání biologického léku může objevit celková těžká alergická reakce.
- Po dlouhodobém podávání látek, které se používají v léčbě autoimunitních chorob, může být zvýšené riziko některých typů infekcí.
- Ostatní nežádoucí účinky zahrnují změny krevního tlaku, únavnost, nechutenství či zvracení.
Reference
- ↑ ‚immunotherapies definition‘. Dictionary.com. 2009-06-02.
Související články
- Biosimilar
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu biologická léčba ve Wikimedia Commons
- (česky) Internetové stránky věnované biologické léčbě
Portály: Medicína Autoritní data: PSH: 12761Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Imunoterapie&oldid=17799426“